úterý 20. července 2010

Dva aspekty Occamovy břivy

Jako Occamova břitva se nazývá princip, který káže preferovat jednoduchá vysvětlení před složitými. První část pojmenování nese po Vilému z Ockhamu, anglickém františkánském scholastikovi, který se principu často dovolával (ač nebyl prvním, kdo podobný princip zformuloval). Slovo břitva pak naznačuje, že úkolem principu je odřezávat z vysvětlení všechny nepotřebné součásti.

Dovolávat se Occamovy břitvy patří k bontonu diskusí o vědě a racionalitě, a princip, že jednodušší teorie má přednost před složitější, je všeobecně rozšířen a uznáván. Ač je břitva v různých souvislostech často zmiňována, většinou hraje roli metodického pokynu, a málokdy bývá tématem sama o sobě [1]. Nechť je proto tento příspěvek věnován Occamově břitvě.

V historii pokroku vědy se najde spousta momentů, kdy postup vpřed respektoval Occamovské zásady. Jedním z příkladů je heliocentrická soustava, která byla jednodušší oproti geocentrickému modelu. Geocentrický pohled předpokládal, že Země ve středu Vesmíru nehybně a ostatní planety (kam patřily i Slunce a Měsíc) obíhají kolem. Již ve starověku ale astronomové zjistili, že teorie se Zemí ležící ve středu kruhových drah rovnoměrně rychle se pohybujících planet není v souladu s přesnějším pozorováním. Byl tak vyvinut složitější systém (který zformalizoval Klaudios Ptolemaios v 2. století), ve kterém planety obíhaly po epicyklech, což byly malé kružnice, jejichž střed se pohyboval po větší kružnici, tzv. deferentu. Země navíc neležela přímo ve středu deferentu, ale kus stranou. Pro úspěšné vysvětlení všech pozorování bylo potřeba navíc postulovat konstantní úhlovou rychlost pohybu středu epicyklu - ne ale vůči středu deferentu, ani vůči Zemi, ale vůči ekvantu, což byl bod ležící stejně daleko od středu deferentů jako Země, ale opačným směrem.

Později se ukázalo, že ani takto důmyslná teorie neodpovídá přesně skutečnosti, a řešení odpovídalo duchu teorie: mezi planetu a epicykl se vložil ještě jeden epicykl "druhého řádu", jehož střed obíhal po původním epicyklu, a planeta byla připevněna až na druhém. Jak se zvyšovala přesnost astronomických pozorování, přibývalo epicyklů, a modely 15. a 16. století užívaly několik desítek, snad až osmdesát, kruhů (počítaje v to jak epicykly, tak deferenty).

Koperníkovou motivací při navržení heliocentrického systému byla snaha zjednodušit Ptolemaiův model a snížit počet kruhů. Pro dosažení vysoké přesnosti sice také používal epicykly, ale nejjednodušší verze s planetami rovnoměrně rychle obíhajícími Slunce, tj. kompletně bez epicyklů, byla výrazně lepší, než geocentrický model bez epicyklů, a výrazně jednodušší, než Ptolemaiův model s epicykly. Objev Keplerových zákonů byl dalším krokem vpřed, protože definitivně shodil epicykly ze stolu. V Keplerově modelu zbývalo udat pro každou planetu tři údaje: velikosti dvou poloos eliptické dráhy a natočení hlavní poloosy. Teorie s epicykly naopak potřebovaly pro každou planetu poloměry deferentu a jednotlivých epicyklů a rychlosti pohybu na každém z kruhů.

Heliocentrický model se stal symbolem nástupu moderní vědy a důležitým úspěchem Occamovy břitvy: i když nejpřesnější z geocentrických modelů s epicykly byly schopny reprodukovat pozorovaná data zpočátku stejně dobře, či možná i lépe, než model heliocentrický, ten jenodušší se nakonec ukázal správným.

