neděle 18. března 2012

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore III


[pokračování z minula]


Dějství páté

Anonym: „A co spravedlnost? Právo, které nebere v úvahu spravedlnost, není právem.“

Autor: „A můžu se zeptat, jak konkrétně taková spravedlnost vypadá?“

Anonym: „Nevím, jak konkrétně spravedlnost vypadá, ale vím, jak určitě nevypadá. Exemplární tresty pro ty, které se náhodou podaří usvědčit, zatímco většina ,pachatelů‘ zůstane nepotrestána; zpěvák vydělávající desítky milionů a žalující šestnáctiletého kluka za to, že dal jeho nahrávku na internet, zřejmě ve jménu toho, že ty desítky milionů jsou mu málo; autorské svazy vybírající preventivní poplatky i ve jménu autorů, kteří si nejich zastupování nepřejí; to nemá se spravedlností nic společného.“

Autor: „Zní to, jako by z tebe mluvila závist. Když někdo stvoří věc, která se líbí milionům lidí, si tak vysokou odměnu zaslouží. Když vytvoříš něco, za co milion lidí je ochoten zaplatit každý sto korun, vytvořil jsi hodnotu sta milionů, a zasloužíš si dostat tomu úměrnou odměnu.“

Anonym: „Zpochybňuji zásadu, že když vytvořím hodnotu X, zasluhuji za to odměnu X. Spravedlivé odměňování musí zohledňovat i jiné věci, především námahu a nepohodlí spojené s prací. Dále zpochybňuji tvrzení, že když za něco milion lidí zaplatí po stokoruně, hodnota věci pro lidstvo je automaticky sto milionů. Dále, ...“

Autor: „Není snad hodnota věci dána tím, kolik je člověk za ni ochoten zaplatit?“

Anonym: „Rozhoduje-li se racionálně, pak ano. Nejsem si ovšem jist, zda se lidé při koupi třeba vstupenek do kina rozhodují zrovna racionálně.“

Autor: „Co může být na takovém rozhodnutí iracionálního?“

Anonym: „Leccos. Těžko říct konkrétně bez detailní analýzy psychologie filmových diváků, a tak otázku nechám nezodpovězenou. Chci se totiž dostat ke své hlavní námitce: Myslím, že v podobném kontextu není třeba posuzovat hodnotu vytvořené věci v izolaci, ale přidanou hodnotu, kterou ta věc přispívá k bohatství lidstva.“

Autor: „Obávám se, že nechápu.“

Anonym: „Dám příklad. Představ si, že jsi starosta Hovězí Lhoty, kde právě vznikl sbor dobrovolných hasičů. Hasiči tě žádají, abys jim sehnal hasičský vůz. V obecní pokladně nejsou peníze na koupi vozu, ale je možné vůz pronajmout. Majitel místního autoservisu nabízí, že upraví svou starou Pragu V3S a hasičům ji pronajme. Kolik budeš ochoten z obecní pokladny dát?“

Autor: „To závisí na stavu pokladny, ale řekněme, dvacet tisíc měsíčně.“

Anonym: „Takže hodnota práce odvedené majitelem autoservisu a jeho zaměstnanci při úpravě vozu bude ... ?“

Autor: „No, to je těžké. Řekněme, že vůz vydrží sloužit deset let, za tu dobu obec zaplatí 2,4 milionu, takže počítám s hodnotou 2,4 milionu. Za všech idealizačních předpokladů, samozřejmě.“

Anonym: „Předpoklady beru. A kolik bys dal za pronájem renovované Tatry 815, kterou obci nabízejí Teletínské strojírny?“

Autor: „Dejme tomu, dvacet pět tisíc měsíčně. Je to lepší auto, ale zas o tolik vyšší funkčnost vzhledem k potřebám místní hasičské jednotky nenabízí.“

