pondělí 25. ledna 2010

Pondělní šifra XII.

(Od tohoto vydání je k šifrám přiložen standardizovaný doprovodný text, ve kterém nehledejte šifru.)

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.




ŘEŠENÍ

sobota 23. ledna 2010

Болшой город Дубна

V rámci pokračování série cestopisných reportáží přichází první reportáž z ruské Dubny, kde budu v nadcházejících dvou letech trávit většinu svého času. Tato reportáž proto nemá ambice být úplnou a vyčerpávající, další reportáže budou následovat. Navíc není v současnosti ideální počasí na fotografování, po delším pobytu venku zamrzají v aparátu baterie.

Dubna má asi 60 tisíc obyvatel, ačkoli díky mohutné nové výstavbě působí větším dojmem. Stará část města byla založena v padesátých letech pro potřeby Spojeného ústavu jaderné výzkumu a sestává z nízkých domů natřených světle žlutou omítkou, často s monumentálními průčelími. Na obrázku dole je vidět ředitelství ústavu na křižovatce Frankovy a Joliot-Curieovy [1] ulice (ulice - alespoň většina z nich - jsou v celé Dubně pojmenovávány po význačných vědcích).



(Omluvte nevalnou kvalitu snímku. Pro trpělivější noční fotografování se budu muset zbavit paranoidního strachu z toho, že mně někdo uvidí a bude považovat za špiona.) Celá stará část města má příjemnou, až téměř lázeňskou atmosféru se spoustou stromů a úhlednou architekturou, což je umocněno vánoční výzdobou (pravoslavné vánoce probíhají počátkem ledna).



O novější části města ležící dál na západ se toho moc kladného říct nedá. Starší paneláky sovětského střihu, odhadem ze sedmdesátých let, nenabízejí zrovna příjemný pohled.

 

Novější výstavba je napohled kvalitnější, ale urbanisticky nepromyšlená. Staví se všude, kde je místo, chybí zeleň, ačkoli celé město je obklopeno lesy. Pomník na následujícím snímku s letounem Iljušin Il-2 je též novějšího data. V pozadí je patrná železnice procházející středem města téměř jako tramvaj, bez výraznější separace. Vlaky zde jezdí pomalu, takže to z pohledu bezpečnosti není problém.



Mezi ruské zvláštnosti se počítá absence klik na dveřích a neznalost těsnění v oknech, což je kompenzováno papírovou páskou, kterou je někdy okno oblepeno, a hlavně žhavými radiátory, kvůli kterým je v bytech horko i při -20°C venku. Při nižších teplotách je na stromech patrná námraza, především v ranních hodinách.




Poznámky:
1. Možná bych se měl ve jménech ulic držet místního přepisu a psát Žolio-Kjuri.

pondělí 18. ledna 2010

Je třeba bojovat o objektivitu vědy?

Zdálo se být součástí standardní definice vědy, že tvrzení, která předkládá, jsou formulována a ověřována podle určitých pevných zásad. Existence pevných a nepřekročitelných zásad ale v posledních desetiletích leží v žaludku především humanitním vzdělancům. Není výjimkou slyšet, že chladnost a neosobnost vědecké metody je jednou z příčin, ne-li hlavní příčinou, Holokaustu, gulagů, hospodářské krize a bůhví, čeho ještě. Poněvadž je podobné názory velmi často slyšet z úst filosofů i jiných humanitně orientovaných učenců, jeví se být odůvodněným předpokládat, že tento pohled na svět je v jejich kruzích standardem. Pokud tomu tak je, považuji to za zásadní problém, se kterým je třeba něco dělat.

V návaznosti na kauzu financování Akademie věd ČR jsem se dostal do diskuse na toto téma s Martinem Škabrahou na Britských listech. Ten požaduje, aby věda byla politizována, což zřejmě znamená podrobení silnější veřejné kontrole a uvolnění přísných kritérií vědecké práce. Rozhodl jsem se zde uveřejnit moji odpověď na jeho argumentaci (zaslanou též do BL). První část mé odpovědi, která obsahuje i odkazy na to, jak se argumentace vyvíjela předtím, je zde. Škabrahův článek "Když pravda vítězí" je tady.

Teď již k vlastnímu tématu, tj. politizaci vědy. Onen požadavek politizace vědy se jeví být založen na následujících tvrzeních či postojích:

  1. Věda je příčinou řady negativních jevů (ekologická krize, umírání lidí v Hirošimě), aniž si tuto vinu vědci připouštějí.
  2. Věda, tak jak funguje dnes, je (institucionalizovaně?) nezodpovědná, tj. vyvíjí se ignorujíc přitom potřeby společnosti.
  3. Vědecký pokrok není demokraticky legitimní, mění svět bez výslovného souhlasu většiny lidí.
  4. Věda je autoritářská instituce, která svou samotnou existencí blokuje určité cesty poznání.
  5. Existuje riziko, že politika bude ovládnuta rigidními vědeckými postupy, aniž by v ní zbylo místo pro názory a postoje občanů.
Považuji výše uvedené argumenty za v prvním přiblížení nezávislé, a pokusím se je proto rozebrat postupně. U každé z nich se pak vyjádřím ke dvěma aspektům: v prvé řadě, nakolik je daný postoj opodstatněný a zda skutečně existuje problém hodný řešení, a v druhé řadě, nakolik "politizace vědy" může případný problém řešit. Škabraha bohužel neuvádí žádný konkrétní způsob, jak politizace vědy může vypadat. Nabízí se možnost uspořádávat pravidelně plebiscit o směřování výzkumu a tím tomuto výzkumu dodávat demokratickou legitimitu; věřil bych, že toto je jeho postoj, kdyby nedávno podobný názor - či spíše interpretaci názoru - Matěje Šustera z Liberálního institutu neoznačil za idiotské. V rámci pracovní hypotézy tak budu pokud možno, ačkoli se mi to jeví jako mírné znásilnění jazyka, do politizace vědy zahrnovat i pouhé zatažení etických kritérií do rozhodovacích mechanismů ve vědě. V každém případě budu mít na mysli mechanismy, které rozhodují o směřování výzkumu (tj. jakými otázkami se má věda zabývat) a zveřejňování výsledků (tj. cenzura). Považuji politickou kontrolu v těchto směrech za značně problematickou a budu argumentovat proti ní, ale a priori ji neodmítám a dovedu si představit (výjimečné) situace, kde může být na místě. O čem mluvit rozhodně nebudu, to je vliv politiky na výsledky výzkumu. Pokud by politická objednávka měla určovat, jaké budou odpovědi na otázky vědou zkoumané, pak už nemluvíme o vědě, ale o propagandě. Propaganda má jistě ve světě také své místo, ale je to docela jiné téma.


1. Vina vědy za problémy dneška. Klimatické změny, ozónová díra, zamoření okolí Černobylu, to jsou typické příklady viny, kterou věda údajně nese. Podívejme se na tuto vinu podrobněji.
Pokud se u soudu posuzuje vina, bývá dobrým zvykem zjišťovat, nakolik měl obviněný vůbec možnost předvídat negativní následky svého jednání. Nuže, kdo, na straně vědců, zavinil třeba klimatické změny? Pravděpodobně největší část zavinění lze adresovat dávným anonymních objevitelům ohně, a uhlí, část potom Newcomenovi a Wattovi za parní stroj, část všelikým inovátorům devatenáctého století, kteří umožnili rozmach průmyslu, nemalou část zavinění obdrží Benz za spalovací motor. Doplňte další, pokud jsem někoho významného opominul. A teď se ptejme, nakolik mohli tito lidé předvídat, že jejich vynálezy způsobí klimatické změny na konci dvacátého a počátku dvacátého prvního století. Navzdory lidské tendenci podceňovat složitost minulého rozhodování, když už víme, jak to dopadlo, nemyslím, že by kdokoli rozumný mohl podezřívat Watta z toho, že o negativních dopadech svého objevu věděl, ale v šílené touze po úspěchu je ignoroval. Stejně tak, jako je nemoudré vinit Marxe za hrůzy stalinismu.

Pokud se u soudu posuzuje vina, hledí se také na pozitivní důsledky činu, které od tohoto činu nelze oddělit. Pokud zabiju, jsem vrah, ale pokud zabiju a zachráním tak život dalším deseti lidem, lze na to hledět mnohem příznivěji. Celý technologický pokrok, který je příčinou ekologické krize, je také příčinou materiálních podmínek, ve kterých v současnosti žijeme. Mimo jiné toho, že devadesát procent lidí nemusí pracovat na poli za pomocí volských spřežení, umírat na choleru a neštovice a mít průměrný věk dožití třicet pět let. Při pohledu na posledních dvě stě padesát let technologického pokroku nelze ekologickou krizi jednoduše oddělit od těchto veskrze kladných důsledků, a soudit viníky ignorujíce tak závažné skutečnosti. Samozřejmě, stejně tak jako Watt neměl ponětí o klimatických změnách, neměl ponětí ani o většině kladných dopadů svého objevu. Ale aspoň tušil, že jeho stroj usnadní některé práce, které bylo předtím nutno vykonávat ručně. Pokud se na něho někdo dívá jako na monstrum ignorující dopady svého vynálezu v šílené honbě za objevem, není spravedlivým soudcem.

2. Institucionalizovaná nezodpovědnost. Již jsem napsal v předchozím bodu, že prakticky u jakéhokoli objevu je téměř nemožné předvídat všechny jeho důsledky, ať pozitivní, tak negativní. Přinejmenším existuje pozoruhodně málo historických příkladů situace, kdy z objevu plynoucí zlo předvídat bylo možno, ale kvůli bezohlednosti vědců bylo ignorováno. Škabraha si uvědomuje a sám píše, že atomová puma je zavádějícím příkladem a v daných souvislostech spíše argumentem proti politizaci vědy ("[p]říklad nukleární bomby je přitom svou křiklavou vázaností na bezprostřední politickou objednávku spíš zavádějící"), přesto jej neopomene zmínit, zřejmě pro nedostatek příkladů lepších.

