pondělí 31. prosince 2012

Druhé zamyšlení nad prezidentskou volbou


Pro posuzování korektnosti zákona o prezidentské volbě je relevantní nejen otázka jednoznačnosti popisu kontroly pravosti hlasů v příslušném zákoně, které byl věnován poslední příspěvek, ale i samotný princip náhodné kontroly. Probíhá-li kontrola namátkově, může se stát, že kandidát s předepsaným počtem podpisů bude vyřazen na základě statistické chyby (stejně jako může být na základě statistické chyby uznána kandidatura úchazeče, jenž nesplnil zákonem stanovené podmínky). Protože se zpravidla považuje za nežádoucí, aby náhoda zásadním způsobem ovlivňovala politické procesy, stojí za to se podívat, nakolik pravděpodobné je, že statistická chyba způsobí nesprávné odmítnutí kandidatury.

Tento článek vychází z následujících předpokladů:

  1. Při kontrole je vybráno 17 000 podpisů, které jsou všechny ověřeny, a procento chybovosti tohoto kontrolního vzorku je odečteno od celkového předloženého počtu podpisů. (Neberu tedy v potaz dvoustupňovou kontrolu vzorků a možnost, že od kontroly druhého vzorku bude upuštěno, pokud první vzorek má chybovost pod 3%. Výsledky budou tímto zanedbáním znatelně ovlivněny pouze v případě, kdy chybovost je blízká tříprocentní hranici nebo nižší a zároveň je počet platných podpisů blízký padesáti tisícům.)
  2. Podpisy jsou vybírány náhodně po jednom. (Nikoli tedy po arších, jak k tomu skutečně docházelo. Výběr po arších je obtížnější na analýzu, protože do výsledku je třeba zahrnout variabilitu chybovosti mezi různými archy, kterou je třeba odhadnout — tedy vycucat si z prstu; výběr jednotlivých podpisů je výrazně spolehlivější metoda z hlediska přesnosti výsledku.)
  3. Kontrola vybraných podpisů je přesná; nezapočítáváme tedy chyby vzniklé špatným ověřením konkrétních podpisů, ale pouze chyby spojené s výběrem podpisů.

Zabýváme se tedy situací, kdy hypotetický kandidát nasbíral celkem c hlasů, z nichž je p platných. (Kandidát pochopitelně zná pouze c, nikoli p). Budu uvažovat situace s různými hodnotami c a p (vyššími, než 50 tisíc), a zajímá mě, jaká je pro každou takovou kombinaci pravděpodobnost, že kandidát kontrolou neprojde a bude vyřazen. [1]

Pravděpodobnost, že kandidátovi s c podpisy, z toho p platnými, bude ve vzorku nalezeno l platných, je rovna


Pravděpodobnost, že kandidatura nebude uznána, pak je

(čitatel v horní mezi sumace je součin 17 000 a 50 000).

V tabulce níže jsou hledané pravděpodobnosti. V levém sloupci jsou uvedeny hodnoty p, v horním řádku hodnoty c. Uvnitř tabulky jsou pravděpodobnosti, že kandidatura nebude uznána.

51 000 55 000 60 000 80 000 100 000
50 000 49,4% 49,9% 49,8% 49,6% 49,7%
50 030 24,2% 38,2% 41,6% 45,1% 46,2%
50 100 0,88% 15,8% 24,3% 34,9% 38,4%
50 200 3.10-7 2,18% 8,2% 22,1% 28,1%
50 300 2.10-15 0,12% 1,8% 12,5% 19,3%
50 500 3.10-53 1.10-7 0,02% 2,8% 7,5%
51 000 0 ~0 5.10-12 0,007% 0,2%

První řádek s daty obsahuje možnost, že kandidát má právě předepsaných 50 tisíc pravých hlasů. Samozřejmě v takové situaci je uznání jeho kandidatury naprostá loterie: vzorek nebude mít přesně stejné zastoupení pravých hlasů jako celá petice, a je prakticky zhruba stejná šance, že bude mít hlasů méně (pak kandidát neprojde), nebo že jich bude mít více (pak kandidát projde).

