čtvrtek 25. února 2010

Svobodná vůle a náhoda

Když se debatuje o determinismu, bývá svobodná vůle jedním z těžkých kalibrů jeho odpůrců. Přírodní zákony přece nemohou být kauzálně deterministické [1] - tak, abychom byli z přesné znalosti stavu světa nyní schopni v principu spočítat jeho stav o pár okamžiků později - protože co by pak bylo se svobodnou vůlí? Pokud jsme schopni spočítat jak se osoba X rozhodne, není osoba X pouhým otrokem Newtonových či Maxwellových rovnic, pouhým strojem, který se kvalitativně neliší od počítače, telefonu, otvírače na konzervy? Ortodoxní determinista asi řekne: "No a? Co z toho, že člověk podléhá neměnným zákonům přírody stejně jako otvírač na konzervy?" Ale málokdo bývá ochoten zkousnout přirovnání k otvírači na konzervy. Standardní reakce je toto přirovnání odmítnout. Musí přece existovat něco, co vyjímá člověka z područí neporušitelných zákonů, a musí být něco, co otvírač na konzervy nemá; člověk (a případně řada dalších živých tvorů) se něčím zásadním přece musí odlišovat od obyčejných věcí. Svobodná vůle je často užívána jako označení pro toto "něco".

Námitku proti popsané intuici lze zformulovat krátce: pokud je svobodná vůle vnímána takto, není odlišitelná od náhody.

Abych mohl blíže obhájit tento (v zásadě standardní) argument, je třeba vyjasnit jisté problémy s definicí. Ve věcech svobodné vůle a determinismu existují tři třídy postojů. Jednak máme kompatibilisty: tito se domnívají, že svobodná vůle a determinismus jsou naprosto slučitelné. Potom jsou zde nekompatibilisté, kteří toto popírají. Ti se pochopitelně dělí na ty, kteří odmítají determinismus, a ty, kteří odmítají svobodnou vůli. Nemá moc smysl zmiňovat postoj odmítající jak determinismus, tak i svobodnou vůli, neboť není pro tuto debatu příliš zajímavý.

V minulém příspěvku jsem navrhl něco jako pracovní definici svobodné vůle, kterou zde zopakuji. Rozhodnutí je podle této definice produktem svobodné vůle, pokud:
  1. Vnější pozorovatelé nemohou dost dobře předvídat, jak rozhodnutí dopadne.
  2. Sám aktér rozhodování neví v okamžiku, kdy si nutnost rozhodnout uvědomí, jak rozhodnutí dopadne.
  3. Po skončení rozhodování není aktér schopen identifikovat jednoznačnou příčinu svého rozhodnutí.
Myslím, že uvedená kritéria celkem dobře chrakterizují naše intuitivní chápání svobodné vůle, ačkoli se v této věci mohu mýlit. Možná, že při prvním čtení bude mít část čtenářů pocit, že pojem svobodné vůle trivializuji, když toto mystérium charakterizuji dvěma nebo třemi vcelku ne příliš složitými požadavky. Nenapadají mně však rozumné protipříklady, a jsem přesvědčen, že jsem přinejmenším docela přesně popsal, co já sám vnímám pod pojmem svobodné vůle.

Je zjevné, že hlavní spor se bude odvíjet od povahy bodu č.1, jelikož body 2 a 3 nemají zjevně s determinismem nic společného. Bod 1 představuje problém pro kompatibilisty. Ti jej buď musejí ze své definice vyloučit, nebo jej aspoň interpretovat tak, že slova "dost dobře nelze" znamenají "je to těžké", nikoli "v principu nelze" [2]. Naopak, nekompatibilisté potřebují interpretovat toto kritérium jako principiální: neexistuje způsob, jak spolehlivě předpovídat výsledek rozhodování svobodného jedince.

Předpokládejme na moment, že naše současné fyzikální zákony jsou nejúplnějším možným popisem světa [3]. Současné zákony nejsou kauzálně deterministické. Měříme-li čas, za který se rozpadne neutron, výsledek má dobře dané pravděpodobnostní rozdělení, ale to je maximum informace, kterou nám současné zákony dávají. Přesný čas rozpadu nezjistíme. Pokud si na stůl položíme neutron a zároveň s ním otázku, zda se rozpadne do čtvrt hodiny, odpověď nám nikdo nedá. Pouze víme, že pravděpodobnost je zhruba půl na půl. Když znásilníme jazyk a budeme říkat, že se neutron "rozhodl" rozpadnout - nebo nerozpadnout - pak toto rozhodování splňuje první kritérium.

