úterý 18. října 2011

Doporučení pro komentátory

V znovuoživené diskusi pod tímto článkem došlo opakovaně k tomu, že filtr označil regulérní komentář za spam a přesunul ho do spamové složky. Není to první případ, a proto považuji za vhodné na toto riziko komentátory upozornit a přidat několik (nepříliš spolehlivých) rad, jak se mu vyhnout.

Pokud je komentář vyhodnocen jako spam, přesune se do složky Spam, odkud ho mohu manuálně přesunout zpět mezi regulérní komentáře. Je zde ale několik problémů:


  1. Pokud je komentář vyhodnocen jako spam okamžitě, nedostanu žádné upozornění, že k tomu došlo. Může se tak stát, že se o něm dozvím až po dlouhé době, když se podívám na obsah spamové složky. Ta je ale většinou prázdná, takže se do ní pravidelně nedívám, a po nějaké době se její obsah automaticky maže. Komentář tak může zaniknout bez povšimnutí.
  2. Může se dokonce stát, že filtr komentář smaže zcela, aniž by jej dal do spamové složky.
  3. Někdy se komentář zobrazí, ale filtr ho po určité době dodatečně vyhodnotí jako nevhodný a smaže. Za těchto okolností si autor komentáře nemusí povšimnout, že komentář zmizel. (Pokud komentář zmizí, je to vždy následkem činnosti filtru. Pokud někdy dojde k tomu, že nějaké komentáře smažu já manuálně, oznámím to v příslušné diskusi s uvedením důvodů. Zatím k něčemu takovému nikdy nedošlo.)


Spamový filtr nelze vypnout a ani pravděpodobně nastavit. Přístup Googlu jakožto provozovatele systému k této otázce je patrný zde. V zásadě je to: „skutečně si myslíme, že filtr vypínat nepotřebujete, kdyby to šlo, spameři by to zneužili, a vůbec, filtr funguje dobře, místo stížností nám radši pomožte filtr natrénovat tak, aby fungoval ještě líp“. Problém je, že na tomto blogu filtr dobře nefunguje: nepamatuji jediný případ, kdy by ve spamové složce skončil skutečný spam, a nesprávně zakázané komentáře tvoří odhadem 2% všech komentářů. (Protože ne všechny spamy končí ve spamové složce, je možné, že spousta případů prošla naprosto bez povšimnutí.) Jestli problémy tohoto rázu budou přetrvávat, uvážím převést blog jinam, což ovšem má své problémy.

Protože filtr je postaven tak, aby se mohl sám učit, je obtížné říct, jaká kritéria užívá při posouzení komentářů. Možná to nikdo pořádně neví. Přesto několik doporučení:

  • Odkazy jsou podezřelé. Jestliže vám neprojde komentář obsahující odkazy, snižte množství odkazů v poměru k množství textu.
  • Cizí jazyky jsou podezřelé. (Na Seznamu mejlový filtr žádá mně, jako odesílatele, zadávat ověřovací kód při posílání mejlů v angličtině a zcela znemožňuje poslat delší mejl ve francouzštině. Našel jsem stížnost, že Google označil jeden z finskojazyčných blogů za semeniště spamu. Předpokládám, že filtr na komentáře bude fungovat podobně.) Nemám naprosto žádné výhrady proti cizojazyčným komentářům zde, ovšem může se stát, že filtr takové výhrady mít bude.
  • Pokud vám komentář zmizí (a není to proto, že by vám mezitím spadl prohlížeč nebo jste se odhlásili z účtu nebo něco podobného), neposílejte tutéž verzi komentáře opakovaně. Filtr je konsistentní a co jednou zadržel, napodruhé také nepustí. Navíc je možné, že opakované zasílání téhož bere jako příznak spamerství. Navíc, sedm kopií jednoho komentáře ve spamové složce znamená, že buď jednu povolím a šest smažu (a šest smazaných instancí přibyde do databáze, podle které filtr rozpoznává spam), nebo musím povolit všech sedm a šest smazat manuálně v dalším kroku, což je pro mně nepohodlné. Místo opakovaného zasílání zamítnutého komentáře zkuste jinou, upravenou verzi, nebo napište zkrátka „komentář zmizel“; tím mě upozorníte na to, že mám zkontrolovat spamovou složku.
  • Krátké komentáře mají obecně větší šanci projít než dlouhé. Pro čitelnost a strukturu debaty je lepší, pokud komentátor všechny námitky shrne do jednoho delšího příspěvku, filtr ale někdy může vynucovat opak.
  • Filtr kontroluje nejen obsah komentáře, ale i odkud byl komentář odeslán. Posíláte-li komentář jako majitel účtu na Googlu, jedno filtrování proběhne už na vaší straně, a já se o ničem nemusím dozvědět. Jestli vám komentáře mizí bez zjevného důvodu, může se stát, že je váš účet považován za podezřelý (možné důvody pro podezření: dřívější komentáře vyhodnocené jako spam, podezřelé jméno účtu, prázdný vlastní blog, ...) V takovém případě může být vhodnější komentovat anonymně.

čtvrtek 13. října 2011

Strážci stylu


Anglicky mluvící studenti se pravidelně setkávají s doporučením, aby ve svých textech nepoužívali slovesa v trpném rodě. Původ tohoto doporučení sahá přinejmenším do první poloviny dvacátého století. Z této doby pochází pamflet Elements of Style, sepsaný v roce 1918 a v dnešní podobě poprvé vydaný v roce 1959, který je aspoň v USA pro mnoho lidí hlavní autoritou v otázkách gramatiky a stylu. Jeho autoři, W.Strunk a E.B.White, píší

Činný rod je zpravidla přímější a ráznější než trpný.

a v dalším doporučují se trpných konstrukcí vyvarovat. K tažení proti trpnému rodu se přidal i George Orwell ve svém eseji Politics and the English Language. O Orwellovi je známo, že kvalitu jazyka považoval za jeden z podstatných faktorů formujících politické zřízení, a nepřekvapuje tak, že byl kritický k úrovni jazyka v médiích. O trpném rodě píše

Nikdy neužívejte trpný rod, můžete-li užít činný.