V dalších řádcích vidíme, že kandidát má tím jistější pozici, čím více má pravých hlasů (to asi nikoho nepřekvapí), a mezi kandidáty se stejným počtem pravých hlasů má tím jistější pozici ten, který má menší chybovost. Máte-li tedy důvod se domnívat, že jste dosáhli padesáti tisíc pravých podpisů, přiděláváním dalších falešných si pod sebou řežete větev. Například, pouhých sto podpisů navrch nad předepsanou mez zajišťuje více než 99% šanci na úspěch, pokud je v petici pouhých 900 falešných hlasů. Přidělání dalších čtyř tisíc falešných hlasů sníží vaše šance o 15 procentních bodů.

Je taktéž patrné, že náhoda rozhoduje pouze v případech, kdy se kandidáti pohybují těsně kolem předepsaného množství podpisů. Již 51 tisíc pravých podpisů dává praktickou jistotu uznání kandidatury i při velké míře chybovosti (99,8% pro chybovost cca. 50%). Na věc je pochopitelně možné se dívat i obráceně: Kolik potřebuji pravých hlasů, abych měl např. 99% šanci na úspěch? To shrnuje následující tabulka:

1% 5% 10% 25% 50%
99% 76 170 250 447 825
99,9% 99 228 333 600 1106
99,99% 120 273 403 728 1341

V horním řádku je míra chybovosti, v levém sloupci pak požadovaná jistota uznání kandidatury. Vnitřek tabulky udává počet pravých hlasů, které je potřeba při udané chybovosti mít navíc k padesátitisícové kvótě, aby bylo dosaženo požadované jistoty. Tedy například pokud má kandidát chybovost 10% a chce mít 99,9% jistotu, že jeho kandidatura bude uznána, musí nasbírat aspoň 50 333 pravých podpisů.

Z výše uvedeného vyplývá, že náhodná kontrola dle zde analyzovaných pravidel je dostatečně přesná a splňuje svůj účel: vzhledem k nepravděpodobnosti krajních případů, kdy se počet pravých podpisů pohybuje jen velmi těsně okolo padesáti tisíc, je šance na věcně nesprávné neuznání kandidatury vlivem statistické chyby minimální, a eliminace takto minimální šance na chybu stěží stojí za enormní náklady spojené s kontrolou všech podpisů (zvláště uvážíme-li, že není vyloučeno, aby některý z kandidátů v budoucnu nenasbíral třeba půl milionu podpisů). Stojí za to i upozornit, že plná kontrola eliminuje náhodnou statistickou chybu, ale neeliminuje další náhodné vlivy, které mohou výsledky voleb taktéž ovlivnit, a to i v zásadní míře (náhodný neprověřený odkaz na článek diskutující vliv počasí na volby v USA).

Uvedený optimistický závěr bohužel odvisí od předpokladu skutečně náhodného výběru podpisů. Není až tak podstatné, jaký je použit generátor, není-li algoritmus včetně násady zveřejněn (což možná byl, možná nebyl — ví o tom někdo ze čtenářů více?). Podstatnější problém je ovšem s výběrem kontrolovaných podpisů po celých arších, což dobře ilustrují rozdíly mezi mírami chybovosti prvního a druhého vzorku u každého z kandidátů. Například u Vladimíra Dlouhého byly zjištěny chybovosti 16,2% a 18,2%. Nakolik je pravděpodobné, že podobný rozdíl by byl nalezen, vybíraly-li by se podpisy individuálně? Předpokládáme-li střední chybovost 17,2%, je pravděpodobnost, že u vzorku o velikosti 8 500 bude naměřena chybovost o 1% nebo o více odchylná od této hodnoty pouhých 0,8% (za předpokladu, že se podpisy vybírají po jednom). Totéž vyhodnocení u dalších kandidátů je ještě dramatičtější: Okamurovi zjištěna chybovost 19,4% a 23%, střed 21,2%, odchylka 1,8% nebo vyšší nastane s pravděpodobností řádově 10-5; Bobošíkové naměřeno 7,7% a 11,5%, střed 9,6%, odchylka 1,9% nebo vyšší má zde pravděpodobnost řádově 10-10. [2] Je tedy jasné, že kdyby probíhal výběr podpisů individuálně, tak velké rozdíly mezi chybovostmi obou vzorků by téměř jistě nebyly zaznamenány, což by, mimo jiné, dávalo proceduře ověřování výrazně lepší punc věrohodnosti.

