मुंबई

Je tu první příspěvek s cestovní tématikou. Na začátek z indické Bombaje (pokud máte nainstalovaná potřebná písma, maráthský* název města - Mumbaí - v písmu dévanágarí by se vám měl zobrazit v nadpisu). Pro první "reportáž" je to docela atraktivní lokalita, a vzpomínky jsou ještě čerstvé, z letošního ledna.
  

V Indii jsem byl na konferenci, což přináší podstatně méně času na poznávání místních zvláštností oproti případné turistické cestě, nicméně čas na prohlídku města se vždy najde. Nebudu ze zřejmých důvodů čtenáře otravovat popisem pracovní náplně cesty, ovšem nechci si odpustit alespoň stručné představení místa konání akce, kterým byl Bhabhovo středisko atomového výzkumu. Je to v mnoha ohledech zvláštní místo. Především je tento ústav městem uvnitř města, s vlastními obchody, restauracemi, divadlem, byty zaměstnanců, kolejemi, ubytovnami a dokonce flotilou autobusů ([1]). V [hranatých závorkách] jsou odkazy na další fotografie.
  

Pro Evropana je poněkud nezvyklé "přísné" střežení ústavu. Tu přísnost dávám do uvozovek, poněvadž je tak nějak polovičatá. U vchodu do areálu jsou sice vojáci se samopaly za zátarasy z pytlů s pískem (pytle s pískem vypadají poněkud nepatřičně, ale po loňských bombových útocích lze podobná opatření pochopit), nicméně kontrola při vstupu do areálu je viditelně nepořádná. Na druhou stranu je třeba říct, že uvnitř ústavu je další, přísněji střežené pásmo, kam se hned tak někdo nedostane; je to pravděpodobně jedno z center vojensky zaměřeného jaderného programu. Fotografie stráží či nepřístupné zóny bohužel, ač vcelku pochopitelně, poskytnout nemohu.
  

Budovy uvnitř areálu (vně nepřístupné zóny) jsou často zajímavé svým vzhledem, jako například tato ubytovna [2]**, trochu připomínající vězení. Specifickou atmosféru místu však dodávají až opice (další foto [3]), po areálu se volně pohybující, a někdy šplhající do značných výšek [4]. Divize opic je doplněna bataliónem psů [5]. Oba druhy mají uvnitř areálu relativně vhodné podmínky k životu, protože areál ústavu má ve srovnání s vlastním městem, uvnitř kterého leží, dost zeleně a výrazně klidnější atmosféru.
  

Ústav leží nedaleko mezinárodního letiště, pojmenovaném po Čhatrapatím Šivádžím, což byl vládce Maráthské říše v sedmnáctém století. Letiště působí velice asijským dojmem, jak pro svou přelidněnost, tak i pro skladbu cestujících. Podle mého pozorování se lidé přilétající do Indie převážně dělí do dvou hlavních skupin. První z nich, ta početnější, jsou indičtí dělníci ze států perského zálivu, schopní přepravovat nejabsurdnější zavazadla, mezi nimiž jsou typickým úkazem motouzem svázané balíky ložního prádla. Druhá skupina se skládá z evropských turistů velmi postmoderní vizáže, evidentně se snažící vzhledem zapadnout mezi domorodce, nutno říct, že obvykle bezúspěšně. Proud cestujících z celého obřího terminálu se slévá u jediné směnárny, kde každý, kdo chce nakoupit rupie (to jest z cizinců úplně každý, poněvadž se rupie nesmějí z Indie vyvážet a tak je jinde nekoupíte) musí předložit pas a jeden ze dvou směnárníků podle něho ručně vyplní příslušný formulář. U směnárny byla slušně dlouhá fronta i ve čtyři ráno.
  

