úterý 31. ledna 2012

Pobouření


Václav Klaus je pobouřen tím, co si akademický svět dovoluje. Pravda, není to zrovna nejčerstvější zpráva, ale někdy je s psaním lepší počkat, až pobouření vyprchá. Na obou stranách.

Předmět sporu zde vlastně není až tolik podstatný. Představitelé akademické sféry se bouří proti krokům ministerstva školství, a jelikož prezident z nějakých důvodů dnešního ministra školství — aspoň morálně — podporuje, postavil se na jeho stranu. K napsání politického pamfletu by mě taková událost nepřivedla, nebýt argumentu, který Klaus na podporu svého postoje použil.
„Pohybujeme se ve světě veřejného školství, které platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o něm rozhodoval či spolurozhodoval.“
Argument je to na první poslech smysluplný, přesto ovšem problematický z několika různých pohledů.

Problém první — vymezení státu a jeho role. Od dob Ludvíka XIV. uplynulo již mnoho desítek let, a neplatí už „stát jsem já“, pro žádnou jednotlivou osobu dosazenou za objekt reference zájmena „já“. Demokratická republika možná nemá přísně ideově definováno, kdo je stát (proč by také měla mít), ale dá se asi docela bezesporně říct, že stát tvoří všichni jeho občané, akademickou obec nevyjímaje. Ministerstvo školství, a v širším pojetí pak vláda, tvoří jednu ze složek státní moci. To ovšem neznamená, že vláda přebírá morální právo disponovat prostředky státu dle svého uvážení, a ostatní subjekty mají morální povinnost tato rozhodnutí přijímat s pokorou. (Nebylo to tak formulováno explicitně, ale prezidentovo „pobouření“ přinejmenším podobnou interpretaci silně naznačuje.) Peníze ministerstva školství nenáleží ministerstvu o nic více, než akademickým senátům vysokých škol. Legitimita, s jakou vláda rozhoduje o veřejných prostředcích, se odvíjí od toho, nakolik tato rozhodnutí reprezentují vůli občanů. Soudě podle momentální popularity vlády — nic moc.

Samozřejmě, argumentace morálním právem je vždy ošidná, protože morální právo si mohou a chtějí osobovat všichni, ale ve sporech nemohou vítězit všichni. Bylo by nepříliš moudré proti Klausovu pobouření stavět jiné pobouření a proti argumentu, že občané jsou morálně povinni poslouchat vládu, stavět jako protiargument morální povinnost vlády poslouchat své občany, nebo něco podobného. (Stojí ale za to vždy zkusit situaci uvidět pod úhlem pohledu druhé strany — obvykle je podložen stejně silnými intuicemi a rozhořčením, jako pohled strany vlastní.) Moudrý politik nemyslí na své pobouření, ale na důsledky nabízejících se rozhodnutí. Což vede k druhému problému — neblahým důsledkům přílišné konformity.

Není to poprvé, co náš prezident fakticky prosazuje logiku dle hesla koho chleba jíš, toho píseň zpívej, zejména ve vztahu státní moci a státních institucí. Potíž je v tom, že i když zapomeneme na to, že řečený chleba nepatří vládě, nenabízí ona zásada vizi efektivně fungující společnosti. Je skutečně optimální, aby o alokaci prostředků na vědu, výzkum a vysokoškolskou výuku rozhodovalo ministerstvo, nebo je v zájmu státu, aby o rozdělování těchto prostředků rozhodovaly z větší míry instituce, kterých se to zejména týká? Obě varianty mají své nevýhody: ministerské regulátory můžeme snadno vinit z nekompetentnosti, akademiky ze střetu zájmů. Mám-li se klonit k některé variantě, dám spíš přednost té druhé, poněvadž nekompetentnost je zpravidla zodpovědná za více škod, než nečestné úmysly. Zvlášť když ty na straně ministerstva nakonec taktéž vyloučit nelze.

Na věc je možné podívat se i obecněji: prospívá společnosti dodržování zásady, že státní zaměstnanci a další občané jsoucí na výplatní pásce státu jsou loajálními stoupenci vládní politiky? Zde je odpověď jednoznačné ne, alespoň pokud se nechceme odchýlit od premisy liberální demokracie, na kterou jsme zvyklí. Pro ilustraci stačí nahradit akademiky jinou skupinou:
„Pokud soudy touží po naprosté nezávislosti svého rozhodování na vládě, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“
Souhlasíte? [1]

Václav Klaus tradičně je, aspoň ve verbální rovině, odhodlaným obráncem občanských svobod a demokratického zřízení. Měl by na tyto své zásady pamatovat, kdykoli jej popadne úmysl vyjádřit jako prezident republiky pohoršení nad tím, že určitá skupina občanů veřejně a otevřeně hájí své zájmy. Na tom je totiž demokracie postavena.


