Druhé zamyšlení nad prezidentskou volbou

Pro posuzování korektnosti zákona o prezidentské volbě je relevantní nejen otázka jednoznačnosti popisu kontroly pravosti hlasů v příslušném zákoně, které byl věnován poslední příspěvek, ale i samotný princip náhodné kontroly. Probíhá-li kontrola namátkově, může se stát, že kandidát s předepsaným počtem podpisů bude vyřazen na základě statistické chyby (stejně jako může být na základě statistické chyby uznána kandidatura úchazeče, jenž nesplnil zákonem stanovené podmínky). Protože se zpravidla považuje za nežádoucí, aby náhoda zásadním způsobem ovlivňovala politické procesy, stojí za to se podívat, nakolik pravděpodobné je, že statistická chyba způsobí nesprávné odmítnutí kandidatury.

Tento článek vychází z následujících předpokladů:

1. Při kontrole je vybráno 17 000 podpisů, které jsou všechny ověřeny, a procento chybovosti tohoto kontrolního vzorku je odečteno od celkového předloženého počtu podpisů. (Neberu tedy v potaz dvoustupňovou kontrolu vzorků a možnost, že od kontroly druhého vzorku bude upuštěno, pokud první vzorek má chybovost pod 3%. Výsledky budou tímto zanedbáním znatelně ovlivněny pouze v případě, kdy chybovost je blízká tříprocentní hranici nebo nižší a zároveň je počet platných podpisů blízký padesáti tisícům.)
2. Podpisy jsou vybírány náhodně po jednom. (Nikoli tedy po arších, jak k tomu skutečně docházelo. Výběr po arších je obtížnější na analýzu, protože do výsledku je třeba zahrnout variabilitu chybovosti mezi různými archy, kterou je třeba odhadnout — tedy vycucat si z prstu; výběr jednotlivých podpisů je výrazně spolehlivější metoda z hlediska přesnosti výsledku.)
3. Kontrola vybraných podpisů je přesná; nezapočítáváme tedy chyby vzniklé špatným ověřením konkrétních podpisů, ale pouze chyby spojené s výběrem podpisů.

Zabýváme se tedy situací, kdy hypotetický kandidát nasbíral celkem c hlasů, z nichž je p platných. (Kandidát pochopitelně zná pouze c, nikoli p). Budu uvažovat situace s různými hodnotami c a p (vyššími, než 50 tisíc), a zajímá mě, jaká je pro každou takovou kombinaci pravděpodobnost, že kandidát kontrolou neprojde a bude vyřazen. [1]

Pravděpodobnost, že kandidátovi s c podpisy, z toho p platnými, bude ve vzorku nalezeno l platných, je rovna

Pravděpodobnost, že kandidatura nebude uznána, pak je

(čitatel v horní mezi sumace je součin 17 000 a 50 000).

V tabulce níže jsou hledané pravděpodobnosti. V levém sloupci jsou uvedeny hodnoty p, v horním řádku hodnoty c. Uvnitř tabulky jsou pravděpodobnosti, že kandidatura nebude uznána.

	51 000	55 000	60 000	80 000	100 000
50 000	49,4%	49,9%	49,8%	49,6%	49,7%
50 030	24,2%	38,2%	41,6%	45,1%	46,2%
50 100	0,88%	15,8%	24,3%	34,9%	38,4%
50 200	3.10-7	2,18%	8,2%	22,1%	28,1%
50 300	2.10-15	0,12%	1,8%	12,5%	19,3%
50 500	3.10-53	1.10-7	0,02%	2,8%	7,5%
51 000	0	~0	5.10-12	0,007%	0,2%

První řádek s daty obsahuje možnost, že kandidát má právě předepsaných 50 tisíc pravých hlasů. Samozřejmě v takové situaci je uznání jeho kandidatury naprostá loterie: vzorek nebude mít přesně stejné zastoupení pravých hlasů jako celá petice, a je prakticky zhruba stejná šance, že bude mít hlasů méně (pak kandidát neprojde), nebo že jich bude mít více (pak kandidát projde).

V dalších řádcích vidíme, že kandidát má tím jistější pozici, čím více má pravých hlasů (to asi nikoho nepřekvapí), a mezi kandidáty se stejným počtem pravých hlasů má tím jistější pozici ten, který má menší chybovost. Máte-li tedy důvod se domnívat, že jste dosáhli padesáti tisíc pravých podpisů, přiděláváním dalších falešných si pod sebou řežete větev. Například, pouhých sto podpisů navrch nad předepsanou mez zajišťuje více než 99% šanci na úspěch, pokud je v petici pouhých 900 falešných hlasů. Přidělání dalších čtyř tisíc falešných hlasů sníží vaše šance o 15 procentních bodů.

Je taktéž patrné, že náhoda rozhoduje pouze v případech, kdy se kandidáti pohybují těsně kolem předepsaného množství podpisů. Již 51 tisíc pravých podpisů dává praktickou jistotu uznání kandidatury i při velké míře chybovosti (99,8% pro chybovost cca. 50%). Na věc je pochopitelně možné se dívat i obráceně: Kolik potřebuji pravých hlasů, abych měl např. 99% šanci na úspěch? To shrnuje následující tabulka:

	1%	5%	10%	25%	50%
99%	76	170	250	447	825
99,9%	99	228	333	600	1106
99,99%	120	273	403	728	1341

V horním řádku je míra chybovosti, v levém sloupci pak požadovaná jistota uznání kandidatury. Vnitřek tabulky udává počet pravých hlasů, které je potřeba při udané chybovosti mít navíc k padesátitisícové kvótě, aby bylo dosaženo požadované jistoty. Tedy například pokud má kandidát chybovost 10% a chce mít 99,9% jistotu, že jeho kandidatura bude uznána, musí nasbírat aspoň 50 333 pravých podpisů.

Z výše uvedeného vyplývá, že náhodná kontrola dle zde analyzovaných pravidel je dostatečně přesná a splňuje svůj účel: vzhledem k nepravděpodobnosti krajních případů, kdy se počet pravých podpisů pohybuje jen velmi těsně okolo padesáti tisíc, je šance na věcně nesprávné neuznání kandidatury vlivem statistické chyby minimální, a eliminace takto minimální šance na chybu stěží stojí za enormní náklady spojené s kontrolou všech podpisů (zvláště uvážíme-li, že není vyloučeno, aby některý z kandidátů v budoucnu nenasbíral třeba půl milionu podpisů). Stojí za to i upozornit, že plná kontrola eliminuje náhodnou statistickou chybu, ale neeliminuje další náhodné vlivy, které mohou výsledky voleb taktéž ovlivnit, a to i v zásadní míře (náhodný neprověřený odkaz na článek diskutující vliv počasí na volby v USA).

Uvedený optimistický závěr bohužel odvisí od předpokladu skutečně náhodného výběru podpisů. Není až tak podstatné, jaký je použit generátor, není-li algoritmus včetně násady zveřejněn (což možná byl, možná nebyl — ví o tom někdo ze čtenářů více?). Podstatnější problém je ovšem s výběrem kontrolovaných podpisů po celých arších, což dobře ilustrují rozdíly mezi mírami chybovosti prvního a druhého vzorku u každého z kandidátů. Například u Vladimíra Dlouhého byly zjištěny chybovosti 16,2% a 18,2%. Nakolik je pravděpodobné, že podobný rozdíl by byl nalezen, vybíraly-li by se podpisy individuálně? Předpokládáme-li střední chybovost 17,2%, je pravděpodobnost, že u vzorku o velikosti 8 500 bude naměřena chybovost o 1% nebo o více odchylná od této hodnoty pouhých 0,8% (za předpokladu, že se podpisy vybírají po jednom). Totéž vyhodnocení u dalších kandidátů je ještě dramatičtější: Okamurovi zjištěna chybovost 19,4% a 23%, střed 21,2%, odchylka 1,8% nebo vyšší nastane s pravděpodobností řádově 10^-5; Bobošíkové naměřeno 7,7% a 11,5%, střed 9,6%, odchylka 1,9% nebo vyšší má zde pravděpodobnost řádově 10^-10. [2] Je tedy jasné, že kdyby probíhal výběr podpisů individuálně, tak velké rozdíly mezi chybovostmi obou vzorků by téměř jistě nebyly zaznamenány, což by, mimo jiné, dávalo proceduře ověřování výrazně lepší punc věrohodnosti.

Poznámky:
1. Obdobně lze vyhodnotit i obrácenou situaci, kdy p je menší než 50 000 a kandidát projde; relevantní rozdělení pravděpodobnosti je přibližně symetrické a pro p nepříliš vzdálené od padesátitisícové hranice tak lze použít zrcadlový případ: například, pravděpodobnost, že kandidát s 49 500 pravými podpisy a cca. 10% chybovostí díky chybnému vyhodnocení projde, bude přibližně stejná jako pravděpodobnost, že kandidát s 50 500 pravými podpisy a stejnou mírou chybovosti náhodou neprojde. Platnost aproximace se rozbije, jakmile se samo c bude příliš blížit 50 000.
2. Je to poněkud lajdácká analýza, poněvadž průměr vzorků je vzat jako jistá míra chybovosti (namísto jako odhad s nějakým pravděpodobnostním rozdělením) a navíc počítám pravděpodobnost, že jeden vzorek bude daným způsobem vzdálen od střední hodnoty (namísto pravděpodobnosti, že dva vzorky budou daným způsobem vzdálené od sebe). Nicméně lenost zde zvítězila nad přesností.

První zamyšlení nad prezidentskou volbou

Matematické nadání ministerských úředníků se stalo terčem vtipů, ale když necháme humor stranou, vyvstává otázka, jak je možné, že ministerstvo vyprodukovalo takový paskvil. Jelikož zde občas čtenáři komentují se značným časovým odstupem, pro pohodlí těch, kteří budou tento text číst poté, co celá aféra vyprchá z paměti, začnu shrnutím:

Jeden ze způsobů získání možnosti ucházet se o úřad prezidenta republiky v přímé volbě dle zákona z 18. června 2012 je získání petice podepsané aspoň padesáti tisíci občanů oprávněných volit prezidenta. Protože se petice dají falšovat, ministerstvo vnitra podpisy ověřuje (ignorujme teď otázku, jak ověřuje), a má to činit podle následujících dvou odstavců pětadvacátého paragrafu výše zmíněného zákona:

(5) Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.

(6) Zjistí-li Ministerstvo vnitra postupem podle odstavce 5 nesprávné údaje u 3 % nebo více než 3 % podepsaných občanů, provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu (dále jen „druhý kontrolní vzorek“). Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.

Ministerstvo vnitra postupovalo tak, že vzalo procento chybných hlasů v prvním vzorku, k tomu přičetlo procento chybných hlasů v druhém vzorku a tímto procentem vynásobilo celkový počet hlasů. Neboli, jak píše Wikipedie o kandidátce Janě Bobošíkové:

Kandidátní listinu podala Eva Morávková s 56 191 podpisů. Zjištěná chybovost byla v prvním vzorku 7,7 % a ve druhém 11,5 %, ministerstvo odečetlo cca 19,2 % (10 762) jako neplatných, za platné uznalo 45 428.

(Bobošíková byla jedinou z kandidujících, u které bizarní postup ministerstva rozhodoval o platnosti nominace.)

Významnou roli v kauze sehrál jistý Václav Henych, jinak také ředitel odboru všeobecné správy na ministerstvu vnitra. Henych použitý postup obhajoval s tím, že na právo nelze uplatňovat poučky z matematiky nebo jiných věd. Objevila se tak kritika zákona, že je nejednoznačný a ministerstvo tak mělo na výběr z několika přípustných interpretací. Čtenář může sám posoudit, nakolik je zákon v dané věci nejednoznačný a hlavně, nakolik je rozumné, přirozené a oprávněné výraz „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“ chápat jako návod ke sčítání procent. Dle mého posouzení, vůbec.

Vsuvka: Dokud nebude zvykem zákony psát namísto právnického jazyka jazykem matematickým, o moc větší jednoznačnosti se asi nedobereme, a házet na zákonodárce vinu za pochybení ministerských úředníků v tomto případě je čirý alibismus. To ovšem neznamená, že poslanci odvedli dobrou práci. V témže odstavci čteme instrukci platnou pro (letos naštěstí neuskutečněný) případ, kdy je chybovost v druhém vzorku pod třemi procenty: nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků... Nezapočítá ne chybné hlasy, ale občany z obou vzorků. Jsou-li úředníci schopni sčítat procenta — aniž je k tomu cokoli vybízí — jsou jistě schopni u petice s 3% chybných hlasů z 60 tisíc (což je 1 800) odečíst 17 000 (tedy všechny občany z obou vzorků, přes 28%), když je k tomu zákon jednoznačně instruuje. Formulace v pátém odstavci je v tomto směru ještě nejednoznačná, v šestém je pak výslovně poručeno postupovat postupem zdravému rozumu se příčícím.

