středa 28. července 2010

Dovolená a polemiky na Blistech

1. V následujících dvou týdnech bude moje aktivita pravděpodobně omezená, a to z důvodu plánované co největší abstinence od počítače a s ním spojených aktivit, souvisící s dovolenou. Nevylučuji, že se objeví během té doby nový příspěvek, ale nevylučuji ani opak.

2. Patří k mým slabostem čas od času poslat nějakou polemiku na server Britské listy. To, že jsem více než týden nepublikoval nový příspěvek zde, bylo způsobeno mimo jiné psaním dvou článků právě na Blisty, z nichž odkaz na první je zde. Druhá moje polemika (zatím?) nebyla zveřejněna (už ano, odkaz), a abych jej nepsal úplně zbytečně, učiním text dostupný aspoň tady. (Kontext: Na Blistech se dostává bohatého slyšení teorii ropného zlomu, respektive její verze předpovídající kolaps průmyslové vysoce organizované civilizace a návrat k technologiím z doby před dvěma sty lety. Články píše americký mystik J.M.Greer a překládá je redaktor Blistů K.Dolejší. Ačkoli jsem přesvědčen o nesprávnosti Greerovy teorie, nechtěl jsem se do debaty o ropném zlomu zapojovat především z toho důvodu, že poctivé vyvracení předkládaných argumentů vyžaduje mnoho času při hledání informací a vyhodnocování jejich spolehlivosti, který tomu věnovat nechci. K ukončení pasivity mě ovšem donutila Dolejšího propagandisticky neférová reakce na článek V.Wagnera, který se k proroctví ropné apokalypsy staví skepticky.) Ale teď už slíbený text:

——————————

Jaderná energetika na některé lidi působí jako červený hadr na býka. Je to jediné vysvětlení, které mě napadá po přečtení dvou odpovědí na článek Vladimíra Wagnera, které se na Britských listech objevily v posledních dvou dnech. Autoři obou velmi dobře zvládli úkol dát najevo své spravedlivé rozhořčení a ukázat svoji intelektuální nadřazenost, zato argumentů a logiky v nich mnoho nenajdete.

Wagner psal kriticky o článcích J.M.Greera, které propagují návrat k předindustriální společnosti, majíce svou pozici postavenou na předpokladu, že po vyčerpání ropných zásob (k čemuž má dojít brzy) ani jiná verze společnosti možná nebude. Wagner namítá, že jednak zásoby fosilních paliv ještě nějakou dobu vydrží, a i poté, co dojdou, jsou zde alternativní zdroje energie. V další části článku pak kritizuje idealizované líčení soběstačných komunit využívajících primitivní technologie. Zpětně lze říct, že Wagner učinil jednu chybu: aniž by to bylo nezbytně nutné, zmínil ve svém článku jádro, čímž vydráždil podmíněné reflexy hned dvou oponentů.


Nejprve zareagoval (velmi rychle, jak je nakonec jeho zvykem) Karel Dolejší*, díky kterému můžeme překlady výše zmíněného Greera pravidelně číst na BL. Vcelku úspěšně ignoruje obsah Wagnerova článku, v několika odstavcích stačil své skutečné i domnělé protivníky asociovat se sněním, alchymií, zázraky, mantrami, fantasmaty a obřady, ba i na delirium došlo, a aby toho nebylo málo, v nadpisu se objevily obsese a rituály. Nechybí ani odkaz na jaderné zbrojení, zřejmě pro jistotu, aby se čtenář nemohl splést ve volbě svých sympatií.


Možná to není náhoda, že se Dolejšího pamflet podobá citovým výlevům fanatiků, spíš než věcné a racionální diskusi. I ve fázích skutečný argument nejvíce připomínajících se totiž autor dostává do nezáviděníhodné pozice člověka s velkou kostkou másla na své vlastní hlavě. Je možné předhazovat zastáncům jádra, že to se navzdory očekáváním podílí na světové produkci energie pouhými patnácti procenty, ale divně taková kritika zní od někoho, kdo byl dlouhodobě aktivní v rámci ekologických hnutí, jež se na brzdění rozvoje jaderné energetiky nemalou měrou podílela. Je možné člověka označit za zaslepeného či nepoučitelného, když stále předpokládá úspěch fúzní výroby elektřiny, navzdory tomu, že staré předpovědi o jejím brzkém praktickém využití se nevyplnily. Takové označení ale vůbec nepůsobí věrohodně od toho, kdo sám viditelně věří v blízké zhroucení průmyslové civilizace – blud, kterému se oddávají lidé po dlouhá staletí, přičemž Dolejšího oblíbená verze o vyčerpání ropných zásob neúspěšně prorokuje Armagedon již od poloviny let sedmdesátých*.


No a pak tu je chaotický text jistého Václava Babuky, který nás sice neopomněl informovat o tom, čeho všeho je absolventem, ale zřejmě si zapomněl přečíst článek, na který reaguje. O obnovitelných zdrojích Wagner říká dvě věci: jednak to, že jejich využívání s sebou nenese možnost ústupu od komplexní průmyslové civilizace, a potom to, že pravděpodobně nebudeme v nejbližších letech nasytit svou spotřebu pouze z těchto zdrojů. Pan Babuka nezpochybňuje ani jedno z toho, zato ale ví, že Wagner "vůbec nechápe co se děje, nechápe co je výzkum atd. a odkud a kam směřujeme" a jeho "[r]ozhledy [...] o tom, co jsou zdroje alternativních energií jsou velmi omezené"; odkud to zjistil, těžko soudit. Nakonec se Babuka přizná, že článku nerozumí: "[a]ni člověk pořádně neví, co se kritizuje - jestli alternativní energie jako takové nebo jejich pomalý vývoj a nasazení, nebo se jen obhajují stávající konvenční zdroje atd. atd.", kupodivu to však považuje za Wagnerovu chybu. Celý Babukův text, krom své zmatenosti sahající k hranici nečitelnosti, se vyznačuje bojem proti imaginárnímu nepříteli ohrožujícímu perspektivy alternativních energií, a s obsahem Wagnerova článku se dokonale míjí. Kdyby se nad tím pan Babuka obtěžoval zamyslet, mohl si ušetřit zbytečnou námahu.


