Je třeba bojovat o objektivitu vědy?

Zdálo se být součástí standardní definice vědy, že tvrzení, která předkládá, jsou formulována a ověřována podle určitých pevných zásad. Existence pevných a nepřekročitelných zásad ale v posledních desetiletích leží v žaludku především humanitním vzdělancům. Není výjimkou slyšet, že chladnost a neosobnost vědecké metody je jednou z příčin, ne-li hlavní příčinou, Holokaustu, gulagů, hospodářské krize a bůhví, čeho ještě. Poněvadž je podobné názory velmi často slyšet z úst filosofů i jiných humanitně orientovaných učenců, jeví se být odůvodněným předpokládat, že tento pohled na svět je v jejich kruzích standardem. Pokud tomu tak je, považuji to za zásadní problém, se kterým je třeba něco dělat.

V návaznosti na kauzu financování Akademie věd ČR jsem se dostal do diskuse na toto téma s Martinem Škabrahou na Britských listech. Ten požaduje, aby věda byla politizována, což zřejmě znamená podrobení silnější veřejné kontrole a uvolnění přísných kritérií vědecké práce. Rozhodl jsem se zde uveřejnit moji odpověď na jeho argumentaci (zaslanou též do BL). První část mé odpovědi, která obsahuje i odkazy na to, jak se argumentace vyvíjela předtím, je zde. Škabrahův článek "Když pravda vítězí" je tady.

Teď již k vlastnímu tématu, tj. politizaci vědy. Onen požadavek politizace vědy se jeví být založen na následujících tvrzeních či postojích:

1. Věda je příčinou řady negativních jevů (ekologická krize, umírání lidí v Hirošimě), aniž si tuto vinu vědci připouštějí.
   
2. Věda, tak jak funguje dnes, je (institucionalizovaně?) nezodpovědná, tj. vyvíjí se ignorujíc přitom potřeby společnosti.
   
3. Vědecký pokrok není demokraticky legitimní, mění svět bez výslovného souhlasu většiny lidí.
   
4. Věda je autoritářská instituce, která svou samotnou existencí blokuje určité cesty poznání.
   
5. Existuje riziko, že politika bude ovládnuta rigidními vědeckými postupy, aniž by v ní zbylo místo pro názory a postoje občanů.
   

Považuji výše uvedené argumenty za v prvním přiblížení nezávislé, a pokusím se je proto rozebrat postupně. U každé z nich se pak vyjádřím ke dvěma aspektům: v prvé řadě, nakolik je daný postoj opodstatněný a zda skutečně existuje problém hodný řešení, a v druhé řadě, nakolik "politizace vědy" může případný problém řešit. Škabraha bohužel neuvádí žádný konkrétní způsob, jak politizace vědy může vypadat. Nabízí se možnost uspořádávat pravidelně plebiscit o směřování výzkumu a tím tomuto výzkumu dodávat demokratickou legitimitu; věřil bych, že toto je jeho postoj, kdyby nedávno podobný názor - či spíše interpretaci názoru - Matěje Šustera z Liberálního institutu neoznačil za idiotské. V rámci pracovní hypotézy tak budu pokud možno, ačkoli se mi to jeví jako mírné znásilnění jazyka, do politizace vědy zahrnovat i pouhé zatažení etických kritérií do rozhodovacích mechanismů ve vědě. V každém případě budu mít na mysli mechanismy, které rozhodují o směřování výzkumu (tj. jakými otázkami se má věda zabývat) a zveřejňování výsledků (tj. cenzura). Považuji politickou kontrolu v těchto směrech za značně problematickou a budu argumentovat proti ní, ale a priori ji neodmítám a dovedu si představit (výjimečné) situace, kde může být na místě. O čem mluvit rozhodně nebudu, to je vliv politiky na výsledky výzkumu. Pokud by politická objednávka měla určovat, jaké budou odpovědi na otázky vědou zkoumané, pak už nemluvíme o vědě, ale o propagandě. Propaganda má jistě ve světě také své místo, ale je to docela jiné téma.

