Paradox v čínském pokoji

Již dlouho zde na blogu nebyl žádný paradox, což je na čase napravit. Dnešní téma spíše přirozeně navazuje na nedávné příspěvky o svobodné vůli, jelikož se týká myšlení strojů. Budu mluvit o Searlově "argumentu čínského pokoje".

Pokud člověk nevěří, že lidské myšlení je nadpřirozený či magický proces, pravděpodobně připustí, že dostatečně výkonný počítač vybavený vhodným softwarem může být umělou inteligencí. Jak již bývá zvykem v podobných případech, přesný význam slova inteligence je předmětem rozepří. Jelikož nemohu dost dobře rozebírat všechny definice, které pro inteligenci existují, přijmu pro účely tohoto příspěvku jedno z šíře uznávaných kritérií na rozpoznání inteligence, kterým je Turingův test. Alan Turing navrhl tento test již v roce 1950 jako způsob, jak objektivně hledat odpověď na otázku zda stroje myslí:

[Účastní se] tři lidé. Muž (A), žena (B) a vyšetřovatel (C) [...]. Vyšetřovatel je v oddělené místnosti od zbylých dvou. Cílem [testu] je, aby vyšetřovatel zjistil, který z nich je muž a která je žena. Vyšetřovatel je zná pod oxnačením X a Y, a na konci řekne buď "X je A a Y je B", nebo "X je B a Y je A". Vyšetřovatel může A a B klást otázky, jako: "Může mi prosím X sdělit délku svých vlasů?" Předpokládejme, že X je ve skutečnosti A, pak A musí odpovědět. Úkolem A je snažit se přinutit C zmýlit se v identifikaci. [...] Úkolem B naopak je pomáhat vyšetřovateli. [...] Nyní si položme otázku: co se stane, pokud stroj převezme roli A v tomto [testu]? Rozhodne se vyšetřovatel špatně stejně často za těchto okolností, jako když se [testu účastní] muž a žena? Tyto otázky nahrazují naše původní "Mohou stroje myslet?" [1]

Originální Turingův test byl později různě přeformulováván a byly vymýšleny všeliké variace. Jádro ale zůstává stejné: Místo abychom se ptali, zda stroje myslí, či zda jsou inteligentní, ptejme se, zda stroj je schopen ošálit člověka při čistě verbální komunikaci, předstíraje, že je sám člověkem.

Turingovu testu lze vytýkat subjektivitu: používá lidského vyšetřovatele, a výsledek testu může silně záviset na vyšetřovateli. Někteří lidé se na funkci vyšetřovatele evidentně nehodí. Program ELIZA z poloviny šedesátých let údajně přesvědčil část lidí o tom, že je člověkem, a někteří odmítali uvěřit, když jim bylo sděleno, že komunikovali s jednoduchým automatem. [2] Přesto, alespoň průměrně inteligentní a poučený člověk se těžko nechá nachytat jakýmkoli v současnosti existujícím programem. ELIZA je sice o něco lepší než podobný program mluv.exe, kterým jsme se bavili na dvěosmšestkách na základní škole, ale pokud se byť jen trochu snažíte sledovat smysl konversace, velmi rychle se její prázdnota projeví. [3] Turingův test stále zůstává přijatelným způsobem, jak zjistit, zda stroje myslí.

Výše zmíněný filosof John Searle je však jiného názoru. Podle něho jsou otázky "mohou stroje myslet" a "mohou stroje ošálit člověka v Turingově testu" dvě oddělené otázky. Stroj sice může simulovat myšlení, a následně proto projít Turingovým testem, ale přesto se nebude jednat o "pravé" myšlení. Stroj sice bude odpovídat na otázky, ale nebude rozumět jejich obsahu. Jeho inteligence bude pouze chytrou iluzí. Argument je následující:

Dejme tomu, že existuje program X, který je schopen plynně komunikovat v čínštině [4], a to tak, že projde Turingovým testem. V principu nic nebrání vzít zdrojový kód a vytisknout jej na papír. Pokud chceme, můžeme instrukce zdrojového kódu přepsat do lidského jazyka (jakéhokoli kromě čínštiny) a najmout si otroka ovládajícího tento jazyk (ale ne čínštinu), který by pak instrukce vykonával. Otroka uzavřeme do pokoje spolu s výtiskem našeho čínského algoritmu a pořádným štosem čistých papírů a nevypsaných propisek, aby měl kde a jak dělat pomocné výpočty. Nyní necháme ke dveřím pokoje přicházet Číňany, kteří napíší na papír otázku a podsunou ji pode dveřmi. Otrok je instruován vnímat podsunuté otázky jako vstup do čínského algoritmu. Začne tedy mechanicky vykonávat instrukce, které má vytištěné při ruce, a v konečném čase jej tento postup přivede k obkreslení jistých znaků, které podstrčí pode dveřmi zpět. Předpokládali jsme, že program X je schopen smysluplné konversace. Jelikož otrok zavřený v pokoji vykonává tentýž algoritmus, jeho výstup se nemůže lišit od výstupu programu X. Vezme-li si tedy Číňan zpět ven prostrčený papír, přečte na něm smysluplnou odpověď na svou otázku. Z hlediska Číňana se zdá, že čínský pokoj obsahuje něco, co rozumí čínsky.

Kde je ale schováno porozumění čínštině? ptá se Searle. Jediná složitější součást celého mechanismu je otrok, zbytek je jen kupa papírů a propisek. Jenže otrok podle předpokladů čínsky nerozumí; pouze mechanicky sleduje instrukce. Je tedy jasné, říká Searle, že jsme zkonstruovali něco, co nepochybně nerozumí čínsky, ačkoli to projde testem. Čínský pokoj vytváří iluzi porozumění, podobně jako program ELIZA, pouze dokonaleji; ve skutečnosti ale nepřemýšlí: copak mohou propisky a papíry rozumět čínsky? Jelikož program X funguje úplně stejně jako čínský pokoj, ani on nemůže ve skutečnosti rozumět čínsky. Ergo, umělá inteligence je nemožná. Můžeme sice, teoreticky, sestrojit stroje, které budou svým chováním neodlišitelné od lidí, ale tyto stroje budou vždy myšlení pouze simulovat, namísto toho, aby opravdu myslely.