Před letištěm je nataženo zábradlí, za kterým stojí dav Indů čekajících na přilétající; dav měl již pře pátou hodinou ranní velice důstojné rozměry. Postupně se lze dostat na parkoviště, které je již plně indické: nechybí moskyti, žebráci a krysy. Z letiště je možno odjet taxíkem, městská doprava zřejmě letiště neobsluhuje. Letištní taxíky bývají často nové, ale i na letišti je možné si stopnout veterána podobného tomu na obrázku. Ve vlastním městě vozy typu Premier Padmini tvoří většinu vozového parku taxíků. Není to tak divné, vezmeme-li v úvahu, že ačkoli se jedná o model založený na bázi Fiatu 1100D z roku 1964, vyráběl se v Indii až do roku 2000. Kromě taxíků je ale zbytek vozového parku moderní a tudíž nezajímavý, až na menší množství vozů Hindustan Ambassador, které stále slouží jako služební vozidla některým státním institucím - typ z roku 1958 je vyráběn zřejmě ještě dnes! Specifické jsou ovšem nákladní vozy s vyřezávanými a malovanými kabinami [6], [7].
  

Chce-li člověk jet sám, lepší variantou než taxi je rikša (na snímku řada rikšů čeká na své zákazníky [8]). Rikšové jsou sice pomalejší a nepřesáhnou 50 km/h, ale lépe se proplétají zácpami, jsou levnější a jezdí jich po městě víc. Pouze v nejjižnější části města chybí, tam lze sehnat jen regulérní taxík.
  

Městskou linkovou dopravu obstarávají červené autobusy společnosti BEST, jako ty na tomto snímku [9]. Na pravidelných linkách tohoto dopravce obvykle jezdí vozy ve velmi dobrém stavu, což se nedá říct o indických autobusech obecně [10]. V hlavních směrech, což je vzhledem k poloostrovní poloze města především směr severojižní, vede několik železničních tratí (viz mapu dole). Vlaky jsou obvykle beznadějně přeplněné a cestující ve špičce visí z otevřených dveří. Pro představu mohou posloužit snímky [11], [12] z centrálního nádraží, které nese, stejně jako letiště, Šivádžího jméno. Za britských časů se jmenovalo Victoria terminus, a je to nejznámější nádraží v celé Indii a zřejmě největší na světě z hlediska počtu přepravených cestujících za den. Při pohledu na lidmi přetékající peróny se nelze divit, že si je teroristé vybrali za cíl svého útoku na podzim 2008.
  

Zvenku je nádraží ještě působivější než zevnitř. Patří k řadě památek koloniální architektury, jež je v jižní části města zastoupena relativně hojně. Dalším příkladem je museum nesoucí jméno - hádejte koho - Čhatrapatí Šivádžího, známé je ale stále pod původním jménem Prince z Walesu*** [13]. I běžné domy skýtají pohledy v Evropě nevídané [14], jindy naopak architektura vypadá standardně a pouze stav fasád naznačuje, že jsme v Indii [15]. (Nápis na autobusové zastávce na posledním snímku "help to keep Mumbai clean" má v sobě dost ironie: Bombaji můžeme dát mnoho přívlastků, ale čisté město to v žádném případě není, nejen díky vysoké koncentraci prachu a smogu v ovzduší.)
  

Krom Šivádžího nádraží je symbolem města "Brána do Indie", orientální oblouk stojící na mořském nábřeží v místě nejstaršího přístavu. Bránu můžete obdivovat i na příšerně přeexponovaném snímku [16]. Budova úplně vpravo je hotel Tádž Mahal, další ze scén bombových útoků z loňska. Luxusnější čtvrť představuje i nábřeží Subhaše Čandry Boseho [17] (není to fyzik S.N. Bose, nýbrž politik, který bojoval proti Britům za podpory Osy).
  

Opustíme-li samotné centrum, obraz města začne být velmi proměnlivý. Místy vznikají moderní budovy, ač za použití překvapivě tradičních stavebních postpů [18], jinde jsou starší a rozpoznatelně chudší domy [19], [20], občas znenadání začne slum. Indické slumy nejsou v kontrastu s těmi jihoamerickými příliš nebezpečným místem a často leží přímo v sousedství prosklených obchodních budov. Ve slumech žije až šedesát procent obyvatel města, ovšem na ploše percentuálně značně menší - slumy jsou nejhustěji zalidněnými oblastmi. Největší z nich je Dháráví s populací převyšující 600 000. Slumy jsou ale skoro všude, včetně jižní části města [21], [22], [23], [24]. Někde sestávají z chýší z igelitu a vlnitého plechu, jinde z betonových domů [25].