Poznámky:
1. Obdobně lze vyhodnotit i obrácenou situaci, kdy p je menší než 50 000 a kandidát projde; relevantní rozdělení pravděpodobnosti je přibližně symetrické a pro p nepříliš vzdálené od padesátitisícové hranice tak lze použít zrcadlový případ: například, pravděpodobnost, že kandidát s 49 500 pravými podpisy a cca. 10% chybovostí díky chybnému vyhodnocení projde, bude přibližně stejná jako pravděpodobnost, že kandidát s 50 500 pravými podpisy a stejnou mírou chybovosti náhodou neprojde. Platnost aproximace se rozbije, jakmile se samo c bude příliš blížit 50 000.
2. Je to poněkud lajdácká analýza, poněvadž průměr vzorků je vzat jako jistá míra chybovosti (namísto jako odhad s nějakým pravděpodobnostním rozdělením) a navíc počítám pravděpodobnost, že jeden vzorek bude daným způsobem vzdálen od střední hodnoty (namísto pravděpodobnosti, že dva vzorky budou daným způsobem vzdálené od sebe). Nicméně lenost zde zvítězila nad přesností.

čtvrtek 20. prosince 2012

První zamyšlení nad prezidentskou volbou

Matematické nadání ministerských úředníků se stalo terčem vtipů, ale když necháme humor stranou, vyvstává otázka, jak je možné, že ministerstvo vyprodukovalo takový paskvil. Jelikož zde občas čtenáři komentují se značným časovým odstupem, pro pohodlí těch, kteří budou tento text číst poté, co celá aféra vyprchá z paměti, začnu shrnutím:

Jeden ze způsobů získání možnosti ucházet se o úřad prezidenta republiky v přímé volbě dle zákona z 18. června 2012 je získání petice podepsané aspoň padesáti tisíci občanů oprávněných volit prezidenta. Protože se petice dají falšovat, ministerstvo vnitra podpisy ověřuje (ignorujme teď otázku, jak ověřuje), a má to činit podle následujících dvou odstavců pětadvacátého paragrafu výše zmíněného zákona:

(5) Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.

(6) Zjistí-li Ministerstvo vnitra postupem podle odstavce 5 nesprávné údaje u 3 % nebo více než 3 % podepsaných občanů, provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu (dále jen „druhý kontrolní vzorek“). Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.

Ministerstvo vnitra postupovalo tak, že vzalo procento chybných hlasů v prvním vzorku, k tomu přičetlo procento chybných hlasů v druhém vzorku a tímto procentem vynásobilo celkový počet hlasů. Neboli, jak píše Wikipedie o kandidátce Janě Bobošíkové:
Kandidátní listinu podala Eva Morávková s 56 191 podpisů. Zjištěná chybovost byla v prvním vzorku 7,7 % a ve druhém 11,5 %, ministerstvo odečetlo cca 19,2 % (10 762) jako neplatných, za platné uznalo 45 428.
(Bobošíková byla jedinou z kandidujících, u které bizarní postup ministerstva rozhodoval o platnosti nominace.)

Významnou roli v kauze sehrál jistý Václav Henych, jinak také ředitel odboru všeobecné správy na ministerstvu vnitra. Henych použitý postup obhajoval s tím, že na právo nelze uplatňovat poučky z matematiky nebo jiných věd. Objevila se tak kritika zákona, že je nejednoznačný a ministerstvo tak mělo na výběr z několika přípustných interpretací. Čtenář může sám posoudit, nakolik je zákon v dané věci nejednoznačný a hlavně, nakolik je rozumné, přirozené a oprávněné výraz „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“ chápat jako návod ke sčítání procent. Dle mého posouzení, vůbec.