Argument čínského pokoje je ovšem paradoxem svého druhu. Předpokládáme-li, že funkce lidského mozku lze popsat deterministickými fyzikálními zákony, pak jej lze téměř jistě modelovat pomocí programu, a tento program potom vykonávat manuálně ve stylu čínského pokoje. Plyne z toho, že ani lidé skutečně nemyslí, ale pouze myšlení simulují? Pokud tomu tak je, pak ale rozlišování myšlení a jeho simulace má pramalý smysl.

Jednoduchou cestu ven nabízí dualismus - tj. pohled, který mysl (či duši) považuje za oddělenou věc od fyzické podstaty mozku. Pokud má dualismus smysl, je rozdíl mezi člověkem a strojem daný jednoznačně přítomností duše. Searle ale není dualistou, naopak trvá na tom, že opravdové myšlení je podmíněno chemicko-fyzikální podstatou mozku, a že naopak představa myslících strojů je podmíněna dualismem.

V příštím díle se zaměřím na protiargumenty a možná rozřešení popsaného paradoxu.

Poznámky:
1. A.Turing, Computing machinery and intelligence (v časopise Mind), 1950. Můj zkrácený překlad je z citace uvedené v knize A. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach. Turing místo o testu mluvil o hře (název Turingův test se vžil až později), v překladu jsem toto upravil pro lepší plynulost textu.
2. Autor programu Weizenbaum píše: ELIZA vytvořila pozoruhodnou iluzi porozumění v myslích mnoha lidí kteří s ní konversovali. ... Často vyžadovali, abych je nechal konversovat s ní v soukromí, a poté, co nějaký čas konversovali, navzdory mému vysvětlování trvali na tom, že jim stroj skutečně rozuměl.
3. ELIZU možno vyzkoušet online. Moje pokusná konversace je uvedena níže.
4. Pochopitelně je volba čínštiny zde zcela libovolná, program by klidně mohl komunikovat baskicky.

Turingův test v praxi - konversace s programem ELIZA.
ELIZA: Hello. How do you do.  Please state your problem.
Já: I am sick.
E: I am sorry to hear that you are sick.
J: Yes.
E: You seem to be quite positive.
J: Not at all.
E: I'm not sure I understand you fully.
J: Well, we are at the beginning of the conversation and I haven't said that much yet...
E: Did you think they might not be at the beginning of the conversation and you haven't said that much yet
J: Who do you mean?
E: We were discussing you -- not me.
J: Certainly, but you haven't answered my question.
E: You are sure.
J: Jdi do prdele.
E: Please go on.
J: Jdi do prdele.
E: What does that suggest to you ?

Orient expres II.

Na cestě do Istanbulu byla po Budapešti další zastávka Bukurešť. Město podobně velké, přesto naprosto odlišné. V konstrastu k budapešťským památkám, připomínajícím zašlou slávu uherského království rozprostírajícího se od Tater k Jadranu, nabízí rumunská metropole směs různých, naprosto k sobě nepasujících stylů existujících vedle sebe uvnitř na evropské poměry velmi mladého města. Pro orientaci je znovu přiložena nepříliš detailní mapa.

V rámci prvního přiblížení by se dalo říct, že Bukurešť je gigantické sídliště s dvěma miliony obyvatel. Nebyl by to přesný popis, ale atmosféru panující na hlavních bulvárech by vystihoval. Po zemětřesení v roce 1977 bylo masivní poškození budov využito jako zdůvodnění pro masivní přestavbu centra, čímž vznikl dnešní Centru Civic - oblast širokých bulvárů lemovaných monumentálními obytnými bloky, které vévodí ohromný Palatul Parlamentului (obrázek v záhlaví). [1] Domy v této oblasti nejsou standardní paneláky, spíš se jedná o stavby v neostalinském monumentálním slohu, v současnosti silně pokryté reklamou všeho druhu.

Ústředním náměstím je Piaţa Unirii (náměstí Sjednocení [2]). Jedná se o obrovskou plochu, pod kterou teče řeka Dâmboviţa. Řeka není příliš široká a bez potíží se vejde do podzemí. Na náměstí je konečná tramvaje (vůz typu V3A můžete vidět na snímku; fialová barva není standardní) a stanice metra. Díky roztržce mezi Rumunskem a SSSR v sedmdesátých letech není bukurešťské metro reprezentantem sovětského stylu meter. Neuvidíte tu ani vozy typu E, ani trojlodní ražené stanice s dlouhými eskalátory a zdobnými reliéfy. Bukurešťské metro vypadá jako ... kdybych to měl popsat jedním slovem, tak jako podchod. Chodby s holými betonovými stěnami, stísněná tmavá nástupiště, vstupy blokované prodejci všeho možného. Úzké tunely, nízké zkosené vagony londýnského profilu, zvláštní polookružní vedení linky 1. Obrázky zde vypadají mnohem estetičtěji než moje zkušenost se stanicemi v centru, bohužel jsem v metru nepořídil žádné vlastní fotografie. (Kromě standardního metra existuje ještě tzv. lehké metro (uşor metrou), což ale není nic jiného, než opravená trať tramvaje s preferencí na křižovatkách a elektronickými displeji na zastávkách.)

Pohled přes fontány na Piaţa Unirii odkrývá parlamentní palác v pozadí na konci bulváru Unirii - necelý kilometr daleko. Bulevardul Unirii ale pokračuje ještě i 2 km opačným směrem (tj. dozadu z hlediska pohledu na snímku) a tvoří tak moumentální osu centra Bukurešti.