Strunk a White byli ve své kritice trpného rodu relativně umírnění a zmínili i situace, kde je jeho užití vhodnější. Orwell, a s ním většina pozdějších autorů jazykových doporučení, je již ve svém doporučení přímější a ráznější: nikdy neužívejte... Stalo se standardem stylistických příruček o trpném rodu říkat, že prozrazuje zbabělost a nerozhodnost autora, přispívá k politické nezodpovědnosti tím, že zamlčuje činitele dějů, zatemňuje význam sdělení, těžko se čte a vůbec je lepší se jeho použití vyvarovat, kdykoli to je jenom možné.

Jsou ovšem odsudky proti trpnému rodu smyslupné? Samozřejmě, většina z uvedených charakteristik (méně přímý a rázný, zbabělý, nerozhodný, těžko čitelný) jsou subjektivní hodnocení, jejichž pravdivost je zatěžko ověřovat. Jiné (vede k nezodpovědnosti, zatemňuje smysl sdělení) by se asi nějak ověřit daly, ale určitě ne jednoduše. Zajímavé světlo na věc ovšem vrhá skutečnost, že kritikové trpného rodu jej neužívají o nic méně často, než zbytek populace; někdy dokonce častěji. Hned první věta diskutovaného Orwellova eseje koneckonců obsahuje trpnou konstrukci „it is generally assumed“.

Neméně ironická je skutečnost, že tažení proti trpnému rodu se účastní ve velkém počtu i lidé, kteří nejsou schopni trpný rod rozpoznat. Týká se to koneckonců i Strunka a Whitea, kteří uvádějí čtyři ilustrace nevhodného užití trpného rodu, z nichž pouze jedna trpný rod skutečně obsahuje (pěkná obecná kritika jejich Základů stylu je zde). Řada potíračů trpného rodu považuje za trpnou každou konstrukci využívající pomocného slovesa, díky čemuž vznikají skvosty jako je příklad uvedený v tomto článku, kdy universitní vyučující označí ve studentském textu jako (z důvodu trpnosti) nevhodné deset frází, znichž jsou skutečně trpné pouze tři. Podobná praxe ovšem tvoří dobré odůvodnění pro některé radikálnější stylistické normotvůrce, kteří jdou dokonce tak daleko, že navrhují vykázat nejen trpný rod, ale všechny konstrukce využívající pomocného slovesa to be. Tak lze bezpečně vymýtit většinu trpných tvarů, aniž by člověk byl nucen je umět identifikovat.

Vybral jsem příklad z cizího jazyka, poněvadž jsme my Češi tažení proti trpnému rodu z velké části ušetřeni. Hlavní autorita přes český jazyk, ÚJČ, naštěstí jazykový preskriptivismus již delší dobu neprosazuje. Možná ale naše štěstí nebude dlouho trvat. Kritika trpného rodu se objevuje i v populárních doporučeních týkajících se českého jazyka.

Proč ale o tom vůbec píši: zajímavá otázka je, jak je možné, že se po generace udržuje při životě doporučení zapovídající užití zcela běžného mluvnického jevu; doporučení, které přitom nedodržují ani ti, kdo ho halasně šíří? Spor praxe a teorie na straně šiřitelů zde přitom nemíním jako klasické ad hominem, ve smyslu „kdo vám dává právo mi cokoli nařizovat, pokrytci?“. Jde spíš o to, že kritikové trpného rodu byli často velmi dobrými spisovateli — přinejmenším u Orwella je asi zbytečné tuto skutečnost dále dokládat. To, že sami trpný rod užívají, dokládá, že v obecnosti čtivost ani srozumitelnost textu nepoškozuje. Nekonsistence vlastní praxe a projevených názorů pak pouze ukazuje, že když člověk něco umí, neznamená to nutně, že je schopen správně rozpoznat, v čem jeho umění spočívá.

Dobrým spisovatelem se člověk nestává studiem normativních příruček. Stylistická obratnost vzniká dlouhodobým psaním a čtením, stává se intuitivním procesem, který se neobrací na explicitně formulovaná pravidla [*]. Člověk umí snáze posoudit, zda určitá formulace je elegantní, než proč je nebo není elegantní. Pokud si otázku proč položí, odpověď může být s realitou naprosto nesvázána. Například, ve výše odkazovaném článku kritizujícím používání trpného rodu v češtině je citována tato pasáž:

„Po dobu deseti let byl zkoumán přínos měření věku, krevního tlaku, váhy, kouření, tělesného cvičení a cholesterolu v krvi pro predikci úmrtí a kardiovaskulárních onemocnění. Bylo zkoumáno 16 skupin čítajících 12 763 mužů ve věku 40-59 let (na začátku studie) ze sedmi zemí (Jugoslávie, Finsko, Itálie, Nizozemí, Řecko, USA a Japonsko). Bylo zjištěno, že nejrizikovějšími faktory jsou věk, systolický krevní tlak a koncentrace cholesterolu v krvi (vzhledem k nasyceným mastným kyselinám ve stravě). Nebylo prokázáno, že by rozdíly v incidenci byly svázány s charakteristikami kohort, co se týče relativní tělesné hmotnosti, kouření nebo tělesného cvičení. Způsob zpracování dat je zvlášť přínosný pro epidemiology.“