Vsuvka: Dokud nebude zvykem zákony psát namísto právnického jazyka jazykem matematickým, o moc větší jednoznačnosti se asi nedobereme, a házet na zákonodárce vinu za pochybení ministerských úředníků v tomto případě je čirý alibismus. To ovšem neznamená, že poslanci odvedli dobrou práci. V témže odstavci čteme instrukci platnou pro (letos naštěstí neuskutečněný) případ, kdy je chybovost v druhém vzorku pod třemi procenty: nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků... Nezapočítá ne chybné hlasy, ale občany z obou vzorků. Jsou-li úředníci schopni sčítat procenta — aniž je k tomu cokoli vybízí — jsou jistě schopni u petice s 3% chybných hlasů z 60 tisíc (což je 1 800) odečíst 17 000 (tedy všechny občany z obou vzorků, přes 28%), když je k tomu zákon jednoznačně instruuje. Formulace v pátém odstavci je v tomto směru ještě nejednoznačná, v šestém je pak výslovně poručeno postupovat postupem zdravému rozumu se příčícím.

Napadá mě několik možných vysvětlení toho, že chyba tohoto kalibru přešla přes všechny zainteresované úředníky až do oficiálního výstupu:

  1. Na ministerstvu vnitra je skutečně střední IQ 150 dle příslušného vtipu (tedy v prvním vzorku 70 a v druhém 80).
  2. Na ministerstvu je sice střední IQ větší než 150, leč úřednická kultura káže mechanicky vykonávat instrukce bez dodatečného přemýšlení o jejich smyslu. Tudíž někdo vymyslel chybný postup a nikdo další se nad tím již nezamyslel.
  3. Henych závěrečné zpracování dělal sám a z ješitnosti ho nenechal nikým zkontrolovat. Stejná ješitnost ho vedla k pokusům o obhajobu neobhajitelného posléze v médiích.
  4. Henych nařídil postup a ačkoli si ostatní uvědomili jeho nesmyslnost, nikdo se neodvážil na to upozornit.
  5. Henych nařídil postup a z ješitnosti nebyl ochoten akceptovat námitky proti němu.
  6. Cokoli z výše uvedeného s jiným protagonistou. Henych pouze (trochu nejapně) kryje své podřízené.
  7. Studium práv ničí schopnost kvantitativních úvah.
  8. Konspirační sabotáž mající za cíl odstranit některé kandidáty, nebo případně diskreditovat prezidentskou volbu jako celek.
Nic z toho nevypadá příliš pravděpodobně. Nic z toho nevypadá příliš optimisticky. Nabízejí se jiné možnosti?

středa 12. prosince 2012

Determinismus a morální soudy

V úvodním článku po pauze se vrátím k tématu, o kterém jsem psal před více než dvěma lety, a tím je determinismus. K tématu mě inspiroval mejl, který jsem dostal od jistého čtenáře před zhruba měsícem (ano, tak dlouho může trvat najít si čas a odhodlání sepsat odpověď), ve kterém zazněl dotaz na slučitelnost determinismu a morálních soudů.

Morální argument proti determinismu je asi nejčastějším argumentem proti determinismu. (Možná ne mezi filosofy zabývajícími se kauzalitou, ale možná i tam.) „Determinismus je neslučitelný s pojmem viny. Pokud by platil determinismus, pak nemáme právo trestat zločince, protože cokoli zločinec udělá, je nevyhnutelným důsledkem přírodních zákonů — a je morálně nepřípustné trestat člověka za čin, který je nevyhnutelný.“ Lidské uvažování už je takové, že morální argumenty nesou na intuitivní úrovni větší váhu, než argumenty morálně neutrální. Navzdory tomu, nakolik jsou dobré fyzikální argumenty svědčící o tom, že přírodní zákony jsou deterministické, je málo těch, kteří zdánlivý spor vyřeší modifikací svého morálního přesvědčení: opuštěním přesvědčení, že je nepřípustné trestat za činy, ke kterým nebyla alternativa, nebo připuštěním, že možná skutečně nemáme právo trestat zločince. Je to téměř vždy premisa determinismu, na kterou se snese jádro pochybností. A pokud přece člověk přijme, že žije v deterministickém světě, zůstává často pachuť nevyřešené kognitivní disonance mezi fyzikálním modelem reality a morální intuicí. V tomto článku se pokusím tuto pachuť rozptýlit.

