neděle 29. srpna 2010

Potvrzovací efekt II.

Dnes pouze několik vzájemně jen slabě souvisejících dodatků k minulému příspěvku o potvrzovacím efektu.

První dodatek: V úzké souvislosti s potvrzovacím biasem se nachází jiný jev: polarizace postojů. Jedním z nevyslovených předpokladů přijímaných jako samozřejmé při racionální argumentaci je to, že názory by se měly sbližovat, jsou-li jejich nositelé vystaveni stejným informacím. Pokud slyším argument, je přirozené, že svůj postoj upravím ve směru, pro který ten argument vypovídá. V extrémním případě, odmítnu li argument zcela jako neplatný, by pak moje postoje měly zůstat stejné jako předtím.

V reálném světě to ovšem tak nefunguje. V experimentu Lorda, Rosse a Leppera byly testována podpora pro trest smrti, a následná změna postojů subjektů poté, co byli vystaveni argumentům svědčících jak pro, tak proti [1]. Ukázalo se, že ačkoli všichni účastníci pokusu byli seznámeni se stejnými informacemi, nedošlo ani ke sblížení jejich názorů, ani k posunu všech názorů jedním směrem. Naopak: jak zastánci, tak odpůrci trestu smrti odešli po absolvování experimentu pevněji přesvědčeni o správnosti právě těch názorů, které již zastávali na počátku. Bylo to umožnění tím, že obě skupiny systematicky hodnotily nesouhlasné argumenty jako nespolehlivé a souhlasné jako kvalitní.

Existence polarizačního efektu má vážné důsledky pro vedení jakékoli debaty. Obecně se má za to, že vyhrocená předvolební atmosféra a silný antagonismus mezi soupeřícími tábory jsou důsledkem agresivně vedené kampaně a iracionálního způsobu televizních a parlamentních debat. Je však docela dobře možné, že jakkoli civilizovaně a věcně vedená debata vede stejným směrem: k dalšímu zakopávání se v dosud zastávaných názorových pozicích. Věcně vedená debata, která neskončí evidentní porážkou jedné ze stran - a jednoznačné diskusní vítězství a porážky jsou vzácné v debatách mezi zkušenými politiky - vybaví diváky stojící na obou stranách barikády dalšími argumenty a posílí tak jejich stávající přesvědčení; navíc je vtáhne do problematiky a probudí v nich zájem, který se může snadno změnit v zaujatost. Je tak nakonec možné, že ideální cestou pro vytváření konsensuálnější atmosféry je snížení četnosti názorových konfrontací.

Druhý dodatek se týká technik, jak bojovat proti potvrzovacímu efektu. Uvedu zde několik zásad, které považuji za přínosné, či které se mně osobně osvědčily (ačkoli posuzovat schopnost zbavit se biasu na sobě je téměř z definice nespolehlivé):

Zkoušet věci, které nemají fungovat. Tohle je zásada, která spíš platí pro onu experimentálně-vědeckou verzi potvrzovacího biasu, kterou dokumentuje Wasonův pokus. Je ale použitelná i v běžném životě. Jsem-li přesvědčen, že zvítězit v tenise můžu jenom pokud budu mít s sebou amulet, a v důsledku toho jej budu nosit na všechny zápasy, pak budu moct argumentovat, že bez něho jsem nikdy nevyhrál. Když ale budu chtít ověřit, jestli na té teorii něco je, nezbyde než sehrát pár zápasů bez amuletu. (V podobných situacích ovšem pozor na placebo efekt a autosugesci.)

Vést si záznamy. Paměť je nespolehlivá a má tendenci spíše uchovávat věci, které zapadají do přijatého teoretického rámce. Písemný záznam, byť třeba v podobě značky v kalendáři po každém zápase s amuletem i bez, je výrazně spolehlivější.

Vyhledávat nesouhlas. Právnická zásada audiatur et altera pars zde žádá modifikaci: není třeba vyslyšet i druhou stranu, je třeba vyslyšet hlavně druhou stranu. Všichni víme, že poslouchat souhlasná stanoviska je výrazně příjemnější, než poslouchat nesouhlas, či dokonce kritiku. Podvědomě tak vyhledáváme souhlasné názor, a pro kompenzaci bychom vědomě měli dělat opak.

Být zvědavý. Dozvědět se novou věc je zajímavé, zároveň to může být i frustrující, uvědomí-li si člověk, že se doposud mýlil. Je dobré se soustředit na aspekt zajímavosti a pokud možno ignorovat zklamání z omylu.

