středa 9. listopadu 2011

Pascalova sázka


Jméno Blaise Pascala je dnes veřejnosti známé především jako označení jednotky tlaku, části veřejnosti pak i jako název programovacího jazyka. Je ovšem otázkou, zda by s tímto druhem slávy byl Pascal sám spokojen. Stejně jako jeho slavnější kolega Isaac Newton, i Pascal byl zaníceným křesťanem, a v posledních letech svého života, poté, co prožil náboženskou vizi, považoval teologické otázky za důležitější než světské problémy matematiky a fyziky. Mluvíme-li u Pascala o posledních letech života, netřeba si představovat senilního starce: když v roce 1669 umíral, bylo mu pouhých třicet devět let.

Dá-li se génius Pascalova střihu na teologii, nedá se čekat, že bude plně ortodoxním pokračovatelem tradic. A skutečně, Pascal sympatizoval se sektou jansenistů, kteří se sice považovali za dobré katolíky, ale přesto se nevyhnuli oficiálnímu papežskému zatracení. Pascalovy výlety do říše teologie ale nejsou pouze odrazem sporů mezi jansenisty a Vatikánem (kterýžto spor se týkal zejména schopnosti člověka ovlivnit svoji spásu) — Pascal má na svém štítě přinejmenším i jeden netradiční fundamentální argument; fundamentální proto, že se týká samotného opodstatnění víry. Jsa nespokojen s neprůhlednými scholastickými sofismaty dokazujícími existenci boha pomocí principů kauzality nebo hierarchie hodnot, sestavil Pascal prostou úvahu:

„Můžete ztratit dvě věci: pravdu a dobro, a dvě věci musíte vsadit: svůj rozum a vůli, své znalosti a své štěstí; a vaše přirozenost se straní dvou věcí: chyby a bídy. Váš rozum není více raněn volbou jednoho než volbou druhého, poněvadž je třeba volit. Toť prázdný úhel pohledu. Ale co vaše štěstí? Važme zisky a ztráty, v sázce na to, že Bůh je. Uvažme obě možnosti: pokud vyhrajete, získáte všechno, pokud prohrajete, neztratíte nic. Vsaďte tedy na to, že je, bez váhání.“ (citace z Pascalových Myšlenek (Pensées), převzato z Wikipedie, vlastní překlad)

Ziskem všeho Pascal myslí fakt, že pokud bůh existuje a člověk v něho věří, přijde do nebe. Pokud ovšem bůh neexistuje, víra nemá žádné negativní následky (Pascal zastával názor, že má následky pozitivní, protože se člověk chová morálněji, ale na účinnost argumentu nemá platnost tohoto názoru zásadnější vliv). Naopak, pokud člověk vsadí na neexistenci a zmýlí se, bude se na věčnost smažit v pekle, což není zrovna příjemná vyhlídka.

Moderní strukturovaná forma argumentu může vypadat třeba takto

  1. Člověk musí rozhodnou, zda bude v boha věřit nebo nikoli. (předpoklad, agnosticismus je z hlediska argumentu považován za nevíru)
  2. Víra v boha znamená místo v nebi na dobu neurčitou jestliže bůh existuje, plus nějaké dále nespecifikované výhody nebo nevýhody víry v pozemském životě (označme X) bez ohledu na to, zda bůh existuje. (předpoklad, zjevné)
  3. Nevíra znamená místo v pekle na dobu neurčitou jestliže bůh existuje, plus další výhody nebo nevýhody nevíry ve světském životě (Y) bez ohledu na existenci boha. (předpoklad, zjevné)
  4. Nechť pravděpodobnost existence boha je p a užitek z různých variant označme písmenem u. Očekávaný užitek z víry je u(X) + p.u(nebe), užitek z nevíry je u(Y) + p.u(peklo). (definice symbolů)
  5. Užitek z pobytu v určitém místě je přímo úměrný době strávené v onom místě. Jelikož je pobyt v nebi či pekle dle předpokladů 2 a 3 na věčnost a protože jakkýkoli konečně dlouhý pobyt v nebi je příjemný (kladný užitek) zatímco pobyt v pekle je nepříjemný (záporný užitek), je u(nebe) = ∞ a u(peklo) = -∞. (předpoklad, zní docela rozumně)
  6. Užitek z X a Y je konečný. (předpoklad, také zní věrohodně)
  7. Tudíž, užitek z víry je roven +∞ a užitek z nevíry roven -∞. (plyne z 5 a 6)
  8. Měli bychom proto věřit. (plyne z 7 a běžně uznávaných zásad rozhodování)


Když jsem Pascalův argument slyšel poprvé, nevěda o autorově silném náboženském přesvědčení, domníval jsem se, že je to parodie argumentu, beroucí si na paškál praktické fungování náboženství ve své době. Argument, že bychom něčemu měli věřit, ne protože je to pravda, ale protože se to vyplatí, by člověk dnes z úst věřícího nečekal. Sázet si na existenci boha, to zní jako kupčení se svátostí, morálně stojící někde na úrovni prodeje odpustků. Náboženství, které striktně odsuzuje hazard, že by zakládalo svou důvěryhodnost na úvaze hodné gamblera? Jistě, prakticky to možné je (stejně jako byly prakticky možné odpustky), bývalo ale zvykem aspoň předstírat vyšší míru idealismu.

