středa 12. prosince 2012

Determinismus a morální soudy

V úvodním článku po pauze se vrátím k tématu, o kterém jsem psal před více než dvěma lety, a tím je determinismus. K tématu mě inspiroval mejl, který jsem dostal od jistého čtenáře před zhruba měsícem (ano, tak dlouho může trvat najít si čas a odhodlání sepsat odpověď), ve kterém zazněl dotaz na slučitelnost determinismu a morálních soudů.

Morální argument proti determinismu je asi nejčastějším argumentem proti determinismu. (Možná ne mezi filosofy zabývajícími se kauzalitou, ale možná i tam.) „Determinismus je neslučitelný s pojmem viny. Pokud by platil determinismus, pak nemáme právo trestat zločince, protože cokoli zločinec udělá, je nevyhnutelným důsledkem přírodních zákonů — a je morálně nepřípustné trestat člověka za čin, který je nevyhnutelný.“ Lidské uvažování už je takové, že morální argumenty nesou na intuitivní úrovni větší váhu, než argumenty morálně neutrální. Navzdory tomu, nakolik jsou dobré fyzikální argumenty svědčící o tom, že přírodní zákony jsou deterministické, je málo těch, kteří zdánlivý spor vyřeší modifikací svého morálního přesvědčení: opuštěním přesvědčení, že je nepřípustné trestat za činy, ke kterým nebyla alternativa, nebo připuštěním, že možná skutečně nemáme právo trestat zločince. Je to téměř vždy premisa determinismu, na kterou se snese jádro pochybností. A pokud přece člověk přijme, že žije v deterministickém světě, zůstává často pachuť nevyřešené kognitivní disonance mezi fyzikálním modelem reality a morální intuicí. V tomto článku se pokusím tuto pachuť rozptýlit.

Jako prerekvizita se zdá nutná definice determinismu. Pro účely tohoto článku determinismem myslím přesvědčení, které se dá charakterizovat některou z následujících formulací (nemusí být nutně všechny navzájem slučitelné, článek by měl být kompatibilní s každou z nich):

  • Známe-li stav světa v jednom momentě, fyzikální zákony nám umožňují (v principu) předpovědět stav světa ve všech následujících časech. Čím přesnější je znalost výchozího stavu, tím přesnější je znalost pozdějších stavů; není žádná pevná mez přesnosti, kterou by nebylo možné překonat.
  • Přírodní zákony logicky předurčují podobu světa. Události, ke kterým došlo, jsou logicky nutné (za předpokladu platnosti daných zákonů) a není k nim logicky konsistentní alternativa.
  • Přírodní zákony a stav světa v minulosti logicky předurčují stav světa dnes. Hypotetická alternativa k dnešnímu stavu světa by vyžadovala změnu stavu světa ve všech předešlých okamžicích.
  • Neexistuje žádná výjimka z přírodních zákonů, která by se dala klasifikovat jako svobodná vůle. Duševní pochody každého člověka jsou stejně rigidním a jednoznačným důsledkem přírodních zákonů jako cokoli jiného; mozek je zcela běžný fyzikální systém. Existuje-li svobodná vůle, pak je (v principu) popsatelná pomocí standardní fyziky.

Druhá prerekvizita se omezí na upozornění: jelikož se nechci rozepisovat o případných možnostech, které se otevírají v případě, kdy přírodní zákony jsou pouze pravděpodobnostního charakteru (jako v případě kvantové mechaniky), omezím se ve své obhajobě oprávněnosti pojmu viny na předpoklad ryze deterministického světa, jehož fyzika umožňuje (v principu) předvídat budoucnost s absolutní přesností a jistotou. Je to proto, že se za prvé nedomnívám, že kvantové jevy hrají v rámci lidského rozhodování jakkoli důležitou roli, a za druhé, pokud argumenty níže fungují pro plně deterministický klasický svět, fungují i pro částečně deterministický a částečně náhodný kvantový svět.

Nejprve se podívejme na důvody, které máme pro trestání zločinců. Vezměmě třeba případ Spartakiádního vraha Straky. Většina z nás bude souhlasit, že byl potrestán správně; ale proč vlastně?

Na prvním místě mezi důvody můžeme uvést prostou morální intuici, která většině z nás říká, že Straka si svůj trest prostě zasloužil. Intuice nebývají příliš silným argumentačním základem, ale nejsou ani zcela bezcenné. Největší problém u intuitivního argumentu není pravděpodobně to, že je intuitivní (a tudíž neprůhledný pro další racionální zkoumání), ale že podobné morální odsudky bývají subjektivní a podléhají vlivu okolností se zločinem přímo nesouvisejících. I u tak kanonického zločinu, jakým spartakiádní vraždy jsou, se najde dost těch, kteří chápou pachatele spíš jako oběť svého chtíče, a nemyslí si tak, že by si zasloužil trest. Intuitivní argument tak můžeme označit za slabý. Přesto — jak dopadne střet tohoto důvodu pro trestání s vírou v determinismus? Zde mohu mluvit za sebe: ačkoli jsem o pravdivosti determinismu přesvšdčen drahnou dobu, některé činy mě stále naplňují rozhořčením a touhou vidět pachatele potrestaného. Je možné, že pro většinu deterministů to neplatí, a víra v determinismus v nich udusí intuitivní odsudek zločinu; přesto morálně intuitivní důvod pro trestání s determinismem zcela neslučitelný není [1,2].

Příbuzným důvodem pro trestání zločinců je dosažení satisfakce pro oběti jeho činů. Ačkoli pocit zadostiučinění není zřejmě nic jiného, než o odstavec výše diskutovaná intuitivní touha po potrestání pachatele, přesto se jedná o jiný argument: v prvním případě člověk potrestání zločinu prosazuje, protože sám cítí, že je to tak správně, v druhém jej prosazuje proto, že chce uspokojit morální intuice jiných, zejména obětí zločinu. I ten, kdo sám nad zločinem necítí žádné rozhořčení, se může přiklánět k trestu, aby uhasil rozhořčení jiných — ať už protože mu záleží na jejich spokojenosti, nebo protože se obává například odvetných násilností.

Přejděme teď k silnějším důvodům, které s morálními intuicemi nemají vůbec nic společného. Jedním z nich je odstrašení. Ačkoli Spartakiádní vrah své činy vykonal i přes hrozbu trestu, je celkem rozumné se domnívat, že celá řada potenciálních viníků zločiny nepáchá (nebo páchá v menší míře) z obav z trestu. Z historické zkušenosti je zřejmé, že efekt odstrašení nemůže zločin vymýtit zcela: ani brutální středověké tresty nezabránily krádežím a vraždám. Přesto jen málokdo pochybuje, že vědomí beztrestnosti omezuje zábrany, a že absence trestů by vedla ke zvýšení zločinnosti, i když je obtížné říct, v jaké míře. (Je dokonce možné, že plná absence trestání není situace, ve které se reálná společnost může stabilně nacházet.)