Anonym: „A i zde je hodnota pro obec rovna ceně, kterou jsi ochoten zaplatit za celou očekávanou dobu životnosti vozidla?“

Autor: „Jistě, tři miliony celkem.“

Anonym: „Řekněme tedy, že místní autoservis renovuje a pronajme obci vétřiesku, a poté Teletínské strojírny upraví na hasičskou verzi svou Tatru. Řekl bys, že rekonstrukce Tatry znamenala vytvoření hodnoty tří milionů, měřeno potřebami obce, samozřejmě?“

Autor: „Vidím, kam míříš. Když nyní obec pronajme Tatru, získá tak auto v hodnotě tří milionů, ale práce místního autoservisu přijde vniveč. Náklady ovšem ponese autoservis, který přijde o příjem z pronájmu, obec nic netratí.“

Anonym: „Jistě, obec netratí. Mluvím ale o bohatství celku, což je obec plus strojírny plus autoservis. Předtím, než strojírny opravily Tatru, měli všichni k dispozici hasičský sbor disponující starou vétřieskou. Po opravě Tatry si hasičský sbor polepší: má nyní k dispozici na výběr mezi V3S a Tatrou, ale nenajde využití pro oba vozy. Celek tedy zbohatl pouze o rozdíl hodnoty mezi oběma vozy. Ještě názornější by to asi bylo v případě, kdyby strojírny místo Tatry zrenovovaly další vétřiesku: jednoznačně zbytečná práce, když už jeden stejný vůz je k dispozici. To vše samozřejmě za předpokladu, že vůz nelze prodat nebo pronajmout jinému uživateli.“

Autor: „Asi chápu oč ti jde, ale můžeš pro jistotu úvahu zformulovat přímo v kontextu autorských děl?“

Anonym: „Samozřejmě. Když studio natočí Nový film, za jehož zhlédnutí je milion diváků ochotno zaplatit každý stovku, neznamená to ještě, že diváci měli čistý zisk v podobě zážitku v hodnotě stokoruny, z něhož část zaplatili tvůrci na vstupném. Diváci mohou každý měsíc vidět pouze omezené množství filmů, takže většina z nich zhlédne Nový film na úkor Jiného filmu, za který by třeba byli ochotni zaplatit až devadesát devět korun. Celkově pak společnost zbohatne tvorbou nového filmu pouze o rozdíl hodnot obou filmů, což je jeden milion, nikoli sto milionů.“

Autor: „To je pravda. Ale jak to proboha souvisí s autorskými právy?“

Anonym: „Přímo to s nimi nesouvisí. Diskutujeme zde spravedlivost odměn, a poukazuji na to, že natočením filmu se stomilionovými tržbami ještě nutně společnost nezbohatne o sto milionů.“

Autor: „Jenže nespravedlnost zde není vůči divákovi, jak se snažíš mlčky předstírat. Podobně jako v případě hasičských aut, tím, kdo by se měl cítit poškozen, je producent Jiného filmu, který je jen o málo horší — nebo méně atraktivní — než Nový film, ale kterému i tak Nový film sebere většinu tržeb. Možná je filmařská branže nespravedlivě vychýlená ve směru zásady, že vítěz bere vše. To je ale pro otázku autorských práv irelevantní. Jejich zrušením si tvůrce Jiného filmu nepomůže ani o halíř, ba naopak.“

Dějství šesté

Anonym: „Asi máš pravdu. Je zde ale ještě jeden ekonomický argument. Není snad pravda, že mezní hodnota peněz klesá s rostoucím bohatstvím, a tedy milionář má ze stokoruny mnohem menší užitek, člověk s prázdnými kapsami? Kdyby se snížil příjem špičkových herců, spisovatelů nebo hudebníků, například o polovinu, prakticky by to na své životní úrovni nepoznali, zatímco konzumenti autorských děl by vydělali znatelně.“

