Svobodná vůle a její definice

V historicky druhém příspěvku na tomto blogu jsem mimo jiné letmo zmínil, že svobodná vůle bývá typickým argumentem kladeným proti determinismu, kterého jsem byl dlouhodobě stoupencem a ke kterému mám pořád do jisté míry blízko. Ve výše odkazovaném příspěvku (a dále v jeho pokračování) je částečně vysvětleno, proč se dnes za deterministu raději neoznačuji; chci ale zdůraznit, že odklon od determinismu je v mém podání záležitostí jemných nuancí, a nemá nic společného s argumentem o svobodné vůli, který nepovažuji za přesvědčivý. To se zde v následující sérii příspěvků pokusím detailněji rozebrat.

Kdysi jsem měl v mense při obědě teologickou debatu se spolužákem z fakulty (shodou okolností praktikujícím katolíkem) o povaze Boha, a mimo jiné jsem dostal otázku, zda se domnívám, že jsem jenom stroječek vyvíjející se podle předem daných zákonů, bez možnosti se svobodně rozhodovat. Odpověděl jsem, že ano, ač jsem se nemohl ubránit poněkud nepříjemnému pocitu ze zvolené formulace. Stroječek vykonávající otrocky příkazy přírody - to jistě není způsob, jakým bychom popisovali člověka.[1] Přesto, pokusím se vysvětlit, proč nepovažuji alternativu za o nic lákavější.

Standardní argumenty proti determinismu obvykle považují svobodnou vůli za primitivní pojem, nevyžadující další definici. Bohužel, chceme-li nahlédnout pod pokličku sporu o pravdivost determinismu, měli bychom se podívat detailněji, zda

1. svobodná vůle a determinismus se skutečně vylučují,
2. zda svobodná vůle je jedinou alternativou k Laplaceovskému determinismu a
3. zda svobodná vůle vůbec alternativou k čemukoli, tj. zda tento pojem má dobrý smysl.

Odpovědi nejsou úplně zřejmé, a abychom mohli hledat řešení, je třeba definovat svobodnou vůli přesněji, než jenom odvoláním se na intuici. Na druhou stranu jistě nemáme právo nadefinovat svobodnou vůli jakkoli, chceme-li setrvat u původního tématu: řeknu-li, že podle mojí definice je svobodná vůle savec s rypákem a štětinami, pak "svobodná vůle" jistě bude existovat, ale těžko zároveň čtenáře zbavit dojmu, že by bylo lépe užít slova "prase".

Tudíž, co je svobodná vůle? Většina lidí se shodne, že svobodná vůle je termín, který pod sebe zahrnuje všechna "svobodná" rozhodování. Když nějaké konkrétní rozhodnutí označíme za svobodné, obvykle to značí, že jsme k němu nebyli nijak donuceni. Donucení samo o sobě je celkem vágní koncept. Leckdo se cítí donucen jít ráno do zaměstnání, ovšem značná část filosofů - zvláště z pravé strany politického spektra - by rozhodnutí jít do zaměstnání ozačila za v zásadě svobodné. Vydám-li peníze lupiči mířícímu na mě zbraní, je to i pro pravicové libertariány konání jasně nedobrovolné, ale pořád je možné přesvědčivě argumentovat, že i v tuto chvíli se v zásadě jedná o svobodné rozhodnutí. Ne sice dobrovolné, ale pořád byla možnost nechat se zastřelit (či pokusit se s lupičem zápasit, případně utéct). Pokud se se mnou zřítí most a skončím na jednotce intenzivní péče, asi se všichni shodnou, že jsem v takovém případě byl čistě pasivním účastníkem událostí a se svobodnou vůlí to nemělo mnoho společného.

Čtenář si sám může vyzkoušet, které z následujících akcí vnímá jako bezprostřední následek svobodného "rozhodnutí" [2]:

1. Koupě zmrzliny při cestě do práce.
2. Koupě rohlíku v okamžiku, kdy mám hlad.
3. Koupě vody po dvou dnech bez vody na poušti.
4. Víra v Boha.
5. Autonehoda způsobená nepozorností.
6. Autonehoda způsobená mikrospánkem.
7. Smrt odsouzence na elektrickém křesle.
8. Znásilnění cizí ženy v parku.
9. Znásilnění cizí ženy v parku za předpokladu, že pachatel je deviant.
10. Neúspěch českých fotbalistů v kvalifikaci na MS.

Podíváme-li se na předchozí případy, vidíme, že o svobodném rozhodnutí jako o příčině události X se mluví tím spíše, čím více jsme si schopni představit alternativní svět, kde k X nedošlo. Proto nepovažujeme bod 7 za mající cokoli společného se svobodným rozhodováním: víme, že lidské tělo neodolá eletrickému proudu desítek ampérů, a přežití za takových podmínek by bylo nepřestavitelné.