Dalším důvodem je izolace zločince a ochrana společnosti. Cítíme se bezpečněji, když víme, že Spartakiádní vrah nechodí mezi námi, a pravděpodobně jsme během jeho pobytu za katrem skutečně byli ve větším bezpečí, než kdyby trestu unikl. K tomu se přidává aspekt výchovy: věříme, že potrestaný zločinec si díky trestu uvědomí, že sešel na špatnou cestu, a trest zvyšuje šance, že se místo vyvrhele navrátí do společnosti řádný občan.

Všechny předchozí argumenty jsou plně použitelné v deterministickém světě. Bylo by absurdní na základě deterministického přesvědčení popírat, že potrestání zločince může utlumit vášně nespokojeného davu, nebo že zavřený (či popravený) vrah nemůže dále vraždit, nebo že si potenciální hříšníci čas od času svůj přečin ve fázi plánování nerozmyslí kvůli strachu z trestu. A i když existují dobré důvody se domnívat, že dnešní trestání dominantně založené na věznění svůj výchovný účel neplní a z pachatelů dělá spíš recidivisty než řádné občany, není to jistě pravda pro libovolný druh trestání — a už vůbec to není námitka jakkoli související s determinismem. Jediný způsob, jak by snad mohla víra v determinismus ohrozit uvedené argumenty, by mohlo být skrze přesvědčení, že v deterministickém světě jsou i činy zločinců předem determinované, a tak nemá cenu snažit se jim jakkoli zabránit, protože i výsledek snahy je předem určený podle neměnných zákonů přírody. Člověk spadnuvší do podobných hlubin fatalismu se ale pravděpodobně ani nebude pokoušet podobnou námitku vytáhnout, protože koneckonců i výsledky diskusí (a to, zda či nikoli bude naše společnost nadále zločince trestat) jsou předem determinovány; nebudu proto tuto hypotetickou námitku nadále rozebírat, doufaje, že její nesmyslnost je dostatečně zřejmá.

Mělo by tedy být přinejmenším jasné, že i když věřím, že přírodní zákony jednoznačně určují běh světa, stále mám důvody podporovat takový stav věcí, že po zločinu následuje trest. I kdybych si nechal determinismem podminovat svou schopnost morálně odsuzovat určité druhy jednání, pořád budu podporovat věznění či popravování nebezpečných vrahů; možná nemám morální právo požadovat jejich trest, ale mám-li volit mezi absencí abstraktního práva a nožem v zádech, jsem pro první možnost. Přesto uznávám, že tento závěr není příliš uspokojivý, a tak se pokusím v si závěru obhájit i to morální právo.

Přesvědčení o neslučitelnosti determinismu a viny (která je podkladem pro morální obhajitelnost trestu) vyvěrá ze zvyklosti nepřipisovat lidem vinu za věci, které nemohli ovlivnit, za činy, ke kterým neexistovala alternativa. Pokud přírodní zákony jednoznačně určují budoucí běh světa, pokračuje úvaha, žádný člověk, i kdyby sebevíce chtěl, nemůže zvrátit předurčenou budoucnost, neb neexistuje možnost protivit se přírodním zákonům, a proto je nesmyslné připisovat vinu jakémukoli člověku, jenž je pouhým otrokem přírodních zákonů.

Zkusme se ale podívat na vinu jinak, praktickým pohledem. Jistě existují důvody, proč na určité lidi svalujeme vinu, zatímco na jiné nikoli. Při bližším pohledu na lidský instinkt vedoucí k obviňování je vidět, že vinu klademe zpravidla těm, kteří se systematicky chovají způsobem, který nás poškozuje. Nebo, ještě výstižněji řečeno, vinu připisujeme v situacích svědčících o tom, že viník má určité povahové rysy, které jej vedou k závadnému chování. Neklademe vinu člověku, který zabije v sebeobraně — takový člověk není ničím nebezpečný lidem, kteří ho neohrožují na životě. Většina z nás neklade vinu tomu, kdo ukradne jídlo, když umírá hladem (v situaci, do které se dostal cizím přičiněním) — aby takový člověk nekradl, stačí ho vysvobodit z tíživé situace, není nutné ho trestat. Vinu naopak klademe tam, kde čin vychází z povahy pachatele, který se jej dopouští v situacích, ve kterých by se většina ostatních lidí chovala zákonně a mravně. (Dá se celkem věrohodně spekulovat o tom, že rozhořčení nad spáchaným zločinem představovalo během evoluce člověka selekční výhodu: jedná se o emoci pomáhající člověku mimo jiné najít odvahu a odhodlání k razantní obraně sebe a svých příbuzných proti agresi nebezpečných soukmenovců. Jít do konfliktu s jiným člověkem je nebezpečné, ale je-li to člověk, který sám vyhledává konflikt a chce mě poškodit, je pro mě výhodnější sám si vybrat moment střetu a snažit se přitom získat podporu zbytku společenství, ve kterém žiji.)

Intuice říkající, že není možné vinit člověka za to, k čemu byl přinucen, tak má dobré důvody. Výše vyjmenovaná ospravedlnění pro trestání zločinů — ochrana společnosti před zločinci, odstrašení potenciálních zločinců a jejich převýchova — nedávají smysl v případě, že „zločin“ byl spáchán z donucení, protože v takovém případě onen „zločin“ nepředstavuje důvod se domnívat, že „pachatel“ je skutečně nebezpečný. Teprve tehdy, je-li zločin důsledkem povahových rysů pachatele, má smysl snažit se jej izolovat, převychovat nebo zastrašit.

Podíváme-li se na situaci popsaným pohledem, deterministické přírodní zákony, ač v určitém smyslu předurčují jednání člověka, nepředstavují externí, na pachateli nezávislou, příčinu jím spáchaných činů. Deterministické zákony skrze osobu pachatele způsobují zločin, a tak je zcela smysluplné se zločinu taktéž skrze osobu pachatele bránit. Vina je vlastností duševních procesů v mozku pachatele — jsou-li tyto procesy příčinou sociálně patologických činů (a není-li tedy příčinou nějaká zevní okolnost, jako že pachatele někdo jiný s pistolí v ruce k činu donutil), pak připisujeme vinu. To, že se jedná o procesy deterministické, není naprosto překážkou, ba naopak: kdyby se jednalo o procesy náhodné a nepředvídatelné, spáchaný zločin by nebyl důvodem pro přesvědčení, že pachatel se bude podobně chovat i v budoucnu, a o řadu praktických důvodů pro trestání bychom přišli.