1. Vina vědy za problémy dneška. Klimatické změny, ozónová díra, zamoření okolí Černobylu, to jsou typické příklady viny, kterou věda údajně nese. Podívejme se na tuto vinu podrobněji.

Pokud se u soudu posuzuje vina, bývá dobrým zvykem zjišťovat, nakolik měl obviněný vůbec možnost předvídat negativní následky svého jednání. Nuže, kdo, na straně vědců, zavinil třeba klimatické změny? Pravděpodobně největší část zavinění lze adresovat dávným anonymních objevitelům ohně, a uhlí, část potom Newcomenovi a Wattovi za parní stroj, část všelikým inovátorům devatenáctého století, kteří umožnili rozmach průmyslu, nemalou část zavinění obdrží Benz za spalovací motor. Doplňte další, pokud jsem někoho významného opominul. A teď se ptejme, nakolik mohli tito lidé předvídat, že jejich vynálezy způsobí klimatické změny na konci dvacátého a počátku dvacátého prvního století. Navzdory lidské tendenci podceňovat složitost minulého rozhodování, když už víme, jak to dopadlo, nemyslím, že by kdokoli rozumný mohl podezřívat Watta z toho, že o negativních dopadech svého objevu věděl, ale v šílené touze po úspěchu je ignoroval. Stejně tak, jako je nemoudré vinit Marxe za hrůzy stalinismu.

Pokud se u soudu posuzuje vina, hledí se také na pozitivní důsledky činu, které od tohoto činu nelze oddělit. Pokud zabiju, jsem vrah, ale pokud zabiju a zachráním tak život dalším deseti lidem, lze na to hledět mnohem příznivěji. Celý technologický pokrok, který je příčinou ekologické krize, je také příčinou materiálních podmínek, ve kterých v současnosti žijeme. Mimo jiné toho, že devadesát procent lidí nemusí pracovat na poli za pomocí volských spřežení, umírat na choleru a neštovice a mít průměrný věk dožití třicet pět let. Při pohledu na posledních dvě stě padesát let technologického pokroku nelze ekologickou krizi jednoduše oddělit od těchto veskrze kladných důsledků, a soudit viníky ignorujíce tak závažné skutečnosti. Samozřejmě, stejně tak jako Watt neměl ponětí o klimatických změnách, neměl ponětí ani o většině kladných dopadů svého objevu. Ale aspoň tušil, že jeho stroj usnadní některé práce, které bylo předtím nutno vykonávat ručně. Pokud se na něho někdo dívá jako na monstrum ignorující dopady svého vynálezu v šílené honbě za objevem, není spravedlivým soudcem.

2. Institucionalizovaná nezodpovědnost. Již jsem napsal v předchozím bodu, že prakticky u jakéhokoli objevu je téměř nemožné předvídat všechny jeho důsledky, ať pozitivní, tak negativní. Přinejmenším existuje pozoruhodně málo historických příkladů situace, kdy z objevu plynoucí zlo předvídat bylo možno, ale kvůli bezohlednosti vědců bylo ignorováno. Škabraha si uvědomuje a sám píše, že atomová puma je zavádějícím příkladem a v daných souvislostech spíše argumentem proti politizaci vědy ("[p]říklad nukleární bomby je přitom svou křiklavou vázaností na bezprostřední politickou objednávku spíš zavádějící"), přesto jej neopomene zmínit, zřejmě pro nedostatek příkladů lepších.

