středa 31. března 2010

Orient expres III.

V rámci popisu cesty vlakem do Istanbulu jsem zatím sepsal dvě reportáže místům přestupů: Budapešti a Bukurešti. Před posledním dílem věnovaném městu nad Bosporem věnuji pár slov pospisu samotné cesty. Ačkoli se jedná o pět let starou záležitost a jisté věci se od té doby změnily (například se posunula hranice EU), stále to mohou být informace zajímavé pro ty, kteří zvažují podobnou cestu uskutečnit.

První úsek Praha - Budapešť byl ze všech asi ten nejnudnější. Směrem do Budapešti jsem použil vlak EC Jaroslav Hašek (odjezd někdy po sedmé hodině ranní). Jelo se přes Českou Třebovou, seděl jsem ve velkoprostorovém voze Bpee, a jedninou nestandardní událostí bylo zastavení vlaku kvůli závadě (již si nepamatuji, jaké) hned za Prahou, poblíž žst. Úvaly. Cestou zpět se jelo přes Havlíčkův Brod, vlak byl EC Hungaria (dnes jezdí běžně také přes Třebovou) a vagóny maďarské (pravděpodobně Bmz); cesta proběhla naprosto bez mimořádných událostí. Na hranicích byly sice ještě pasové kontroly, ty se ale odehrávaly během přejezdu mezi pohraničními stanicemi, sestávaly z letmého nahlédnutí do pasu a nepředstavovaly žádné zdržení.

Úsek Budapešť - Bukurešť byl delší, pestřejší a všeobecně zajímavější. Vlak byl EuroNight Ister (dnes nese číslo EN473) a sestával z komfortních rumunských vagonů (pravděpodobně tento typ). Komfort byl zmírněn faktem, že se jelo přes noc a měl jsem pouze místo k sezení. Trať v Maďarsku měla několik úseků snížené rychlosti, zřejmě kvůli probíhajícím rekonstrukcím, ale zdržení bylo relativně malé - doba jízdy se nijak nelišila od dnešních čtrnácti a půl hodiny. Vlak byl relativně plný až do Békéscsaby, kde většina Maďarů vystoupila, a v přeshraničním úseku jsem byl ve vagóně prakticky sám. Pasová kontrola byla doprovázena celní kontrolou a byla o poznání důkladnější, než kontrola na vnitrounijních hranicích. Také došlo k výměně lokomotivy, maďarská (pravděpodobně) V43 byla nahrazena standardní lokomotivou CFR [1].
 
Iluze prázdného vlaku vydržela pouze krátký úsek do stanice Arad, kdy se (kolem druhé hodiny v noci!) do vlaku nahrnulo obrovské množství lidí. Nyní je na místě lehká odbočka. Nedlouho před mojí cestou mi kamarád vyprávěl o svém jízdě vlakem na Slovensku. Součástí vyprávění byl vlak jedoucí z Rumunska, rabující cikánská tlupa okrádající pocestné, hodná průvodčí zapůjčivší řetěz se zámkem pro zajištění kupé, a vzteklé lomcování dveřmi následující poté, co se loupežníkům nedařilo přes řetěz do kupé proniknout. Povzbuzen tímto vyprávěním jsem se na cestu vyzbrojil nožem. Přesně dle pesimistického očekávání se do vagónu spolu s dalšími cestujícími nahrnula skupina Cikánů, a samozřejmě zamířili do posledních vcelku volných kupé, z nichž jedno bylo to moje. Vedl je obrovský chlap s hlasem a vizáží alkoholika (ten se nakonec naštěstí usídlil vedle), a celá skupina sestávala z asi deseti lidí. Usoudil jsem, že rybička v této konstelaci nepředstavuje adekvátní obranu a změnil plán na "nechat se okrást". Nu, jak asi čekáte, okradení se nekonalo, Cikánky se sice se mnou pokoušely komunikovat, ale po zjištění, že nehovořím maďarsky ani rumunsky toho nechali, a ráno vystoupili v Brašově. Přesto to pro mě nebyla zrovna příjemná noc.

Většinu Rumunska jsem projel za tmy (i při zpáteční cestě), ale v nejzajímavějším úseku bylo již světlo: působivé panorama průsmyku Predeal, kde trať překračuje oblouk Karpat dělá z průjezdu touto tratí nevšední zážitek. Vlak končil na bukurešťském Severním nádraží, kde jsem nastoupil nejtrudnější úsek cesty: rychlíkem Bosfor na jih k hranicím, a pak přes Dunaj (na obr.), Bulharsko a evropskou část Turecka do cíle. Celý vlak sestával ze tří vozů: prvním byl klimatizovaný vůz TCDD [2], druhým byl luxusně vyhlížející lůžkový "vagon de dormit" CFR. Průvodčí mě po shlédnutí místenky zavedl do třetího, který patřil bulharským BDŽ [3] a vypadal, jako když si na trasu Bukurešť - Istanbul zaskočil ze šrotoviště. Během jízdy navíc prasklo lanko v okně, následkem čehož nešlo okno po zbytek cesty zavřít.

Jízda přes Bulharsko ve mně zanechala tři silné dojmy. První je, že navzdory svému označení je Bosfor spíše spěšný vlak než rychlík. Zastávek je mnoho, často v malých městech či vesnicích (např. Radunci je díra sestávající z několika málo domů), trať je jednokolejná s výhybnami (proto asi tolik zastávek). Vlak je nejdříve prázdný, ale postupně se naplní bulharskými Turky, kteří jej využívají k cestě do Turecka.