Na druhou stranu, když se přeneseme přes „morální šok“ plynoucí z asociace boha a sázek, přízemnost Pascalova argumentu z něj činí jeden z nejracionálnějších „důkazů“ boží existence, co byly kdy vynalezeny (znamená-li „důkaz“ jakoukoli myšlenkovou konstrukci, která člověka přiměje věřit v danou věc). Vzhledem k pokleslé úrovni celého žánru apologetiky to není příliš silný kompliment — a určitě tím nechci říct, že je Pascalův argument správně. Je ovšem alespoň natolik zajímavý, že šťourání se v důvodech jeho nesprávnosti může být inspirativní. Ačkoli totiž zdravý rozum jasně říká, že sázet na existenci boha kvůli Pascalovu zdůvodnění je hloupost, není tak snadné říct, proč je to hloupost. Protiargumentů je řada, každý útočí na jinou slabinu Pascalovy sázky přinášeje s sebou své vlastní slabiny. Podívejme se na některé z nich.

Prvním protiargument může znít: Víra není vědomé rozhodnutí. Když mi šílený sponzor nabídne sto tisíc korun za to, že uvěřím v červenou barvu Neptuna, jistě by se mi vyplatilo uvěřit. Je velmi nepravděpodobné, že kdy ztratím větší částku kvůli nesprávnému přesvědčení o barvě Neptuna, a škoda na osobní pověsti plynoucí z věřejně proneseného výroku „Neptun má sytě rudou barvu čínské vlajky“ není nijak nenapravitelná. Přesto, i když by to bylo v mém zájmu, nemohu uvěřit, že Neptun je červený. O takové věci mě může přesvědčit červená fotografie Neptuna spolu se sakra dobrým vysvětlením toho, proč všechny dříve viděné obrázky planety měly barvu modrou, ale nemůže mě o téže věci přesvědčit sto tisíc korun. Samozřejmě, mohu předstírat, že Neptun je červený, stejně dobře jako mohu předstírat, že věřím v boha; zatímco ale šílený sponzor je o mé víře informován pouze skrze má slova, vždy jsem měl za to, že bůh dle předpokladu vidí do duší svých oveček a cení si upřímnosti. Ale možná se mýlím a jansenistický bůh přetvářku neprohlédne, nebo je zarytým behavioristou a při rozhodování mezi nebem a peklem ho zajímá jenom projevené chování, a už ne vnitřní duševní stavy.

Kupodivu, na uvedený argument se moc často nenarazí. Zřejmě to souvisí s tradicí existující v rámci většiny odnoží velkých monoteismů, že víra je aktem vědomého rozhodnutí. Vždy mě udivuje, když lidé mluví o „rozhodnutí“ nebo „snaze uvěřit“ — jsou to zřejmě akty vyžadující autosugesci na úrovni, které nejsem schopen. Pascalovu sázku lze odmítnout jako běžné argumentum ad consequentiam; tím bychom ovšem ponechali specifika Pascalova argumentu stranou, a to by byla škoda.

Abych se s klidným svědomím přenesl přes právě sepsaný protiargument aniž bych musel článek v tomto bodě ukončit, budu nadále předpokládat, že bůh je skutečně behaviorista a stačí mu, když jednou týdně zajdeme na mši a nebereme jeho jméno nadarmo, a nezajímá ho, jak na to nahlížíme v soukromí svých myšlenek. Otázka tedy zní: měli bychom předstírat víru? Chceme-li zápornou odpověď, je třeba sáhnout po nějakém dalším argumentu. Dost populární je následující: Pascalův argument nespecifikuje náboženství, kterému máme věřit. Existují navzájem nekompatibilní náboženství, která si navzájem posílají věřící do pekla: když uvěříme v Hospodina a správné náboženství je přitom islám, budeme se smažit, protože jsme trávili čas ve zpovědnici a ne na modlitebním koberečku. (Tento protiargument je oslaben moderními ekumenickými tendencemi, ale moderní pojetí víry vůbec kazí radost z rozboru teologických argumentů dob minulých.)

Problém tohoto protiargumentu není, že by nefungoval. Jeho problém je, že závisí na historické náhodě, přesněji na existenci jiných náboženství slibujících věčné zatracení pro nevěřící, respektive pro věřící chybného náboženství. Považovat existenci islámu za hlavní argument proti Pascalově gambitu znamená, že kdyby islám (spolu s ostatními náboženstvími odsuzujícími nevěřící do pekla) neexistoval, museli bychom skutečně na Pascalovu radu dát. A dále, i když ostatní náboženství existují, závěr z užití popsané protiargumentace není stát se ateistou. Závěr je: přijmout to náboženství, které nabízí největší rozdíl komfortu mezi svými verzemi nebe a pekla. Islám by jistě měl šanci.