 

Mezi koncem konference a odletem byly dva volné dny, které bylo možno využít k návštěvě míst ležících mimo vlastní centrum. Prvním byl národní park Sandžaje Gándhího (není to Móhandás Gándhí, známý jako Mahátmá, ale jiný politik, syn Indiry Gándhíové, která nebyla s Mahátmou nijak příbuzná). Je to údajně jediný národní park ležící uvnitř města. Pod pojmem "národní park" si ovšem nemůžeme představovat panenskou přírodu. Spíš se jedná o větší městský park, s asfaltovými cestami, do kterého pomalu prorůstají okolní slumy. Lev na obrázku je ve skutečnosti za elektrickým ohradníkem, do kterého vjíždějí autobusy s turisty jako na safari. V žádném případě se nejedná o původní populaci lva.
  

Pravda, když říkám, že je park větší, myslím tím opravdu velký, v porovnání s typickou velikostí městských parků. Od západu k východu má deset km, od severu k jihu ještě o polovinu víc. To ovšem městu nebrání jej úplně obklopovat, jak je vidět na snímku [26] (to je pohled směrem na sever, centrum města jsem v okamžiku focení měl téměř 40 kilometrů za zády!). Krom lvů jsou hlavní atrakcí parku jeskyně Kánhérí, bývalé buddhistické svatyně z šestého století [27], [28], [29]. Dojem zachovalé památky trochu kazí přítomnost železobetonu v čtrnáct století starých sloupech [30].
  

Abych nebyl příliš neférový, musím uznat, že jisté přírodní zajímavosti se v Gándhího parku najdou, jako třeba termitiště [31], které vypadá celkem věrohodně. Méně lze věřit cedulím popisujícím druhy zvířat, jako je tato [32]. Občas se totiž narazí na cedule s vyobrazenými zvířaty, která určitě v parku žít nemohou, jako je třeba nosorožec. Pavoučí ceduli jsem vybral pro ilustraci jiné zajímavosti. Anglický název cat legged spider totiž do maráthštiny či hindštiny (nejsem schopen rozeznat) není přeložen, ale foneticky přepsán: v dévanagarí čteme कट लॆग्ड स्पायडर, tedy kat legd spájdr. Podobně je na stánku prodejce nápojů na následující fotografii [33] napsáno kóldrink, tedy vlastně cold drink. Jaký to má smysl, nevím. Pravděpodobně část Indů umí anglicky mluvit, ale nezná latinku.

 

Druhým "mimoměstským" místem, a posledním, o kterém se zmíním, je ostrov Elephanta, kam jezdí loď od Brány do Indie. Na ostrově je další jeskynní komplex, tentokráte s hinduistickými svatyněmi. Oba jeskynní komplexy jsou vybaveny tlupou drzých opic, kteréžto jsou schopny uzmout člověku v okamžiku nepozornosti veškeré jídlo. Místo fotografií jeskyň sem ale vložím dvě zajímavosti. První je pes - hinduista, mající na čele tilaku [34]. Druhá je jediná kráva, se kterou jsem měl tu čest se v Indii osobně potkat. Na snímku [35] stojí vprostřed schodiště vedoucího k jeskyním a úspěšně blokuje průchod.

 

Žlutá čísla na mapce označují orientačně místa pořízení číslovaných fotografií.

Poznámky:

*) Maráthština (मराठी - Maráthí) je úřední jazyk indického státu Maháráštra (महाराष्ट्र), jehož je Bombaj hlavním městem.

**) Ubytovny se dělí na ty pro Indy a ty pro Evropany. Nějakým nedopatřením jsem byl nejdříve ubytován v ubytovně pro Indy, takže jsem mohl poznat rozdíl. Ubytovna pro Indy, především asi indické studenty, se pozná podle špinavé betonové podlahy, špinavých zdí a dveří [36], které lze zvnějšku zajistit závorou (takže vás kdokoli, aniž by měl klíč, může zamknout a ven se nedostanete). Evropané jsou obecně ubytováni dle západních standardů [37]. Faktem je, že v obou ubytovnách byla funkční klimatizace a v obou jsem naopak zažil potíže s fungováním záchoda.

***) Angl. Prince of Wales by bylo sice vhodnější překládat jako "kníže velšský", což by odpovídalo i velšskému Tywysog Cymru, nicméně držím se tradičního českého překladu.