Poznámky:

1. Upozorňuji, že mluvím o intuitivním pocitu, že si pachatel trest zaslouží, nikoli o vědomé racionální úvaze. Je pravděpodobné, že mnoho deterministů dojde racionální úvahou k závěru, že morální zaslouženost trestu je nekoherentní idea, a přesto cítí podvědomou satisfakci, je-li pachatel potrestán. Úvahu, nakolik je takový stav oprávněným důvodem pro trestání pachatelů ponechám stranou.

2. Ačkoli tradičně lidé problém s odsuzováním určitých činů jen proto, že vyvolávají instinktivní odpor, nemívali, v moderní době často narážíme na konsekvencialistický ideál, že pokud trest nepovede k pozitivním důsledkům (například těm diskutovaným v další části článku), nemá na něj společnost právo; nikdo by neměl být trestán jen proto, že si to „zaslouží“. Zajímavou úvahou pro zastánce tohoto názoru by mohla být zrcadlová situace: pokud by člověk neměl být trestán jen proto, že si to za své zlé činy zaslouží, nemělo by potom platit i naopak, že člověk by neměl být odměňován jen proto, že si to za své dobré činy zaslouží? Měli bychom odměňovat jen v situacích, kdy odměna zvýši pravděpodobnost, že její příjemce bude konat dobro i nadále?

35 komentářů:

  1. Super, už jsem se bál, že tenhle blog zanikl a autor se vypařil neznámo kam! :)

    „Člověk spadnuvší do podobných hlubin fatalismu“

    No jo, ale jak do něj nespadnout? Přijde mi, že tak nějak dokonce vyplývá z těch úvodních 4 bodů…

    OdpovědětVymazat
  2. Vaše definice determinismu se mi zdá trochu omezená (mj. příliš kondicionální a endurantistická), ale to je na delší diskusi. V zásadě s ní problém nemám.
    A ostatně celkem ani s celým textem. Měl bych jen několik poznámek, řekněme korekcí.
    Jednak si myslím, že trochu slučujete převýchovu pachatele s jeho odstrašením od dalších činů obdobného druhu. Za převýchovu bych považoval spíše vnitřní změnu, kdežto kalkulování pachatele propuštěného po odpykání trestu s trestem (a zejména prožitou zkušeností trestu) za případný další čin obdobného druhu bych spíš řadil pod odstrašení - odstrašení bych tedy rozdělil na odstrašení jiných potenciálních pachatelů a odstrašení daného pachatele před činem obdobného druhu. Ale to je celkem detail.
    Větší výhrady mám k vaší intuici netrestat člověka za věci, k nimž byl přinucen. Pokud nějaký člověk pod namířenou pistolí stiskne knoflík, který jadernou bombou zničí nějaké obydlené město, pak nejen že to většina lidí bude vnímat jako jeho morální vinu, ale postihne jej za to pravděpodobně i většina současných právních systémů - a to v situaci, kdy by jeho nezmáčknutí toho knoflíku nezměnilo výsledek (tj. knoflík by zmáčkl třeba držitel té pistole). Navíc tento případ lze odstupňovat: pokud držitel pistole nemůže zmáčknout onen knoflík, protože je třeba za silnou drátěnou zdí, může ale zastřelit člověka uvnitř, pokud ten knoflík nezmáčne, morální vina člověka uvnitř a jeho trestní postih by se zřejmě ještě zvýšily.
    Tohle jsou dost hypotetické případy, ovšem případ, kdy někdo argumentuje tím, že byl donucen pohrůžkou smrti k nějakému trestnému činu, jsou dost časté a soudy takto argumentující lidi určitě nevyviňují (i když jim to mohou připsat jako polehčující okolnost). Lze to trochu srovnat s vojenskou službou.
    Jediný případ, kdy by byl člověk z vnějšího pohledu lidí vyviněn morálně a určitě i právně, jsou případy fyzického donucení, např. fyzického ochromení například s výbojem do jeho prstu, který by stiskl automaticky ten knoflík (například z romaru nějakého mimořádně sadistického teroristy). V tomto případě by byl zvnějšku morálně a právně vyviněn zcela, ale velmi pochybuji, že by byl schopen se vyvinit sám - k tomu by bylo asi potřeba dost důkladné psychoterapie, a myslím, že mnoho lidí by v takové situaci dříve nebo později spáchalo sebevraždu, protože by ten pocit viny neunesli.

    Odlišil bych determinismus od fatalismu. Determinismus je stav, kdy ze vstupu A je výstup C a ze vstupu B výstup D. Fatalismus je stav, kdy ze vstupu A je výstup C a ze vstupu B taky výstup C, kdy tedy změna jednání nemá vliv na výsledek - aspoň tak byl fatalismus tradičně chápán. Fatalismus se navíc týká jen faktického výsledku - fatalista může klidně připouštět (a někteří fatalisté to také připouštějí), že existuje svobodná vůle a že se rozhodujeme svobodně - tvrdí ale, že ať se rozhodneme jakkoliv, neovlivní to výsledek (náš osud - fatum).

    Poslední poznámku mám k vaší poznámce 2: Ano, zřejmě měli. Myslím ale, že prakticky tomu tak stejně je: nedostatek pozitivní zpětné vazby na činy v průměru určitě motivaci jednak tak i nadále snižuje.

    OdpovědětVymazat
  3. a) Z jaké části textu soudíte, že směšuji odstrašení a převýchovu? Jediná věta věnující se výchově je záměrně formulována tak vágně, jak to jen jde: "věříme, že potrestaný zločinec si díky trestu uvědomí, že sešel na špatnou cestu, a trest zvyšuje šance, že se místo vyvrhele navrátí do společnosti řádný občan". Nijak to nepředjímá, jaký typ duševní změny se v potrestaném stane.

    b) Extrémní příklady jsou dobré pro reductio ad absurdum kategorických definic / tvrzení, nicméně cílem tohoto článku není přesně a absolutně vymezovat pojmy viny a donucení. Takže samozřejmě, ten, kdo pro záchranu vlastního života (nebo dokonce kariéry) zabije milión dalších, nese vinu a zaslouží trest. Ten, kdo pro záchranu vlastního života způsobí škodu 5000 Kč, vinu v mých očích nenese. Mezi tím je spousta stupňů šedi - není důvod, proč by morální soudy měly být binární.