Nemyslím si tedy, že by problémy způsobené novými objevy byli ve své většině předvídatelné. (Protipříkladem nemůže být citace předpovědi nějakého vizionáře z doby před sto padesáti lety, který některé z dnešních problémů dokázal uhádnout. Různých navzájem si odporujících předpovědí vizionářů, futurologů a proroků jsou tisíce, a není divu, že se některý z nich občas trefí. Který z nich, to se ovšem dozvíme, až když je pozdě.) Může politizace, ve smyslu dávání větší váhy etickým otázkám, na tomto stavu něco změnit? Těžko. Pokud o negativním důsledku nevím, sebevětší ohleduplnost mi tuto znalost nedodá. Fungování přírody, a tím spíš fungování společnosti, není jednoduché. Neexistuje způsob, jak systematicky předvídat nepříjemné důsledky nejen objevů, ale jakékoli činnosti. Lépe řečeno jeden existuje: je to setrvávání na osvědčených receptech, odmítání čehokoli nového, zkrátka stagnace, zkamenění společnosti do stálé a neměnné podoby. Pevně věřím, že tohle nikdo nechceme.

Nakonec pro účely diskuse můžeme připustit, že opravdu existují problémy, které by bylo lze předvídat a odvrátit, pokud by ve vědě fungoval nějaký "politický" mechanismus. Napadá mne například vývoj umělé inteligence, která se nám hypoteticky může "vymknout z rukou". Jaký by měl být onen politický regulační mechanismus?

Pokud slovo "politický" chápeme opravdu velmi volně, pak můžeme za nejjednodušší takový mechanismus považovat individuální odpovědnost jednotlivých vědců. Posílení individuální odpovědnosti vědců ale nepůsobí dojmem věrohodného řešení z několika důvodů. První je ten, že možná ani není co řešit. "Etická uvědomělost" bývá mezi vědci dost vysoká; rozhodně je situace lepší, než by se mohlo zdát ze Škabrahových článků. Druhý důvod je, že i kdyby úroveň této individuální odpovědnosti byla nedostatečná, radit její zvýšení nevypadá jako věrohodné řešení institucionalizované nezodpovědnosti, o které Škabraha píše. Třetí důvod je, že podobná řešení se snadno řeknou, a hůře udělají. Pokud bychom doporučovali toto, byli bychom tak trochu v pozici moralistů tvrdících, že lékem na kriminalitu je zvýšení úrovně morálky ve společnosti. Marnost takových rad je zřejmá.

Jak jinak? Etické komise skládající se ze samotných vědců by mohly být funkční alespoň tak, že by se vytvořilo fórum pro diskusi o rizicích výzkumu, a komunita by získala větší kontrolu nad svými obzvláště nezodpovědnými členy. Vzhledem k tomu, že dosažení význačného technologického pokroku je dnes prakticky výhradně plodem spolupráce širokých týmů, je velmi nepravděpodobné, že nezodpovědný jedinec i při absenci etických komisí měl šanci na vlastní pěst vyvinout technologii navzdory vůli svých kolegů. V neposlední míře takovéto komise neřeší situaci, kdy vědecká komunita jako celek je odtržena od potřeb zbytku společnosti, což se zdá být jednou ze Škabrahových obav.

Pak je tu možnost etických komisí tvořených z laiků. Při této myšlence se mi (subjektivně iracionálně) otvírá kudla v kapse, ale nakonec jsem nutkavou představu Galilea před inkvizičním tribunálem schopen potlačit. I když budu ignorovat všechny představitelné možnosti zneužití takového uspořádání, pořád je tu silná námitka. Představte si sadu laiků, před které předstoupí vědecký tým, který si chce prosadit možnost pracovat na objevu X. Laikové mají mlhavou představu o X, a pro přesné posouzení rizik jsou odkázáni na dobrozdání dotyčných výzkumníků. Buď jim budou věřit, čímž se ovšem jejich role stává víceméně formální, nebo jim věřit nebudou, čímž se jejich rozhodování stane neinformovaným. Není jednoduché rozpoznat rizikové směry výzkumu, a nemám iluze, že by se to takovým komisím dařilo. Pravděpodobně by blokovaly mnoho neškodných výzkumů a ty opravdu riskantní by prošly.

V souvislosti s tématem rizik spojených s novými technologiemi je třeba zmínit ještě jeden aspekt. Pokud chceme technologický rozvoj regulovat, měli bychom náš systém učinit stabilním i s ohledem na existenci lidí, kteří se jej budou snažit obcházet. Bylo by dost nemoudré aplikací nějakého "principu předběžné opatrnosti" úplně zakázat třeba vývoj umělé inteligence. Tím bychom totiž téměř s jistotou zaručili ne to, že umělá inteligence nebude vyvinuta, ale to, že ji vyvinou ti, kterým naše etické limity nic neříkají. Což by nebylo asi to nejlepší vyústění. Příklad jaderné bomby jasně ukazuje, že takové úvahy jsou reálnou součástí výzkumu potenciálně ničivých projektů. Ať už byly etické zábrany Oppenheimera a spol. jakékoli, ne nezodpovědnost a ingnorování etických otázek, ale strach že Němci vyvinou bombu dřív je donutil projekt dokončit.

