úterý 3. ledna 2012

Uljanovsk / Simbirsk

Uljanovsk je šestisettisícové město ležící na Volze zhruba na půli cesty mezi Kazaní a Saratovem. Hlavní místní zajímavostí je Leninovo rodiště; po slavném revolucionáři se také město jmenuje. Počátkem devadesátých let se uvažovalo o návratu ke starému názvy Simbirsk, oficiální přejmenování se ale nekonalo. Přesto je staré jméno města občas neoficiálně používáno, mimo jiné třeba v názvu piva Simbirskoje.

Případné návštěvníky by mohla zajímat historka, kterou jsme s kolegou zažili po příjezdu do města těsně po půlnoci. Protože od nádraží do centra je daleko, první volba padla na komnatu otdycha, což je ubytovací zařízení přítomné na skoro každém větším ruském nádraží. Komnaty otdycha slouží cestujícím (podmínkou pro ubytování je vlastnictví jízdenky z daného místa) a obvykle bývají levnější než standardní hotely. V Uljanovsku byly ovšem dveře s nápisem комната отдыха pevně zamčené. Pomůže tedy zřízenec v informacích.

„Komnata otdycha je otevřena?“
„Co?“
„Komnata otdycha. Tady ty dveře vpravo...“
„Aha, tady nemáme komnatu otdycha. Je tu nádražní hotel.“

Budiž, jdeme do hotelu. Je to koneckonců jen pár metrů. Hotel je spolu se zbytkem nádraží postaven v klasickém reálněsocialistickém panelákovém stylu. To by mohla být záruka rozumné ceny. A skutečně, pokoj na noc za 700 rublů.

„Dobrý večer, máte volný pokoj?“
„Ano. Vaše pasy, prosím.“
(předáme pasy)
„Vy jste cizinci? Nemůžeme ubytovat cizince.“
„Proč?“
„Nemáme povolení registrovat cizince.“
„Máme registrační kartu ministerstva zahraničí, pomůže to? [*]
„Ne.“

Zpět na bjuro informacii.

„V hotelu se jako cizinci nemůžeme ubytovat. Nemáte tu přece jenom obyčejnou komnatu otdycha?“
„Zavolám náčelníka stanice. Moment.“
(po pár minutách)
„Náčelník stanice říká, že vás v hotelu nemůžou ubytovat.“
„To víme. Jiná možnost není?“
„Ve městě jsou jenom čtyři hotely, kde můžou registrovat cizince. Věnec, Okťjabrskaja, (nesrozumitelné) ... “

Je jedna hodina v noci, jde se tedy do Věnce. Problém: jediná mapa města, která je k dispozici, je můj hrubý náčrtek pořízený podle různých internetových map. Pochopitelně, hotel Věnec na něm není zakreslen. Do centra je to navíc asi čtyři kilometry. Taxikáři chtějí nehoráznou cenu, jdeme pěšky. Věnec nalezen v půl třetí. Je to mohutná budova postavená v klasickém reálněsocialistickém panelákovém stylu. To by mohla být záruka rozumné ceny...

„Máte volné pokoje?“
„Ano.“
„Můžete ubytovat cizince?“
„Samozřejmě.“
„Výborně. Kolik stojí...“
„Máme tu pokoj pro dva za 4200 rublů.“

Docela dost vzhledem k času. Dát přes dva tisíce za pět hodin spánku, když celý třídenní výlet do Kazaně a Uljanovsku (bez ubytování v Uljanovsku, pochopitelně) přišel na nějaké tři tisíce? Moje představa byla, že mimo Moskvu je levně.

„Něco levnějšího by nebylo?“
„Ne, ale můžete zkusit jiné hotely.“
„Zkoušeli jsme na nádraží, ale nejsou schopni registrovat cizince.“
„Zkusím vám zjistit, kde by vás vzali.“

Recepční byla výjimečně ochotná a obvolala několik hotelů.

„Mohou vás ubytovat v hotelu Evropa. Cena je 1800 za jednoho.“
„To není o moc levnější.“
„Ještě chtějí 500 rublů jako poplatek za registraci.“
„Za oba?“
„Za každého.“
„V tom případě vezmeme radši ten pokoj u vás. Říkala jste 4200?“
„Ano. Plus 400 rublů za registraci.“
„Cože? U vás taky? Tak nám prosím zavolejte taxík.“

Hotel Evropa není postaven v panelákovém stylu. Je to překvapivě malý dům kontrastující s okolní panelákovou džunglí. A se zamčenými dveřmi, aspoň ve čtvrt na čtyři ráno. Když už se zdá, že v hotelu nikdo není, otevřou se dveře a vyjde hoteliér.