O rozpadu neutronu mluvíme jako o náhodě a nikdy jako o svobodné vůli. Samozřejmě, máme zde kritéria 2 a 3, a nevyslovený předpoklad, že rozhodující se objekt má vědomí, ať už to znamená cokoli. Kritéria 2 a 3 můžeme aplikovat na lidi, neutron leží za hranicí, která umožňuje se vůbec na svobodnou vůli ptát. Při pohledu zpět ale vidíme, že pojmy svobodné vůle a náhody se doplňují. Nepředvídatelný jev je náhodný, pokud "aktér" je materiální objekt postrádající vědomí, a je svobodným rozhodnutím, je-li aktérem živý tvor nadaný vědomím. Ať už je vědomí vymezeno jakkoli, nijak se to nedotýká podstaty svobodné vůle [4], a rozlišení mezi svobodnou vůlí a náhodou je čistě formální a v zásadě umělé - je to rozlišení podobné povahy, jako je v klasické propagandě rozlišení mezi kolaterálními škodami (to když to děláme my) a válečnými zločiny (když to dělá nepřítel).

I když přijmeme platnost kvantové teorie, makroskopické objekty se většinou chovají podle klasických zákonů, které jsou deterministické. Zůstává proto empirická otázka, zda lidský mozek funguje (s vysokou přesností) deterministicky, či zda se kvantové procesy nějakým způsobem dokáží v mozku projevit natolik silně, že předvídání individuálních rozhodnutí bude nemožné i za použití jakkoli vyspělé technlogie. Nemám důvod se domnívat, že mozek je nějak zvlášť specifickým systémem, ve kterém by docházelo ke koherentnímu skládání fází elektronů, dlouhodosahovým interakcím či jiným podivnostem, a věřím, že budeme v budoucnu schopni chování lidí plně modelovat v počítačích. Přesto, pro ortodoxního zastánce svobodné vůle může být lákavější alternativní možnost, tj. že kvantovost se v rozhodování projevuje zásadním způsobem, a svobodná rozhodnutí jsou skutečně svobodná, tedy náhodná.

Podobný sentiment bývá podložen i morálními argumenty. Pokud člověk něco udělá z donucení, není za své činy zodpovědný. Když mě terorista spoutá, vloží mi do ruky brokovnici, násilím mi stočí ruku směrem k přicházejícímu poštovnímu doručovateli a přitlačí mi na prst tak, aby vyšla rána, nemůžu být potom za vraždu pošťáka odsouzen, protože jsem neměl jinou možnost. Ale co je takové spoutání proti neporušitelným přírodním zákonům? Pokud je naše rozhodování deterministické, pak se celá koncepce morální zodpovědnosti a viny zhroutí jako domeček z karet. Nebo ne?

Bohužel, alternativa je horší. Pokud naše rozhodování není deterministické, pokud postrádá jakoukoli zjistitelnou příčinu, pak každý z nás může udělat cokoli. Je to jako kdyby nás zlosyn z předchozího odstavce spoutal, ale před stisknutím spouště si hodil korunou. Determinismus je ztracen, ale morální odpovědnost je stěží obnovena. A co na tom, že generátor náhodných čísel bude přímo zabudován v našich mozcích, místo v rukou cizího teroristy. Můžeme být činěni odpovědnými za to, co jsme nijak neovlivnili, co vzniklo bez příčiny a co mohl udělat každý?

Většina lidí nikdy nevystřelí na pošťáka z brokovnice. Podle mého soudu je přirozenější nahlížet na tuto skutečnost jako na zákonitost. Nebýt vrahem znamená mít v mozku zabudované deterministické rozhodovací postupy, které mi neumožní jen tak z ničeho nic někoho zabít. Nebýt vrahem neznamená mít štěstí na správné kvantové fluktuace generátoru svobodných rozhodnutí. Argument se tak dá snadno otočit: chceme-li mít rozumný pojem morální odpovědnosti, potřebujeme kauzální determinismus, a musíme tak odmítnout nekompatibilistickou svobodnou vůli.

Poznámky: 
1. Pod kauzálním determinismem se rozumí přesvědčení, že existuje poznatelný algoritmus umožňujícíz přesné znalosti stavu světa v jednom okamžiku spočítat jeho stav kdykoli v budoucnosti.
2. Již jsem kdysi psal, že úsloví "v principu" je oblíbenou součástí různých hypotetických argumentů, aniž by na jeho přesném významu záleželo. Je tomu tak i zde, čtenář nechť interpretuje slova "v principu" podle svého uvážení.
3. K tomu je pravděpodobně nutné ignorovat existenci jevů, na které naše zákony nelze aplikovat (jako například jevy spojující kvantovou teorii a gravitaci).
4. Pokud tedy nedefinujeme vědomí pomocí pojmu svobodné vůle. Tuto možnost neuvažuji, poněvadž pociťuji přirozený odpor k definicím kruhem.