Druhým příkladem, který fungování břitvy ilustruje pravděpodobně ještě lépe, je nahrazení éteru speciální relativitou. Po objevu elektromagnetického vlnění a Maxwellových rovnic v druhé polovině 19. století se věřilo, že elektromagnetické vlny (včetně světla) jsou vlněním jisté substance vyplňující vesmír. Tato substance se nazývala éter. Měření rychlosti světla uvšem ukázala podivnou věc: světlo se šířilo vůči Zemi různými směry stejnou rychlostí, což znamenalo, že Země je vůči éteru v klidu. Země se ale pohybuje po kruhové dráze, a představa, že kosmický éter krouží spolu se Zemí byla příliš bizarní. H.A.Lorentz ovšem přišel s teorií, která vysvětlovala všechny experimenty správně. V této teorii byl éter nehybným médiem, ve kterém se šířilo světlo. Pozorovatelé pohybující se vůči éteru zažívali zkreslení svých pozorování (například se jim prodlužoval čas), a tato zkreslení přesně kompensovala změny rychlosti světla, které by měli pozorovat díky tomu, že se pohybují vůči éteru.

Když v roce 1905 přišel Einstein s teorií relativity, mohl využít práci Lorentze a Poincarého a jimi vyvinutý matematický formalismus éterové teorie. Lorentzova teorie byla ekvivalentní teorii Einsteinově co se týče předpovědí, rozdíl spočíval hlavně v jazyce, ve kterém byla formulována. Pro Lorentze existovala mezi inerciálními soustavami jedna speciální, která byla v klidu vůči éteru, a v ní plynul reálný čas a bylo možno měřit reálné vzdálenosti; výsledky měření pozorovatelů v jiných soustavách byly pouze zdánlivé. Lorentzova teorie ale neumožňovala žádným způsobem určit, která z inerciálních soustav je ta pravá, svázaná s éterem - jinak řečeno, éter byl neměřitelný a nezjistitelný. Occamova břitva velí odříznout části teorie, které nemají žádný pozorovatelný důsledek, a v tomto případě to znamenalo zbavit se éteru a privilegovanosti jedné z inerciálních soustav. Einstein k tomu našel odvahu, a to bylo jeho hlavní zásluhou při objevu speciální relativity.

Podobné úspěchy jednodušších teorií jsou zřejmě rozhodujícím faktorem pro příklon k Occamově břitvě, obvykle chápané ve smyslu: máme-li dvě ekvivalentní teorie, ta jednodušší je pravděpodobně správně. Přísně vzato je taková zásada absurdní: jsou-li dvě teorie naprosto ekvivalentní, jsou taktéž obě buď správně nebo špatně; pravdivost tvrzení nemůže záležet na detailech jeho formulace. Občas proto bývá Occamova břitva formulována normativně, tak, že je třeba preferovat tu jednodušší z ekvivalentních teorií. Takto podána se ale zásada jeví být libovolnou a neodůvodněnou. Domnívám se přesto, že existují přinejmenším dva nezávislé důvody pro preferenci jednoduchých teorií.

Tím viditelnějším důvodem je prostá úspornost. Keplerův popis Sluneční soustavy zapamatujeme snadněji než popis s osmdesáti epicykly, a to samo o sobě je dostatečným argumentem pro preferenci prvního modelu. Někdy může složitější model být prakticky výhodnějším: například kodaňská interpretace kvantové mechaniky se pro praktické použití hodí více, než interpretace mnohosvětová, a přesto dost lidí dává mnohosvětové interpretaci přednost kvůli úspornosti (chybí postulát kolapsu) [2]. V takovém případě je úspornost spíše estetickým než praktickým kritériem.

Tím méně viditelným, ale o to důležitějším, důvodem pro preferenci jednodušších teorií je různý potenciál pro zobecnění. Vrátíme-li se k souboji éter versus speciální relativita, vidíme, že obě soupeřící teorie byly postaveny na pozorování elektromagnetických jevů a ani jedna z nich neuměla zahrnout efekty gravitace. Problém gravitace byl nakonec vyřešen, a způsob, jakým byl vyřešen, svědčí velmi silně ve prospěch speciální relativity a v neprospěch éteru. Proč?

Nejrevolučnější myšlenkou speciální relativity bylo oprostění se od ideje absolutního času. Ve speciální relativitě již tvrzení, že dvě události jsou současné, nemá jednoznačný smysl. V souladu s tím přestaly prostor a čas být dvěma různými koncepty, a společně byly nahrazeny prostoročasem. Na rozdíl od éterové teorie, kde existovala absolutní rychlost (vůči éteru) byla v relativitě rychlost pohybu těles vždy jen relativní [3]. Obecná relativita šla dále ve stejném směru. Zrušila absolutní časoprostor, souřadnice se staly pouze matematickým artefaktem, který lze volit v podstatě libovolně. Princip ekvivalence zrušil i rozlišování mezi gravitací a setrvačnými silami.

