středa 26. května 2010

Stalingrad podruhé

Volgograd není přemrštěně lidnaté město, má asi milion obyvatel, ale protože je roztažen podél pravého břehu Volhy, je velmi dlouhý. Z Světlého Jaru na jihu k přehradě na severu je to zhruba 40 km vzdušnou čarou a asi 70-80 po silnici. Na východním (levém) břehu u přehrady leží Volžskij - asi třísettisícové město vzniklé z ničeho v padesátých letech. Dohromady tak tvoří více než milionovou aglomeraci. Po obrazové reportáži s tematikou památníků stalingradské bitvy se podíváme i na Volgograd nebitevní. K orientaci může sloužit mapa vpravo, na které jsou čísly identifikována místa, odkud byly pořízeny jednotlivé fotografie.


1. Pohled na město z hotelu Bank; na obzoru je dobře rozeznatelná socha Matky Vlasti. Hotel Bank byl zrovna ve stadiu přejmenovávání, ovšem jeho staré jméno vystihuje dobře jeho umístění: nachází se v budově banky. Tato banka - symbol kapitalismu - stojí trochu příznačně na ulici s názvem Kommunističeskaja. Příznačně proto, že jestli někde v Rusku snad všechny místní názvy stále připomínají ancien régime, tak je to ve Volgogradě. Což je nakonec bude zřejmé i z dalších popisků.


2. Nádraží Volgograd I, nejdůležitější nádraží ve městě. Dnešní honosná budova pochází z doby poválečné, jako nakonec prakticky všechno ve městě.


3. Ozdobné sloupoví na nábřeží Volhy, na konci Aleje Hrdinů (Алея Героев). Vpravo jsou schody k řece, a kdyby snímek panoramaticky pokračoval ještě více vpravo, viděli bychom sloupy na druhé straně schodů (jsou identické s těmi na snímku).


4. Stanice rychlostní tramvaje (скоростной трамвай) Ploščaď Lenina. Protože Volgograd tehdy neměl milion obyvatel potřebný v SSSR pro získání souhlasu s výstavbou metra, vyřešili místní zastupitelé dopravní problémy kompromisem: asi tříkilometrový úsek v centru města je tramvaj vedena pod zemí a jsou tu tři podzemní stanice: Ploščaď Lenina, Komsomolskaja a Pionerskaja. První dvě jmenované imitují metro věrně. Sice leží jen mělko pod zemí, ale přesto mají krátký eskalátor, který má zas svého dozorce (a proto je během polední přestávky vypnutý). Uvidíme tu i prokletí ruského metra - lítací dveře [1] - a relativně bohatou výzdobu.


5. Stanice Pionerskaja leží přímo u jižního výjezdu na povrch a připomíná svým uspořádáním i polohou u mostu pražský Vyšehrad. Pozorný čtenář si možná povšiml, že rychlostní tramvaj nemá žádná speciální rychlostní vozidla. Vše obsluhují vozy T3SU s dveřmi na jedné straně - no a dvě podzemní stanice mají perón uprostřed... Radní Volgogradští tolik chtěli aspoň dvě stanice, které vypadají jako "pravé metro", že jim za to stálo vybudovat dvě mimoúrovňová křížení tunelů. S podivem je, že raději nenakoupili vozy s dveřmi na obou stranách.


6. Dvoudveřové vozy T3. Kromě rychlostní tramvaje (jedna linka) existují ve městě další tři (!) tramvajové systémy (viz též mapu). Severní a centrální systém byly dříve spojeny linií vedoucí po Leninově prospektu. Když byla tato trať přebudována na rychlostní tramvaj, došlo k jejich oddělení; severní systém (dnes jedna izolovaná trať) je stále kolejově propojen s rychlostní tramvají. Jižní systém tvoří také jediná trať, která ovšem nikdy se zbytkem sítě nebyla propojena a dělí ji od něj vzdálenost přes deset kilometrů. Největší systém je centrální, k němuž patří vozy na snímku.


7. Jediná novější souprava: dva vozy T3R.PV vyráběné ostravským dopravním podnikem se do Volgogradu dostaly díky partnerství obou měst. Jezdí stále v ostravských barvách. Pro srovnání nátěru např. viz zde.


8. Trolejbus typu ZiU-9 na Leninově náměstí. O "volantu" na střeše trolejbusu se domnívám, že slouží jako anténa, ale jistý si nejsem.


9. Площадь Павших борцов, neboli náměstí Padlých bojovníků. V pozadí nádraží Volgograd I.


10. Pohled na severní část města. Podél řeky se táhne pás továren, v dálce je vidět i Traktorový závod.


11. Nakonec, hráz na Volze. Krom toho, že po ní vede silnice a železnice, je na ní také největší vodní elektrárna v Evropě, a přehradní jezero nad hrází je dlouhé přes pět set kilometrů, a na rozlohu třetí největší v Rusku.

Poznámky:
1. Lítací dveře v ruském metru je téma, ke kterému se snad někdy dostanu podrobněji, až budu psát o metru (a to nebude dřív, než se mi podaří něco pořádného v metru vyfotit). Problém těchto dveří je, že ačkoli se obvykle nedovírají (takže neplní svou předpokládanou funkci tepelné izolace), velmi znepříjemňují vstup do metra v době většího provozu. Zejména když člověk nedá pozor a někdo mu je pustí do ksichtu.

Žádné komentáře:

Okomentovat