3 komentáře:

  1. >"Nemám důvod se domnívat, že mozek je nějak zvlášť specifickým systémem, ve kterém by docházelo ke koherentnímu skládání fází elektronů, dlouhodosahovým interakcím či jiným podivnostem, a věřím, že budeme v budoucnu schopni chování lidí plně modelovat v počítačích."

    K tomuto jsem chtěl napsat, že systém, který by se choval kvantově-náhodně nemusí být nijak speciální. Pokud jde o chaotický systém, kvantové fluktuace se zesílí exponenciálním nárůstem chyby v takovýchto systémech. Já osobně bych tedy čekal, že konkrétní rozhodování mozku nebude nejspíš možno předvídat ani v principu, přesto mozek bude sedět na nějakém atraktoru, který běžně nezahrnuje páchání zločinů, apod. - že tedy např. rozhodnutí kdy přesně začnu přecházet po rozsvícení zelené na přechodu by podléhalo nějakému rozdělení, ale ke zkratovitému jednání by stejně docházelo jen velmi zřídka.

    Jinak díky za pěkný článek!

    OdpovědětSmazat
  2. Líbí se mi jak 3 kritéria pro určení "svobodného" aktu,
    tak i ekvivalence denotace "svobodného" a "náhodného", kdy rozdíl mezi nimi je vlastně jen konotační povahy.
    Mirek

    OdpovědětSmazat
  3. Asi nejsem determinista. Nesouhlasím s tvrzením, že svobodná vůle a náhoda je jedno a totéž. Mám námitky k textu protože se domnívám,že veškeré jevy ve vesmíru se dějí chaoticky (ve smyslu nahodilého chování "zdánlivě" deterministického systému). Člověk může pouze rozumovými nástroji (které samy o sobě v přírodě bez existence člověka neexistují), jako je logika či matematika, postulovat přírodní zákony a ty platí pouze do té doby dokud je zase člověk nenahradí jinými (např. falsifikací těch původních). Proto může existovat vedle sebe jak svobodná vůle, tak determinismus, obojí je výplodem téhož myšlení a je to oboje pouze více či méně racionální kostrukt, který je jen přibližný report o nějakém jevu a mizí jakmile zmizí člověk. Nedovedu domýšlet zda podobné konstrukty, jako výplody jiného rozumu, ve vesmíru existují či existovaly. Přímo z textu na mě dýchne několik rozporů, jako "Současné (fyzikální) zákony nejsou kauzálně deterministické." oproti "... makroskopické objekty se většinou chovají podle klasických (fyzikálních)zákonů, které jsou deterministické.", či podle mne neregulérních zkratek, jako "I když přijmeme platnost kvantové teorie, makroskopické objekty se většinou chovají podle klasických zákonů, které jsou deterministické. Zůstává proto empirická otázka, zda lidský mozek funguje (s vysokou přesností) deterministicky, či zda se kvantové procesy nějakým způsobem dokáží v mozku projevit natolik silně, že předvídání individuálních rozhodnutí bude nemožné i za použití jakkoli vyspělé technlogie. Nemám důvod se domnívat, že mozek je nějak zvlášť specifickým systémem, ve kterém by docházelo ke koherentnímu skládání fází elektronů, dlouhodosahovým interakcím či jiným podivnostem, a věřím, že budeme v budoucnu schopni chování lidí plně modelovat v počítačích. Přesto, pro ortodoxního zastánce svobodné vůle může být lákavější alternativní možnost, tj. že kvantovost se v rozhodování projevuje zásadním způsobem, a svobodná rozhodnutí jsou skutečně svobodná, tedy náhodná." Tento odstavec dle mého mínění předpokládá možnost se absolutně vyznat v duševních pochodech individuálního jedince někým jiným či strojem. Já na rozdíl od Vás pevně věřím, že vzhledem k výše řečenému a biologicky vzato není v lidských silách toho dosáhnout jednoduše proto,že zatím mi svět připadá nekonečný nejenom v prostoru a čase, ale i ve struktuře. Vždy znova ve svém poznání narazíte na větší počet problémů než jste jich měl na začátku. Dále je asi nutno mít na paměti, že entropie živého a neživého systému má úplně odlišnou dynamiku. Uvědomuji si, že s Vámi ani nevedu spor, jenom tříbíme stanoviska, trochu jako konference slepých o barvách. Asi se shodujeme v jednom: oba si myslíme, že jsme použili Occamovu břitvu lépe než ten druhý. S ohromnou chutí čtu Vaše úvahy a vždy mám dobrý pocit. Veškerá úcta.
    Jaroslav Štejfa

    OdpovědětSmazat