Věc můžeme trochu spravit. Pokud Pascalův argument aspiruje na obecnost, neměl by být ovlivněn tím, jaká náboženství ve světě existují a jsou vyznávána; pokud člověk skutečně věří, že rozumově nelze o existenci boha rozhodnout (což zřejmě bylo Pascalovo přesvědčení) a důvod k víře v boha spočívá ve výši očekávaného zisku, pak není důvod předpokládat, že lidé historicky dospěli ke správným faktům o povaze boha. Bylo by tak správné brát nejen existující náboženské tradice, ale i všechny další představitelné nauky o povaze boha nebo bohů. A jistě si lze představit škodolibého boha, který posílá do pekla právě a jen ty, kdo v něho věří. Agresivněji orientovaní ateističtí aktivisté by pak mohli argumentovat ve smyslu toho, že takový bůh by byl ve skutečnosti spravedlivější, než jeho tradiční protějšek.

Ačkoli je výše parafrázovaný argument standardní součástí protipascalovských filipik ateistů, stále trpí zásadními nedostatky. Podobně jako v předchozím odstavci: závěr není stát se ateistou nebo agnostikem, ale vybrat náboženství s největším rozdílem mezi „životní úrovní“ v pekle a ráji; pouze tentokrát nevybíráme pouze z náboženství už vymyšlených, nýbrž máme možnost vymýšlet si svá vlastní. Je vcelku jasné, kam takový způsob uvažování vede.

Nemyslím, že je na světě mnoho ateistů, kteří odmítají Pascalův argument kvůli obavám z výběru špatného boha. Pokud kalkulace užitků a ztrát plynoucích ze zastávání různých světonázorů hrají v odmítání víry nějakou roli, pak tu, že pokud bůh neexistuje, víra v jeho existenci má negativní důsledky. Negativní důsledky jsou sice zanedbatelně nepříjemné v porovnání s peklem, ale pravděpodobnost existence boha je tak malá, že tento rozdíl překoná. Takové uvažování může fungovat pouze tehdy, je-li rozdíl užitku mezi nebem a peklem konečný. To je v rozporu s 5. bodem Pascalova argumentu, ale možná tento bod neplatí. Třeba si člověk po nějakém čase stráveném v pekle zvykne a nebude mu to připadat tak mizerné jako na začátku...

V jednom ze starších článků jsem popsal zásadu, jak přiřazovat hypotézám apriorní pravděpodobnosti: vezmeme složitost hypotézy s(H) definovanou jako délka nejkratšího programu, který je schopný hypotézu vypsat, a hypotéze přiřadím pravděpodobnost řádu exp(-αs(H)) (konstantu α volíme tak, aby všechny navzájem se vylučující hypotézy dohromady měly pravděpodobnost 1; podstatné je, že α je stejná pro všechna H). Pascalův trik ovšem staví tuto zásadu v ohrožení, a to následujícím způsobem:

Vezměme hypotézu H(u): „pokud dnes nespláchnu stovku do záchoda, záchodové božstvo mi připraví po smrti utrpení, jehož hodnota vyjádřena pomocí užitkové funkce má hodnotu -u“ (bereme u kladné). Mám spláchnout stovku do záchoda? Racionální postup rozhodování je vzít rozdělení pravděpodobností p(H(u)) a porovnat očekávanou hodnotu škod takto vzniklých, tedy -∫ u p(H(u)) du, se škodou vzniklou vhozením stovky do záchoda. Volím pak menší zlo.

Pravděpodobnost, že H(u) je pravdivá pro jakékoli u je pochopitelně mizivá, přinejmenším tak mizivá, jak mizivá je pravděpodobnost existence záchodového božstva. Hypotéza dostává další úder pro většinu vysokých hodnot u: čím vyšší číslo, tím vyšší je jeho složitost, a tím nižší (exponenciálně) je pravděpodobnost přidružené hypotézy. Jenže — a to je hlavní problém — ne všechna obludně velká čísla jsou algoritmicky složitá. Třeba takové Grahamovo číslo G, v porovnání s kterým jsou standardní „astronomická“ čísla (jako 10100) téměř přesné nuly. Program v principu schopný vypsat Grahamovo číslo přitom zabírá pár řádek.

Pravděpodobnost existence záchodového božstva, jakkoli malá by měla být, je určitě vyšší než 1/G. (A když ne, máme k dispozici čísla, která jsou ještě mnohem vyšší než G, a přitom se srovnatelně jednoduchou definicí.) Máme tedy problém: pokud budeme hypotézám, pro které není žádných důkazů, přiřazovat apriorní pravděpodobnost závislou pouze a jen na složitosti hypotézy, staneme se obětí vyděračských hypotéz analogických H(G). Hypotéz, jejichž titěrná pravděpodobnost je vyvážena nepředstavitelně velkým (ať už kladným nebo záporným) užitkem z chování implicitně v hypotéze předepsaným. Je ovšem absurdní házet stovku do záchoda kvůli hypotetické existenci záchodového božstva, stejně jako je iracionální chodit každou neděli na mši pouze kvůli strachu z hypotetického pekla. Jak to ovšem zakomponovat do formálního rozhodování, aniž bychom zbourali základy mikroekonomie či subjektivistické teorie pravděpodobnosti, o tom příště.

