Go n-ithe an diabhal gach uile eaglais na hÉireann [1]

Říká se, "jak na Nový rok, tak po celý rok", v důsledku čehož se lidé snaží chovat příkladně, v bláhové naději, že symbolismus novoroční příkladnosti jim dodá sílu dodržovat v ten den vzniklá předsevzetí déle než dva týdny. Možná, že je dobře, že ve skutečnosti se celý rok neřídí podle Nového roku, protože kdyby ano, letošek by zřejmě patřil bigotním fanatikům všeho druhu. Krom toho, že v Irsku vstoupil v platnost zákon proti rouhání, jsme se ještě dověděli o (naštěstí neúspěšném) útoku islamisty na autora jedné z Mohamedových karikatur, Kurta Westergaarda.

Nejdřív k irskému zákonu. Mít zákon proti rouhání, jakkoli středověkým se to zdá, není ani v dnešní Evropě nic tak mimořádného. Ve Velké Británii byl protirouhačský zákon zrušen teprve v roce 2008. I v Irsku bylo rouhání trestné už dříve, a tato trestnost je zakotvena přímo v ústavě:

Vydání či vyslovení rouhačské, buřičské nebo necudné věci je zločin, který se trestá podle zákona. (článek 41 ústavy Irska [2])

Až doposud byli irští rouhači chráněni před stíháním zdánlivě nepodstatnou věcí: rouhání nebylo nikde definováno. Irský Nejvyšší soud dokonce v roce 1999 explicitně rozhodl, že za rouhání nelze nikoho stíhat právě pro absenci definice tohoto zločinu. To se teď mění. Loňský Zákon o hanobení (An tAcht um Chlúmhilleadh / Defamation Act) neponechává nic náhodě a obsahuje definici rouhání. Nic tedy nebrání provinilce stíhat a ukládat jim pokuty.

V právních řádech snad každé země přežívají různé relikty dob dávno minulých, a není důvod se nad tím podivovat. Co za podiv stojí, je fakt, že v Evropě na začátku 21. století dochází k oživování podobných kostlivců. Na pováženou je navíc způsob, jak je rouhání definováno. Rouhání se dopustí, kdo

a) vydá nebo vysloví věc, která je hrubě urážlivá ve vztahu k věcem považovaným za posvátné jakýmkoli náboženstvím, v důsledku čehož vyvolá pobouření mezi podstatnou částí vyznavačů toho náboženství a b) vydáním či vyslovením dané věci zamýšlí takové pobouření vyvolat (viz zde)

Takto podaná definice nejenže omezuje svobodu projevu, ale omezuje ji velmi nešťastným způsobem. Měřítkem trestnosti není povaha činu samotného, ale míra pobouření jím vyvolaná. Historická zkušenost ukazuje, že ta nejzpátečničtejší, nejfanatičtější a nejméně tolerantní náboženství jsou také těmi nejnedůtklivějšími. Čím větší fanatik, tím viditelnější pobouření nad kritikou jeho víry. Zákon, v důsledku své formulace, chrání právě netolerantní fundamentalisty, ať už je jejich vyznání jakékoli.

Nepřijímám předpoklad, že náboženské cítění kohokoli zaslouží zákonnou ochranu; ale i kdybych tento přepoklad přijal, nemohl bych souhlasit s tím, aby se úroveň této ochrany odvíjela od osobních pocitů "poškozených". Bylo by to absurdní pojetí spravedlnosti: jakákoli rozumná spravedlnost nemůže být založena na principu přednostní ochrany toho, kdo nejvíce řve. Předpokládám sice, že zdravý rozum v konkrétních případech převládne. Jistou pojistku před masovým pokutováním kacířů představuje bod b) výše citovaného odstavce, který stanoví, že musí být prokázán úmysl urazit. Ale přesto považuji diskutovaný zákon za velmi nepříjemnou reminiscenci středověkého myšlení.

Jak bude zákon aplikován v praxi se zřejmě ukáže záhy, díky iniciativě ateistických aktivistů, kteří publikovali řadu rouhačských tvrzení pouze na protest proti nové právní normě. Viz zde.

Svým způsobem irský příklad volně souvisí s druhou věcí, o které chci psát, tj. útokem na Westergaarda. Je v Evropě dost lidí, kteří jsou ochotni říkat věty typu: "Autoři karikatur si mohou sami za to, že se musejí skrývat." Tito lidé pak tíhnou k podpoře zákonů typu irského protirouhačského opatření. Domnívají se, že nakonec z útoků proti náboženství nikdy nic dobrého nevzejde.

Ono je vlastně pravda, že z urážek náboženství bezprostředně nic dobrého nevzchází - obvykle teče adrenalin a občas i krev - potíž je ale v tom, že z absence takových urážek vzchází něco ještě horšího. Je to nedotknutelná modla posvátného kultu, který nesmí být kritizován. Fyzické útoky na ty, co tak činí jsou pak s povděkem kvitovány většinovou společností.

Ať už je Westergaardovo názorové pozadí jakékoli, považuji za skandální, že se on i jiní musejí skrývat, a možná se celý zbytek života budou muset skrývat, jen kvůli tomu, že nakreslili karikaturu. Je podle mého názoru povinností všech ostatních snažit se vytvářet takové podmínky, aby něco takového nebylo evropskou realitou.

Jedna ze strategií je vytvářet nové karikatury, tak aby autoři těch stávajících nebyli samotnými vojáky v poli, aby se ztratili v davu milionů dalších autorů. Všechny nás zabít nemohou. A tak tady je můj příspěvek:

(Pokud nejste zběhlí v arabském písmu, tak to krvavé nalevo je slovo Alláh.)

Pokud se domníváte, že se zbytečně dotýkám cítění slušných muslimů, mám pro ně jedinou odpověď: existence fanatických bratrů ve víře by vás měla stokrát víc urážet. Pokud vár urazí obrázek, pokud nedokážete zkousnout znevážení symbolu, pak buďte uraženi, protože je třeba, abyste si zvykli být uraženi.

Nedělám to proto, že by mi činilo radost někoho urážet. Dělám to pouze kvůli nemalému množství fanatiků, kteří jsou ochotni i vraždit kvůli obrázkům, jako je tento. Uvědomuji si, že pravděpododobnost, že si nějaký islamista tohle přečte je dost malá, a že riziko, které tím sám podstupuji, je zanedbatelné. Ale pokud budou podobné karikatury vytvářet všichni, pak si snad novodobí inkvizitoři uvědomí, že jejich snaha je marná.

Ať žije blasfemie!

Poznámky:
[1] V překladu "nechť ďábel sežere všechny církve Irska". Inspirován k tomuto titulku jsem byl irským příslovím (možná je to spíš kletba) go n-ithe an cat thú is go n-ithe diabhal an cat - "ať tě sežere kočka a ať ďábel sežere tu kočku". Považuji za politováníhodné, že v češtině nemáme podobně nápaditá rčení. Zda moje variace užitá v titulku naplňuje skutkovou podstatu rouhání podle irské normy, to nechť posoudí Irové sami.
[2] V originále: ir. Aon ní diamhaslach nó ceannairceach nó graosta a fhoilsiú nó a aithris is cion inphionóis é de réir dlí. / angl. The publication or utterance of blasphemous, seditious, or indecent matter is an offence which shall be punishable in accordance with law. Irské adjektivum použité jako ekvivalent angl. blasphemous je diamhaslach, a je odvozeno od dia = bůh a masla = urážka, doslova tedy bohourážka.