pondělí 20. února 2012

Utopené náklady


Situace I
Na páteční večer nemáte žádné plány, a tak se rozhodnete, že půjdete do kina. Ve městě jsou dvě. V kině Armageddon dávají americký historický velkofilm Augustus, císař římský, zatímco v kině Bismarck je na programu béčkový krvák Brněnský masakr elektrickým přímotopem. Horory pochybné kvality sice nejsou váš šálek čaje, ale vstupenka stojí jen 150 Kč, zatímco za velkofilm byste museli zaplatit 600 Kč. Jelikož považujete 600 Kč za příliš vysokou cenu za devadesát pět minut zábavy, vezmete zavděk masakrem. Pár minut před odchodem do biografu vám ovšem zavolá známý, že má vstupenku do Armageddonu a jestli chcete, zadarmo vám ji přenechá, protože se mu telí kráva a tak do kina ten večer nemůže. Co řeknete?

  1. Hned se pro lístek stavím.
  2. Bohužel nemůžu, mám už na stejnou dobu koupenou vstupenku na jiný film.


Situace II
Tentokráte je ve městě pouze jedno kino. Normálně do kina nechodíte, poněvadž standardní cena vstupenky je 300 Kč, což považujete za nepřiměřeně vyskou částku. Ale dnes, při příležitosti oslav Dne boje proti korupci, uvolnilo město jednorázovou dotaci pro kina a vstupenka tak stojí jen 150 Kč, což už je přijatelné. Vstupenku si koupíte předem. Když večer přicházíte do kina, zjistíte ovšem, že jste vstupenku ztratili. Naštěstí stále není vyprodáno. Co uděláte?

  1. Jestliže mi 150 Kč za vstupenku stálo v poledne, stojí mi za to i večer. Jsem konsistentní, a tak si koupím novou.
  2. Pokud si koupím novou vstupenku, zaplatím dohromady i s tou ztracenou 300 Kč, což je částka, kterou za lístek normálně nedávám. Jsem konsistentní, a tak jdu domů.

Situace III
V rámci své filatelistické vášně se vám podařilo téměř zkompletovat sérii paraguayských známek z roku 1960 s portréty diktátora Stroessnera. Chybí pouze jediná, v hodnotě 60 centimů, na které je paraguayský prezident zobrazen ve společnosti svého argentinského kolegy Peróna. Tuto známku mají sice v místní filatelistické prodejně, ale cenu 2 500 Kč za ni dát ochotni nejste. Po dlouhém hledání na burzách známek se vám nakonec podaří známku sehnat za pět stovek od filatelisty, který rozprodává svou sbírku pod cenou. Při odchodu z burzy vás zastaví neznámý muž: „Viděl jsem, jak kupujete toho trojbarevného Stroessnera. Chci ho do své sbírky a dám vám za něj dva a půl tisíce.“ Jaká bude vaše reakce?

  1. Sem s penězi!
  2. Sháním tuhle známku už dva měsíce, a když ji konečně seženu, mám ji hned prodat? Jestli za to chcete skutečně dát dva a půl papíru, skočte si do obchodu na náměstí.

Situace IV
Velíte vojenské invazi do sousední země. Tamější Krvavý Tyran samozřejmě útok předvídal a dal tak vybudovat tři paralelní obranné linie, s bunkry, zákopy a protitankovými překážkami. Armáda nepřítele je početně slabá; dá se tak čekat, že po prolomení fronty Krvavý Tyran nepochybně kapituluje. Rozhodnete se vést ofenzivu v severní části fronty, která je blíž k vašim vlastním průmyslovým centrům, což zjednodušuje zásobování útočící armády. Po dvou měsících zuřivých bojů jsou prolomeny dvě ze tří obranných linií, není to však zadarmo: na každé z linií vaše armáda ztratila padesát tisíc mužů. — V tento moment se letectvu konečně podaří zprovoznit průzkumné letouny získané výměnou za nefunkční padáky od zpřátelené mocnosti. Zpráva leteckého průzkumu je překvapivá: v jižní části fronty se nepříteli dosud nepodařilo dobudovat obranná postavení a v padesátikilometrovém úseku existují pouze provizorní opevnění, navíc v terénu naprosto nevhodném pro obranu. Náčelník štábu vám předloží návrh na ukončení severní ofenzivy, přesun čtyřiceti divizí na jih a útok na neopevněný úsek fronty. Během týdne bude obrana proražena a ztráty nepřesáhnou deset tisíc. Vaše rozhodnutí?

  1. Prolomení poslední linie na severu, stejně jako u dvou předchozích, bude stát padesát tisíc životů. Útok na jihu s očekávanými desetitisícovými ztrátami je jednoznačně lepší volba. Přesuňte divize!
  2. Máme opustit území, které jsme za cenu obrovských ztrát během posledních měsíců dobyli? Znamenalo by to, že sto tisíc vojáků padlo nadarmo. Na severu jsme již překonali dvě třetiny nepřátelské obrany, nebudeme začínat na novo jinde. Pokračujte v původním plánu.


Jestliže jste se aspoň v jedné ze situací rozhodli pro možnost b, pravděpodobně berete ohled na utopené náklady. Což je, z hlediska ortodoxní ekonomie, smrtelný hřích.

