Helsinky

Dnešní fotoreportáž je z finské metropole. Helsinky jsou centrem přibližně milionové aglomerace, tvořené samotnými Helsinkami a samostatnými městy Vantaa, Espoo a Kauniainen. Espoo (na západě) a Vantaa (na severovýchodě) mají zhruba po dvou stech tisících obyvatelích, vlastní Helsinki pak kolem půl milionu. Kauniainen je samostatná malá vilová čtvrť celá obklopená městem Espoo, založená na začátku dvacátého století firmou Grankulla AB.

Helsinská aglomerace není stará — hlavní město Finska sem bylo přeneseno z Turku na začátku devatenáctého století, kdy se Rusové jako noví vládci Finska snažili zemi vymanit z švédského vlivu. Proto ve městě nenajdeme středověké jádro. I v centru je většina budov z devatenáctého nebo dvacátého století.


Sochy





Ruské dědictví je znát na Senátním náměstí (Senaatintori; snímek vlevo), kde fungoval senát finského velkoknížectví za dob ruské nadvlády. Klasicistní budovy po stranách (včetně budovy bývalého senátu) nejsou na fotografii patrné. Zato lze vidět sochu cara Alexandra II., jehož panování je ve Finsku vnímáno jako období posílené autonomie a relativně liberálního režimu, zejména v kontrastu s rusifikací za vlády Mikuláše II. a místodržícího Nikolaje Bobrikova, na kterého Finové spáchali úspěšný atentát v roce 1904. V pozadí stojí dominanta města, helsinský dóm (tuomiokirkko) dokončený v roce 1852. Navzdory pravoslavnému vzhledu je to chrám luteránský, což je patrné zejména na spartánském zařízení interiéru.

Socha vpravo (poblíž Národní opery na Mannerheimově třídě) je viditelně modernější, z poloviny dvacátého století, a nápis dole dává najevo, že připomíná dvousetleté výročí založení prvního cukrovaru ve Finsku. Ze samotné sochy to moc poznat nejde.





Památník finsko-sovětského přátelství a mírového soužití z roku 1968 (vlevo), který vypadá jako žena stojící na golfovém týčku, stojí na nábřeží u lodního Olympijského terminálu. Nepovedlo se mi zjistit bližší okolnosti jeho vzniku. Nedaleko od tohoto místa stojí socha na pravém snímku — finský švédsky píšící básník Arvid Mörne.


Suomenlinna




Suomenlinna (doslova „finský hrad“), původně švédsky Sveaborg (doslova „Svein hrad“), je barokní ostrovní pevnost střežící vjezd do helsinského přístavu. Suomenlinna je zapsána jako kulturní památka na Seznamu světového dědictví UNESCO a je populární turistickou atrakcí. Pevnost zabírá čtyři ostrovy, stojí v ní budovy námořní akademie a žije tu několik set stálých obyvatel.







Poněvadž se jedná o pevnost, kanóny najdeme všude. Nejen jako součást výzdoby kostela na snímku výše, ale i různě rozmístěné po areálu. Děla jsou vesměs ruské provenience a turisté používají některé hlavně jako odpadkové koše.





Ponorka Vesikko („norek“) byla jednou z pěti finských ponorek v době Zimní a Druhé světové války. Po Pařížské mírové konferenci mělo Finsko zákaz provozovat ponorky a bylo nuceno čtyři odprodat, Vesikko zůstala jako muzejní. Dnes je loď usazena v Suomenlinně a za poplatek přístupná veřejnosti


Seurasaari





Seurasaari („společenský ostrov“) je místem rozsáhlého skansenu, do kterého byly svezeny dřevěné domy z celého Finska, včetně oblastí odstoupených v roce 1944 Sovětskému svazu. První trojice snímků zobrazuje mlýny, dva větrné, a jeden primitivní vodní (přívod vody je korytem zezadu, veškerý mechanismus se skrývá uvnitř).





Dřevěný kostel pochází z vesnice Karuna na jihozápadním pobřeží. S datem založení 1685 je nejstarší budovou ve skansenu. Také patří k nejhonosnějším budovám. Většina vystavených staveb jsou chudé barabizny, ukazující, že Finsko v minulosti nepatřilo k zemím s vysokou životní úrovní.





Skladiště potravin jsou zpravidla stavěna ve výšce, aby se myším zabránilo ve znehodnocení zásob. Nezvyklá na muří noze stojící patsasaitta („sloupová sýpka“; vlevo) byla ve skutečnosti v dřívějším Finsku relativně běžnou stavbou.


Architektura




Dům nalevo (stojící hned vedle hlavního nádraží) není zajímavý asi ničím jiným, než že v něm sídlí restaurace Vltava. Není to jediný český (nebo česky se tvářící) podnik ve městě, nemohu ale posloužit informací o tom, jak to vypadá uvnitř. Dům napravo je Rytířský dům (Ritarihuone), sídlo organizované finské šlechty. Stojí na křižovatce Alexandrovy a Mariiny ulice, nedaleko Senátního náměstí.