Nemyslím si tedy, že by problémy způsobené novými objevy byli ve své většině předvídatelné. (Protipříkladem nemůže být citace předpovědi nějakého vizionáře z doby před sto padesáti lety, který některé z dnešních problémů dokázal uhádnout. Různých navzájem si odporujících předpovědí vizionářů, futurologů a proroků jsou tisíce, a není divu, že se některý z nich občas trefí. Který z nich, to se ovšem dozvíme, až když je pozdě.) Může politizace, ve smyslu dávání větší váhy etickým otázkám, na tomto stavu něco změnit? Těžko. Pokud o negativním důsledku nevím, sebevětší ohleduplnost mi tuto znalost nedodá. Fungování přírody, a tím spíš fungování společnosti, není jednoduché. Neexistuje způsob, jak systematicky předvídat nepříjemné důsledky nejen objevů, ale jakékoli činnosti. Lépe řečeno jeden existuje: je to setrvávání na osvědčených receptech, odmítání čehokoli nového, zkrátka stagnace, zkamenění společnosti do stálé a neměnné podoby. Pevně věřím, že tohle nikdo nechceme.

Nakonec pro účely diskuse můžeme připustit, že opravdu existují problémy, které by bylo lze předvídat a odvrátit, pokud by ve vědě fungoval nějaký "politický" mechanismus. Napadá mne například vývoj umělé inteligence, která se nám hypoteticky může "vymknout z rukou". Jaký by měl být onen politický regulační mechanismus?

Pokud slovo "politický" chápeme opravdu velmi volně, pak můžeme za nejjednodušší takový mechanismus považovat individuální odpovědnost jednotlivých vědců. Posílení individuální odpovědnosti vědců ale nepůsobí dojmem věrohodného řešení z několika důvodů. První je ten, že možná ani není co řešit. "Etická uvědomělost" bývá mezi vědci dost vysoká; rozhodně je situace lepší, než by se mohlo zdát ze Škabrahových článků. Druhý důvod je, že i kdyby úroveň této individuální odpovědnosti byla nedostatečná, radit její zvýšení nevypadá jako věrohodné řešení institucionalizované nezodpovědnosti, o které Škabraha píše. Třetí důvod je, že podobná řešení se snadno řeknou, a hůře udělají. Pokud bychom doporučovali toto, byli bychom tak trochu v pozici moralistů tvrdících, že lékem na kriminalitu je zvýšení úrovně morálky ve společnosti. Marnost takových rad je zřejmá.

Jak jinak? Etické komise skládající se ze samotných vědců by mohly být funkční alespoň tak, že by se vytvořilo fórum pro diskusi o rizicích výzkumu, a komunita by získala větší kontrolu nad svými obzvláště nezodpovědnými členy. Vzhledem k tomu, že dosažení význačného technologického pokroku je dnes prakticky výhradně plodem spolupráce širokých týmů, je velmi nepravděpodobné, že nezodpovědný jedinec i při absenci etických komisí měl šanci na vlastní pěst vyvinout technologii navzdory vůli svých kolegů. V neposlední míře takovéto komise neřeší situaci, kdy vědecká komunita jako celek je odtržena od potřeb zbytku společnosti, což se zdá být jednou ze Škabrahových obav.

Pak je tu možnost etických komisí tvořených z laiků. Při této myšlence se mi (subjektivně iracionálně) otvírá kudla v kapse, ale nakonec jsem nutkavou představu Galilea před inkvizičním tribunálem schopen potlačit. I když budu ignorovat všechny představitelné možnosti zneužití takového uspořádání, pořád je tu silná námitka. Představte si sadu laiků, před které předstoupí vědecký tým, který si chce prosadit možnost pracovat na objevu X. Laikové mají mlhavou představu o X, a pro přesné posouzení rizik jsou odkázáni na dobrozdání dotyčných výzkumníků. Buď jim budou věřit, čímž se ovšem jejich role stává víceméně formální, nebo jim věřit nebudou, čímž se jejich rozhodování stane neinformovaným. Není jednoduché rozpoznat rizikové směry výzkumu, a nemám iluze, že by se to takovým komisím dařilo. Pravděpodobně by blokovaly mnoho neškodných výzkumů a ty opravdu riskantní by prošly.