Skutečně, jestliže se chcete chovat hospodárně (a kdo by nechtěl?), peníze či jiné náklady utracené a námaha vynaložená v minulosti by neměly ovlivňovat rozhodnutí o budoucnosti. Dávám-li přednost filmu A před filmem B a mám-li vstupenky na oba filmy, půjdu na A. Proč by mě mělo zajímat, že za vstupenku na B jsem v minulosti zaplatil, zatímco vstupenku na A mám zadarmo? Ty peníze zpátky už stejně nedostanu. A tak dále, i v dalších situacích [1]. Čímž bych mohl článek ukončit jako standardní litanii pro začínající ekonomy-amatéry. Ale je zde problém. Brát ohled na utopené náklady vede ke špatným rozhodnutím. Jak je tedy možné, že lidé tak pravidelně činí? Protože evoluční psychologie je jako fotbal a politika (také jí všichni rozumějí), můžeme si směle na toto téma zaspekulovat.

Vedlejší produkt nebo skupinový profit?
Ne každý viditelný psychologický rys musí nutně být adaptace zlepšující evoluční zdatnost. Tendence pokračovat v započatých plánech i když se objeví lepší alternativa může klidně být spandrel. Můžeme si vymyslet různé mechanismy. Třeba ten, že objevení se lepší alternativy představuje psychickou zátěž: člověk si začne vyčítat, že investoval námahu a prostředky do něčeho, co se teď ukazuje zbytečným. Pokračování v původním plánu by pak byl útěk před realitou, který člověku umožňuje stále věřit tomu, že jeho námaha zbytečná nebyla. Nemusím snad dodávat, že takovému vysvětlení příliš nevěřím a uvádím ho pouze proto, že mně lepší neadaptivní vysvětlení nenapadá. Koneckonců, lovec, jenž nechá běžet jelena, poněvadž už půl dne stopuje pásovce a byla by škoda zahodit tu námahu — takový lovec přinese domů méně masa, a hladové děti nebudou zvědavé na otcovy pocity zbytečné námahy.

Jiné pochybné vysvětlení, které mě napadlo, vychází ze společenských vztahů. Kalkulace s utopenými náklady by mohla být abstraktním projevem širší tendence klást vyšší hodnotu na věci, na které jsme zvyklí, než na funkčně ekvivalentní předměty cizí a nové; podobné preference skutečně pozorujeme u řady (většiny?) lidí. Samotná tendence přináší výhodu pro společnost, protože člověk preferující vlastní věci před cizími má silnější motivaci věnovat se obraně svého majetku než krádežím cizího, což je nutná podmínka pro stabilní vlastnické vztahy. Problém této hypotézy je nasnadě: je to evoluční vysvětlení pomocí skupinového výběru, a jak je známo, skupinový výběr v drtivé většině situací nefunguje. Naštěstí jsou k dispozici nadějnější hypotézy.

Chyby, zásluhy a sociální vztahy
Vývoj lidské inteligence byl pravděpodobně z velké části poháněn jejím užitím v boji o společenské postavení, a tak má smysl obrátit podezření tímto směrem. Jaké jsou sociální důsledky ekonomicky rozumného jednání v situacích popsaných výše? Především, když změní svůj plán, člověk přizná, že staré rozhodnutí bylo chybné. Pokračování ve starém plánu vždy skýtá příležitost tvrdit, že ve skutečnosti byla nová, lepší příležitost jen přeludem. Generál, který tvrdošíjně trvá na dokončení ofenzivy proti načatým obranným liniím, může později věrohodně tvrdit, že změna plánu neskýtala jistotu menších ztrát. Generál, který opustí původní plán ve prospěch nového, bude ovšem znám jako ten, kdo poslal desetitisíce vojáků na smrt, prokazatelně zbytečně. Ve společnosti, která chce po svých vedoucích členech bezchybnost, se může vyplatit zvolit peněžně či jinak nevýhodnou možnost, je-li to jediný způsob, jak si zachovat aureolu neomylnosti.

O utopených nákladech máme důvod přemýšlet v situaci, kdy se objevují nové, dosud netušené příležitosti. Příležitosti se mohou objevit buď vlivem šťastné náhody, nebo zákonitě, jestliže jsme je dříve neviděli kvůli vlastní zaslepenosti či špatnému odhadu. Kdo zbohatne trpělivou snahou, je vnímán jako pracovitý poctivec. Kdo profituje vlivem šťastných náhod a umného využití nabízených šancí, je nazván oportunistou, a to není kompliment. Může se vyplatit dát přednost plodům dlouhodobé snahy, které budou ostatní považovat za zaslouženou odměnu, před mírně vyššími zisky považovanými okolím za nezasloužený luxus.

Ale především, je zde oblast přímých mezilidských vztahů, kde zejména musíme být věrni svým prvotním rozhodnutím, pozdějším událostem navzdory. Když zradím svého přítele, protože jeho konkurent má najednou lepší pozici v souboji o náčelníka kmene, vydobydu si tím pouze větší šanci na oštěp v zádech. V sociálních vztazích, ke ctění utopených nákladů je alternativou zrada, a zrádce je velice riskantní povolání. A nebylo by až tolik divné, kdybychom k rozhodování o materiálních problémech užívali stejné mentální algoritmy, jaké užíváme v situacích sociálních.