Je s podivem, jak emociálně vypjaté reakce dokázal Wagnerův esej vzbudit, především s ohledem na jeho nadstandardně smířlivý a neideologicky věcný styl. Pravda, Karel Dolejší již v minulosti ukázal, že se mu nepříčí produkovat impulsivní, útočné a bezobsažné pamflety, přesto není pochyb, že umí psát lépe. Nemyslím, že je ku prospěchu Britských listů, stanou-li se hlásnou troubou jisté idiosynkratické verze ideologie ropného zlomu, a jeden kritický článek za půl roku určitě nezvrátí rovnováhu do druhého extrému. Dolejšího podrážděná reakce tak naprosto není na místě.


*) Pozn.: Dolejší přímo na Wagnera neodkázal, ačkoli je jasné, že reaguje na něj, jak podle obsahu, tak i načasování. Stejně tak jsem nikdy od Dolejšího nečetl článek, kde by se zcela otevřeně přihlásil ke Greerovým názorům, přesto nepovažuji za příliš pravděpodobné, že by nesdílel přesvědčení o dalekosáhlých změnách v naší civilizaci vynucených ropným zlomem.

Ленинград I.

Relativně dlouho jsem otálel s publikováním fotoreportáže z návštěvy Petrohradu z počátku letošního května. Jedním z důvodů je převažující mizerná kvalita fotografií, způsobená nedobrými světelnými pomínkami, a druhým je jejich velké množství. Velké množství fotek způsobí, že reportáž bude rozdělena na více dílů. V tomto prvním vynechám většinu nejprofláknutějších architektonických památek, ale jinak nebude v rozdělení na více částí žádný promyšlený systém.


Na mapě jsou vyznačena místa, z kterých byly pořízeny níže vystavené fotografie. Písmena L a P na mapových značkách odkazují na levý a pravý snímek u odpovídajícího čísla.


1. Přijedete-li do Ruska prvního května, máte velkou šanci narazit na prvomájové oslavy. Průvody jsou pompézní, s hudbou, proslovy, policejním dohledem a masovou účastí, a ty největší pod taktovkou vládní strany Jednotné Rusko. V průvodu tak není problém narazit na vlajky s údernými hesly typu "za vlast! za Putina!" (na pravém snímku) či "Medvěděv a Putin - vítězství Ruska". Průvodům přihlíží značné množství lidí, byť ne zdaleka tolik, co v Moskvě na vojenské přehlídce o osm dní později.


2. Petrohrad je město bez kopců, zato se spoustou vodních cest, díky čemuž se mu říká též Benátky Severu (přirovnávat své město k Benátkám je samozřejmě velmi populární, a tak se Petrohrad musí o svůj titul dělit s minimálně šestnácti dalšími lokalitami). Na levém snímku je Gribojedovův kanál, jeden z kanálů procházejících historickým centrem. Na pravém je pak pohled na Něvu ze Zaječího ostrova, v místech, kde se řeka rozděluje na dvě větve obtékající Vasilevský ostrov. Dominantní bílá budova je bývalá burza, dnes námořní muzeum. Kupole vpravo od středu obrázku je Isakjevská katedrála.


3. K přímořskému městu patří lodě. O Auroře není třeba dlouze se rozepisovat. Vstup na křižník je zdarma a příliš mnoho k vidění na něm není. To na přídi, co vypadá jako kříženec norské a britské vlajky, je ve skutečnosti jeden z ruských námořních praporů (гюйс; nedaří se mi zjistit, jak tento termín překládat do češtiny, či zda vůbec v češtině existují speciální termíny pro různé druhy námořních vlajek). Na pravé fotografii je luxusní restaurace Fregat Blagodať, postavená jako rekonstrukce fregaty z 18. století. (Velmi pravděpodobně se jedná o kompletní novostavbu).


4. Dvě náhodné budovy, o kterých neposkytnu bližší informace: Vlevo netypický (zdá se, že pseudorománský) dům na Něvském prospektu, vpravo cirkus Činizelli z poloviny 19. století.


5. Z méně tradičních věcí: Nalevo je typická smečka pouličních psů, adaptovaná na život ve městě včetně schopnosti do určité míry dodržovat dopravní předpisy a počkat si, než se v jejich směru na křižovatce rozsvítí zelená. Napravo pak dům s obrazy na vnější fasádě; jak se řeší ochrana proti grafitti není úplně jasné.


6. Dva pohledy na centrum města z ochozu kupole Isakjevské katedrály. Nalevo je pohled severozápadním směrem, na Konogvardejský bulvár, napravo pak pohled severovýchodním směrem, na budovu Admirality (zlatá špičatá věž v popředí), Petropavlovskou pevnost na Zaječím ostrově (zlatá špičatá věž v pozadí) a Zimní palác (zelená budova lehce vpravo od středu snímku).

úterý 20. července 2010

Dva aspekty Occamovy břivy

Jako Occamova břitva se nazývá princip, který káže preferovat jednoduchá vysvětlení před složitými. První část pojmenování nese po Vilému z Ockhamu, anglickém františkánském scholastikovi, který se principu často dovolával (ač nebyl prvním, kdo podobný princip zformuloval). Slovo břitva pak naznačuje, že úkolem principu je odřezávat z vysvětlení všechny nepotřebné součásti.

Dovolávat se Occamovy břitvy patří k bontonu diskusí o vědě a racionalitě, a princip, že jednodušší teorie má přednost před složitější, je všeobecně rozšířen a uznáván. Ač je břitva v různých souvislostech často zmiňována, většinou hraje roli metodického pokynu, a málokdy bývá tématem sama o sobě [1]. Nechť je proto tento příspěvek věnován Occamově břitvě.

V historii pokroku vědy se najde spousta momentů, kdy postup vpřed respektoval Occamovské zásady. Jedním z příkladů je heliocentrická soustava, která byla jednodušší oproti geocentrickému modelu. Geocentrický pohled předpokládal, že Země ve středu Vesmíru nehybně a ostatní planety (kam patřily i Slunce a Měsíc) obíhají kolem. Již ve starověku ale astronomové zjistili, že teorie se Zemí ležící ve středu kruhových drah rovnoměrně rychle se pohybujících planet není v souladu s přesnějším pozorováním. Byl tak vyvinut složitější systém (který zformalizoval Klaudios Ptolemaios v 2. století), ve kterém planety obíhaly po epicyklech, což byly malé kružnice, jejichž střed se pohyboval po větší kružnici, tzv. deferentu. Země navíc neležela přímo ve středu deferentu, ale kus stranou. Pro úspěšné vysvětlení všech pozorování bylo potřeba navíc postulovat konstantní úhlovou rychlost pohybu středu epicyklu - ne ale vůči středu deferentu, ani vůči Zemi, ale vůči ekvantu, což byl bod ležící stejně daleko od středu deferentů jako Země, ale opačným směrem.