    A když už jsem u toho, otevřeně říkám, že pokud budu mít na výběr mezi vlastní smrtí a smrtí cizího člověka (a nebudu vidět jinou realistickou cestu ven), tak zvolím smrt toho druhého, a za vraha se v takovém případě považovat nebudu.

    To, že soudy nevyviňují pachatele hájící se tím, že spáchali svůj čin pod pohrůžkou smrti, má další aspekty. 1. Mluví pachatel pravdu? Zločinci před soudem lžou a existence a vážná míněnost podobné pohrůžky jsou věci, které jsou velmi obtížně dokazatelné. 2. Když už skutečně v případě odmítnutí spáchat čin pachateli hrozí smrt, zpravidla to je případ členů zločineckých organizací, kteří předtím, ať už výslovně nebo implicitně, slíbili věrnost svému kápovi. Pachatel se tak do situace nedostal zcela nezaviněně. 3. Podobné pohrůžky nejsou vždy ve formě namířené pistole; je to spíš "když do týdne nepřineseš dvě stě tisíc, skončíš na dně přehrady". Z takové situace je vždycky v principu možné se dostat obrácením se na policii, takže se nedá mluvit o bezpodmínečném přinucení.

    OdpovědětVymazat
  4. a) Pod slovy "špatná cesta" a "řádný občan" mi naskakují nějaké morální obsahy spjaté s přesvědčením dotyčného - ale pokud to myslíte čistě technicky, tak OK.
    b) Vnímám to podobně, že záleží na daném činu, jeho míře. Ale k té situaci 1-1: v etické literatuře se občas uvádí příklad z varšavského ghetta za 2. světové války. Nějaký gestapák nutil na nějakém mostě jednoho židovského muže, ať shodí dolů židovského chlapce (a tak ho zabije), jinak že je zastřelí oba. Ten muž to udělal, ale později z pocitu viny spáchal sebevraždu. Utilitaristicky by pžitom v tomto případě neměl žádnou vinu nést. Myslím, že pocit viny je určitá funkce: daná vztahem mezi negativitou daného dění pro mě samotného a mezi mým podílem na daném dění.
    Tohle celé je samozřejmě posouzení z hlediska sociální etiky. Z hlediska individuální etiky záleží na tom, nakolik je tato sociální etika součástí něčí přirozenosti - existují určitě lidé, kteří se necítí jako vrazi a nepovažují se za ně, ani když zmasakrují miliony (pak je jen otázka, zda si jen něco nenamlouvají a zda opravdu nejsou sociálněetické hodnoty součástí jejich přirozenosti).
    Ad pohrůžka smrti: jasně, tohle všechno tam hraje roli. Ano, pohrůžka obvykle není úplně přímá, pravděpodobnost jejího splnění je různá (obvykle bývá pohrůžka zabitím spojena právě i s varováním, aby dotyčný nechodil na policii).
    Ad 2: Tohle je případ, který dost souvisí s případem z ghetta, který jsem uváděl. Při vstupu do mafie či mezi dětské žoldáky často musí nováček projít rituálem, při kterém musí někoho zabít, často pod pohrůžkou, že pokud to neudělá, bude sám zabit - třeba přímo na místě, před napřaženou zbraní. U mafie lze ještě říci jednak to, že je vstup aspoň částečně dobrovolný, jednak to, že toto "namočení" má právní charakter - tj. že dotyčnému pak hrozí trest za vraždu. U dětských žoldáků ale ani jedno z toho neplatí: verbování je násilné a trest za vražbu extrémně nepravděpodobný. "Namočení" zde má vést k tomu, aby se snahou uniknout z nesnesitelnosti viny dané dítě "přepólovalo" na žoldáka, změnilo svou osobnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jsem si vzpomněl na jiný příklad z podobného ranku, ale známější: Sofiinu volbu (z knihy W. Styrona a ještě známějšího filmu s M. Streepovou). V té postaví esesák před ženu dilema, které ze svých dvou dětí pošle do plynu - když se nerozhodne, půjdou tam obě. Rozhodnout se lze ano nebo ne, obě rozhodnutí jsou špatné, je některé z nich lepší? Zdálo by se - utilitaristicky - že lepší rozhodnutí je vybrat (třeba pseudonáhodně, mincí apod.) jedno dítě, a že veškerá vina je stejně na esesákovi. Ale takhle to lidi nevnímají, vnímají to tak, že se podíleli na poslání vlastního dítěte do plynu. Druhá volba je odmítnout volit a nechat tak jít do plynu obě děti. Sníží se tak míra osobního podílu na zlu, minimalizuje se, ale zároveň se zvýší už tak hodně silné negativní důsledky dané situace, tedy nakonec i té vlastní volby (volby nevolit, nepodílet se či přesněji se podílet tak málo, jak je to jen možné). Někdo může tohle dilema vidět jako spor utilitaristy s deontologem, tedy jako filozofický či ideologický - a daný třeba náhodnými vlivy, které člověka formovaly v ideové rovině (kantoři na škole, knihy, které četl apod.). Já si ale myslím, že ten rozdíl je nakonec dán ustavením psychiky daného člověka vůbec - tj. jak moc se na jeho etickém rozhodování podílá negativita situace jako taková a jak moc se na něm podílí jeho vlastní podíl na dané situaci. I když je to vždy součin, komponenty toho součinu mají u různých lidí různou váhu. nepochybné se mi ovšem zdá, že ten součin bude vždy nenulový (za předpokladu, že jsme se narodili, a že nám něco - cokoliv, a třeba jen nepatrně - ve světě vadí) a nikdy nebude absolutní, nikdy nedosáhne metafyzicky plné odpovědnosti, jakou má třeba v kokncepci svobody vůle (protože odpovědnost tohoto typu podle myslím dobře zdůvodněných deterministických předpokladů prostě neexistuje).

      Vymazat
  5. Dobrý den,

    musím říci, že už delší dobou s radostí čtu Vaši Kvantovou koroptev. Jsem filozof, a mnoho nového jsem se tam od Vás dozvěděl...líbí se mi styl Vašeho myšlení, který je přesný a snad podobný mému...zamýšlel jsem se teď nad časem a velmi bych stál o Váš názor na toto téma, tedy připojuji, bohužel jsem to vše psal velkým písmem a neumím to změnit, tak to posílám takto:-) Je možné, že tam někde dělám chyby, těším se na případné korekce.

    Nikde nemohu najít Vaši e-mailovou adresu, zkoušel jsem tu na UJF, ale zřejmě nefunguje...