Cena opuštěných záměrů
Ponechme ale na chvíli sociální vztahy stranou. Je ignorování utopených nákladů skutečně dobrá strategie? Byla by, kdybychom mohli důvěřovat svému odhadu.

Možná ten pocit znáte. Koupím si jízdenku na jednodenní výlet, ale ráno před odjezdem se mi nechce vstávat. Skutečně stojí vidět Pardubice za vstávání v šest ráno? Kdybych neměl koupenou jízdenku, tak se na to vykašlu. Kdybych byl pravověrný ekonom, vykašlal bych se na to zřejmě i s koupenou jízdenkou: vrátit ji nejde a peníze jsou pryč. Později bych ovšem litoval. Intuice, která se jeví v jedné situaci jako jasná kognitivní chyba, zde kompenzuje jinou nedokonalost, konkrétně nestálost preferencí. V rozespalém stavu dávám přednost setrvání doma, v plně bdělém chci jet do Pardubic. Starost o utopené náklady zde slouží jako nástroj, jak zařídit, že budu věrný dříve učiněným rozhodnutím i ve svých slabších chvilkách.

Plánování bývá radostná činnost: když se člověk pouští do velkého projektu, má před sebou vidinu úspěchu a hotového díla, mnohem spíš než demotivující komplikace a hodiny, dny a měsíce monotónního překonávání triviálních překážek. Prakticky všechny větší projekty jsou dokončeny se zpožděním, pokud vůbec. Těžko říct, proč tomu tak je — snad aby se člověk vůbec do něčeho pustil, musí mít trochu naivního optimismu. Jenže jak čas ubíhá, ztrácí se i optimistická očekávání a nastává moment, kdy dokončení projektu je stále v nedohlednu, prvotní elán vyprchal, původní časový plán se ukázal jako nereálný a hodnota projektu se už zdaleka nejeví tak vysoká, jako na začátku. Má vůbec cenu projekt dokončovat? Záleží pochopitelně na alternativách. Je možné začít úplně jiný projekt, a pokud by nový projekt měl lepší šanci na úspěch, či vyšší očekávaný přínos, bylo by moudré starý projekt dát k ledu. A tady samozřejmě přichází nástraha. Ve vztahu k novému projektu jsme ve stavu prvotního optimistického opojení, takže vzájemné porovnávání projektů nebude férové. Jsou-li projekty objektivně srovnatelné, pak zainteresovaným stranám se ten nový bude jevit jako výrazně lepší. Reálně tak hrozí, že člověk bude načínat stále nové a nové plány na úkor dokončení těch starých. Kompenzace? No přeci utopené náklady.

Tudíž pozor na utopené náklady. Intuice, která nám přikazuje dbát svých dřívějších rozhodnutí, nás klame. Ale pokud ji odstraníme aniž bychom se zbavili jiných, napohled nezávislých klamů, můžeme na tom celkově prodělat.


Poznámky:
1. Přísně vzato, situace II nevylučuje, že rozhodnutí pro b) není způsobeno ohledem na utopené náklady, ale změnou finanční situace po ztrátě vstupenky. Je možné, že máte kupříkladu rezervovaný fixní rozpočet na kulturu, a ten je po koupi první vstupenky vyčerpán; po její ztrátě na druhou nezbývají peníze. Není to ovšem případ většiny lidí, kteří se zde rozhodnou pro možnost b, jak dokládají pokusy s kontrolní skupinou, která odpovídá na modifikovaný scénář:
Situace II*
Rozhodnete se koupit si vstupenku až na místě. Když přicházíte do kina, zjistíte ovšem, že jste ztratili připravený obnos 150 Kč. Naštěstí vám v peněžence zbývá ještě dost peněz. Co uděláte?

  1. Ztráta peněz nijak s úmyslem jít do kina nesouvisí, vstupenku si koupím.
  2. Návštěva kina by se započítáním ztráty přišla na 300 Kč, což je příliš. Jdu domů.

Procento odpovědí b je výrazně větší u situace II než u situace II*.

35 komentářů:

  1. u situace II i II* bych skutečně přemýšlel s ohledem na rozpočet a pamatuju doby, kdy jsem ho měl velmi napjatý. takže ztracených 150 kč je prostě utracených 150 kč, nehledě na to, že jsem za ně nic nezískal. počastuji se nevybíravými výrazy a příště budu peníze/lístek líp hlídat.

    řešení b) jsem ještě volil u situace III, kde mi jde o známku a o náklady. jistě situace byla byla šul nul kdybych vyfasoval 2500 a koupil tu známku za ně pak u místního filatelisty, ale je to zbytečný krok navíc, doporučím onomu muži návštěvu místního obchodu se známkami, sám známku už mám, tak co bych se obtěžoval další směnou.

    jinak volby a) u situace I a IV mi přišly jako jasné takřka bez přemýšlení.

    OdpovědětVymazat
  2. Vidím to úplně stejně. Příklad se známkami mi nepřipadá dobrý - pokud sbírám známky, je zkompletování té série za rozumnou cenu mým projektem (nikoli výdělek) a zakoupení poslední chybějící známky za dobrou cenu jeho radostnm zakončením. Co získám tím, když ji výhodně prodám, ale ne tak výhodně, abych na tom vydělal i poté, co koupím druhou nabízející se známku? Nanejvýš pak můžu doufat, že se brzy objeví někdo, kdo ji nabídne opět levně, ale to může také dlouho trvat. Myslím, že pokud se jedná o sběratele známek, což je v zadání jasně řečeno, a nikoli o překupníka, ekonomicky racionální volba je B.

