pátek 16. března 2012

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore I


V souvislosti se schvalováním dohody ACTA a na to reagujícími množícími se hackerskými útoky zintenzivněla debata o autorských právech a žádoucí úrovni jejich ochrany. Bohužel, hlavní část diskuse se soustředí na otázky ochrany soukromí a osobních údajů, a samotná problematika autorských práv zůstává poněkud stranou. Přitom kolem samotné podstaty sporu se dá formulovat spousta zajímavých argumentů — zajímavých často zejména pro milovníky logických klamů.

Jsem již unaven z neosobních rozborů, a tak trochu změním styl, a po vzoru Galileově zvolím osvědčenou formu fiktivního dialogu. Jeho účastníky jsou Autor, poběratel tantiém a člen OSA, Anonym, zkušený hacker odmítající platit za cokoli, co může mít zdarma, a Analytik, zpočátku neutrální pozorovatel mající zálibu v hnidopišském rozebírání logických nesrovnalostí.

Z důvodu velkého rozsahu, a také proto, abych uměle nafoukl skomírající počet příspěvků, bude dialog rozdělen na tři části vycházející vždy v poledne tři dny po sobě.

Dějství první

Autor: „Ilegální kopírování programů, filmů a hudby musí být nezákonné. Vždyť je to krádež, a krádež je nutno trestat. To je snad jasné, ne?“

Anonym: „Jak to, krádež? Když si zkopíruji film, kdo je ten okradený?“

Autor: „No přece držitel práv. Jen on má právo s filmem svobodně nakládat. Když si koupíš film, můžeš s ním nakládat jenom v rozsahu, který specifikuje tvoje licence.“

Anonym: „To je absurdní. Když si koupím židli, můžu si s ní dělat co chci. Proč ne s filmem? Ale raději mi řekni, když argumentuješ krádeží, jak vlastně definuješ krádež.“

Autor: „Každý přece ví, co je krádež. Když chceš definici, proč si ji nezformuluješ sám?“

Anonym: „Budiž. Pro mě je krádež čin, kterým pachatel za účelem svého obohacení získá do svého držení určitou věc, čímž znemožní jejímu předchozímu držiteli věc užívat. To vše bez jeho souhlasu nebo souhlasu společnosti. Přijímáš tuto definici?“

Autor: „Pro mě za mě, zní to docela výstižně. A co?“

Anonym: „Pokud přijímáš moji definici, pak kopírování filmu není krádež. Kopie filmu není film sám, a o znemožnění užívání předchozímu držiteli nemůže být ani slovo.“

Autor: „No, počkej. Tohle je nepěkný trik. Podmínku o znemožnění držení jsi do definice přidal čistě účelově. Přiměl jsi mě podloudně akceptovat definici, se kterou ve skutečnosti nesouhlasím.“

Anonym: „Tak předlož konečně vlastní!“

Autor: „Dobře. Krádež je čin, kterým někomu způsobím bez jeho souhlasu finanční újmu.“

Anonym: „Takže když Karel Rachůnek dal v semifinále mistrovství světa v hokeji Švédům vyrovnávací gól sedm vteřin před koncem, je zloděj? Švédové tak přišli o finále a zlato i stříbro jsou cennější než bronz.“

Autor: „To je sport, ten má svá vlastní pravidla.“

Anonym: „Nuže jinak: když si u nás v Hovězí Lhotě otevřu pekařství, díky čemuž místní doposud monopolní pekař přijde o část příjmů, jsem zloděj?“

Autor: „Dobře, ani moje definice není ideální. Ale proč bychom se snažili krádež definovat sami, když to můžeme delegovat na někoho povolanějšího. Krádež nechť je porušení zákonem definovaných vlastnických práv, nebo obecněji, jakýkoli čin zákonem definovaný jako ,krádež‘. Je to nakonec nejobjektivnější definice, která mě napadá.“

