O determinismu

Ve věku třinácti let jsem objevil kouzlo determinismu.
 

Stalo se tak na školním pobytu ve španělském letovisku Benidorm. (To je v podstatě paneláková džungle plná sluncem sežehnutých Angličanů a horkého vzduchu.) Moje tehdejší úvaha byla zhruba následující: Svět sestává z protonů, elektronů a podobných předmětů, a ty musí dodržovat Newtonovy zákony, takže nemají žádnou volnost se rozhodnout o svém dalším pohybu. Tudíž je všechno předem určeno, a veškerá svobodná vůle je iluze. Sdělil jsem svou geniální úvahu spolužákům, kteří zůstali ve velké většině neteční, až na dvě výjimky. První tvořil jeden nadšený konvertita, který následně se slovy "vše je předem rozhodnuto, strach je iluze" odešel v místním akvaparku vyzkoušet skluzavku s názvem Kamikaze (název to nebyl nezasloužený). Druhou výjimkou, jak už to bývá, byl naopak zavilý odpůrce, jenž proti mně vytasil neprůstřelný argument: "Když je všechno dopředu daný, tak mi řekni, co udělám za dvacet vteřin."
  

Jelikož jsem již v oné době nebyl náchylný se nechat zviklat podobnými neprůstřelnými argumenty, stal se ze mně přesvědčený determinista. Že se takovému postoji říká determinismus, a že to byl názor v jistých kruzích velmi populární už v 18. století, jsem zjistil až o něco později. Přesvědčeným deterministou jsem ovšem zůstal víc jak deset let, a nehnula se mnou ani kvantová mechanika. Až jsem si, jak už to bývá, jednoho dne uvědomil, že vlastně nevím, co determinismus je.
  

Existuje totiž víc druhů determinismu. Vynecháme-li věci jako je kulturní nebo geografický determinismus, které patří spíš do politologie či historie*, zbývají v podstatě dvě možnosti, co můžeme pod pojmem determinismu rozumět.
 

První je takzvaný logický determinismus. Logickým deterministou je každý, kdo tvrdí, že všechny výroky jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. To zní trochu divně, není-liž pravda? Zdálo by se, že logickými deterministy jsou vlastně všichni. Aby člověk ocenil promyšlenost logického determinismu, musí se zřejmě nejdřív dovědět, že filosofové vymysleli problém budoucích kontingentních tvrzení. To je vcelku nepěkný název, ale idea je prostá: Řekněme, že něco tvrdím o budoucnosti, třeba, že zítra bude pršet. Ptám se, jestli je můj výrok pravdivý. A tady vznikne spor. Jedna strana tvrdí, že sice zatím s jistotou nevíme, jestli je výrok pravdivý či ne, ale jedna z těch dvou možností platí. Když zítra začne pršet, budeme moci říct, že můj dnešní výrok byl pravdivý, a co je podstatné, byl pravdivý už dnes. Druhá strana sporu ovšem tvrdí, že můj výrok dnes ještě nemá žádnou určitou pravdivostní hodnotu, a tu získá až zítra, podle toho, zda bude pršet, či nikoliv.
  

Jinými slovy, první strana - logičtí deterministé - tvrdí, že pravdivost všech výroků o budoucnosti je určena (determinována) už dnes (a byla determinována odjakživa), zatímco druhá strana to vehementně popírá. Já se osobně zařazuji na třetí stranu těch, kdo tvrdí, že celý spor nemá valného smyslu. Čím se liší svět, kde pravdivost výroku "zítra bude pršet" je metafyzicky** determinována už dnes, ale jak, to se dozvíme až zítra, od světa, kde pravdivost bude determinována až zítra? Pochopitelně, že ničím. Celý spor je sporem o jazyk a definice, o význam slova "determinovat", které nakonec ani mimo debaty týkající se onoho sporu nikde nepotřebujeme, a o případné omezení platnosti tvrzení, že všechny výroky jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. Když na to přijde, jeví se mi mírně elegantnější být logickým deterministou a nemuset rozlišovat mezi různými typy výroků, ale pokud chcete říkat, že budoucnost determinovaná není, tak proti gustu žádný dišputát. Hádat se o definicích není nikdy příliš moudré.
  

Všimněte si, že logický determinismus nemá nic společného s Newtonovými zákony, či vůbec nějakými zákony. Platil (či neplatil) by úplně stejně ve světě plně chaotickém, ve kterém bychom nebyli schopni předvídat, ani jestli zítra vyjde slunce. S přírodními zákony souvisí druhý determinismus, který se nazývá nomologický nebo kauzální. Takový determinismus vyznával například Laplace:

Můžeme nahlížet na současný stav vesmíru jako na důsledek jeho minulosti a příčinu jeho budoucnosti. Inteligence, která by v určitém okamžiku znala všechny síly, které uvádějí přírodu v pohyb, a polohy všech složek z nichž příroda sestává, kdyby tato inteligence byla též dostatečně rozsáhlá, aby mohla pojmout tato data k analýze, obsáhla by v jediném vzorci pohyby největších kosmických těles i nejmenšího atomu; pro takovou inteligenci by nic nebylo neurčité a budoucnost, stejně jako minulost, by měla před očima. (P.S. Laplace, 1814, překlad z angl. Wikipedie)

Popisovaná hypotetická bytost se na Laplaceovu počest zove Laplaceovým démonem.
  

Jak jsem již napsal na samém začátku, byl jsem celkem dlouho přesně tímto typem deterministy. V poslední době ovšem moje nadšení pro kauzální determinismus trochu opadlo. Nebylo to kvůli svobodné vůli, což je asi nejčastější námitka, se kterou se vyznavači determinismu setkávají u jeho kritiků z řad filosofů, ani kvantová teorie, což je asi nejčastější námitka z řad fyziků, ale skutečnost, že kauzální determinismus má smysl jen tehdy, je-li zároveň řečeno, co jsou přírodní zákony. V Laplaceově době se široce věřilo, že zákony zformulované Newtonem jsou absolutním řádem světa. Dnes musíme být o něco skromnější a připustit, že absolutní zákony neznáme. Což představuje problém pro kauzální determinismus. Jak konkrétně, o tom se detailněji rozepíši v některém z dalších příspěvků.
  

Poznámky: 

*) Kulturní determinismus je postoj tvrdící, že osobnost člověka je převážně utvářena kulturou, ve které vyrůstal. Geografický determinismus tvrdí, že kulturnost a rozvinutost národa je určena místními podmínkami, především klimatem - takže černoši jsou zaostalí, protože je v Africe horko a nechce se jim pracovat, zatímco na severu lidé museli vytvořit civilizaci, aby nezmrzli.

**) Metafyzicky je příslovce, které nemá žádný určitý význam, ale ve filosofických debatách je hojně užíváno. Používám jej výhradně pro dokreslení atmosféry.