V souvislosti s tématem rizik spojených s novými technologiemi je třeba zmínit ještě jeden aspekt. Pokud chceme technologický rozvoj regulovat, měli bychom náš systém učinit stabilním i s ohledem na existenci lidí, kteří se jej budou snažit obcházet. Bylo by dost nemoudré aplikací nějakého "principu předběžné opatrnosti" úplně zakázat třeba vývoj umělé inteligence. Tím bychom totiž téměř s jistotou zaručili ne to, že umělá inteligence nebude vyvinuta, ale to, že ji vyvinou ti, kterým naše etické limity nic neříkají. Což by nebylo asi to nejlepší vyústění. Příklad jaderné bomby jasně ukazuje, že takové úvahy jsou reálnou součástí výzkumu potenciálně ničivých projektů. Ať už byly etické zábrany Oppenheimera a spol. jakékoli, ne nezodpovědnost a ingnorování etických otázek, ale strach že Němci vyvinou bombu dřív je donutil projekt dokončit.

3. Demokratická nelegitimita pokroku. Tohle je pravda. Technologický pokrok nemá demokratický mandát. Stejně tak, jako demokratický mandát postrádá mnoho dalších věcí, které ovlivňují náš život. Třeba pokrok ve filosofii. Marxe jsem již zmínil, a tady na něj můžeme vzpomenout znovu. Jaký měl demokratický mandát k vydání Kapitálu? Není sporu, že Marx ovlivnil společnost velmi výrazně, a udělal to bez mandátu. Nebo pokrok v kultuře. Vezměte si třeba techno. Nevím, kdo vynalezl techno, ale nemám pocit, že by k tomu byl legitimován většinou občanů, tehdy ani dnes. Techno sice neovlivnilo dějiny tak jako marxismus, ale může leckomu docela znepříjemnit život, třeba sousedovi technaře v paneláku.

Představa, že by myšlenky vyžadovaly demokratickou legitimitu pro svůj vznik či uveřejnění, mi připadá jako jedna z nejpodivuhodnějších ideí, které jsem kdy měl tu čest potkat. Už jenom prakticky - jak by se to dalo zařídit? Cenzura sice v jistých dobách fungovala, ale obvykle neměla nic moc společného s demokracií. Jen si to představte: Máte potenciálně rizikovou myšlenku, a chcete zjistit, zda existuje demokratický mandát k tomu, dát ji k dispozici veřejnému užití. Pak tedy o ní musíte hlasovat. Jenže zároveň ji musíte udržet v tajnosti, protože kdyby hlasování dopadlo negativně, myšlenku bude potřeba ututlat. Takže se bude hlasovat o něčem, co hlasující neznají...

Když uvážíme obtížnou předvídatelnost vlivu technologií na společnost (viz předpovědi z osmdesátých let, že na světě bude trh pro maximálně pár tisíc osobních počítačů), v souhrnu s předchozím bude jakékoli hlasování o technologickém pokroku sice formálně demokratická, ale prakticky bezobsažná procedura s náhodným výsledkem jen velmi vzdáleně odrážejícím předmět rozhodování. A pokud nakonec zjistíme, že nějaký směr výzkumu nemá legitimitu, jak zajistíme, aby v něm nebylo, třeba tajně, pokračováno?

Vůbec mi dělá potíže pochopit, čím se liší Škabrahou hájená pozice požadující demokratickou legitimitu vědeckotechnickému pokroku od jím kritizované Šusterovy pozice požadující široký souhlas občanů s financováním jednotlivých vědních oborů. Možná tím, že Šusterův požadavek je slabší: chce souhlasem občanů podmínit financování výzkumu z veřejných zdrojů. Pokud si výzkumníci najdou jiné zdroje, neříká k tomu nic. Škabraha naopak chce, alespoň to tak chápu, bez souhlasu občanů (neboť co jiného je demokratická legitimita) výzkum přímo zastavit. Předpokládám ale, že Škabraha vidí někde zásadní rozdíl, který já přehlížím. Pokud tím rozdílem má být, že Šusterovi jde o vynakládané peníze, zatímco Škabrahovi o etické hodnoty, pak bych rád upozornil, že i finance mají etické souvislosti. Prostředky věnované na provoz urychlovače částic (nebo analýzu ženského psaní v postmoderním diskursu) mohou chybět třeba v humanitární pomoci obětem zemětřesení na Haiti.