Autor: „Standardní to argument pro ekonomické rovnostářství. Je ale založen na interpersonálním srovnávání užitku. Řada klasických ekonomů ale tvrdí, že srovnávat užitek různých lidí není možné.“

Anonym: „K čertu s nimi! Jistě by také tvrdili, že v důsledku této nemožnosti není nic špatného na tom, když nechám bez pomoci zemřít člověka s infarktem, poněvadž škodu, která vznikla mně skrze nepohodlí spojené se zavoláním sanitky, přeci nemůžu jen tak označit za menší než škodu, která vznikla jemu jeho smrtí. Podívej, chápu, že ekonomický závěr odvozený bez užití interpersonálního porovnání užitků je silnější a obecnější, než kdyby užitky různých lidí ke svému odvození porovnávat potřeboval, a chápu i to, že je obtížné stanovit jednoznačně akceptovatelný standard, podle kterého lze užitek různých lidí srovnávat. Ale ekonom, který chodí kolem a vykládá, že porovnávání užitku různých osob není možné, je jako matematik, který by říkal, že eukleidovská geometrie není možná, poněvadž nelze dokázat pátý axiom.“

Analytik: „To není úplně přesná analogie.“

Anonym: „Proč? Oba se nejdříve z vlastní vůle omezí na neprakticky úzký axiomatický systém, a potom trvají na tom, že popis světa pomocí širšího systému je nemožný.“

Analytik: „Jak dodat pátý axiom do eukleidovské geometrie je ovšem jasné. Ti, kdo zastávají nesrovnatelnost užitků různých lidí, zřejmě budou tvrdit, že ekonomii v tomto směru rozumně doaxiomatizovat nelze.“

Anonym: „Fajn, žádná analogie není úplně přesná. Přesto je snad jasné, co chci říct.“

Autor: „Dobře, ale když akceptujeme tvůj argument, neznamená to, že musíme zrušit volný trh?“

Anonym: „A jaký trh je skutečně volný? Někteří libertariáni říkají, že autorská práva jsou tím, co deformuje volný trh. Ale hlavně: mně nezáleží na volnosti trhu. Pokud v některé oblasti volný trh prosazuji, dělám to proto, že věřím, že volný trh v této oblasti zajistí nejlepší výsledky co se týče životních podmínek lidí. Když se v jiné oblasti zásady volného trhu dostanou do konfliktu s maximalizací užitku lidí, volný trh musí ustoupit.“

Dějství sedmé

Analytik: „Tento rozhovor už začíná být neúměrně dlouhý. V reálných rozhovorech se obvykle lidé rozejdou, aniž by se jejich názory pohnuly o píď, ale protože toto je fikce, nebylo by na škodu dojít ke společnému závěru. Co kdybyste se zkusili dohodnout na nějakém kompromisu? Padly zde argumenty pro i proti; i když každý z vás má jiné cíle a vyznává jiné hodnoty, jistě je možné najít kompromisní řešení, které maximalizuje váš souhrnný užitek.“

Anonym: „Z ničeho neplyne, že toto řešení musí být kompromisní. Klidně může nejlepší řešení být identické s mými návrhy: zrušit jakoukoli formu duševního vlastnictví.“

Analytik: „Může to tak být, ale moc tomu nevěřím. Byl bys ochoten vůbec nějakou formu duševního vlastnictví akceptovat?“

Anonym: „Ale ano, nejsem až zas takový fanatik. Například patentní ochrana s omezenou dobou platnosti mi tak moc nevadí. Myslím, že podle evropských předpisů trvají dnes patenty dvacet let. Když vezmu v úvahu náklady na vývoj nových technologií, myslím, že to můžu akceptovat. Nakonec, patentní ochrana omezuje pouze velmi malé množství lidí.“