Autor článku tuto pasáž kritizuje jako „napsan[ou] strašným stylem“, který „prozrazuj[e] mechanistickou filozofii, která před dlouhou dobou ovládla medicínu“. „Snadno se dá představit, že by takto mluvil robot“, dodává autor. (Formulace jakoby zkopírované z Orwellova eseje, chce se dodat mně.) Příčinou je údajně to, že „[v] tomto odstavci používá každá věta trpný rod“ (což není pravda — poslední věta je v rodě činném, dá-li se vůbec rodová klasifikace vztáhnout na jmenný přísudek se sponou) a autor doporučuje, aby lékaři používali „více sloves“ (což je nesmysl, trpné příčestí je slovesný tvar jako každý jiný, přechodem k činnému rodu sloves v žádném případě nepřibude). Byl by text srozumitelnější, kdyby první věta začínala „po dobu deseti let jsme zkoumali přínos ...“? Pochybuji. Hlavním důvodem relativní nesrozumitelnosti textu, mnohem spíš než trpný rod, jsou dlouhé věty, odborné termíny a specializované téma. Máme tu ale příklad relativně komplikovaného textu který užívá trpný rod, a to stačí při nepříliš pečlivém posouzení k vyvození názoru, že trpný rod přispívá k nesrozumitelnosti.

Jakmile jednou zaujmeme názor, že trpný rod je špatně, je velice snadné se v tomto názoru utvrzovat. Mozek zpracovává jazykové podněty automaticky, aniž by analyzoval gramatické kategorie. Nepěkné formulace nás ovšem trknou, pozastavíme se nad nimi, a pokud obsahují trpný rod, potvrdíme si svůj negativní názor. K tomu může dojít bez ohledu na to, zda trpný rod je příčinou nepěknosti (jako třeba ve větě „slepice byla vykuchána mnou“) nebo není (jako ve výše uvedeném příkladě). Může to skončit až naším obrácením k protitrpnému aktivismu, který dále vede k dalšímu šíření jazykových předsudků.

Jiným efektem, jehož působení nelze zanedbat, je móda. Asi každý rozpoznává, že módní trendy jsou bezdůvodné normy měnící se každých pár let, a přesto tyto normy většina lidí do značné míry respektuje. Nemluvím teď pouze o módních fanaticích, kteří musejí být in a mění tak šatník s tříměsíční periodou. To jsou extrémy; móda ale ovlivňuje většinu z nás: nepotkáte běžně na ulici člověka oděného do tógy nebo nosícího cylindr, i když ve své době to byly zcela konvenční způsoby odívání. Rok výroby automobilu zpravidla odhadnete s desetiletou přesností podle designu; aniž by existoval funkční důvod pro rozdíl ve tvaru světlometů vozů z roku 1990 a vozů dnešních, vizuálně je dvacetiletý rozdíl velmi dobře patrný.

Ačkoli jsou módní normy v podstatě libovolné, lidé je racionalizují odkazy na estetiku nebo funkční nadřazenost, často s užitím vágních frází a silných slov. Pro příklad si stačí najít nějakou debatu o tom, zda nová Octavia je hezčí než stará („dynamický vzhled“) nebo jestli je přípustné nosit ponožky do sandálů („je to prostě hnus“). Není rozumné předpokládat, že účastníci těchto debat lžou. Pokud ale nelžou, musíme přijmout fakt, že módní trendy ovlivňují naše estetické vnímání; že pokud přijmeme normativní stanovisko, že ponožky do sandálů nepatří, za nějakou dobu si začneme myslet, že ponožky v sandálech jsou odporné. Je to způsob, jak přijmout bezdůvodné normy za své, aniž bychom ztratili sami před sebou tvář.

Jazyk podléhá módním vlivům stejně, jako odívání nebo karosérie automobilů. Pokud se nám nějaký jazykový prostředek zdá být nepěkný, neelegantní, těžkopádný, špatně čitelný nebo jinak esteticky neuspokojující, a pokud tento názor veřejně projevuje řada dalších lidí, je dost dobře možné, že naše estetické cítění je dodatečnou racionalizací existující společenské normy. Netýká se to pochopitelně pouze jazyka, a je dobré mít tuto skutečnost na paměti, když se chystáme napsat nějaký estetický odsudek.

Bezprostřední motiv pro napsání tohoto postesknutí souvisí také s jazykem, v tomto případě programovacím. Potřeboval jsem upravit bashový skript obsahující cyklus s řadou instrukcí, něco jako

while :
do
instrukce 1
instrukce 2
...
instrukce n
done

Každá z instrukcí mohla selhat, a v případě selhání bylo potřeba začít běh cyklu znovu od první instrukce. Jednoduchá metoda, jak to zařídit, je otestovat v každém kroku selhání, a pokud k němu dojde, skočit jednoduše na začátek. Moje představa byla zhruba

while :
do
zacatek
instrukce 1
if selhalo then
goto zacatek
fi
instrukce 2
if selhalo then
goto zacatek
fi
...
instrukce n
done

Nebyl jsem si ovšem jist syntaxí, a tak jsem zkusil vyhledat, jak přesně funguje bashový příkaz goto. Samozřejmě nejsem první, koho tato otázka zajímala, a tak Google vyhodil odkaz na fórum ... kde hned první odpověď byla velmi přínosná: „To není dobrý nápad užívat GOTO v BASHi. Zkus místo toho příkaz while, nebo použij funkce.“ Nechci spekulovat o motivaci těch, kdo na žádost o vysvětlení nějakého tématu odpovědí, že to tazatel vlastně vůbec znát nepotřebuje; nicméně je téměř jisté, že tato odpověď souvisí s předsudkem rozšířeným mezi programátory: používat příkaz goto je nesprávné.