4. Autoritářství vědy. Škabraha se o autoritářství zmiňuje ve dvou souvislostech. První (vlastně v pořadí druhý) se týká námitek vědců proti označení potravin vyrobených z geneticky modifikovaných organismů. Z nich údajně "...čiší přesvědčení o tom, že jediný důvod, proč by občané mohli požadovat odlišení GM potravin od jiných, je to, zda jde o nezávadné krmivo, které „bezpředsudečným“ (čti: pasivním a poslušným) spotřebitelům připravili jejich chovatelé; nepadne ani slovo o tom, že by mohly legitimně vadit i jiné, obecně řečeno světonázorové souvislosti". Podle mého názoru z takového postoje spíš čiší přesvědčení, že občané by neměli být dezinformováni. Pokusím se vysvětlit na příkladě. Nedávno zde na Britských listech vyšlo několik krátkých poznámek k uveřejňování národnosti pachatelů trestných činů. Proti sobě stály dva názory: první, že veřejnost má právo být informována o všem, tedy i o národnosti pachatele, a druhý, který říká, že tato informace je irelevantní k danému sdělení a její uvádění podvědomě vytváří falešnou představu korelace mezi národností a výskytem trestné činnosti (zvláště, pokud se národnost explicitně nezmiňuje u domácích pachatelů). Podobně to funguje u potravin. Pokud se na obalu, v místech, kde jsou informace podstatné pro uvážení zdravotních rizik (obsahuje lepek, nevhodné pro diabetiky atd.) uvádí, že se jedná o potravinu vyrobenou z GMO, posiluje to falešný stereotyp říkající, že potraviny z GMO jsou zdravotně rizikové (zvláště, pokud se původ explicitně nezmiňuje u potravin získaných z jinak upravených organismů, například šlechtěním). Občané odmítající GMO kvůli světonázorovým souvislostem (jakým vlastně?) jsou podle mého mínění v zásadě iluzí. Drtivá většina odmítačů GMO se odvolává právě na jejich nebezpečnost. Mně osobně zákonná povinnost upozorňovat na genetickou modifikovanost až tolik nevadí (znám mimochodem člověka, který naopak kupuje přednostně výrobky z GMO, což by bez toho označení nemohl dělat), ale považovat kritiku této povinnosti ze strany některých vědců za důkaz autoritářské povahy vědy mi připadá přitažené za vlasy.

Jako druhý (v autorově pořadí první) příklad autoritářství vědy uvádí Škabraha "notoricky známý" příklad farmaceutického průmyslu a patentového systému. Říká, že právě kvůli existenci drahého aparátu patentového systému se výzkum orientuje pouze na ty druhy léčby, které lze patentovat, zatímco dochází k potlačování alternativních druhů léčby, "jako je možnost léčit rakovinu konopným výtažkem". Tento argument tak nějak stojí na předpokladu, že rakovinu skutečně lze léčit konopným výtažkem, nebo jinak jednoduše a levně, ale nedělá se to, protože v tom brání farmaceutický průmysl. Odkud se bere autorovo přesvědčení, že taková léčba existuje, mi není příliš jasné. Přijde mi mnohem pravděpodobnější předpokládat, že levné cesty k léčbě rakoviny byly již prozkoumány, včetně konopných výtažků, a ukázaly se být neúčinné. Jak by se farmaceutickým firmám podařilo zabránit výzkumu konopného výtažku? Pokud je taková léčba tak levná, že je nepatentovatelná, pak je možno ji aplikovat navzdory všem grantovým agenturám. Nebo je snad každý lékař natolik pod vlivem farmaceutické lobby, že mu to nedojde? Patentový systém a farmaceutický průmysl jistě mají své mouchy, ale tohle asi není dobrý příklad.