    Antonín Dolák

    viz text:



    HAWKING SI MYSLÍ, ŽE NA POČÁTKU ČAS NEBYL, ŽE BYL ZDEFORMOVANÝ DO DALŠÍ - ČTVRTÉ - PROSTOROVÉ DIMENZE, KVANTOVOU FLUKTUACÍ Z VAKUA (TEDY NÍZKOENERGETICKÉHO PROSTŘEDÍ, V NĚMŽ SE NEUSTÁLE VYNOŘUJÍ PÁRY VIRTUÁLNÍCH ČÁSTIC, TEDY "ČÁSTICE-ANTIČÁSTICE" A ANIHILUJÍ SPOLU PŘI VÝBUCHU ENERGIE) SE VYNOŘIL...

    NELZE SI TO PŘEDSTAVIT, LZE TO POČÍTAT, ALE JE TO JEN MATEMATICKÝ MODEL..

    MĚ SE ZATÍM ZDÁ, ŽE ČAS PROSTĚ NEEXISTUJE, ŽE BYCHOM SE TOHOTO POJMU MĚLI VZDÁT - TAK SE VYHNEME PARADOXŮM CESTOVÁNÍ ČASEM...JISTĚ, VESMÍR SE MĚNÍ, ALE ZMĚNU BYCHOM MĚLI DEFINOVAT JINAK, NEŽ SKRZE ČAS - KDYŽ JI DEFINUJEME ČASOVĚ, MŮŽE SE NÁM ZDÁT, ŽE JE TU COSI (ČAS, ZDE MINULOST), KAM SE MINULÉ ZMĚNY UKLÁDAJÍ, KDE NĚJAK JSOU A JE TEDY MOŽNÉ SE K NIM NĚJAK ZNOVU DOSTAT...PŘITOM POHLED BEZ ČASU BY NÁM UMOŽNIL CHÁPAT MINULOST JAKO NĚCO, CO BYLO, ALE UŽ NIKDY NEBUDE...EINSTEIN V OBECNÉ TEORII RELATIVITY UČINIL ČASOVOU DIMENZI ZAMĚNITELNOU S TĚMI PROSTOROVÝMI, (PŘES BERGSONŮV ODPOR, KTERÝ CHTĚL ZACHOVAT PROŽITKOVÝ ČAS ODLIŠITELNÝ OD KVANTIFIKOVATELNÉHO), ODTUD TAKÉ HAWKINGŮV MATEMATICKÝ MODEL...JENOMŽE SNAD JE MOŽNÉ CHÁPAT REALITU I JINAK NEŽ SKRZE POJMY "ČAS" A "PROSTOR" NEBO "ČASOPROSTOR", TÍM BY ZMIZEL I EINSTEINŮV (RŮZNĚ ZDEFORMOVATELNÝ) ČASOPROSTOR...NEWTON CHÁPAL GRAVITACI JAKO SÍLU, EINSTEIN JAKO ZAKŘIVENÍ ČASOPROSTORU, SNAD BY JI ŠLO CHÁPAT JEŠTĚ JINAK...PROBLÉM PRO EINSTEINA BYLO UŽ TO, ŽE NEWTONOVSKÁ MECHANIKA - KTERÉ JE POKRAČOVATELEM, BYŤ I OPRAVITELEM - CHÁPALA RYCHLOST, ZRYCHLENÍ, SETRVAČNOST, RYCHLOST SVĚTLA SKRZE ČAS A PROSTOR - JENOMŽE EINSTEIN SE POJMU A ČASU NEZBAVIL, JEN JE SPOJIL DOHROMADY, TŘEBA BY BYLO DOBRÉ SE JICH ZBAVIT...JAK JINAK VŠAK DEFINOVAT ZMĚNU A POHYB? JE ČAS MÍROU POHYBU NEBO JE POHYB MÍROU ČASU? EINSTEIN VE SPECIÁLNÍ TEORII RELATIVITY VLASTNĚ OD PRVNÍHO POHLEDU (NEWTONOVSKÝ ABSOLUTNÍ ČAS JAKOŽTO MÍRA POHYBU) PŘEŠEL K DRUHÉMU (POHYB JAKOŽTO MÍRA ČASU), ČÍMŽ ČAS ZRELATIVIZOVAL...ANO, ZRELATIVIZOVAL, ALE NĚJAK ZACHOVAL!...DÁLE, V OBECNÉ TEORII RELATIVITY PŘIŠEL S ABSOLUTNÍM - TEDY NERELATIVNÍM - ČASOPROSTOREM...TEDY SE ABSOLUTNÍ ČAS VRÁTIL NA SCÉNU, BYŤ MODIFIKOVANĚ, JAKOŽTO ZÁVISLÝ NA PROSTORU A NAOPAK, ALE JAKOŽTO REÁLNÁ ENTITA...

    POHYB JE KONKRÉTNĚJŠÍM PŘÍPADEM ZMĚNY, TEDY SE OPĚT MŮŽEME PTÁT: LZE ZMĚNU DEFINOVAT BEZ ČASU? ALE JE TU VŮBEC PROBLÉM? NECHÁPOU FYZIKOVÉ ČAS NAPROSTO EMPIRICKY JENOM JAKO NÁSLEDNOST ZMĚNĚNÝCH STAVŮ? KTERÁ SE V ZÁVISLOSTI NA PROSTORU A ENERGII ZRYCHLUJE A ZPOMALUJE?..A PAK SE JEN PTAJÍ, ZDA TUTO NÁSLEDNOST NELZE OTOČIT (CESTY DO MINULOSTI)...TAKŽE JSME U PROBLÉMU "ŠIPKY ČASU"...PRO NI MAJÍ ZATÍM JEN TERMODYNAMICKÉ VYSVĚTLENÍ, TEDY NÁRŮST ENTROPIE...ALE TO JE TROCHU MÁLO, OBZVLÁŠTĚ KDYŽ NA NAŠÍ ZEMI ENTROPIE SPÍŠE KLESÁ (COŽ SAMOZŘEJMĚ ZVYŠUJE ENTROPII OKOLÍ)...KDYŽ NA NAŠÍ ZEMI ENTROPIE SPÍŠE KLESÁ, ZATÍMCO VŠUDE JINDE SPÍŠE ROSTE, ZNAMENÁ TO, ŽE VNÍMÁME ČAS NAOPAK NEŽ ZBYTEK VESMÍRU?...KDYBY VŠAK NA NAŠÍ PLANETĚ ENTROPIE JEN KLESALA, TĚŽKO BYCHOM TU ODVODILI DRUHÝ TERMODYNAMICKÝ ZÁKON...NA TO VŠAK LZE NAMÍTNOUT, ŽE BY TO ŠLO, JELIKOŽ JSME POZOROVALI IZOLOVANÝ SYSTÉM, KDE ENTROPIE SKUTEČNĚ ROSTLA, MNOHO DĚJŮ NA PLANETĚ MÁ VŠAK OPAČNÝ EFEKT: JISTĚ, I ZDE NA ZEMI SE VAJÍČKA ROZBÍJEJÍ A NIKOLIV "SBÍJEJÍ", ALE DÍKY TOMU, ŽE ČERPÁME ENERGII Z VNĚJŠKU, MŮŽEME POZOROVAT NÁRŮST KOMPLEXITY, TEDY INFORMACE, TEDY OPAKU ENTROPIE...TEDY ZNOVU: NEMŮŽEME POZOROVAT TOK ČASU OPAČNÝ NEŽ JE VE ZBYTKU VESMÍRU?