Sibeliův pomník jsem možná mohl zařadit výše mezi sochy, ale typická socha to není. Stříbrné varhany, které lze najít v Sibeliově parku ve čtvrti Töölö, jsou populárním shromaždištěm turistů.

Na snímku vpravo je chrám vysekaný ve skále, nazvaný prostě Temppeliaukionkirkko, tedy „kostel na Chrámovém náměstí“. Chrám dokončený v roce 1969 je známou atrakcí.





Jako ilustrace běžné architektury nabízím přístřešek pro hráče obřích šachů v parku Kaivopuisto a dům s elegantním průhledem na lodě kotvící u námořního terminálu ve čtvrti Katajanokka.


Lodě




O pravidelné spojení Helsinek se Stockholmem se starají společnosti Silja Line a Viking Line, jejichž úctyhodné lodě kotví na dohled od sebe: Silja využívá Olympijský terminál, Viking vyplouvá od terminálu Katajanokka ležícím na druhé straně zátoky. O něco dál, v nákladním přístavu, je Západní terminál, odkud se dá plout do Tallinnu.


Tramvaje




Síť tramvajových tratí na metrovém rozchodu je hustá, obsluhuje ale pouze centrum města, do Espoo ani Vantaa se tramvaje nepodívají. Celá síť se vejde do obdélníku 5 krát 6 km (pro srovnání, v Praze bychom potřebovali asi 18 krát 16 km). Helsinky jsou jediným finským městem s tramvajemi (v minulosti jezdily tramvaje i v Turku, kde byly zrušeny, a ve Vyborgu, o který Finové po válce přišli). Zajímavostí jsou okružní linky 3 a 7. Sedmička se dělí na dvě podlinky označené písmeny A a B podle směru obíhání okruhu. Trasa trojky tvarem připomíná osmičku, jejíž větve se kříží u hlavního nádraží. Aby zde cestující poznal, kam která trojka jede, přidává se rozlišující písmeno B nebo T, přičemž označení linky se přepíná v krajních bodech na severu a jihu. Překvapivě také působí klikatá trasa sedmičky v Pasile. V těchto místech tramvaj dělá napohled zbytečný okruh kolem několika bloků, aby se popujetí zhruba kilometru objevila nějakých padesát metrů od své výchozí pozice. Okruh je zakončen průjezdem skrz dům.






Dopravní podnik HKL (Helsingin kaupungin liikennelaitos) dnes provozuje tři typy tramvají. Vozy NrI a NrII vyrobené v sedmdesátých a osmdesátých státním podnikem Valmet jsou navzájem napohled obtížně rozlišitelné. Některé z dvojkových Valmetů byly modernizovány dodáním středního nízkopodlažního článku. Druhý typ, moderní Variotram, trpí jako i jiné plně nízkopodlažní vozy nespolehlivostí a náročností na údržbu.





Ve městě jsou tři vozovny, na snímku vlevo je vozovna Töölö. Vpravo můžeme obdivovat netradičně řešenou srdcovku výhybky na Tržním náměstí (Kauppatori). V oněch místech by se podle map měla otáčet jednička, výhybka ovšem vzbuzuje pochybnosti.





Červená tramvaj staršího typu HM V je takzvaná Spårakoff — jméno je složeninou slova spåra (zkráceně ze švédského spårväg = tramvaj) a pivní značky Koff. Spårakoff je barová tramvaj. Pravý snímek zachycuje typický zastávkový označník s aktualizovanými informacemi o časech příjezdu jednotlivých linek. Diodové displeje se nesnášejí s digitálními fotoaparáty, ale na pohled pouhým okem je helsinská verze přehlednější než nové pražské sloupky s čísly v rozlišení 5x3 body.


Vlaky




V Helsinkách se nekříží mnoho železničních tratí. Z hlavního nádraží vyjíždějí vlaky pouze do tří směrů; jeden z nich je čistě městská linka dlouhá nějakých deset kilometrů. Přesto je v monumentální budově rušno, neboť frekvence příměstských spojů je velká. Železnice je spolu s metrem a tramvajemi tarifně integrována. (Boužel, nemám žádný snímek z metra.)





Vlak do Moskvy vypadá lépe zevnitř než zvenku. Zastaralý vzhled ruských vagónů včetně čoudících komínků lokálního topení kontrastuje s moderními vlaky Finských drah. Uvnitř ale vozy vlaku nesoucího jméno Lva Tolstého nabízejí příjemný soudobý komfort. „Lev Tolstoj“ spojuje Moskvu a Helsinky každou noc. Do Petrohradu je navíc možné jet ještě několikrát denně naklápěcími jednotkami Allegro. Tím končí výčet mezinárodních vlaků zajíždějících do Finska.


Ptáci




Jsou na severu viditelně méně plaší.