Jako prerekvizita se zdá nutná definice determinismu. Pro účely tohoto článku determinismem myslím přesvědčení, které se dá charakterizovat některou z následujících formulací (nemusí být nutně všechny navzájem slučitelné, článek by měl být kompatibilní s každou z nich):

  • Známe-li stav světa v jednom momentě, fyzikální zákony nám umožňují (v principu) předpovědět stav světa ve všech následujících časech. Čím přesnější je znalost výchozího stavu, tím přesnější je znalost pozdějších stavů; není žádná pevná mez přesnosti, kterou by nebylo možné překonat.
  • Přírodní zákony logicky předurčují podobu světa. Události, ke kterým došlo, jsou logicky nutné (za předpokladu platnosti daných zákonů) a není k nim logicky konsistentní alternativa.
  • Přírodní zákony a stav světa v minulosti logicky předurčují stav světa dnes. Hypotetická alternativa k dnešnímu stavu světa by vyžadovala změnu stavu světa ve všech předešlých okamžicích.
  • Neexistuje žádná výjimka z přírodních zákonů, která by se dala klasifikovat jako svobodná vůle. Duševní pochody každého člověka jsou stejně rigidním a jednoznačným důsledkem přírodních zákonů jako cokoli jiného; mozek je zcela běžný fyzikální systém. Existuje-li svobodná vůle, pak je (v principu) popsatelná pomocí standardní fyziky.

Druhá prerekvizita se omezí na upozornění: jelikož se nechci rozepisovat o případných možnostech, které se otevírají v případě, kdy přírodní zákony jsou pouze pravděpodobnostního charakteru (jako v případě kvantové mechaniky), omezím se ve své obhajobě oprávněnosti pojmu viny na předpoklad ryze deterministického světa, jehož fyzika umožňuje (v principu) předvídat budoucnost s absolutní přesností a jistotou. Je to proto, že se za prvé nedomnívám, že kvantové jevy hrají v rámci lidského rozhodování jakkoli důležitou roli, a za druhé, pokud argumenty níže fungují pro plně deterministický klasický svět, fungují i pro částečně deterministický a částečně náhodný kvantový svět.

Nejprve se podívejme na důvody, které máme pro trestání zločinců. Vezměmě třeba případ Spartakiádního vraha Straky. Většina z nás bude souhlasit, že byl potrestán správně; ale proč vlastně?

Na prvním místě mezi důvody můžeme uvést prostou morální intuici, která většině z nás říká, že Straka si svůj trest prostě zasloužil. Intuice nebývají příliš silným argumentačním základem, ale nejsou ani zcela bezcenné. Největší problém u intuitivního argumentu není pravděpodobně to, že je intuitivní (a tudíž neprůhledný pro další racionální zkoumání), ale že podobné morální odsudky bývají subjektivní a podléhají vlivu okolností se zločinem přímo nesouvisejících. I u tak kanonického zločinu, jakým spartakiádní vraždy jsou, se najde dost těch, kteří chápou pachatele spíš jako oběť svého chtíče, a nemyslí si tak, že by si zasloužil trest. Intuitivní argument tak můžeme označit za slabý. Přesto — jak dopadne střet tohoto důvodu pro trestání s vírou v determinismus? Zde mohu mluvit za sebe: ačkoli jsem o pravdivosti determinismu přesvšdčen drahnou dobu, některé činy mě stále naplňují rozhořčením a touhou vidět pachatele potrestaného. Je možné, že pro většinu deterministů to neplatí, a víra v determinismus v nich udusí intuitivní odsudek zločinu; přesto morálně intuitivní důvod pro trestání s determinismem zcela neslučitelný není [1,2].