Palác spravedlnosti (Palatul de Justiţie) je jedna z budov přeživší zemětřesení i následné demolice, zástupce starší architektury čerpající z francouzských vzorů. Byl postaven na konci 19. století. Stojí na nábřeží řeky, která je ve městě spíše mělkým kanálem. Břehy spojuje řada mostů, pnoucích se často tak nízko nad hladinou, že plavba jakéhokoli plavidla byť jen trochu většího než kanoe je pravděpodobně vyloučena. [3]

Centrum Bukurešti nejsou pouze monumentální pomníky Ceauşescova megalomanství. Opustíte-li jakoukoli hlavní ulici, hned za blokem paneláků začíná úplně jiné město: jednopatrové staré domy, úzké ulice s balkánskou atmosférou (i když oficiálně začíná Balkán až na jižním břehu Dunaje), malé pravoslavné kostelíky. Na snímku je Biserica Curtea Veche, jedna z nejstarších dochovaných staveb ve městě z 16. století. Samotná Curtea Veche, tj. starý dvůr, je staré sídlo valašských knížat, nejstarší stavební památka Bukurešti z 15. století. Je to pár ruin, pro člověka zvyklého na pražský Hrad nic, co by stálo za vidění.

Předposlední snímek je pohled do bulváru Gheorghe Duca od Severního nádraží (Gara de Nord) [4]. Je to vcelku typická pouliční scéna, s tramvají T4R československé výroby (ta vlevo), nevalně udržovanými fasádami a auty parkujícími na křižovatce. Disciplína rumunských řidičů je otřesná a pořádek v dopravě tomu odpovídá. Na vlastní oči jsem viděl křižovatku s funkčním semaforem, na které zároveň stál policista vydávající pokyny nezávisle na semaforu, a řidiče, kteří nerespektovali ani policistu, ani semafor. Nakonec, posuďte sami: (pozor, odkaz na video).

Jedno z míst, kde je zvlášť riskantní přecházet ulici, je náměstí u Vítězného oblouku (Arcul de Triumf). Stejně jako jeho pařížský vzor je umístěn uprostřed kruhového objezdu, do kterého ústí pět širokých ulic. Pravda, na pařížské Place d'Étoile přijíždějí auta z dvanácti směrů, ale i pět stačí v místních dopravních zvyklostech. V blízkosti oblouku přitom začíná rozsáhlá zóna parků a vodních nádrží, místo, kde lze aspoň na chvíli uniknout všudypřítomnému riziku smrti pod gumovými koly.

<< předchozí díl | další díl >>

Poznámky:
1. Palác parlamentu se původně nazýval Domem lidu (Casa Poporului). Hrubá stavba proběhla v letech 1984-1989, a palác slouží svému účelu, ačkoli některé části stále nejsou dokončeny. Budova je často řazena v různých žebříčcích největších staveb světa na přední místa. Nejčastěji se tvrdí, že se jedná o druhou největší budovu světa po washingtonském Pentagonu měřeno výměrou obyvatelných místností, o věrohodnosti tohoto zařazení ovšem nejsem přesvědčen.
2. Název oslavuje sjednocení historických částí Rumunska. Moldavsko (východně od Karpat) a Valašsko (jižně od Karpat) byly sjednoceny do jednoho státu až v roce 1859, přímořská Dobrudža byla připojena v roce 1878 a Sedmihradsko (Transylvánie) získáno od Maďarska až po První světové válce.
3. Ačkoli stejný dojem má člověk v Amsterdamu, kde pod nízkými mosty běžně proplouvají vyhlídkové lodě s turisty, velikostně značně přesahující rozměr kanoe.
4. Gara de Nord je nejdůležitější nádraží v Bukurešti (a hlavové k tomu), kam zajíždějí všechny mezinárodní spoje. Není myslím nutné dodávat, že vlaky jedoucí od jihu musejí kvůli tomu absoulvovat čtyřicetiminutové objíždění půlky města po tratích s rychlostí 40km/h.

Pravidla výslovnosti rumunských slov:
Pravopis je postavený podle vzoru italštiny, pročež c a g čteme jako č a dž před e a i, a jako k a g jinde. Spřežky ch a gh se čtou vždy jako k, g. Speciální znaky jsou ş (čteme jako š) a ţ (jako české c), ze samohlásek potom ă vyslovované jako slabé a anebo až [ə], a dále â, î, které se obojí čtou jako velmi tvrdé y. Písmeno i na konci slova se nevyslovuje, pokud následuje po souhlásce (např. Bucureşti [bukurešt]). Výjimkou jsou zakončení typu Xri, kde X je libovolná souháska (např. noştri [noštri]), jednoslabičná slova (şi [ši]) a infinitivy sloves. Zdvojené ii na konci slova vyslovujeme jako i. V některých situacích může být i dokonce ztrojeno.

Pondělní šifra XIV.

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.

 

Poznámka: vzhledem k tomu, že se mi dostalo u minulé šifry zpětné vazby, že tajenku šlo "vyscrabblit", je dnešní tajenka poněkud méně intuitivní, a lze očekávat, že její význam některým čtenářům odhalí až Google.

ŘEŠENÍ

Orient expres I.

 

 Dnes předkládám další z opožděných fotoreportáží. Tentokrát to bude první díl z mojí cesty vlakem do Cařihradu aneb Istanbulu, která se odehrála v létě 2005 - ano, je tomu již pět let - první díl obsahuje fotky z maďarské metropole. (Jelikož přímé železniční spojení Praha - Cařihrad neexistuje, byl jsem nucen dvakrát přestupovat, a to v Budapešti a Bukurešti. Budapešťský přestup nechával na průzkum města sotva tři hodiny, nemluvě o tom, že moje neznalost ugrofinských jazyků mi nedovolila najít na nádraží úschovnu zavazadel a po městě jsem chodil s bagáží. Pročež tato reportáž zdaleka není souhrnem toho nejzajímavějšího, co v místě je k vidění.) Pro orientaci můžete užít vloženou mapu.

 

 
Budapešť vznikla spojením tří měst - Budína (Buda), Starého Budína (Óbuda) a Pešti (Pest). V prvním přiblížení lze Starý Budín zanedbat a rozdělovat město na západní, z hlediska Dunaje pravobřežní, hornatý Budín a východní, levobřežní, plochou Pešť [1]. První snímek zachycuje Budínský hrad (Budai vár) z Bělehradského nábřeží (Belgrád rakpart) na druhé straně řeky.