    OdpovědětVymazat
  3. Vtip je v tom, že pokud celou dobu je známka k mání za 2500 Kč, vím o tom, a přesto ji nekoupím, plyne z toho, že preferuji 2500 Kč před známkou. Není důvod, proč by se toto pořadí hodnot mělo najednou změnit v okamžiku, kdy známku koupím za 500. Tudíž někdo mi nabízí 2500 Kč za něco, co pro mě má menší cenu - měl bych proto prodat.

    Samozřejmě, můžu si zkompletování série cenit na víc než 2500 Kč, ale potom není důvod, proč známku rovnou nekoupit v obchodě. (Úvahy o možnosti sehnat ji na burze levněji ponechávám stranou, stejně jako cenu času ztraceného hledáním levnějšího prodejce.)

    Samozřejmě, aby byla věc naprosto neprůstřelná, měl by se vyloučit vliv toho, že hodnota peněz může záviset na tom, kolik jich mám. To zajistí dodatečný předpoklad, že před návštěvou burzy jsem okraden o 2000 Kč (a jinak se můj majetek po celou dobu nemění).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, nevím, sám nejsem sběratel, ale můj bratr už 15 let sbírá historické radiopřijímače a takové volby řešil mnohokrát - například nekoupil rádio za 15 tisíc, ale koupil je jinde za 1000 ve špatném stavu. Zrenovoval je a měl možnost je prodat za těch cca 15 tisíc, ale pro něj mělo větší hodnotu si je nechat jako sbírkový exemplář. Fakt mi to dává smysl ;-)
      Jinak v případě okradení nevidím problém - známku bych koupil v případě, že bych neměl tak napjatý finanční rozpočet, že by mi za pětistovka chyběla třeba na nákup jídla - to by pak byla hloupost dát přednost známce - ale bylo by možné známku koupit a prodat něco jiného z vlastní sbírky, oč tolik nestojím atd atd. - Myslím, že prostě těch faktorů při rozhodováních tohoto druhu je mnohem víc.
      Nicméně chápu, že jde o obecný model. Přesto mi v případě té známky připadá lepší ta varianta s ukradenými dvěma tisíci.

      Vymazat
    2. S tou znamkou mi to pripomina jeden spatny zpusob argumentace, se kterym se obcas setkam: Znamku jsem koupil za 500, kdyz ji prodam za 2500, jsem 2000 v plusu, coz mi na znovukoupeni znamky v obchode nestaci. Pak by mi nezbyvalo nez cekat, az zase nekdo bude rozprodavat sbirku, protoze pri naslednem nakupu v obchode bych musel priplatit DALSICH pet set.

      Vymazat
  4. Já sice souhlasím s tím, že skutečnost, že něco už stálo X miliónů ještě neznamená, že do toho musíme nalít ještě X*2 jenom proto, že už tam těch X je a přece je nevyhodíme, ale...!

    Ale nemohu se zbavit dojmu, že se zde nadřazuje ekonomické myšlení všem ostatním aspektům lidského myšlení a smýšlení. Přeci nejde nějaké rozhodnutí označit za vadné či iracionální jenom proto, že je neekonomické. Být spokojený sám se sebou je vysoce racionální rozhodnutí, i když to znamená, že jsou s tím spojeny nějaké náklady.

    Jenže ekonomie, jak ji tak pozoruji, má obecně problém pracovat s tím, co neumí ocenit, a to až takový, že to prostě ignoruje. Ale člověka i celou lidskou společnost přece nejde zredukovat na má dáti-dal.

    OdpovědětVymazat
  5. Ten příklad s tou známkou se mi taky moc nezdá. :) Můžu si té známky cenit na více než 2500, ale to přece neznamená, že skočím hned po první nabídce. Může pro mě být levnější strávit hodinu hledáním alternativy a zaplatit pouze 500.

    OdpovědětVymazat
  6. Kojote, samozřejmě, i když má věc vyšší cenu než je první nabídka, pokud ji lze za cenu rozumné námahy sehnat levněji, je rozumné první nabídku odmítnout. Co se týká bratra a radiopřijímače, předpokládám, že opravovat stará rádia ho baví, a tak koupí za 1000 získá dvakrát: rádio v tržní hodnotě 15 tisíc (a subjektivní hodnotě ještě vyšší) a k tomu řadu hodin zábavy. Je to zcela rozumné rozhodnutí. Ten známkový případ je odlišný v tom, že předpokládám, že shánění prodejce je v principu otravná činnost a ztracený čas (a uvědomuji si, že to nemusí být nutně pravda, poněvadž někteří lidé si handrkování na tržištích užívají jako specifickou formu dobrodružství). Podrobnější odpověď bude v dalším článku.

    Tribune, ničemu nic nenadřazuji, leč pokud nelze označit za chybu ("vadné" a "iracionální" jsou vaše slova, i když se od nich v tomto kontextu nutně nedistancuji) takové rozhodnutí, jehož vinou přicházím o peníze nebo čas aniž bych cokoli získal, pak se obávám, že nelze za chybu označit nic. Takový patologický gambler je třeba taky náramně spokojený sám se sebou, když hází padesátikoruny do jednorukého bandity.