29 komentářů:

  1. Mimochodem, Pascal byl vlastně heretik, pokud pokládal Boha za věc víry. Katolíci věřili a věří, že existence Boha je dokazatelná a věcí víry jsou až konkrétní zjevená křesťanská dogmata. Teologové také spojení "věřit v Boha" často interpretují nikoli ve smyslu kognitivním, ale jako víru, že Bůh koná určitým způsobem, jedná se tedy o vkládání důvěry. Argument by mohl i takto fungovat (ve smyslu, že je lepší být teistou než deistou). Nicméně Pascal uvažuje v termínech existence/neexistence.
    Myšlenka, že Bůh je behaviorista je docela zajímavá v tom smyslu, že věřící běžně operují s podmiňováním v tomto smyslu, tedy že pokud se někdo bude dostatečně dlouho chovat jako věřící, tak se stane věřícím. Nabízejí (celkem uvěřitelné) příklady, kdy k tomu došlo a rádi to radí. Konec konců u dětí to funguje celkem dobře.

    Jo, jen malá poznámka k tomu Hospodinovi - křesťané, muslimové i židé se obvykle celkem bez problémů sodnou na tom, že uctívají stejného boha, proto se jim také říká "abrahámovská náboženství". Takže Hospodin není dobrý přílad, hledáme-li rozdíl mezi křesťanstvím a islámem. Lepší by bylo vrznout tam Krista - toho sice muslimové uznávají jako proroka, ale jeho uctívání jako Boha chápou jako modloslužebnictví a omyl.

    Jo, ohledně té dokazatelnosti boží existence z pozice katolicismu doporučuji:
    http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=286
    A tohle (a následující) by si možná zasloužilo racionální rozbor:
    http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=31
    (Zajímavé v této souvislosti je, že člověk, který z nějakého důvodu není schopen "světlo rozumu" uplatnit a akceptovat tyto články víry, hřeší!)

    No, to byly jen takové dodatky a možné inspirace do budoucna. V reálu je samozřejmě jasné, že polemiky tohoto druhu jsou sice občas zábavné, ale nemají valný význam.

    OdpovědětVymazat
  2. Kojote,
    to uctívání "stejného boha" pochází až z dob osvícenství, kdy to bylo šířeno zřejmě s dobrými úmysly, aby se oslabilo ostří vzájemné náboženské nevraživosti. (A protože dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekla, nyní tento argument zhusta používají proislámističtí agitátoři.)
    Argumenty proti totožnosti Alláha, křesťanského Boha a JHWH existují jak z pozice teologické (ta božstva mají vzájemně nekompatibilní atributy - stačí ten příklad s Kristem - kdo nevěří v Krista, fakticky nevěří v křesťanského Boha, jehož je Kristus integrální součást), tak i z hlediska ateisticky pojaté vědy o náboženství.

    OdpovědětVymazat
  3. Neuč orla lítat. A nepiš nesmyslné argumenty.
    JHVH/Elohim je identický s křesťanským Bohem Otcem z definice. Není samozřejmě identický s Bohem Synem. To plyne z toho, že křesťani vypracovali trojiční dogma. Alláh, doslova Bůh, bůh s určitým členem, i dle jména totožný s Elem či Elohim a je to starozákonní bůh.
    Židé, křesťané a muslimové se obvykle přou o to, kdo uctívá Boha správně, nikoli o povahu svého Boha.
    Ostatně muslimové mají jiný vztah k židům a křesťanům než k jinak věřícím právě proto, že uznávají, že bůh, jehož židé a křesťané uctívají, je Alláh. Takže pokud by křesťan tvrdil, že Alláh není totožný s Bohem Otcem, byl by nesnášenlivější než muslim :-P

    OdpovědětVymazat
  4. Kojote,
    orla učit létat nebudu, ale existenci tryskáče mu nezapřu. Výše uvedené argumenty proti totožnosti zmíněných bohů snesl v článku na netu studovaný teolog a zřejmě i vysvěcený kněz. Argumentoval (na ploše podstatně větší, než je diskuse zde), že popírání Kristova božství je tak závažný rozdíl ve víře a v atributech boha vůbec, že sama představa o totožnosti těchto bohů s křesťanským bohem je rouhání. Dotyčný pán mi (podle jiných projevů) připadal, že je přívržencem nějakého ultraortodoxního směru. Mě je teologie šumafu, jen mě zarazilo, že tento pohled na věc je patrně dost v rozporu se chamberlaino - daladierovskými postoji, které klérus vůči islámu a islamizaci často hlásá: "vlastně uctívají stejného boha, tak je to úplně jedno".

    OdpovědětVymazat
  5. Prosím o link.
    Jinak dle křesťanského dogmatu daného už tím, že větší část Bible tvoří židovská svatá písma, je Bůh Otec starozákonní Hospodin a to, že židé nevěří v Kristovo božství z jejich boha nedělá jiného boha, proboha! :-)))

    Zatím mě nic nepřesvědčilo, že neuctívají stejného boha.. Zkus něco lepšího. A mimochodem: Lidi uctívající stejného boha se často mezi sebou mydlili hlava nehlava, bůh nebůh, politiku do toho nepleť.

    OdpovědětVymazat
  6. Katolíci věřili a věří, že existence Boha je dokazatelná
    O tom pochybuji.