Anonym: „Nemám nic proti, koneckonců proti definici se špatně argumentuje. Uznávám, že za této situace je nelegální kopírování krádeží. Ale tím tvůj argument dostává patologicky kruhovou podstatu: Dle předpokladu by krádež měla být trestná, a tak čin, který je krádeží, má být trestný. Přitom, podle tvé definice, je tento čin krádeží jen proto, že je trestný!“

Autor: „Ne protože je trestný, ale protože jej zákon definuje jako krádež.“

Anonym: „Jaký je rozdíl? Je to tentýž zákon, který krádež činí trestnou.“

Analytik: „Mám pocit, pánové, že i vaše debata se začíná točit v kruzích. Cožpak se domníváte, že odsouzeníhodnost nelegálního kopírování dat závisí na tom, jak si nadefinujete slovo ,krádež‘?“

Autor: „Nevidím, jak jinak by se dala odsouzeníhodnost krádeže posuzovat.“

Analytik: „Ovšem pokud jsi stoupencem deontologické etiky, pak máš pravdu. Jen jsem doufal...“

Anonym: „Co je deontologická etika, a co je na ní špatného?“

Analytik: „Deontologická etika dělí činy na dobré a špatné...“

Anonym: „To snad dělá jakákoli etika. Že dělí činy na dobré a špatné?“

Analytik: „To ano, ale deontologové se programově dívají jen na povahu činů samotných. V kontrastu k deontologii stojí zejména konsekvencialismus, který hledí především na následky činů.“

Anonym: „Jistě i deontologové hledí na následky...“

Analytik: „Nikoli. Deontologické zásady mají tvar jednoduchých přikázání, jako ,lhát je špatné‘ nebo ,krást je špatné‘. Koneckonců to znáte ze Starého zákona.“

Anonym: „Co když lhaním zachráním někomu život? Když třeba ukrývám ve sklepě žida a u dveří zazvoní Ges—“

Analytik: „Ano, deontologové jsou si vědomi této námitky. Někteří to řeší tak, že přijmou určité výjimky, kdy je lhaní dobré. Jiní trvají na tom, že lhaní je vždy špatné a v některých situacích člověk prostě musí volit jen mezi špatnými činy.“

Anonym: „Proč tedy nejsou všichni konsekvencialisty? Deontologie mi nedává smysl.“

Analytik: „Už jsi jistě slyšel rčení ,účel světí prostředky‘; vsadím se, že to bylo zřídkakdy míněno jako doporučení, kterého se máš držet. I konsekvencialismus má své slabé stránky. Deontologie nabízí rychlá a jednoznačná pravidla, která fungují i v situacích, kdy nemáš čas nad následky přemýšlet. Nicméně teď čas máme a proto jsem doufal, že deontologickou etiku protentokrát necháme ležet v šupleti.“

Autor: „Slyšel jsem i o existenci etiky ctnosti, která se liší jak od deontologie, tak i od konsekvencialismu. Ale je pravda, že tohle nás teď nezajímá; kdybychom měli debatovat základy etiky, byli bychom to do půlnoci. Jsem ochoten se přihlásit ke konsekvencialismu. Krádež je hodná stíhání, protože okradení utrpí škodu, a pirátské kopírování autorských děl je hodné stíhání, protože je to krádež.“

Analytik: „Nemohu si pomoct, ale tvůj argument by byl výrazně elegantnější, kdybys dvojí implikaci přeměnil v jedinou. Ta ,krádež‘ je zbytečný mezistupeň, který odvádí pozornost od jádra věci.“

Dějství druhé

Autor: „Dobře, ať je tedy po tvém. Pirátské kopírování je odsouzeníhodné, protože jím vzniká autorům škoda.“

Anonym: „Zapomněl jsi na můj argument s pekařem v Hovězí Lhotě? Ne každý čin, kterým někomu vzniká škoda, je hodný odsouzení.“

Autor: „Když si otevřeš konkurenční pekařství, budeš v něm pracovat a vytvářet hodnoty. Kdo kopíruje, nic nevytváří.“

Anonym: „No a? Je důvod tvého odsouzení to, že někomu způsobuji škodu, nebo to, že nevytvářím hodnoty?“