    Jestliže čerpáte spokojenost z realizace svých intuitivních rozhodnutí, ať už jsou jakákoli, je to vaše věc a pouze vám mohu přeji, abyste na tom neprodělal kalhoty. Posuďte ovšem sám, jak velká část neekonomického chování je důsledkem vědomého rozhodnutí ignorovat ekonomickou stránku věci ve jménu spokojenosti sama se sebou, a jak velká část je prostá chyba daná tím, že si lidé neekonomičnosti svého jednání nejsou vědomi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je ekonomické trávit čas se svými dětmi? O děti se přece může starat stát nebo chůva, kterou zaplatím z peněz, které vydělám ekonomickou aktivitou, které bych se nemohl věnovat, kdybych se věnoval dětem (pokud chůvě platím 500 a vydělávám 1500, je přece ekonomické zaplatit chůvu). Přesto myslím (doufám!), že se shodneme na tom, že správné je se dětem věnovat.

      Vymazat
  7. Souhlasim, ze problem utopenych nakladu je daleko slozitejsi nez jednoduche heslo "dbani na utopene naklady -> iracionalni jednani". Ono totiz v realnem svete je prevazna vetsina rozhodnuti zahalena v obrovske mire nejistoty, takze pokud kognitivni procesy lidi nahodou selhavaji na modelovych prikladech, mozna to je proto, ze obsahuji vestavene 'kompenzatory nejistoty', takze budou lepe fungovat v realnem svete.

    Jak jiz bylo v clanku receno, jeden mozny problem je ze pri zmene odhadu ci okolnosti by (pri striktnim 'hladovem' drzeni se aktualnich marginalnich nakladu vzhledem k uzitku) dochazelo k soustavnemu preplanovani, takze uzitek by se vlastne treba nikdy nedostavil. Kdyz se na to clovek podiva z meta-pohledu, tak je zrejme, ze drzet se strategie 'vzdy hladove maximalizovat podle okamzite informace' je vlastne neracionalni, protoze povede v takovem pripade k horsimu zisku nez ta strategie, ktera dokonci aspon neco.

    To je mozna spravny uhel pohledu - divat se na to, ze nevolime a nesrovnavame jednotliva rozhodnuti, ale ze volime a porovnavame strategie, ktere musi nejak pocitat s budoucim vyvojem situace.

    Zde je evidentni souvislost s kompetitivni analyzou online algoritmu. Kompetitivni analyza pocita s nejistotou ohledne budouciho vyvoje. Klasicka uloha ski rental: Clovek je na horach a kazdy den voli mezi tim si lyze pujcit (zaplati za dany den) nebo koupit (drazsi, ale uz pozdeji platit nebude). Vubec netusi, jak dlouho na tech horach bude, vzdy se na konci dne dozvi zda jeste nasledujici den ci se jede domu, pravdepodobnost nezalezi na tom, jak dlouho uz na horach je.

    Standardni ekonomicka analyza rekne akorat to, ze optimalni rozhodnuti nelze urcit (protoze bez znalosti pravdepodobnosti nelze urcit naklady ci uzitek jednotlivych alternativ), ale zarucene bude optimalni rozhodnuti stejne prvni den jako jakykoliv jiny (protoze stredni uzitky ani marginalni naklady se nezmeni, jedine co se meni jsou utopene naklady).

    Oproti tomu kompetitivni analyza ukazuje, ze optimalni strategie je jednoducha - lyze poridit v okamziku, kdy 'utopene naklady' v pujcovnem se rovnaji cene lyzi. Takova strategie totiz povede nejhure k dvojnasobnym nakladum oproti optimalni strategii, ktera by znala budoucnost.

    Ski rental je jenom jednoducha hricka, ale ta sama myslenka (sledovani 'utopenych nakladu') se pouziva v mnoha dalsich realnejsich problemech a ukazuje to, ze strategie, ktere jsou 'dost dobre' (nemusi zvolit optimalni rozhodnuti, coz casto ani neni mozne vzhledem k nedostatku informace, ale vyhybaji se krokum, ktere by vzhledem k budoucimu vyvoji mohly byt vyrazne spatne), casto s 'utopenymi naklady' pocitaji (a lepsi strategie bud nejsou nebo je nezname). A volba takovych strategii je tedy racionalni.

    OdpovědětVymazat
  8. Jestliže jste se aspoň v jedné ze situací rozhodli pro možnost b, pravděpodobně berete ohled na utopené náklady. Což je, z hlediska ortodoxní ekonomie, smrtelný hřích.

    Ohledně ortodoxní ekonomie – nevím zda znáte výzkum, který ukázal, že 78,4% doktorů ekonomie nedokázalo vyřešit jednoduchý úkol tykající se právě této teorie: epp.gsu.edu/pferraro/docs/ferrarotaylorbep.pdf

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani na třetí pokus se mi nepodařilo pdf stáhnout. Nemáte kopii na nějaké spolehlivější adrese, nebo případně mejlem? Docela by mě to zajímalo.

      Vymazat
    2. No fakt, nefunguje to, přestože ještě minulý týden fungovalo. Poslal jsem vám pdf na mail (na adresu, kterou jsem našel tady: http://gemma.ujf.cas.cz/members/bila.html).