Druhým dojem se týkal místenek. Při nákupu jízdenek v Praze jsem se dozvěděl, že není možno zarezervovat místenky na zpáteční cestu, a že mám tyto místenky zakoupit v Istanbulu. V Istanbulu mi na pokladně místní pracovník ochotně sdělil, že tyto místenky nejsou potřeba, a jejich nákup je naprosto zbytečný. Protože jsem si pamatoval, že vlak byl po většinu cesty poloprázdný až prázdný a že místenku nikdo nekontroloval, nijak jsem na jejím nákupu netrval. Samozřejmě, při zpráteční cestě pronesl průvodčí magické slovo "plackarta". Poté mi ochotně vysvětlil, že absence plackarty stojí 5 euro. Když jsem za tuto astronomickou částku žádal doklad o zaplacení, zatvářil se uraženě, a na otázku, co ukážu rumunskému průvodčímu, až po mně bude chtít plackartu, naznačil, že je to můj problém. Že peníze nešly do pokladny BDŽ je asi jasné, nicméně nechtěl jsem riskovat ujetí přípoje v Bukurešti, a tak jsem raději zaplatil.

Nejsilnějším zážitkem jsou ale hraniční kontroly. Na rumunsko-bulharské hranici jsou důkladné, a způsobují značné zdržení. Trať Bukurešť - Ruse není elektrifikována, takže vlak do příhraničního Giurgiu přitáhne dieselová lokomotiva, ta je zde ovšem z nějakého absurdního důvodu odpojena a nahrazena bulharskou dieselovou lokomotivou, která vlak přetáhne přes Dunaj do Ruse, kde je odpojena a nahrazena elektrickou lokomotivou. Toho využívá pohraniční policie a celníci k důkladné kontrole. Rumunští celníci například prošacovali dva Bulhary, kteří se mnou při zpáteční cestě jeli v kupé, tak, že je nechali vyndat všechny věci z igelitek a důkladně zkoumali krabici džusu a sáček jablek (nutno říct, že můj kufr je vůbec nezajímal). Cestující mohou naopak přestávku využít ke krmení potulných psů, kterých je v Giurgiu mezi perony dost.

To vše ale nic není proti kontrole na přechodu Svilengrad - Kapıkule. Při cestě do Istanbulu strávil vlak na hranici okolo čtyř hodin, nejdřív na bulharské straně, kde jen můj pas celníci zkoumali asi dvacet minut velmi podezřívavými pohledy, a pak na turecké. Tento přechod je prý poslední v Evropě, kde musí cestující vystoupit z vlaku a odejít absolvovat hraniční kontrolu do staniční budovy. Vlakem nejdřív prochází Turek a řve "pasport - polis - pasport ...", přičemž gestikulací vykazuje cestující z vozu. Cestující si pak vystojí frontu u dvou okének pasové kontroly a pak vyčkají obligátní půlhodinku či déle, než je vlak zkontrolován a připraven k odjezdu. Je možno to vnímat jako rituál, ale při zpáteční cestě mi připadal velmi nepříjemný. Měl jsem pouhé dvě a půl hodiny na přestup v Bukurešti, a když vlak na hranicích stojí desítky minut a zpoždění narůstá, není to příjemný pocit (nakonec jsem přestup stihnul včetně návštěvy nádražního MacDonalda, i když z plánovaných více než dvou hodin zůstalo kolem 40 minut).



<< předchozí díl | další díl >>


Poznámky:
1. Všechny elektrické lokomotivy rumunských drah CFR (Căile Ferate Române) vypadají podobně, viditelně se liší pouze počtem náprav - řady 43, 44 a 46 čtyřnápravové, řady 40, 42, 45 a 47 delší šestinápravové - a nátěrem. Všechny tyto řady vznikly v licenci švédské firmy ASEA. Čtyřnápravové stroje byly vyráběny v Jugoslávii a šestinápravové v Rumunsku, v obou zemích tvořily páteř flotily elektrických lokomotiv.
2. TCDD = Türkiye cumhuriyet devlet demiryolları, Státní dráhy Turecké republiky.
3. BDŽ = Български държавни железници, Bulharské státní dráhy.

pondělí 22. března 2010

Pondělní šifra XV.

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.



ŘEŠENÍ

neděle 21. března 2010

Historie železnic: počátky osobní dopravy

Dvacet pět let po vynálezu parní lokomotivy bylo jasné, že pára má proti koním výhody při přepravě těžkých nákladů. Lokomotivy byly jednoznačně silnější, a počáteční problémy s lámáním křehkých litinových kolejnic se podařilo překonat - tratě byly stavěny již s předpokladem provozu těžkých parních lokomotiv. Osobní dopravě ale stále dominovali koně. Cestujících bylo málo a odtáhnout jeden či dva kočáry parní lokomotivou nepřinášelo žádnou zásadní výhodu. V polovině dvacátých let 19. století nebyl stále spor mezi užitím koní a páry rozřešen.