Napadá mě několik možných vysvětlení toho, že chyba tohoto kalibru přešla přes všechny zainteresované úředníky až do oficiálního výstupu:

1. Na ministerstvu vnitra je skutečně střední IQ 150 dle příslušného vtipu (tedy v prvním vzorku 70 a v druhém 80).
2. Na ministerstvu je sice střední IQ větší než 150, leč úřednická kultura káže mechanicky vykonávat instrukce bez dodatečného přemýšlení o jejich smyslu. Tudíž někdo vymyslel chybný postup a nikdo další se nad tím již nezamyslel.
3. Henych závěrečné zpracování dělal sám a z ješitnosti ho nenechal nikým zkontrolovat. Stejná ješitnost ho vedla k pokusům o obhajobu neobhajitelného posléze v médiích.
4. Henych nařídil postup a ačkoli si ostatní uvědomili jeho nesmyslnost, nikdo se neodvážil na to upozornit.
5. Henych nařídil postup a z ješitnosti nebyl ochoten akceptovat námitky proti němu.
6. Cokoli z výše uvedeného s jiným protagonistou. Henych pouze (trochu nejapně) kryje své podřízené.
7. Studium práv ničí schopnost kvantitativních úvah.
8. Konspirační sabotáž mající za cíl odstranit některé kandidáty, nebo případně diskreditovat prezidentskou volbu jako celek.

Nic z toho nevypadá příliš pravděpodobně. Nic z toho nevypadá příliš optimisticky. Nabízejí se jiné možnosti?

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore III

[pokračování z minula]

Dějství páté

Anonym: „A co spravedlnost? Právo, které nebere v úvahu spravedlnost, není právem.“

Autor: „A můžu se zeptat, jak konkrétně taková spravedlnost vypadá?“

Anonym: „Nevím, jak konkrétně spravedlnost vypadá, ale vím, jak určitě nevypadá. Exemplární tresty pro ty, které se náhodou podaří usvědčit, zatímco většina ,pachatelů‘ zůstane nepotrestána; zpěvák vydělávající desítky milionů a žalující šestnáctiletého kluka za to, že dal jeho nahrávku na internet, zřejmě ve jménu toho, že ty desítky milionů jsou mu málo; autorské svazy vybírající preventivní poplatky i ve jménu autorů, kteří si nejich zastupování nepřejí; to nemá se spravedlností nic společného.“

Autor: „Zní to, jako by z tebe mluvila závist. Když někdo stvoří věc, která se líbí milionům lidí, si tak vysokou odměnu zaslouží. Když vytvoříš něco, za co milion lidí je ochoten zaplatit každý sto korun, vytvořil jsi hodnotu sta milionů, a zasloužíš si dostat tomu úměrnou odměnu.“

Anonym: „Zpochybňuji zásadu, že když vytvořím hodnotu X, zasluhuji za to odměnu X. Spravedlivé odměňování musí zohledňovat i jiné věci, především námahu a nepohodlí spojené s prací. Dále zpochybňuji tvrzení, že když za něco milion lidí zaplatí po stokoruně, hodnota věci pro lidstvo je automaticky sto milionů. Dále, ...“

Autor: „Není snad hodnota věci dána tím, kolik je člověk za ni ochoten zaplatit?“

Anonym: „Rozhoduje-li se racionálně, pak ano. Nejsem si ovšem jist, zda se lidé při koupi třeba vstupenek do kina rozhodují zrovna racionálně.“

Autor: „Co může být na takovém rozhodnutí iracionálního?“

Anonym: „Leccos. Těžko říct konkrétně bez detailní analýzy psychologie filmových diváků, a tak otázku nechám nezodpovězenou. Chci se totiž dostat ke své hlavní námitce: Myslím, že v podobném kontextu není třeba posuzovat hodnotu vytvořené věci v izolaci, ale přidanou hodnotu, kterou ta věc přispívá k bohatství lidstva.“

Autor: „Obávám se, že nechápu.“

Anonym: „Dám příklad. Představ si, že jsi starosta Hovězí Lhoty, kde právě vznikl sbor dobrovolných hasičů. Hasiči tě žádají, abys jim sehnal hasičský vůz. V obecní pokladně nejsou peníze na koupi vozu, ale je možné vůz pronajmout. Majitel místního autoservisu nabízí, že upraví svou starou Pragu V3S a hasičům ji pronajme. Kolik budeš ochoten z obecní pokladny dát?“

Autor: „To závisí na stavu pokladny, ale řekněme, dvacet tisíc měsíčně.“

Anonym: „Takže hodnota práce odvedené majitelem autoservisu a jeho zaměstnanci při úpravě vozu bude ... ?“

Autor: „No, to je těžké. Řekněme, že vůz vydrží sloužit deset let, za tu dobu obec zaplatí 2,4 milionu, takže počítám s hodnotou 2,4 milionu. Za všech idealizačních předpokladů, samozřejmě.“

Anonym: „Předpoklady beru. A kolik bys dal za pronájem renovované Tatry 815, kterou obci nabízejí Teletínské strojírny?“

Autor: „Dejme tomu, dvacet pět tisíc měsíčně. Je to lepší auto, ale zas o tolik vyšší funkčnost vzhledem k potřebám místní hasičské jednotky nenabízí.“

Anonym: „A i zde je hodnota pro obec rovna ceně, kterou jsi ochoten zaplatit za celou očekávanou dobu životnosti vozidla?“

Autor: „Jistě, tři miliony celkem.“

Anonym: „Řekněme tedy, že místní autoservis renovuje a pronajme obci vétřiesku, a poté Teletínské strojírny upraví na hasičskou verzi svou Tatru. Řekl bys, že rekonstrukce Tatry znamenala vytvoření hodnoty tří milionů, měřeno potřebami obce, samozřejmě?“

Autor: „Vidím, kam míříš. Když nyní obec pronajme Tatru, získá tak auto v hodnotě tří milionů, ale práce místního autoservisu přijde vniveč. Náklady ovšem ponese autoservis, který přijde o příjem z pronájmu, obec nic netratí.“

Anonym: „Jistě, obec netratí. Mluvím ale o bohatství celku, což je obec plus strojírny plus autoservis. Předtím, než strojírny opravily Tatru, měli všichni k dispozici hasičský sbor disponující starou vétřieskou. Po opravě Tatry si hasičský sbor polepší: má nyní k dispozici na výběr mezi V3S a Tatrou, ale nenajde využití pro oba vozy. Celek tedy zbohatl pouze o rozdíl hodnoty mezi oběma vozy. Ještě názornější by to asi bylo v případě, kdyby strojírny místo Tatry zrenovovaly další vétřiesku: jednoznačně zbytečná práce, když už jeden stejný vůz je k dispozici. To vše samozřejmě za předpokladu, že vůz nelze prodat nebo pronajmout jinému uživateli.“

Autor: „Asi chápu oč ti jde, ale můžeš pro jistotu úvahu zformulovat přímo v kontextu autorských děl?“

Anonym: „Samozřejmě. Když studio natočí Nový film, za jehož zhlédnutí je milion diváků ochotno zaplatit každý stovku, neznamená to ještě, že diváci měli čistý zisk v podobě zážitku v hodnotě stokoruny, z něhož část zaplatili tvůrci na vstupném. Diváci mohou každý měsíc vidět pouze omezené množství filmů, takže většina z nich zhlédne Nový film na úkor Jiného filmu, za který by třeba byli ochotni zaplatit až devadesát devět korun. Celkově pak společnost zbohatne tvorbou nového filmu pouze o rozdíl hodnot obou filmů, což je jeden milion, nikoli sto milionů.“

Autor: „To je pravda. Ale jak to proboha souvisí s autorskými právy?“

Anonym: „Přímo to s nimi nesouvisí. Diskutujeme zde spravedlivost odměn, a poukazuji na to, že natočením filmu se stomilionovými tržbami ještě nutně společnost nezbohatne o sto milionů.“

Autor: „Jenže nespravedlnost zde není vůči divákovi, jak se snažíš mlčky předstírat. Podobně jako v případě hasičských aut, tím, kdo by se měl cítit poškozen, je producent Jiného filmu, který je jen o málo horší — nebo méně atraktivní — než Nový film, ale kterému i tak Nový film sebere většinu tržeb. Možná je filmařská branže nespravedlivě vychýlená ve směru zásady, že vítěz bere vše. To je ale pro otázku autorských práv irelevantní. Jejich zrušením si tvůrce Jiného filmu nepomůže ani o halíř, ba naopak.“

Dějství šesté

Anonym: „Asi máš pravdu. Je zde ale ještě jeden ekonomický argument. Není snad pravda, že mezní hodnota peněz klesá s rostoucím bohatstvím, a tedy milionář má ze stokoruny mnohem menší užitek, člověk s prázdnými kapsami? Kdyby se snížil příjem špičkových herců, spisovatelů nebo hudebníků, například o polovinu, prakticky by to na své životní úrovni nepoznali, zatímco konzumenti autorských děl by vydělali znatelně.“

Autor: „Standardní to argument pro ekonomické rovnostářství. Je ale založen na interpersonálním srovnávání užitku. Řada klasických ekonomů ale tvrdí, že srovnávat užitek různých lidí není možné.“

Anonym: „K čertu s nimi! Jistě by také tvrdili, že v důsledku této nemožnosti není nic špatného na tom, když nechám bez pomoci zemřít člověka s infarktem, poněvadž škodu, která vznikla mně skrze nepohodlí spojené se zavoláním sanitky, přeci nemůžu jen tak označit za menší než škodu, která vznikla jemu jeho smrtí. Podívej, chápu, že ekonomický závěr odvozený bez užití interpersonálního porovnání užitků je silnější a obecnější, než kdyby užitky různých lidí ke svému odvození porovnávat potřeboval, a chápu i to, že je obtížné stanovit jednoznačně akceptovatelný standard, podle kterého lze užitek různých lidí srovnávat. Ale ekonom, který chodí kolem a vykládá, že porovnávání užitku různých osob není možné, je jako matematik, který by říkal, že eukleidovská geometrie není možná, poněvadž nelze dokázat pátý axiom.“

Analytik: „To není úplně přesná analogie.“

Anonym: „Proč? Oba se nejdříve z vlastní vůle omezí na neprakticky úzký axiomatický systém, a potom trvají na tom, že popis světa pomocí širšího systému je nemožný.“

Analytik: „Jak dodat pátý axiom do eukleidovské geometrie je ovšem jasné. Ti, kdo zastávají nesrovnatelnost užitků různých lidí, zřejmě budou tvrdit, že ekonomii v tomto směru rozumně doaxiomatizovat nelze.“

Anonym: „Fajn, žádná analogie není úplně přesná. Přesto je snad jasné, co chci říct.“

Autor: „Dobře, ale když akceptujeme tvůj argument, neznamená to, že musíme zrušit volný trh?“

Anonym: „A jaký trh je skutečně volný? Někteří libertariáni říkají, že autorská práva jsou tím, co deformuje volný trh. Ale hlavně: mně nezáleží na volnosti trhu. Pokud v některé oblasti volný trh prosazuji, dělám to proto, že věřím, že volný trh v této oblasti zajistí nejlepší výsledky co se týče životních podmínek lidí. Když se v jiné oblasti zásady volného trhu dostanou do konfliktu s maximalizací užitku lidí, volný trh musí ustoupit.“

Dějství sedmé

Analytik: „Tento rozhovor už začíná být neúměrně dlouhý. V reálných rozhovorech se obvykle lidé rozejdou, aniž by se jejich názory pohnuly o píď, ale protože toto je fikce, nebylo by na škodu dojít ke společnému závěru. Co kdybyste se zkusili dohodnout na nějakém kompromisu? Padly zde argumenty pro i proti; i když každý z vás má jiné cíle a vyznává jiné hodnoty, jistě je možné najít kompromisní řešení, které maximalizuje váš souhrnný užitek.“

Anonym: „Z ničeho neplyne, že toto řešení musí být kompromisní. Klidně může nejlepší řešení být identické s mými návrhy: zrušit jakoukoli formu duševního vlastnictví.“

Analytik: „Může to tak být, ale moc tomu nevěřím. Byl bys ochoten vůbec nějakou formu duševního vlastnictví akceptovat?“

Anonym: „Ale ano, nejsem až zas takový fanatik. Například patentní ochrana s omezenou dobou platnosti mi tak moc nevadí. Myslím, že podle evropských předpisů trvají dnes patenty dvacet let. Když vezmu v úvahu náklady na vývoj nových technologií, myslím, že to můžu akceptovat. Nakonec, patentní ochrana omezuje pouze velmi malé množství lidí.“

Analytik: „A co ty, Autore, byl bys ochoten někde slevit?“

Autor: „Jsou určité věci v našem systému autorských práv, které jsou nerozumně. Nejsem si ovšem jist, zda lze říct, že slevuji, protože jsem se těchto věcí nikdy nezastával. Jde zejména o dědění práv: dědici autora ještě sedmdesát let po jeho smrti inkasují peníze za něco, na čem nemají žádnou zásluhu. A je skutečně zvláštní, jak selektivně toto právo vyzdvihuje umělce. Vynálezce nové technologie inkasuje dvacet let z patentu. Objevitel nového přírodního zákona nemá z autorských práv nic. Je absurdní si představit, že by Einsteinovi dědici ještě dnes pobírali poplatek za každou prodanou GPS, a přesto bych takovou věc musel považovat za přinejmenším stejně spravedlivou, jako když dědici kdejakého spisovatele žijí z prodeje jeho knih.“

Analytik: „Takže autorská práva ve formě časově omezené ochrany po dobu, řekněme, dvaceti let, vázaná pouze na osobu autora, nepřevoditelná a neděditelná, a stejná pro všechny: filmaře, hudebníky, spisovatele, vědce a vynálezce — bylo by to pro vás oba přijatelné řešení?“

Anonym: „Zdaleka ne ideální, ale zlepšení současného stavu by to bylo nepochybně. A vím, že člověk nemůže chtít všechno.“

Autor: „Vypadá to jako ústupek z mé strany, ale vlastně ne zas tak velký. Nevyřešilo by to problém pirátství, ale možná by se z takové kompromisní pozice autorům lépe přesvědčovalo, že jejich věc je správná.“

V tomto bodě náš rozhovor končí. Jestliže čtenář vydržel číst až sem, nezbývá mu než poděkovat za jeho trpělivost, a popřát, aby se i jeho debaty, a nejen fiktivní, dobraly vždy k nějakému závěru.