Původ odporu k příkazu goto lze vystopovat k Dijkstrově článku z roku 1968, a Dijkstra v něm tvrdí, že kritika je ještě starší. Staví vcelku abstraktní argument založený na tom, že přítomnost skoků uvnitř programu je v konfliktu se schopností programátora mít přehled nad tím, co program dělá. Kritika je pravděpodobně založena na negativních zkušenostech s programy, které díky přítomnosti velkého množství skoků postrádají přehlednou strukturu. Naneštěstí Dijkstra formuloval své doporučení velmi rezolutně: „došel jsem k přesvědčení, že trpný rod příkaz goto by měl být zrušen ve všech vysokoúrovňových programovacích jazycích (tj. všech kromě, možná, prostého strojového kódu)“. Dijkstra byl programátorská těžká váha, není tak divu, že odmítání gota se stalo součástí „dobrého vychování“. Doporučení, že bychom jej nikdy neměli používat (kromě vzácných výjimek, jak bývá pro zachování dekora dodáno) si přečteme téměř v každé učebnici programování. Dá-li člověk do svého kódu goto, může si vsadit na to, že se najde stylistický purista, který to označí za prasárnu. Používat tento příkaz je přece nepřehledné, nebezpečné a vůbec proti dobrým mravům.

Je samozřejmě pravda, že nadužívání skoků uvnitř programu může vést k nepřehlednému kódu. A je pravda, že zpravidla jsou řídící struktury typu while nebo for přehlednější. To ale neospravedlňuje plošné tažení proti tomuto příkazu, hlava nehlava, přehlednost nepřehlednost. Jistě, popsaný problém s návratem na začátek cyklu lze řešit například takto

while :
do
instrukce 1
if dosud neselhalo then
instrukce 2
fi
if dosud neselhalo then
instrukce 3
fi
...

if dosud neselhalo then
instrukce n
fi
done

nebo takto

while :
do
instrukce 1
if dosud neselhalo then
instrukce 2
if dosud neselhalo then
instrukce 3
...

if dosud neselhalo then
instrukce n
fi
fi
...
fi
done

nebo takto

while :
do
while :
do
instrukce 1
if selhalo then
break
fi
instrukce 2
if selhalo then
break
fi
...
instrukce n
done
done

První varianta zbytečně opakovaně testuje tutéž věc, druhá je zakončená podivnou sekvencí n příkazů fi (když člověk jeden omylem umaže, snadno si toho nevšimne), třetí zavádí dva vnořené cykly, což není zrovna ideální způsob, jak učinit fungování kódu zřejmým. Nezdá se mi, že by byla jakákoli z těchto variant přehlednější než ta původní užívající goto.

A pointa? V bashi příkaz goto implementovaný není. Tvůrce se zjevně rozhodl, že příkaz, který slušný programátor nepotřebuje, by měl být vynechán.

neděle 9. října 2011

Panoptikum pravopisů


V tomto článku je pro označení výslovností užita mezinárodní fonetická abeceda.

Minulý týden se na blogu Massive Error rozhořela debata o míře složitosti a nepravidelnosti angličtiny a jiných jazyků (pod tematicky naprosto nesouvisejícím článkem, jak už to tak bývá). Anglický pravopis je častým terčem kritiky a skutečně příliš pravidelně nepůsobí; výslovnost některých slov je bezpochyby překvapující. Speciální kategorií jsou místní jména, jmenujme třeba Cholmondeley [tʃʌmli], Worcester [wʊstər] nebo Ravenstruther [rɛnstri]. Angličané s nadsázkou říkají, že slovo fish by se klidně mohlo psát ghoti. Jak jsou na tom ale s pravidelností ostatní jazyky?

Abych na tuto otázku odpověděl, pokusím se obodovat vybrané jazyky na základě několika poloobjektivních kritérií. Hodnotím pouze pravopis, nedívám se tak na nepravidelnosti v gramatice nebo složitost fonetiky. Čím více bodů, tím složitější pravopis. Kritéria jsou:

A obsahuje spřežky

Za spřežky počítám skupiny dvou nebo více písmen vyslovované jako jedna hláska nebo více hlásek způsobem odlišným od toho, jak se čtou jednotlivá písmena. Typickými spřežkami jsou ch (čeština, španělština, italština ...), sz (polština, maďarština ...), ph (angličtina, francouzština). Skupiny písmen čtené jako sekvence hlásek odlišných od pravidelné výslovnosti těchto písmen, ve kterých lze přiřadit hlásky jednotlivým písmenům, neklasifikuji jako spřežky, ale jako výslovnost závisející na okolních znacích (kategorie C). Sem spadají třeba německé digramy eu, ei. Někdy je situace sporná (polské ci před samohláskou), v takových případech je moje posouzení samozřejmě zatíženo subjektivitou. Zdvojené samohlásky vyznačující délku nepovažuji za spřežky, nedochází-li k výraznému posunu artikulace. Poloražené souhlásky zapisované tz, ts, dz apod. nepovažuji za spřežky, i když jsou v příslušném jazyce považovány za jednu hlásku. Bodování: 0 = absence spřežek, 1 = jedna nebo dvě spřežky, 2 = tři až šest spřežek, 3 = více než šest spřežek.

B obsahuje nejednoznačnost převodu textu do zvuku (domácí slova)

Pokud bez znalosti daného slova nelze s jistotou odvodit výslovnost, započítávají se body v této kategorii. Nejčastějším prohřeškem pravopisů je nevyznačený pohyblivý přízvuk, který někdy navíc ovlivňuje kvalitu a délku samohlásek. Ojedinělá nepravidelně čtená slova jsou jiný případ (francouzské eu; nepočítám přejatá slova psaná v původním pravopise). Další možnost jsou skupiny písmen s dvojí nebo vícerou výslovností (anglické th). Počet bodů v této kategorii je roven počtu splněných kritérií (nevyznačený přízvuk / nepravidelná slova / dvojí výslovnost písmen nebo spřežek).