      Vymazat
    3. Ta adresa už nefunguje. Pošlete mi to prosím na koroptew uzenáč seznam tečka cz, kam mi chodí vše asociované s blogem.

      Vymazat
  9. Díky za výborný článek, moc zajímavé čtení!

    OdpovědětVymazat
  10. Výborný text. K ceně opuštěných záměrů: koupený lísek jako pojistka ranního vstávání mi připomněla obecně konzervativní přístup, jak jej popisuje Jana Eyrová ve stejnojmenném románu Ch. Bronteové. Nepamatuju si ten výrok přesně, ale zněl nějak takto: zásady nejsou pro chvíle, kdy si je dáváme, kdy je přijímáme a jsme s nimi srozuměni, ale pro ty chvíle, kdy se v nás všechno proti nim bouří.

    OdpovědětVymazat
  11. Tribune,

    domněnka, že ekonomie/racionalita přikazuje brát v úvahu pouze to, co lze objektivně/snadno/jednoznačně přepočítat na peníze, mylná jest. Navzdory tomu, kolik lidí tomu věří, a nazvdory tomu, jaký dojem můžete oprávněně mít z vystupování ekonomů v médiích.

    Tedy pokud pro vás má čas strávený s dětmi větší cenu než místo toho vydělané peníze, jinými slovy pokud preferujete život, ve kterém trávíte X hodin denně s dětmi, před životem, ve kterém trávíte Y < X hodin denně s dětmi a máte dodatečný příjem Z Kč, se všemi na to navázanými důsledky, pak je zcela ekonomické/racionální trávit čas s dětmi.

    Všechny ilustrativní příklady v tomto článku jsou sestaveny tak, aby obtížně finančně vyčíslitelné hodnoty, které lidé obvykle mají, nehrály roli.

    (Omlouvám se, že odpovídám v hlavním vlákně namísto pod vaší odpovědí, ale plně mi teď nefunguje javascript.)

    OdpovědětVymazat
  12. Dovoluji si na tomto místě zareagovat na WTF článek Filipa Tvrdého - http://massive-error.blogspot.com/2012/02/utopene-naklady.html - (proč ne u něj: Bylo mi žečeno, že u něj nemám komentovat a jakkoli jej kontaktovat, což respektuji).
    Stále jsem nepochopil, proč by mělo být pro sběratele výhodné prodat známku, kterou shání do sbírky, jen proto, aby vydělal 2000Kč, za něž si jinou dostupnou známku nemůže se ziskem koupit, protože kdyby si ji koupil, prodělal by 500Kč. Uvažujeme přitom, že je jasně uvedeno, že se jedná o sběratele a jeho cílem je mít kompletní sbírku, nikoli dosažení zisku. Člověk v modelovém případě není překupník. Nehledě na to, že by bylo ekonomičtější zkusit prodat celý komplet když už.
    Opravdu netuším, co je na této mé námitce "levicové" a článek Filipa Tvrdého pokládám za pěknou ukázku ze stereotypního myšlení pocházejícího zkalení úsudku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě dodávám, že postoj typu "Chci to, ale víc než X korun za to nedám." pokládám za zcela racionální. Naopak "Chci to za jakoukoli cenu, jíž jsem schopen zaplatit." pokládám za iracionální. Stejně tak postoj "Nechám si to, protože i kdybych to teď se ziskem prodal, nebudu si to moci znovu pořídit a neprodělat při tom." pokládám za racionální. Pokud se někde dopouštím chyby v úsudku a nevidím to, vysvětlete mi to prosím někdo! ;-) Není problém v tom, že v reálném životě se nejdená o binární opozice typu chci-nechci, ale spíše o kontinuum (chci za určitých podmínek)? Fakt se tomu snažím přijít na kloub!

      Vymazat
    2. Pokusím se to vysvětlit: Dokud sběratel známku nevlastnil, měla pro něj cenu menší než 2500 Kč (tedy i rozdíl mezi cenou nekompletní a kompletní sbírky pro něj byl méně než 2500 Kč). Když ale známku získal, najednou pro něj má cenu větší než 2500 Kč. Na tom je snad iracionalita jeho jednání vidět?

      Jinak děkuji za zajímavý článek!

      Jakub

      Vymazat
    3. Ja to větší než 2500? Pořád tomu nerozumím. Koupil ji za 500, má možnost ji prodat za 2500. Když ji prodá, vydělá na tom 2000. Dokud ji nevlastnil, měla pro něj cenu menší než 2500, nyní ji vlastní za cenu, kterou pro něj bezpochyby má (řekněme, že pro něj má cenu max 1500). Já samozřejmě chápu, že z hlediska má dáti/dal se chová iracionálně, protože se vzdává možnosti dvou tisíc korun čistého zisku, nicméně to by tam fakt muselo zaznít, že se jedná o člověka, který obchoduje se známkami, ne o sběratele. Ale možná jsem opravdu natvrdlý.

      Vymazat
    4. To, jak ke známce přišel, je v podstatě irelevantní. Mohl ji získat zadarmo, nebo za ní mohl dát 2499 Kč. Stejně tak nehraje roli, jestli známky sbírá pro potěšení, nebo aby sbírku prodal a vydělal.