Při stavbě železniční trati spojující Manchester a Liverpool se uvažovalo o různých metodách pohonu. Své zastánce mělo užití stacionárních parních strojů tahajících náklad pomocí lan. Nakonec bylo rozhodnuto o uspořádání testů, během kterých dojde k porovnání výkonů různých lokomotiv. Tyto testy se konaly v roce 1829 na části nově otevřené trati u Rainhillu. Že idea koňského pohonu nebyla zapomenuta ilustruje skutečnost, že jedna z pěti přihlášených lokomotiv, Cycloped, nebyla poháněna parním strojem, ale pomocí koně upevněného na lokomotivě, který svou chůzí poháněl běžící pás, ze kterého se síla přenášela na kola. Z dnešního pohledu se jeví jako nepochopitelné, že někdo mohl předpokládat, že tento obskurní mechanismus bude jakkoli efektivnější než prostý kůň zapřažený před vlakem. Netřeba dodávat, že Cycloped neuspěl, skončiv potupným propadnutím koně zkrz podlahu vozu.

Ze zbývajících čtyřech parních lokomotiv tři skončily neúspěchem díky mechanickým závadám. Tato skutečnost lehce kazí dojem z vítězství Stephensonovy lokomotivy Rocket. Ta získala prémii 500 liber, a její výrobce pak zakázku na stavbu dalších lokomotiv pro dráhu Liverpool and Manchester Railway. Rocket byla proti starším lokomotivám velmi pokročilá. Hnací síla byla převáděna z válců přímo na kola, bez dodatečných pákových mechanismů, válce byly postaveny šikmo, což byl mezistupeň v přechodu od vertikálních válců starších lokomotiv a vodorovných válců, které se staly v pozdějších letech standardem [1]. Moderními prvky byly i vícetrubkový kotel a dyšna vytvářející umělý tah v komíně. Rocket dosahovala rychlosti přes 40 km/h (ačkoli průměrná rychlost byla výrazně nižší, kolem 20 km/h) a dokázala konkurenceschopnost parních lokomotiv vůči koním i v osobní dopravě.

Lokomotiva Planet je o rok mladší Stephensonova konstrukce, z roku 1830. Jedná se o typickou lokomotivu třicátých let 19. století. Některé změny oproti stroji Rocket jsou patrné na první pohled: vnitřní válce, uspořádání pojezdu 1A (na rozdíl od A1 u Rocket) - hnací dvojkolí bývá vždy větší. Vnitřní válce měly nižší tepelné ztráty a staly se v Británii standardem minimálně do počátku dvacátého století. Nevýhodou byla špatná přístupnost v případě oprav.
Lokomotiva John Bull z roku 1831 je dalším ze Stephensonových výrobků a patří mezi první lokomotivy provozované ve Spojených státech (na dráze Camden and Amboy Railroad v New Jersey), které byly historicky druhou zemí na světě, kde se parní provoz ujal. Tato lokomotiva je také nejstarší dochovanou americkou lokomotivou (i když byla vyrobema v Anglii) a pravděpodobně nejstarší provozní lokomotivou na světě: v roce 1981 oslavila po nejnutnějších opravách své sto padesáté narozeniny krátkou jízdou vlastní silou. Zobrazená podoba lokomotivy neodpovídá plně stavu v roce uvedení do provozu. Krytý tendr byl přidán později, stejně jako lucerna a přední běžná náprava (díky které má John Bull uspořádání pojezdu 1B, na rozdíl od původního B), která měla zlepšit směrové vedení v reakci na zvýšenou možnost vykolejení při provozu na nekvalitních amerických tratích.

Čistě americkou lokomotivou, včetně místa výroby, byla DeWitt Clinton, pojmenované po newyorském guvernérovi. Lokomotiva byla postavena v roce 1832 a provozována na trati Mohawk and Hudson Railroad spojující Schenectady a Albany ve státě New York. Tato trať kopírovala trasu Erijského kanálu dokončeného několik málo let před vybudováním železnice. Z obav před "nekalou konkurencí" prosadili zastánci kanálu, že na železnici mohou být přepravovány pouze osoby, čímž se trať stala možná první čistě osobní železnicí. Osobní vozy se příliš nelišily od kočárů tahaných koňmi.


Poznámky:
1. Rocket byla později přestavěna a válce byly dány dolů, tak, že ležely téměř vodorovně. V této podobě se stroj zachoval.

středa 17. března 2010

Paradox v čínském pokoji, část druhá.

Toto je pokračování článku o "argumentu čínského pokoje". V první části byl argument zformulován, zde následuje přehled možných protiargumentů.

Ve zkrácené podobě představený argument "čínského pokoje" vypadá následovně: Otrok, který se nachází v dotyčném pokoji, nerozumí čínsky. Jinak se ve zbytku pokoje nacházejí věci, které jsou samy o sobě pasivní: tužky, papíry, výtisk čínského algoritmu. Je zjevné, že ani tyto věci nerozumějí čínsky. Nic tedy nerozumí čínsky, ačkoli celý systém se chová tak, jako by rozuměl.

Standardní protiargument je, že se jedná o standardní skládací chybu. To, že části nějakého mechanismu postrádají vlastnost X ještě neimplikuje, že celek postrádá vlastnost X. Samotný vodík ani samotný kyslík jsou neškodné plyny, ale jejich směs je vysoce třaskavá. Stejně tak samotné papíry, tužky, výtisk algoritmu, ani obsluhující otrok nerozumějí čínsky, ale dohromady tvoří systém, a celý systém rozumí čínsky.