Příbuzným důvodem pro trestání zločinců je dosažení satisfakce pro oběti jeho činů. Ačkoli pocit zadostiučinění není zřejmě nic jiného, než o odstavec výše diskutovaná intuitivní touha po potrestání pachatele, přesto se jedná o jiný argument: v prvním případě člověk potrestání zločinu prosazuje, protože sám cítí, že je to tak správně, v druhém jej prosazuje proto, že chce uspokojit morální intuice jiných, zejména obětí zločinu. I ten, kdo sám nad zločinem necítí žádné rozhořčení, se může přiklánět k trestu, aby uhasil rozhořčení jiných — ať už protože mu záleží na jejich spokojenosti, nebo protože se obává například odvetných násilností.

Přejděme teď k silnějším důvodům, které s morálními intuicemi nemají vůbec nic společného. Jedním z nich je odstrašení. Ačkoli Spartakiádní vrah své činy vykonal i přes hrozbu trestu, je celkem rozumné se domnívat, že celá řada potenciálních viníků zločiny nepáchá (nebo páchá v menší míře) z obav z trestu. Z historické zkušenosti je zřejmé, že efekt odstrašení nemůže zločin vymýtit zcela: ani brutální středověké tresty nezabránily krádežím a vraždám. Přesto jen málokdo pochybuje, že vědomí beztrestnosti omezuje zábrany, a že absence trestů by vedla ke zvýšení zločinnosti, i když je obtížné říct, v jaké míře. (Je dokonce možné, že plná absence trestání není situace, ve které se reálná společnost může stabilně nacházet.)

Dalším důvodem je izolace zločince a ochrana společnosti. Cítíme se bezpečněji, když víme, že Spartakiádní vrah nechodí mezi námi, a pravděpodobně jsme během jeho pobytu za katrem skutečně byli ve větším bezpečí, než kdyby trestu unikl. K tomu se přidává aspekt výchovy: věříme, že potrestaný zločinec si díky trestu uvědomí, že sešel na špatnou cestu, a trest zvyšuje šance, že se místo vyvrhele navrátí do společnosti řádný občan.

Všechny předchozí argumenty jsou plně použitelné v deterministickém světě. Bylo by absurdní na základě deterministického přesvědčení popírat, že potrestání zločince může utlumit vášně nespokojeného davu, nebo že zavřený (či popravený) vrah nemůže dále vraždit, nebo že si potenciální hříšníci čas od času svůj přečin ve fázi plánování nerozmyslí kvůli strachu z trestu. A i když existují dobré důvody se domnívat, že dnešní trestání dominantně založené na věznění svůj výchovný účel neplní a z pachatelů dělá spíš recidivisty než řádné občany, není to jistě pravda pro libovolný druh trestání — a už vůbec to není námitka jakkoli související s determinismem. Jediný způsob, jak by snad mohla víra v determinismus ohrozit uvedené argumenty, by mohlo být skrze přesvědčení, že v deterministickém světě jsou i činy zločinců předem determinované, a tak nemá cenu snažit se jim jakkoli zabránit, protože i výsledek snahy je předem určený podle neměnných zákonů přírody. Člověk spadnuvší do podobných hlubin fatalismu se ale pravděpodobně ani nebude pokoušet podobnou námitku vytáhnout, protože koneckonců i výsledky diskusí (a to, zda či nikoli bude naše společnost nadále zločince trestat) jsou předem determinovány; nebudu proto tuto hypotetickou námitku nadále rozebírat, doufaje, že její nesmyslnost je dostatečně zřejmá.

Mělo by tedy být přinejmenším jasné, že i když věřím, že přírodní zákony jednoznačně určují běh světa, stále mám důvody podporovat takový stav věcí, že po zločinu následuje trest. I kdybych si nechal determinismem podminovat svou schopnost morálně odsuzovat určité druhy jednání, pořád budu podporovat věznění či popravování nebezpečných vrahů; možná nemám morální právo požadovat jejich trest, ale mám-li volit mezi absencí abstraktního práva a nožem v zádech, jsem pro první možnost. Přesto uznávám, že tento závěr není příliš uspokojivý, a tak se pokusím v si závěru obhájit i to morální právo.