Zdá se téměř jisté, že k teorii gravitace by nebylo možné dojít, vycházejíce z éterové teorie. Ačkoli, co se týká deduktivních předpovědí měřitelných výsledků, byla éterová teorie od speciální relativity neodlišitelná, zásadní rozdíl ve způsobu formulace vedl k výrazně odlišné induktivní síle obou teorií. Přirozeným způsobem, jak zobecňovat teorii s éterem, je postulovat různé druhy dynamiky éteru, či zavádět kuriózní opravy k Lorentzovým transformacím, chápaným jako přechod od pravých, absolutních souřadnic k souřadnicím zdánlivým, které se jeví přirozené pozorovatelům pohybujícím se vůči éteru. V speciální relativitě jsou si naopak všechny ortogonální přímočaré souřadné soustavy rovny, a obecná relativita jde dál tímto směrem, zavádějíc praktickou rovnost mezi jakýmikoli soustavami souřadnic. Zatímco speciální relativita, tím, jak je formulována, ukazuje cestu k obecněrelativistické teorii gravitace, teorie éteru ukazuje úplně jinam, na scestí.

Můžeme se ptát, zda je náhoda to, že jednodušší teorie vedou častěji k správným obecnějším teoriím. Myslím si, že to není náhoda, a sice z následujícího důvodu. Každá teorie je postavena částečně na pozorování přírody či věcí, které má ambice popisovat, a částečně na "předsudcích" [4], kam patří třeba filosofické ideály, intuitivní představy, jazykové zvyklosti nebo matematické techniky, které jsou v dané chvíli k disposici. Předsudků se nelze úplně zbavit. Jednak jsou občas obtížně identifikovatelné, a jednak jsou nutnou součástí procesu poznávání a navrhování teorií - Newton by například steží zformuloval své zákony bez předsudků o absolutní povaze prostoru a času.

Když vedle sebe stojí dvě ekvivalentní teorie, obě v souladu s veškerými dostupnými experimenty, mohou se lišit jen v důsledku různých předsudků. Jestliže je jedna z teorií mohutnější, užívá více konceptů a složitější formulace, je její předsudečný obsah velmi pravděpodobně větší než objem předsudků zahrnutých ve stručné teorii. Když je možno od teorie odříznout část její formulace, aniž by tím utrpěla shoda s experimentálními fakty, odříznutá část jsou vždy předsudky. 

Jakmile narazíme na hranice platnosti stávající teorie a pocítíme potřebu hledat teorii obecnější, každý přesvědčení navíc omezuje směr hledání. Čím větší část přesvědčení jsou předsudky, tím větší šance je, že pátrání povede do slepé uličky: předsudky sice mohou shodou okolností ukazovat správným směrem, ale na rozdíl od přesvědčení založených na pozorování není žádný důvod, proč by předsudky měly být s realitou v korelaci.

S trochou nadsázky se dá říct, že historie vědy je historií odvrhování předsudků. Teorie starořeckých filosofů vysvětlovaly jen velmi málo faktů s užitím velkého množství idejí nepodložených ničím kromě filosofových představ. V oněch dobách se filosofové předsudků nebáli a empirii v žádném případě nepřeceňovali, máme-li věřit Bertrandu Russellovi, když píše:
Aristoteles tvrdil, že ženy mají méně zubů, než muži; ačkoli byl dvakrát ženatý, nikdy ho nenapadlo ověřit toto tvrzení pohledem do úst svých žen.
Předsudky tohoto typu v dnešní době slouží nanejvýš k pobavení, a těžko svedou vědu na scestí. To ale neznamená, že jsme porazili všechny předsudky. Momenty, jako byl objev speciální relativity, ukazují, že předsudečný charakter mají i zdánlivě jasné intuice o povaze času a prostoru, a takové předsudky odhalovat není vůbec snadné. Occamova břitva je pro boj s předsudky velmi dobrým nástrojem.