O svobodném rozhodnutí se mluví tím spíše, čím méně jsme schopni identifikovat jednoznačnou příčinu toho rozhodnutí. Proto vnímáme body 1, 2 a 3 jako postupně čím dál méně svobodné. Nákup zmrzliny je rozmar, ke kterému nejsme ničím konkrétním nuceni. Cítíme, že chuť na zmrzlinu nás nenutí nebrat v potaz další otázky - zda máme dost času, dost peněz, nedržíme dietu, nebolí nás v krku, jestli chceme zrovna tohoto prodejce podporovat atd. V bodě 2 už je situace odlišná, víme, že hlad dokáže člověka donutit k rozhodnutím, kterých později bude litovat. V bodě 3 už je vynucenost jasná: nekoupit vodu znamená smrt. Nemusíme se pracně prohrabovat svým podvědomím, chceme-li zjistit, proč jsme vodu koupili, nemusíme si lámat hlavu (jako po koupi zmrzliny) tím, zda jsme se rozhodli správně. Nekoupit by znamenalo smrt. Jednoduché, jasné, zákonité, tudíž nesvobodné.

Stavy, které je obtížnější popsat, považujeme za hůře dosažitelné, než ty, které umíme popsat snadno. Spánek je pochopitelnější než nepozornost: víme, že přichází pravidelně následkem únavy, a neurolog pozná spánek snadno podle EEG. Proto se jeví (aspoň mně) bod 5 "svobodnější" než bod 6.

Svobodnost rozhodnutí má morální aspekty. Souvisí s tím, co chápeme jako vinu. Většina lidí bude rozhodnutí 9 vnímat jako méně svobodné než rozhodnutí 8, prostě proto, že deviant vykazuje zákonitou tendenci znásilňovat, zatímco u nedevianta je takový čin výjimkou. Mohou vznikat spory o míře viny: Jedni budou tvrdit, že zákonitost, s jakou deviant páchá své delikty, ukazuje na jeho nesvobodu; je třeba takového člověka klasifikovat jako jednajícího pod vlivem nemoci, a nelze jej trestat, poněvadž trestat lze pouze za svobodná rozhodnutí. Druzí budou polemizovat, že je absurdní vinit člověka, který přečin udělá jednou v náhlém "hnutí mysli", a přitom omlouvat jiného, pro něhož jsou podobné činy běžnou přirozeností. Každopádně tento morální aspekt problému svobodné vůle činí uvažování komplikovanějším, a je dobré se mu vyvarovat v čistě fyzikálně-filosofických debatách.

Svoboda vlastního rozhodování se jeví tím větší, čím déle o daném rozhodnutí přemýšlíme, aniž bychom znali pravděpodobnou odpověď. Pokud předem nevíme o možnosti zachovat se jinak, či pokud vůbec netušíme k čemu reálně dojde (body 6 a 7), pocit svobodného rozhodování chybí. Pokud o alternativách víme, ale rozhodnutí je automatické a instinktivní, a o alternativě uvažujeme nanejvýš jako o hypotetické variantě (bod 3), taktéž nemáme pocit svobody. Naopak, promýšlíme-li rozhodnutí z různých úhlů pohledu, aniž je nám předem jasné, pro jakou možnost se nakonec rozhodneme, takovou situaci obvykle považujeme za charakteristicky svobodnou volbu.

Navrhuji tedy následující definici: Za svobodné se rozhodnutí považuje tehdy, pokud

1. Ostatní lidé nemohou dost dobře předvídat, jak rozhodnutí dopadne.
2. Sám aktér rozhodování neví v okamžiku, kdy si nutnost rozhodnout uvědomí, jak rozhodnutí dopadne.
3. Po skončení rozhodování není aktér schopen identifikovat jednoznačnou příčinu svého rozhodnutí.

Výše podaná definice může být vnímána jako problematická, ale zdá se mi celkem dobře vystihující význam "svobodné vůle", tak jak jsou tato slova užívána v běžném jazyce. Druhý a třetí požadavek jsou jasně subjektivní a samy by těžko mohly vymezit pojem svobodné vůle přesně; při absenci prvního požadavku by tak vznikalo odůvodněné podezření, že "svobodná vůle" není nijak fundamentální pojem, ale spíš pouhý druh pocitu, který se může lišit člověk od člověka. Navíc, ani 2 ani 3 nejsou ve sporu s kauzálním determinismem.

Svobodnou vůli je možno resuscitovat požadavkem 1, který jsem zde uvedl záměrně v celkem neurčité podobě. V příštím článku se pokusím rozebrat, jak můžeme tento požadavek interpretovat, a nakolik různé jeho interpretace vyvracejí determinismus.

Poznámky:
1. Jsou i tací, kterým ovšem explicitní přirovnání člověka ke stroji zřejmě nijak nevadí, jak lze usuzovat z titulu knihy L'homme machine francouzského filosofa Juliena de la Mettrie, jednoho z prvních deterministů 18. století.
2. Slovo rozhodnutí často v běžném jazyce značí totéž, co svobodné rozhodnutí ve smyslu filosofických debat o svobodné vůli: pokud neexistují alternativy, těžko mluvit o rozhodování. Zde z důvodů jednoduchosti vyjadřování používám "rozhodnutí" i pro případy, kdy je člověk čistě pasivní součástí děje. Bezprostřednost následku zmiňuji proto, abych vyloučil situaci, kdy by událost typu "pád z mostu" byla interpretována jako důsledek dřívějšího svobodného rozhodnutí nedbat zákazu vstupu na most vydaného statikem.