Přesvědčení o neslučitelnosti determinismu a viny (která je podkladem pro morální obhajitelnost trestu) vyvěrá ze zvyklosti nepřipisovat lidem vinu za věci, které nemohli ovlivnit, za činy, ke kterým neexistovala alternativa. Pokud přírodní zákony jednoznačně určují budoucí běh světa, pokračuje úvaha, žádný člověk, i kdyby sebevíce chtěl, nemůže zvrátit předurčenou budoucnost, neb neexistuje možnost protivit se přírodním zákonům, a proto je nesmyslné připisovat vinu jakémukoli člověku, jenž je pouhým otrokem přírodních zákonů.

Zkusme se ale podívat na vinu jinak, praktickým pohledem. Jistě existují důvody, proč na určité lidi svalujeme vinu, zatímco na jiné nikoli. Při bližším pohledu na lidský instinkt vedoucí k obviňování je vidět, že vinu klademe zpravidla těm, kteří se systematicky chovají způsobem, který nás poškozuje. Nebo, ještě výstižněji řečeno, vinu připisujeme v situacích svědčících o tom, že viník má určité povahové rysy, které jej vedou k závadnému chování. Neklademe vinu člověku, který zabije v sebeobraně — takový člověk není ničím nebezpečný lidem, kteří ho neohrožují na životě. Většina z nás neklade vinu tomu, kdo ukradne jídlo, když umírá hladem (v situaci, do které se dostal cizím přičiněním) — aby takový člověk nekradl, stačí ho vysvobodit z tíživé situace, není nutné ho trestat. Vinu naopak klademe tam, kde čin vychází z povahy pachatele, který se jej dopouští v situacích, ve kterých by se většina ostatních lidí chovala zákonně a mravně. (Dá se celkem věrohodně spekulovat o tom, že rozhořčení nad spáchaným zločinem představovalo během evoluce člověka selekční výhodu: jedná se o emoci pomáhající člověku mimo jiné najít odvahu a odhodlání k razantní obraně sebe a svých příbuzných proti agresi nebezpečných soukmenovců. Jít do konfliktu s jiným člověkem je nebezpečné, ale je-li to člověk, který sám vyhledává konflikt a chce mě poškodit, je pro mě výhodnější sám si vybrat moment střetu a snažit se přitom získat podporu zbytku společenství, ve kterém žiji.)

Intuice říkající, že není možné vinit člověka za to, k čemu byl přinucen, tak má dobré důvody. Výše vyjmenovaná ospravedlnění pro trestání zločinů — ochrana společnosti před zločinci, odstrašení potenciálních zločinců a jejich převýchova — nedávají smysl v případě, že „zločin“ byl spáchán z donucení, protože v takovém případě onen „zločin“ nepředstavuje důvod se domnívat, že „pachatel“ je skutečně nebezpečný. Teprve tehdy, je-li zločin důsledkem povahových rysů pachatele, má smysl snažit se jej izolovat, převychovat nebo zastrašit.

Podíváme-li se na situaci popsaným pohledem, deterministické přírodní zákony, ač v určitém smyslu předurčují jednání člověka, nepředstavují externí, na pachateli nezávislou, příčinu jím spáchaných činů. Deterministické zákony skrze osobu pachatele způsobují zločin, a tak je zcela smysluplné se zločinu taktéž skrze osobu pachatele bránit. Vina je vlastností duševních procesů v mozku pachatele — jsou-li tyto procesy příčinou sociálně patologických činů (a není-li tedy příčinou nějaká zevní okolnost, jako že pachatele někdo jiný s pistolí v ruce k činu donutil), pak připisujeme vinu. To, že se jedná o procesy deterministické, není naprosto překážkou, ba naopak: kdyby se jednalo o procesy náhodné a nepředvídatelné, spáchaný zločin by nebyl důvodem pro přesvědčení, že pachatel se bude podobně chovat i v budoucnu, a o řadu praktických důvodů pro trestání bychom přišli.