Poznámky:
1. Je zajímavé, že jsem nikdy nenarazil na situaci, kdy by byla Occamova břitva zpochybňována. Ani kreacionisté, jsouce konfrontováni s argumentem napadajícím kreacionismus ze zbytečné složitosti (spočívající například v nutnosti postulovat složitého Boha, bez čehož se evoluční teorie obejde) zpravidla argument neodmítají jako a priori neoprávněný; buď argument ignorují, nebo tvrdí, že kreacionismus je ve skutečnosti preferovanou teorií z hlediska břitvy.
2. Jsou naopak tací, kdo považují kvantovku s kolapsem za úspornější, protože nemusí postulovat mnoho neměřitelných světů. V otázce interpretace kvantovky je role Occamovy břitvy nejednoznačná.
3. Rychlost byla relativní samozřejmě i v předéterové newtonovské mechanice, Einsteinova relativita pouze resuscitovala, byť  v obměněné podobě, Galileovu relativitu.
4. Slovo předsudek běžně označuje přesvědčení vzniklá bez ohledu na fakta.

16 komentářů:

  1. "[obecná relativita] Zrušila absolutní časoprostor..."

    Tahle věta se mi nějak nezdá. Časoprostorová varieta (= časoprostor) v obecné relativitě přece absolutní je. Samozřejmě ji můžu popsat souřadnicema jakejma chci, ale to s (ne)absolutností časoprostoru nesouvisí. (Když už, tak to maximálně souvisí s neabsolutností zvlášť času a prostoru, stejně jako ve speciální relativitě.)

    OdpovědětSmazat
  2. Mám na mysli absenci "pozadí", na kterém se odehrává pohyb hmoty. Varieta je jenom pomocný koncept. Například otázka "je Riemannův tenzor nulový v bodě X" nemá dobrý smysl, i když bod X je zadán jako bod variety a ne jako čtveřice souřadnic. Odkazuji se na diskusi, kterou vede Rovelli na stranách 47 a 48 v Quantum Gravity.

    (V zásadě je argument ten, že pomocí difeomorfismu mohu území s nulovým R posunout z bodu X jinam, a do X můžu nasunout křivou oblast, a díky invarianci furt budu mít řešení Einsteinových rovnic. V originále je argument podán detailněji.)

    OdpovědětSmazat
  3. ad poznámka 2: ale kodaňská interpretace stojí na absolutní náhodě, neumožňuje jasně odpovědět na otázku "proč se stalo X a ne Y". Takže NENÍ ekvivalentní vůči jakékoliv sebesložitější deterministické teorii, která by měla aspoň stejnou explanační a predikční hodnotu. Nevysvětluje zkrátka dost.
    Ve vztahu k Occamově břitvě je myslím zajímavější vymezení mnohasvětové teorie vůči bohu jako příčině - ad poznámka 1 + 2. Teisté tvrdí, že zavést boha jako příčinu je jednodušší koncept než zavést velký počet světů. To ale není pravda: velký počet světů je vlastně jen multiplikací toho, co známe, nezavádí žádnou novou kvalitu. Kdežto teistická interpretace ji zavádí. Takže i v případě, kdy by nešlo mnohasvětovou interpretaci ověřit, by měla být vůči teismu preferována - i vůči kodaňské interpretaci (z jiného, výše uvedeného důvodu, a samozřejmě jen tehdy, pokud se kodaňskou interpretaci nepodaří ověřit tak, aby všechny možné deterministické teorie experimentálně vyloučila).
    Jinak taky sdílím přesvědčení, že Occamova břitva je víc než metodický princip: protože pokud by nějakou věc šlo bez chyby popsat tak, že může existovat s nějakou příčinou i bez ní, tak ta příčina už vlastně tímto přestává být příčinou a není důvod ji předpokládat.

    OdpovědětSmazat
  4. @Peter: Co se týká pozorovaných faktů, Kodaň vysvětluje přesně totéž, co Everett a spol. V mnohosvětovém případě sice otázka "proč se stalo X a ne Y" nemá smysl, protože se stalo X i Y, ale pořád můžeme klást otázku "proč pozorujeme svět, kde se stalo X, a ne svět, kde se stalo Y". Náhoda je pouze odsunuta v podstatě sémantickým trikem tak, aby se zdálo, že leží někde mimo rámec teorie, fakticky ale nedeterminističnost nezmizí tím, že postulujeme nepozorované světy.