    OdpovědětVymazat
  7. 1. Nevím, jestli ten text ještě existuje na netu. Pokud se mi ho podaří najít, tak sem link dám. Ale ten server se stěhoval a nevím, jestli mají přístupné archivy z doby před tím.
    2. Nepovažuji za důležité, co si o problému myslíš ty, ale to, co manipulátoři v pozadí církví a náboženských společností považují za dobré, aby si myslely jejich "ovečky". Jestliže se rozhodnou, že to stejný bůh není, tak to nebude, i kdyby se každému věřícímu doma prohýbal stůl pod učebnicemi religioniostiky, podle kterých to stejný bůh je. Víra není racionální a věřící jsou poměrně snadno manipulovatelní.
    3. IMHO z hlediska ateistického nebo obecně neabrahámovského jsou to bozi podvodní a je v podstatě jedno, jestli je necháme zvlášť nebo sloučíme do jednoho.

    OdpovědětVymazat
  8. @Guy Peters: Já necitoval Stodolu a antimodernistickou přísahu, ale katechismus: "Skutečně je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle lidského rozumu" - ale jsem ochoten uznat, že může existovat nějaký nuanciózní rozdíl mezi "dokázat" a "s jistotou poznat".

    @A.S. Pergill: No, ale oni si to v drtivé většině myslí i ti manipulátoři :-))) Byly doby, kdy určitá náboženská uskupení tvrdila, že starozákonní bůh není totožný s bohem, o němž referoval Ježíš, ale to byli gnostikové (a spol.) a jejich učení křesťané odmítli jako heretické.

    OdpovědětVymazat
  9. Jinak religionistika, coby věda o náboženství, nevytváří pochopitelně teorie jakéhokoli druhu, jež by vnucovala věřícím, naopak popisuje nauky a chování věřících a srovnává je, interpretuje je atp. Tudíž tvrzení o abrahámovských náboženstvích nejsou žádné religionistické konstrukce, ale popis toho, jak se daná náboženství sama a v interakci s ostatními vnímají. Z tohoto hlediska je pochopitelně názor religionistiky bližší pravdě než výplod jakéhosi ojedinělého teologa. Je to jako snaha vyvracet výsledky klinické studie názorem jednoho pacienta, který má jinou zkušenost.

    OdpovědětVymazat
  10. Kojote, mě samotného ten názor tehdy překvapil, nicméně považuji za dobré o něm vědět, protože pokud se takových věřících sejde víc, může se to promítnout i do chování celého tohoto společenského segmentu. A pokud tento názor mezi věřícími převládne, budou se muset přepisovat učebnice.
    Nicméně nebyl bych si tak jistý tím, že víme, co si manipulátoři za scénou opravdu myslí. Osobně bych docela rád věděl, kolik příslušníků vyššího kléru skutečně v to, co hlásá, také věří. Mohu-li to srovnat s komunistickou věrchuškou, tak jich asi moc nebude.

    OdpovědětVymazat
  11. Nesejde a nepřevládne. Není k tomu důvod. Jak jsem již řekl, k tomu, aby židé, křesťané a muslimové nevražili, jim stačí ty rozpory, které už mají.
    Ohledně manipulátorů za scénou - to nemohu posoudit, neznám je. Ale myslím, že když už manipulovat věřící, tak v oblasti konání, ne víry, tedy v oblasti interpretace morálky - v islámu jsme nyní v období zostření, u římských katolíků se perou konzervy a modernisté (aktuálně vyhrávají konzervy), u ostatních křesťanských odnoží je to asi beze změn, jak je to v případě židovstva, přesně nevím. Ale to už se dostáváme hodně za hranice původního tématu článku.

    OdpovědětVymazat
  12. ale jsem ochoten uznat, že může existovat nějaký nuanciózní rozdíl mezi "dokázat" a "s jistotou poznat".
    Ten rozdíl není minuciosní, ale zcela zásadní.

    Dokázán je např. Archimédův zákon. Jistota poznání znamená, že agnosticism je herese.

    OdpovědětVymazat
  13. Osobně bych docela rád věděl, kolik příslušníků vyššího kléru skutečně v to, co hlásá, také věří. Mohu-li to srovnat s komunistickou věrchuškou, tak jich asi moc nebude.
    Ve skutečnosti to bylo přesně naopak.

