Václav Klaus je pobouřen tím, co si akademický svět dovoluje. Pravda, není to zrovna nejčerstvější zpráva, ale někdy je s psaním lepší počkat, až pobouření vyprchá. Na obou stranách.
Předmět sporu zde vlastně není až tolik podstatný. Představitelé akademické sféry se bouří proti krokům ministerstva školství, a jelikož prezident z nějakých důvodů dnešního ministra školství — aspoň morálně — podporuje, postavil se na jeho stranu. K napsání politického pamfletu by mě taková událost nepřivedla, nebýt argumentu, který Klaus na podporu svého postoje použil.
„Pohybujeme se ve světě veřejného školství, které platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o něm rozhodoval či spolurozhodoval.“Argument je to na první poslech smysluplný, přesto ovšem problematický z několika různých pohledů.
Problém první — vymezení státu a jeho role. Od dob Ludvíka XIV. uplynulo již mnoho desítek let, a neplatí už „stát jsem já“, pro žádnou jednotlivou osobu dosazenou za objekt reference zájmena „já“. Demokratická republika možná nemá přísně ideově definováno, kdo je stát (proč by také měla mít), ale dá se asi docela bezesporně říct, že stát tvoří všichni jeho občané, akademickou obec nevyjímaje. Ministerstvo školství, a v širším pojetí pak vláda, tvoří jednu ze složek státní moci. To ovšem neznamená, že vláda přebírá morální právo disponovat prostředky státu dle svého uvážení, a ostatní subjekty mají morální povinnost tato rozhodnutí přijímat s pokorou. (Nebylo to tak formulováno explicitně, ale prezidentovo „pobouření“ přinejmenším podobnou interpretaci silně naznačuje.) Peníze ministerstva školství nenáleží ministerstvu o nic více, než akademickým senátům vysokých škol. Legitimita, s jakou vláda rozhoduje o veřejných prostředcích, se odvíjí od toho, nakolik tato rozhodnutí reprezentují vůli občanů. Soudě podle momentální popularity vlády — nic moc.
Samozřejmě, argumentace morálním právem je vždy ošidná, protože morální právo si mohou a chtějí osobovat všichni, ale ve sporech nemohou vítězit všichni. Bylo by nepříliš moudré proti Klausovu pobouření stavět jiné pobouření a proti argumentu, že občané jsou morálně povinni poslouchat vládu, stavět jako protiargument morální povinnost vlády poslouchat své občany, nebo něco podobného. (Stojí ale za to vždy zkusit situaci uvidět pod úhlem pohledu druhé strany — obvykle je podložen stejně silnými intuicemi a rozhořčením, jako pohled strany vlastní.) Moudrý politik nemyslí na své pobouření, ale na důsledky nabízejících se rozhodnutí. Což vede k druhému problému — neblahým důsledkům přílišné konformity.
Není to poprvé, co náš prezident fakticky prosazuje logiku dle hesla koho chleba jíš, toho píseň zpívej, zejména ve vztahu státní moci a státních institucí. Potíž je v tom, že i když zapomeneme na to, že řečený chleba nepatří vládě, nenabízí ona zásada vizi efektivně fungující společnosti. Je skutečně optimální, aby o alokaci prostředků na vědu, výzkum a vysokoškolskou výuku rozhodovalo ministerstvo, nebo je v zájmu státu, aby o rozdělování těchto prostředků rozhodovaly z větší míry instituce, kterých se to zejména týká? Obě varianty mají své nevýhody: ministerské regulátory můžeme snadno vinit z nekompetentnosti, akademiky ze střetu zájmů. Mám-li se klonit k některé variantě, dám spíš přednost té druhé, poněvadž nekompetentnost je zpravidla zodpovědná za více škod, než nečestné úmysly. Zvlášť když ty na straně ministerstva nakonec taktéž vyloučit nelze.
Na věc je možné podívat se i obecněji: prospívá společnosti dodržování zásady, že státní zaměstnanci a další občané jsoucí na výplatní pásce státu jsou loajálními stoupenci vládní politiky? Zde je odpověď jednoznačné ne, alespoň pokud se nechceme odchýlit od premisy liberální demokracie, na kterou jsme zvyklí. Pro ilustraci stačí nahradit akademiky jinou skupinou:
„Pokud soudy touží po naprosté nezávislosti svého rozhodování na vládě, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“Souhlasíte? [1]
Václav Klaus tradičně je, aspoň ve verbální rovině, odhodlaným obráncem občanských svobod a demokratického zřízení. Měl by na tyto své zásady pamatovat, kdykoli jej popadne úmysl vyjádřit jako prezident republiky pohoršení nad tím, že určitá skupina občanů veřejně a otevřeně hájí své zájmy. Na tom je totiž demokracie postavena.
Poznámky
1. Autentický Klausův výrok zněl: „Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“