Později se ukázalo, že ani takto důmyslná teorie neodpovídá přesně skutečnosti, a řešení odpovídalo duchu teorie: mezi planetu a epicykl se vložil ještě jeden epicykl "druhého řádu", jehož střed obíhal po původním epicyklu, a planeta byla připevněna až na druhém. Jak se zvyšovala přesnost astronomických pozorování, přibývalo epicyklů, a modely 15. a 16. století užívaly několik desítek, snad až osmdesát, kruhů (počítaje v to jak epicykly, tak deferenty).

Koperníkovou motivací při navržení heliocentrického systému byla snaha zjednodušit Ptolemaiův model a snížit počet kruhů. Pro dosažení vysoké přesnosti sice také používal epicykly, ale nejjednodušší verze s planetami rovnoměrně rychle obíhajícími Slunce, tj. kompletně bez epicyklů, byla výrazně lepší, než geocentrický model bez epicyklů, a výrazně jednodušší, než Ptolemaiův model s epicykly. Objev Keplerových zákonů byl dalším krokem vpřed, protože definitivně shodil epicykly ze stolu. V Keplerově modelu zbývalo udat pro každou planetu tři údaje: velikosti dvou poloos eliptické dráhy a natočení hlavní poloosy. Teorie s epicykly naopak potřebovaly pro každou planetu poloměry deferentu a jednotlivých epicyklů a rychlosti pohybu na každém z kruhů.

Heliocentrický model se stal symbolem nástupu moderní vědy a důležitým úspěchem Occamovy břitvy: i když nejpřesnější z geocentrických modelů s epicykly byly schopny reprodukovat pozorovaná data zpočátku stejně dobře, či možná i lépe, než model heliocentrický, ten jenodušší se nakonec ukázal správným.

Druhým příkladem, který fungování břitvy ilustruje pravděpodobně ještě lépe, je nahrazení éteru speciální relativitou. Po objevu elektromagnetického vlnění a Maxwellových rovnic v druhé polovině 19. století se věřilo, že elektromagnetické vlny (včetně světla) jsou vlněním jisté substance vyplňující vesmír. Tato substance se nazývala éter. Měření rychlosti světla uvšem ukázala podivnou věc: světlo se šířilo vůči Zemi různými směry stejnou rychlostí, což znamenalo, že Země je vůči éteru v klidu. Země se ale pohybuje po kruhové dráze, a představa, že kosmický éter krouží spolu se Zemí byla příliš bizarní. H.A.Lorentz ovšem přišel s teorií, která vysvětlovala všechny experimenty správně. V této teorii byl éter nehybným médiem, ve kterém se šířilo světlo. Pozorovatelé pohybující se vůči éteru zažívali zkreslení svých pozorování (například se jim prodlužoval čas), a tato zkreslení přesně kompensovala změny rychlosti světla, které by měli pozorovat díky tomu, že se pohybují vůči éteru.

Když v roce 1905 přišel Einstein s teorií relativity, mohl využít práci Lorentze a Poincarého a jimi vyvinutý matematický formalismus éterové teorie. Lorentzova teorie byla ekvivalentní teorii Einsteinově co se týče předpovědí, rozdíl spočíval hlavně v jazyce, ve kterém byla formulována. Pro Lorentze existovala mezi inerciálními soustavami jedna speciální, která byla v klidu vůči éteru, a v ní plynul reálný čas a bylo možno měřit reálné vzdálenosti; výsledky měření pozorovatelů v jiných soustavách byly pouze zdánlivé. Lorentzova teorie ale neumožňovala žádným způsobem určit, která z inerciálních soustav je ta pravá, svázaná s éterem - jinak řečeno, éter byl neměřitelný a nezjistitelný. Occamova břitva velí odříznout části teorie, které nemají žádný pozorovatelný důsledek, a v tomto případě to znamenalo zbavit se éteru a privilegovanosti jedné z inerciálních soustav. Einstein k tomu našel odvahu, a to bylo jeho hlavní zásluhou při objevu speciální relativity.

Podobné úspěchy jednodušších teorií jsou zřejmě rozhodujícím faktorem pro příklon k Occamově břitvě, obvykle chápané ve smyslu: máme-li dvě ekvivalentní teorie, ta jednodušší je pravděpodobně správně. Přísně vzato je taková zásada absurdní: jsou-li dvě teorie naprosto ekvivalentní, jsou taktéž obě buď správně nebo špatně; pravdivost tvrzení nemůže záležet na detailech jeho formulace. Občas proto bývá Occamova břitva formulována normativně, tak, že je třeba preferovat tu jednodušší z ekvivalentních teorií. Takto podána se ale zásada jeví být libovolnou a neodůvodněnou. Domnívám se přesto, že existují přinejmenším dva nezávislé důvody pro preferenci jednoduchých teorií.

Tím viditelnějším důvodem je prostá úspornost. Keplerův popis Sluneční soustavy zapamatujeme snadněji než popis s osmdesáti epicykly, a to samo o sobě je dostatečným argumentem pro preferenci prvního modelu. Někdy může složitější model být prakticky výhodnějším: například kodaňská interpretace kvantové mechaniky se pro praktické použití hodí více, než interpretace mnohosvětová, a přesto dost lidí dává mnohosvětové interpretaci přednost kvůli úspornosti (chybí postulát kolapsu) [2]. V takovém případě je úspornost spíše estetickým než praktickým kritériem.

Tím méně viditelným, ale o to důležitějším, důvodem pro preferenci jednodušších teorií je různý potenciál pro zobecnění. Vrátíme-li se k souboji éter versus speciální relativita, vidíme, že obě soupeřící teorie byly postaveny na pozorování elektromagnetických jevů a ani jedna z nich neuměla zahrnout efekty gravitace. Problém gravitace byl nakonec vyřešen, a způsob, jakým byl vyřešen, svědčí velmi silně ve prospěch speciální relativity a v neprospěch éteru. Proč?