Vynálezce paradoxu Searle má na tento protiargument chytrou odpověď: Představme si, že otroka přinutíme se algoritmus naučit vykonávat nazpaměť. Potom celý systém nebude potřebovat místnost, papíry a tužky, bude sestávat z pouhého otroka, který na čínsky položenou otázku vysloví čínskou odpověď. Bude ale stále pouze slepě vykonávat instrukce algoritmu, aniž by znal význam jednotlivých kroků. Otázku 现在几点? vezme jako vstupní parametr funkce, provede výpočet a odpoví 现在两点, aniž by tušil, na co se jej Číňan ptá a co mu odpovídá [1] - pro otroka to jsou pouze sekvence abstraktních znaků. Tudíž, otrok stále nerozumí čínsky, ač se chová, jako by rozuměl.

Pokud chceme v debatě postoupit dále, je nutné mít na zřeteli, že "argument čínského pokoje" se neopírá o přesné definice toho, co chápeme pod tím, když říkáme, že něco "rozumí čínsky". Filosof Dennett speciálně tento typ argumentu nazývá pumpou na intuici. Pumpy na intuici se dovolávají našeho intuitivního, byť nepřesného uvažování, a i když kolem nich postavíme rigorózní argument, celá konstrukce zůstane tak slabá, jak slabá je pumpa v jejím základu. Ačkoli jsou pumpy na intuici formálně slabé, jsou silné v přesvědčování, a tak často nezbývá, než jim čelit protipumpami.

Konkrétně v tomto případě, říkat, že hypotetický otrok zjevně nerozumí čínsky je místo, kde se intuice pumpuje nejsilněji. Je totiž intuitivně jasné, že mechanické vykonávání nějakého naučeného výpočtu neznamená porozumění významu jeho výsledku. Jenže, přijmeme-li tuto logiku, celý čínský argument se stává zbytečnou okrasou. Bude-li umělá inteligence tvořena počítačem, z definice bude vykonávána jako mechanický výpočet, a pokud je toto v rozporu s porozuměním čínštině, nepotřebujeme nerealistické myšlenkové experimenty s lidskými vykonavateli algoritmu. Přesto, je mnohem víc lidí ochotných připustit, že mechanicky uvažující stroj rozumí čínsky - bude-li náležitě odpovídat na dotazy - než těch, kteří připustí, že člověk otrocky vykonávající předepsaný postup rozumí jeho obsahu.

Proč to tak je? O co se opírá naše intuice v tomto případě? Velmi pravděpodobně zde hraje roli osobní zkušenost. Všichni máme aspoň nějakou zkušenost s mechanickou prací. Když vykonáváme předepsaný postup kroků, naše vjemy nemají nic společného s významem této práce jako celku. Místo toho se soustředíme na jednotlivé kroky, přičemž vnímáme spoustu dalších věcí, které se nám zapisují do paměti. 

Jako intuiční protipumpu použiju následující příklad. Představme si, že máme za úkol setřídit sto kuliček podle velikosti. Dostaneme-li instrukce takto verbálně zadané, pravděpodobně zvládneme úkol splnit do dvou minut. Pokud ale dostaneme do ruky algoritmus quicksort, aniž bychom o tomto algoritmu předem slyšeli a byli jej tak schopni identifikovat, krom toho, že nám provedení bude trvat mnohem déle, většina lidí bude na konci překvapena, že kuličky skončily setříděné podle velikosti. V obou případech budeme třídit, ale pouze v prvním budeme naší práci rozumět. V prvním případě si budeme pamatovat, že jsme třídili kuličky. V druhém si budeme pamatovat, že jsme určovali pivota, porovnávali velikosti a rekurzivně se vraceli k začátku obdrženého algoritmu. V tomto druhém případě většina naší pozornosti nebyla zaměřena na uspořádávání kuliček; byla zaměřena na sledování instrukcí a snahu neudělat chybu.

Co si z této analogie vzít? Například můžeme zkusit vykoukat, co přesně nám intuice říká o obsahu slova rozumět. Zdá se, že vykonávané činnosti rozumíme, pokud užíváme metod přizpůsobených k implementaci na "hardwaru", který je v mozku k dispozici. Naše vědomí je schopno rozpoznat příkaz "setřiď" jako primitivní instrukci (a je to tato primitivnost, co je svázáno úzce s vnímáním významu). V případě užití quicksortu záměrně ignorujeme existenci této instrukce a výsledku dosahujeme pomocí jiných instrukcí (porovnej, změř, rozděl na skupiny...), přičemž zjevně rozumíme významu těchto instrukcí, ale uniká nám význam celé složené procedury; pro stromy nevidíme les. Tento pohled na věc skutečně potvrzuje, že otrok naučivší se čínský algoritmus nebude rozumět čínsky, protože čínský algoritmus je (podle předpokladu) napsán v jazyce určeném k implementaci na počítači; stejný algoritmus optimalizovaný pro fungování v lidském mozku je naproti tomu obyčejná znalost čínštiny, kterou najdeme u (skoro) každého Číňana. Stejně tak je zjevné, že analogii nemůžeme jen tak beze všeho přetáhnout na počítač, jehož vnitřní architektura se liší od mozku. Algoritmus nesrozumitelný pro člověka nemusí být nutně nesrozumitelný pro počítač, ať už to přesně znamená cokoli.

