Epistemologie je odvětví filosofie zabývající se poznáním. V jejím rámci je možné řešit relativně důležité otázky: Jak vyhodnocovat informace? Čemu věřit, když máme k dispozici protichůdné informace? Jak vůbec posuzovat věrohodnost zdrojů? A podobně. Zejména ve filosofii ovšem existuje tradice, jež velí věnovat nemalou pozornost napohled fundamentálnějším otázkám: Co to vůbec je, poznání? Co znamená, když říkáme, že něco víme?
Přijímaným standardem bylo říkat, že znalost [*] je odůvodněné pravdivé přesvědčení. Abychom mohli říct, že nějaký fakt známe, musíme být přesvědčeni o jeho pravdivosti, proto „přesvědčení“. Nelze ovšem znát nepravdu: řekneme, že staří Egypťané si mysleli, že Země je placatá; nikdo neřekne, že to věděli, ať už jejich přesvědčení bylo jakkoli silné. Proto „pravdivé“. A nakonec, znalost musí vycházet z nějakého rozumného procesu poznávání; gambler může pevně věřit, že tentokrát svou sázku vyhraje, může se mu i jeho víra naplnit, ale přesto o něm nikdo neřekne, že věděl, že vyhraje. Proto „odůvodněné“. Dohromady celkem přímočará definice, kterou dá zdravý rozum. Až do příchodu Edmunda Gettiera.
Gettierovi stačilo sepsat kratičký článek, aby tuto definici zcela zbořil. Nástrojem jsou mu dva myšlenkové experimenty:
Případ I
Předpokládejme, že Smith a Jones se ucházejí o určité místo. A předpokládejme, že Smith má silné důvody věřit následující konjunkci:
(a) Jones bude tím, kdo získá místo, a Jones má deset mincí ve své kapse.
Smithovy důvody pro přesvědčení (a) mohou být ten, že ředitel společnosti ho ujistil, že Jones nakonec bude tím vybraným, a ten, že on, Smith, spočítal mince v Jonesově kapse před deseti minutami. Z výroku (a) plyne:
(b) Muž, který získá místo, má deset mincí v kapse.
Předpokládejme, že Smith vidí odvození (b) z (a) a přijme (b) na základě přijetí (a), pro které má silné důvody. V tom případě je Smithova víra v pravdivost (e) jasně odůvodněná.
Ale představme si dále, že aniž by to věděl, Smith sám a ne Jones získá to místo. A také, aniž by to věděl, má sám deset mincí v kapse. Výrok (b) je tak pravdivý, ač výrok (a), ze kterého Smith (b) vyvodil, je nepravdivý. V našem případě, všechny následující podmínky jsou splněny: (i) (b) je pravda, (ii) Smith věří, že (b) je pravda a (iii) Smith má důvody věřit, že (b) je pravda. Ale je stejně jasné, že neví, že (b) je pravda, poněvadž (b) je pravda zásluhou počtu mincí ve Smithově kapse, přičemž Smith neví, kolik mincí je ve Smithově kapse, a zakládá své přesvědčení na počtu mincí v kapse Jonese, o kterém se chybně domnívá, že bude tím, kdo získá místo.
Případ II
Předpokládejme, že Smith má silné důvody věřit tomuto výroku:
(c) Jones vlastní Forda.
Smithovy důvody mohou být ty, že Jones vždy v minulosti, kam až sahá Smithova paměť, vlastnil auto, vždy Forda, a že Jones Smithovi právě nabídl svezení Fordem. Představme si teď, že Smith má jiného známého, Browna, o jehož místě pobytu nic neví. Smith zcela náhodně vybere tři místní názvy a zkonstruuje tři výroky:
(d) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Bostonu.
(e) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Barceloně.
(f) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Brestu Litevském.
Každý z těchto výroků plyne z (c). Předpokládejme, že Smith si uvědomuje toto vyplývání a tudíž přijme (d), (e) a (f) na základě (c). Smith správně odvodil (d), (e) a (f) z výroku, pro jehož přijetí měl silné důvody. Smithova víra v tyto výroky je proto zcela odůvodněná. Smith, samozřejmě, nemá ponětí, kde je Brown.