Nejrevolučnější myšlenkou speciální relativity bylo oprostění se od ideje absolutního času. Ve speciální relativitě již tvrzení, že dvě události jsou současné, nemá jednoznačný smysl. V souladu s tím přestaly prostor a čas být dvěma různými koncepty, a společně byly nahrazeny prostoročasem. Na rozdíl od éterové teorie, kde existovala absolutní rychlost (vůči éteru) byla v relativitě rychlost pohybu těles vždy jen relativní [3]. Obecná relativita šla dále ve stejném směru. Zrušila absolutní časoprostor, souřadnice se staly pouze matematickým artefaktem, který lze volit v podstatě libovolně. Princip ekvivalence zrušil i rozlišování mezi gravitací a setrvačnými silami.

Zdá se téměř jisté, že k teorii gravitace by nebylo možné dojít, vycházejíce z éterové teorie. Ačkoli, co se týká deduktivních předpovědí měřitelných výsledků, byla éterová teorie od speciální relativity neodlišitelná, zásadní rozdíl ve způsobu formulace vedl k výrazně odlišné induktivní síle obou teorií. Přirozeným způsobem, jak zobecňovat teorii s éterem, je postulovat různé druhy dynamiky éteru, či zavádět kuriózní opravy k Lorentzovým transformacím, chápaným jako přechod od pravých, absolutních souřadnic k souřadnicím zdánlivým, které se jeví přirozené pozorovatelům pohybujícím se vůči éteru. V speciální relativitě jsou si naopak všechny ortogonální přímočaré souřadné soustavy rovny, a obecná relativita jde dál tímto směrem, zavádějíc praktickou rovnost mezi jakýmikoli soustavami souřadnic. Zatímco speciální relativita, tím, jak je formulována, ukazuje cestu k obecněrelativistické teorii gravitace, teorie éteru ukazuje úplně jinam, na scestí.

Můžeme se ptát, zda je náhoda to, že jednodušší teorie vedou častěji k správným obecnějším teoriím. Myslím si, že to není náhoda, a sice z následujícího důvodu. Každá teorie je postavena částečně na pozorování přírody či věcí, které má ambice popisovat, a částečně na "předsudcích" [4], kam patří třeba filosofické ideály, intuitivní představy, jazykové zvyklosti nebo matematické techniky, které jsou v dané chvíli k disposici. Předsudků se nelze úplně zbavit. Jednak jsou občas obtížně identifikovatelné, a jednak jsou nutnou součástí procesu poznávání a navrhování teorií - Newton by například steží zformuloval své zákony bez předsudků o absolutní povaze prostoru a času.

Když vedle sebe stojí dvě ekvivalentní teorie, obě v souladu s veškerými dostupnými experimenty, mohou se lišit jen v důsledku různých předsudků. Jestliže je jedna z teorií mohutnější, užívá více konceptů a složitější formulace, je její předsudečný obsah velmi pravděpodobně větší než objem předsudků zahrnutých ve stručné teorii. Když je možno od teorie odříznout část její formulace, aniž by tím utrpěla shoda s experimentálními fakty, odříznutá část jsou vždy předsudky. 

Jakmile narazíme na hranice platnosti stávající teorie a pocítíme potřebu hledat teorii obecnější, každý přesvědčení navíc omezuje směr hledání. Čím větší část přesvědčení jsou předsudky, tím větší šance je, že pátrání povede do slepé uličky: předsudky sice mohou shodou okolností ukazovat správným směrem, ale na rozdíl od přesvědčení založených na pozorování není žádný důvod, proč by předsudky měly být s realitou v korelaci.

S trochou nadsázky se dá říct, že historie vědy je historií odvrhování předsudků. Teorie starořeckých filosofů vysvětlovaly jen velmi málo faktů s užitím velkého množství idejí nepodložených ničím kromě filosofových představ. V oněch dobách se filosofové předsudků nebáli a empirii v žádném případě nepřeceňovali, máme-li věřit Bertrandu Russellovi, když píše:
Aristoteles tvrdil, že ženy mají méně zubů, než muži; ačkoli byl dvakrát ženatý, nikdy ho nenapadlo ověřit toto tvrzení pohledem do úst svých žen.
Předsudky tohoto typu v dnešní době slouží nanejvýš k pobavení, a těžko svedou vědu na scestí. To ale neznamená, že jsme porazili všechny předsudky. Momenty, jako byl objev speciální relativity, ukazují, že předsudečný charakter mají i zdánlivě jasné intuice o povaze času a prostoru, a takové předsudky odhalovat není vůbec snadné. Occamova břitva je pro boj s předsudky velmi dobrým nástrojem.

Poznámky:
1. Je zajímavé, že jsem nikdy nenarazil na situaci, kdy by byla Occamova břitva zpochybňována. Ani kreacionisté, jsouce konfrontováni s argumentem napadajícím kreacionismus ze zbytečné složitosti (spočívající například v nutnosti postulovat složitého Boha, bez čehož se evoluční teorie obejde) zpravidla argument neodmítají jako a priori neoprávněný; buď argument ignorují, nebo tvrdí, že kreacionismus je ve skutečnosti preferovanou teorií z hlediska břitvy.
2. Jsou naopak tací, kdo považují kvantovku s kolapsem za úspornější, protože nemusí postulovat mnoho neměřitelných světů. V otázce interpretace kvantovky je role Occamovy břitvy nejednoznačná.
3. Rychlost byla relativní samozřejmě i v předéterové newtonovské mechanice, Einsteinova relativita pouze resuscitovala, byť  v obměněné podobě, Galileovu relativitu.
4. Slovo předsudek běžně označuje přesvědčení vzniklá bez ohledu na fakta.

pátek 16. července 2010

Kvas a spol.

Nabídka nealkoholických nápojů v Rusku oplývá mnoha druhy u nás neznámými (sortiment nápojů alkoholických též, zvláště co se druhů vodky týče, ale to asi tolik nepřekvapí). Králem mezi nimi je jednoznačně kvas. Kvas je temně hnědá tekutina vzniklá kvašením chleba, v důsledku čehož může obsahovat až 1,5% alkoholu - není tedy přísně vzato úplně nealkoholický, ale z hlediska zákona je jako nealkoholický klasifikován (nealkoholická piva mohou taktéž obsahovat srovnatelná množství lihu). Kvas možno koupit celoročně v lahvích i plechovkách a v létě točený v kioscích či tradičněji na ulici z cisteren. Z kvasu se připravuje studená polévka okroška.