    OdpovědětVymazat
  6. druhá část mého příspěvku:

    ŘEKL JSEM, ŽE ČAS V OTR V ZÁVISLOSTI NA PROSTORU A ENERGII/HMOTĚ ZRYCHLUJE ČI ZPOMALUJE (TYPICKÉ ZPOMALENÍ V BLÍZKOSTI ČERNÉ DÍRY)..JENŽE ZPOMALUJE ČI ZRYCHLUJE VZHLEDEM K ČEMU?...KDYŽ JSOU ČAS A PROSTOR V SYSTÉMU ABSOLUTNÍHO ČASOPROSTORU VZÁJEMNĚ ZAMĚNITELNÉ, LZE TO ASI SPOČÍTAT..ALE JAK? TAK, ŽE SI SYSTÉM PROSTOROČASU OBSAHUJÍCÍ HMOTU/ENERGII (ČI LÉPE SYSTÉM ČASOPROSTOROVÉ HMOTY/ENERGIE) ROZDĚLÍME NA SEKTORY A BUDEME RYCHLOST JEJICH ZMĚN POROVNÁVAT MEZI NIMI NAVZÁJEM?


    DÁLE, TO, ŽE FYZIKA NEUMÍ POJMOUT ZMĚNU JINAK, NEŽ SKRZE ENTROPII, NEZNAMENÁ, ŽE ZMĚNA NENÍ NĚČÍM JINÝM...ZMĚNA JE DLE MÉHO SOUDU ZEJMÉNA PROPOJENA S KAUZALITOU: MINULÉ - A NIKOLIV BUDOUCÍ! - VYVOLÁVÁ PŘÍTOMNÉ...KDYŽ OTOČÍME ŠIPKU ČASU, MŮŽEME OTOČIT I KAUZALITU? MŮŽE NĚKDY ÚČINEK PŘEDCHÁZET SVOJI PŘÍČINU, I KDYBY V NĚJAKÉM VESMÍRU ENTROPIE SPÍŠE NEBO ZCELA KLESALA?...VIDÍME, ŽE V DĚJÍCH TADY NA ZEMI, V NICHŽ ENTROPIE NEROSTE, ALE NAOPAK KLESÁ, K OTOČENÍ KAUZÁLNÍ ŠIPKY NEDOŠLO...

    A CO KVANTOVÁ MECHANIKA, A JEJÍ (WHEELERŮV) POKUS S ODLOŽENOU VOLBOU? NEDOŠLO SNAD TAM K OTOČENÍ KAUZÁLNÍ ŠIPKY ČASU? ZATÍM SE DOMNÍVÁM, ŽE BY EXPERIMENT ŠEL INTERPRETOVAT I BEZ TOHOTO PŘEDPOKLADU (TEDY SE ZACHOVÁNÍM OBVYKLÉ KAUZALITY): TÍM, ŽE JSME MIKROČÁSTICI DETEKOVALI MEZI ŠTĚRBINOU A STÍNÍTKEM (KAM BY DOPADLA), TEDY TĚSNĚ PŘED TÍM, NEŽ JE ČÁSTICE DETEKOVÁNA NA STÍNÍTKU, JSME NEOVLIVNILI JEJÍ MINULOST, ALE JEDNODUŠE UŽ TO, ŽE JÍ - AŤ UŽ KDEKOLIV V DRÁZE OD JEJÍHO ZDROJE AŽ DO MÍSTA DOPADU NA STÍNÍTKU - DETEKUJEME, Z NÍ AUTOMATICKY DĚLÁ ČÁSTICI, PROTOŽE NAŠE DETEKOVÁNÍ (INTERAKCE S NÍ) JI ZAFIXUJE, TAKŽE "ZTUHNE" DO PODOBY ČÁSTICE...

    NEJDE TEDY - PODLE MÉHO SOUDU - V DISKUZÍCH O ŠIPCE ČASU O TO, ZDA BUDE ENTROPIE RŮST ČI KLESAT, ALE SPÍŠE O TO, ZDA PŘÍČINA UDÁLOSTI VŽDY MUSÍ BÝT PŘED A NIKOLIV PO UDÁLOSTI SAMÉ...POKUD JE KAUZÁLNÍ ŠIPKA ČASU NEPORUŠITELNÁ, NEŠLO BY CESTOVAT DO MINULOSTI V TOM SMYSLU, ŽE BYCHOM NAŠLI PŘÍČINY DNEŠNÍHO STAVU SVĚTA, PROTOŽE TY UŽ NUTNĚ NEEXISTUJÍ...JENOMŽE, ZATÍM SE NENAŠEL FYZIKÁLNÍ RYS SVĚTA, KTERÝ BY TUTO KAUZÁLNÍ ŠIPKU ČASU ZTĚLESŇOVAL (TO VŠAK NEZNAMENÁ, ŽE ŽÁDNÝ NENÍ)..NAŠE INTUICE PRO KAUZÁLNÍ ŠIPKU ČASU MŮŽE BÝT JISTĚ KLAMNÁ, ALE ZDÁ SE, ŽE VÝSLEDEK TU NEMŮŽE BÝT DŘÍV NEŽ TO, CO HO VYVOLALO - UŽ JSME SI ZVYKLI, ŽE V KVANTOVÉ FYZICE TU MOŽNÁ MŮŽE BÝT EFEKT BEZ PŘÍČINY, ALE TOTO UŽ JE TROCHU MOC...COŽ VŠAK NEZNAMENÁ, ŽE TO NENÍ JEN DALŠÍ ARGUMENT Z NEDOSTATKU PŘEDSTAVIVOSTI...

    OdpovědětVymazat
  7. Díky, Hynku, že jste se vrátil k psaní blogu a díky za zajímavý článek. Zejména argument, že naši intuici, že lidé, kteří neměli v dané věci možnost volby nenesou morální vinu je třeba zobecnit; že v některých případech to svědčí o jejich (společenské) nebezpečnosti a v jiném ne a tyto případy bychom měli rozlišovat, se mi hodně líbí.