3. Demokratická nelegitimita pokroku. Tohle je pravda. Technologický pokrok nemá demokratický mandát. Stejně tak, jako demokratický mandát postrádá mnoho dalších věcí, které ovlivňují náš život. Třeba pokrok ve filosofii. Marxe jsem již zmínil, a tady na něj můžeme vzpomenout znovu. Jaký měl demokratický mandát k vydání Kapitálu? Není sporu, že Marx ovlivnil společnost velmi výrazně, a udělal to bez mandátu. Nebo pokrok v kultuře. Vezměte si třeba techno. Nevím, kdo vynalezl techno, ale nemám pocit, že by k tomu byl legitimován většinou občanů, tehdy ani dnes. Techno sice neovlivnilo dějiny tak jako marxismus, ale může leckomu docela znepříjemnit život, třeba sousedovi technaře v paneláku.

Představa, že by myšlenky vyžadovaly demokratickou legitimitu pro svůj vznik či uveřejnění, mi připadá jako jedna z nejpodivuhodnějších ideí, které jsem kdy měl tu čest potkat. Už jenom prakticky - jak by se to dalo zařídit? Cenzura sice v jistých dobách fungovala, ale obvykle neměla nic moc společného s demokracií. Jen si to představte: Máte potenciálně rizikovou myšlenku, a chcete zjistit, zda existuje demokratický mandát k tomu, dát ji k dispozici veřejnému užití. Pak tedy o ní musíte hlasovat. Jenže zároveň ji musíte udržet v tajnosti, protože kdyby hlasování dopadlo negativně, myšlenku bude potřeba ututlat. Takže se bude hlasovat o něčem, co hlasující neznají...

Když uvážíme obtížnou předvídatelnost vlivu technologií na společnost (viz předpovědi z osmdesátých let, že na světě bude trh pro maximálně pár tisíc osobních počítačů), v souhrnu s předchozím bude jakékoli hlasování o technologickém pokroku sice formálně demokratická, ale prakticky bezobsažná procedura s náhodným výsledkem jen velmi vzdáleně odrážejícím předmět rozhodování. A pokud nakonec zjistíme, že nějaký směr výzkumu nemá legitimitu, jak zajistíme, aby v něm nebylo, třeba tajně, pokračováno?

Vůbec mi dělá potíže pochopit, čím se liší Škabrahou hájená pozice požadující demokratickou legitimitu vědeckotechnickému pokroku od jím kritizované Šusterovy pozice požadující široký souhlas občanů s financováním jednotlivých vědních oborů. Možná tím, že Šusterův požadavek je slabší: chce souhlasem občanů podmínit financování výzkumu z veřejných zdrojů. Pokud si výzkumníci najdou jiné zdroje, neříká k tomu nic. Škabraha naopak chce, alespoň to tak chápu, bez souhlasu občanů (neboť co jiného je demokratická legitimita) výzkum přímo zastavit. Předpokládám ale, že Škabraha vidí někde zásadní rozdíl, který já přehlížím. Pokud tím rozdílem má být, že Šusterovi jde o vynakládané peníze, zatímco Škabrahovi o etické hodnoty, pak bych rád upozornil, že i finance mají etické souvislosti. Prostředky věnované na provoz urychlovače částic (nebo analýzu ženského psaní v postmoderním diskursu) mohou chybět třeba v humanitární pomoci obětem zemětřesení na Haiti.

4. Autoritářství vědy. Škabraha se o autoritářství zmiňuje ve dvou souvislostech. První (vlastně v pořadí druhý) se týká námitek vědců proti označení potravin vyrobených z geneticky modifikovaných organismů. Z nich údajně "...čiší přesvědčení o tom, že jediný důvod, proč by občané mohli požadovat odlišení GM potravin od jiných, je to, zda jde o nezávadné krmivo, které „bezpředsudečným“ (čti: pasivním a poslušným) spotřebitelům připravili jejich chovatelé; nepadne ani slovo o tom, že by mohly legitimně vadit i jiné, obecně řečeno světonázorové souvislosti". Podle mého názoru z takového postoje spíš čiší přesvědčení, že občané by neměli být dezinformováni. Pokusím se vysvětlit na příkladě. Nedávno zde na Britských listech vyšlo několik krátkých poznámek k uveřejňování národnosti pachatelů trestných činů. Proti sobě stály dva názory: první, že veřejnost má právo být informována o všem, tedy i o národnosti pachatele, a druhý, který říká, že tato informace je irelevantní k danému sdělení a její uvádění podvědomě vytváří falešnou představu korelace mezi národností a výskytem trestné činnosti (zvláště, pokud se národnost explicitně nezmiňuje u domácích pachatelů). Podobně to funguje u potravin. Pokud se na obalu, v místech, kde jsou informace podstatné pro uvážení zdravotních rizik (obsahuje lepek, nevhodné pro diabetiky atd.) uvádí, že se jedná o potravinu vyrobenou z GMO, posiluje to falešný stereotyp říkající, že potraviny z GMO jsou zdravotně rizikové (zvláště, pokud se původ explicitně nezmiňuje u potravin získaných z jinak upravených organismů, například šlechtěním). Občané odmítající GMO kvůli světonázorovým souvislostem (jakým vlastně?) jsou podle mého mínění v zásadě iluzí. Drtivá většina odmítačů GMO se odvolává právě na jejich nebezpečnost. Mně osobně zákonná povinnost upozorňovat na genetickou modifikovanost až tolik nevadí (znám mimochodem člověka, který naopak kupuje přednostně výrobky z GMO, což by bez toho označení nemohl dělat), ale považovat kritiku této povinnosti ze strany některých vědců za důkaz autoritářské povahy vědy mi připadá přitažené za vlasy.

