středa 26. srpna 2009

O determinismu

Ve věku třinácti let jsem objevil kouzlo determinismu.
 
Stalo se tak na školním pobytu ve španělském letovisku Benidorm. (To je v podstatě paneláková džungle plná sluncem sežehnutých Angličanů a horkého vzduchu.) Moje tehdejší úvaha byla zhruba následující: Svět sestává z protonů, elektronů a podobných předmětů, a ty musí dodržovat Newtonovy zákony, takže nemají žádnou volnost se rozhodnout o svém dalším pohybu. Tudíž je všechno předem určeno, a veškerá svobodná vůle je iluze. Sdělil jsem svou geniální úvahu spolužákům, kteří zůstali ve velké většině neteční, až na dvě výjimky. První tvořil jeden nadšený konvertita, který následně se slovy "vše je předem rozhodnuto, strach je iluze" odešel v místním akvaparku vyzkoušet skluzavku s názvem Kamikaze (název to nebyl nezasloužený). Druhou výjimkou, jak už to bývá, byl naopak zavilý odpůrce, jenž proti mně vytasil neprůstřelný argument: "Když je všechno dopředu daný, tak mi řekni, co udělám za dvacet vteřin."
  
Jelikož jsem již v oné době nebyl náchylný se nechat zviklat podobnými neprůstřelnými argumenty, stal se ze mně přesvědčený determinista. Že se takovému postoji říká determinismus, a že to byl názor v jistých kruzích velmi populární už v 18. století, jsem zjistil až o něco později. Přesvědčeným deterministou jsem ovšem zůstal víc jak deset let, a nehnula se mnou ani kvantová mechanika. Až jsem si, jak už to bývá, jednoho dne uvědomil, že vlastně nevím, co determinismus je.
  
Existuje totiž víc druhů determinismu. Vynecháme-li věci jako je kulturní nebo geografický determinismus, které patří spíš do politologie či historie*, zbývají v podstatě dvě možnosti, co můžeme pod pojmem determinismu rozumět.
 
První je takzvaný logický determinismus. Logickým deterministou je každý, kdo tvrdí, že všechny výroky jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. To zní trochu divně, není-liž pravda? Zdálo by se, že logickými deterministy jsou vlastně všichni. Aby člověk ocenil promyšlenost logického determinismu, musí se zřejmě nejdřív dovědět, že filosofové vymysleli problém budoucích kontingentních tvrzení. To je vcelku nepěkný název, ale idea je prostá: Řekněme, že něco tvrdím o budoucnosti, třeba, že zítra bude pršet. Ptám se, jestli je můj výrok pravdivý. A tady vznikne spor. Jedna strana tvrdí, že sice zatím s jistotou nevíme, jestli je výrok pravdivý či ne, ale jedna z těch dvou možností platí. Když zítra začne pršet, budeme moci říct, že můj dnešní výrok byl pravdivý, a co je podstatné, byl pravdivý už dnes. Druhá strana sporu ovšem tvrdí, že můj výrok dnes ještě nemá žádnou určitou pravdivostní hodnotu, a tu získá až zítra, podle toho, zda bude pršet, či nikoliv.
  
Jinými slovy, první strana - logičtí deterministé - tvrdí, že pravdivost všech výroků o budoucnosti je určena (determinována) už dnes (a byla determinována odjakživa), zatímco druhá strana to vehementně popírá. Já se osobně zařazuji na třetí stranu těch, kdo tvrdí, že celý spor nemá valného smyslu. Čím se liší svět, kde pravdivost výroku "zítra bude pršet" je metafyzicky** determinována už dnes, ale jak, to se dozvíme až zítra, od světa, kde pravdivost bude determinována až zítra? Pochopitelně, že ničím. Celý spor je sporem o jazyk a definice, o význam slova "determinovat", které nakonec ani mimo debaty týkající se onoho sporu nikde nepotřebujeme, a o případné omezení platnosti tvrzení, že všechny výroky jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé. Když na to přijde, jeví se mi mírně elegantnější být logickým deterministou a nemuset rozlišovat mezi různými typy výroků, ale pokud chcete říkat, že budoucnost determinovaná není, tak proti gustu žádný dišputát. Hádat se o definicích není nikdy příliš moudré.
  