Poznámky:

1. Upozorňuji, že mluvím o intuitivním pocitu, že si pachatel trest zaslouží, nikoli o vědomé racionální úvaze. Je pravděpodobné, že mnoho deterministů dojde racionální úvahou k závěru, že morální zaslouženost trestu je nekoherentní idea, a přesto cítí podvědomou satisfakci, je-li pachatel potrestán. Úvahu, nakolik je takový stav oprávněným důvodem pro trestání pachatelů ponechám stranou.

2. Ačkoli tradičně lidé problém s odsuzováním určitých činů jen proto, že vyvolávají instinktivní odpor, nemívali, v moderní době často narážíme na konsekvencialistický ideál, že pokud trest nepovede k pozitivním důsledkům (například těm diskutovaným v další části článku), nemá na něj společnost právo; nikdo by neměl být trestán jen proto, že si to „zaslouží“. Zajímavou úvahou pro zastánce tohoto názoru by mohla být zrcadlová situace: pokud by člověk neměl být trestán jen proto, že si to za své zlé činy zaslouží, nemělo by potom platit i naopak, že člověk by neměl být odměňován jen proto, že si to za své dobré činy zaslouží? Měli bychom odměňovat jen v situacích, kdy odměna zvýši pravděpodobnost, že její příjemce bude konat dobro i nadále?

Obnova pravidelného přispívání

Po více něž půlročním odpočinku se vracím zpět k blogu. Pauza byla způsobena různými osobními důvody, mezi nimiž podstatnou roli hrála jistá variace na syndrom vyhoření: ačkoli se stále nabízejí atraktivní témata, o kterých lze psát, stále více jsem získával pocit, že navzdory námaze vkládané do psaní každého z článků nemohu být spokojený s výsledkem — styl není dostatečně atraktivní, téma není dostatečně nové a zajímavé, spekulace nejsou dostatečně podložené a formátování není dostatečně úhledné. Dostat článek do podoby, kterou bych považoval za přijatelnou, pak zabralo mnoho hodin, které, při zpětném pohledu, nepůsobily dojmem dobře vynaloženého času.

Nikdy jsem neplánoval s blogem definitivně přestat. Původně jsem chtěl mít pauzu jen na dva nebo tři měsíce, ale odhodlání začít znovu psát se hledalo těžko, a tak se k tomu dostávám až teď. Protože bych se chtěl vrátit k pravidelnému psaní (jinak to asi ani nedokážu, nechci-li mít mezi příspěvky půlroční pauzy), potřebuji něco udělat s nepříjemnými doprovodnými pocity popsanými výše. Těžko mohu překročit svůj stín a začít psát kvalitní články s lehkostí, která chybí. Druhá možnost je ustoupit od nároků na kvalitu a záměrně se nesnažit dosáhnout subjektivní dokonalosti, která je stejně chimérou, poněvadž dokonalost v očích autora není dokonalostí v očích čtenáře. Tuto možnost jsem zvolil, a tak chci oproti dřívějšku psát s menším množstvím odkazů (ne, že by jich dříve bývalo bylo mnoho, ale i ve skromném množství představuje každý odkaz značnou námahu, zvlášť, když chci ověřit, že pod ním skutečně najdu to, co si matně pamatuji, že najdu). Chci psát s menším množstvím ověřování, s větší volností ve spekulacích, s menším množstvím přeformulovávání již napsaných formulací a s menším důrazem na přesnost. Pokud to na první pohled nebude poznat, tím lépe, ale je fér čtenáře upozornit na to, že se snáze může stát, že mu budu do očí tvrdit nějakou kravinu. Je to cena za to, abych, jak doufám, v nejbližší budoucnosti byl schopen psát přinejmenším jeden příspěvek týdně.

A mimochodem, Blogspot během mé pasivity dramaticky změnil dvě věci: design a spamový filtr. Změněný design chci ignorovat jak jen to půjde (pokud to půjde — mám trochu problémy se vyznat v pozměněném ovládání). Spamový filtr se asi budu muset pokusit přenastavit. Zatímco dříve mi bez varování mazal zcela smysluplné komentáře, dnes jsem zahlcován desítkami spamů týdně, tkeré se mi přeposílají na soukromý mejl.