C výslovnost písmen závisí na jejich okolí

Znaky nebo skupiny znaků vyslovované různě v závislosti na okolních znacích nebo pozici ve slově. Sem patří česká spodoba znělosti, italská dvojí výslovnost c, g v závislosti na následném samohlásce, francouzské tiché souhlásky na konci slova. U spodoby znělosti nebo artikulace (zejména nosovek, typu np [mp]) je často obtížné určit, zda k ní v daném jazyce dochází (může záviset na pečlivosti vyslovování), za každý z těchto jevů tak je půl bodu. Palatalizace (měkčení) souhlásek v blízkosti předních nebo zavřených samohlásek je za půl bodu nebo jeden bod (podle četnosti; sem počítám i jevy, které byly historicky palatalizací, i když dnes posunují výslovnost jiným směrem - [k] ⇒ [s] například). Další jevy po půl až jednom bodu, maximálně do tří bodů. Změny výslovnosti v rámci alofonů (např. německá dvojí výslovnost ch) se nezapočítávají.

D nejednoznačnost převodu zvuku na text (domácí slova)

Pokud může být jedno slovo mluveného jazyka zapsáno několika způsoby, započátávají se body v této kategorii. Typicky se jedná o hlásky nebo skupiny hlásek, které mají několik alternativních zápisů, jako české [i]: i, y. 0 bodů: není pochybnost o psané podobě jakéhokoli slova, 1 bod: maximálně dva alternativní zápisy hlásky nebo skupiny hlásek, 2 body: tři až šest alternativních zápisů, 3 body: více než šest alternativních zápisů. Nepočítám sem nejednoznačnosti vzniklé vlivem spodoby znělosti nebo místa artikulace, to je pokryto v předchozím bodě.

E přejatá slova

0 bodů mají jazyky, jež důsledně foneticky přepisují přejatá slova (s výjimkou výrazů, které ještě nezdomácněly), 1 bod pro jazyky, kde se přejatá slova přepisují jen někdy nebo s odchylným pravodpisem, 2 body pro jazyky ponechávající přejatá slova v původní podobě.

Tak a teď ke konkrétním jazykům. Aby článek nebyl příliš dlouhý a nemusel jsem psát o jazycích, o kterých nic nevím, omezil jsem se na oficiální jazyky EU. Je i tak téměř jisté, že jsem na spoustu věcí zapomněl, a některá nízká bodová ohodnocení jsou spíš důsledkem mé neznalosti než pravidelnosti hodnoceného pravopisu. Budu rád za každé upozornění na takové nedostatky.



Čeština 5 bodů.

  1. Spřežka ch, 1 bod.
  2. Přízvuk pevný, bez dvojí výslovnosti, 0 bodů.
  3. Spodoba znělosti, měkčení d, t, n před i, ě. 1 bod.
  4. Identická výslovnost i/y, í/ý, ú/ů a v některých případech je/ě. 2 body.
  5. Originální pravopis některých později přejatých slov, odlišná výslovnost latinských a řeckých slov (i neměkčí). 1 bod.


Slovenština 5 bodů.

  1. Spřežka ch, 1 bod.
  2. Přízvuk pevný, dvojí výslovnost dentál před e (teraz vs. teplý). 1 bod.
  3. Spodoba znělosti, měkčení d, t, n před i, e. 1 bod.
  4. Identická výslovnost i/y, í/ý, 1 bod.
  5. Originální pravopis některých později přejatých slov, odlišná výslovnost latinských a řeckých slov (i, e neměkčí). 1 bod.


Polština 7 bodů.

  1. Jednoznačně spřežky sz, cz, rz, ch. Za spřežky je možno považovat i ci, si, zi, ni před samohláskami. 3 body.
  2. Přízvuk pevný (doplněno: nepravidelnost v tvarech minulého času a kondicionálu sloves), řídká dvojí výslovnost rz odděleně vs. jako spřežka (marznąć vs. marzyć), 1 bod.
  3. Spodoba znělosti, měkčení c, z, s před i. 1 bod.
  4. Identická výslovnost rz/ż, (doplněno) h/ch, ó/u, někdy e/ę. 2 body.
  5. 0 bodů.


Slovinština 2 body.

  1. Spřežky nj, lj, 1 bod.
  2. Pohyblivý neznačený přízvuk, 1 bod.
  3. 0 bodů.
  4. 0 bodů.
  5. 0 bodů.


Bulharština 1 bod.

  1. Bez spřežek (digrafy s měkkým znakem ь považuji za sekvenci dvou fonémů), 0 bodů.
  2. Pohyblivý neznačený přízvuk, 1 bod.
  3. 0 bodů.
  4. 0 bodů.
  5. 0 bodů.


Italština 5 bodů.

  1. Spřežky ch, gh, gn, gl a před zadními samohláskami se nacházející ci, sci. 2 body.
  2. Přízvuk většinou stálý, odchylky značené někdy. Nejasná znělost psaného z. Rozdíl mezi zavřenou a otevřenou variantou přízvučného e, o zjevný pouze ve slabikách s označeným přízvukem. 1,5 bodu.
  3. Měkčení c, g, sc před i, e, 1 bod.
  4. Diakritické rozlišení některých homonym, 0,5 bodu.
  5. 0 bodů.


Rumunština 5,5 bodu.

  1. Spřežky ch, gh, 1 bod.
  2. Neznačený pohyblivý přízvuk. Dvojí výslovnost e v počáteční pozici ([e/je]). 2 body.
  3. Měkčení c, g před i, e, tiché koncové i po souhlásce. 1,5 bodu.
  4. Identická výslovnost â/î, 1 bod.
  5. 0 bodů.


Španělština 4 body.

  1. Spřežky ch, ll, qu; gu před e, i. 2 body.
  2. Přízvuk většinou pravidelný, odchylky značeny. 0 bodů.
  3. Měkčení c, g před i, e, 1 bod.
  4. Identická výslovnost c/z před e, i, 1 bod.
  5. 0 bodů.


Portugalština 7 bodů.