Všimněte si, že logický determinismus nemá nic společného s Newtonovými zákony, či vůbec nějakými zákony. Platil (či neplatil) by úplně stejně ve světě plně chaotickém, ve kterém bychom nebyli schopni předvídat, ani jestli zítra vyjde slunce. S přírodními zákony souvisí druhý determinismus, který se nazývá nomologický nebo kauzální. Takový determinismus vyznával například Laplace:
Můžeme nahlížet na současný stav vesmíru jako na důsledek jeho minulosti a příčinu jeho budoucnosti. Inteligence, která by v určitém okamžiku znala všechny síly, které uvádějí přírodu v pohyb, a polohy všech složek z nichž příroda sestává, kdyby tato inteligence byla též dostatečně rozsáhlá, aby mohla pojmout tato data k analýze, obsáhla by v jediném vzorci pohyby největších kosmických těles i nejmenšího atomu; pro takovou inteligenci by nic nebylo neurčité a budoucnost, stejně jako minulost, by měla před očima. (P.S. Laplace, 1814, překlad z angl. Wikipedie)
Popisovaná hypotetická bytost se na Laplaceovu počest zove Laplaceovým démonem.
  
Jak jsem již napsal na samém začátku, byl jsem celkem dlouho přesně tímto typem deterministy. V poslední době ovšem moje nadšení pro kauzální determinismus trochu opadlo. Nebylo to kvůli svobodné vůli, což je asi nejčastější námitka, se kterou se vyznavači determinismu setkávají u jeho kritiků z řad filosofů, ani kvantová teorie, což je asi nejčastější námitka z řad fyziků, ale skutečnost, že kauzální determinismus má smysl jen tehdy, je-li zároveň řečeno, co jsou přírodní zákony. V Laplaceově době se široce věřilo, že zákony zformulované Newtonem jsou absolutním řádem světa. Dnes musíme být o něco skromnější a připustit, že absolutní zákony neznáme. Což představuje problém pro kauzální determinismus. Jak konkrétně, o tom se detailněji rozepíši v některém z dalších příspěvků.
  
Poznámky: 
*) Kulturní determinismus je postoj tvrdící, že osobnost člověka je převážně utvářena kulturou, ve které vyrůstal. Geografický determinismus tvrdí, že kulturnost a rozvinutost národa je určena místními podmínkami, především klimatem - takže černoši jsou zaostalí, protože je v Africe horko a nechce se jim pracovat, zatímco na severu lidé museli vytvořit civilizaci, aby nezmrzli.
**) Metafyzicky je příslovce, které nemá žádný určitý význam, ale ve filosofických debatách je hojně užíváno. Používám jej výhradně pro dokreslení atmosféry.

5 komentářů:

  1. "... kauzální determinismus má smysl jen tehdy, je-li zároveň řečeno, co jsou přírodní zákony."

    Jest skutečně nutné ony přírodný zákony znát (t.j. mít na papíře napsané příslušné rovnice)? Nestačí akorát vědět, že ony přírodní zákony "existují"? (Uznávám, že pojem "existence přírodních zákonů" asi bude nutno trochu blíže specifikovat.) To že je ještě nikdo neobjevil, by přece nemělo vadit.