Jako druhý (v autorově pořadí první) příklad autoritářství vědy uvádí Škabraha "notoricky známý" příklad farmaceutického průmyslu a patentového systému. Říká, že právě kvůli existenci drahého aparátu patentového systému se výzkum orientuje pouze na ty druhy léčby, které lze patentovat, zatímco dochází k potlačování alternativních druhů léčby, "jako je možnost léčit rakovinu konopným výtažkem". Tento argument tak nějak stojí na předpokladu, že rakovinu skutečně lze léčit konopným výtažkem, nebo jinak jednoduše a levně, ale nedělá se to, protože v tom brání farmaceutický průmysl. Odkud se bere autorovo přesvědčení, že taková léčba existuje, mi není příliš jasné. Přijde mi mnohem pravděpodobnější předpokládat, že levné cesty k léčbě rakoviny byly již prozkoumány, včetně konopných výtažků, a ukázaly se být neúčinné. Jak by se farmaceutickým firmám podařilo zabránit výzkumu konopného výtažku? Pokud je taková léčba tak levná, že je nepatentovatelná, pak je možno ji aplikovat navzdory všem grantovým agenturám. Nebo je snad každý lékař natolik pod vlivem farmaceutické lobby, že mu to nedojde? Patentový systém a farmaceutický průmysl jistě mají své mouchy, ale tohle asi není dobrý příklad.

A nakonec, i kdyby to byla pravda, co Škabraha píše o konopných výtažcích, co to vlastně říká o vědě? Že vytváří instituce, které směřují k vlastnímu zachování a samy si neodhlasují vlastní konec? No ano, vytváří. Jenže to není něco, co by bylo vlastní vědě, či nějak úzce souviselo s její povahou. Akademie věd nebude pravděpodobně hledat argumenty pro svoje rozpuštění, ale stejně tak nebude argumenty pro svoje rozpuštění hledat senát či národní banka. "Žádná instituce nebude hledat argumenty pro vlastní zrušení" (zvýraznění H.B.), píše sám Škabraha.

Jak politizace vědy pomůže bojovat proti jejímu "autoritářství"? Záleží asi na tom, co rozumíme autoritářstvím a jakou formu politizace chceme zvolit. Nejsem si zcela jist, zda chápu dobře Škabrahův argument o tom, že "každá instituce potřebuje někoho, kdo ... bude respektovat její autoritu". Nevím, kdo v naší společnosti respektuje autoritu Akademie věd, ani co si pod tím přesně představit, ale ať je to jakkoli, zdá se, že kritizovány zde jsou instituce obecně, ne věda. Cestou ven by tedy přirozeně bylo vědu "odinstitucionalizovat" spíš než politizovat. Politika také vytváří instituce, to by bylo z deště pod okap.


5. Scientifikace politiky. Politik, chce-li uspět, musí přesvědčit občany, a použije takové argumenty, jaké má k dispozici. Snaha vyvolat dojem, že určitý postup je jedinou reálnou alternativou, je osvědčený postup. Pokud je možno postavit argument na zdánlivě betonově pevném vědeckém odvození – při zamlčení dlouhé řady ideologických premis – samozřejmě, že schopný politik tak argument postaví. Nemyslím, že by se jednalo o nahrazení politiky neideologickými "vědeckými" postupy, spíš se jedná o využití, či zneužití, vědy pro účely propagandy.

I když mě to občas, stejně jako Škabrahu, irituje, na rozdíl od něho se mi nezdá, že by se jednalo nějak zvlášt silně o trend poslední doby, ani že by to byla dominantní, či dokonce jediná užívaná forma demagogie. Politici nejsou o nic méně ideologičtí, než byli v minulosti. Pouze se při výčtu svých úspěchů odvolávají na HDP a průměrnou mzdu tam, kde se dříve odvolávali na výrobu oceli a velikost armády. Co mi jedině přijde podivné, je návrh, aby se tohle řešilo politizací vědy. Vždyť to je etalon kontraproduktivity! Jakmile se věda a politika přestanou považovat za oddělené nádoby, pak teprve uslyšíme vědeckých důkazů v politických projevech. Koneckonců politizovanou vědu i vědecký světový názor jsme tu už jednou (a obé naráz) měli.