  1. Spřežky ch, lh, nh, qu; gu před e, i, (doplněno) nosovky On, Om (O je libovolná samohláska). 3 body.
  2. Přízvuk pravidelný, odchylky značeny. Nemám moc přehled o jednoznačnosti zápisu samohlásek, věc komplikuje závislost na dialektech a velké rozdíly mezi evropskou a brazilskou portugalštinou. 0 bodů.
  3. Měkčení c, g před i, e (některá nářečí v Brazílii měkčí i t, d před i). 1 bod.
  4. Identická výslovnost s/z mezi samohláskami, identická výslovnost e, i v nepřízvučných slabikách (nejisté), diakritické rozlišení homonym; (doplněno) identická výslovnost an/ã, on/õ. 3 body.
  5. 0 bodů.


Francouzština 11 bodů.

  1. Spřežky ch, ll, gn, au, ou, eu, oe, ai, ei, an, en, in, on, un, qu; gu před e, i. 3 body.
  2. Přízvuk stálý. Nepravidelně vyslovovaná slova (eu [y]), dvojí výslovnost skupin znaků v závislosti na gramatické roli (ent ve slovesných koncovkách). 2 body.
  3. Měkčení c, g před i, e, znělá výslovnost s mezi samohláskami, vypouštění koncových s, t, x a někdy r, různá výslovnost samohlásek (němé vs. otevřené e, otevřené vs. zavřené o, nosovky pouze v zavřených slabikách (-en vs. -enne)). 3 body.
  4. Identická výslovnost c/s, g/j před e, i, mnoho identit mezi samohláskami (e/et/ai/ei/è/est, o/ô/au), diakritické rozlišení homonym. 3 body.
  5. 0 bodů.


Angličtina 14 bodů.

  1. Spřežky ch, sh, th, ee, ea, oo, au, eu, ou, gh ... V angličtině je těžké určit hranici mezi fonémy v písmu. Je ve slově though [ðǝʊ] němá spřežka gh nebo spřežka ugh vyslovovaná [ʊ]? Každopádně, 3 body.
  2. Pohyblivý neznačený přízvuk. Dvojí výslovnost spřežek ea, th, gh, dvojí výslovnost g před i, e. Velké množství výjimek. 3 body.
  3. Měkčení c a někdy g před i, e, závislost výslovnosti samohlásek na otevřenosti slabiky (fat vs. fate), němé koncové e, změna výslovnosti a po w (war vs. bar), řada vzájemých vlivů mezi sousedícími samohláskami... 3 body.
  4. Identická výslovnost c/s a někdy g/j před e, i, řada dalších identit (ee/ei/ea, i/y, ...), 3 body.
  5. Řada výjimek pro cizí slova, 2 body.


Nizozemština 2,5 bodu.

  1. Spřežky ch, ie, 1 bod.
  2. Pohyblivý přízvuk, značený někdy. 0,5 bodu.
  3. Spodoba znělosti, spřežka ij [ej]. 1 bod.
  4. 0 bodů (nejisté).
  5. 0 bodů (nejisté).


Němčina 5,5 bodu.

  1. Spřežky ch, sch, ie, 2 body.
  2. Pravidelný přízvuk. Zřídkakdy nejasnost ve čtení spřežky sch (bisschen vs. Bischof). 0,5 bodu.
  3. Spodoba znělosti, změněné výslovnosti samohlásek v ei, eu, äu, změna výslovnosti s před p, t na začátku slova. 1,5 bodu.
  4. Identická výslovnost ei/ai, většinou i e/ä. 1 bod.
  5. Specifická výslovnost latiské koncovky -tio(n), 0,5 bodu.


Dánština 6,5 bodu.

  1. Bez spřežek (æ považuji za jeden znak) - zde si jsem ovšem dost nejistý. 0 bodů.
  2. Těžko říct. Přechod od psané k mluvené formě je značně netriviální a pokud se dá charakterizovat pomocí pravidel, jsou tato pravidla složitá. Kromě přízvuku existuje v dánštině podivný jev nazývaný stød, jehož umístění ve slově není značeno. Musím-li hodnotit, 2 body.
  3. 3 body, nejsem ovšem s to přesně vyjmenovat proč.
  4. 1,5 bodu (odhad).
  5. 0 bodů (nejisté).


Švédština 5 bodů.

  1. Spřežky sj, sk (druhá vyslovována jako jeden zvuk pouze před předními samohláskami), 1 bod.
  2. Pohyblivý neznačený tonální přízvuk. 1 bod.
  3. Měkčení g, k před i, y, ä, ö, g i někdy na konci slova. Délka samohlásek závislá na otevřenosti slabiky. 2 body.
  4. Pravděpodobně stejná výslovnost sj/sk v některých pozicích, taktéž g/j. 1 bod.
  5. 0 bodů (nejisté).


Litevština 3 body.

  1. Bez spřežek, 0 bodů.
  2. Neznačený tonální přízvuk. 1 bod.
  3. 0 bodů (nejisté).
  4. Identická výslovnost ą/a, ę/e, į/i, ų/ū. 2 body.
  5. 0 bodů. Jeden z mála jazyků, který foneticky přepisuje i cizí vlastní jména.


Lotyština 3 body.

  1. Bez spřežek, 0 bodů.
  2. Neznačený tón, dvojí (otevřená a zavřená) výslovnost e, ē. 2 body.
  3. 0 bodů (nejisté).
  4. 0 bodů.
  5. Nepravidelná výslovnost o v přejatých slovech ([o] oproti domácímu [uo]), 1 bod. Jeden z mála jazyků, který foneticky přepisuje i cizí vlastní jména.


Irština 12 bodů.

  1. Spřežky bh, fh, mh, dh, gh, th, ng, ae, na začátku slova i fh, bp, mb, dt, nd, gc, ng, bhf. 3 body.
  2. Přízvuk stálý nebo pohyblivý, závisí na dialektu, neznačen. Nepravidelně vyslovovaná slova (ag, is [eg, is] namísto pravidelného [ag, iʃ]), nepravidelná výslovnost některých gramatických koncovek (-fidh). 3 body.
  3. Měkčení prakticky všech souhlásek po a před i, e (krom spřežky ae). Němé mh, gh mezi samohláskami. Některé samohlásky slouží pouze pro měkčení okolních souhlásek a vůbec se nevyslovují. 3 body.
  4. Identická výslovnost sh/th/h, dh/gh, bp/b, gc/g, dt/t, nd/n, bhf/bh/mh/v a mnoha samohláskových skupin. 3 body.
  5. 0 bodů.