Autor: „Obojí. Samotné působení škod nebo samotné nevytváření hodnot jsou v pořádku, v kombinaci je to ovšem odsouzeníhodné.“

Anonym: „Co když se rozhodnu jet do zaměstnání autem, když normálně jezdím tramvají? Znečištěním a hlukem poškodím lidi bydlící v okolí mé trasy a hodnotu tím nevytvořím žádnou. Jsem zločinec?“

Autor: „Nevím. Neodváděj pořád pozornost k irelevantním příkladům. Možná, že existuje řada legálních činností, které jsou svou škodlivostí srovnatelné s porušováním autorských práv. To samo není moc silný argument pro zrušení ochrany autorských práv.“

Analytik: „Jak vlastně posuzujete škodlivost, oba?“

Autor: „Na začátku jsi správně namítal, že hádat se o definici krádeže je pošetilé. Překvapuje mě, že potom, co jsme to oba uznali, po nás chceš definici škodlivosti. Není to tentýž případ?“

Analytik: „Byl by, kdyby v prvním případě bytí krádeží bylo primárním důvodem, proč pirátství odsuzuješ. Pak by bylo podstatné, kde jsou hranice krádeže. Sám jsi ale uznal, že primárním důvodem je něco jiného: to, že tento čin někomu způsobuje škodu. Proto je důležité vědět, co vlastně znamená ,způsobovat škodu‘. Ledaže by ovšem i způsobování škody bylo jen heuristickou zkratkou a primární důvod odsouzeníhodnosti pirátství ležel ještě hlouběji.“

Autor: „Ne, myslím, že vznik škod je skutečným a základním důvodem, proč pirátství odsuzuji. Pořád ale nechápu tvoji otázku. Co může být nejasného na významu slova ,škoda‘?“

Analytik: „Vyčíslení škod vzniklých v důsledku určitého činu se zpravidla odvíjí od porovnání skutečného stavu věcí s hypotetickým přirozeným stavem. Například, ukradnu-li kolegovi propisku, způsobím mu tímto škodu v ceně oné propisky, neboť za přirozený běh věcí se považuje, že propisku neukradnu. Co je přirozený stav v případě posuzování škod z porušení autorského práva?“

Autor: „Samozřejmě stav, kdy autorské právo neporuším.“

Anonym: „Autorské právo mohu neporušit různými způsoby. Buď tak, že za získanou kopii zaplatím licenční poplatek, nebo tak, že si kopii vůbec nepořídím. V prvním případě vznikne nelegálním kopírováním držiteli práv škoda ve výši licenčního poplatku, v druhém případě je ale škoda nulová. Nevidím zásadní důvod, proč by zaplacení poplatku mělo být považováno za přirozenější stav věcí, než zřeknutí se kopie autorského díla.“

Autor: „Nu, podívejme se, co by pirát udělal, kdyby možnost nelegálního zkopírování autorského díla neexistovala, a měl tak na výběr pouze ze dvou možností: zaplatit za licenci, nebo nezískat nic. Co by zvolil můžeme považovat za přirozený běh věcí.“

Anonym: „A co by zvolil?“

Autor: „Přiznám se, že nevím. Asi to záleží na konkrétním pirátovi.“

Analytik: „Mám pocit, že i kdyby bylo jasné, co by pirát zvolil, je tato argumentace problematická. Proč nezvolit nelegální kopírování jako základní a přirozený stav?“

Autor: „Proč nezvolit krádež propisky jako základní a přirozený stav?“

Analytik: „Dobrá otázka. Proč vlastně?“

Autor: „Třeba proto, že porušení práva nelze nikdy považovat za přirozený stav věcí?“

Analytik: „Za předpokladu existence jakéhosi přirozeného autorského práva možná ano, ale to se dostáváme zpět do deontologické roviny. Domníval jsem se ovšem, že vedeme diskusi i o tom, zda autorské právo vůbec má existovat, a v takové diskusi dost dobře nelze z jeho existence vycházet. Představ si, pro názornost, zcela absurdní příklad, kdy bych si osoboval právo od svého souseda dostávat každý měsíc pět tisíc korun výpalného. Kdybych toto právo měl, pak by mi sousedovým neplacením ,vznikala škoda‘ — jistě ale uznáš, že to je prachmizerný argument ve prospěch existence takového práva.“