V každém případě by jakýkoli návrh změny fungování vědecké komunity a jejího zařazení do širší společnosti neměl končit u nekonkrétního slova "politizace". Má-li takový návrh stát za úvahu, májí-li existovat důvody jej brát vážně, pak je potřeba dát mu konkrétní obsah. Navrhnout strukturu vědeckých institucí, mechanismy jejich fungování, způsob politické kontroly. Zamyslet se nad funkčností takového návrhu, nad jeho stabilitou,
uskutečnitelností, důsledky jeho realizace. Jinak riskujeme, že zatímco budeme psát polemiky, bude se svět vyvíjet samospádem bez ohledu na (bezpochyby jinak zajímavé) "intelektuální žvanění" těch, kteří by chtěli jeho vývoj usměrňovat.

pondělí 11. ledna 2010

Россия

Dnes odjíždím na dluhodobý pracovní pobyt do Ruska. Následkem toho není dopředu úplně jasné, jak často budu mít možnost aktualizovat blog, především v prvních dnech.

Pondělní šifra XI.

První šifra roku 2010 je tu.




ŘEŠENÍ

sobota 9. ledna 2010

O jemném ladění I.

Jako zakončení série pamfletů proti antropickému principu bych se rád pozastavil u otázky jemného ladění. Jemné ladění je termín, jehož význam nabývá mnoha odstínů. Asi očekáváte, že se nebudu rozepisovat o čudlících na televizních přijímačích, ale o jemně naladěných přírodních zákonech.

O jemném ladění se mluví tehdy, kdy malá změna vstupních parametrů teorie má nepoměrně velký vliv na její výstup. Obvyklou úlohou je najít teorii, která popisuje pozorovaná data. Řekněme, že celkový tvar rovnic máme určený, a hledáme jen hodnotu zatím neznámé konstanty (či více konstant) v rovnicích vystupující(ch). Pokud je teorie správně, existuje určitě nějaká správná hodnota konstant(y), a čím více se jí blížíme, tím realističtější předpovědi z teorie plynou.

Může se stát, a zpravidla se stává, že malá změna řečené konstanty oproti její správné hodnotě vede jen k podobně malé změně předpovědí plynoucích z vyšetřované teorie. Ale občas se stane, že teorie předpovídá totálně nerealistické výsledky pro prakticky všechny hodnoty této konstanty, kromě jen velmi úzkého intervalu. Potom pro správnost teorie je velmi nutné, aby konstanta měla téměř přesně správnou hodnotu: je ji nutno velmi jemně naladit. Tehdy se mluví ve fyzice o jemném ladění.

Jednoduchým příkladem může být most zřítivší se během přechodu pěchotní roty, jejíž veltel zapomněl před mostem zrušit krok. Při vyšetřování události je vytvořena jednoduchá teorie mostu, v níž hraje roli ω, frekvence vlastních kmitů mostu. Aby teorie vysvětlila zřícení mostu, musí předpokládat, že ω je velmi blízká frekvenci kroku vojáků. Most tedy musel být "jemně naladěn", aby se v takové situaci zřítil.

Hlavní vada předchozího příkladu je jeho běžnost. Na světě je mnoho mostů, a není divu, že existují i mosty naladěné na frekvenci parádemarše. Existence mostů padajících při přechodu vojska je nakonec školský příklad, je to jedna z prvních věcí, které neopomene učitel fyziky zmínit, když vypráví o nucených kmitech.  Pravděpodobnost, že jeden konkrétní most spadne je celkem nízká (i když ne přehnaně nízká - pro pád mostu není nutné ladit nijak zvlášť přesně), ale díky velkému množství mostů na světě, z nichž každý má jinou vlastní frekvenci, nás neudiví, dovíme-li se, že k tomu někde došlo.

K ilustraci důvodů pro odmítání teorií s jemným laděním by se hodil spíš jiný příklad. Takový, kde člověka uhodí do očí ta neuvěřitelná shoda okolností, která je nutná, aby teorie fungovala. Představme si třeba teorii, která bude vysvětlovat naměřené spektrum z nějakého běžného typu kosmického zdroje pomocí tvrzení, že onen objekt sestává ze tří stejně těžkých těles obíhajících po osmičkové trajektorii Chencinera a Montgomeryho[1]. Takové teorii by zřejmě málokdo věřil, protože i kdyby vysvětlovala to, co má, aby tělesa obíhala po zmíněné trajektorii po delší dobu vyžaduje naladit s neuvěřitelnou přesností počáteční polohy a rychlosti těles v okamžiku jejich vzniku, a navíc vyžaduje, aby tělesa měla s velkou přesností stejné hmotnosti. Že něco takového vznikne je extrémně nepravděpodobné, a představa běžného výskytu takové věci v kosmu téměř odporuje zdravému rozumu. Pokud by se objevilo alternativní vysvětlení nepotřebující jemné ladění počátečních podmínek a hmotností, v podstatě automaticky by dostalo přednost. [2]