Poznámky
1. Autentický Klausův výrok zněl: „Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“

pátek 27. ledna 2012

Filosofické pseudoproblémy: zedrý a molený

Každý den ráno, s železnou pravidelností, vyjde slunce. Děje se tak od nepaměti, nikdo nikdy nezaznamenal výjimku z pravidla. Můžeme proto věřit, že slunce vyjde i zítra? Jedná se o problém indukce, jednu z oblíbených hrátek filosofů.

Indukce je odvození obecného pravidla z platnosti jeho jednotlivých instancí. Obecné pravidlo je například to, že slunce vyjde každý den, instancí je třeba fakt, že slunce vyšlo 12. listopadu 1949. Pokud pro mnoho různých n ověříme platnost predikátu P(n) a zároveň nenalezneme žádné n takové, aby P(n) neplatilo, pak induktivní úvaha vede k přijetí závěru ∀n: P(n). Indukce není absolutně spolehlivá: i když platí P(1), P(2), ... P(568), klidně se může stát, že P(569) platit nebude. Zajímavým příkladem selhání indukce je Pólyova hypotéza, která říká, že pro každé přirozené číslo n větší než 2, alespoň polovina čísel menších než n má lichý počet prvočíselných faktorů. Vezměme třeba čísla menší než n = 7: lichý počet faktorů mají tři (2, 3 a 5), zatímco sudý počet faktorů mají pouze dvě: 4 (=2x2) a 6 (=2x3). Sedmička tedy není tím n, které by hypotézu ∀n: P(n) vyvrátilo. Zkusíte-li systematicky brát všechny hodnoty n od tří nahoru, pravděpodobně dojdete po chvíli k induktivnímu závěru, že hypotéza platí. Abyste našli protipříklad, museli byste mít sakra velkou trpělivost: nejnižší n, pro které P(n) selhává, je rovno 906 150 257.

Nezaručenost induktivních závěrů vzbuzovala vždy nedůvěru. Na jedné straně indukci používáme každý den, na druhé straně, pokud akceptujeme Humeův argument, nemůžeme její užití deduktivně odůvodnit. Je pravděpodobné, že nedůvěra k indukci inspirovala Popperovu filosofii vědy, která se indukci elegantně vyhýbá za cenu toho, že žádnou teorii nikdy neprohlásí za pravdivou. Nechci ovšem o tom teď spekulovat, neb mám na mysli bizarnější problémek, kterému se říká Goodmanův paradox.

Nelson Goodman se zamýšlel nad typickou induktivní úvahou, které by se mohl oddávat třeba hledač drahokamů: Všechny až doposud nalezené smaragdy byly zelené. Znamená to, že i všechny v budoucnu nalezené smaragdy budou zelené?

Zdravý rozum, zdá se, podporuje kladnou odpověď. Deduktivně odvozená jistota to není, ale vysoká pravděpodobnost ano. (Pro hnidopichy: v rámci této úvahy zelená barva není považována za součást definice smaragdu. Že v reálném světě zelená barva požadována je, a tudíž že smaragdy jsou poměrně špatný materiál pro ilustraci našeho „paradoxu“, to je výtka, již třeba směřovat přímo Goodmanovi.)

Goodman proti zdravému rozumu nasadí tuto sofistiku:

Nadefinujme si nové pojmy: budeme říkat, že objekt je zedrý (v originále grue), pokud je zelený a zároveň je rok 2020 nebo dřívější, nebo pokud je objekt modrý a zároveň je rok 2021 nebo pozdější. Analogicky, objekt je molený (bleen), je-li modrý a datum je 2020 nebo nižší, nebo je-li zelený a datum je 2021 nebo pozdější. Těmito novými pojmy jsme schopni nahradit náš starý slovník týkající se barev. Když vyjdu ven a podívám se nahoru, uvidím molené nebe a zedrou trávu [*] Jaký to představuje problém pro smaragdy a indukci? „Všechny doposud nalezené smaragdy byly zedré“, řekl by hledač drahokamů, shodou okolností čtenář Goodmanových článků. „To znamená (s vysokou pravděpodobností), že i v budoucnu budou všechny nalezené smaragdy zedré.„ Hypotéza, že všechny v budoucnu nalezené smaragdy budou zedré, je samozřejmě v konfliktu s hypotézou, že všechny smaragdy budou zelené. Kdybychom věřili první hypotéze, očekávali bychom, že po prvním lednu 2020 smaragdy zmodrají. To je pochopitelně absurdní, a tudíž Goodmanova induktivní úvaha nefunguje. A nabízí se tudíž otázka: Proč indukce funguje se slovy „zelený“ a „modrý“, zatímco nefunguje se slovy „molený“ a „zedrý“?