Autor: „Budiž. V tom případě se ale zdá, že pojem absolutní a objektivní škody je chiméra, a nevím tak, na čem lze založit právní ochranu proti krádežím obecně. Říká snad konsekvencialismus, že bychom všichni měli legálně krást?“

Analytik: „Možná existují konsekvencialisté, kteří podobný závěr prosazují, ale standardní závěr to není. Klíčem pro konsekvencialistické posouzení věci je srovnání dvou alternativ: světa, kde je krádež legální, a světa, kde je trestná. Dá se čekat, že ve světě volných krádeží bude krádež snažší cestou k výdělku než práce a individuální investice do obrany proti krádežím budou enormní. V takovém světě se průměrně budou všichni mít hůře; stačí se nakonec podívat do zemí s vysokou úrovní zločinnosti a slabou vynutitelností zákona.“


[pokračování]

9 komentářů:

  1. zajímavé, a tak tu píšu nejen, abych přidal komentář, ale i proto, že se mi text líbí ;) příběhy, jako myšlenkově komprimované soubory, se čtou lépe než neosobní rozbory. inu, to ten náš mozek.

    btw, z nedostatečného počtu komentářů zde bych obvinil filipa tvrdého :) tento blog jsem nejčastěji četl "od něj", vždy, když se u něj objevil nový anoncovaný příspěvek. pak se ale na massive erroru ztratil časový údaj a jméno příspěvku u spřátelených bloggerů a nakonec i tito zmizeli v nějaké liště na boku, čímž pádem zmizela snadná spojení. viník je jasný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemám pocit, že by počet komentářů byl výrazně nižší, než v minulosti. Nicméně pokud je tomu tak, takový budiž osud těch, kteří jsou při lovu čtenářů závislí na jediném zdroji.

      Vymazat
    2. Jinak ten příběh se i snáze píše. Jedna z hlavních výhod je ta, že nemusím tolik přemýšlet nad tím, co napíšu, protože výroky fiktivních postav nemusí nutně reprezentovat autorovy názory. Což zase činí tenhle způsob psaní náchylnější k autorské nepoctivosti.

      Vymazat
  2. Mám poznámku k rozdílu mezi deontologickou a koneskvencialistickou etikou. Vždycky mi přišlo to dělení trochu umělé. Deontologická etika přece neznamená, že činy neposuzuji podle konsekvencí, ale že existují "vnitřně špatné" činy, které poškozují jejich původce (v jeho existenci samotné, tj. v kvalitě jeho života) vždy, a že toto poškození je vždy horší než jakékoliv jiné případné poškození, ke kterému by došlo při zdržení se tohoto činu. Deontologické etiky obvykle nepřipouští, že by volba mezi dvěma vnitřně špatnými činy vůbec mohla nastat - taková chyba se posuzuje jako chyba v konstrukci této etiky, tedy nějaký její omyl. Principielně ale lze i takový konflikt připustit, možná některé etiky křesťanské větve existencialismu by sem patřily.
    A naopak, i konsekvencialistické etiky jsou nakonec deontologické, protože konečný důsledek, třeba ve formě nějaké konkrétní situace v situační etice, se také posuzuje přímo, jako vnitřně dobrý nebo vnitřně špatný, ne podle nějakých dalších konsekvencí (respektive, samozřejmě se dá vždy říct, že závisí na nekonečném řetězu důsledků, ale každý konkrétní průřez nějakou situací do libovolného budoucího bodu se bude skládat s konečného počtu deontologicky určitelných prvků). Takže se mi nakonec rozdíl mezi těmito etikami redukuje na bezprostřednost a zobecnitelnost v deontologické a zprostředkovanost a (úplnou) nezobecnitelnost v konsekvencionalistické (radši bych ale říkal situční, je to kratší) etice.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc námitce nerozumím. Pokud mám kategorii "vnitřně špatných" činů, jejichž nutné negativní následky vždy trumfují jakákoli případná pozitiva či negativa alternativ, neznamená to, že následky jsou při posuzování ignorovány, protože posouzení je předem jasné?