Jestliže kvas lze s trochou nadsázky považovat za přirozeně nealkoholickou variantu piva, tarchun je potom nealkoholickou variantou absintu. Obsahuje výtažek pelyňku a dobarvuje se na ostře zelený odstín. Na snímku vpravo vyniká zelená barva tarchunu v kontrastu s červenou barvou boršče.


Na dalších snímcích jsou bohužel téměř výhradně prázdné lahve. Na levém obrázku jsou krom dvou lahví tarchunu ještě dvě lahve od bajkalu, což je temná kapalina chutí slabě připomínající naši kofolu. Levá lahev na pravém obrázku obsahovala sajany (pojmenováno po pohoří). Sajany jsou velmi světle béžová, až bezbarvá limonáda neurčité, ne příliš výrazné, a proto těžko popsatelné chuti. Lahev vpravo s nápisem крем-сода byla domovem limonády s příchutí vanilkové zmrzliny. Obsah prostřední lahve jsem zatím neokusil. Obrazově není zdokumentován kolokolnik, což je bezbarvá kapalina s příchutí zvonků (těchto, nikoli těchto, natož snad těchto).

pondělí 12. července 2010

Pondělní šifra XXII.

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.

úterý 6. července 2010

Věda, konsensus a mašíbl

K napsání tohoto příspěvku mě vedla diskuse o problematice vědeckého konsensu zde.

Je to oblíbená zápletka některých hollywoodských (a i jiných) filmů: Zcela neznámý hrdina čistě náhodou zavítá do místa děje filmu. Během pár dní zpozoruje dvě či tři napohled nevinné věci a na základě toho usoudí, že se chystá katastrofa nevídaných rozměrů. Jako správný občan se snaží varovat ostatní, ale nikdo mu nevěří, přičemž nejméně důvěřivé jsou oficiální instituce, včetně těch vědeckých. Poté, co všichni jeho varování marginalizují, katastrofa skutečně vypukne a v závěrečném happyendu získá hrdina zpět veškeré uznání, včetně pokorné omluvy nevěřících nestorů vědy.

Ačkoliv je možné filmové scénáře vinit z rozšířování nedůvěry ve vědecký konsensus, bylo by naivní označovat je za prvotní příčinu této nedůvěry. Nakonec musí existovat v lidské psychologii něco, co takové filmy činí atraktivními. Částečně se jistě jedná o běžnou atraktivitu příběhů, ve kterých podceňovaný outsider zázračně zvítězí nad favorizovaným soupeřem. Nepochybně v tom ale hrají roli další faktory. Jelikož se domnívám, že souhlas s konsensuální teorií je ve velké většině případů ten nejmoudřejší postoj, který lze v faktografických [1] otázkách zaujmout, je pro mě zajímavá otázka, proč je odmítání konsensu tak populární. Toť téma dnešního příspěvku.

Především: je skutečně konsensus dobrým vodítkem? Při odpovídání na tuto otázku musíme manévrovat mezi Skyllou a Charybdou dvou neblahých extrémů. Na jedné straně hrozí logické příšery ad populum a ad verecundiam, na druhé straně defilují řady vynálezců perpetua mobile, popíračů evoluce a Holokaustu, astrologů a homeopatů. Těžko říct, která strana se jeví hrozivější; závisí to do značné míry na osobní nátuře.

Nechceme-li skončit v chřtánu Skylly, odvolání se na všeobecnou shodu nemůže uznávat za finální argument. Byly doby, kdy si všichni zoologové mysleli, že živočišné druhy jsou neměnné a dinosauři vymřeli při biblické potopě; dnes si to nemyslí. Konsensus není neměnný, a je dobře, že není. Kdybychom brali v každé sporné věci konsensus za finálního arbitra, poznání by se nepohnulo z místa ani o píď. Jestliže tedy tvrdím, že přijmout obecně uznávanou teorii je rozumné, musím též dodat, za jakých okolností. Zhruba řečeno, člověk by měl spolehnout na stanovisko expertů, když:
  1. k posouzení otázky potřebuje znalosti, které postrádá
  2. tyto znalosti nechce nebo nemůže získat
  3. v oboru existuje široká shoda
  4. nejsou vážné důvody se domnívat, že experti jsou zaujatí [2]
Nejsou-li všechny podmínky splněny, je odvolávání se na názor autorit problematické. Pro příklady netřeba chodit daleko. Je například nemoudré odvolávat se na názory teologů v náboženských sporech, protože mezi teology neexistuje široká shoda prakticky v ničem krom tvrzení, že Bůh existuje (a i tam beze shody v definici Boha) - tedy není splněna třetí podmínka - a navíc je diskutabilní, zda pro teologické argumenty je třeba nějakých specializovaných znalostí (první podmínka). V politických otázkách jsou expertní stanoviska prakticky vždy devalvována nesplněním čtvrté podmínky. A co se týká podmínky druhé - chce-li člověk znát odpověď na otázku a disponuje-li přitom všemi k tomu potřebnými vědomostmi, pak intelektuální poctivost zahrnuje povinnost dospět k odpovědi samostatným myšlením; odvolávání se na konsensus v takovém případě je ryze iracionální akt.

Na straně druhé, je dobré mít na paměti, že náhodně vybraný člověk téměř jistě nemá potřebné znalosti k tomu, aby mohl smysluplně posuzovat pravdivost nějaké vědecké teorie. I teorie, jejichž základní myšlenku je možné formulovat s užitím běžného jazyka, jako je evoluční biologie, je nutno studovat, a jejich porozumění je značně komplikovanější, než se na první pohled zdá [3]. Pro laika, který nechce věnovat čas studiu určité teorie, tak vědecký konsensus tvoří prakticky jediný použitelný zdroj informací o její pravdivosti. Ve většině případů se dá doporučit, aby člověk otázku pravdivosti vědeckých teorií, jimž nerozumí, prostě ignoroval; existují ovšem případy, kdy názor na platnost jisté teorie má výsostně praktický význam - kanonickým příkladem je otázka účinnosti léčebných postupů. V nejextrémnějších situacích se může ignorování vědeckého konsensu proměnit ve vstupenku do krematoria.