Čerpat hrdost ze schopnosti změnit názor. Lidé jsou obvykle hrdí na své názory, či aspoň na některé z nich. Názory jsou součástí toho, co vnímáme jako osobní identitu, a z toho důvodu je bráníme; útok na oblíbený názor je považován za osobní útok. Spojování osobní cti se zastávanými názory se nelze zbavit, lze si ale vybrat, se kterými názory svou identitu především spojovat. Proti potvrzovacímu efektu pomůže vnímat sebe ne primárně jako anarchistu, katolíka, ateistu, konzervativce, sparťana či odpůrce psychoanalýzy, ale především jako člověka měnícího názory podle dostupných dat, člověka, který je schopen akceptovat argument, a člověka, jenž věří, že názorová pevnost není ctností.

Nezveřejňovat své názory zbytečně. Jakmile se k nějakému názoru člověk veřejně přihlásí, získá tím dodatečnou motivaci názor hájit, protože pád onoho názoru bude znamenat veřejné přiznání omylu. Není-li dobrý důvod k opaku, je lépe mlčet, především o věcech, s nimiž si nejsme úplně jistí.

Nezaujímat názor předčasně. Zbrklost není dobrá vlastnost asi nikdy, a při tvorbě názorů tím méně. Potvrzovací efekt může fungovat až poté, co se přikloníme na jednu ze stran. Je dobré tento okamžik vědomě oddalovat co nejdéle: čím déle dokážeme zůstat nerozhodnuti, tím déle nebude náš vnitřní cenzor mít možnost filtrovat informace.

Zaměřit se na sebe. V žádném případě nepomáhá vyhledávat potvrzovací bias u svých protivníků. Samozřejmě jej tam ve většině případů najdeme, můžeme na něj poukázat, ale efektivita takového počínání je mizivá. Účinný boj proti tomuto biasu, jakožto i jakýmkoli jiným biasům, je veden na vnitřní frontě.

Stanovit pravidla předem. Chceme-li zabránit polarizaci stanovisek během debaty, může pomoct stanovit si předem kritéria, která povedou k uznání porážky. Diskutuje-li se o kriminalitě, pomůže předem si stanovit například: kolik vražd na počet obyvatel považujeme za "nízkou" a kolik za "vysokou" úroveň násilné trestné činnosti, jaký počet neobjasněných případů je pro nás únosný, s jakými cizími zeměmi se chceme porovnávat, a jaké zdroje statistik budeme považovat za spolehlivé. Učiní-li toto obě strany na začátku debaty, předtím, než se dozvědí, jaká jsou skutečná data, je pak pro ně mnohem těžší nepohodlné údaje zamítnout, a v důsledku je mnohem vyšší šance, že výměna názorů povede ke shodě.

Posledním dodatkem jsou odkazy, které považuji v této souvislosti za zajímavé a relevantní, a které mi přitom nezapadly do textu: Confirmation bias in science na blogu Massive Error, Confirmation bias na YouAreNotSoSmart, Knowing about biases can hurt people na LessWrong.

Poznámky:
1. Účastníkům pokusu byly rozdány informace o závěrech fiktivních studií vyhodnocujících efektivitu trestu smrti. První studie tvrdila, že ve státech, kde trest smrti byl (opětovně) zaveden, se snížil počet vražd. Druhá ze studií porovnávala sousední státy, z nichž právě v jednom byl vykonáván trest smrti, a ukazovala, že státy s trestem smrti vykazují vyšší počet vražd než sousední státy, ve kterých trest smrti neexistoval. Subjekty byly rozděleny na dvě kontrolní skupiny, z nichž jedna dostala k přečtení nejdřív první studii a pak druhou, druhá skupina pak byla seznámena se studiemi v opačném pořadí, aby bylo možno vyloučit vliv pořadí čtení na tvorbu názorů.

10 komentářů:

  1. Super. Mně se na vás líbí v tomto ohledu to, že ačkoliv makáte v AV, tak se za všech okolností nebijete za scientizmus. Jinak nešlo by tady nějak stručně popsat, co v tom Rusku vlastně děláte (stylem "ráno po snídani si jdu urychlit pár částic, odpoledne jsou ruští kolegové schopní vidět superpozice i na makroúrovni...")?

    OdpovědětVymazat
  2. @Anonymní: jestli naznačujete, že se tu chlastá i v ústavu, tak to naštěstí ne. Na ulici, na druhou stranu, lze potkat lidi, kteří by byli schopni už v poledne vidět třeba i studenou fúzi, kdyby ovšem věděli, co to je.