 Jedena z nejvýraznějších staveb v centru Budapešti je Széchényiho řetězový most (Széchényi lánchíd) otevřený v roce 1849. Z mostu se otvírá ideální pohled na Dunaj a, pokud jdete po severní straně, palác parlamentu (zachycen na úvodním snímku - tam se ovšem nejedná o pohled z mostu). Novogotický parlament byl dokončen na počátku 20. století.
 

Tato fotografie je celkem typická pro centrální oblast Pešti. Na konci ulice (Zrinyi utca) vidíme Svatoštěpánskou baziliku (Szent István Bazilika). Přiznám se ovšem, že důvod pro pořízení tohoto snímku bylo spíš slovo nádor ve jménu kolmé ulice - působí to divně, ač není důvod předpokládat, že význam je stejný jako v češtině [2].
 

Východní nádraží (Keleti pályaudvar) je nejmonumentálnější nádraží v Budapešti, a prakticky jediné, kde končí mezinárodní spoje. To s sebou pro vlaky ze severu nese nutnost zdlouhavého a pomalého objíždění města. Dříve spoje z Prahy zajížděly na lépe postavené Severní nádraží (Nyugati pu.), to však dnes slouží pouze pro vnitrostátní dopravu. Obě tato nádraží jsou hlavová (tj. koleje zde končí), stejně jako Jižní nádraží (Déli pu.). Západní nádraží, podle toho co vím, v Budapešti nemají.

Co se týče městské dopravy, největší uzel je Moskevské náměstí (Moszkva tér). Spletitost kolejí obtáčejících vstup do stanice metra, stejně tak jako historický vývoj této dopravní křižovatky můžete obdivovat zde. Ačkoli budapešťská tramvajová síť byla v minulosti silně redukována, tratí v okolí Moskevského náměstí se změny nijak zvlášť nedotknuly.

Převažujícím typem tramvají na předchozím snímku je v Praze vyráběná Tatra T5, ovšem v roce 2005 byly ještě v provozu vozy typu UV vyráběné vagónkou Ganz od padesátých let. Dnes je tento typ již vyřazen z pravidelného provozu. Snímek zobrazuje konečnou linky 41 na náměstí Batthyány tér. Nebývá zvykem mít na konečných smyčky - všechny budapešťské tramvaje jsou uzpůsobeny pro obousměrný provoz. I jednosměrné vozy mají dveře na obou stranách a jsou spojovány do dvojic v režimu PX [3].

Budapešť má tři linky metra, z nichž dvě jsou standardního sovětského typu, jaký známe z Prahy, včetně vozů typu E z Mytiščinského závodu. Nejstarší linka M1, označovaná jako Milleniumi földalatti vasút, nebo jen Földalatti [4], byla ovšem uvedena do provozu na konci 19. století a je nejstarším metrem na evropském kontinentu (nepočítáme-li Istanbulský Tünel, o kterém se rozepíšu v některém z dalších dílů). Přiložená fotografie bídné kvality je to nejlepší, co jsem uvnitř metra pořídil.

| další díl >>

Poznámky:

1. Obě hlavní části města mají zjevně něco společného s pečením. Německý název Budína je Ofen, což značí pec, a pešt znamenalo pec pro změnu v staroslověnštině (a stále tak v dnešní bulharštině).

2. Ve skutečnosti nádor pochází od slovanského nádvorní, a označuje vysokou funkci ve feudálním Uhersku.

3. PX je zkratka fráze "prdelí k sobě", relativně standardizovaná v tramvajáckém slangu.

4. Földalatti znamená podzemní.

Pravidla výslovnosti maďarských slov:

Většina písmen se čte stejně jako v češtině. Přehlasovaná ö a ü mají výslovnost jako v němčině, ő a ű jsou dlouhé varianty. Každá samohláska má vlastní slabiku, Budai čteme tudíž trojslabičně. Písmeno y změkčuje souhlásky následovně: ty odpovídá českému ť, gy českému ď, ly českému j, ny českému ň. Oproti polštině je převrácen zápis sykavek: sz odpovídá českému s, zatímco s se čte jako š. Další spřežky: zs se čte ž, cs odpovídá našemu č. Hláska ch v maďarštině není. Ve jménu Széchényi je ch historickým způsobem zápisu hlásky č (standardní by bylo Szécsényi), lánchíd je složenina z lánc = řetěz a híd = most, čteme tudíž obě hlásky odděleně. Jinak ostatní hlásky čteme jako v češtině.

Svobodná vůle a náhoda

Když se debatuje o determinismu, bývá svobodná vůle jedním z těžkých kalibrů jeho odpůrců. Přírodní zákony přece nemohou být kauzálně deterministické [1] - tak, abychom byli z přesné znalosti stavu světa nyní schopni v principu spočítat jeho stav o pár okamžiků později - protože co by pak bylo se svobodnou vůlí? Pokud jsme schopni spočítat jak se osoba X rozhodne, není osoba X pouhým otrokem Newtonových či Maxwellových rovnic, pouhým strojem, který se kvalitativně neliší od počítače, telefonu, otvírače na konzervy? Ortodoxní determinista asi řekne: "No a? Co z toho, že člověk podléhá neměnným zákonům přírody stejně jako otvírač na konzervy?" Ale málokdo bývá ochoten zkousnout přirovnání k otvírači na konzervy. Standardní reakce je toto přirovnání odmítnout. Musí přece existovat něco, co vyjímá člověka z područí neporušitelných zákonů, a musí být něco, co otvírač na konzervy nemá; člověk (a případně řada dalších živých tvorů) se něčím zásadním přece musí odlišovat od obyčejných věcí. Svobodná vůle je často užívána jako označení pro toto "něco".

Námitku proti popsané intuici lze zformulovat krátce: pokud je svobodná vůle vnímána takto, není odlišitelná od náhody.