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore II

[pokračování z minula]

Dějství třetí

Autor: „Myslím, že tyto zásady posuzování mohu akceptovat. I tak mi ale vychází, že ochrana autorských práv je prospěšná věc. Uvažte: když nebudou autorská díla právně chráněna proti kopírování, prakticky každý si je může pořídit, aniž by z toho autor cokoli měl. Kdo pak taková díla bude tvořit, když tvorba nepřináší nárok na odměnu? Bez ochrany autorských práv nebudeme mít hudbu, filmy, software, knihy, nové technologie; zkrachují kina, do kterých nebude nikdo chodit, když s bude moct na film podívat doma...“

Anonym: „Koho zajímá, že zkrachují kina, když se bude moct dívat na všechny filmy doma?“

Autor: „Na kinech argument nestojí.“

Anonym: „Dobře. Říkáš, že bez autorských práv bychom neměli spoustu věcí, které dnes máme. Domnívám se, že je to mylný názor. Třeba ta hudba. Ačkoli tvrdíš, že bez vidiny autorských výsluh by skladatelé neskládali, přesto po většinu historie skladatelé skládali i bez autorských odměn za reprodukci jejich díla.“

Autor: „To není zcela pravda, i dříve skladatelé dostávali tantiémy.“

Anonym: „Nebyly ovšem zákony, které by to vynucovaly, a kdokoli mohl skladby reprodukovat bezplatně, když chtěl. Totéž knihy. Knihy nevznikly s objevem autorských práv.“

Autor: „To ovšem byly doby, kdy fyzická reprodukce knih či notových zápisů byla pracná a relativně drahá. Autor se uživil díky podílu na zisku vydavatele. Dnes by to nešlo: první člověk, který by si knihu koupil, by ji dal na internet, a ostatní by si ji už stáhli zadarmo.“

Anonym: „Možná by autoři psali i zadarmo, aby dosáhli slávy. Potřebujeme skutečně profesionální spisovatele? Spisovatelství je možné mít jako koníčka. Tvůrce tohoto textu za něj koneckonců také neuvidí ani korunu.“

Autor: „Pokud je někdo dobrý v psaní, vyplatí se, aby to dělal na plný úvazek. Jeden profesionální spisovatel pracující na sto procent je lepší než deset amatérů věnujících psaní deset procent času, protože profesionál získá víc zkušeností a praxe. Tvůrce tohoto textu nedosahuje kvalit profesionálních spisovatelů.“

Anonym: „Nejsem si jist, zda můžu souhlasit. Nedovoluji si soudit přímo otázku kvality spisovatelů a jejich textů, ale vím, jak to chodí u softwaru. Existuje velké množství svobodného softwaru, který je kvalitativně plně srovnatelný s autorsky chráněným softwarem. Píší ho dobrovolníci bez nároku na finanční odměnu. Kdyby platil tvůj předpoklad, nebylo by to možné.“

Autor: „Možná, že svobodný software vytvářejí ve svém volném čase programátoři, které živí tvorba placeného softwaru. Kdyby nebylo právní ochrany autorství, neměli by se čím živit, nezískali by zkušenosti v programování, a nebyl by ani svobodný software.“

Anonym: „To je ovšem divoká spekulace. Stejně tak bych zase já mohl říct, že copyright brání člověku ve zdokonalování programů vytvořených jinými, v důsledku čehož jednu a touž věc lidé zbytečně programují znovu a znovu. Autorské právo tak pokrok a dostupnost softwaru dusí, nikoli podporuje.“

Autor: „To nijak nevyvrací tezi, že bez autorského práva by softwarový průmysl zahynul na úbytě.“

Anonym: „Nepotřebujeme nenasytný průmysl, když máme schopné dobrovolníky.“

Analytik: „A nezapomínáte oba, že autorské právo není jediný způsob, jak zajistit programátorům příjem?“

Autor: „Jistě, zaplatí jim ten, kdo si program koupí jako první. To nestačí, nemají-li programy být extrémně drahé, aby prodej jedné kopie zaplatil jejich vývoj. A nikdo si nekoupí Excel za pět milionů.“

Analytik: „Spousta programů vzniká na míru pro jednoho spotřebitele. Softwarový byznys nejsou jen programy pro široké spektrum uživatelů, které se dají koupit v obchodě, ale i specializované aplikace tvořené na zakázku. Přinejmenším jejich tvůrci jsou na autorských právech zcela nezávislí. A jsou zde i další zdroje financování.“

Autor: „Jaké?“

Analytik: „Například platby za podporu a servis. Nebo příspěvky sponzorů za reklamu obsaženou v distribuovaných programech. Ale absence autorských práv v principu neznamená ani konec licenčních poplatků.“

Autor: „Placených dobrovolně? Jsi zřejmě naivní.“

Analytik: „Rozumně vysokou cenu leckdo zaplatí i dobrovolně, ale mluvím zde o vynucené platbě. I dnes jsou používány techniky schopné nelicencovanému užívání programů zabránit, nebo jej aspoň ztížit. Absence zákonného zakotvení ochrany autorských práv ještě neznamená, že tyto techniky by se nesměly používat. Například, program může ke svému fungování vyžadovat přihlášení k placenému účtu na serveru svého distributora.“

Autor: „A co zabrání hackerům program upravit tak, aby fungoval i bez přihlášení?“

Analytik: „To, co jim z velké části brání dnes. Pokud je protipirátská ochrana dobře udělána, není snadné ji obejít. Může to být nakonec srovnatelně těžké, jako si naprogramovat kopírovanou věc sám. Pak se obcházení protipirátských ochran nevyplatí.“

Autor: „I kdyby to tak bylo, znamená to, že autoři stráví spoustu času programováním protipirátské ochrany a programy budou díky této ochraně větší a pomalejší. To je neefektivní. Je to, jako kdybych říkal, že policie nemusí stíhat lupiče, protože majitelé domů si mohou koupit poplašné zařízení a brokovnici.“

Analytik: „Nezapomeň, že teď rozebíráme tvoji tezi, že softwarový průmysl zanikne, nebude-li autorských práv. Pouze říkám, že se producenti softwaru dokáží takové situaci přizpůsobit.“

Autor: „Nemusíš každé tvrzení hned brát doslova! Jistě, softwarový průmysl by nezanikl se zánikem autorských práv, ovšem stal by se výrazně méně efektivním. Kdyby naopak všichni respektovali autorská práva, byla by na tom společnost jako celek lépe.“

Anonym: „Svobodný software existuje a funguje! Mám na svém počítači Linux a nepoužívám ani jeden placený program. To je empirický fakt; jak mě chcete přesvědčit o opaku spekulacemi o tom, co by bylo, kdyby?“

Autor: „Dobře, podívejme se na to, co funguje dnes. Uznávám, že software může být svobodný. Už jsi ale někdy viděl ,svobodný film‘?“

Anonym: „Ano.“

Autor: „Nemyslím teď pětiminutový film, co natočí skupina diletantů na půjčenou videokameru. Pořádný film. Celovečerní, s komparsem, kostýmy, zvláštními efekty...“

Anonym: „Osobně dávám přednost pětiminutovým amatérským filmům.“

Autor: „Většina lidí ale nikoli, soudě podle návštěvnosti. A velké filmy by bez autorské ochrany nemohly vůbec vzniknout.“

Dějství čtvrté

Anonym: „Dobře, jsem už nakonec unaven spekulacemi, které si stejně nemůžeme přímo ověřit. Řekněme, že bychom se zrušením autorských práv přišli o řadu velkofilmů. Pořád mi to připadá jako příliš slabý důvod pro jejich existenci. Právo vlastnit myšlenky je absurdní!“

Autor: „Absurdní? Co je to za argument?“

Anonym: „Takový argument, že ideje patří všem. Nelze je svazovat vlastnickými právy, ani kdybychom za to dostali tisíc velkofilmů.“

Autor: „A má tahle bolševická myšlenka nějaké zdůvodnění?“

Anonym: „Jistěže má, a není nijak bolševické, nýbrž čistě pragmatické. Všichni vědí, že omezování šíření myšlenek nefunguje. Nemůžete zakázat lidem kopírovat hudbu nebo filmy nebo programy nebo fotografie, které se jim líbí. Když to stát zakáže, málokdo bude zákaz respektovat.“

Autor: „I kdyby zákon nebyl plně vynutitelný, co na tom? Bavíme se o tom, zda autor má právo omezit jiným svobodu nakládání s jeho dílem. To právo buď v abstraktní rovině je žádoucí, nebo není; ochrana práv autora je buď správná, nebo není. Praktická vynutitelnost je důležitá otázka, kterou je ale nutno posuzovat odděleně. I kdyby autorský zákon nebyl vynutitelný, stále představuje morální poselství jednoznačně deklarující hranici přípustného chování.“

Anonym: „Není vhodné posuzovat odděleně věci, které mají neoddělitelné následky, neboť tyto následky musíme porovnat co do jejich přínosnosti a škodlivosti. Existence nevynutitelného a nerespektovaného zákona je vždy problém. Velké množství lidí viditelně porušujících zákon vytváří precedens, že zákon porušovat je normální. Precedens se týká hlavně toho zákona, který je porušován, ale v určité míře se přenáší i na jiné zákony. Stát si nemůže dovolit mít příliš mnoho nerespektovaných zákonů, pokud chce u svých občanů udržet nutnou míru úcty k zákonnosti.“

Autor: „To zní, jako kdyby stát nesměl prosazovat nic, s čím jeho občané nesouhlasí.“

Anonym: „Není to snad princip demokracie?“

Autor: „A přesto demokraticky zvolený parlament autorský zákon schválil.“

Anonym: „Dobře, beru poznámku o demokracii zpět. Problematika fungování demokracie je příliš vzdálená od našeho tématu. Pouze říkám, že od státu není moudré prosazovat normy, se kterými se většina společnosti neztotožňuje.“

Autor: „A když je morálka společnosti zvrácená, to podle tebe nemá stát mít žádnou možnost ji napravit?“

Anonym: „Státní orgány mohou formou zákonů prosazovat existující uznávané morální normy, ale nevidím důvod, proč by měly vytvářet nové.“

Analytik: „Nezávisle na tom, není za předpokladu, že zákon nebude respektován, tato otázka irelevantní? Jak chcete ovlivnit morálku vydáním zákona, který nikdo nedodržuje?“

Autor: „Mám pocit, že se tady ta nevynutitelnost přeceňuje. Není nic zásadně nevystopovatelného na ilegálním kopírování dat. Vše je jen otázka rozsáhlé kontroly, prevence, vhodně zvolených metod a dostatečně tvrdých trestů. Pokud vám za to bude hrozit milionová pokuta, nedovolíte si cédéčko zkopírovat, ani když šance na odhalení bude třeba jedna ku tisíci.“

Anonym: „Jistě, dostatečně drakonickými opatřeními se asi dá prosadit cokoli. Chceme ale žít ve státě prolezlém policejním špiclováním, kde justice může člověku zničit život kvůli nelegálnímu cédéčku?“

Autor: „Kdo dodržuje zákon, nemá se čeho bát.“

[pokračování]

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore I

V souvislosti se schvalováním dohody ACTA a na to reagujícími množícími se hackerskými útoky zintenzivněla debata o autorských právech a žádoucí úrovni jejich ochrany. Bohužel, hlavní část diskuse se soustředí na otázky ochrany soukromí a osobních údajů, a samotná problematika autorských práv zůstává poněkud stranou. Přitom kolem samotné podstaty sporu se dá formulovat spousta zajímavých argumentů — zajímavých často zejména pro milovníky logických klamů.