    OdpovědětVymazat
  2. Právě že vědět, že zákony existují, je příliš vágní, aby to vůbec něco říkalo. Především, pokud neřeknu nic o jejich povaze. Hodlám tomuto tématu věnovat příští příspěvek, takže si nechci argumentaci vyplýtvat do komentáře.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Determinismus, náhody a další věci jsou jen na to, aby se daly vysvětlit věci, které jsou jinak skryty. Ne však božské a tak ale ten kdo to vymyslel ví proč to vymyslel. Z matematického a počítačového pohledu je to jen způsob zacyklení mozku, aby měl nad čím uvažovat, ve finále determinismus sám sebe vyloučí ať je jakýkoliv. Funguje na zakrytí příčin, protože když už se o něco zajímáte, je zřejmé že to souvisí s metafyzikou a abyste se nedostal dál jsou pak tyto myšlenkové stopky. Přímo úměrné výši vašeho zájmu, když půjdete dál dostanete se pravděpodobně k hermetismu, nebo třeba ke smaragdovým deskám. Případně k nějakému náboženství. Osobně doporučuji jakýmkoliv směrem se nezaobírat příliš dlouho ale jen nahlédnout. Mohlo by vás to pohltit nebo z toho zblbnete a pro okolí by to byla až příliš velká změna, protože okolí jsou většinou líní lidé a bojí se o své pohodlí což dají najevo tím, že vás budou trestat. Bohužel tento stát ještě nedospěl do fáze demokracie ačkoliv se tak prezentuje a nemá pro jakoukoliv činnost rozvoje pochopení. Pokud ano, tak jen kvůli tomu aby z toho mohl finančně nebo bojem o moc těžit a mnohdy se chová jako satan. Omezí vám možnosti, pak nabídne variantu, kterou si vás přivlastní. Vztahy a láska se berou jako nemoc, kterou je třeba léčit, pokud odmítáte budete opět trestán. Takže ano, svobodná vůle neexistuje. Respektive se jí nedává žádný prostor. Stejně tak pokud někoho milujete a je ta osoba alespoň trochu schopná tak vám ji vemou ku vlastnímu prospěchu. V rámci boje o moc se stát bojí, aby někdo nebyl silnější než on sám, což bez pochyby láska je. Nerespektují však, že láska je neohrožuje. Je dnes asi těžké bojovat o moc, když je to postavené zpravidla na známostech a stále se aplikuje systém omezovat a trestat než podpory. Pokud máte holej zadek a jdete žádat o bydlení jste nucen se uvázat na půjčku nejlépe s doživotním splácením. Pokud si šetříte nebo vymyslíte něco čím si na dům můžete vydělat sám najdou způsoby jak vás o to připravit. Včetně nabourání vztahů ať už s rodinou nebo partnerem. Pokud si stěžujete, začnou vás všichni označovat za blázna a tahat po psycholozích a psychiatrech a dělají z vás blázna. Bohužel tato lenivá společnost sežere vše co se jim řekne a nezajímá na nic čas ani se zajímat jeden o druhého. V této společnosti máte budovat vztahy a zajišťovat nový život. Ptám se tedy jaký je důvod rozmnožování, když je předem dáno, že o vše přijdete jen proto, protože to někdo chce? Běžte na ulici, vykašlete se přehlížet bezdomovce, běžte k nim a každého se ptejte na informace, zjistíte že to už dost dlouhou dobu není o tom, že jsou to neschopní lidé nebo ožralci. Ti co jsou je menšina a jen tím že se na ně poukazuje si pak lidi myslí, že jsou takový všichni. Mezi nimi je dost inženýrů a nebo lidí co vymysleli různé věci, bohužel většinou se ve fázi realizace o tom někdo dozvěděl a začal je vyclenovat ze společnosti. Ať už ze závisti, nebo že to chtějí prodat a nechtějí se dělit. Orgány byste museli vzít pohrabáčem aby něco udělali, protože dost záleží na vašem momentálním postavení a ne na tom co říkáte. To co říkáte je každému v podstatě u prd*le. Lidé se tak nedozví spoustu věcí, které kdyby věděly možná by dnes několik stovek velkých firem zkrachovalo nebo by se musely revanžovat. Většinou to končí tak, že je pak v TV reportáž o tom, že našli mrtvého bezdomovce a lidé si ještě řeknou, zase o ožralce méně. Přitom dost často právě díky tomu ožralci vnikla třeba i mezinárodní společnost. V době vývoje mu chyběli jen ti správní lidé nebo nedostatečná podpora okolí. Lidi na druhé více kašlou než dříve a upřednostňují momentální zvýhodnění před dlouhodobým zvýhodněním. Ten kdo to vnímá a snaží se o to je okamžitě znevýhodněn právě i narušením podpory okolí.

    OdpovědětVymazat