    OdpovědětVymazat
  8. ad Jan Olšina: hm, ale to se přece reálně už dávno rozlišuje: proto jsou (nebo by aspoň měli být) maniaci v blázincích, a ne ve vězeních.

    OdpovědětVymazat
  9. ad Jan Olšina: hm, ale to se přece reálně už dávno rozlišuje: proto jsou (nebo by aspoň měli být) maniaci v blázincích, a ne ve vězeních.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Maniak ale může být stejně nebezpečný jako zločinec, a přesto maniak skončí v blázinci a zločinec v base.

    @A.Dolák: V ÚJF již nepracuji, mejl tedy nefunguje.

    Ad šipka času: už jsem k tomuto tématu něco psal, nevím, jestli jste to četl [odkaz]. Ve stručnosti, mikroskopické zákony jsou symetrické vůči otočení šipky času (i bez relativity) a budoucnost od minulosti neodliší. Zbývá termodynamika. Kauzalita totiž také moc nepomáhá, protože je docela problém nadefinovat, co vlastně znamená "příčina", aniž by definice výslovně či implicitně předurčovala šipku času. (Jako například když říkáte, že příčina události musí být v její minulosti. Pokud nemáte šipku času, nevíte, kde je minulost, a tudíž nepoznáte příčinu od následku.)

    OdpovědětVymazat
  12. ad Hynek: to jsem ale psal, ne? Respektive psal jsem, že by to tak být mělo, fakticky je to často jinak - hlavně kvůli chybám při fungování systému, ale prolínání těch dvou rovin je i v systému samotném: existuje například něco, čemu se tuším říká detenční (nebo retenční?) vazba, která kombinuje trest s psychiatrickou léčbou. Hranice je často dost nejasná. Lze stíhat psychistry, kteří by propustili masového vraha po léčbě jako vyléčeného a on by "recidivoval"? Možnost recidivy přece nemůže vyloučit prakticky žádná lékařská diagnóza. A lze člověka "odsoudit" k doživotnímu pobytu v blázinci bez možnosti propuštění, když smyslem existence blázince není trest, ale léčba? Může člověka za "nevyléčitelného psychopata" prohlásit soud - či vůbec někdo?

    OdpovědětVymazat
  13. ad A. Dolák: Čas se v newtonovské fyzice (NF) a v Obecné relativitě (OTR) vyskytuje jako významný parametr v rovnicích. V relativitě má charakter rozměru časoprostoru. Obojí je ale specifikem těchto modelů. Dovedu si klidně představit modely, kde se svět chová jako celulární automat a čas je jenom série jeho stavů, které spolu nějakým způsobem souvisí, nebo modely, které místo času používají úplně jiné matematické objekty. Nicméně je empirický fakt, že OTR i NF vystihují na našich škálách svět velmi dobře, takže ať by bylo "fundamentálnější vysvětlení času" jakékoliv, tak bude muset nějakým způsobem reprodukovat na našich škálách OTR a NF. Takže bych nemluvil o odstranění času, spíše o jeho hlubším pochopení.

    Není mi jasné, co rozumíte tím "vzdát se pojmu čas". Čas je podle mého vlastností zatím asi všech našich dobrých modelů pro popis světa - ať už jde o hrubou lidskou intuici, kterou máme "zadrátovanou" v hlavě od narození, nebo o fyzikální teorie jako NF, OTR nebo o kvantovou mechaniku. Řekl bych, že pokud má být diskuse seriózní a slučitelná s empirickou vědou, bude se opírat o některý z těchto modelů. Naopak spekulace o tom, čím by se měl čas nahradit na fundamentálnější úrovni nahradit jsou jenom spekulacemi, dokud se nepodloží nějakými fyzikálními důvody nebo modelem, který lze empiricky testovat.

    Co se týká šipky času, souhlasím, že růst entropie není jediný fyzikální ukazatel. Jsou tu i jiné fyzikální "šipky času", třeba směr času, do kterého se šíří elektromagnetické vlny elektronu, když jím zatřepeme (tj. zda používáme advancovanou nebo retardovanou Greenovu funkci). Podle mikroskopických zákonů fyziky by totiž klidně mohl kmitající elektron vyzařovat nejen do budoucnosti, ale i do minulosti, ale nedělá to. Jinou fyzikální šipku času představuje kolaps vlnové funkce, který probíhá také jednosměrně. I když entropie někde lokálně klesá, tyto dvě šipky pořád míří do původní budoucnosti, neobrátí se jen proto, že tam entropie klesá. Jak byste se dočetl ve výborné knize Dietra Zeha: The Physical Basis of the Direction of Time, obě tyto šipky času lze také vysvětlit pomocí termodynamiky: To, že elektron vyzařuje jen směrem do budoucnosti lze vysvětlit tím, že ve vesmíru v minulosti někdy bylo všude médium neprůhledné pro elektromagnetické záření s dobře definovaným směrem růstu entropie (entropickou šipkou času). Což je něco, co dnešní kosmologické modely předpokládají. Šipku času kolapsu vlnové funkce zase můžeme vysvětlit tím, že vlnová funkce vesmíru byla na začátku v dobrém přiblížení daná součinem dílčích vlnových funkcí, což je pravděpodobně také docela přirozený důsledek inflační teorie.

    Souhlasím s Hynkem Bílou, že příčiny a následky není obecně jak dobře odlišit, takže definovat směr času podle nich by byla vlastně definice kruhem.

    OdpovědětVymazat
  14. ad diskuse o čase a J. Olšina: filozoficky by zde byla namístě diskuse o perdurantismu a eternalismu (viz. třeba Stanfordská encyklopedie filozofie). Čistě metafyzicky je příčina od následku odlišována závislostí, ne časem (ten je jen speciálním případem závislosti): tj. metafyzická kauzalita není primárně časová (například uskutečnění závisí na možnosti ne proto, že mu možnost časově předchází). Fyzikálně by mě zajímalo, jak se díváte třeba na poslední pokusy s kvantovým provazováním částic do minulosti nebo na Wheelerův experiment s odloženou volbou, který A. Dolák zmiňuje (v nějaké diskusi na těchto stránkách jsem ho už myslím zmínil taky), prakticky provedený Carrolem Alleym počátkem 80. let na Marylandské univerzitě, jak o tom píše třeba Paul Davies nebo (ne tak podrobně) Hawking s Mlodinowem v Grand Designu.