Analytik: „A co ty, Autore, byl bys ochoten někde slevit?“

Autor: „Jsou určité věci v našem systému autorských práv, které jsou nerozumně. Nejsem si ovšem jist, zda lze říct, že slevuji, protože jsem se těchto věcí nikdy nezastával. Jde zejména o dědění práv: dědici autora ještě sedmdesát let po jeho smrti inkasují peníze za něco, na čem nemají žádnou zásluhu. A je skutečně zvláštní, jak selektivně toto právo vyzdvihuje umělce. Vynálezce nové technologie inkasuje dvacet let z patentu. Objevitel nového přírodního zákona nemá z autorských práv nic. Je absurdní si představit, že by Einsteinovi dědici ještě dnes pobírali poplatek za každou prodanou GPS, a přesto bych takovou věc musel považovat za přinejmenším stejně spravedlivou, jako když dědici kdejakého spisovatele žijí z prodeje jeho knih.“

Analytik: „Takže autorská práva ve formě časově omezené ochrany po dobu, řekněme, dvaceti let, vázaná pouze na osobu autora, nepřevoditelná a neděditelná, a stejná pro všechny: filmaře, hudebníky, spisovatele, vědce a vynálezce — bylo by to pro vás oba přijatelné řešení?“

Anonym: „Zdaleka ne ideální, ale zlepšení současného stavu by to bylo nepochybně. A vím, že člověk nemůže chtít všechno.“

Autor: „Vypadá to jako ústupek z mé strany, ale vlastně ne zas tak velký. Nevyřešilo by to problém pirátství, ale možná by se z takové kompromisní pozice autorům lépe přesvědčovalo, že jejich věc je správná.“

V tomto bodě náš rozhovor končí. Jestliže čtenář vydržel číst až sem, nezbývá mu než poděkovat za jeho trpělivost, a popřát, aby se i jeho debaty, a nejen fiktivní, dobraly vždy k nějakému závěru.

4 komentáře:

  1. Rozdil mezi umelci (nebo treba vynalezci) a vedci je v tom, ze umelci tvori, kdezto vedci objevuji. Je to neco jako kdyz zlatokop najde poklad - taky mu automaticky nepatri.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu moc nerozumím. Poklad je hmotná věc, vynález nebo vědecký objev, stejně jako kopírovatelné umělecké dílo, je určitá sekvence myšlenek. Když vezmu A) objev Keplerových zákonů, B) vynález tranzistoru, C) namalování Mony Lisy a D) nalezení Jantarové komnaty, přijde mi dělení do skupin (A+B+C) vs. (D) rozumnější, než (A+B+D) vs. (C), nebo (A+D) vs. (B+C) (nejsem si zcela jist, kam zařazujete vynálezce). Že pro A a D lze použít slovo "objev" zatímco pro C nikoli, to je víceméně jazyková konvence, která by neměla pojímání autorských či jiných práv ovlivňovat.

      Vymazat
  2. Živím se jako scenárista (nechci se chlubit, pouze sděluji svou výchozí pozici)

    Anonym:

    "zpěvák vydělávající desítky milionů a žalující šestnáctiletého kluka za to, že dal jeho nahrávku na internet, zřejmě ve jménu toho, že ty desítky milionů jsou mu málo;"

    Ano, ale it’s long way to the top of rock’n’roll. Dostat se do elitní stovky/tisícovky světových hudebníků dá spoustu práce.

    Co se týče filmu, variace by mohla být „studio vydělalo filmem sto milionů, proč mu to nestačí?“
    Udělat film od A do Z trvá dva až pět let . Statistické pravidlo úspěšného filmového studia vycházející ze zkušeností je „1:4.“
    Ze čtyř filmů je jeden komerčně úspěšný, ze čtyři napsaných scénářů se jen jeden hodí k realizaci. Rozpočet průměrného holywood filmu je 30 milionů dolarů. Vyvinout jeden scénář do celovečerní podoby stojí až 1 milion dolarů.
    Takže zisk 100 milionů dolarů není nic tak extra a studia mají strach. Dělají remaky, sprosté pubertální komedie a romantické filmy.