    Méně "divnou" přípustnou variantou ke Kodani jsou nelokální skryté parametry, které možná poskytují lepší ilustraci. Zdá se (interpretuji-li vás dobře), že skryté parametry preferujete vůči kolapsu na základě toho, že vyžadujete deterministickou kauzalitu. Není ale možné říkat, že tato vaše preference (já ji nesdílím) je důsledkem užití Occamovy břitvy. Břitvě je kauzalita a náhoda jedno, pouze odřezává nepozorované entity, a v tomto případě jasně preferuje Kodaň.

    Obecněji, jsem dost skeptický k užívání slova "příčina" ve filosofických argumentech. Pokud je stav věcí takový, že prostě nejsme schopni z maximální dostupné znalosti stavu světa v jednom okamžiku odvodit stav světa v jiném okamžiku (a tak to dnes vypadá), tak nezbývá, než to akceptovat. Vytáhnout nějaký ideál kauzality a snažit se ukázat, že nedeterministická teorie je nedostatečná, protože nestanovuje příčiny, a je nutno tedy příčinu resuscitovat skrytými parametry či Bohem - to je přesně příklad špatné filosofie: té, která se snaží udržet staré předsudečné ideje tváří v tvář novým skutečnostem. A je to přímý protiklad Occamovy břitvy.

    OdpovědětSmazat
  5. ad první věc: ano, souhlasím že vysvětluje totéž. a souhlasím, že u Everetta je tam problém s identitou (nepozorujeme, že by se naše vědomí neustále štěpilo, ač bychom měli, pokud se svět štěpí). ale Everettova varianta štěpícího se vesmíru není jedinou variantou mnohasvětové interpretace. jednak tu jsou interpretace, které se opírají spíš o předpoklad určitého vesmíru (tj. jsou vlastně prodloužením jeho historie dozadu), jednak je tady samotný princip mnohasvětové interpretace, který ani tohle nevyžaduje (protože u mnohasvětové interpretace chápané jako jedna historie musíme furt vysvětlovat, proč se zrovna tohle stalo zrovna tady zrovna teď). Pokud vesmíry nejsou nijak propojeny a není mezi nimi časoprostor, ta předchozí otázka pozbývá smyslu - protože žádný z nich není dále ani blíže, dříve ani později.

    podle mě břitvě není náhoda jedno, protože náhoda je principiálně nevysvětlitelná věc (nedokážete říct, proč se stalo co se stalo, respektive přesněji, proč se něco jiného nestalo, co se stát mohlo). tvrdím, že břitva vyžaduje jako základní podmínky pro aspoň nějakou hrubou ekvivalentnost teorií, aby obě teorii vysvětlovaly stejně. a tady v jedné zůstává nezodpovězená otázka ("proč není X, když může být").

    Skryté parametry jsou jenom jednou z možností, jak to řešit. Další je prostě pojetí časoprostoru, viděného jako čtyřrozměrné kontinuum, v němž vše už nějakým způsobem je. Pak nepotřebujete skryté parametry, nepotřebujete, aby byly důvody pro existenci něčeho v minulosti, systém není dán kompletně v čase t předcházejícím všem ostatním časům t+. navíc se vám pak líp vysvětlují emergentní jevy.

    Netrvdím, že kodaňská interpretace je určitě špatně. Možná je dobře. Ale pořádné důkazy pro to podle mě nejsou. Abyste dokázal kodaňskou interpretaci proti jakékoliv deterministické, potřebujete dokázat:
    1) že je opravdu vše určeno jednosměrným časem a tedy budoucnost je určena jen informacemi z minulosti (v tomto smyslu je kodaňská interpretace na kauzalitě MNOHEM závislejší než determinismus!) a plynutí času je nějakým způsobem ontologicky prvotní
    2) že v minulosti není (s jistotou není) dost informací k tomu, aby došlo k volbě buď A nebo B
    3) že k volbě budď A nebo B přesto musí docházet a dochází.
    Pak byste dokázal kodaňskou interpretaci vůči deterministické. Pořád by vám ale zůstávala možnost mimoempirických zásahů - a upřímně, pokud bych se měl rozhodovat mezi nějakou teorií, která odporuje principu dostatečného důvodu (tj. nedokáže odpovědět na otázku, proč je A a ne B) a mlhavou odpovědí, tak bych asi volit spíš tu mlhavou odpověď.