      Těch 500 Kč, za které známku koupil, to jsou právě ty utopené náklady:-) Proto je iracionální úvaha, do které jsou započítány.

      Jakub

      Vymazat
    5. Vy jste mi, Jaroslave, fakt případ. Napsal jsem někde, že je utápění nákladů levicové? Jen jsem poznamenal, že "levicově smýšlející komentátoři (Kojot, Tribun, Odnrej) mají zjevné problémy pochopit, o co v Hynkových příkladech jde". Tuto skutečnost každým svým dalším komentářem potvrzujete, což mi připadá nanejvýš komické. :-D

      Vymazat
    6. A není trochu zkratkovité spojovat levicovost a neschopnost pochopit ten příklad? Dále bych se jen ohradil nad tím plurálem. Mám problém jen s příkladem se sběratelem a známkou (a vzdávám to, opravdu to nechápu a asi toho ani nejsem schopen), ostatní příklady chápu bez problémů.

      Vymazat
    7. > "levicově smýšlející komentátoři (Kojot, Tribun, Odnrej) mají zjevné problémy pochopit, o co v Hynkových příkladech jde".

      Zrovna muj komentar tady k tematu se vubec netykal financniho ci nefinancniho pojeti prijmu, to je vcelku irelevantni.

      Vymazat
    8. Když už se tu rozebírá identita komentátorů, tak by mně zajímali, jestli to "Odnrej" je překlep nebo záměr.

      Vymazat
  13. Myslím, Kojote, že Hynek a Anonymní mají pravdu, akorát pracují s tou částkou 2500 jako s nějakým reálným ekvivalentem, vlastně jakoby reálným zbožím. Zkus si do toho výpočtu dosadit nějakou jinou věc, kterou za těch 2500 korun chceš a jsi ochoten je za ni dát. Bez toho to totiž vždycky bude vypadat divně, respektive pochopitelně jen pro Harpagony (lidi, co se z peněz těší přímo a nepotřebují si k tomu za ně nic kupovat).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, kdyby mi za tu známku někdo nabídl 2500, tedy bych měl 2000 čistý zisk, ve chvíli, kdy by se na trhu (třeba na té burze) objevilo něco jiného, co chci ještě víc než "trojbarevného Stroessnera" byla by to jiná. Ne, opravdu to vzdávám, nemám šanci tohle pochopit.

      Vymazat
    2. Zítra slibuji detailní odpověď, bohužel jsem udělal chybu ve výpočtu, čímž se věc o něco opozdí.

      Vymazat
  14. Anonym napísal: „Pokusím se to vysvětlit: Dokud sběratel známku nevlastnil, měla pro něj cenu menší než 2500 Kč (tedy i rozdíl mezi cenou nekompletní a kompletní sbírky pro něj byl méně než 2500 Kč). Když ale známku získal, najednou pro něj má cenu větší než 2500 Kč. Na tom je snad iracionalita jeho jednání vidět?“

    Vašej úvahe nerozumiem. Odkiaľ máte záver, že „Když ale známku získal, najednou pro něj má cenu větší než 2500 Kč“ ? Vy predsa nemáte informáciu o tom akú finančnú hodnotu mala pre zberateľa tá známka, veď známka mohla mať pre filatelistu hodnotu napr. 2100 Kč, preto filatelista nebol ochotný v obchode zaplatiť 2500 Kč, ale 2100 Kč by pokojne zaplatil. Teraz má však známku za úžasných 500 Kč, ale ak by predal vec, ktorá má pre neho cenu 2100 Kč (za ktorú už zaplatil 500 Kč) len za 2500 korún, tak by nemal zisk 2000 Kč, ale stratu 100 Kč !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to je přece právě ta chyba spočívající ve zvažování utopených nákladů! Známka měla pro filatelistu subjektivní hodnotu dejme tomu 2100 Kč, takže za 2500 Kč ji nekoupil. Později ji získal za 500 Kč a teď má možnost ji prodat za 2500 Kč. Těch 500 Kč nesmí zvažovat, je to utopený náklad: Aktuálně stojí jenom před volbou, jestli si nechat známku, která má pro něj hodnotu 2100 Kč, nebo za ni získat 2500 Kč. Započítávat do nákladů tu pětistovku je iracionální, protože by se měl rozhodovat jen na základě situace, v jaké se aktuálně nachází. (Mám známku, kterou si cením na 2100 Kč a můžu získat 2500 Kč, žádné další faktory tam nejsou.)

      To, co navrhujete vy, odpovídá situaci, kdy pro filatelistu známka v momentě, kdy ji koupil, získala na ceně, takže teď si ji místo 2100 Kč cení na 2600 Kč jenom proto, že ji koupil za 500 Kč. Ve skutečnosti ale pro takové zvednutí ocenění není žádný racionální důvod (na známce se nic nezměnilo), leda by si filatelista začal známku cenit víc, protože ho hřeje vzpomínka za jakou sumu ji koupil.

      (Mj. předpokládám, že cena známky nezávisí na stavu konta, proti tomu už ošetření Hynek Bíla psal.)