Kanonická disciplina z hlediska řečí o jemném ladění je teoretická fyzika a kosmologie. Říká se často, že základní konstanty přírody mají přesně takové hodnoty, aby mohl vzniknout netriviální svět. Že byť jen minimální změna v hodnotě některé z konstant, ať už je to kosmologická konstanta nebo hmotnost elektronu nebo elementární náboj, by vedla k dramaticky jinému vesmíru, který by postrádal složitost a eleganci toho našeho, a v neposlední míře by neumožňoval vznik života. Tento "fakt" se pak používá v různých argumentech, buď přímo pro podporu tvrzení, že Vesmír byl stvořen inteligentním stvořitelem, či aspoň jako odůvodnění pro antropický princip, který zdánlivou shodu okolností vysvětluje. Zda taková vysvětlení jsou přínosná jsem rozebíral dříve. V příštím příspěvku budu diskutovat otázku, zda je vůbec důvod nějaká vysvětlení hledat, tedy zda je Vesmír skutečně jemně naladěn pro existenci složitých struktur a života.

Poznámky:
1. Trajektorii prý ještě před jmenovanými objevil C. Moore (viz zde, pokud sjedete na konec stránky, uzříte animaci). Trajektorie jako je tato tvoří miniaturní ostrůvky stability v ohromném moři naprosto chaotických řešení tří a vícečásticových systémů. Některá další pravidelná řešení můžete vidět zde. Vtip je v tom, že nastavit počáteční podmínky tak, aby periodický pohyb aspoň nějakou rozumnou dobu vydržel, je neuvěřitelně těžké, a pokud to budete dělat metodou pokusu a omylu, nanejvýš pravděpodobně neuspějete ani po značně dlouhé době. Drtivá většina počátečních podmínek vede k tomu, že se tělesa velmi brzy rozletí či posrážejí. Objevovat periodická řešení je umění svého druhu. Ač se jedná o řešení Newtonových zákonů známých přes tři sta let, většina stabilních trojčásticových řešení byla objevena teprve nedávno s užitím počítačů (na rozdíl od dvoučásticové úlohy, jejíž řešení bylo známo již v Newtonově době, a to pro jakékoli počáteční podmínky).
2. K použití dost vykonstruovaného hypotetického příkladu jsem byl nucen prostou skutečností, že mě nenapadla realistická, jednoduchá a zároveň dostatečně prokázaná teorie, která jemné ladění vyžaduje. Je to příznak toho, že v přírodě se jemné ladění příliš často nevyskytuje.

neděle 3. ledna 2010

Go n-ithe an diabhal gach uile eaglais na hÉireann [1]

Říká se, "jak na Nový rok, tak po celý rok", v důsledku čehož se lidé snaží chovat příkladně, v bláhové naději, že symbolismus novoroční příkladnosti jim dodá sílu dodržovat v ten den vzniklá předsevzetí déle než dva týdny. Možná, že je dobře, že ve skutečnosti se celý rok neřídí podle Nového roku, protože kdyby ano, letošek by zřejmě patřil bigotním fanatikům všeho druhu. Krom toho, že v Irsku vstoupil v platnost zákon proti rouhání, jsme se ještě dověděli o (naštěstí neúspěšném) útoku islamisty na autora jedné z Mohamedových karikatur, Kurta Westergaarda.

Nejdřív k irskému zákonu. Mít zákon proti rouhání, jakkoli středověkým se to zdá, není ani v dnešní Evropě nic tak mimořádného. Ve Velké Británii byl protirouhačský zákon zrušen teprve v roce 2008. I v Irsku bylo rouhání trestné už dříve, a tato trestnost je zakotvena přímo v ústavě:
Vydání či vyslovení rouhačské, buřičské nebo necudné věci je zločin, který se trestá podle zákona. (článek 41 ústavy Irska [2])
Až doposud byli irští rouhači chráněni před stíháním zdánlivě nepodstatnou věcí: rouhání nebylo nikde definováno. Irský Nejvyšší soud dokonce v roce 1999 explicitně rozhodl, že za rouhání nelze nikoho stíhat právě pro absenci definice tohoto zločinu. To se teď mění. Loňský Zákon o hanobení (An tAcht um Chlúmhilleadh / Defamation Act) neponechává nic náhodě a obsahuje definici rouhání. Nic tedy nebrání provinilce stíhat a ukládat jim pokuty.

V právních řádech snad každé země přežívají různé relikty dob dávno minulých, a není důvod se nad tím podivovat. Co za podiv stojí, je fakt, že v Evropě na začátku 21. století dochází k oživování podobných kostlivců. Na pováženou je navíc způsob, jak je rouhání definováno. Rouhání se dopustí, kdo
a) vydá nebo vysloví věc, která je hrubě urážlivá ve vztahu k věcem považovaným za posvátné jakýmkoli náboženstvím, v důsledku čehož vyvolá pobouření mezi podstatnou částí vyznavačů toho náboženství a b) vydáním či vyslovením dané věci zamýšlí takové pobouření vyvolat (viz zde)
Takto podaná definice nejenže omezuje svobodu projevu, ale omezuje ji velmi nešťastným způsobem. Měřítkem trestnosti není povaha činu samotného, ale míra pobouření jím vyvolaná. Historická zkušenost ukazuje, že ta nejzpátečničtejší, nejfanatičtější a nejméně tolerantní náboženství jsou také těmi nejnedůtklivějšími. Čím větší fanatik, tím viditelnější pobouření nad kritikou jeho víry. Zákon, v důsledku své formulace, chrání právě netolerantní fundamentalisty, ať už je jejich vyznání jakékoli.