Jedinci odmítající vědecký konsensus se dělí v zásadě na několik kategorií. První z nich, ta nejvzácnější, jsou vynikající odborníci, kteří si všimli něčeho, co ostatní experti nebyli schopni uvidět. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se vejdou pod pozoruhodný neologismus mašíbl: tedy magoři, šílenci a blbi (zkratka údajně vznikla jako označení šanonu, ve kterém pracovníci Archeologického ústavu AV ČR archivovali dopisy od pisatelů spadajících do této kategorie). Mašíbli zpravidla mají svojí nekonformní teorii, na které trvají navzdory argumentům, a kterou obvykle obhajují s velkým zápalem - netřeba dodávat, že tato teorie je také zpravidla špatně. Poslední, největší, skupina je tvořena lidmi, kteří prostě nedůvěřují "oficiální vědě". Obvykle nezastávají vyhraněné postoje a nemívají vlastní alternativní teorie, pouze pro ně stanovisko oficiální vědy nemá žádnou váhu, případně má, zhlediska posuzování platnosti teorie, váhu zápornou. Tuto skupinu budu označovat jako nekonformisty. Pochopitelně je dělení na tři skupiny pouze pracovní a hranice mezi nimi nejsou ostré.

Co se týká lidí z první skupiny, tj. skutečných revolucionářů vědy, povšechně o nich lze říct pouze to, že jsou velmi vzácní v porovnání se zbylými skupinami.

Zajímavější je druhá skupina. Typický představitel mašíblu se vyznačuje tím, že nikdy nesbírá informace proto, aby se něco dozvěděl, ale proto, aby potvrdil názor, který si vytvořil bez ohledu na realitu. Je extrémním případem jevu, který znal již Tolstoj:
Nejnechápavějšímu člověku je možno vysvětlit ty nejsložitější věci, jestliže si o nich ještě nevytvořil žádnou představu, ale nejchápavějšímu člověku nelze vysvětlit tu nejprostší věc, pokud je pevně přesvědčen, že již zná, bez pochybností, to, co je mu předkládáno. [4]
Z tohoto důvodu je nemožné s mašíblem argumentovat. Mašíbl nebývá úplný hlupák a je schopen najít velmi komplikované obhajoby rozporů ve svých představách. Typicky také bývá posedlý velikášskou představou o své výjimečnosti, což jej vede k aktivitě v mnoha oblastech. [5]

Ačkoli je fenomén mašíblu zajímavý sám o sobě, větší praktický význam má otázka, proč k obecně přijímaným vědeckým teoriím mají nedůvěru nekonformisté, tvořící nezanedbatelnou část populace, a jejichž soudnost se nijak negativně nevymyká běžným standardům. Někdy je příčinou nekonformních názorů náboženský (jako v případě kreacionistů) nebo politický dogmatismus (jako v případě většiny popíračů klimatických změn) [6]. Mnoho nekonformistů ale nespadá do skupin bigotních fanatiků či zarytých ideologů, a k informacím zpravidla přistupují otevřeně. Přesto zastávají iracionální názory. Pokusím se navrhnout několik (samozřejmě ne nezávislých) vysvětlení, proč tomu tak může být:

Podcenění síly konsensu.
Dost lidí soudí, že není až zas tak těžké vyvrátit etablovanou teorii; že stačí dobrý nápad a přirozená inteligence. K takovému soudu přispívá mnoho faktorů. Skeptikům, kteří se o vědu detailně zajímají či nějaké její odvětví sami provozují, je jasné, jak velké množství experimentů a pozorování bylo učiněno na podporu všech teorií, které mají v současnosti nekontroverzní status [7], ať už je to evoluce nebo kontinentální drift. Tuto znalost ale většina lidí nemá, protože ji neměli kde načerpat. Když Däniken napíše knihu o mimozemském původu pyramid, pro mnoho lidí je její čtení první detailnější seznámení s pyramidami, a implicitně tak předpokládají, že množství dokladů pro standardní teorie o vzniku pyramid je srovnatelné s objemem Dänikenovy knihy. Zdaleka není na první pohled zřejmé, že na druhé misce vah leží práce desetitisíců archeologů, poznatky tisíců lingvistů a historiků a tuny popsaného papíru.

Přecenění četnosti revolučních objevů.
Tento bod úzce souvisí s předchozím. Vědecké revoluce, při kterých se zásadně mění pohled na doposud uznávané teorie, jsou vzácné. Přesto mají důležitou roli ve vývoji poznání, a ti, jejichž objevy vznik revolucí katalyzovaly, jsou právem považováni za hrdiny vědy a pokroku. Všichni vědí o Koperníkovi, Kolumbovi, Galileovi, Pasteurovi, Einsteinovi, Wegenerovi; obecné povědomí o jejich díle není nijak široké, ale vždy je jeho součástí poukázání na revoluční kvality učiněných objevů navzdory panujícímu konsensu. Nikdo se nedovídá o statisících vynálezců nových teorií, jejichž výtvory skončily v propadlišti dějin. A pochopitelně - jejich příběhy nejsou zajímavé a jsou ve většině případů dávno zapomenuty. Jsme obětí bludu přeživších.

Z příběhů slavných objevitelů plyne poučení nevěř autoritám, a toto poučení je vždy akcentováno jako důležitý prvek kritického myšlení. Málokdy bývá zdůrazněn důležitý dodatek: nevěř autoritám, pokud sám máš potenciál být autoritou. Bez tohoto dodatku bývá poučení spíše kontraproduktivní, a vede k tomu, že v jakékoli internetové diskusi o nové konstrukci perpetua mobile skoro jistě někdo napíše "Einsteinovi taky nejdřív nikdo nevěřil".

S výše napsaným souvisí ještě jedna věc: je možné mít pravdu čistě náhodou. Je nepravděpodobné, že nepodložená komplikovaná teorie bude správně, ale dostatečně vágní hypotéza určitou šanci, že bude dobře, má. Starořecký filosof Démokritos bývá označován za otce atomismu, ačkoli jeho důvody pro to, že vše je z atomů, byly stěží lepší než Aristotelovy důvody svědčící pro to, že vše je ze čtyř živlů. Nedůvěru středověkých učenců v heliocentrický model máme tendenci interpretovat jako dogmatickou zabedněnost, ale přesnější je zřejmě pohled, že před Keplerem a Newtonem nebylo iracionální věřit v epicykly, jež dávaly přesnější předpovědi poloh planet, než Koperníkovy kruhové trajektorie. Totéž lze říct i o Wegenerovi. Je snadnou chybou zpětně přiřadit těm, kteří měli pravdu, moudrost, a těm, kteří ji neměli, hloupost. Viz též poznámka [6].