Abych mohl blíže obhájit tento (v zásadě standardní) argument, je třeba vyjasnit jisté problémy s definicí. Ve věcech svobodné vůle a determinismu existují tři třídy postojů. Jednak máme kompatibilisty: tito se domnívají, že svobodná vůle a determinismus jsou naprosto slučitelné. Potom jsou zde nekompatibilisté, kteří toto popírají. Ti se pochopitelně dělí na ty, kteří odmítají determinismus, a ty, kteří odmítají svobodnou vůli. Nemá moc smysl zmiňovat postoj odmítající jak determinismus, tak i svobodnou vůli, neboť není pro tuto debatu příliš zajímavý.

V minulém příspěvku jsem navrhl něco jako pracovní definici svobodné vůle, kterou zde zopakuji. Rozhodnutí je podle této definice produktem svobodné vůle, pokud:

1. Vnější pozorovatelé nemohou dost dobře předvídat, jak rozhodnutí dopadne.
2. Sám aktér rozhodování neví v okamžiku, kdy si nutnost rozhodnout uvědomí, jak rozhodnutí dopadne.
3. Po skončení rozhodování není aktér schopen identifikovat jednoznačnou příčinu svého rozhodnutí.

Myslím, že uvedená kritéria celkem dobře chrakterizují naše intuitivní chápání svobodné vůle, ačkoli se v této věci mohu mýlit. Možná, že při prvním čtení bude mít část čtenářů pocit, že pojem svobodné vůle trivializuji, když toto mystérium charakterizuji dvěma nebo třemi vcelku ne příliš složitými požadavky. Nenapadají mně však rozumné protipříklady, a jsem přesvědčen, že jsem přinejmenším docela přesně popsal, co já sám vnímám pod pojmem svobodné vůle.

Je zjevné, že hlavní spor se bude odvíjet od povahy bodu č.1, jelikož body 2 a 3 nemají zjevně s determinismem nic společného. Bod 1 představuje problém pro kompatibilisty. Ti jej buď musejí ze své definice vyloučit, nebo jej aspoň interpretovat tak, že slova "dost dobře nelze" znamenají "je to těžké", nikoli "v principu nelze" [2]. Naopak, nekompatibilisté potřebují interpretovat toto kritérium jako principiální: neexistuje způsob, jak spolehlivě předpovídat výsledek rozhodování svobodného jedince.

Předpokládejme na moment, že naše současné fyzikální zákony jsou nejúplnějším možným popisem světa [3]. Současné zákony nejsou kauzálně deterministické. Měříme-li čas, za který se rozpadne neutron, výsledek má dobře dané pravděpodobnostní rozdělení, ale to je maximum informace, kterou nám současné zákony dávají. Přesný čas rozpadu nezjistíme. Pokud si na stůl položíme neutron a zároveň s ním otázku, zda se rozpadne do čtvrt hodiny, odpověď nám nikdo nedá. Pouze víme, že pravděpodobnost je zhruba půl na půl. Když znásilníme jazyk a budeme říkat, že se neutron "rozhodl" rozpadnout - nebo nerozpadnout - pak toto rozhodování splňuje první kritérium.

O rozpadu neutronu mluvíme jako o náhodě a nikdy jako o svobodné vůli. Samozřejmě, máme zde kritéria 2 a 3, a nevyslovený předpoklad, že rozhodující se objekt má vědomí, ať už to znamená cokoli. Kritéria 2 a 3 můžeme aplikovat na lidi, neutron leží za hranicí, která umožňuje se vůbec na svobodnou vůli ptát. Při pohledu zpět ale vidíme, že pojmy svobodné vůle a náhody se doplňují. Nepředvídatelný jev je náhodný, pokud "aktér" je materiální objekt postrádající vědomí, a je svobodným rozhodnutím, je-li aktérem živý tvor nadaný vědomím. Ať už je vědomí vymezeno jakkoli, nijak se to nedotýká podstaty svobodné vůle [4], a rozlišení mezi svobodnou vůlí a náhodou je čistě formální a v zásadě umělé - je to rozlišení podobné povahy, jako je v klasické propagandě rozlišení mezi kolaterálními škodami (to když to děláme my) a válečnými zločiny (když to dělá nepřítel).

I když přijmeme platnost kvantové teorie, makroskopické objekty se většinou chovají podle klasických zákonů, které jsou deterministické. Zůstává proto empirická otázka, zda lidský mozek funguje (s vysokou přesností) deterministicky, či zda se kvantové procesy nějakým způsobem dokáží v mozku projevit natolik silně, že předvídání individuálních rozhodnutí bude nemožné i za použití jakkoli vyspělé technlogie. Nemám důvod se domnívat, že mozek je nějak zvlášť specifickým systémem, ve kterém by docházelo ke koherentnímu skládání fází elektronů, dlouhodosahovým interakcím či jiným podivnostem, a věřím, že budeme v budoucnu schopni chování lidí plně modelovat v počítačích. Přesto, pro ortodoxního zastánce svobodné vůle může být lákavější alternativní možnost, tj. že kvantovost se v rozhodování projevuje zásadním způsobem, a svobodná rozhodnutí jsou skutečně svobodná, tedy náhodná.

Podobný sentiment bývá podložen i morálními argumenty. Pokud člověk něco udělá z donucení, není za své činy zodpovědný. Když mě terorista spoutá, vloží mi do ruky brokovnici, násilím mi stočí ruku směrem k přicházejícímu poštovnímu doručovateli a přitlačí mi na prst tak, aby vyšla rána, nemůžu být potom za vraždu pošťáka odsouzen, protože jsem neměl jinou možnost. Ale co je takové spoutání proti neporušitelným přírodním zákonům? Pokud je naše rozhodování deterministické, pak se celá koncepce morální zodpovědnosti a viny zhroutí jako domeček z karet. Nebo ne?

Bohužel, alternativa je horší. Pokud naše rozhodování není deterministické, pokud postrádá jakoukoli zjistitelnou příčinu, pak každý z nás může udělat cokoli. Je to jako kdyby nás zlosyn z předchozího odstavce spoutal, ale před stisknutím spouště si hodil korunou. Determinismus je ztracen, ale morální odpovědnost je stěží obnovena. A co na tom, že generátor náhodných čísel bude přímo zabudován v našich mozcích, místo v rukou cizího teroristy. Můžeme být činěni odpovědnými za to, co jsme nijak neovlivnili, co vzniklo bez příčiny a co mohl udělat každý?