„Vy jdete z Věnce?“
„Ano, máte tedy volný pokoj?“
„Jistě.“
„Cena je 1800 za jednoho plus 500 za registraci?“
„Ano, samozřejmě, vaše pasy prosím.“
(po pár minutách recepční vrací pasy)
„Ne.“
„Nějaký problém?“
„Bohužel, nemůžeme vás ubytovat. Jste cizinci.“
„Ale recepční z Věnce vám přeci volala a ptala se na to.“
„Ano, ale bohužel nevím, jestli vás můžu ubytovat.“
„Nevíte?“
„Nevím, jak zařídit registraci.“
„Vy neumíte registrovat cizince?“
„Ne. Kdybyste přišli dřív, mohla bych zavolat na policii a zeptat se, ale ve čtvrt na čtyři tam nikdo není.“
„Bez registrace nás ubytovat nemůžete?“
„Ne, mohla by přijít kontrola.“

Poučení je, že v zapadlejších městech člověk nikdy neví, na jaká omezení narazí, a nechcete-li probdít noc, je dobré ubytování zařizovat předem. Druhé poučení: čím větší díra, tím vyšší registrační poplatek. Aspoň v Rusku.

Po poučení pokročím k obvyklé obrazové dokumentaci.




Leninův kult má v Uljanovsku dvě centra. Jedním z nich je Leninova ulice, kde stojí jeden z domů, v nichž žila rodina Uljanovových. Ulice je na ruské poměry velmi dobře udržovaná a ozdobená sochami. Podle všeho sochy nezobrazují žádné konkrétní osoby.



Vlevo kroketové hřiště ve dvoře Leninova domu, vpravo samotný dům.



Druhým centrem kultu je Muzeum-památník V.I.Lenina. Muzeum obklopuje dům, ve kterém se Lenin narodil (je to jeden z domů na pravém snímku). Uvnitř muzea je standardní mišmaš historických artefaktů, dokumentů, obrazů a soch.



Ruských tramvají jsem se nafotil již dost, takže z Uljanovska, kde většinu vozového parku tvoří vozy T3 z Tatry Smíchov, příliš mnoho snímků nemám. Ten vlevo je z blízkosti vozovny na Radiščevovově ulici, druhý z konečné u Parku Vítězství — té trojka se trochu ztrácí v pozadí tanku IS-2.



Kuriozitou je památník písmenu jo (ë).

Uljanovská reportáž organicky navazuje na poslední reportáž z Monina, jelikož i v Uljanovsku je letecké muzeum. Zdejší specializace je ovšem civilní letectví.



Největším lákadlem je nadzvukový Tu-144, jemuž je možno za úplatu s průvodcem nahlédnout do útrob. Pohled do kokpitu a na stanoviště palubního inženýra.



Oddíl první třídy uvnitř Tu-144 a pohled na letoun zpředu.



Iljušin Il-86 bez motorů, v barvách dnes již zkrachovalého dopravce Atlant-Sojuz, a Il-18 v barvách Aeroflotu.



Vlevo Tu-116, verze bombardéru Tu-95 upravená pro přepravu osob, především vládních činitelů. Vpravo pohled do kabiny Tu-124, druhého letounu, jehož vnitřek lze navštívit. Tentokráte bez průvodce. což se projevuje „opotřebením“ vnitřního vybavení.



Stanoviště navigátora v nose letounu a kabina cestujících.



Vlevo proti sobě čumáky Tu-114 a Tu-104, vpravo polský proudový práškovač PZL M-15, vyskytující se i na fotografiích z předchozí reportáže.

3 komentáře:

  1. Tak to je hodně slušný, každopádně neni zcela jasný jak to dopadlo. jestli jste někde spali nebo to táhli až do rána v podobnym stylu :-)) A potom jeli do Kazaně. jinak říct o městě s 600 tisíci obyvateli, že to je díra, je vcelku vtipné. Ale to je jasný, Rusko (SSSR) je země jiného měřítka :-). Dave. P.S.: pomohla vodka?

    OdpovědětSmazat
  2. Táhli do rána, bez vodky. Ve čtyři ráno se mi dva tisíce za hotel dát nechtělo, a vodku od devíti večer do sedmi ráno (myslím) nelze koupit*. A kdyby šlo, druhej den na prohlídku města by to asi nebylo ideální (Kazaň byla předtím, ne potom).

    Co se týká díry, spíš než na velikosti závisí na vzdálenosti od Moskvy/Petrohradu. Žádný historický centrum, v geometrickym středu města dřevěný vesnický baráky, kolem paneláky, šest set tisíc obyvatel člověk ani nepozná. Kazaň je v tomhle "lepší" - sídlí tam tatarská vláda, mají tam hrad a pěší zónu.

    OdpovědětSmazat
  3. *) Nevím, jestli zákaz prodeje vodky v noci neplatí jen v Moskevské oblasti.

    OdpovědětSmazat