Další náhled, který můžeme vypumpovat z analogie s tříděním, se týká omezené platnosti podobných intuicí. Máme-li setřídit sto kuliček, zvládneme to skoro jistě rychleji pomocí intuitivního postupu "podle oka", než slepým vykonáváním instrukcí quicksortu. Zdá se, že třídění lze vykonávat buď "rozumně", nebo "otrocky" (a potažmo vyvodit, že stroj to musí dělat otrocky, a tudíž nemůže být rozumný). Dostane-li ale skupina lidí za úkol setřídit milion kuliček, jsem si téměř jist, že ti znalí quicksortu v tu chvíli budou ve výhodě, i když ho budou muset vykonávat manuálně. Metoda "od oka" v takovém množství nebude fungovat, protože celý soubor kuliček nikdo prostě nepřehlédne jedním pohledem. V tomto případě intuice selhává - intuitivně necítíme v tomto případě hranice našich možností, protože nepřicházíme dost často do styku s úkolem setřídit milion kuliček.

V Searlově argumentu je naše intuice vyzývána, aby si představila otroka, který se naučí čínský algoritmus, a bude jej schopen v hlavě vykonávat. Dovolím si předvídat, že pořádná umělá inteligence nebude kratší kód než má třeba Microsof Excel. Lze si představit člověka, který se naučí několik set megabytů instrukcí a bude schopen, v rozumném čase k tomu, z paměti simulovat Excel? Je to absurdní. Lidský mozek není stavěn na provádění počítačových programů. Nelze ani říct, že v principu bychom mohli danému člověku zvětšit paměť. V mozku není striktně oddělena oblast dat od oblasti algoritmů; kdykoli se naučíme nová fakta, celé naše myšlení se trochu změní i po procedurální stránce. Člověk, který by absorboval obří "čínský algoritmus", by pravděpodobně musel mít úplně jiný mozek, než máme my. Jinak by myslel, jinak by jednal, jiným věcem by rozuměl. Nic nám nebrání o takových lidech hypoteticky uvažovat, ale opírat tyto úvahy o intuici nabytou pozorováním sama sebe a ostatních normálních lidí je téměř jistě špatný nápad [2].

Chceme-li obejít nedokonalosti intuice, musíme se snížit k objektivním definicím. A zde leží hlavní problém "čínského argumentu": jakmile se pokusíme jakkoli uspokojivě a aspoň trochu objektivně definovat, co znamená "rozumět čínsky", argument nemůžeme vůbec formulovat. Nevidíme do nitra ostatních lidí, nevíme, zda to nejsou filosofické zombie [3], stejně jako neumíme s jistotou vyvrátit solipsismus. Chceme-li o věcech hovořit, musíme se omezit na pozorovatelná fakta a sdělitelné zkušenosti, a neexistuje způsob, jak pozorovat rozdíl mezi něčím, co myslí, a něčím, co se pouze chová přesně tak, jako by to myslelo. Ať už pro definici porozumění čínštině užijeme čínskou versi Turingova testu či cokoli jiného, jakmile je definice vyřčena, vše, co může intuiční puma "čínského argumentu" učinit, je naznačit, že tato definice je absurdní. Nezávisle na definici. Je-li ale "porozumění čínštině" tak složitý pojem, že není možno jej ani konsistentně nadefinovat, jaký má vůbec smysl o něm mluvit?

Poznámky:
1. 现在几点 (sien caj ťi tien) = kolik je hodin?, 现在两点 (sien caj liang tien) = jsou dvě hodiny (zdroj).
2. Ilustrací toho, jak může intuice vést na zcestí, je-li užita mimo rámec, ve kterém byla nabyta, je "argument světelného pokoje": Pokud jdete do tmavého pokoje a začnete tam zuřivě mávat magnetem, stejně nic neuvidíte. Proto světlo nejsou elektromagnetické vlny. Ačkoli je tento argument velmi podobným zneužitím intuice jako diskutovaný "čínský argument", na první pohled, intuitivně, vypadá jako dost slabá analogie. Je totiž zjevně špatně, zatímco špatnost "čínského argumentu" je natolik málo vidět, že mu dost inteligentních lidí věří. Možná je to proto, že jsme již zvyklí na to, že intuice nás často klame ve věcech fyzikálních, ale zatím nejsme přliš zvyklí na klamavost naší intuice ve případech týkajících se vědomí, myšlení a fungování mozku obecně.
3. Filosofická zombie je člověk, necítí žádné vjemy (qualia), ale chová se nerozlišitelně od normálních lidí. Filosofické zombie žijí především v myšlených experimentech.

sobota 13. března 2010

Paradox v čínském pokoji

Již dlouho zde na blogu nebyl žádný paradox, což je na čase napravit. Dnešní téma spíše přirozeně navazuje na nedávné příspěvky o svobodné vůli, jelikož se týká myšlení strojů. Budu mluvit o Searlově "argumentu čínského pokoje".