Nepřijímám předpoklad, že náboženské cítění kohokoli zaslouží zákonnou ochranu; ale i kdybych tento přepoklad přijal, nemohl bych souhlasit s tím, aby se úroveň této ochrany odvíjela od osobních pocitů "poškozených". Bylo by to absurdní pojetí spravedlnosti: jakákoli rozumná spravedlnost nemůže být založena na principu přednostní ochrany toho, kdo nejvíce řve. Předpokládám sice, že zdravý rozum v konkrétních případech převládne. Jistou pojistku před masovým pokutováním kacířů představuje bod b) výše citovaného odstavce, který stanoví, že musí být prokázán úmysl urazit. Ale přesto považuji diskutovaný zákon za velmi nepříjemnou reminiscenci středověkého myšlení.

Jak bude zákon aplikován v praxi se zřejmě ukáže záhy, díky iniciativě ateistických aktivistů, kteří publikovali řadu rouhačských tvrzení pouze na protest proti nové právní normě. Viz zde.

Svým způsobem irský příklad volně souvisí s druhou věcí, o které chci psát, tj. útokem na Westergaarda. Je v Evropě dost lidí, kteří jsou ochotni říkat věty typu: "Autoři karikatur si mohou sami za to, že se musejí skrývat." Tito lidé pak tíhnou k podpoře zákonů typu irského protirouhačského opatření. Domnívají se, že nakonec z útoků proti náboženství nikdy nic dobrého nevzejde.

Ono je vlastně pravda, že z urážek náboženství bezprostředně nic dobrého nevzchází - obvykle teče adrenalin a občas i krev - potíž je ale v tom, že z absence takových urážek vzchází něco ještě horšího. Je to nedotknutelná modla posvátného kultu, který nesmí být kritizován. Fyzické útoky na ty, co tak činí jsou pak s povděkem kvitovány většinovou společností.

Ať už je Westergaardovo názorové pozadí jakékoli, považuji za skandální, že se on i jiní musejí skrývat, a možná se celý zbytek života budou muset skrývat, jen kvůli tomu, že nakreslili karikaturu. Je podle mého názoru povinností všech ostatních snažit se vytvářet takové podmínky, aby něco takového nebylo evropskou realitou.

Jedna ze strategií je vytvářet nové karikatury, tak aby autoři těch stávajících nebyli samotnými vojáky v poli, aby se ztratili v davu milionů dalších autorů. Všechny nás zabít nemohou. A tak tady je můj příspěvek:


(Pokud nejste zběhlí v arabském písmu, tak to krvavé nalevo je slovo Alláh.)

Pokud se domníváte, že se zbytečně dotýkám cítění slušných muslimů, mám pro ně jedinou odpověď: existence fanatických bratrů ve víře by vás měla stokrát víc urážet. Pokud vár urazí obrázek, pokud nedokážete zkousnout znevážení symbolu, pak buďte uraženi, protože je třeba, abyste si zvykli být uraženi.

Nedělám to proto, že by mi činilo radost někoho urážet. Dělám to pouze kvůli nemalému množství fanatiků, kteří jsou ochotni i vraždit kvůli obrázkům, jako je tento. Uvědomuji si, že pravděpododobnost, že si nějaký islamista tohle přečte je dost malá, a že riziko, které tím sám podstupuji, je zanedbatelné. Ale pokud budou podobné karikatury vytvářet všichni, pak si snad novodobí inkvizitoři uvědomí, že jejich snaha je marná.

Ať žije blasfemie!


Poznámky:
[1] V překladu "nechť ďábel sežere všechny církve Irska". Inspirován k tomuto titulku jsem byl irským příslovím (možná je to spíš kletba) go n-ithe an cat thú is go n-ithe diabhal an cat - "ať tě sežere kočka a ať ďábel sežere tu kočku". Považuji za politováníhodné, že v češtině nemáme podobně nápaditá rčení. Zda moje variace užitá v titulku naplňuje skutkovou podstatu rouhání podle irské normy, to nechť posoudí Irové sami.
[2] V originále: ir. Aon ní diamhaslach nó ceannairceach nó graosta a fhoilsiú nó a aithris is cion inphionóis é de réir dlí. / angl. The publication or utterance of blasphemous, seditious, or indecent matter is an offence which shall be punishable in accordance with law. Irské adjektivum použité jako ekvivalent angl. blasphemous je diamhaslach, a je odvozeno od dia = bůh a masla = urážka, doslova tedy bohourážka.