Jsem již unaven z neosobních rozborů, a tak trochu změním styl, a po vzoru Galileově zvolím osvědčenou formu fiktivního dialogu. Jeho účastníky jsou Autor, poběratel tantiém a člen OSA, Anonym, zkušený hacker odmítající platit za cokoli, co může mít zdarma, a Analytik, zpočátku neutrální pozorovatel mající zálibu v hnidopišském rozebírání logických nesrovnalostí.

Z důvodu velkého rozsahu, a také proto, abych uměle nafoukl skomírající počet příspěvků, bude dialog rozdělen na tři části vycházející vždy v poledne tři dny po sobě.

Dějství první

Autor: „Ilegální kopírování programů, filmů a hudby musí být nezákonné. Vždyť je to krádež, a krádež je nutno trestat. To je snad jasné, ne?“

Anonym: „Jak to, krádež? Když si zkopíruji film, kdo je ten okradený?“

Autor: „No přece držitel práv. Jen on má právo s filmem svobodně nakládat. Když si koupíš film, můžeš s ním nakládat jenom v rozsahu, který specifikuje tvoje licence.“

Anonym: „To je absurdní. Když si koupím židli, můžu si s ní dělat co chci. Proč ne s filmem? Ale raději mi řekni, když argumentuješ krádeží, jak vlastně definuješ krádež.“

Autor: „Každý přece ví, co je krádež. Když chceš definici, proč si ji nezformuluješ sám?“

Anonym: „Budiž. Pro mě je krádež čin, kterým pachatel za účelem svého obohacení získá do svého držení určitou věc, čímž znemožní jejímu předchozímu držiteli věc užívat. To vše bez jeho souhlasu nebo souhlasu společnosti. Přijímáš tuto definici?“

Autor: „Pro mě za mě, zní to docela výstižně. A co?“

Anonym: „Pokud přijímáš moji definici, pak kopírování filmu není krádež. Kopie filmu není film sám, a o znemožnění užívání předchozímu držiteli nemůže být ani slovo.“

Autor: „No, počkej. Tohle je nepěkný trik. Podmínku o znemožnění držení jsi do definice přidal čistě účelově. Přiměl jsi mě podloudně akceptovat definici, se kterou ve skutečnosti nesouhlasím.“

Anonym: „Tak předlož konečně vlastní!“

Autor: „Dobře. Krádež je čin, kterým někomu způsobím bez jeho souhlasu finanční újmu.“

Anonym: „Takže když Karel Rachůnek dal v semifinále mistrovství světa v hokeji Švédům vyrovnávací gól sedm vteřin před koncem, je zloděj? Švédové tak přišli o finále a zlato i stříbro jsou cennější než bronz.“

Autor: „To je sport, ten má svá vlastní pravidla.“

Anonym: „Nuže jinak: když si u nás v Hovězí Lhotě otevřu pekařství, díky čemuž místní doposud monopolní pekař přijde o část příjmů, jsem zloděj?“

Autor: „Dobře, ani moje definice není ideální. Ale proč bychom se snažili krádež definovat sami, když to můžeme delegovat na někoho povolanějšího. Krádež nechť je porušení zákonem definovaných vlastnických práv, nebo obecněji, jakýkoli čin zákonem definovaný jako ,krádež‘. Je to nakonec nejobjektivnější definice, která mě napadá.“

Anonym: „Nemám nic proti, koneckonců proti definici se špatně argumentuje. Uznávám, že za této situace je nelegální kopírování krádeží. Ale tím tvůj argument dostává patologicky kruhovou podstatu: Dle předpokladu by krádež měla být trestná, a tak čin, který je krádeží, má být trestný. Přitom, podle tvé definice, je tento čin krádeží jen proto, že je trestný!“

Autor: „Ne protože je trestný, ale protože jej zákon definuje jako krádež.“

Anonym: „Jaký je rozdíl? Je to tentýž zákon, který krádež činí trestnou.“

Analytik: „Mám pocit, pánové, že i vaše debata se začíná točit v kruzích. Cožpak se domníváte, že odsouzeníhodnost nelegálního kopírování dat závisí na tom, jak si nadefinujete slovo ,krádež‘?“

Autor: „Nevidím, jak jinak by se dala odsouzeníhodnost krádeže posuzovat.“

Analytik: „Ovšem pokud jsi stoupencem deontologické etiky, pak máš pravdu. Jen jsem doufal...“

Anonym: „Co je deontologická etika, a co je na ní špatného?“

Analytik: „Deontologická etika dělí činy na dobré a špatné...“

Anonym: „To snad dělá jakákoli etika. Že dělí činy na dobré a špatné?“

Analytik: „To ano, ale deontologové se programově dívají jen na povahu činů samotných. V kontrastu k deontologii stojí zejména konsekvencialismus, který hledí především na následky činů.“

Anonym: „Jistě i deontologové hledí na následky...“

Analytik: „Nikoli. Deontologické zásady mají tvar jednoduchých přikázání, jako ,lhát je špatné‘ nebo ,krást je špatné‘. Koneckonců to znáte ze Starého zákona.“

Anonym: „Co když lhaním zachráním někomu život? Když třeba ukrývám ve sklepě žida a u dveří zazvoní Ges—“

Analytik: „Ano, deontologové jsou si vědomi této námitky. Někteří to řeší tak, že přijmou určité výjimky, kdy je lhaní dobré. Jiní trvají na tom, že lhaní je vždy špatné a v některých situacích člověk prostě musí volit jen mezi špatnými činy.“

Anonym: „Proč tedy nejsou všichni konsekvencialisty? Deontologie mi nedává smysl.“

Analytik: „Už jsi jistě slyšel rčení ,účel světí prostředky‘; vsadím se, že to bylo zřídkakdy míněno jako doporučení, kterého se máš držet. I konsekvencialismus má své slabé stránky. Deontologie nabízí rychlá a jednoznačná pravidla, která fungují i v situacích, kdy nemáš čas nad následky přemýšlet. Nicméně teď čas máme a proto jsem doufal, že deontologickou etiku protentokrát necháme ležet v šupleti.“

Autor: „Slyšel jsem i o existenci etiky ctnosti, která se liší jak od deontologie, tak i od konsekvencialismu. Ale je pravda, že tohle nás teď nezajímá; kdybychom měli debatovat základy etiky, byli bychom to do půlnoci. Jsem ochoten se přihlásit ke konsekvencialismu. Krádež je hodná stíhání, protože okradení utrpí škodu, a pirátské kopírování autorských děl je hodné stíhání, protože je to krádež.“

Analytik: „Nemohu si pomoct, ale tvůj argument by byl výrazně elegantnější, kdybys dvojí implikaci přeměnil v jedinou. Ta ,krádež‘ je zbytečný mezistupeň, který odvádí pozornost od jádra věci.“

Dějství druhé

Autor: „Dobře, ať je tedy po tvém. Pirátské kopírování je odsouzeníhodné, protože jím vzniká autorům škoda.“

Anonym: „Zapomněl jsi na můj argument s pekařem v Hovězí Lhotě? Ne každý čin, kterým někomu vzniká škoda, je hodný odsouzení.“

Autor: „Když si otevřeš konkurenční pekařství, budeš v něm pracovat a vytvářet hodnoty. Kdo kopíruje, nic nevytváří.“

Anonym: „No a? Je důvod tvého odsouzení to, že někomu způsobuji škodu, nebo to, že nevytvářím hodnoty?“

Autor: „Obojí. Samotné působení škod nebo samotné nevytváření hodnot jsou v pořádku, v kombinaci je to ovšem odsouzeníhodné.“

Anonym: „Co když se rozhodnu jet do zaměstnání autem, když normálně jezdím tramvají? Znečištěním a hlukem poškodím lidi bydlící v okolí mé trasy a hodnotu tím nevytvořím žádnou. Jsem zločinec?“

Autor: „Nevím. Neodváděj pořád pozornost k irelevantním příkladům. Možná, že existuje řada legálních činností, které jsou svou škodlivostí srovnatelné s porušováním autorských práv. To samo není moc silný argument pro zrušení ochrany autorských práv.“

Analytik: „Jak vlastně posuzujete škodlivost, oba?“

Autor: „Na začátku jsi správně namítal, že hádat se o definici krádeže je pošetilé. Překvapuje mě, že potom, co jsme to oba uznali, po nás chceš definici škodlivosti. Není to tentýž případ?“

Analytik: „Byl by, kdyby v prvním případě bytí krádeží bylo primárním důvodem, proč pirátství odsuzuješ. Pak by bylo podstatné, kde jsou hranice krádeže. Sám jsi ale uznal, že primárním důvodem je něco jiného: to, že tento čin někomu způsobuje škodu. Proto je důležité vědět, co vlastně znamená ,způsobovat škodu‘. Ledaže by ovšem i způsobování škody bylo jen heuristickou zkratkou a primární důvod odsouzeníhodnosti pirátství ležel ještě hlouběji.“

Autor: „Ne, myslím, že vznik škod je skutečným a základním důvodem, proč pirátství odsuzuji. Pořád ale nechápu tvoji otázku. Co může být nejasného na významu slova ,škoda‘?“

Analytik: „Vyčíslení škod vzniklých v důsledku určitého činu se zpravidla odvíjí od porovnání skutečného stavu věcí s hypotetickým přirozeným stavem. Například, ukradnu-li kolegovi propisku, způsobím mu tímto škodu v ceně oné propisky, neboť za přirozený běh věcí se považuje, že propisku neukradnu. Co je přirozený stav v případě posuzování škod z porušení autorského práva?“

Autor: „Samozřejmě stav, kdy autorské právo neporuším.“

Anonym: „Autorské právo mohu neporušit různými způsoby. Buď tak, že za získanou kopii zaplatím licenční poplatek, nebo tak, že si kopii vůbec nepořídím. V prvním případě vznikne nelegálním kopírováním držiteli práv škoda ve výši licenčního poplatku, v druhém případě je ale škoda nulová. Nevidím zásadní důvod, proč by zaplacení poplatku mělo být považováno za přirozenější stav věcí, než zřeknutí se kopie autorského díla.“

Autor: „Nu, podívejme se, co by pirát udělal, kdyby možnost nelegálního zkopírování autorského díla neexistovala, a měl tak na výběr pouze ze dvou možností: zaplatit za licenci, nebo nezískat nic. Co by zvolil můžeme považovat za přirozený běh věcí.“

Anonym: „A co by zvolil?“

Autor: „Přiznám se, že nevím. Asi to záleží na konkrétním pirátovi.“

Analytik: „Mám pocit, že i kdyby bylo jasné, co by pirát zvolil, je tato argumentace problematická. Proč nezvolit nelegální kopírování jako základní a přirozený stav?“

Autor: „Proč nezvolit krádež propisky jako základní a přirozený stav?“

Analytik: „Dobrá otázka. Proč vlastně?“

Autor: „Třeba proto, že porušení práva nelze nikdy považovat za přirozený stav věcí?“

Analytik: „Za předpokladu existence jakéhosi přirozeného autorského práva možná ano, ale to se dostáváme zpět do deontologické roviny. Domníval jsem se ovšem, že vedeme diskusi i o tom, zda autorské právo vůbec má existovat, a v takové diskusi dost dobře nelze z jeho existence vycházet. Představ si, pro názornost, zcela absurdní příklad, kdy bych si osoboval právo od svého souseda dostávat každý měsíc pět tisíc korun výpalného. Kdybych toto právo měl, pak by mi sousedovým neplacením ,vznikala škoda‘ — jistě ale uznáš, že to je prachmizerný argument ve prospěch existence takového práva.“

Autor: „Budiž. V tom případě se ale zdá, že pojem absolutní a objektivní škody je chiméra, a nevím tak, na čem lze založit právní ochranu proti krádežím obecně. Říká snad konsekvencialismus, že bychom všichni měli legálně krást?“

Analytik: „Možná existují konsekvencialisté, kteří podobný závěr prosazují, ale standardní závěr to není. Klíčem pro konsekvencialistické posouzení věci je srovnání dvou alternativ: světa, kde je krádež legální, a světa, kde je trestná. Dá se čekat, že ve světě volných krádeží bude krádež snažší cestou k výdělku než práce a individuální investice do obrany proti krádežím budou enormní. V takovém světě se průměrně budou všichni mít hůře; stačí se nakonec podívat do zemí s vysokou úrovní zločinnosti a slabou vynutitelností zákona.“

[pokračování]

Pobouření

Václav Klaus je pobouřen tím, co si akademický svět dovoluje. Pravda, není to zrovna nejčerstvější zpráva, ale někdy je s psaním lepší počkat, až pobouření vyprchá. Na obou stranách.