Většina lidí nikdy nevystřelí na pošťáka z brokovnice. Podle mého soudu je přirozenější nahlížet na tuto skutečnost jako na zákonitost. Nebýt vrahem znamená mít v mozku zabudované deterministické rozhodovací postupy, které mi neumožní jen tak z ničeho nic někoho zabít. Nebýt vrahem neznamená mít štěstí na správné kvantové fluktuace generátoru svobodných rozhodnutí. Argument se tak dá snadno otočit: chceme-li mít rozumný pojem morální odpovědnosti, potřebujeme kauzální determinismus, a musíme tak odmítnout nekompatibilistickou svobodnou vůli.

Poznámky: 
1. Pod kauzálním determinismem se rozumí přesvědčení, že existuje poznatelný algoritmus umožňujícíz přesné znalosti stavu světa v jednom okamžiku spočítat jeho stav kdykoli v budoucnosti.
2. Již jsem kdysi psal, že úsloví "v principu" je oblíbenou součástí různých hypotetických argumentů, aniž by na jeho přesném významu záleželo. Je tomu tak i zde, čtenář nechť interpretuje slova "v principu" podle svého uvážení.
3. K tomu je pravděpodobně nutné ignorovat existenci jevů, na které naše zákony nelze aplikovat (jako například jevy spojující kvantovou teorii a gravitaci).
4. Pokud tedy nedefinujeme vědomí pomocí pojmu svobodné vůle. Tuto možnost neuvažuji, poněvadž pociťuji přirozený odpor k definicím kruhem.

Pondělní šifra XIII.

Následující obrázek v sobě skrývá zašifrovanou tajenku, kterou může být slovo, výraz nebo věta dávající v češtině dobrý význam (může to být i vlastní jméno nebo cizí slovo, pokud je v češtině dostatečně často používáno). Způsob šifrování není předem specifikován, ale měl by být odhalitelný na základě relativně jednoduchých pozorování. V některých případech může být k rozluštění potřeba znalost Morseovy abecedy nebo Braillova písma.

ŘEŠENÍ

Historie železnic: počátky průmyslových drah v Anglii

Když jsem psal tento říjnový příspěvek, plánoval jsem jej jako počátek delší série článků o historii železniční dopravy. Každopádně jsem chtěl tuto sérii mít ilustrovanou, což je ovšem spojeno s problémem, kde sehnat ilustrace. Z internetu se dá stáhnout leccos, ale člověk se tak může dostat do sporu s autorskými právy - a nakonec, publikovat cizí fotografie je přeci jenom poněkud neetické. Nakonec jsem se rozhodl ilustrace kreslit ručně. Obrázky tak sice nebudou stoprocentně fotograficky věrné, ale zato budou mít jednotný styl.

V tomto dílu se podíváme na historii železnic v době, kdy parní lokomotivy jezdily výlučně v Británii, kde tahaly vagóny s uhlím a železem závratnou rychlostí 10 km/h.

O nejstarší Trevithickově lokomotivě z roku 1804 jsem již psal ve výše odkazovaném příspěvku. Byla prvním historicky doloženým případem, kdy parní stroj odtáhl po železnici vlak s nákladem, jinak se ovšem jednalo spíš o stroj experimentální, bez naděje na praktické využití. Konstrukce v mnoha ohledech prozrazuje, že se jedná o statický parní stroj postavený na kola, třeba už jen přítomností obřího setrvačníku, který pomáhal stroji přejít mrtvý bod, vzhledem k tomu, že měl pouze jeden válec. Převody hnací síly pomocí ozubených kol jsou také něco, co na pozdějších parních lokomotivách nenajdeme; snad jen s výjimkou průmyslových lokomotiv systémů Shay, Climax a Heisler, které se objevovaly koncem 19. století, a ke kterým se s trochou štěstí dostaneme v některém z budoucích dílů této série. Trevithickova lokomotiva nemá stanoviště strojvůdce, ten musel jet na připojeném vagonu, nebo, lze-li věřit tomuto obrázku, šel pěšky podél trati. Při rychlosti do 8 km/h to bylo zcela možné.

Lokomotiva Puffing Billy, sestrojená Williamem Hedleyem v roce 1813, představovala na svou dobu výrazný pokrok. Nejen, že měla stanoviště pro strojvůdce (ten se vezl vepředu, zatímco topič přikládal do kotle z druhé strany, kde byl připojen tendr), ale měla již dva válce a hladká kola. To bylo dříve považováno za nesmyslné: nevěřilo se, že adheze železného kola na železné kolejnici může být dostatečná k tahání vlaků do byť i malého kopce. O rok starší Blenkinsopova lokomotiva Salamanca používala ozubnici, ale Hedley svými stroji prokázal, že na rozumných sklonech není ozubnice nutná. Dalším vylepšením oproti Trevithickovi byla kola s okolky, způsobilá pro jízdu na kolejnicích moderního profilu. Kola vlaků dříve byla bez okolků, stejná, jako měly povozy, a směrové vedení zajišťovaly přídržnice na kolejích. (Viz následující obrázek: vlevo schématicky usazení kol na kolejnicích u starších drah - většinou koňských, ale včetně Pen-y-darrenské dráhy, kde experimentoval Trevithick; vpravo pak dnešní způsob.)

S kolejnicemi byl na počátku 19. století vůbec problém. Tehdy dostupná ocel byla drahá a kolejnice se vyráběly z litiny, pročež se často lámaly. V té době byly užívány kolejnice s tzv. rybím břichem, krátké, asi metr dlouhé kusy litiny upevněné pouze na svých koncích, a to ne na pražcích, ale většinou na kamenech usazených v zemi.

Puffing Billy byl postaven pro doly v severoanglickém Wylamu, kde sloužil až do roku 1862. Je to obdivuhodná doba na to, že se jednalo o jednu z vůbec prvních používaných lokomotiv; pro srovnání - je to jako kdyby v roce 1962 bylo někde komerčně používáno letadlo vyrobené v roce 1913, což je téměř nepředstavitelné. Dnes je Puffing Billy nejstarší dochovanou lokomotivou vůbec.