Špatný obraz vědy.
V každém období dějin existovala skupina lidí, která asociovala vědu s nadějí na lepší budoucnost a řešení problémů, a spolu s ní existovala vždy protiskupina, pro niž věda byla synonymem ohrožení tradičního způsobu života. Jako negativní důsledky vědy mohou být vnímány různé věci: od vnímaného morálního úpadku, který někteří asociují s determinismem a materialismem, přes ekologické problémy průmyslové civilizace a změny sociálních vztahů díky existenci komunikačních technologií, až po riziko zkázy způsobené zbraněmi hromadného ničení. Nabízí se pak následující úvaha:
  1. Věda má neblahé důsledky.
  2. Tudíž jsou vědci morálně nedůvěryhodní.
  3. A proto se nedá věřit jejich teoriím.
Ačkoli z formálně logického hlediska nepřekypuje předchozí argument obzvláštní silou, je relativně přirozený. [8].

Dalším škrábancem na tváři vědy je to, že tvoří instituci. Lidé si cení nezávislost a mívají nedůvěru k oficiálním tvrzením, ať už "oficiální" znamená cokoli. Fakt, že vědci jsou organizováni ve výzkumných institucích a za svůj výzkum placeni může v očích mnohých jejich stanoviska činit méně důvěryhodnými, než stanoviska nezávislých diletantů. Důvěra v jakékoli oficiální tvrzení může být v jistých sociálních skupinách vnímána jako příznak naivity.

Neodlišování různých stupňů konsensu.
Vědecké teorie se ve školách vyučují jako fakt podložený autoritou učitele či učebnice. Když se k tomu navíc přidá skutečnost, že v učebnicích bývá i spousta sporných či bezobsažných tvrzení, která se mohou později ukázat jako nepravdivá - a učebnice málokdy rozlišují předkládaná fakta podle stupně prokázanosti - může člověk velmi snadno nabýt dojem, že výroky "člověk se vyvinul z opice" a "Pluto je planeta" jsou plně srovnatelné vědecké poznatky. Relativizace toho druhého pak vede k celkem logickému snížení důvěry v ten první. 

Tento problém se netýká jenom školského vzdělávání. Informovanost veřejnosti o vědeckých objevech je velmi zkreslená faktem, že největší pozornosti v médiích se dostává teoriím novým a kontroverzním (a samotný způsob informování má daleko k přesnosti), což vzbuzuje falešný dojem o povaze většiny vědeckých poznatků. Navíc, v některých nedostatečně empirických oborech, měly a mají dost širokou a dlouhodobou podporu hypotézy, které jsou velmi pravděpodobně chybné nebo prázdné (například psychoanalýza).

Vyhodnocení důvěryhodnosti zdrojů.
Pro posouzení většiny otázek je nutné spoléhat se na svědectví jiných lidí, a klíčovou se stává otázka jejich důvěryhodnosti. Hlavní heuristika je vždy porovnat předkládané tvrzení s tím, co již známe. Čím víc je tvrzení v rozporu s tím, čemu již věříme, tím méně důvěryhodně působí. Tento přístup funguje dobře, jsou-li dosavadní znalosti pravdivé, ale z pochopitelných důvodů může vést k nepříjemným důsledkům v opačném případě. Dalším obecným postupem je podívat se na společenský status zdroje tvrzení, případně počet lidí, kteří tvrzení věří, a znovu není těžké si představit, jak tato heuristika může selhat.

Obecně je posouzení důvěryhodnosti zdrojů obtížná (a díky relativní novosti internetu jsme si ještě pravděpodobně nevybudovali dobré intuice pro zacházení s daty odtud čerpanými). Jestliže je pro laika prakticky nemožné odlišit skutečného odborníka od mašíblu na základě zastávaných teorií, je přitom posouzení na základě jiných kritérií klíčovým prvkem kritického myšlení. Ačkoli nelze dát žádný přehledný univerzálně platný algoritmus, existuje pár relativně spolehlivých indikátorů, které se pokusím zformulovat v některém z příštích příspěvků.

Poznámky:
1. Pro jistotu dodávám, že netvrdím, že je racionální vždy souhlasit s většinou v otázkách hodnotových či estetických. To leží mimo náplň dnešního článku.
2. Se zaujatostí je to problematické, protože prakticky každý je v nějaké míře zaujatým zastáncem vlastních názorů. Mýlit se je nepříjemné, a setrvat v omylu je často pohodlnější než omyl přiznat a své mínění opravit, a to tím spíš, pokud člověk věnoval svůj život šíření a studiu omylu. Kdybychom za zaujatého automaticky považovali každého, kdo zasvětil svůj život práci na nějaké teorii, asi by bylo nutno se o každém tvrzení přesvědčit osobně. Proto je vhodné zaujatostí argumentovat opatrně. Dobrým testem je podívat se, jak skupina, na jejíž konsensus chceme spoléhat, přistupuje ke změně názorů. Čím více jsou uvnitř skupiny akcentovány tradice a názorová pevnost jako ctnosti, tím větší je šance, že její přístup k faktům je zaujatý.
3. Falešné představy o podstatě evoluční teorie měl mimo jiné i filosof vědy Karl Popper, který původně označil tuto teorii za netestovatelnou, založenou na tautologii, a tudíž za nevědeckou. Později svůj názor změnil.
4. Je lehkou ironií, že tento citát Tolstoj užil v knize Království Boží je ve vás, ve které hájí své idiosynkratické náboženské představy.
5. Aby čtenář nebyl vystaven pouze planému teoretizování, předkládám ilustrace různých druhů mašíblu:
  • Flat Earth Society je společnost lidí, kteří věří, že země je placatá. Navzdory fotografiím z kosmu, které jsou produktem konspirace.
  • Někteří lidé dokonce věří, že země je konkávní. Krom teorie duté země na stránce najdeme i všeliké další konspirační teorie, například chemtrails.
  • Arthur Bolstein (vlastním jménem Bolčo) je přesvědčen, že vyvrátil teorii relativity. Napsal o tom dokonce knihu. Nepodařilo se mi najít jeho osobní stránku, takže odkaz obsahuje pohled z druhé strany barikády.
  • Na této stránce najdeme propagaci prakticky každého nesmyslu, který kdy koho napadl.
6. Neimplikuji tím, že nevíra v existenci (člověkem způsobených) klimatických změn je nutně iracionální postoj. Důležité je, jakým způsobem člověk k postoji dospěl. Je-li ale názor na existenci přírodního jevu odrazem odporu k regulacím, všeobecné nedůvěry k ekologickým aktivistům či strachu z omezování národní suverenity, jedná se o názor iracionální, bez ohledu na to, že může být shodou okolností pravdivý. Bohužel, mám za to, že předešlá věta celkem přesně charakterizuje většinu klimaskeptické scény. (Obecněji, je-li kladný názor na nějakou vědeckou teorii silně korelován s určitým konkrétním politickým přesvědčením, je to nutno interpretovat jako svědectví proti platnosti řečené teorie.)
7. Myslím teď na status teorie v rámci příslušné vědecké komunity. Kolem jakékoli teorie je možné vytvořit společenskou kontroverzi, stojí-li o to dostatečně silná skupina, jak ukazuje příklad evoluce v USA.
8. Blahost či neblahost důsledků vědeckého pokroku je samozřejmě otázka hodnotová, a vymyká se posouzení z hlediska racionality. Na druhé straně bývá obvyklé, že názor na neblahost technologické civilizace je založen na falešných představách o kvalitě života v absenci technologií.