Předmět sporu zde vlastně není až tolik podstatný. Představitelé akademické sféry se bouří proti krokům ministerstva školství, a jelikož prezident z nějakých důvodů dnešního ministra školství — aspoň morálně — podporuje, postavil se na jeho stranu. K napsání politického pamfletu by mě taková událost nepřivedla, nebýt argumentu, který Klaus na podporu svého postoje použil.

„Pohybujeme se ve světě veřejného školství, které platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o něm rozhodoval či spolurozhodoval.“

Argument je to na první poslech smysluplný, přesto ovšem problematický z několika různých pohledů.

Problém první — vymezení státu a jeho role. Od dob Ludvíka XIV. uplynulo již mnoho desítek let, a neplatí už „stát jsem já“, pro žádnou jednotlivou osobu dosazenou za objekt reference zájmena „já“. Demokratická republika možná nemá přísně ideově definováno, kdo je stát (proč by také měla mít), ale dá se asi docela bezesporně říct, že stát tvoří všichni jeho občané, akademickou obec nevyjímaje. Ministerstvo školství, a v širším pojetí pak vláda, tvoří jednu ze složek státní moci. To ovšem neznamená, že vláda přebírá morální právo disponovat prostředky státu dle svého uvážení, a ostatní subjekty mají morální povinnost tato rozhodnutí přijímat s pokorou. (Nebylo to tak formulováno explicitně, ale prezidentovo „pobouření“ přinejmenším podobnou interpretaci silně naznačuje.) Peníze ministerstva školství nenáleží ministerstvu o nic více, než akademickým senátům vysokých škol. Legitimita, s jakou vláda rozhoduje o veřejných prostředcích, se odvíjí od toho, nakolik tato rozhodnutí reprezentují vůli občanů. Soudě podle momentální popularity vlády — nic moc.

Samozřejmě, argumentace morálním právem je vždy ošidná, protože morální právo si mohou a chtějí osobovat všichni, ale ve sporech nemohou vítězit všichni. Bylo by nepříliš moudré proti Klausovu pobouření stavět jiné pobouření a proti argumentu, že občané jsou morálně povinni poslouchat vládu, stavět jako protiargument morální povinnost vlády poslouchat své občany, nebo něco podobného. (Stojí ale za to vždy zkusit situaci uvidět pod úhlem pohledu druhé strany — obvykle je podložen stejně silnými intuicemi a rozhořčením, jako pohled strany vlastní.) Moudrý politik nemyslí na své pobouření, ale na důsledky nabízejících se rozhodnutí. Což vede k druhému problému — neblahým důsledkům přílišné konformity.

Není to poprvé, co náš prezident fakticky prosazuje logiku dle hesla koho chleba jíš, toho píseň zpívej, zejména ve vztahu státní moci a státních institucí. Potíž je v tom, že i když zapomeneme na to, že řečený chleba nepatří vládě, nenabízí ona zásada vizi efektivně fungující společnosti. Je skutečně optimální, aby o alokaci prostředků na vědu, výzkum a vysokoškolskou výuku rozhodovalo ministerstvo, nebo je v zájmu státu, aby o rozdělování těchto prostředků rozhodovaly z větší míry instituce, kterých se to zejména týká? Obě varianty mají své nevýhody: ministerské regulátory můžeme snadno vinit z nekompetentnosti, akademiky ze střetu zájmů. Mám-li se klonit k některé variantě, dám spíš přednost té druhé, poněvadž nekompetentnost je zpravidla zodpovědná za více škod, než nečestné úmysly. Zvlášť když ty na straně ministerstva nakonec taktéž vyloučit nelze.

Na věc je možné podívat se i obecněji: prospívá společnosti dodržování zásady, že státní zaměstnanci a další občané jsoucí na výplatní pásce státu jsou loajálními stoupenci vládní politiky? Zde je odpověď jednoznačné ne, alespoň pokud se nechceme odchýlit od premisy liberální demokracie, na kterou jsme zvyklí. Pro ilustraci stačí nahradit akademiky jinou skupinou:

„Pokud soudy touží po naprosté nezávislosti svého rozhodování na vládě, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“

Souhlasíte? [1]

Václav Klaus tradičně je, aspoň ve verbální rovině, odhodlaným obráncem občanských svobod a demokratického zřízení. Měl by na tyto své zásady pamatovat, kdykoli jej popadne úmysl vyjádřit jako prezident republiky pohoršení nad tím, že určitá skupina občanů veřejně a otevřeně hájí své zájmy. Na tom je totiž demokracie postavena.

Poznámky
1. Autentický Klausův výrok zněl: „Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“

Kritické myšlení a „kritické myšlení“

V nedávné diskusi o konspiračních teoriích řada čtenářů namítala, že analyzovat pravděpodobnost různých teorií formálně pomocí matematických vzorečků je nemístné. Nejkonkrétněji nakonec reagoval čtenář Stan s doporučením, že před vlastními úvahami o pravděpodobnostech je potřeba odfiltrovat propagandu a skrytou reklamu, která se pozná podle „zamoření daného textu logickými klamy a propagandistickými nástroji“. S tím nelze, aspoň na první pohled, než souhlasit: přítomnost logických chyb a manipulativních řečnických obratů skutečně snižuje věrohodnost textu. Samozřejmě, i tento fakt lze standardním způsobem zakomponovat do pravděpodobnostní analýzy, ale o to mi teď nejde. Chtěl bych spíš upozornit na vcelku prostý fakt, že i filtrování informací lze provádět dobře nebo špatně, a pokud se provádí špatně, stává se zbraní, se kterou se člověk snadno střelí vlastní nohy.

Koupím-li si jakékoli noviny, velmi pravděpodobně v nich najdu stránku či dvě věnované politickým komentářům. Politické komentáře nominálně analyzují politickou situaci. Reálně je v nich ale analýzy minimum. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy ve svém oblíbeném listě viděli komentář, jehož autor neosobním, technickým stylem sepsal přehledně relevantní fakta a všechny možné varianty řešení, a doprovodil to strukturovaným logickým argumentem. Já jsem něco takového neviděl v novinách nikdy. Zato jsem viděl spoustu logických chyb, manipulativních technik a pustého žvanění. Politické komentáře v novinách jsou jen z malé části analýza a z mnohem větší části propaganda.

Řeknete možná: noviny nejsou odborný žurnál. Nejsou. Jenže lidé čtou noviny, ne odborné žurnály. A noviny a jim kvalitativně rovnocenná média jsou zdroj většiny informací použitelných při posuzování politiky a souvisejících témat. Přestaňte tedy aspoň číst politické komentáře, mohlo by znít vaše doporučení. Asi by to bylo doporučení správné, ale jde mi o něco trochu jiného. Proč jsou politické komentáře tolik logicky nekorektní? Je to proto, že jejich autoři neznají pravidla logické argumentace? Odvážím se navrhnout jiné, jednodušší vysvětlení: Techniky propagandy jsou užívány, protože jejich zvládnutí je relativně snadné a přitom fungují.

Co nazýváme propagandou je obvykle souhrn manipulačních technik použitý pro šíření určitého názoru. Zvolené techniky příliš nezávisí na tom, jaký názor je třeba propagovat a tak se dá vcelku dobře naučit být dobrým propagandistou — stačí jednorázově zvládnout umění manipulace. Argumentovat korektně ve prospěch určitého názoru je mnohem těžší. Jedná-li se o názor nesprávný, je korektní argumentace téměř nemožná [*]. Ale i když je názor správný, korektní argument je pořád nutné pracně hledat, zatímco manipulativní techniky jsou přímou a osvědčenou cestou ke stejnému cíli [1,2]. Manipulaci tak nacházíme v argumentech podporujících jak tvrzení nepravdivá, tak i pravdivá. Možná, že v druhé skupině trochu méně často, leč rozdíl není nijak dramatický.

Co z toho plyne pro člověka, snažícího se posuzovat pravdivost argumentu podle přítomnosti prvků manipulace a propagandy? Především doporučení ke krajní opatrnosti. To, že autor v textu rafinovaně útočí na city čtenářů je od něho sice nefér (protože tím čtenářům ztěžuje posouzení kvality svých argumentů), ale pouze pramálo to svědčí o nepravdivosti textu samotného, respektive jeho informativní části [3]. Co platí o manipulaci, platí i o logických chybách. Lidé dělají logické chyby, a tento nešvar se nikomu zázrakem nevyhne jen proto, že zrovna má pravdu. A totéž platí o faktografických nepřesnostech.

Ideální postup při setkání se s podezřelým textem je odmyslet si klamy a manipulující obraty, přeformulovat si argumentační části text do pokud možno věcného jazyka a posoudit jejich platnost. Jsou-li v argumentech chyby logické povahy, stojí za to věnovat trochu času posouzení toho, zda a nakolik jsou chybné části konstrukce důležité pro její celkovou stabilitu. Mnoho v zásadě správných argumentů obsahuje pochybné „logické zkratky“ nebo nepodstatné chyby v detailech. Často jsou to věci padající na vrub zbrklé formulaci a dají se snadno napravit.

Ideální postupy však nebývají vždy proveditelné, a tak se nabízí postup jiný: po identifikaci chyb v argumentu argument ignorovat. A tady nastává moment, kdy ve jménu kritického myšlení začínáme takříkajíc střílet do vlastních řad. Není tak těžké naučit se litanii latinských jmen argumentačních chyb a logických klamů: ad baculum, ad populum, ad verecundiam, ignoratio elenchi... Čím víc takových nálepek známe, tím snáze v argumentech našich soupeřů najdeme místo, kam jednu z nich upevnit, a tím snáze se nám argumenty ignorují. Vytváří se prostor pro potvrzovací bias: chybné argumenty nepřítele jsou odmítány jako chybné, zatímco chybné argumenty vlastní projdou sítem bez povšimnutí, protože ve vlastních argumentech chyby nehledáme (a když, tak zdaleka ne tak pečlivě). Ze schopnosti identifikovat argumentační chyby, zamýšlené jako obrana před nepravdou a manipulací, se stane nástroj pro potvrzování předsudků. Znalost metody kritického myšlení paradoxně činí myšlení člověka méně kritickým.

Ignorovat argument proto, že byl začleněn do manipulujícího textu, je často chyba. Zdaleka to ale není tak velká chyba, jako když z přítomnosti manipulace přímo usoudíme, že nejen argument, ale celá pozice, kterou argument podopruje, je nepravdivá. K takovým úsudkům přesto dochází dnes a denně. Vzpomínáte na aféru Climategate? Zveřejnění mejlové korespondence mezi klimatology z Climatic Research Unit Norwichské univerzity vypovídající o tom, že se jmenovaní občas dopuštěli manipulace s daty, bylo široce interpretováno jako důkaz vykonstruovanosti klimatických změn. Úvaha v zásadě zněla

1. Klimatologové z CRU se bavili o tom, jak manipulovat data.
   
2. Tudíž klimatologové manipulují data.
   
3. Pročež není možné věřit datům, která nám předkládají klimatologové.
   
4. Není tedy možné věřit ani argumentům, které zastávají klimatologové.
   
5. Klimatické změny nenastávají.
   

Na první pohled dává řetězec úvah smysl. Varovný signál se rozsvítí v okamžiku, kdy podobné úvahy přicházejí nejčastěji od osob, které samy manipulují s daty, často mnohem horším způsobem. Mohli bychom tak sestavit analogickou úvahu:

1. Klimaskeptici manipulují s daty.
   
2. Není možno věřit argumentům vynášeným klimaskeptiky.
   
3. Klimatické změny proto nastávají.
   

Oba závěry očividně nemohou platit zároveň. Samozřejmě, ani jeden z argumentů není neprůstřelná logická dedukce. Z toho, že někdo manipuluje s daty deduktivně neplyne, že nemá pravdu, a tak možná není příliš překvapivé, že jsme z pravdivých premis odvodili spor. Proč jsou ale podobné argumenty přesvědčivé? Samozřejmě, je zde efekt toho, že jakékoli argumenty jsou přesvědčivé, pokud podporují předem zastávané stanovisko. To ale nevysvětluje vše: být přistižen při lži, manipulaci nebo logické chybě je vnímáno jako silný zásah zpravidla oběma stranami debaty, a zasažená strana obvykle musí následně vynaložit značné úsilí k odstranění škod (nejlépe odvetným přistižením svého protivníka při analogické lži).

(Vsuvka pro případné diskutující: Příklad Climategate jsem použil jako ilustraci chybné aplikace kritického myšlení. Z tohoto hlediska je jedna, zda lidé z CRU skutečně s daty manipulovali nebo jak často se to dělo. Stejně tak příklad funguje nezávisle na tom, zda klimatické změny nastávají či ne. Toto není článek o klimatických změnách.)