    A ještě jednu poznámku: determinovanost není odvoditelnost! Odvoditelnost (konkrétní, ne pouze pravděpodobnostní) závisí na determinismu, ale determinismus nezávisí na odvoditelnosti.

    OdpovědětSmazat
  6. Odzadu:
    A) vím, že determinismus není totéž, co odvoditelnost, ale neodvoditelný (logický) determinismus považuju za víceméně prázdný pojem. Detailně jsem svůj pohled shrnul v těchto příspěvcích:

    http://koroptew.blogspot.com/2009/08/o-determinismu.html
    http://koroptew.blogspot.com/2009/09/od-determinismu-k-redukcionismu.html

    B) Nezdá se mi, že přesně chápu, co myslíte těmi třemi podmínkami pro platnost kodaňské interpretace, nicméně nezdá se vám, že požadavky 1 a 2 jsou vzájemně v rozporu a tudíž nemohou platit zároveň? A proč Kodaň závisí na těchto požadavcích?

    C) To vaše "pojetí časoprostoru, viděného jako čtyřrozměrné kontinuum, v němž vše už nějakým způsobem je" je samozřejmě legitimní pohled na svět, ale není to vysvětlení. Vysvětlení, aby o něm vůbec stálo za to mluvit, musí obsahovat nějakou novou informaci, nějaké pozorování pravidelností v přírodě. Jestliže hodím kostkou a padne mi pětka, tak tvrzení "existuje předem nepoznatelný přírodní zákon, který způsobil, že padne pětka" nepřináší žádné hodnotné vysvětlení navíc oproti standardnímu "pětka padla náhodně". Detailněji jsem svůj postoj sepsal tady:
    http://koroptew.blogspot.com/2009/09/zakon-vs-komprimacni-algoritmus.html

    Jinak je mi sympatický pohled sepsaný ve velmi dobré sérii článků tady (není úplně nutné to číst systematicky):

    http://wiki.lesswrong.com/wiki/Mysterious_Answers_to_Mysterious_Questions

    D) Nerozumím prakticky ničemu z vašeho prvního odstavce.

    OdpovědětSmazat
  7. dík za tipy, kouknu se na ty vaše věci a možná i na ty anglické (louskám v tomto jazyce dost pomalu).

    ad rozpor 1 a 2: Rozpor tam není, 2 je jen jiné vyjádření toho, co jste psal sám. Respektive to zpřesním: jde o situaci, kdy dokážete, že v minulosti prostě není dost informací k tomu, aby jednoznačně vedly k A nebo jednoznačně vedly k B (obecně nějakému "non-A"), přičemž se musí stát buď A nebo B/non-A (princip sporu). 1 vyjadřuje předpoklad, podle kterého to vše platí jen v situaci, kdy jsou nějaké budoucí události v čase t+ plně určeny událostmi v minulosti t. Ten předpoklad bývá považován za předpoklad determinismu, ve skutečnosti je to ale naopak předpoklad kodaňské interpretace. Determinismus to nepotřebuje (může dobře fungovat s tím i bez toho), protože pro něj je podstatná kauzální síť propojující události a stavy daného vesmíru, ne nějaká šipka času - pojetí času je v determinismu oslabené tím, že neexistuje náhoda ani svobodná vůle a všechny stavy jsou tedy jednoznačně dány. Čas je uvnitř vesmíru, vesmír není v čase. A čas je součást časoprostoru, je to rozměr.
    K těm kostkám vám něco pošlu :-), ale obecně: pokud vám budou na kostce padat furt šestky, tak pravděpodobnost, že padají (pseudo)náhodně, bude oproti vysvětlení, že padají z nějakého specifického důvodu, klesat s každým hodem, i když nikdy nebude nulová.

    Ad vysvětlení: podle mě je základní vlastností vysvětlení prostě to, že něco vysvětluje :-), že vysvětluje pozorovaný stav věcí (ne že zavádí nebo předpokládá nějaká další pozorovaní - predikční schopnost teorie je něco jiného než explanační). A kodaňská interpretace jej podle mě nevysvětluje dostatečně, tj. neodpovídá na jednu důležitou otázku ani ji nečiní nesmyslnou (jako třeba otázku "jaký je smysl X" činí odpověď "žádný").

