Dnešní nabídka etymologií bude poněkud bohatší, než obvykle. Na řadě jsou slova líh, louh, lék, lektvar, lord, lady a lyceum.
I když jsou to docela odlišné substance, líh i louh za svůj název vděčí německému Lauge (ve významu "louh"), jež má společný původ s latinským lavare = mýt. Koneckonců louh hraje významnou roli při výrobě mýdla a líh se také dá používat pro čištění, ačkoli pochybuji o tom, že tato souvislost se dá využít pro vysvětlení příbuznosti slov. Společný původ názvů pro líh a louh je specifický pro češtinu a dává vzniknout nepříjemné představě o povaze staročeských lihovin [1].
Pokud po přečtení předchozího odstavce očekáváte, že i slova lék a lektvar mají stejný původ, mýlíte se. Lektvar není české slovo odvozené z lék a var (případně tvar), jak by se mohlo zdát, ale pochází z latinského electuarium = výběr (myslí se výběr léčivých substancí), odvozeného z electus = vybraný, ze slovesa legere = sbírat (ale taky číst). Příbuzná slova jsou selekce nebo elita. Oproti tomu slovo lék je z germánských jazyků,
Slovo lord není sice úplně typicky české slovo, nicméně v etymologickém slovníku má svoje heslo. Zaujalo mě proto, že jeho původ zdaleka nenaznačuje jakoukoli vznešenost. Lord je zkrácenina středoanglického hlaford (čti s [-v-] uprostřed), což je ze staroanglického hlāfweard = hospodář, doslova ale strážce chleba. Hlāf (dnes loaf = bochník) je celkem průhledně příbuzné s českým chléb, weard má dnes podoby ward či guard, přičemž druhá vznikla zpětným přejetím z francouzštiny, která přejala původní germánský výraz [2]. Obdobně jako lord, i ženský protějšek lady pochází od chleba, původní podoba je hlāfdīge nebo hlāfdæge. Druhá část znamenala služka, ještě dříve zadělávačka těsta a souvisí s angl. dough = těsto, doughnut = kobliha a také s českým díže.
Lyceum, respektive v řecké podobě Λυκειον, bylo původně názvem místa, ve kterém učil Aristoteles. Název pocházel od nedalekého chrámu Appolóna Lýkeia, kde přízvisko Lýkeios pochází zřejmě od lýkos = vlk. Je pravděpodobné, že řecké λυκος a české vlk sdílejí společný původ, spolu s německým Wolf a latinskými lupus a vulpes (druhé ovšem znamená liška).
Poznámky:
1. Ani louh není zcela bez využití v potravinářství, specielně ve Skandinávii, kde se s jeho pomocí připravuje specialita zvaná lutefisk (doslova "louhová ryba").
2. Podobná dvojice podobných anglických slov je warranty / guarantee = záruka. Hláska w se ale vyskytovala jako varianta ke g i v severofrancouzských dialektech, takže i anglická slova s w mohou mít ryze francouzský (respektive normanský) původ (např. wardrobe = šatní skříň souvisí se slovem garderoba.
skandinávské jazyky můžeme směle označit jako germánské a v nich se určitě germ. *lēka- zachovalo: švédština läka-, norština (bokmål) lege- a dánština læge- (byť samo sebou, ty dvě poslední jsou velmi blízcí příbuzní).
OdpovědětVymazatSlepě jsem věřil slovníku, opraveno, díky.
OdpovědětVymazattak jsem se k tomuto článečku vrátil ;) podle j. pokornyho veledíla indogermanisches etymologisches wörterbuch souvisí slovo „lékař“ s ie. kořenem *leĝ- „shromažďovat“, které v protogermánštině dalo význam „zaříkat“. staroirské līaig s G lego (*lī-ago) ve smyslu „lékař“ pochází z jiného ie. kořene a sice *lep- a výrazu *lēpagi- opět „zaříkávač“. také skupina kolem dnghu.org dává ono irské slovo pro lékaře do souvislosti s lep-ō které dalo ve slovanštině „blekotat, blábolit“ a ve starořečtině „orkán, bouři“. köblerův megaslovník indoevropštiny o tomto smyslu cudně mlčí. matasovićův slovník protokeltštiny nemá o něm také ani ťuk.
OdpovědětVymazattakže je otázkou, odkud to ti irové mají. z jiného kořene nebo přijetím z jazyka germánů, kteří je hojně okupovali v dobách vikinských výbojů? vypadá to, že jen v germánských jazycích totiž uvízl ten ie. kořen ve významu *lēgios - lékař.
no maglajz je v tom slušný.
Zajímavé. Online Etymology Dictionary uvádí tvar *lepagi jako možný zdroj germánského tvaru, naopak o *leg se nezmiňuje.
OdpovědětVymazat