Může být, že důvodem přesvědčivosti popsaného argumentačního schématu je, že v mnoha všedních situacích funguje, a pouze selhává v určité třídě případů. Pro ilustraci uvažujme malou skupinu lidí mající spor o něčem, co nelze s jistotou ověřit — například o tom, jaké bude zítra počasí, nebo o tom, kdo ukradl v závodní jídelně zapomenutou peněženku. Ve skupině jsou lidé, kteří jsou schopni poskytnout platné informace („v televizi na zítřek předpovídali polojasno“, „Ferenc Prümspiegel dnes přijel na šichtu na novém kole a s novými hodinkami, i když normálně žije od výplaty k výplatě“), a jsou v ní osoby, které nic důležitého neznají, ale přesto ostatní zásobují konfabulacemi a irelevantními postřehy („cítím v kostech, že zítra bude pršet“, „měl jsem sen, že to udělal Řehoř Buňát; koneckonců o něm všichni víme, že je homosexuál“). Jelikož je skupina relativně malá a problém relativně jednoduchý, každý má k dispozici všechny výpovědi (jak opodstatněné, tak irelevantní) a je v principu v jeho silách je všechny posoudit. Dá se očekávat, že pro správné řešení budou korektní argumenty početně převládat; nekorektní argumenty jsou ze své podstaty mířeny náhodně, a tak je malá šance, že by se jich víc nezávislých sešlo zrovna u správné hypotézy a přečíslily argumenty správné. Pokud se přesto objeví větší množství argumentů podporujících jednu specifickou hypotézu (například, že peněženku ukradl Řehoř Buňát), a přitom se ukáže, že tyto argumenty jsou chybné a manipulativní, je to dobrý indikátor toho, že se někdo zaujatě snaží hypotézu prosadit a má k tomu pravděpodobně nějaký důvod (chce dostat Řehoře Buňáta do basy).

Problém je, že tímto stylem nemůžeme uvažovat v situaci, kdy diskusní skupina je obrovská. Když o problému diskutuje milion lidí, počet argumentů a jejich variant jde do milionů. Málokdo si dá práci s jejich zapisováním, klasifikací a počítáním, a bez toho je prakticky nemožné mít přehled o poměru počtu správných a špatných argumentů ve prospěch určité hypotézy. Když z kolektivu dvaceti kolegů pět šíří stejnou sadu drbů, je to silná známka toho, že tak činí koordinovaně a mají určitý společný zájem. Když z kolektivu několika set milionů uživatelů internetu sto šíří stejný blud, neznamená to vůbec nic.

S rostoucím rozsahem diskuse a s ním souvisejícím množstvím dostupných argumentů a faktů se pojí další problém pro kritické myšlení: přehlcení informacemi. Za prototyp sporu, jehož účastníci musí takovému přehlcení vzdorovat, je možné považovat otázku o okolnostech teroristických útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku. Obě strany nasbíraly za dobu trvání sporu nesčetné množství argumentů a protiargumentů, a použily je k vytvoření analýz a propagačních materiálů. Na stránkách jako 911Truth.org nebo Debunking 911 lze strávit týdny pročítáním přesvědčivě znějících technických argumentů a expertních stanovisek, a stále přitom nebýt o nic moudřejší. K porozumění technickým argumentům je vybaven leckdo, ovšem schopnost posoudit jejich platnost vyžaduje úroveň kvalifikace, která je mnohem vzácnější. Posuzování expertních stanovisek vyžaduje přehled o důvěryhodnosti expertů. Pro vyhodnocování svědectví je potřeba ověřovat zdroje. Chcete-li zodpovědět otázku, zda za zřícením budov náhodou nestála řízená exploze, a domníváte-li se, že výše odkazované stránky (nebo jim podobné) jsou správným výchozím bodem, čeká vás téměř nadlidský úkol. Nestačí přečíst stovky článků vyjadřujících se k tématu, musíte také pracně ověřit každé tvrzení z nich obsažené.

(Vsuvka pro případné diskutující: Tento článek není o útocích na WTC a jeho smysl nezávisí na tom, zda agenti CIA někam implantovali výbušniny či nikoli. Je o chybných vzorcích myšlení, které zůstanou chybné, i kdyby jejich proponenti shodou okolností měli v některých svých závěrech pravdu.)

Než věnovat řadu měsíců svého života studiu argumentů, z nichž se nakonec devadesát procent ukáže chybnými nebo nepodstatnými, je jednodušší argumenty pouze absorbovat a příležitostně reprodukovat. Tak vznikají typické debaty s „komutujícími argumenty“: diskutující nereagují na to, co říká druhá strana, ale vrší předpřipravené repliky, zhusta se ani nenamáhajíce formulovat tvrzení svými slovy: odkaz na knihu, webovou stránku či video postačí. Takovou debatu poznáte snadno: kdyby někdo náhodně zamíchal pořadím příspěvků, nevypadala by o nic nepřirozeněji než ve svém výchozím stavu. A přesto si účastníci těchto debat myslí, že aplikují kritické myšlení, protože shromažďují informace a odpovídají věcnými argumenty.

Poučení? „Kritické myšlení“ je dvojsečná zbraň. Naučíme-li se některým jeho metodám nedávajíce pozor na přidružená rizika, může uškodit přesnosti našich názorů. Umění identifikovat logické chyby a manipulační techniky dává člověku do rukou snadný nástroj k zavržení nepříjemných námitek a informací. Jako bonus přichází pocit intelektuální nadřazenosti: „On, ne já, dělá logické chyby. On, ne já, manipuluje.“ Pozor na takový pocit, může snadno být falešný.

A ještě: Znalost velkého množství informací zbavuje člověka povinnosti reagovat na tvrzení protivníka — vždy je možné předhodit další, dosud nevyvrácený, nezávislý argument, a vyhrát na body. Znovu s bonusem: „Já, ne on, znám tisíc a jeden argument pro své stanovisko.“ I zde je bonus falešný. Čím víc argumentů znáte, tím méně spolehlivě doložený každý jeden z nich pravděpodobně je. V argumentaci, jako pravidlo, kvantita nikdy nevítězí nad kvalitou. Je skoro vždy lepší soustředit se na dva tři nejdůležitější fakty a ty důkladně ověřit. Jeden ověřený fakt, i když třeba ve sporné otázce nevypovídá zcela jednoznačně, vydá za tisíc sebevědomých videí na YouTube.

Poznámky:
1. Netvrdím, že lidé jsou hloupé ovce v rukou šikovných manipulátorů. Manipulace a propaganda je málokdy vedena vědomým cílem a manipulátoři sami ve většině případů věří ve správnost (morální i logickou) svých argumentů; často jsou stejnými obětmi svých přesvědčovacích technik jako jejich publikum.
2. Když jde řeč o propagandě, stojí za to připomenout jejího blízkého příbuzného, který nese méně nactiutrhačné či dokonce ctihodné jméno a za kterého se propaganda snadno může převlékat: řečnictví. Rozdíl mezi oběma disciplínami je pouze v kontextu: „řečnictví“ je slovo, které používáme pro vlastní mimoargumentační přesvědčovací techniky, jež se stanou „manipulací“ v okamžiku, kdy je použije náš nepřítel.
3. I já s vámi v tomto textu tak trochu manipuluji, už jenom tím, že to píšu formou eseje a ne formou co nejstručnějšího suchého argumentu.

Zemětřesení a jaderná panika

Poslední dny jsou bohaté událostmi vzbuzujícími zájem celého světa. Zemětřesení v japonském regionu Tóhoku zřejmě bude patřit k nejvážnějším přírodním katastrofám století. Navzdory masivním škodám po celém severovýchodním pobřeží Honšú se pozornost soustřeďuje do jednoho místa: na jadernou elektrárnu stojící na pobřeží mezi městy Futaba a Ókuma v prefektuře Fukušima.

Není pochyb o tom, že současná situace v první fukušimské elektrárně je vážná. Tři z šesti reaktorů jsou prakticky zničeny, budovy jsou poškozeny výbuchy a radiace uniká do ovzduší. Evakuace dvacetikilometrového okolí je vážným zásahem do života obyvatel, i za předpokladu, že dlouhodobé následky v podobě zamoření oblasti nebudou závažné. Objevují se i úvahy o pohřbení poškozených reaktorů pod betonový sarkofág. Jestliže se tak stane, zůstane Japoncům na místě trvanlivý kontaminovaný památník na letošní zemětřesení. Přesto, ve kontextu ostatních následků zemětřesení (dnes udávaných 9 tisíc mrtvých a 12 tisíc nezvěstných, škody v řádu deseti bilionů jenů - asi dva biliony korun), se havárie ve fukušimské elektrárně jeví pouze jako jeden z mnoha problémů, a zdaleka ne ten nejvážnější.

Mediální pozornost i tak lze snadno pochopit. Záchranné práce v elektrárně jsou právě probíhajícím neobvyklým dramatem se stále nejistým koncem, a jako takové představují divácky vděčnější téma, než obrázky škod napáchaných cunami, jichž jsme si koneckonců už do sytosti užili před šesti lety po zemětřesení v Indickém oceánu. Těžší už je pochopit rozhodnutí německé vlády v reakci na japonské události dočasně odstavit sedm starých jaderných elektráren pro bezpečnostní inspekce. S tím související úvahy o revizi rozhodnutí o prodloužení životnosti německých jaderných zdrojů pak, mnohem spíše než chladnou rozvahu, připomínají rozhodování pod vlivem paniky.

Říká se v podobných situacích, že bezpečnost je priorita. Tváří v tvář atavistickému strachu z neznámých, či málo známých rizik je těžké takovému argumentu odporovat. Je známým (byť povětšinou ignorovaným) faktem, že lidé mají disproporcionálně velký strach z neobvyklých a senzačních hrozeb, jako je terorismus nebo radiace, a naopak tendenci ignorovat běžná, statisticky výrazně významější nebezpečí, například dopravní nehody a kouření. Bezpečnostní politika následně směřuje k eliminaci vzácných rizik, aniž by ve skutečnosti znatelně zvyšovala bezpečnost. Je to stokrát omílaný iracionální vzorec chování, a jestliže s ním něco vůbec lze udělat, pak asi pouze systematickým pěstováním kritického myšlení. Což není otázka pár týdnů nebo jednoho komentáře, a možná bych se neměl německé jaderné panice podivovat.

Přesto... Pořád věřím v ideál, že některá politická rozhodnutí, zvláště pak rozhodnutí činěná zkušenými státníky v absenci silného tlaku veřejnosti, by měla obstát aspoň v elementárním kritickém zhodnocení. Zavírání německých elektráren v reakci na fukušimskou havárii podle mého soudu v takovém hodnocení neobstojí. Konkrétně z důvodu, že podmínkou pro přehodnocení rizik by měla být nová relevantní zjištění.

Když byl zmařen pokus o atentát na letadlo pomocí kapalné výbušniny, bezpečnostní experti si uvědomili, že je velmi těžké odhalit kapalnou výbušninu maskovanou jako nápoj. Následně byla omezena možnost pronášet vlastní nápoje na palubu letadel. Ať už považujeme toto opatření za důvodné nebo nikoli - což závisí na zhodnocení pravděpodobnosti úspěšného provedení atentátu za použití kapalné výbušniny - má opatření svou logiku aspoň v tom ohledu, že bylo adresnou reakcí na konkrétní zjištění existence dosud neznámého nebezpečí. Na druhou stranu dočasná obecná zostření bezpečnostních kontrol, pravidelně navazující na jakýkoli akt terorismu, tuto logiku nesplňují: není moc důvodů se domnívat, že pravděpodobnost útoku teroristů je bezprostředně po jiném vyšší, než jindy. Teroristé neútočí v časově koordinovaných vlnách; aspoň jsem tedy nikdy neviděl statistiku, která by něco podobného potvrzovala [*].

Diskutovaná reakce na fukušimskou havárii přesně naplňuje schéma živelného zvýšení bezpečnostních opatření poté, co dojde k nějaké tragédii. Byla by oprávněná, kdyby fukušimská havárie odhalila nějaký dosud opomíjený konstrukční nedostatek nebo neznámý mechanismus selhání jaderných elektráren. To se ale nestalo. Špičkové zrychlení zemského povrchu při zemětřesení z 11. března bylo dvojnásobné oproti plánované odolnosti elektrárny a přílivová vlna byla vyšší, než ochranné bariéry. Není tedy divu, že došlo k havárii; při živelní pohromě podobných rozměrů se podobná věc dala čekat. Nové zjištění je nanejvýš to, že v Japonsku lze očekávat silnější zemětřesení, než s jakými se počítalo dosud. O relevanci tohoto faktu pro seismicky klidné Německo je ale možno silně pochybovat.