Řečtina 5,5 bodu.

  1. Spřežky αι, ει, οι, ου, μπ, ντ, γγ, 3 body.
  2. Pohyblivý přízvuk značen. 0 bodů.
  3. Spřežky μπ, ντ čteny [b, d] na začátku slova, [mb, nd] uprostřed. Na začátku slova pouze ve slovech cizího původu. 0,5 bodu.
  4. Identická výslovnost αι/ε, ει/οι/ι/η/υ, ο/ω, 2 body.
  5. 0 bodů.


Maďarština 4 body.

  1. Spřežky sz, cs, zs, ty, gy, ly, ny, 3 body.
  2. Přízvuk stálý. 0 bodů.
  3. 0 bodů.
  4. Identický výslovnost ly/j, 1 bod.
  5. 0 bodů.


Finština 1 bod.

  1. Spřežka ng, 1 bod.
  2. Stálý přízvuk, bez nepravidelností, 0 bodů.
  3. 0 bodů.
  4. 0 bodů.
  5. 0 bodů.


Estonština 1 bod.

  1. Bez spřežek, 0 bodů.
  2. Většinou stálý přízvuk, (doplněno) tři stupně délky souhlásek rozlišeny pouze u ploziv (b/p/pp, d/t/tt, g/k/kk), u ostatních není rozlišena dlouhá a velmi dlouhá varianta. 1 bod.
  3. 0 bodů (nejisté).
  4. 0 bodů.
  5. 0 bodů.


Maltština 1 bod.

  1. Spřežka , 1 bod.
  2. Pravidelný přízvuk, 0 bodů.
  3. 0 bodů.
  4. 0 bodů.
  5. 0 bodů (nejisté).

úterý 4. října 2011

Helsinky


Dnešní fotoreportáž je z finské metropole. Helsinky jsou centrem přibližně milionové aglomerace, tvořené samotnými Helsinkami a samostatnými městy Vantaa, Espoo a Kauniainen. Espoo (na západě) a Vantaa (na severovýchodě) mají zhruba po dvou stech tisících obyvatelích, vlastní Helsinki pak kolem půl milionu. Kauniainen je samostatná malá vilová čtvrť celá obklopená městem Espoo, založená na začátku dvacátého století firmou Grankulla AB.

Helsinská aglomerace není stará — hlavní město Finska sem bylo přeneseno z Turku na začátku devatenáctého století, kdy se Rusové jako noví vládci Finska snažili zemi vymanit z švédského vlivu. Proto ve městě nenajdeme středověké jádro. I v centru je většina budov z devatenáctého nebo dvacátého století.


Sochy





Ruské dědictví je znát na Senátním náměstí (Senaatintori; snímek vlevo), kde fungoval senát finského velkoknížectví za dob ruské nadvlády. Klasicistní budovy po stranách (včetně budovy bývalého senátu) nejsou na fotografii patrné. Zato lze vidět sochu cara Alexandra II., jehož panování je ve Finsku vnímáno jako období posílené autonomie a relativně liberálního režimu, zejména v kontrastu s rusifikací za vlády Mikuláše II. a místodržícího Nikolaje Bobrikova, na kterého Finové spáchali úspěšný atentát v roce 1904. V pozadí stojí dominanta města, helsinský dóm (tuomiokirkko) dokončený v roce 1852. Navzdory pravoslavnému vzhledu je to chrám luteránský, což je patrné zejména na spartánském zařízení interiéru.

Socha vpravo (poblíž Národní opery na Mannerheimově třídě) je viditelně modernější, z poloviny dvacátého století, a nápis dole dává najevo, že připomíná dvousetleté výročí založení prvního cukrovaru ve Finsku. Ze samotné sochy to moc poznat nejde.





Památník finsko-sovětského přátelství a mírového soužití z roku 1968 (vlevo), který vypadá jako žena stojící na golfovém týčku, stojí na nábřeží u lodního Olympijského terminálu. Nepovedlo se mi zjistit bližší okolnosti jeho vzniku. Nedaleko od tohoto místa stojí socha na pravém snímku — finský švédsky píšící básník Arvid Mörne.


Suomenlinna




Suomenlinna (doslova „finský hrad“), původně švédsky Sveaborg (doslova „Svein hrad“), je barokní ostrovní pevnost střežící vjezd do helsinského přístavu. Suomenlinna je zapsána jako kulturní památka na Seznamu světového dědictví UNESCO a je populární turistickou atrakcí. Pevnost zabírá čtyři ostrovy, stojí v ní budovy námořní akademie a žije tu několik set stálých obyvatel.







Poněvadž se jedná o pevnost, kanóny najdeme všude. Nejen jako součást výzdoby kostela na snímku výše, ale i různě rozmístěné po areálu. Děla jsou vesměs ruské provenience a turisté používají některé hlavně jako odpadkové koše.





Ponorka Vesikko („norek“) byla jednou z pěti finských ponorek v době Zimní a Druhé světové války. Po Pařížské mírové konferenci mělo Finsko zákaz provozovat ponorky a bylo nuceno čtyři odprodat, Vesikko zůstala jako muzejní. Dnes je loď usazena v Suomenlinně a za poplatek přístupná veřejnosti


Seurasaari





Seurasaari („společenský ostrov“) je místem rozsáhlého skansenu, do kterého byly svezeny dřevěné domy z celého Finska, včetně oblastí odstoupených v roce 1944 Sovětskému svazu. První trojice snímků zobrazuje mlýny, dva větrné, a jeden primitivní vodní (přívod vody je korytem zezadu, veškerý mechanismus se skrývá uvnitř).