Počátky železnic jsou úzce spojeny se jménen rodiny Stephensonů. Jednou z prvních lokomotiv George Stephensona byl v roce 1814 Blücher, pojmenovaný po pruském generálovi. Byla doba napoleonských válek, což se odrazilo nejen na jménu lokomotivy, ale i na úspěchu parních lokomotiv té doby obecně. Výkony tehdejších lokomotiv nebyly nijak závratné, a jejich úspěch byl z velké části způsoben vysokou cenou obilí, která způsobila, že vydržovat parní lokomotivu bylo levnější než držet koně. Aspoň v okolí dolů, kde byl dostatek uhlí. Blücher měl dva válce (rozmístěné jinak, než u předchozí lokomotivy - v tomto ohledu byl Puffing Billy "modernější"), a definitivně se zbavil ozubených kol.

Locomotion no.1 byla jednou z posledních lokomotiv staré školy. Postavená Stephensonem v roce 1825 pro železnici spojující Stockton, Darlington a Shildon v severní Anglii, Locomotion měla všechny nešvary starých lokomotiv: vertikální válce, složité pákové mechanismy převodů, malou rychlost. Stockton and Darlington Railway byla první veřejnou železnicí s přepravou osob. V počátcích byla osobní doprava převážně tažena koňmi a plně parní provoz se prosadil až v průběhu třicátých let 19. století, s přícodem rychlejších lokomotiv. Pro nákladní dopravu byly parní lokomotivy výhodnější již odpočátku, navzdory tomu, že se jejich rychlost v provozu pohybovala kolem deseti km/h; parní lokomotiva ovšem utáhla větší náklad a pořád byla rychlejší, než koně s podobnou zátěží.

<< Do roku 1810 | Počátky osobní dopravy >>

Svobodná vůle a její definice

V historicky druhém příspěvku na tomto blogu jsem mimo jiné letmo zmínil, že svobodná vůle bývá typickým argumentem kladeným proti determinismu, kterého jsem byl dlouhodobě stoupencem a ke kterému mám pořád do jisté míry blízko. Ve výše odkazovaném příspěvku (a dále v jeho pokračování) je částečně vysvětleno, proč se dnes za deterministu raději neoznačuji; chci ale zdůraznit, že odklon od determinismu je v mém podání záležitostí jemných nuancí, a nemá nic společného s argumentem o svobodné vůli, který nepovažuji za přesvědčivý. To se zde v následující sérii příspěvků pokusím detailněji rozebrat.

Kdysi jsem měl v mense při obědě teologickou debatu se spolužákem z fakulty (shodou okolností praktikujícím katolíkem) o povaze Boha, a mimo jiné jsem dostal otázku, zda se domnívám, že jsem jenom stroječek vyvíjející se podle předem daných zákonů, bez možnosti se svobodně rozhodovat. Odpověděl jsem, že ano, ač jsem se nemohl ubránit poněkud nepříjemnému pocitu ze zvolené formulace. Stroječek vykonávající otrocky příkazy přírody - to jistě není způsob, jakým bychom popisovali člověka.[1] Přesto, pokusím se vysvětlit, proč nepovažuji alternativu za o nic lákavější.

Standardní argumenty proti determinismu obvykle považují svobodnou vůli za primitivní pojem, nevyžadující další definici. Bohužel, chceme-li nahlédnout pod pokličku sporu o pravdivost determinismu, měli bychom se podívat detailněji, zda

1. svobodná vůle a determinismus se skutečně vylučují,
2. zda svobodná vůle je jedinou alternativou k Laplaceovskému determinismu a
3. zda svobodná vůle vůbec alternativou k čemukoli, tj. zda tento pojem má dobrý smysl.

Odpovědi nejsou úplně zřejmé, a abychom mohli hledat řešení, je třeba definovat svobodnou vůli přesněji, než jenom odvoláním se na intuici. Na druhou stranu jistě nemáme právo nadefinovat svobodnou vůli jakkoli, chceme-li setrvat u původního tématu: řeknu-li, že podle mojí definice je svobodná vůle savec s rypákem a štětinami, pak "svobodná vůle" jistě bude existovat, ale těžko zároveň čtenáře zbavit dojmu, že by bylo lépe užít slova "prase".

Tudíž, co je svobodná vůle? Většina lidí se shodne, že svobodná vůle je termín, který pod sebe zahrnuje všechna "svobodná" rozhodování. Když nějaké konkrétní rozhodnutí označíme za svobodné, obvykle to značí, že jsme k němu nebyli nijak donuceni. Donucení samo o sobě je celkem vágní koncept. Leckdo se cítí donucen jít ráno do zaměstnání, ovšem značná část filosofů - zvláště z pravé strany politického spektra - by rozhodnutí jít do zaměstnání ozačila za v zásadě svobodné. Vydám-li peníze lupiči mířícímu na mě zbraní, je to i pro pravicové libertariány konání jasně nedobrovolné, ale pořád je možné přesvědčivě argumentovat, že i v tuto chvíli se v zásadě jedná o svobodné rozhodnutí. Ne sice dobrovolné, ale pořád byla možnost nechat se zastřelit (či pokusit se s lupičem zápasit, případně utéct). Pokud se se mnou zřítí most a skončím na jednotce intenzivní péče, asi se všichni shodnou, že jsem v takovém případě byl čistě pasivním účastníkem událostí a se svobodnou vůlí to nemělo mnoho společného.

Čtenář si sám může vyzkoušet, které z následujících akcí vnímá jako bezprostřední následek svobodného "rozhodnutí" [2]:

1. Koupě zmrzliny při cestě do práce.
2. Koupě rohlíku v okamžiku, kdy mám hlad.
3. Koupě vody po dvou dnech bez vody na poušti.
4. Víra v Boha.
5. Autonehoda způsobená nepozorností.
6. Autonehoda způsobená mikrospánkem.
7. Smrt odsouzence na elektrickém křesle.
8. Znásilnění cizí ženy v parku.
9. Znásilnění cizí ženy v parku za předpokladu, že pachatel je deviant.
10. Neúspěch českých fotbalistů v kvalifikaci na MS.