Celá debata o jaderné energetice je zdeformována snahou o dosažení absolutní bezpečnosti. Absolutní bezpečnost ale neexistuje, a usilování o ni v jedné oblasti zpravidla vede k ignorování závažnějších rizik jinde [1]. Je velmi pravděpodobné, že japonské elektrárny budou, s vynaložením nemalých nákladů, upravovány tak, aby byly nadále odolné i proti zemětřesením srovnatelného rozsahu, jako mělo to letošní. Je taktéž pravděpodobné, že z hlediska bezpečnosti by se tyto prostředky mohly vynaložit účelněji. Třeba na výstavbu lepších krytů proti cunami.

Bohužel, absolutní jistota není pouze zbraní odpůrců jaderné energetiky, ale v praktické debatě na tento požadavek mnohdy přistupují i její zastánci. Projevuje se to tvrzeními o absolutně bezpečných jaderných provozech a někdy velmi zbytečné a nepředvídavé bagatelizací rizik. Jako příklad můžeme vzít sérii článků na blogu Depleted Cranium, který se jinak věnuje přínosnému odhalování šarlatánství a pavědeckých nesmyslů. Dne 11.3. jeho autor, Steve Packard, mimo jiné o Fukušimě napsal:

Samotné reaktory jsou dokonale spolehlivé. ... Nejhorší případ by nastal, kdyby nebyly podniknuty žádné kroky k aktivaci nouzových chladících systémů. Teplota jader reaktorů by stoupala, až by se jejich pokrytí porušilo a palivové tyče se nakonec roztavily. To by zničilo reaktor a jeho nádoba by byla na odpis, ale neproděravělo by to ani reaktorovou nádobu, ani ochrannou obálku.
...
Evakuace jsou zbytečné. Když už, japonská vláda by se měla soustředit na evakuaci těch, kdo jsou v oblastech nejsilněji zasažených zemětřesením, nebo těch, kdo žijí blízko chemických závodů, zásobníků plynu, nebo jiných míst, která mohou katastroficky selhat.

O den později, 12.3., považoval autor za vhodné sdělit o pozorovaných explozích:

Ve skutečnosti, vůbec se nejedná o „výbuchy“ v běžném smyslu slova a nemá to nic do činění s jadernou povahou elektrárny. Zdá se, že se jedná o katastrofické selhání transformátorů.

K Packardově cti je nutno přiznat, že tuto část později přeškrtl, a uznal tak veřejně svůj omyl. I tak je na místě podobný způsob projaderného aktivismu odmítnout. Jistě, občas se vyplatí blafovat a doufat, že věci dopadnou dobře. Chceme-li ale přesvědčit veřejnost o přínosech jaderné energetiky, nesmíme s pravdou hrát poker. Veřejně bagatelizovat nebezpečí způsobem, jehož nesporná nepravdivost se projeví během dvou dnů, je nejen nezodpovědné, ale i netaktické. Ztráta důvěryhodnosti se nedá tak snadno nahradit. Jádro není absolutně bezpečné a jeho seriózní obhajoba musí přiznat reálná rizika. I pokud veřejnost tato rizika nadhodnocuje, cestou není jít do druhého extrému a jejich existenci popírat.

Jsem zastáncem jaderné energetiky a nemám obavu o její budoucnost. I kdyby měla havárie fukušimského typu přijít každých dvacet let, je to stále nižší cena, než platíme za spalování fosilních paliv, a další realistické alternativy zatím nejsou k dispozici. Věřím, že střízlivý pohled se ve veřejné debatě prosadí. Jenom by bylo pěkné, kdyby se jednalo od počátku o debatu věcnou a rozumnou.

Poznámky:
1. Zdá se, že i zde se projevuje „fetišizace“ jistoty, která je zřejmě jednou z příčin Allaisova paradoxu, o kterém jsem nedávno psal: Čelíce dvěma srovnatelně závažným hrozbám X a Y, jež mají například pravděpodobnosti p(X) = 5% a p(Y) = 0,01%, obávám se, že dost lidí dá přednost programu, který sníží riziko naplnění Y na nulu před alternativou, jež sníží riziko X na polovičních 2,5%. Souhrnné riziko je sice při následování druhé strategie nižší, ale ta první slibuje magickou jistotu, že nedojde k hrozbě Y.

Střezte se politické korektnosti!

Minimálně jednou do roka dostávám chuť napsat něco na politické téma, a zdá se, že pro letošek mě tahle chuť přepadla teď, a může za to Václav Klaus. Konkrétně jeho obhajoba Ladislava Bátory, kterému pravděpodobně bude odepřena funkce náměstka ministra školství kvůli jeho figurování na kandidátce Národní strany.

V zásadě se nejedná o reakci příliš překvapivou, a vzhledem k mediální pozornosti, kterou vzbudila, by možná nestála za další komentář – kdyby prezidentův postoj neilustroval obecně rozšířený a značně nešťastný druh uvažování. Uvažování, jehož některé rysy by se daly nazvat paranoidními.

Ponechme stranou vlastní obsah Bátorových myšlenek, který byl už důkladně mediálně zpracován a kritizován. Kauza mě zaujala spíš v obecnější rovině, která je do značné míry nezávislá na oprávněnosti Bátorových názorů. Klausova obhajoba spíš poukazuje na to, že určitá názorová skupina (použijme v této souvislosti například termín autentičtí konzervativci) je cílem neférových útoků, či přímo pronásledování, ze strany proponentů politické korektnosti. Klaus tvrdí:

Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou. [zdroj]

Prezidentovo stanovisko lze analyzovat jako konglomerát několika dílčích názorů, a lze jej rozložit například takto [*]:

1. Autentičtí konzervativci jsou v ČR pronásledováni.
   
2. Toto pronásledování není spravedlivé,
   
3. a ohrožuje demokracii.
   
4. Nejmenování Ladislava Bátory ministerským náměstkem je projevem tohoto pronásledování.
   
5. Za celou praxí stojí blíže neurčená skupina stratégů politické korektnosti.
   

Ještě před rozebíráním prvního bodu chci poznamenat, že je triviálním faktem, že v ČR jsou někteří lidé pro své názory pronásledováni. V našem právním řádu existují paragrafy, které trestají projevy určitých názorů, především rasistických. Existují i další projevy, které mohou a nemusí být klasifikovány jako pronásledování, ale možnost uvěznění za propagaci určitých ideí je dostačující ilustrací toho, že názorová svoboda je v naší zemi omezena. Tuto skutečnost zde neuvádím s cílem ji jakkoli morálně hodnotit, ale pouze jako vedlejší fakt relevantní k probíranému tématu.

Pro posouzení prezidentových názorů je podstatné, zda autentičtí konzervativci patří k pronásledované skupině. Odpověď do značné míry závisí na definici autentického konzervativismu. Definice by měla zahrnout Bátoru – jenže Bátora je terčem útoků z důvodu své spolupráce s Národní stranou, jejíž vazba na neonacismus je zjevná. Chtěli-li bychom věc interpretovat tak, že důvodem útoků je Bátorův konzervativismus, pak bychom pravděpodobně byli nuceni zahrnout podstatnou část neonacismu pod konzervativismus. Nějak tuším, že tohle zrovna není interpretace, se kterou by prezident souhlasil.

Jestliže naopak budeme výraz „autentický konzervativec“ ctít jako označení pro skupinu tvořenou lidmi s okrajovými názory typu kreacionisty Hájka nebo bigotního bojovníka proti homosexualitě Jocha, nicméně s vyloučením nacistů, bude teze o znevýhodňování této skupiny těžko udržitelná. Kdo by čekal, že tito lidé budou pro své názory zatýkáni, vyhazováni ze zaměstnání [*], obtěžováni policií, tlačeni k emigraci, že jejich rodinní příslušníci budou znevýhodňováni ve svých profesích, či aspoň že jejich publikace budou konfiskovány z pultů knihkupectví, byl by překvapen zjištěním, že příslušníci této skupiny jsou ve skutečnosti poradci jak premiéra, tak prezidenta republiky, a nakonec, že jeden z nich je přímo prezidentem. Každý si nakonec může o míře pronásledování autentických konzervativců v Čechách udělat představu sám.

To, co je pro Klause neférová persekuce ve skutečnosti není nic víc, než tvrdá kritika, se kterou se setká každý, kdo prezentuje kontroverzní názory. Kritika ale není nic protidemokratického, ba právě naopak. Jestliže svoboda slova platí pro všechny, může se snadno stát, že názor je veřejně odmítán, vyvracen, ba zesměšňován těmi, kdo s ním nesouhlasí. Minoritní názor tak může být takto zatlačen do defenzivy a postupně vytlačen na okraj veřejné debaty (což mimochodem zdaleka není případ Klausových názorů, které jsou velmi dobře známy a respektovány nezanedbatelnou částí populace). Jestliže ale tomuto procesu nenapomáhá státní moc, a pokud se vše odehrává bez násilí a výhrůžek, jedná se pořád o svobodnou soutěž ideí, které byl Klaus původně zastáncem.

Netvrdím samozřejmě, že ve svobodném soupeření ideí vždy zvítězí ta nejlepší, a že v soutěži názorů vybere hlas lidu vždy ten nejpravdivější. Na to jsme příliš omylní, důvěřiví a iracionální. Klaus by ale aspoň měl být v této věci konsistentní: pokud horuje za všeobecnou a neomezenou svobodu slova, a pokud sám rád silnými slovy kritizuje druhé, pak stížnosti na to, jak se na něj kritici sesypou jako vosy, když projeví kontroverzní názor, působí pokrytecky.

Když prezident říká, že o názorech „je fér vést seriózní dialog, a nikoli provádět apriorní odsudek“, má moje sympatie. Je jistě možné, ba i pravděpodobné, že část odsudků Bátorových či Klausových názorů pramení ze zaujatosti a hysterie [*], a není to dobře. Seriózní dialog ale vyžaduje argumenty, a pokud už má být součástí dialogu poukaz na zaujatost oponentů, je potřeba to nějak doložit. Klaus na zaujatost poukazuje, ale podpůrné argumenty chybí.

Výše jsem uvedl názorově motivované vypovědi ze zaměstnání v rámci očekávatelných příznaků pronásledování. Přijměme tedy na chvíli předpoklad, že Bátorovi bylo jeho náměstkování odepřeno kvůli jeho názorům, a že jeho lídrovství na kandidátce NS byla jen záminka. Znamená to, že Bátora je politicky persekvován? Můj názor je, že nikoliv. Jde o to, že místo ministerského náměstka je mnohem spíše politická funkce než standardní zaměstnání. V ČR je zcela běžné, že po volbách nový ministr vymění své náměstky na základě politického klíče. Je zcela běžné, že ministr jmenuje své náměstky po konzultaci s premiérem, bera tak ohled na širší politické zájmy, nejen profesní kvalifikace kandidátů na náměstkovskou pozici. A protože činnost náměstka ministra je vnímána jako politická, politické názory jsou relevantním kritériem pro výběr na její obsazení. Prezidentův komentář zde vyznívá tak, že Bátora je nepřípustně diskriminován pro své názory při svém ucházení se o místo – paradoxně by něco takového znělo mnohem přirozeněji z úst zastánce politické korektnosti, než od jejího zapřisáhlého kritika.

Nechci zaujímat stanovisko ohledně spravedlivosti nebo férovosti protibátorovské kampaně, to by bylo zabíhání příliš daleko na tenký led subjektivity. K ohrožení demokracie se blíže vyjadřuji v rámci dodatku. Naopak se chci blíže zastavit u poslední ingredience prezidentových názorů, tj. existence záhadné skupiny prosazující pomocí politické korektnosti tyranské zájmy Bruselu. Dovolte ještě jeden citát.

[Bátora] si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.

Toto přesvědčení má některé typické vlastnosti konspiračních teorií. Je to přesvědčení o existenci mocné skryté skupiny hájící blíže neurčené zájmy proti vůli většiny lidí. Skupina není blíže charakterizována (i když konkrétní lidé mohou být prohlášení za její přisluhovače), řečené zájmy nejsou blíže specifikovány, mocenské mechanismy stojící za popsaným útlakem nejsou popsány. Přesto si podobné konstrukce mohou získat nemálo příznivců.

Dovolím si říct, že neexistují žádní stratégové politické korektnosti. Politická korektnost je idea, že lidé by se měli vyhnout výrokům, které nějaká skupina (dostatečně velká, aby ji byla přikládána politická váha) může vnímat jako urážlivé. Politická korektnost je podmnožinou etikety: stejně jako se (odjakživa) nesluší ve společnosti říkat „prdel“ a tykat nadřízeným, tak se (dnes) nesluší ve společnosti říkat „negr“ a vyprávět vtipy o cikánech. Dovedeny do extrému můžou zásady slušného chování nabýt absurdních tvarů, mohou nám připadat zbytečné a snobské, znepříjemňovat nám život, ať už se jedná o ty tradiční, nebo o módní pravidla politické korektnosti. Ale vyprávět si o stratézích politické korektnosti toužících demontovat demokracii je asi natolik soudné, jako vinit Gutha-Jarkovského z likvidace habsburské monarchie.