Dřevěný kostel pochází z vesnice Karuna na jihozápadním pobřeží. S datem založení 1685 je nejstarší budovou ve skansenu. Také patří k nejhonosnějším budovám. Většina vystavených staveb jsou chudé barabizny, ukazující, že Finsko v minulosti nepatřilo k zemím s vysokou životní úrovní.





Skladiště potravin jsou zpravidla stavěna ve výšce, aby se myším zabránilo ve znehodnocení zásob. Nezvyklá na muří noze stojící patsasaitta („sloupová sýpka“; vlevo) byla ve skutečnosti v dřívějším Finsku relativně běžnou stavbou.


Architektura




Dům nalevo (stojící hned vedle hlavního nádraží) není zajímavý asi ničím jiným, než že v něm sídlí restaurace Vltava. Není to jediný český (nebo česky se tvářící) podnik ve městě, nemohu ale posloužit informací o tom, jak to vypadá uvnitř. Dům napravo je Rytířský dům (Ritarihuone), sídlo organizované finské šlechty. Stojí na křižovatce Alexandrovy a Mariiny ulice, nedaleko Senátního náměstí.





Sibeliův pomník jsem možná mohl zařadit výše mezi sochy, ale typická socha to není. Stříbrné varhany, které lze najít v Sibeliově parku ve čtvrti Töölö, jsou populárním shromaždištěm turistů.

Na snímku vpravo je chrám vysekaný ve skále, nazvaný prostě Temppeliaukionkirkko, tedy „kostel na Chrámovém náměstí“. Chrám dokončený v roce 1969 je známou atrakcí.





Jako ilustrace běžné architektury nabízím přístřešek pro hráče obřích šachů v parku Kaivopuisto a dům s elegantním průhledem na lodě kotvící u námořního terminálu ve čtvrti Katajanokka.


Lodě




O pravidelné spojení Helsinek se Stockholmem se starají společnosti Silja Line a Viking Line, jejichž úctyhodné lodě kotví na dohled od sebe: Silja využívá Olympijský terminál, Viking vyplouvá od terminálu Katajanokka ležícím na druhé straně zátoky. O něco dál, v nákladním přístavu, je Západní terminál, odkud se dá plout do Tallinnu.


Tramvaje




Síť tramvajových tratí na metrovém rozchodu je hustá, obsluhuje ale pouze centrum města, do Espoo ani Vantaa se tramvaje nepodívají. Celá síť se vejde do obdélníku 5 krát 6 km (pro srovnání, v Praze bychom potřebovali asi 18 krát 16 km). Helsinky jsou jediným finským městem s tramvajemi (v minulosti jezdily tramvaje i v Turku, kde byly zrušeny, a ve Vyborgu, o který Finové po válce přišli). Zajímavostí jsou okružní linky 3 a 7. Sedmička se dělí na dvě podlinky označené písmeny A a B podle směru obíhání okruhu. Trasa trojky tvarem připomíná osmičku, jejíž větve se kříží u hlavního nádraží. Aby zde cestující poznal, kam která trojka jede, přidává se rozlišující písmeno B nebo T, přičemž označení linky se přepíná v krajních bodech na severu a jihu. Překvapivě také působí klikatá trasa sedmičky v Pasile. V těchto místech tramvaj dělá napohled zbytečný okruh kolem několika bloků, aby se popujetí zhruba kilometru objevila nějakých padesát metrů od své výchozí pozice. Okruh je zakončen průjezdem skrz dům.






Dopravní podnik HKL (Helsingin kaupungin liikennelaitos) dnes provozuje tři typy tramvají. Vozy NrI a NrII vyrobené v sedmdesátých a osmdesátých státním podnikem Valmet jsou navzájem napohled obtížně rozlišitelné. Některé z dvojkových Valmetů byly modernizovány dodáním středního nízkopodlažního článku. Druhý typ, moderní Variotram, trpí jako i jiné plně nízkopodlažní vozy nespolehlivostí a náročností na údržbu.





Ve městě jsou tři vozovny, na snímku vlevo je vozovna Töölö. Vpravo můžeme obdivovat netradičně řešenou srdcovku výhybky na Tržním náměstí (Kauppatori). V oněch místech by se podle map měla otáčet jednička, výhybka ovšem vzbuzuje pochybnosti.





Červená tramvaj staršího typu HM V je takzvaná Spårakoff — jméno je složeninou slova spåra (zkráceně ze švédského spårväg = tramvaj) a pivní značky Koff. Spårakoff je barová tramvaj. Pravý snímek zachycuje typický zastávkový označník s aktualizovanými informacemi o časech příjezdu jednotlivých linek. Diodové displeje se nesnášejí s digitálními fotoaparáty, ale na pohled pouhým okem je helsinská verze přehlednější než nové pražské sloupky s čísly v rozlišení 5x3 body.


Vlaky




V Helsinkách se nekříží mnoho železničních tratí. Z hlavního nádraží vyjíždějí vlaky pouze do tří směrů; jeden z nich je čistě městská linka dlouhá nějakých deset kilometrů. Přesto je v monumentální budově rušno, neboť frekvence příměstských spojů je velká. Železnice je spolu s metrem a tramvajemi tarifně integrována. (Boužel, nemám žádný snímek z metra.)





Vlak do Moskvy vypadá lépe zevnitř než zvenku. Zastaralý vzhled ruských vagónů včetně čoudících komínků lokálního topení kontrastuje s moderními vlaky Finských drah. Uvnitř ale vozy vlaku nesoucího jméno Lva Tolstého nabízejí příjemný soudobý komfort. „Lev Tolstoj“ spojuje Moskvu a Helsinky každou noc. Do Petrohradu je navíc možné jet ještě několikrát denně naklápěcími jednotkami Allegro. Tím končí výčet mezinárodních vlaků zajíždějících do Finska.


Ptáci




Jsou na severu viditelně méně plaší.