Podíváme-li se na předchozí případy, vidíme, že o svobodném rozhodnutí jako o příčině události X se mluví tím spíše, čím více jsme si schopni představit alternativní svět, kde k X nedošlo. Proto nepovažujeme bod 7 za mající cokoli společného se svobodným rozhodováním: víme, že lidské tělo neodolá eletrickému proudu desítek ampérů, a přežití za takových podmínek by bylo nepřestavitelné.

O svobodném rozhodnutí se mluví tím spíše, čím méně jsme schopni identifikovat jednoznačnou příčinu toho rozhodnutí. Proto vnímáme body 1, 2 a 3 jako postupně čím dál méně svobodné. Nákup zmrzliny je rozmar, ke kterému nejsme ničím konkrétním nuceni. Cítíme, že chuť na zmrzlinu nás nenutí nebrat v potaz další otázky - zda máme dost času, dost peněz, nedržíme dietu, nebolí nás v krku, jestli chceme zrovna tohoto prodejce podporovat atd. V bodě 2 už je situace odlišná, víme, že hlad dokáže člověka donutit k rozhodnutím, kterých později bude litovat. V bodě 3 už je vynucenost jasná: nekoupit vodu znamená smrt. Nemusíme se pracně prohrabovat svým podvědomím, chceme-li zjistit, proč jsme vodu koupili, nemusíme si lámat hlavu (jako po koupi zmrzliny) tím, zda jsme se rozhodli správně. Nekoupit by znamenalo smrt. Jednoduché, jasné, zákonité, tudíž nesvobodné.

Stavy, které je obtížnější popsat, považujeme za hůře dosažitelné, než ty, které umíme popsat snadno. Spánek je pochopitelnější než nepozornost: víme, že přichází pravidelně následkem únavy, a neurolog pozná spánek snadno podle EEG. Proto se jeví (aspoň mně) bod 5 "svobodnější" než bod 6.

Svobodnost rozhodnutí má morální aspekty. Souvisí s tím, co chápeme jako vinu. Většina lidí bude rozhodnutí 9 vnímat jako méně svobodné než rozhodnutí 8, prostě proto, že deviant vykazuje zákonitou tendenci znásilňovat, zatímco u nedevianta je takový čin výjimkou. Mohou vznikat spory o míře viny: Jedni budou tvrdit, že zákonitost, s jakou deviant páchá své delikty, ukazuje na jeho nesvobodu; je třeba takového člověka klasifikovat jako jednajícího pod vlivem nemoci, a nelze jej trestat, poněvadž trestat lze pouze za svobodná rozhodnutí. Druzí budou polemizovat, že je absurdní vinit člověka, který přečin udělá jednou v náhlém "hnutí mysli", a přitom omlouvat jiného, pro něhož jsou podobné činy běžnou přirozeností. Každopádně tento morální aspekt problému svobodné vůle činí uvažování komplikovanějším, a je dobré se mu vyvarovat v čistě fyzikálně-filosofických debatách.

Svoboda vlastního rozhodování se jeví tím větší, čím déle o daném rozhodnutí přemýšlíme, aniž bychom znali pravděpodobnou odpověď. Pokud předem nevíme o možnosti zachovat se jinak, či pokud vůbec netušíme k čemu reálně dojde (body 6 a 7), pocit svobodného rozhodování chybí. Pokud o alternativách víme, ale rozhodnutí je automatické a instinktivní, a o alternativě uvažujeme nanejvýš jako o hypotetické variantě (bod 3), taktéž nemáme pocit svobody. Naopak, promýšlíme-li rozhodnutí z různých úhlů pohledu, aniž je nám předem jasné, pro jakou možnost se nakonec rozhodneme, takovou situaci obvykle považujeme za charakteristicky svobodnou volbu.

Navrhuji tedy následující definici: Za svobodné se rozhodnutí považuje tehdy, pokud

1. Ostatní lidé nemohou dost dobře předvídat, jak rozhodnutí dopadne.
2. Sám aktér rozhodování neví v okamžiku, kdy si nutnost rozhodnout uvědomí, jak rozhodnutí dopadne.
3. Po skončení rozhodování není aktér schopen identifikovat jednoznačnou příčinu svého rozhodnutí.

Výše podaná definice může být vnímána jako problematická, ale zdá se mi celkem dobře vystihující význam "svobodné vůle", tak jak jsou tato slova užívána v běžném jazyce. Druhý a třetí požadavek jsou jasně subjektivní a samy by těžko mohly vymezit pojem svobodné vůle přesně; při absenci prvního požadavku by tak vznikalo odůvodněné podezření, že "svobodná vůle" není nijak fundamentální pojem, ale spíš pouhý druh pocitu, který se může lišit člověk od člověka. Navíc, ani 2 ani 3 nejsou ve sporu s kauzálním determinismem.

Svobodnou vůli je možno resuscitovat požadavkem 1, který jsem zde uvedl záměrně v celkem neurčité podobě. V příštím článku se pokusím rozebrat, jak můžeme tento požadavek interpretovat, a nakolik různé jeho interpretace vyvracejí determinismus.

Poznámky:
1. Jsou i tací, kterým ovšem explicitní přirovnání člověka ke stroji zřejmě nijak nevadí, jak lze usuzovat z titulu knihy L'homme machine francouzského filosofa Juliena de la Mettrie, jednoho z prvních deterministů 18. století.
2. Slovo rozhodnutí často v běžném jazyce značí totéž, co svobodné rozhodnutí ve smyslu filosofických debat o svobodné vůli: pokud neexistují alternativy, těžko mluvit o rozhodování. Zde z důvodů jednoduchosti vyjadřování používám "rozhodnutí" i pro případy, kdy je člověk čistě pasivní součástí děje. Bezprostřednost následku zmiňuji proto, abych vyloučil situaci, kdy by událost typu "pád z mostu" byla interpretována jako důsledek dřívějšího svobodného rozhodnutí nedbat zákazu vstupu na most vydaného statikem.