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Zajímavý rozbor. Podle katolíků je opravdu víra vědomé rozhodnutí - obvykle se to ale interpretuje buď metafyzicky (tj. že rozumově je jasné, že Bůh existuje, ale to ještě pořád nestačí, protože se pro něho musí stále ještě rozhodnout vůle), nebo pragmaticky, jak to popisuje Pascal - ale s tím, že podle křesťanů tam není takový rozdíl pravděpodobností, že jsou buď vyrovnané (či spíš nerozhodnutelné) nebo vychýlené ve prospěch víry (Swinburne). Důsledně vzato, v tom tradičním metafyzickém smyslu znamená (katolicky) věřit něco podobného jako víra ve výsledky počítače, u kterého bychom naprosto jistě věděli a měli rozumově dokázáno, že z něj nemůže vypadnout chybný výsledek, přestože bychom nebyli schopni ten výsledek nezávisle ověřit - na rozdíl od vědění, kde musím rozumět i tomu, jak ten počítač k výsledku došel.
    K tomu behaviorismu: u katolíků existuje "nedokonalá lítost", daná strachem z Boha, ne láskou k němu. Je viděna jako něco méně dobrého než "lítost dokonalá", ale v zásadě stále dobrého. Zdá se mi, že strach je se spekulací o existenci slučitelnější než láska - "mám obavu, že existuje X" celkem dává, myslím, smysl.
    Ještě bych chtěl upozornit na jednu věc: i kdyby bylo možné uvěřit něčemu, pro co nemáme dobré důvody svědčící pro jeho existenci, jen důvody pro víry v tuto existenci, pořád je otázka, zda nás to opravdu o nic nepřipraví. Protože mít pravdivý obraz světa je naše existenční i existenciální potřeba - existenční proto, že teprve na základě toho pravdivého obrazu se můžeme relevantně rozhodnout. Není samozřejmě vůbec řečeno, že tím nejlepším pro nás je znát pravdu - ale i kdyby nebylo, tak to, co je tím nejlepším, stejně můžeme poznat jen na základě poznání pravdy. Z toho se prostě nedá vykroutit. Té možné odlišnosti pravdy a dobra (respektive užitečnosti) se týká placebo efekt, respektive fikcionalismus v metaetice a filozofii práva - viz. např. knihu Tomáše Sobka Nemorální právo. Náhodou jsem tam teď zrovna četl pasáž o Pascalově sázce, v kapitole o fikcionalismu :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Jinak by ale ještě asi bylo dobré napsat, že Pascal s největší pravděpodobností nebyl tím, kdo se stal věřícím na základě této své sázky...

    OdpovědětVymazat
  17. Vcera som sem napisal komentar, a este sa nezobrazil.. LR

    OdpovědětVymazat
  18. Ve složce Spam nic není, pardon.

    OdpovědětVymazat
  19. Moderní strukturovaná forma argumentu vypadá přesvědčivě, ale je to jen moderní strukturovaná forma čehosi jiného, než co řešil Pascal.

    Protože první bod, který praví, že člověk musí rozhodnout, zda bude v boha věřit nebo nikoli, podle mne neplatí, ať už si o tom katolíci myslí cokoli. Člověk i v momentu, kdy sází, buďto věří anebo nevěří. Hranice mezi vírou a nevírou je ostří nože, na kterém nelze balancovat a tvářit se neutrálně.
    Je možné maximálně nakukovat na druhou stranu a uvažovat, jaké to tam je.
    Pohled na Pascala, který sází z pozice neutrála, je ahistorický. Nebyl v situaci, kdy by se musel naučit věřit, jakmile dospěl k tomu, že vsadit na víru je výhodnější. Svým výrokem vlastně řekl, že nemá smysl učit se nevěřit.

    midewiwin

    OdpovědětVymazat
  20. Hezká analýza. Mám k tomu dvě související poznámky:
    1) Nemůžete jednoduše předpokládat, že lidé maximalizují očekávaný užitek, pokud jejich preference nad loteriemi porušují spojitost (což v tomto případě porušují, protože předpokládáte, že nebe má Bernoulliho užitek ∞ a peklo -∞). Důkaz expected utility teorému spojitost vyžaduje. Vaše reprodukce Pascalova argumentu, říká, že pokud lidé mají lexikografické preference (nebe je nejdůležitější), pak by měli vzít Pascalovu sázku. Obávám, se že v tomto podání celý argument ztrácí svou přesvědčovací sílu, protože může přesvědčit jen toho, kdo již má takto extrémní formu preferencí.
    2) Osobně jsem Pacalovův argument vždy chápal jinak. Myslím, že Pascal tvrdil, že můžete věřit v boha a žít v pozemském životě stejně jako kdybyste nevěřili, tj. u(x)=u(y) a tím pádem u(X) + p.u(nebe)>=u(Y) + p.u(peklo) Samozřejmě i tato verze argumentu je napadnutelná. Nejsem ovšem odborník na Pascala, abych si dovolil říci, která reprodukce je přesnější.

    OdpovědětVymazat
  21. Ad 1: Na téhle nízké úrovni exaktnosti celé argumentace si myslím, že to předpokládat můžu. Rozhodovací strategie pomocí maximalizace užitku koneckonců zní rozumně a přijatelně i bez toho, abychom ji odvodili z von Neumann-Morgensternových axiomů (a předpokládám, že historicky byla postulována dříve, než se objevilo toto odvození).

    Ad 2: Je velmi pravděpodobné, že vaše reprodukce je přesná. Pascal dokonce tvrdil, že když věříte, jste navíc morálnější, což přináší další benefit. V téhle podobě je ale argument nepříliš zajímavý.

    Celkově mě spíš zajímalo to, že je možné generovat hypotézy předvídající extrémně vysoké hodnoty užitku, aniž by přitom byly penalizovány obdobně vysokou Kolmogorovovou složitostí, což se zdá představovat problém pro Solomonoffovu indukci. K tomu nekonečnou hodnotu užitku nepotřebuji.