Je myslím plně rozumné odvrhnout nejjednodušší odpověď, a to, že (A) indukce vlastně nefunguje nikdy. Byla by to příliš vysoká cena za vyřešení triviálního paradoxu. Problematická je i další odpověď, byť na první pohled vypadá rozumněji: (B) pojmy „molený“ a „zedrý“ jsou odvozené z primitivních pojmů „zelený“ a „modrý“, a induktivních úvah se lze platně dovolávat pouze tehdy, užívají-li primitivní pojmy. Problémy jsou dva: (1) bez dalšího objasnění je „primitivnost“ příliš vágní vlastnost, a (2) mnoho induktivně odvozených zákonitostí je formulováno pomocí odvozených pojmů. Vezměme třeba zákon zachování energie; energie zpravidla není měřena přímo a je definována pomocí jiných, primitivnějších, fyzikálních veličin. V duchu námitky (1) zase jde standardní Goodmanův protiargument: Představme si člověka vychovaného ve společnosti užívající slova „molený“ a „zedrý“ (nebo významové ekvivalenty) pro označování barev. Pro takového člověka je „zelený“ nové slovo, nadefinované jako „zedrý“ do Silvestra 2019 a „molený“ po prvním lednu 2020. Z pohledu takového člověka je náš barevný slovník kompozitní, nadefinovaný pomocí primitivních goodmanovských pojmů.

Námitky pomocí viditelně vykonstruovaného myšlenkového experimentu obvykle nepovažuji za příliš relevantní (nemám například problém se smířit s tím, že člověk myslící v goodmanovských barvách je co do užití indukce ztracen), ale možná stojí za to tezi (B) modifikovat tak, aby byla proti podobným námitkám imunní. Můžeme začít třeba s touto variantou:

(C) Zedrost a molenost jsou nepřirozené pojmy. Jejich určení vyžaduje stanovit časovou hranici, 1. leden 2020, kterou si někdo vycucal z prstu. Nepřirozené vlastnosti nemohou být induktivně zobecňovány z pozorování.

Nevyhovuje-li přirozenost jako kritérium, můžeme se vždy obrátit ke staré známé Occamově břitvě:

(D) Zedrost a molenost jsou složitější pojmy než modrost a zelenost. Pozorování, že všechny doposud nalezené smaragdy byly zedré sice je evidence pro induktivní vyvození, že zedrost bude pozorována i v budoucnu, ale proti tomu stojí stejně platná induktivní úvaha vyvozující, že smaragdy budou zelené. Jelikož je druhá úvaha jednodušší, má přednost.

Nejlepší se mi ale stále jeví statistický argument.

(E) Zedrost a molenost nejsou vlastnosti předmětů, ale vlastnosti předmětů a času. Co se času týče, je statistický vzorek nereprezentativní.

Ke zjištění, zda je předmět zelený nebo modrý stačí mít oči (nebo spektrometr). Ke zjištění, zda je zedrý nebo molený potřebujeme navíc hodiny. Množina dostupných pozorování tak jsou dvojice (přirozená barva, čas), ze kterých můžeme odvodit goodmanovskou barvu. Všechny prvky množiny mají přirozená barva = zelená a čas < 2020 (což pochopitelně implikuje goodmanovská barva = zedrá). Platná induktivní úvaha obecně může znít

  1. Všechny pozorované prvky nezanedbatelně velké množiny mají vlastnosti X a Y.
  2. Tudíž pravděpodobně všechny prvky této množiny včetně těch nepozorovaných mají vlastnosti X a Y.

Nemůže ale být ve tvaru

  1. Všechny pozorované prvky nezanedbatelně velké množiny mají vlastnosti X a Y.
  2. Tudíž pravděpodobně všechny prvky této množiny včetně těch nepozorovaných, které nemají vlastnost Y, mají vlastnosti X.