A nakonec, i kdyby to byla pravda, co Škabraha píše o konopných výtažcích, co to vlastně říká o vědě? Že vytváří instituce, které směřují k vlastnímu zachování a samy si neodhlasují vlastní konec? No ano, vytváří. Jenže to není něco, co by bylo vlastní vědě, či nějak úzce souviselo s její povahou. Akademie věd nebude pravděpodobně hledat argumenty pro svoje rozpuštění, ale stejně tak nebude argumenty pro svoje rozpuštění hledat senát či národní banka. "Žádná instituce nebude hledat argumenty pro vlastní zrušení" (zvýraznění H.B.), píše sám Škabraha.

Jak politizace vědy pomůže bojovat proti jejímu "autoritářství"? Záleží asi na tom, co rozumíme autoritářstvím a jakou formu politizace chceme zvolit. Nejsem si zcela jist, zda chápu dobře Škabrahův argument o tom, že "každá instituce potřebuje někoho, kdo ... bude respektovat její autoritu". Nevím, kdo v naší společnosti respektuje autoritu Akademie věd, ani co si pod tím přesně představit, ale ať je to jakkoli, zdá se, že kritizovány zde jsou instituce obecně, ne věda. Cestou ven by tedy přirozeně bylo vědu "odinstitucionalizovat" spíš než politizovat. Politika také vytváří instituce, to by bylo z deště pod okap.

5. Scientifikace politiky. Politik, chce-li uspět, musí přesvědčit občany, a použije takové argumenty, jaké má k dispozici. Snaha vyvolat dojem, že určitý postup je jedinou reálnou alternativou, je osvědčený postup. Pokud je možno postavit argument na zdánlivě betonově pevném vědeckém odvození – při zamlčení dlouhé řady ideologických premis – samozřejmě, že schopný politik tak argument postaví. Nemyslím, že by se jednalo o nahrazení politiky neideologickými "vědeckými" postupy, spíš se jedná o využití, či zneužití, vědy pro účely propagandy.

I když mě to občas, stejně jako Škabrahu, irituje, na rozdíl od něho se mi nezdá, že by se jednalo nějak zvlášt silně o trend poslední doby, ani že by to byla dominantní, či dokonce jediná užívaná forma demagogie. Politici nejsou o nic méně ideologičtí, než byli v minulosti. Pouze se při výčtu svých úspěchů odvolávají na HDP a průměrnou mzdu tam, kde se dříve odvolávali na výrobu oceli a velikost armády. Co mi jedině přijde podivné, je návrh, aby se tohle řešilo politizací vědy. Vždyť to je etalon kontraproduktivity! Jakmile se věda a politika přestanou považovat za oddělené nádoby, pak teprve uslyšíme vědeckých důkazů v politických projevech. Koneckonců politizovanou vědu i vědecký světový názor jsme tu už jednou (a obé naráz) měli.

V každém případě by jakýkoli návrh změny fungování vědecké komunity a jejího zařazení do širší společnosti neměl končit u nekonkrétního slova "politizace". Má-li takový návrh stát za úvahu, májí-li existovat důvody jej brát vážně, pak je potřeba dát mu konkrétní obsah. Navrhnout strukturu vědeckých institucí, mechanismy jejich fungování, způsob politické kontroly. Zamyslet se nad funkčností takového návrhu, nad jeho stabilitou,
uskutečnitelností, důsledky jeho realizace. Jinak riskujeme, že zatímco budeme psát polemiky, bude se svět vyvíjet samospádem bez ohledu na (bezpochyby jinak zajímavé) "intelektuální žvanění" těch, kteří by chtěli jeho vývoj usměrňovat.