sobota 3. července 2010

Sedm Stalinových sester

Dobře, je pravda, že Stalin neměl sedm sester [1]. Jako sedm sester (семь сестёр, také se užívá prostý název высотки, tedy výškové domy) se ale označují nejstarší moskevské mrakodrapy, postavené v letech 1947-1957. Stalin chtěl přiblížit Moskvu monumentálnosti severoamerických velkoměst a mrakodrapy měly být hlavním symbolem moderního hlavního města.

1. Budova u Červené brány stojí na náměstí Красные ворота (tedy Červená brána, v místě původních moskevských hradeb). Výška stavby je 138 metrů. Původně byla budova, postavená v letech 1947-1952 pod vedením architektů Duškina a Mezenceva, sídlem ministerstva dopravního strojírenství SSSR. V současnosti slouží jako obytná i aministrativní budova. Dům má svou webovou stránku (ač příliš mnoho informací se na ní najít nedá).

2. Hotel Leningraskaja je od předchozí budovy vzdálen jen několik set metrů. Z Komsomolského náměstí jsou pohodlně vidět obě budovy naráz. Autory projektu byli architekti Poljakov a Boreckij. Ze všech sester je tato nejnižší, pouze 136 metrů. Přesto tvoří jednu z dominant Komsomolského náměstí [2]. Stavba zabrala roky 1949-1952. Nedávno prošla rekonstrukcí a dodnes slouží jako luxusní hotel.

3. Dům na Kotelničeském nábřeží je ryze obytná budova postavená v letech 1948-1952 dle návrhu architektů Čečulina a Rostkovského. Oproti dvěma předchozím je vyšší, 176 metrů. Stojí nad soutokem řek Moskvy a Jauzy téměř v samém centru města (zhruba kilometr a půl od Kremlu, odkud je dobře vidět, jako na tomto snímku). Osmipodlažní křídla jsou starší, už z let 1938-1940. Dohromady je domě zhruba 700 bytů.

4. Ministerstvo zahraničí Ruské federace sídlí v 172 metrů vysoké budově postavené v letech 1948-1953 na Smolenském - senném náměstí. Architekti Geľfrejch a Minkus. Ze všech sedmi mrakodrapů je tady moje fotodokumentace nejhorší. Druhý snímek je sice více zblízka, ale se zastíněnou spodní částí.

5. Dům na Kudrinském náměstí je, podobně jako číslo 3, také navržen jako obytný. Byty zde původně získali pracovníci leteckého průmyslu a funkcionáři KSSS. Budova je vysoká 156 metrů a byla postavena v letech 1948-1954, v tomto případě dle návrhu architektů Posochina a Mndojance [3]. Skrývá v sobě 450 bytů. Fotografie je pořízena ze zoologické zahrady, jejíž vchod je přímo pod mrakodrapem. Ten je ovšem dobře vidět i z nábřeží (budova vlevo je pak známý Bílý dům, původně sídlo parlamentu, které bylo centrem bojů při pokusu o převrat v roce 1993, dnes sídlo ruské vlády).

6. Hotel Ukrajina je ze všech mrakodrapů nejmladší a byl postaven až po Stalinově smrti, v letech 1953-1957. Je vysoký 198 metrů. Architekti Mordvinov a Oltarževskij. Ukrajina držela dlouhou dobu, až do začátku 21. století, titul nejvyššího hotelu v Evropě.

7. Hlavní budova MGU (zkratka z Московский государсвенный университет имени М.В.Ломоносова, tedy Moskevská státní Lomonosovova universita) je nejvyšší ze stalinských mrakodrapů. Postavena byla v letech 1948-1953. V době stavby to byla nejvyšší budova v Evropě, a tento status si se svými 240 metry udržela až do roku 1990. Hlavním architektem byl Boris Iofan (jeho jméno jsem již zmínil v minulém cestovním příspěvku). Výzdobu špičky si lze prohlédnout na detailním snímku. Oba snímky jsou boční, díky čemuž není dobře patrná obligátní pěticípá hvězda na vrcholu.

Rozmístění všech sedmi sester je vyznačeno na mapě vlevo. V Moskvě stojí další stavby v podobném stylu, které ale nejsou řazeny do skupiny Stalinových vysotek, z různých důvodů. Hotel Peking na snímku dole vlevo sice navrhl architekt Čečulin (tentýž, co navrhl dům na Kotelničeském nábřeží - naše číslo 3) v odpovídajícím stylu, ale je příliš nízký. Triumfální palác (snímek dole vpravo) výškou 264 metrů naopak všechny původní mrakodrapy překonává, ale je moc nový - stavba byla zahájena až v roce 2001 a dokončena o dva roky později.


Poznámky:
1. Pravděpodobně měl pouze dva starší bratry, kteří zemřeli v dětství.
2. Dalšími dominantami náměstí jsou tři nádraží, díky kterým je náměstí neoficiálně nazýváno площадь Трёх вокзалов. Hotel je navíc od vlastního náměstí oddělen železničním podjezdem, což trochu kazí dojem a ubírá mu na impozantnosti.
3. Podivný shluk souhlásek na začátku jména není překlep, Mndojanc byl Gruzínec (shodou okolností je to z gruzínských jmen, které jsem slyšel či četl, první, co nekončí na -švili, -dze nebo -ija).