Pokud člověk nevěří, že lidské myšlení je nadpřirozený či magický proces, pravděpodobně připustí, že dostatečně výkonný počítač vybavený vhodným softwarem může být umělou inteligencí. Jak již bývá zvykem v podobných případech, přesný význam slova inteligence je předmětem rozepří. Jelikož nemohu dost dobře rozebírat všechny definice, které pro inteligenci existují, přijmu pro účely tohoto příspěvku jedno z šíře uznávaných kritérií na rozpoznání inteligence, kterým je Turingův test. Alan Turing navrhl tento test již v roce 1950 jako způsob, jak objektivně hledat odpověď na otázku zda stroje myslí:
[Účastní se] tři lidé. Muž (A), žena (B) a vyšetřovatel (C) [...]. Vyšetřovatel je v oddělené místnosti od zbylých dvou. Cílem [testu] je, aby vyšetřovatel zjistil, který z nich je muž a která je žena. Vyšetřovatel je zná pod oxnačením X a Y, a na konci řekne buď "X je A a Y je B", nebo "X je B a Y je A". Vyšetřovatel může A a B klást otázky, jako: "Může mi prosím X sdělit délku svých vlasů?" Předpokládejme, že X je ve skutečnosti A, pak A musí odpovědět. Úkolem A je snažit se přinutit C zmýlit se v identifikaci. [...] Úkolem B naopak je pomáhat vyšetřovateli. [...] Nyní si položme otázku: co se stane, pokud stroj převezme roli A v tomto [testu]? Rozhodne se vyšetřovatel špatně stejně často za těchto okolností, jako když se [testu účastní] muž a žena? Tyto otázky nahrazují naše původní "Mohou stroje myslet?" [1]
Originální Turingův test byl později různě přeformulováván a byly vymýšleny všeliké variace. Jádro ale zůstává stejné: Místo abychom se ptali, zda stroje myslí, či zda jsou inteligentní, ptejme se, zda stroj je schopen ošálit člověka při čistě verbální komunikaci, předstíraje, že je sám člověkem.

Turingovu testu lze vytýkat subjektivitu: používá lidského vyšetřovatele, a výsledek testu může silně záviset na vyšetřovateli. Někteří lidé se na funkci vyšetřovatele evidentně nehodí. Program ELIZA z poloviny šedesátých let údajně přesvědčil část lidí o tom, že je člověkem, a někteří odmítali uvěřit, když jim bylo sděleno, že komunikovali s jednoduchým automatem. [2] Přesto, alespoň průměrně inteligentní a poučený člověk se těžko nechá nachytat jakýmkoli v současnosti existujícím programem. ELIZA je sice o něco lepší než podobný program mluv.exe, kterým jsme se bavili na dvěosmšestkách na základní škole, ale pokud se byť jen trochu snažíte sledovat smysl konversace, velmi rychle se její prázdnota projeví. [3] Turingův test stále zůstává přijatelným způsobem, jak zjistit, zda stroje myslí.

Výše zmíněný filosof John Searle je však jiného názoru. Podle něho jsou otázky "mohou stroje myslet" a "mohou stroje ošálit člověka v Turingově testu" dvě oddělené otázky. Stroj sice může simulovat myšlení, a následně proto projít Turingovým testem, ale přesto se nebude jednat o "pravé" myšlení. Stroj sice bude odpovídat na otázky, ale nebude rozumět jejich obsahu. Jeho inteligence bude pouze chytrou iluzí. Argument je následující:

Dejme tomu, že existuje program X, který je schopen plynně komunikovat v čínštině [4], a to tak, že projde Turingovým testem. V principu nic nebrání vzít zdrojový kód a vytisknout jej na papír. Pokud chceme, můžeme instrukce zdrojového kódu přepsat do lidského jazyka (jakéhokoli kromě čínštiny) a najmout si otroka ovládajícího tento jazyk (ale ne čínštinu), který by pak instrukce vykonával. Otroka uzavřeme do pokoje spolu s výtiskem našeho čínského algoritmu a pořádným štosem čistých papírů a nevypsaných propisek, aby měl kde a jak dělat pomocné výpočty. Nyní necháme ke dveřím pokoje přicházet Číňany, kteří napíší na papír otázku a podsunou ji pode dveřmi. Otrok je instruován vnímat podsunuté otázky jako vstup do čínského algoritmu. Začne tedy mechanicky vykonávat instrukce, které má vytištěné při ruce, a v konečném čase jej tento postup přivede k obkreslení jistých znaků, které podstrčí pode dveřmi zpět. Předpokládali jsme, že program X je schopen smysluplné konversace. Jelikož otrok zavřený v pokoji vykonává tentýž algoritmus, jeho výstup se nemůže lišit od výstupu programu X. Vezme-li si tedy Číňan zpět ven prostrčený papír, přečte na něm smysluplnou odpověď na svou otázku. Z hlediska Číňana se zdá, že čínský pokoj obsahuje něco, co rozumí čínsky.

Kde je ale schováno porozumění čínštině? ptá se Searle. Jediná složitější součást celého mechanismu je otrok, zbytek je jen kupa papírů a propisek. Jenže otrok podle předpokladů čínsky nerozumí; pouze mechanicky sleduje instrukce. Je tedy jasné, říká Searle, že jsme zkonstruovali něco, co nepochybně nerozumí čínsky, ačkoli to projde testem. Čínský pokoj vytváří iluzi porozumění, podobně jako program ELIZA, pouze dokonaleji; ve skutečnosti ale nepřemýšlí: copak mohou propisky a papíry rozumět čínsky? Jelikož program X funguje úplně stejně jako čínský pokoj, ani on nemůže ve skutečnosti rozumět čínsky. Ergo, umělá inteligence je nemožná. Můžeme sice, teoreticky, sestrojit stroje, které budou svým chováním neodlišitelné od lidí, ale tyto stroje budou vždy myšlení pouze simulovat, namísto toho, aby opravdu myslely.