Prvky množiny jsou nálezy smaragdů a vlastnost Y je čas nálezu, respektive fakt, zda byl nález učiněn před rokem 2020. Jelikož Y umíme docela dobře ovlivnit, můžeme dost dobře předpokládat, že existují i nálezy, kde Y neplatí, čímž vyloučíme platnou první induktivní úvahu. Vyloučení platné úvahy ovšem člověka neopravňuje k akceptování její neplatné modifikace.

Goodmanův paradox může být docela užitečnou ilustrací toho, že ne všechny pojmy jsou si rovny. Indukce jej ovšem přežije celkem snadno.

úterý 3. ledna 2012

Uljanovsk / Simbirsk

Uljanovsk je šestisettisícové město ležící na Volze zhruba na půli cesty mezi Kazaní a Saratovem. Hlavní místní zajímavostí je Leninovo rodiště; po slavném revolucionáři se také město jmenuje. Počátkem devadesátých let se uvažovalo o návratu ke starému názvy Simbirsk, oficiální přejmenování se ale nekonalo. Přesto je staré jméno města občas neoficiálně používáno, mimo jiné třeba v názvu piva Simbirskoje.

Případné návštěvníky by mohla zajímat historka, kterou jsme s kolegou zažili po příjezdu do města těsně po půlnoci. Protože od nádraží do centra je daleko, první volba padla na komnatu otdycha, což je ubytovací zařízení přítomné na skoro každém větším ruském nádraží. Komnaty otdycha slouží cestujícím (podmínkou pro ubytování je vlastnictví jízdenky z daného místa) a obvykle bývají levnější než standardní hotely. V Uljanovsku byly ovšem dveře s nápisem комната отдыха pevně zamčené. Pomůže tedy zřízenec v informacích.

„Komnata otdycha je otevřena?“
„Co?“
„Komnata otdycha. Tady ty dveře vpravo...“
„Aha, tady nemáme komnatu otdycha. Je tu nádražní hotel.“

Budiž, jdeme do hotelu. Je to koneckonců jen pár metrů. Hotel je spolu se zbytkem nádraží postaven v klasickém reálněsocialistickém panelákovém stylu. To by mohla být záruka rozumné ceny. A skutečně, pokoj na noc za 700 rublů.

„Dobrý večer, máte volný pokoj?“
„Ano. Vaše pasy, prosím.“
(předáme pasy)
„Vy jste cizinci? Nemůžeme ubytovat cizince.“
„Proč?“
„Nemáme povolení registrovat cizince.“
„Máme registrační kartu ministerstva zahraničí, pomůže to? [*]
„Ne.“

Zpět na bjuro informacii.

„V hotelu se jako cizinci nemůžeme ubytovat. Nemáte tu přece jenom obyčejnou komnatu otdycha?“
„Zavolám náčelníka stanice. Moment.“
(po pár minutách)
„Náčelník stanice říká, že vás v hotelu nemůžou ubytovat.“
„To víme. Jiná možnost není?“
„Ve městě jsou jenom čtyři hotely, kde můžou registrovat cizince. Věnec, Okťjabrskaja, (nesrozumitelné) ... “

Je jedna hodina v noci, jde se tedy do Věnce. Problém: jediná mapa města, která je k dispozici, je můj hrubý náčrtek pořízený podle různých internetových map. Pochopitelně, hotel Věnec na něm není zakreslen. Do centra je to navíc asi čtyři kilometry. Taxikáři chtějí nehoráznou cenu, jdeme pěšky. Věnec nalezen v půl třetí. Je to mohutná budova postavená v klasickém reálněsocialistickém panelákovém stylu. To by mohla být záruka rozumné ceny...

„Máte volné pokoje?“
„Ano.“
„Můžete ubytovat cizince?“
„Samozřejmě.“
„Výborně. Kolik stojí...“
„Máme tu pokoj pro dva za 4200 rublů.“

Docela dost vzhledem k času. Dát přes dva tisíce za pět hodin spánku, když celý třídenní výlet do Kazaně a Uljanovsku (bez ubytování v Uljanovsku, pochopitelně) přišel na nějaké tři tisíce? Moje představa byla, že mimo Moskvu je levně.

„Něco levnějšího by nebylo?“
„Ne, ale můžete zkusit jiné hotely.“
„Zkoušeli jsme na nádraží, ale nejsou schopni registrovat cizince.“
„Zkusím vám zjistit, kde by vás vzali.“

Recepční byla výjimečně ochotná a obvolala několik hotelů.