Ale představme si, že jsou splněny dvě další podmínky: Za prvé, Jones nevlastní Forda a momentálně řídí pronajaté auto. A za druhé, čistou shodou okolností, a zcela bez Smithova vědomí, místo uvedené ve výroku (e) je skutečně místem Brownova pobytu. Platí-li tyto dvě podmínky, pak Smith neví, že (e) je pravda, ačkoli (i) (e) je pravda, (ii) Smith věří, že (e) je pravda, a (iii) Smith má důvod věřit, že (e) je pravda.
Gettier jistě nebyl první, koho podobná úvaha napadla, ale byl první, kdo ji zpopularizoval. V druhé polovině dvacátého století! Že v této době bylo možno získat si slávu triviálním argumentem stojícím na roveň Zénónových paradoxů, vzbuzuje údiv. Copak filosofie pokročila tak málo za více než dva tisíce let své historie?
Fakt, že se takovou věcí ještě dnes lidé jsou ochotni zabývat, je podle mého soudu symptomem tří potíží. První je posedlost definicemi. Když máme slovo „vědět“, musí přece odpovídat kategorii jednoznačně vymezené pomocí několika málo primitivnějších termínů, není-liž pravda? A zřejmě čím častěji je slovo používáno, tím je jeho definice důležitější: jak by se pak epistemologie obešla bez definice vědění? Bez ironie: Tohle je cesta, která začíná na školách výukou mouder typu „matematika je přírodní věda“, nebo „filtrace je fyzikální a nikoli chemický proces“, případně „viry (ne)jsou živé organismy“ [*], a končí definicemi jsoucna a Heideggerem.
Druhá potíž touha po binárních, černobílých klasifikacích: výroku buď věřím nebo nikoli, fakt buď znám nebo neznám, nic mezi tím. Reálný Smith by ovšem byl silně přesvědčen, ale nikoli si stoprocentně jist, výrokem (a); když by se ukázalo, že (a) ve skutečnosti neplatí, nenastal by žádný paradox, neboť jakkoli silné přesvědčení může být omyl. Jakmile ovšem začneme mluvit o stavu „vědění“, který je z definice neslučitelný s omylem, je jasné, že buď tento stav bude buď vyžadovat naprostou jistotu, čímž se stane prakticky nedosažitelným, nebo ho musíme definovat konjunkcí nezávislých podmínek (dostatečná míra jistoty + pravdivost), a takové definice jsou jako stvořené pro paradoxní protipříklady. Z obou případů vyjde „vědění“ jako prakticky nepoužitelný termín. Proto je mi sympatická bayesovská epistemologie: místo nesmyslné kategorizace výroků do škatulek „věřím“, „nevěřím“, „vím“, nabízí spojitou škálu důvěry v hypotézy, bez nutnosti vzhlížet k absolutní jistotě jakéhokoli druhu.
Poslední potíží je pak nevyřčený předpoklad, že znalosti jsou v mozcích uchovávány ve formě výroků, které člověk buď přijímá nebo odmítá. Reálný Smith pravděpodobně nemá v mozku abstraktní šanon domnělých pravd skrývající všechny výroky, se kterými se setká a vyhodnotí je jako pravdivé. Pokud něco jako šanon domnělých pravd existuje, pravděpodobně bude uchovávat pouze některé výroky; tj. bude v něm (g) „Jones má Forda“, ale už ne (h) „Jones má Forda nebo 1+1=17“. Z hlediska formální logiky není mezi výroky podstatný rozdíl: výroková logika neodlišuje jednoduché výroky od složených. To ale neznamená, že rozlišení neexistuje na úrovni biologické reprezentace výroků. Smith sice uzná pravdivost jak (g), tak i (h), ale jeho přesvědčení o pravdivosti (g) bude zřejmě založeno na jiném kognitivním procesu, než přesvědčení o pravdivosti (h). Asi lze stavět epistemologii rigidně dle vzoru logiky, bez ohledu na detaily implementace ideí v mozcích, ale pochybuji, že to má valný smysl: na řešení otázek, které by taková abstraktní epistemologie mohla zvládnout, si vystačíme s prostou logikou.