Argument čínského pokoje je ovšem paradoxem svého druhu. Předpokládáme-li, že funkce lidského mozku lze popsat deterministickými fyzikálními zákony, pak jej lze téměř jistě modelovat pomocí programu, a tento program potom vykonávat manuálně ve stylu čínského pokoje. Plyne z toho, že ani lidé skutečně nemyslí, ale pouze myšlení simulují? Pokud tomu tak je, pak ale rozlišování myšlení a jeho simulace má pramalý smysl.

Jednoduchou cestu ven nabízí dualismus - tj. pohled, který mysl (či duši) považuje za oddělenou věc od fyzické podstaty mozku. Pokud má dualismus smysl, je rozdíl mezi člověkem a strojem daný jednoznačně přítomností duše. Searle ale není dualistou, naopak trvá na tom, že opravdové myšlení je podmíněno chemicko-fyzikální podstatou mozku, a že naopak představa myslících strojů je podmíněna dualismem.

V příštím díle se zaměřím na protiargumenty a možná rozřešení popsaného paradoxu.

Poznámky:
1. A.Turing, Computing machinery and intelligence (v časopise Mind), 1950. Můj zkrácený překlad je z citace uvedené v knize A. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach. Turing místo o testu mluvil o hře (název Turingův test se vžil až později), v překladu jsem toto upravil pro lepší plynulost textu.
2. Autor programu Weizenbaum píše: ELIZA vytvořila pozoruhodnou iluzi porozumění v myslích mnoha lidí kteří s ní konversovali. ... Často vyžadovali, abych je nechal konversovat s ní v soukromí, a poté, co nějaký čas konversovali, navzdory mému vysvětlování trvali na tom, že jim stroj skutečně rozuměl.
3. ELIZU možno vyzkoušet online. Moje pokusná konversace je uvedena níže.
4. Pochopitelně je volba čínštiny zde zcela libovolná, program by klidně mohl komunikovat baskicky.

Turingův test v praxi - konversace s programem ELIZA.
ELIZA: Hello. How do you do.  Please state your problem.
Já: I am sick.
E: I am sorry to hear that you are sick.
J: Yes.
E: You seem to be quite positive.
J: Not at all.
E: I'm not sure I understand you fully.
J: Well, we are at the beginning of the conversation and I haven't said that much yet...
E: Did you think they might not be at the beginning of the conversation and you haven't said that much yet
J: Who do you mean?
E: We were discussing you -- not me.
J: Certainly, but you haven't answered my question.
E: You are sure.
J: Jdi do prdele.
E: Please go on.
J: Jdi do prdele.
E: What does that suggest to you ?

čtvrtek 4. března 2010

Orient expres II.


Na cestě do Istanbulu byla po Budapešti další zastávka Bukurešť. Město podobně velké, přesto naprosto odlišné. V konstrastu k budapešťským památkám, připomínajícím zašlou slávu uherského království rozprostírajícího se od Tater k Jadranu, nabízí rumunská metropole směs různých, naprosto k sobě nepasujících stylů existujících vedle sebe uvnitř na evropské poměry velmi mladého města. Pro orientaci je znovu přiložena nepříliš detailní mapa.


V rámci prvního přiblížení by se dalo říct, že Bukurešť je gigantické sídliště s dvěma miliony obyvatel. Nebyl by to přesný popis, ale atmosféru panující na hlavních bulvárech by vystihoval. Po zemětřesení v roce 1977 bylo masivní poškození budov využito jako zdůvodnění pro masivní přestavbu centra, čímž vznikl dnešní Centru Civic - oblast širokých bulvárů lemovaných monumentálními obytnými bloky, které vévodí ohromný Palatul Parlamentului (obrázek v záhlaví). [1] Domy v této oblasti nejsou standardní paneláky, spíš se jedná o stavby v neostalinském monumentálním slohu, v současnosti silně pokryté reklamou všeho druhu.

Ústředním náměstím je Piaţa Unirii (náměstí Sjednocení [2]). Jedná se o obrovskou plochu, pod kterou teče řeka Dâmboviţa. Řeka není příliš široká a bez potíží se vejde do podzemí. Na náměstí je konečná tramvaje (vůz typu V3A můžete vidět na snímku; fialová barva není standardní) a stanice metra. Díky roztržce mezi Rumunskem a SSSR v sedmdesátých letech není bukurešťské metro reprezentantem sovětského stylu meter. Neuvidíte tu ani vozy typu E, ani trojlodní ražené stanice s dlouhými eskalátory a zdobnými reliéfy. Bukurešťské metro vypadá jako ... kdybych to měl popsat jedním slovem, tak jako podchod. Chodby s holými betonovými stěnami, stísněná tmavá nástupiště, vstupy blokované prodejci všeho možného. Úzké tunely, nízké zkosené vagony londýnského profilu, zvláštní polookružní vedení linky 1. Obrázky zde vypadají mnohem estetičtěji než moje zkušenost se stanicemi v centru, bohužel jsem v metru nepořídil žádné vlastní fotografie. (Kromě standardního metra existuje ještě tzv. lehké metro (uşor metrou), což ale není nic jiného, než opravená trať tramvaje s preferencí na křižovatkách a elektronickými displeji na zastávkách.)