      Dále mi není jasné, jak lze zajistit, aby nikdy člověk nestál před dilematem volby mezi dvěma "vnitřně špatnými činy". Můžete mi dát příklad takto konsistentně konstruované deontologické etiky (ideálně aby se příliš nepříčila zdravému rozumu)?

      Obecně chápu, že když se člověk snaží, může deontologii formulovat jazykem konsekvencialismu ("musíme dodržovat deontologické zásady, protože nám přinášejí nejlepší následky") a konsekvencialismus jazykem deontologie ("nesnažit se dosáhnout nejlepších následků je vnitřně špatné"), ale to neznamená, že to dělení nemá smysl. Jak koneckonců sám píšete, deontologické posuzování je bezprostřední, zatímco konsekvencialistické se dívá na dlouhodobé efekty. (Nechápu ovšem, co myslíte tou zobecnitelností.)

      Vymazat
  3. To ano, posouzeni je predem jasne, ale nelze podle mne rict, ze jsou ignorovany, protoze to mi asociuje, ze na nasledky neni bran zretel, a to tady je - akorat je urcita skupina nasledku prirozene zavaznejsi nez jina. Jinak tradicni krestanska, konkretne katolicka etika je zalozena na nemoznosti volby mezi dvema vnitrne spatnymi ciny, podle ni k takove volbe nikdy nedochazi (tj. k pripadu, kdy by byla volba JEN mezi vnitrne spatnymi ciny, dvema nebo vice). Zduvodneni je tam ale, jak to aspon chapu, podle nich v dusledku teologicke, pres stvoreni. Zobecnitelnosti jsem myslel schopnost prenest urcite posuzovani a pomer hodnot z jedne situace do druhe. Konsekvencionalisticka etika je vic situacni, v extremnim pripade zcela situacni a clovek se musi rozhodovat zcela znovu bez nejakych formulovatelnych opor - treba v ateistickem existencialismu. Nesouhlasim ale s vasim tvrzenim, ze se konsekvencionalisticka etika diva na dlouhodobe efekty, jestli to tedy myslite tak, ze deontologicka ne. Spis bych rekl, ze deontologicka etika si narokuje nejen dlouhodoby efekt, ale i efekt kazdeho jednotliveho rozhodnuti v kontextu - tj. ze zadne deontologicke rozhodnuti neni spatne v zadne situaci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "To ano, posouzeni je predem jasne, ale nelze podle mne rict, ze jsou ignorovany, protoze to mi asociuje, ze na nasledky neni bran zretel, a to tady je - akorat je urcita skupina nasledku prirozene zavaznejsi nez jina."

      Pokud vycházím z toho, že např. krádež je vždy nepřípustnou volbou, pak na reálné následky neberu zřetel. To, že k tomu dodám povídačku o "vnitřních" následcích, jež jsou vážnější než jakékoli ostatní, je jen verbální kouřová clona: vlastní rozhodování skončí v momentu, kdy je čin klasifikován jako krádež.

      "Jinak tradicni krestanska, konkretne katolicka etika je zalozena na nemoznosti volby mezi dvema vnitrne spatnymi ciny, podle ni k takove volbe nikdy nedochazi ... Zduvodneni je ... pres stvoreni."

      Katolický deontolog tohle samozřejmě může tvrdit, rád bych ale uviděl na nějakém příkladě, že to skutečně může být pravda, tj. že je možné vytvořit soubor smysluplných a dostatečně interpretačně jednoznačných deontologických zásad (s více než jednou zásadou), které je vždy možné dodržet všechny bez výjimky. "Katolická etika" je pro mě příliš mlhavý pojem. Jistě také chápete, že teologický argument je mi k ničemu.