    OdpovědětVymazat
  22. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  23. Možná by pro vás mohl být zajímavý pohled někoho věřícího. Nejsem Katolík, ale jsem členem jiné křesťanské církve.

    Definoval bych víru jako mezistupeň mezi lehkověrným přáním a dokázatelným faktem.
    Ilustrováno na extrémním případě: to, že zítra vyjde slunce je víra založená na předchozích zkušenostech. Ale dokavad nenastane ráno, nemohu to nazvat faktem. A každý jedinec má asi tu hranici různě posunutou. Někomu stačí málo argumentů, někdo jich potřebuje více.

    Jako osoba jsem přesvědčen, že mé poznání o realitě mě nutí k tomu věřit v Boha, protože jinak bych byl hlupák. Ale matematicky stále přiznávám, že je určitá pravděpodobnost, že se mýlím.
    Tedy nevěřím, protože bych chtěl, ale věřím, protože musím, protože mám velké množství nepřímých argumentů. Ty jsou sice nepřímé, ale je jich příliš mnoho, než abych je mohl ignorovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. například které?

      Zalozit takto komplikovanou a "nejasnou" (nejasne postulovanou) hypotezu, jako je existence boha, na empirii je prinejmensim velmi kratkozrake, az hloupe. 10 000 000 000-krat budu posilat kulicku proti zdi a po 10 000 000 001 se mi podari ji dostat na druhou stranu zdi, tomu se rika tunelovy jev, tyka se fyziky mikrosveta. Clovek by to mohl zkouset nekolik zivotu a byl by presvedcen, ze kulicka zdi projit nemuze... lec muze. Empirie neni dukaz, je to metoda pouzivana k vyvraceni nejakeho tvrzeni. Jen se v poslednich letech zacala nespravne pouzivat k potvrzovani. Nemusi to byt takto slozity priklad z mikrosveta, ktery samozrejme nejde realne extrapolovat na makrosvet. Staci jedna spatna premiska a jse v koncich. Kazdy den, co vyjde slunce a ja jsem na svete implikuje, ze slunce vyjde i zitra. Slunce je ta zhava koule na obloze (pozorovani), co kdyz je 100m nad vami platno na ktere Vam slunce nekdo cely zivot v HD promita? Zkousel jste tuto hypotezu nekdy vyvratit?

      Nejprve si pojmy zadefinujte a pak se je snazte dokazovat, ale vedecky ne pseudomarxisticko-ekonomicky.
      Nemyslim to nikterak zle, ale myslim, ze vedecky pristup zde selhava na vsech frontach, jinak by to jiz davno rozlouskl napr. ten mily Pascal. Nadto Vas pristup ani vedecky neni. Zivot, duse, buh je nejaka entita, ktera Vas/Nas domele chrani a tisi prazdnotu nasich zivotu situovanych do tohoto casu na kus sutru letici uvnitr proklate prazdnych strev nicoty. Vime hovno, ale to hovno jsme uplacali z docela solidne a pevne vedecke hmoty, premysleni o vecech nedefinovatelnych formalnimi jazyky je jaksi ztrata casu, bezte radsi sazet brambory...

      Vymazat
    2. například které?

      Zalozit takto komplikovanou a "nejasnou" (nejasne postulovanou) hypotezu, jako je existence boha, na empirii je prinejmensim velmi kratkozrake, az hloupe. 10 000 000 000-krat budu posilat kulicku proti zdi a po 10 000 000 001 se mi podari ji dostat na druhou stranu zdi, tomu se rika tunelovy jev, tyka se fyziky mikrosveta. Clovek by to mohl zkouset nekolik zivotu a byl by presvedcen, ze kulicka zdi projit nemuze... lec muze. Empirie neni dukaz, je to metoda pouzivana k vyvraceni nejakeho tvrzeni. Jen se v poslednich letech zacala nespravne pouzivat k potvrzovani. Nemusi to byt takto slozity priklad z mikrosveta, ktery samozrejme nejde realne extrapolovat na makrosvet. Staci jedna spatna premiska a jse v koncich. Kazdy den, co vyjde slunce a ja jsem na svete implikuje, ze slunce vyjde i zitra. Slunce je ta zhava koule na obloze (pozorovani), co kdyz je 100m nad vami platno na ktere Vam slunce nekdo cely zivot v HD promita? Zkousel jste tuto hypotezu nekdy vyvratit?

      Nejprve si pojmy zadefinujte a pak se je snazte dokazovat, ale vedecky ne pseudomarxisticko-ekonomicky.
      Nemyslim to nikterak zle, ale myslim, ze vedecky pristup zde selhava na vsech frontach, jinak by to jiz davno rozlouskl napr. ten mily Pascal. Nadto Vas pristup ani vedecky neni. Zivot, duse, buh je nejaka entita, ktera Vas/Nas domele chrani a tisi prazdnotu nasich zivotu situovanych do tohoto casu na kus sutru letici uvnitr proklate prazdnych strev nicoty. Vime hovno, ale to hovno jsme uplacali z docela solidne a pevne vedecke hmoty, premysleni o vecech nedefinovatelnych formalnimi jazyky je jaksi ztrata casu, bezte radsi sazet brambory...