Pohled přes fontány na Piaţa Unirii odkrývá parlamentní palác v pozadí na konci bulváru Unirii - necelý kilometr daleko. Bulevardul Unirii ale pokračuje ještě i 2 km opačným směrem (tj. dozadu z hlediska pohledu na snímku) a tvoří tak moumentální osu centra Bukurešti.
Palác spravedlnosti (Palatul de Justiţie) je jedna z budov přeživší zemětřesení i následné demolice, zástupce starší architektury čerpající z francouzských vzorů. Byl postaven na konci 19. století. Stojí na nábřeží řeky, která je ve městě spíše mělkým kanálem. Břehy spojuje řada mostů, pnoucích se často tak nízko nad hladinou, že plavba jakéhokoli plavidla byť jen trochu většího než kanoe je pravděpodobně vyloučena. [3]
Centrum Bukurešti nejsou pouze monumentální pomníky Ceauşescova megalomanství. Opustíte-li jakoukoli hlavní ulici, hned za blokem paneláků začíná úplně jiné město: jednopatrové staré domy, úzké ulice s balkánskou atmosférou (i když oficiálně začíná Balkán až na jižním břehu Dunaje), malé pravoslavné kostelíky. Na snímku je Biserica Curtea Veche, jedna z nejstarších dochovaných staveb ve městě z 16. století. Samotná Curtea Veche, tj. starý dvůr, je staré sídlo valašských knížat, nejstarší stavební památka Bukurešti z 15. století. Je to pár ruin, pro člověka zvyklého na pražský Hrad nic, co by stálo za vidění.

Předposlední snímek je pohled do bulváru Gheorghe Duca od Severního nádraží (Gara de Nord) [4]. Je to vcelku typická pouliční scéna, s tramvají T4R československé výroby (ta vlevo), nevalně udržovanými fasádami a auty parkujícími na křižovatce. Disciplína rumunských řidičů je otřesná a pořádek v dopravě tomu odpovídá. Na vlastní oči jsem viděl křižovatku s funkčním semaforem, na které zároveň stál policista vydávající pokyny nezávisle na semaforu, a řidiče, kteří nerespektovali ani policistu, ani semafor. Nakonec, posuďte sami: (pozor, odkaz na video).


Jedno z míst, kde je zvlášť riskantní přecházet ulici, je náměstí u Vítězného oblouku (Arcul de Triumf). Stejně jako jeho pařížský vzor je umístěn uprostřed kruhového objezdu, do kterého ústí pět širokých ulic. Pravda, na pařížské Place d'Étoile přijíždějí auta z dvanácti směrů, ale i pět stačí v místních dopravních zvyklostech. V blízkosti oblouku přitom začíná rozsáhlá zóna parků a vodních nádrží, místo, kde lze aspoň na chvíli uniknout všudypřítomnému riziku smrti pod gumovými koly.


<< předchozí díl | další díl >>

Poznámky:
1. Palác parlamentu se původně nazýval Domem lidu (Casa Poporului). Hrubá stavba proběhla v letech 1984-1989, a palác slouží svému účelu, ačkoli některé části stále nejsou dokončeny. Budova je často řazena v různých žebříčcích největších staveb světa na přední místa. Nejčastěji se tvrdí, že se jedná o druhou největší budovu světa po washingtonském Pentagonu měřeno výměrou obyvatelných místností, o věrohodnosti tohoto zařazení ovšem nejsem přesvědčen.
2. Název oslavuje sjednocení historických částí Rumunska. Moldavsko (východně od Karpat) a Valašsko (jižně od Karpat) byly sjednoceny do jednoho státu až v roce 1859, přímořská Dobrudža byla připojena v roce 1878 a Sedmihradsko (Transylvánie) získáno od Maďarska až po První světové válce.
3. Ačkoli stejný dojem má člověk v Amsterdamu, kde pod nízkými mosty běžně proplouvají vyhlídkové lodě s turisty, velikostně značně přesahující rozměr kanoe.
4. Gara de Nord je nejdůležitější nádraží v Bukurešti (a hlavové k tomu), kam zajíždějí všechny mezinárodní spoje. Není myslím nutné dodávat, že vlaky jedoucí od jihu musejí kvůli tomu absoulvovat čtyřicetiminutové objíždění půlky města po tratích s rychlostí 40km/h.

Pravidla výslovnosti rumunských slov:
Pravopis je postavený podle vzoru italštiny, pročež c a g čteme jako č a před e a i, a jako k a g jinde. Spřežky ch a gh se čtou vždy jako k, g. Speciální znaky jsou ş (čteme jako š) a ţ (jako české c), ze samohlásek potom ă vyslovované jako slabé a anebo až [ə], a dále â, î, které se obojí čtou jako velmi tvrdé y. Písmeno i na konci slova se nevyslovuje, pokud následuje po souhlásce (např. Bucureşti [bukurešt]). Výjimkou jsou zakončení typu Xri, kde X je libovolná souháska (např. noştri [noštri]), jednoslabičná slova (şi [ši]) a infinitivy sloves. Zdvojené ii na konci slova vyslovujeme jako i. V některých situacích může být i dokonce ztrojeno.

pondělí 1. března 2010

Pondělní šifra XIV.

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.

 

Poznámka: vzhledem k tomu, že se mi dostalo u minulé šifry zpětné vazby, že tajenku šlo "vyscrabblit", je dnešní tajenka poněkud méně intuitivní, a lze očekávat, že její význam některým čtenářům odhalí až Google.


ŘEŠENÍ