    OdpovědětSmazat
  8. ještě trochu přesněji k tomu, proč považuji lineární jednosměrnou kauzalitu za předpoklad kodaňské interpretace. Jde o vymezení KI proti teoriím skrytých parametrů. KI tvrdí, že v čase t žádné skryté parametry pro rozhodnutí mezi stavem A a stavem B nejsou, a proto stav v čase t+1 je absolutně náhodný. Takové tvrzení ale vychází z předpokladu, že stav v okamžiku t+ je fixován buď stavem v okamžiku t, nebo není fixován vůbec. To ale není vůbec triviální či samozřejmé.

    OdpovědětSmazat
  9. Pořád se nechytám. Co myslíte tím, že stav v čase t+ je plně určen událostmi v čase t, když tím nemyslíte to, že je možné stav v čase t+ z informací z času t spočítat?

    Jak se liší "náhodnost" od "absolutní náhodnosti"?

    Proč by měla KI záviset na předpokladu nějaké fixovanosti či nefixovanosti? V jakém smyslu je tomto KI odlišná od skrytých parametrů?

    OdpovědětSmazat
  10. A ještě, co se týká toho vysvětlení. Pokud tvrdíte, že "základní vlastností vysvětlení prostě to, že něco vysvětluje", tak jste ten pojem moc dobře nevysvětlil :)

    Netvrdím, že vysvětlení musí nutně obsahovat další predikce, ale musí obsahovat novou informaci. Pokud je vysvětlení jenom verbální hra, typu "platí A, protože platí A", případně "platí A, protože to tak Bůh chce", když je úplně stejně možné říct "platí non-A, protože to Bůh chce", tak s takovým vysvětlením spokojen nejsem.

    Více k tomu jsem psal tady:
    http://koroptew.blogspot.com/2009/12/proti-antropickemu-principu-zdanliva.html

    OdpovědětSmazat
  11. Měl jsem dojem, že jsme se shodli na tom, že odvoditelnost (tj. nějaký mechanismus výpočtu, dejme tomu) není totožný s determinací - něco může být determinované a přitom nebýt odvoditelné nějakým formálním postupem.
    Ale tady mi šlo o něco jiného: o to, zda nemůže být stav v čase t+1 určen ne pouze stavem v čase t, ale všemi ostatními stavy vesmíru, tj. i stavy t+2... a tak dále. To by platilo za předpokladu, že čas je uvnitř vesmíru a je neoddělitelnou součástí časoprostoru a vše v něm má určené časoprostorové koordináty. Ale tahle představa má hodně děr, nelpím na ni - spíš si myslím, že kvantovka skryté parametry není schopna vyloučit.
    Za náhodnost bych označoval případ, kdy neexistuje specifický důvod dané třídy jevů (hody kostkou apod.) či, v extrému, absolutní deterministický chaos, tj. unikátní jevy, případně zcela bez možnosti odvození. Za absolutní náhodnost to, co postuluje kodaňská interpretace, tj. tvrzení, že na otázku "proč se nestalo A?" nelze odpovědět, že se A stát mohlo, i když se nestalo (že se stalo B, není odpověď), tj. že A i s ním neslučitelné B mají všechny podmínky ke své existenci totožné.

    Ad jestli je to verbální hra: No, po pravdě řečeno, já si vlastně taky myslím, že determiniskou interpretací nic nového do popisu nevnášíme - ale řekl bych, že kodaňkou interpretací z něj naopak ubíráme. Protože máme stejnou predikční schopnost, ale nejsme schopni odpovědět na otázku "Proč se nestalo B". To, že je možné něco jiného, než je skutečné, totiž není samozřejmé - s ničím takovým se ve skutečnosti nesetkáváme, setkáváme se pouze s tím, co je skutečné. A že existuje něco stejně možného, jako je to skutečné, a přitom toto něco skutečné není - to musíme teprve dokázat, břemeno důkazu je na kodaňské interpretaci. No, asi by to chtělo kousek metafyziky - pobavilo mě, že tuhle striktní disciplínu založenou na principu sporu používáte jen jako pejorativní nálepku :-).