      Vymazat
    2. Anonym píše: „Teraz má však známku za úžasných 500 Kč, ale ak by predal vec, ktorá má pre neho cenu 2100 Kč (za ktorú už zaplatil 500 Kč) len za 2500 korún, tak by nemal zisk 2000 Kč, ale stratu 100 Kč !“

      Anonym, vaša úvaha je dokonale absurdná :)
      Predstavte si čiernu skrinku, hodíte do nej 500 Kč a zo skrinky vám vypadne 2500 Kč, ešte máte stále pocit, že ste prišli o 100 Kč ? :)

      Odporúčam menej kofeínu :)

      Vymazat
  15. Filatelista tú známku chce a je ochotný dať za ňu minimálne 500 Kč. Ak ju po nadobudnutí predá za 2500 Kč jeho čistý finančný zisk je síce 2000 Kč, ale pokiaľ sa jeho potreba vlastniť známku nezmenila, tak musí zájsť do obchodu a kúpiť si známku za 2500 Kč, teda by bol, po takejto kúpe, na tom rovnako ako pred predajom získanej známky. Preto rozhodnutie predať známku za 2500 Kč (pri pretrvávajúcej potrebe vlastniť ju) sa mi javí ako iracionálne. Racionálne by bolo predať známku za (2500+x) Kč, kde x je cena filatelistovej cesty do obchodu alebo cena za čakanie na budúcu príležitosť výhodne kúpiť známku. (Predpokladám, že filatelistova potreba kúpiť známku je nezmenená a nechce jej realizáciu odkladať do vzdialenejšej budúcnosti).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. > ale pokiaľ sa jeho potreba vlastniť známku nezmenila, tak musí zájsť do obchodu a kúpiť si známku za 2500 Kč

      To ale není pravda, protože víme, že jeho potřeba vlastnit známku je oceněná na méně než 2500 Kč, předpokládejme 2100 Kč, jinak by byl známku koupil v obchodě rovnou.

      > čistý finančný zisk je síce 2000 Kč

      Tohle je docela ošemetné. Známka má pro mne hodnotu 2100 Kč, "čistý zisk" z koupě za 500 Kč a prodeje za 2500 Kč je jen 2000 Kč, takže se zdá, že bych si měl známku raději nechat, že? Jenže jsme nezapočítali, že 500 Kč jsem zaplatil i pokud si ji nechám. Takže jsem buďto získal 2100 Kč (mé ocenění známky) - 500 Kč (jsem zaplatil) = 1600 Kč pokud jsem si známku nechal, nebo 2500 Kč (známku jsem prodal) - 500 Kč = 2000 Kč, pokud jsem ji prodal. Jak je vidět, i v tomto případě mi vychází, že bych měl známku prodat. Ještě správněji bych ale těch 500 Kč měl ze svých úvah úplně vynechat, protože se nijak nevztahují k mému rozhodnutí nechat si známku/prodat známku. Historie toho, kolik jsem za ni dříve zaplatil, prostě nemá v racionálním rozhodování místo, důležité je, na kolik si ji právě cením.

      > Racionálne by bolo predať známku za (2500+x) Kč, kde x je cena filatelistovej cesty do obchodu alebo cena za čakanie na budúcu príležitosť výhodne kúpiť známku. (Predpokladám, že filatelistova potreba kúpiť známku je nezmenená a nechce jej realizáciu odkladať do vzdialenejšej budúcnosti).

      Zdá se mi, že tohle všechno by mělo být započteno už v ocenění známky na 2100 Kč. (Zejména filatelistova netrpělivost v dokončování sbírky). I před tím, než filatelista dostal příležitost koupit známku za 500 Kč, měl potřebu známku koupit, nechtěl koupi odkládat a přesto ji za 2500 Kč nekoupil. Proč by se to mělo změnit tím, že ji mezitím koupil a výhodně prodal? Dovedu si ale představit, že podobná hysteréze by udělala z jeho rozhodnutí racionální volbu kvůli nákladům na transakci:

      Mít známku si cením na 2550 Kč, ale vyřizování věcí v obchodě mne bude stát námahu, kterou ocením na 200 Kč, takže operace "koupit si známku za 2500 Kč" mi vynese užitek 2350 Kč místo 2500 Kč, takže známku nekoupím. Když jsem známku koupil za 500 Kč (pětistovku dále neuvažuji, to je utopený náklad), volím mezi situací nechat si známku, což mi vynese 2550 Kč na mojí spokojenosti, nebo jít do obchodu a prodat ji za 2500 Kč, což by mi vyneslo jenom 2300 Kč na mojí spokojenosti. (Další námaha.) Ale myslím, že mnoho lidí by se rozhodlo známku neprodat i pokud bychom námahu spojenou s prodejem minimalizovali.

      Vymazat
  16. :-))
    Říkáš o sobě opravdu zajímavé věci - svými příspěvky. :-)) Kdyby měl člověk více času, bylo by to z psychologického hlediska docela zajímavé sledovat.
    Pro Tvoji informaci: typický sběratel uvažuje poněkud jinak, než Tvé "ekonomické já".

    Když jsem to četl, napadlo mne: Jak bys Ty osobně řešil toto:
    Koupil sis ne zrovna levné jídlo X a snědl ho 2/3. Cítil by ses plný a na další bys neměl chuť. Vyhodil bys zbytek, nebo ho dojedl? (Zanedbejme existenci variant "schovám jídlo na později", věnuji jídlo psovi" a podobných - situaci uměle zesložiťujících.)

    Honza

    OdpovědětVymazat