    Český film na sebe nevydělá téměř nikdy. Kdyby se omezilo pirátství na nulu, šance by se o dost zvýšily. Rozpočet ČR filmu – od 6 000 000 Kč (herci hrají zadarmo, štáb za prachy na kafe) po řekněme 50 000 000 (naprostá výjimka, většinou placená ČT, kde se na prachy občas sere)

    Teď je filmová tvorba závislá na dotacích jako feťák na heroinu.
    Česká komerce to řeší mixem dotací, osekáním nákladů vývoje scénáře (scénáristi jsou teď filmová chudina placená hůř než osvětlovači, scénáře matlají po večerech a nejsou peníze na dramaturgii) a masivní televizací – známej ksicht, točení na tři digitální kamery (pohled, protipohled, celek), TV reklamní kampaň.
    Jestli je tohle to, co pirát chce...

    Ale vypočítávání způsobené škody, tedy že film si od někoho stáhlo 100 000 lidí a tak vznikla škoda 10 000 000 korun, což daného uploadera úplně zničí a dostane do vězení, to se mi nelíbí. Úplně by stačila pokuta tak 20 000 tisíc, aby si to pamatoval a na další pokusy se vykašlal.


    Anonym: „diváci měli čistý zisk v podobě zážitku v hodnotě stokoruny, z něhož část zaplatili tvůrci na vstupném.“

    To je častý pirátský argument, že nehodlá kupovat zajíce v pytli. Ale od toho tady máme recenzenty, presskity, trailery a také značku tvůrce, jeho „jméno“.


    Naplno to tady napíšu: Chci prostě za svou práci dobré peníze. Jsem scénárista, dělník, z celkových tržeb mám jenom zlomek, hypotéku mi nikde nedají. Ale když někde řeknu, že chci, aby se zisky filmů zvýšily tak dvakrát, tak jsem ten špatnej, co chce okrádat společnost o její spravedlivě vydělané dělnické peníze.

    OdpovědětVymazat
  3. Rád bych sdělil několik svých postojů k výše uvedenému trialogu:
    1)Myslím, že lidskou tvorbu v duchu této diskuse není vhodné rozlišovat na technickou, uměleckou, SW,atd. Pro mne je důležité, že mě nějak vzrušuje a čím přináší pozitivnější pocity, tím víc o ni stojím. Dál mi připadá cennější a obdivuhodnější dílo pracné a takové, které v sobě přináší pro mě nové nepoznané a těžko dosažitelné. To se asi málokdy povede v opilosti, psychedelicky a hned (má to své vyjímky). Konkretně řečeno - vnímám pozitivně více technických děl jako jsou třeba elektrárny, automobily, lodě, hodiny, ale i objevy v exaktních vědách, než díla čiře umělecká - literární, výtvarná, hudební apod.
    2)Výše uvedená diskuse více méně opomíjí, že autorská práva se prakticky definují a vymáhají v celé myslitelné škále možností jak vyrazit z anonyma (uživatele) peníze. Proto hodnotím uvedenou diskusi jako příjemné cvičení v rétorice či logice, bez přínosu nového náhledu, vše už se praktikuje.
    Také většina těchto transakcí vůbec neprobíhá mezi autorem díla a anonymem, autor je nahrazen buď majitelem práv k dílu nebo agenturou, manažerem atd. Rovněž tak je nuno zdůraznit, že autor často dostane pouze zlomek peněz ve hře, někdy nic. A panuje asi nepřímá úměra - čí je dílo trvanlivější a krásnější, tím se dá očekávat nižší zisk.
    3)Mám tedy tendenci veškerá autorská práva postavit na principech práva patentového či průmyslových zdrojů. Umění bude vznikat dále v neztenčené míře a byznys okolo bude průhlednější.

    Děkuji za otevření této debaty,
    Jaroslav Štejfa

    OdpovědětVymazat