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělý (dvoj)článek, díky! Otázkou je, jak být ne-zaujatý a otevřený a současně nebýt vlažný. Vzpomněl jsem si na antickou skepsi (Pyrrhón z Élidy), který zdržení se úsudku pokládal za cestu k dosažení ataraxie.

    OdpovědětVymazat
  4. Terminus technicus je "epoché".

    OdpovědětVymazat
  5. Nedoporučuju zdržovat se úsudku zcela (zřejmě na rozdíl od epikurejců), jenom se jej zdržovat po dobu, dokud není o věci dost dostupných informací.

    Jinak jelikož upřednostňuju flegmatiky před choleriky, nějaká nadstandardní vlažnost mi až zas tak nevadí. Samozřejmě, je dobré znát míru, a neskončit jako někdo, komu je všechno jedno.

    OdpovědětVymazat
  6. Epikurejci se nezdržovali úsudku, to jen pro upřesnění. Ti naopak usuzovali o kde čem.

    Otázkou je, co znamená "dost dostupných informací". Jak poznat, že je jich dost?

    OdpovědětVymazat
  7. Jak poznat, že je jich dost?

    To je samozřejmě problém, kterého elegantní řešení pravděpodobně neexistuje. Za minimum pro ono "dost" jze považovat hrubé seznámení se s argumenty nejdůležitějších (ať už to znamená cokoli) zastánců obou stran.

    Jak to tedy bylo s těmi epikurejci? Hlásali, že zdržení se úsudku je cesta k ataraxii, a sami se úsudku nezdržovali, tudíž o ataraxii nestáli?

    OdpovědětVymazat
  8. Ke druhému dodatku bych si dovolil dodat ještě akademické debatování. Já jsem členem Asociace debatních klubů, což je organizace, která pořádá debatní turnaje pro studenty základních a středních škol. Účastníci při debatě obhajují či vyvracejí obhajobu předem známé teze. Většinou debatují na tutéž tezi během sezóny na afirmativní i negativní pozici, což vyžaduje při domácí přípravě pohled na věc ze všech stran. V různých programech debatují samozřejmě hlavně studenti základních, středních nebo vysokých (Debatní klub při Universitě Karlově) škol a i mezi studenty budou debatéři tvořit stále nejspíš minoritní část (i když v západních zemích jako v Německu, USA, Anglii či Austrálii je debatování daleko více rozšířeno než u nás), přesto to hodnotím jako velice přínosnou aktivitu.

    OdpovědětVymazat
  9. Být nucen hájit různá stanoviska nezávisle na svých názorech skutečně může být dobrý tréning přinejmenším pro parlamentní a jinou praxi. Nicméně, nemáte někde odkaz na písemný záznam takové debaty? Zajímalo by mě, jak to vlastně prakticky probíhá.

    (Samotný formát debaty se dvěma soupeřícími stranami totiž může být příčinou docela nebezpečného návyku: nejdřív mít stanovisko, a potom na jeho podporu hledat argumenty. Pokud se chceme efektivně dobrat pravdy, je záhodno postupovat opačně: nejdřív vyslechnout argumenty, a pak si vybrat stranu.)

    OdpovědětVymazat
  10. Z nějaké naší české debaty, pokud vím, žádný písemný záznam slovo od slova neexistuje, ale hledal jsem na youtube a našel jsem zde záznam debaty z mezinárodního turnaje Heart of Europe, který se každoročně koná v Olomouci. Je to debata ve formátu World style, my debatujeme ve formátu Karl Popper, rozdíly si můžete přečíst například na Wikipedii. Samozřejmě si můžete přečíst i naše pravidla, ale to bude asi trochu nudné čtení. Kdybyste měl zájem, mohu vám poslat nějakou ze svých řečí (většinou debatuji na postu prvního afirmativního i negativního a A1 mám většinou připravenou dopředu) nebo zápisky z debaty nějakého z rozhodčích, které znám.

    Pravda je, že debatování je určeno zejména těm, kteří míří na práva či do politiky, ale máme mezi absolventy i studenty matfyzu nebo všcht. Co se týče negativních přínosů, možná je tu jeden, že debata může naučit lidi obhajovat i názory, které člověk nesdílí, ale obhajovat je je potřeba. Ale to už je věc každého, jak se svými schopnostmi naloží.

    Samozřejmě chceme-li najít pravdu musíme nejdřív hledat argumenty a pak zaujmout stanovisko. Ale to také debatér dělá -- hledá argumenty na obě dvě strany a i když v debatě bude obhajovat jen jednu z nich, jeho názor se bude utvářet na základě argumentů obou stran.

    OdpovědětVymazat