      Vymazat
  24. Ta Pascalova sázka zní zajímavě. Osobně mám výhrady spíše k tomu, že podle mne nevzal do úvahy všechny možnosti, přičemž pokud to budu brát, že logicky to dokázat nejde, tak jako nejrozumnější vychází víra v maximální užitek. Tedy v takovou realitu, která přinese bezmezné blaho, lásku a všechny další věci. A pak jde o to, zda si člověk dokáže představit něco lepšího než nebe, aby v to mohl věřit.

    První protiargument - víra není vědomé rozhodnutí - no jak pro koho. Lidé nejsou zvyklí věřit nebo nevěřit vědomě, souhlas. Stejně tak ale nejsou třeba zvyklí zapínat nebo vypínat své pocity a nebo zastavovat tok svých myšlenek a jde to. Podobně s vírou. Uvěřit, že Neptun je červený je docela snadné. Hrál jsem si s tím chvíli a když teď pomyslím Neptun, vybaví se mi představa červené planety. (Budu se pak muset podívat na to, jak podle fotografií Neptun vypadá, abych se zbytečně nelišil od zavedeného). Otázka je pak samozřejmě jak hluboce tomu člověk věří. To je podle mne zase u vědomého použití víry otázka času a energie, co do toho kdo investuje.

    Mimochodem co jsem tak četl, tak pomocí mučení a drog, je možno přinutit skoro kohokoli, aby uvěřil skoro čemukoli. Podobně i děti prostě uvěří tomu, co řekly rodiče zpočátku. Takže ano, víru je možno dostat pod kontrolu vědomého rozhodnutí.

    OdpovědětVymazat
  25. Ještě k tomu protiargumentu: Víra není vědomé rozhodnutí

    Podivuji se tomu, že se proti němu už dříve někdo neohradil. Vždyť víru mnoho lidí používá jako vědomé rozhodnutí běžně, jsou na tom založeny časté techniky a je možno se s tím normálně setkat.

    Například já se živil pár let jako obchodník. Má úspěšnost při schůzce byla přes 50%. A celkem rychle jsem zjistil, že je vyšší, pokud věřím, že schůzka vyjde a už si i představuji jak vyjde a těším se na to. Hned zpočátku jsem pak začal tu schůzku pozitivněji, sebevědoměji. Samozřejmě, že jsem si mohl "pravdivě" říkat, že je to skoro půl na půl, zbytečné se nějak moc těšit... jenže věřit v to, že tahle prostě vyjde bylo lepší.

    Když jsem prodával, tak jsem potřeboval věřit, že to co nabízím je pro zákazníka nejlepší. Abych to mohl přesvědčivě prodat. Takže jsem v to také uvěřil. Samozřejmě - nešel bych prodávat nějaký šunt. Protože tam bych buď musel prodávat bez víry a lhát a nebo by uvěřit v ten produkt vyžadovalo vytvořit si rozpor v psychice - což by mi dlouhodobě nesvědčilo.

    Když jsem nemocný a chi se uzdravit, tak je logické podle mne věřit, že se uzdravím. A sice vím, jak dlouho mi to bude asi tak trvat když mám něco jako chřipku, ale také vím, že když budu věřit, že už zítra mi bude lépe, za hodinu lépe a těšit se na to představovat si to, tak stimuluji své tělo a ono se skutečně o něco dřív uzdraví a i pokud ne, tak tu nemoc budu lépe snášet. Takže další příklad, kdy podle mne mnoho lidí s vírou pracuje. Ostatně je na tom postaven celý placebo efekt.

    Stejně tak, když chce někdo skočit co nejdelší skok do písku nebo třeba skočit s padákem, tak si spousta lidí říká - dokážu to, dokážu to, nebo při sportovních utkáních - jsem nejlepší, zvládnu to. Neříkají si - průměr mám 4,2 metru, nebo 0,5% lidí se při seskoku s padákem zabije, takže asi přežiji, ale je pravděpodobné, že protože nemám zkušenosti a tak si narazím kostrč.

    Četl jsem o boxerovi, který si vždy před utkáním představoval, že jeho soupeř nadával jeho matce. Takže pak do toho boje šel s veškerou agresivitou. Také dočasně, aspoň částečně uvěřil, že jeho matce soupeř skutečně ublížil.

    Nebo nestalo se vám nikdy, že jste se třeba tak začetli nebo měli tak živý sen, že jste potom chvíli zůstali dezorientovaní, s nejistotou která realita je pravá? No tak pokud to může navodit kniha, sen nebo třeba i hypnóza, tak logicky si to může člověk navodit i sám.

    A tak dále...

    OdpovědětVymazat
  26. darmowe pewniaki bukmacherskie,darmowe fixy,insidery,surebety.wygraj z bukmacherem,typy atp wta tenis,tenisowe ustawki,fix typy,typy na dzis i jutro,typy na weekend,najlepsze blogi bukmacherskie darmowe,surebety

    http://darmowepewniakibukmacherskie.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  27. Páááni.... Je mi 16 a po přečtení toho textu a komentářů jsem myslel, že mi exploduje hlava... :D

    OdpovědětVymazat