„Mohou vás ubytovat v hotelu Evropa. Cena je 1800 za jednoho.“
„To není o moc levnější.“
„Ještě chtějí 500 rublů jako poplatek za registraci.“
„Za oba?“
„Za každého.“
„V tom případě vezmeme radši ten pokoj u vás. Říkala jste 4200?“
„Ano. Plus 400 rublů za registraci.“
„Cože? U vás taky? Tak nám prosím zavolejte taxík.“

Hotel Evropa není postaven v panelákovém stylu. Je to překvapivě malý dům kontrastující s okolní panelákovou džunglí. A se zamčenými dveřmi, aspoň ve čtvrt na čtyři ráno. Když už se zdá, že v hotelu nikdo není, otevřou se dveře a vyjde hoteliér.

„Vy jdete z Věnce?“
„Ano, máte tedy volný pokoj?“
„Jistě.“
„Cena je 1800 za jednoho plus 500 za registraci?“
„Ano, samozřejmě, vaše pasy prosím.“
(po pár minutách recepční vrací pasy)
„Ne.“
„Nějaký problém?“
„Bohužel, nemůžeme vás ubytovat. Jste cizinci.“
„Ale recepční z Věnce vám přeci volala a ptala se na to.“
„Ano, ale bohužel nevím, jestli vás můžu ubytovat.“
„Nevíte?“
„Nevím, jak zařídit registraci.“
„Vy neumíte registrovat cizince?“
„Ne. Kdybyste přišli dřív, mohla bych zavolat na policii a zeptat se, ale ve čtvrt na čtyři tam nikdo není.“
„Bez registrace nás ubytovat nemůžete?“
„Ne, mohla by přijít kontrola.“

Poučení je, že v zapadlejších městech člověk nikdy neví, na jaká omezení narazí, a nechcete-li probdít noc, je dobré ubytování zařizovat předem. Druhé poučení: čím větší díra, tím vyšší registrační poplatek. Aspoň v Rusku.

Po poučení pokročím k obvyklé obrazové dokumentaci.




Leninův kult má v Uljanovsku dvě centra. Jedním z nich je Leninova ulice, kde stojí jeden z domů, v nichž žila rodina Uljanovových. Ulice je na ruské poměry velmi dobře udržovaná a ozdobená sochami. Podle všeho sochy nezobrazují žádné konkrétní osoby.



Vlevo kroketové hřiště ve dvoře Leninova domu, vpravo samotný dům.



Druhým centrem kultu je Muzeum-památník V.I.Lenina. Muzeum obklopuje dům, ve kterém se Lenin narodil (je to jeden z domů na pravém snímku). Uvnitř muzea je standardní mišmaš historických artefaktů, dokumentů, obrazů a soch.



Ruských tramvají jsem se nafotil již dost, takže z Uljanovska, kde většinu vozového parku tvoří vozy T3 z Tatry Smíchov, příliš mnoho snímků nemám. Ten vlevo je z blízkosti vozovny na Radiščevovově ulici, druhý z konečné u Parku Vítězství — té trojka se trochu ztrácí v pozadí tanku IS-2.



Kuriozitou je památník písmenu jo (ë).

Uljanovská reportáž organicky navazuje na poslední reportáž z Monina, jelikož i v Uljanovsku je letecké muzeum. Zdejší specializace je ovšem civilní letectví.



Největším lákadlem je nadzvukový Tu-144, jemuž je možno za úplatu s průvodcem nahlédnout do útrob. Pohled do kokpitu a na stanoviště palubního inženýra.



Oddíl první třídy uvnitř Tu-144 a pohled na letoun zpředu.



Iljušin Il-86 bez motorů, v barvách dnes již zkrachovalého dopravce Atlant-Sojuz, a Il-18 v barvách Aeroflotu.



Vlevo Tu-116, verze bombardéru Tu-95 upravená pro přepravu osob, především vládních činitelů. Vpravo pohled do kabiny Tu-124, druhého letounu, jehož vnitřek lze navštívit. Tentokráte bez průvodce. což se projevuje „opotřebením“ vnitřního vybavení.



Stanoviště navigátora v nose letounu a kabina cestujících.



Vlevo proti sobě čumáky Tu-114 a Tu-104, vpravo polský proudový práškovač PZL M-15, vyskytující se i na fotografiích z předchozí reportáže.