Bohužel, to, co vytýkám teď Klausovi, mohl bych stejně vytýkat snad 80% politických a jiných veřejně aktivních hnutí a jejich zástupcům [*]. Přebujelý pocit ukřivděnosti, pronásledování a neférových podmínek jako by byl politickou konstantou. Jako dobrá ilustrace může posloužit příklad bývalých šéfů našich nejsilnějších stran a jejich přesvědčení, že celá mediální scéna bojuje za zájmy protivníka. Vzpomínám si, jak Topolánek řekl, že česká média se dělí na levicová a německá levicová, a jeho arcisok Paroubek poté obvinil deník Právo (tj. ze všech celostátních deníků ten jeho straně nejnakloněnější), že jej chce zničit. Těžko si představit, jak by oba mohli mít najednou pravdu (i když je bohužel docela lehké si představit, jak příznivci jednoho pevně hájí názor, že se mýlí právě a jenom ten druhý). Psychologie ohrožení taktéž není specifikem ani České republiky, ani vrcholných politiků. Jako příklad může sloužit názor rozšířený mezi americkými křesťany, že křesťané a jejich hodnoty jsou terčem útoků a pronásledování, a že existuje organizovaná kampaň mající za cíl podminovat vliv náboženství v USA. Ve státě, jehož nedávný prezident sympatizoval s kreacionismem a ministr spravedlnosti zakrýval sochám prsa.



Dodatek:
Je zřejmé, že demokracie ke svému fungování potřebuje prostor ke konfrontaci vzájemně neslučitelných názorů, a širokou možnost tyto názory prezentovat. Absence dostatečné názorové volnosti ohrožuje demokracii dvojím způsobem. Jednak přímo omezuje moc lidu, který má právo volit pouze z omezeného výběru variant – čím větší omezení, tím víc se maže rozdíl mezi takovouto „demokracií“ a diktaturou. Druhé, vážnější, ohrožení, je nepřímé. Omezení názorových projevů lze snadno zneužít. Například jej přetavit v omezení přístupu k určitým informacím, a brát tak voličům možnost informovaně rozhodovat. Názorová rigidita sice logicky neimplikuje nemožnost výběru mezi různými kandidáty, ale v praxi vede k obtížné rozlišitelnosti jednotlivých kandidátů a tak ke konzervaci moci v rukou momentálních vládců, se všemi negativními jevy s tím spojenými. Důsledkem pak může být nespokojenost a náchylnost k revoltám. A obecně, lidé mají rádi ostré a dobře definované hranice. Uspořádání garantující legalitu jakýchkoli názorů je mnohem stabilnější, než situace, kde názory A, B, C a D jsou ilegální. V druhém případě je relativně snadné přidat na seznam další názor E; jedná se jen o malou změnu, zatímco v prvním případě by taková věc byla prolomením obecného principu, což je vždy těžší.

Z těchto, a pravděpodobně i dalších důvodů mají demokratické režimy zavedenu široce pojatou zásadu svobody slova. Není ale pravda, že tato svoboda musí nutně být absolutní, a jakékoli názorové pronásledování demokracii zásadně ohrožuje. Propagace nacismu, kupříkladu, je ilegální v mnoha evropských zemích, a nedá se říct, že by existence takových omezení patřila k hlavním zdrojům problémů. V Německu, kde protinacistické zákony patří k těm nejtvrdším, nepozorujeme za posledních šedesát let žádné závažné tendence k omezování dalších názorových projevů, a kvalita německé demokracie je určitě vyšší, než za časů Výmarské republiky. Některé východoevropské země mají podobná ustanovení proti komunismu. Cenzurování „nemravných“ nebo pobuřujících materiálů bylo dříve naprosto běžné. V některých evropských zemích je stále nezákonné rouhání. (V této souvislosti je pozoruhodné, že po většinu historie to byli povětšinou právě konzervativci, kdo hájil cenzuru.)

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem protináckovské či protikomunistické či jakékoli jiné cenzury (již dříve jsem například psal proti antirouhačským zákonům v Irsku, a onen příspěvek doufám dobře charakterizuje můj postoj k politické korektnosti obecně). Odstranění nacismu ze seznamu svobodně diskutovaných ideí sice samo o sobě nevede ke snížení kvality veřejného diskursu, ale všem potenciálním cenzorům dává do ruky pádný (i když logicky pochybný) univerzální argument: „proč bychom nezakázali vás, když můžeme zakázat nácky?“ Je mi proto bližší americké absolutní pojetí svobody slova. Je ale nutné vzít v úvahu empirický fakt, že evropské demokracie stabilně fungují navzdory [*] částečným omezením svobody slova. I pokud tedy jsou zákazy propagace nacismu skutečně kontraproduktivní a demokracii škodí, je jejich záporný efekt velmi slabý.

Potvrzovací efekt II.

Dnes pouze několik vzájemně jen slabě souvisejících dodatků k minulému příspěvku o potvrzovacím efektu.

První dodatek: V úzké souvislosti s potvrzovacím biasem se nachází jiný jev: polarizace postojů. Jedním z nevyslovených předpokladů přijímaných jako samozřejmé při racionální argumentaci je to, že názory by se měly sbližovat, jsou-li jejich nositelé vystaveni stejným informacím. Pokud slyším argument, je přirozené, že svůj postoj upravím ve směru, pro který ten argument vypovídá. V extrémním případě, odmítnu li argument zcela jako neplatný, by pak moje postoje měly zůstat stejné jako předtím.

V reálném světě to ovšem tak nefunguje. V experimentu Lorda, Rosse a Leppera byly testována podpora pro trest smrti, a následná změna postojů subjektů poté, co byli vystaveni argumentům svědčících jak pro, tak proti [1]. Ukázalo se, že ačkoli všichni účastníci pokusu byli seznámeni se stejnými informacemi, nedošlo ani ke sblížení jejich názorů, ani k posunu všech názorů jedním směrem. Naopak: jak zastánci, tak odpůrci trestu smrti odešli po absolvování experimentu pevněji přesvědčeni o správnosti právě těch názorů, které již zastávali na počátku. Bylo to umožnění tím, že obě skupiny systematicky hodnotily nesouhlasné argumenty jako nespolehlivé a souhlasné jako kvalitní.

Existence polarizačního efektu má vážné důsledky pro vedení jakékoli debaty. Obecně se má za to, že vyhrocená předvolební atmosféra a silný antagonismus mezi soupeřícími tábory jsou důsledkem agresivně vedené kampaně a iracionálního způsobu televizních a parlamentních debat. Je však docela dobře možné, že jakkoli civilizovaně a věcně vedená debata vede stejným směrem: k dalšímu zakopávání se v dosud zastávaných názorových pozicích. Věcně vedená debata, která neskončí evidentní porážkou jedné ze stran - a jednoznačné diskusní vítězství a porážky jsou vzácné v debatách mezi zkušenými politiky - vybaví diváky stojící na obou stranách barikády dalšími argumenty a posílí tak jejich stávající přesvědčení; navíc je vtáhne do problematiky a probudí v nich zájem, který se může snadno změnit v zaujatost. Je tak nakonec možné, že ideální cestou pro vytváření konsensuálnější atmosféry je snížení četnosti názorových konfrontací.

Druhý dodatek se týká technik, jak bojovat proti potvrzovacímu efektu. Uvedu zde několik zásad, které považuji za přínosné, či které se mně osobně osvědčily (ačkoli posuzovat schopnost zbavit se biasu na sobě je téměř z definice nespolehlivé):

Zkoušet věci, které nemají fungovat. Tohle je zásada, která spíš platí pro onu experimentálně-vědeckou verzi potvrzovacího biasu, kterou dokumentuje Wasonův pokus. Je ale použitelná i v běžném životě. Jsem-li přesvědčen, že zvítězit v tenise můžu jenom pokud budu mít s sebou amulet, a v důsledku toho jej budu nosit na všechny zápasy, pak budu moct argumentovat, že bez něho jsem nikdy nevyhrál. Když ale budu chtít ověřit, jestli na té teorii něco je, nezbyde než sehrát pár zápasů bez amuletu. (V podobných situacích ovšem pozor na placebo efekt a autosugesci.)

Vést si záznamy. Paměť je nespolehlivá a má tendenci spíše uchovávat věci, které zapadají do přijatého teoretického rámce. Písemný záznam, byť třeba v podobě značky v kalendáři po každém zápase s amuletem i bez, je výrazně spolehlivější.

Vyhledávat nesouhlas. Právnická zásada audiatur et altera pars zde žádá modifikaci: není třeba vyslyšet i druhou stranu, je třeba vyslyšet hlavně druhou stranu. Všichni víme, že poslouchat souhlasná stanoviska je výrazně příjemnější, než poslouchat nesouhlas, či dokonce kritiku. Podvědomě tak vyhledáváme souhlasné názor, a pro kompenzaci bychom vědomě měli dělat opak.

Být zvědavý. Dozvědět se novou věc je zajímavé, zároveň to může být i frustrující, uvědomí-li si člověk, že se doposud mýlil. Je dobré se soustředit na aspekt zajímavosti a pokud možno ignorovat zklamání z omylu.

Čerpat hrdost ze schopnosti změnit názor. Lidé jsou obvykle hrdí na své názory, či aspoň na některé z nich. Názory jsou součástí toho, co vnímáme jako osobní identitu, a z toho důvodu je bráníme; útok na oblíbený názor je považován za osobní útok. Spojování osobní cti se zastávanými názory se nelze zbavit, lze si ale vybrat, se kterými názory svou identitu především spojovat. Proti potvrzovacímu efektu pomůže vnímat sebe ne primárně jako anarchistu, katolíka, ateistu, konzervativce, sparťana či odpůrce psychoanalýzy, ale především jako člověka měnícího názory podle dostupných dat, člověka, který je schopen akceptovat argument, a člověka, jenž věří, že názorová pevnost není ctností.

Nezveřejňovat své názory zbytečně. Jakmile se k nějakému názoru člověk veřejně přihlásí, získá tím dodatečnou motivaci názor hájit, protože pád onoho názoru bude znamenat veřejné přiznání omylu. Není-li dobrý důvod k opaku, je lépe mlčet, především o věcech, s nimiž si nejsme úplně jistí.

Nezaujímat názor předčasně. Zbrklost není dobrá vlastnost asi nikdy, a při tvorbě názorů tím méně. Potvrzovací efekt může fungovat až poté, co se přikloníme na jednu ze stran. Je dobré tento okamžik vědomě oddalovat co nejdéle: čím déle dokážeme zůstat nerozhodnuti, tím déle nebude náš vnitřní cenzor mít možnost filtrovat informace.

Zaměřit se na sebe. V žádném případě nepomáhá vyhledávat potvrzovací bias u svých protivníků. Samozřejmě jej tam ve většině případů najdeme, můžeme na něj poukázat, ale efektivita takového počínání je mizivá. Účinný boj proti tomuto biasu, jakožto i jakýmkoli jiným biasům, je veden na vnitřní frontě.

Stanovit pravidla předem. Chceme-li zabránit polarizaci stanovisek během debaty, může pomoct stanovit si předem kritéria, která povedou k uznání porážky. Diskutuje-li se o kriminalitě, pomůže předem si stanovit například: kolik vražd na počet obyvatel považujeme za "nízkou" a kolik za "vysokou" úroveň násilné trestné činnosti, jaký počet neobjasněných případů je pro nás únosný, s jakými cizími zeměmi se chceme porovnávat, a jaké zdroje statistik budeme považovat za spolehlivé. Učiní-li toto obě strany na začátku debaty, předtím, než se dozvědí, jaká jsou skutečná data, je pak pro ně mnohem těžší nepohodlné údaje zamítnout, a v důsledku je mnohem vyšší šance, že výměna názorů povede ke shodě.

Posledním dodatkem jsou odkazy, které považuji v této souvislosti za zajímavé a relevantní, a které mi přitom nezapadly do textu: Confirmation bias in science na blogu Massive Error, Confirmation bias na YouAreNotSoSmart, Knowing about biases can hurt people na LessWrong.

Poznámky:
1. Účastníkům pokusu byly rozdány informace o závěrech fiktivních studií vyhodnocujících efektivitu trestu smrti. První studie tvrdila, že ve státech, kde trest smrti byl (opětovně) zaveden, se snížil počet vražd. Druhá ze studií porovnávala sousední státy, z nichž právě v jednom byl vykonáván trest smrti, a ukazovala, že státy s trestem smrti vykazují vyšší počet vražd než sousední státy, ve kterých trest smrti neexistoval. Subjekty byly rozděleny na dvě kontrolní skupiny, z nichž jedna dostala k přečtení nejdřív první studii a pak druhou, druhá skupina pak byla seznámena se studiemi v opačném pořadí, aby bylo možno vyloučit vliv pořadí čtení na tvorbu názorů.