      "Spis bych rekl, ze deontologicka etika si narokuje nejen dlouhodoby efekt, ale i efekt kazdeho jednotliveho rozhodnuti v kontextu - tj. ze zadne deontologicke rozhodnuti neni spatne v zadne situaci."

      Ano, pokud mluvíme o něčem, co bych nazval "efektivní deontologií", která má dvě složky: 1) etický konsekvencionalismus, tj. princip, že činy jsou hodnoceny podle svých následků, a 2) tvrzení, že existuje sada podmínek na bezprostřední charakteristiky činu, která, když je splněna, zaručuje, že k danému činu existuje lepší alternativa (takže značnou část rozhodovacích variant lze vyloučit otestováním sady podmínek - např. "je to krádež?" - aniž bychom byť vteřinu přemýšleli o důsledcích, a dokonce aniž bychom znali alternativy!). Problém je, že 2) je deskriptivní / věcné tvrzení, které je evidentně nepravdivé pro prakticky jakýkoli rozumný hodnotový systém. (Hodnotový systém, jehož zastánce si nade vše cení toho, že dodržuje určitý soubor zásad, za rozumný nepovažuji; tomu se říká fanatismus.)

      Vymazat
  4. V deontologicke etice ale ta povidacka o vnitrnich nasledcich neni kourovou clonou, ale jadrem te deontologicke platnosti - jeste bych upresnil, ze ta deontologicnost muze plynout z ruznych duvodu, ale vetsinou se toci kolem prirozenosti, a tu se treba krestani snazi vyargumentovat z prirozeneho zakona, tj. bez zjeveni, tj. vlastne racionalne plus empiricky (otazka pak samozrejme je, zda se jim to dari). Samozrejme to neresi jen krestanske etiky - vsimnete si treba debaty na Massive Erroru mezi Tomasem Sobkem a Filipem, jestli je Filip s tim svym postulatem, ze pravda je vzdy lepsi, deontolog nebo ne (tj. jestli ma dost duvodu, aby to tvrdil silneji nez jako pracovni teorii danou jeho vlastni zkusenosti plus pozorovanim, kterou je ale ochoten kdykoliv zmenit - coz se trochu zda, ze to tvrdi silneji nez takto). Ale je to spis na debatu s nejakym deontologickym nebo specificteji klasickym (tj. na aristotelismu a scholastice postavenym) krestanskym etikem, to ja nejsem.
    Ad posledni odstavec: no, nerekl bych, ze deontolog si proste ceni nejaky soubor zasad - on si mysli, ze k tomu ma duvody, ale ty duvody pro nej neplynou z nejake jeho indukce, plynou z nejakeho jineho duvodu - osviceni, zjeveni, nebo treba jen rozumove ci dokonce pouze empiricke analyzy fungovani vlastni osobnosti, vlastniho fungovani. Ono je ale podle me dost osemetne, prijit na neco takoveho s jistotou, souhlasim s vami, ze premyslet o dusledcich a hledat alternativy je lepsi.

    OdpovědětVymazat
  5. Mirku - Vnitří následky jsou zase následky, takže s tímhle jsme zpět u konsekvencialismu.

    Co se týče dialogu mezi autorem a hackerem - otázka není který z nich má pravdu, protože evidentně ani jeden. Skutečná otázka je, nakolik by měli bejt autoři odměňováni za svá díla stažená z internetu. Nula je málo, protože na co by pak psali, když by za to nic neměli. Ty ceny, co požadují korporace je moc, protože si to za ty peníze málokdo koupí. I kdyby stahování na netu vůbec neexistovalo, tak existuje televize a komu se nechce platit, ten se na to prostě podivá v TV.
    Nenažraný korporace to stejně za deset, dvacet či třicet let vzdají, dokonce i když vyhrajou všechny procesy, jednoduže proto, že vymřou dinosauři, kteří si pamatují za jaké ceny se mohlo dřív prodávat a nová generace si spočítá, že prodat film sto lidem za desetikorunu je výnosnější než ho prodat jednomu za 500, zvlášť když ho prodáváte na celoplanetárním trhu.

    Thomas

    OdpovědětVymazat