    Díval jsem se na některé vaše předchozí texty, s většinou věcí souhlasím. Jen vás musím upozornit, že v popisu pozice svobodné vůle máte zásadní chybu: její zastánce by bod 3 nikdy nevzal. Podle koncepce svobodné vůle:
    1) klidně můžete znát důvod, proč jste udělal to a ono. Podstatné je, že podle nich ta příčina nenutí. Např. můžu klidně vědět, že jsem si dal rohlík místo housky jen proto, že mi víc chutná, a s žádného jiného důvodu.
    2) náhodné vaše rozhodnutí naopak být nesmí: pokud je náhodné, nemá se svobodnou vůlí vůbec nic společného.
    Že je to absurdní, mi nemusíte říkat, ale je to jejich pozice.

    OdpovědětSmazat
  12. mám v té první části přehled, v té charakterizaci kodaňského výkladu: místo "nelze odpovědět" má být "LZE odpovědět". Já si samozřejmě jako determinista myslím, že nelze, protože to není žádná odpověď.

    OdpovědětSmazat
  13. "Měl jsem dojem, že jsme se shodli na tom, že odvoditelnost (tj. nějaký mechanismus výpočtu, dejme tomu) není totožný s determinací - něco může být determinované a přitom nebýt odvoditelné nějakým formálním postupem."

    Ano, psal jsem, že vím o tz. logickém determinismu, nicméně jsem také psal, že tento pojem považuji za prázdný, protože je principiálně netestovatelný.

    "spíš si myslím, že kvantovka skryté parametry není schopna vyloučit"

    Samozřejmě, skryté parametry nevyloučíte, protože u každého pozorování můžete dodatečně říct, že je způsobeno skrytými parametry. Cena, která se za to platí, je ale brutálně vysoká: nelokální působení na dálku narušující Lorentzovu kovarianci.

    "absolutní deterministický chaos, tj. unikátní jevy, případně zcela bez možnosti odvození"

    Pro jistotu upozorňuji na to, že pod slovy "deterministický chaos" se myslí plně deterministické systémy, kde informace o budoucích stavech lze v principu plně odvodit, pouze toto odvozování je tak výpočetně náročné, že je prakticky neproveditelné.

    "ale řekl bych, že kodaňkou interpretací z něj naopak ubíráme. Protože máme stejnou predikční schopnost, ale nejsme schopni odpovědět na otázku "Proč se nestalo B""

    Alternativy typu skrytých parametrů sice dávají odpověď na "proč se nestalo B", ale tato odpověď obsahuje asi tolik informace, jako kdybychom řekli "protože to tak je". Ne každá gramaticky správná odpověď je přínosnou odpovědí.

    OdpovědětSmazat
  14. Asi se to holt neobejde bez metafyziky. Odkud se podle vás bere rozdíl mezi možností a skutečností, jak může něco být možné a nebýt skutečné? Ta odpověď "protože to tak je" by nezněla tak špatně, kdyby byla myšlena jako "protože je to možné" (silně možné, tj. ne ve smyslu "uskuteční se v budoucnosti", "v téhle chvíli neumíme vyloučit jiné možnosti" apod.). Kodaňský výklad ale říká "X je úplně stejně možné jako Y, které je skutečné, a přitom X není skutečné".
    O tom nutném předpokladu nelokálnosti u skrytých parametrů jsem už slyšel, ale je to opravdu tak, nebo jde prostě o důsledek jen určitého typu popisu? Navíc se tato námitka snad nevztahuje na koncepce multiverza, paralelních vesmírů? (u kvantových změn uvnitř určitého vesmíru, popsaných klasickou Everettovou koncepcí, by tam byl ale problém se zachováním identity a fakt, že to štěpení vědomí nezažíváme, asi tuhle možnost vyvrací).

    Ten problém s odpovědí ale není gramatický. Chcete-li, můžete mu říkat filozofický nebo metafyzický (i když vy vlastně metafyziku používáte jen jako pejorativní nálepku :-).

    OdpovědětSmazat
  15. Jednoduše řečeno:Ocamova břitva je něco jako roztínání gordického uzlu, tedy žádné mazlení se s problémem.Jinak také často - první řešení bývá nejsprávnější.A KI je ukázka toho, jak se věda vypořádává s neřešitelným (zatím) problémem:je to tak- a basta!

    OdpovědětSmazat