    OdpovědětVymazat
  15. Mám určité sympatie k eternalismu i k perdarantismu, ovšem naše vědomí má časový charakter, takže je s tím nutné se nějak popasovat. Pro mě jakožto deterministu je eternalistická či perdurantistická povaha času nutná jen v případě, že bychom jinak neuměli deterministicky vysvětlit kvantové jevy: pokud bychom je totiž nevysvětlovali nutností (nemožností jiných uspořádání než právě toho, ke kterému v dané oblasti časoprostoru dojde), ale museli k tomu použít nějakou koncepci multiverza (štěpení vesmírů podle Everetta nebo jejich paralelní existencí), tak bychom kvůli zachování principu identity potřebovali eternalistický či perdurantistický charakter času: jednodušeji řečeno, ve vesmíru A by došlo k jevu X (a ne k jevu Y, který podmínky vesmíru A umožňují také) proto, že vesmír A s jevem X už existuje, že tvoří podmínky jevu X, že jeho identita je (spolu)dána jevem X. K jevu Y by pak analogicky došlo ve vesmíru B, který má ovšem stejnou strukturu jako vesmír A.
    Tak bychom obešli klíčový problém, že totiž v klasickém determinismu musíme pro každou úvahu o možnosti jiného uspořádání sahat až do počátečních podmínek a že podle něj není možné, aby tytéž podmínky (tedy přesněji tatáž struktura podmínek), které vedou k k jevu X, mohly vést i ke s ním neslučitelnému jevu Y.

    OdpovědětVymazat
  16. Ad experimenty s odloženou volbou: Já kvantovou mechaniku považuji za fundamentálnější, než klasickou, kterou považuji za limitní případ té kvantové. Takže například na elektron se dívám spíše jako na vlnovou funkci, která se z našeho pohledu při pozorování lokalizuje do velmi malého objemu, než jako na kuličku, která buď šla jednou štěrbinou, druhou štěrbinou, nebo oběma. V momentě měření si představuji, že je elektron reprezentován vlnovou funkcí. Tato vlnová funkce skutečně prošla v minulosti oběma štěrbinami. Mé měření vlnovou funkci změní tak, že buď uvidím interferenci na stínítku, nebo detekuji elektron detektorem namířeným na štěrbinu 1 nebo 2 (ne oběma). Formulace, že "elektron musel jít v minulosti oběma štěrbinami" (vidím interferenci), nebo že "elektron musel jít v minulosti právě jednou štěrbinou" (vidím foton v jednom nebo druhém detektoru sledujícím štěrbiny) jsou podle mne zavádějící - štěrbinami procházela vlnová funkce a teprve její interakce s detektorem ji změnila tak, že je konzistentní s naší interpretací, že "elektron šel právě jednou nebo oběma štěrbinami". Detaily experimentu s entanglementem do minulosti neznám, ale soudím, že to bude velice podobné. Asi je vidět, že vlnovou funkci skutečně považuji za fyzikální objekt, ne pouze za míru naší znalosti.

    ad eternalismus a Everett: Píšete, že je potřeba se nějak popasovat s faktem, že naše vědomí má časový charakter. Popravdě vůbec nevidím, jak to s eternalismem souvisí (pokud správně rozumím tomu, co eternalismus tvrdí). Když uvažuji o vědomí, typicky jej nějak spojuji s fyzikální skutečností. Identifikuji určitý set atomů, který reprezentuje můj mozek - když se něco stane s tímto mozkem (třeba si vezmu halucinogenní drogu), pozoruji přímo efekty na své vědomí. Když budu dělat stejné ztotožnění v celém časoprostoru (řeknu, že fyzikálně existuje celý časoprostor najednou, ne jenom nějaký jeho řez, který by odpovídat současnosti), tak prostě své "vědomí" spojím nikoliv s celou světočárou svého mozku, ale s konkrétním řezem časoprostorem, který reprezentuje "můj mozek teď". Tento výběr "současnosti" není o nic divnější než fakt, že k mému vědomí patří můj mozek, a ne třeba všechny mozky lidí dohromady nebo moje pravá ruka. Můj náhled na kvantovou mechaniku jde většinou přes Everettovu mnohasvětovou interpretaci a tam je to stejné: prostě mám globální vlnovou funkci celého vesmíru ve všech časech a se svým vnímáním jednoduše spojím nějaký řez vlnovou funkcí celého vesmíru. Potom fakt, že pozoruji konkrétní výsledky měření a ne superpozice je prostě daný tím, co v té vlnové funkci reprezentuje mé vědomí. Je to podobné, jako se v relativitě můžu ptát, "proč vidím jenom okolí jednoho časového řezu světočáry mého mozku"? (Odpověď je podle mne schovaná v mechanismech, jak naše mozky zpracovávají informace - ztotožnění nás jako pozorovatelů s některými fyzikálními strukturami zjevně nejde dělat libovolně a závisí na detailech toho, jak v daném modelu mozek zpracovává informace.)

    Problém je tedy podle mne už v tom mechanismu přiřazování našich subjektivních prožitků a smyslových vjemů kouskům fyzikální reality. Otázka, jestli "existuje jenom současnost" (presentismus), nebo "existuje celý blok časoprostoru a my vidíme řezy", je podle mne empiricky nezodpověditelná a z mého pohledu má podobný význam jako třeba solipsismus. Taky si mohu bezrozporně myslet, že existuji pouze já a mé vjemy, nelze to nijak testovat a není to příliš užitečná hypotéza, protože to na skutečnosti nic nemění. Presentismus vs. eternalismus mi připadají velmi podobné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemám problém s tím, vidět elektron jako vlnovou funkci. Obecně nemám problém ani s fundamentální neurčitostí (ve jménu které odmítl Niels Bohr determinismus - protože, jak Bohr argumentoval, přece determinismus vyžaduje určitost výchozího stavu), mám jen problém s jejím nejednoznačným přenosem do určitosti, tedy kolapsem. Kdyby se neurčitost zachovávala v celém procesu, determinismus by nijak nenarušovala.
      Myslím že vědomí vidím trochu podobně jako vy: respektive, odlišuji samotné individuální vědomí (bezobsažné, kauzálně impotentní) od konkrétního obsahu (osoby, v níž vědomí je) - ale bylo by to na delší diskusi o povaze vědomí. V zásadě to vidím tak, že sice fyzikální stavy existují paralelně, ale vědomí v těchto stavech přítomné ne: mohl bych vědomí třeba označit za formu spojení těch stavů (či "řezů"), která je individualizuje, nebo něco podobného.
      Problém, který vidím u Everetta - a už jsem se na tomhle webu myslím s Hynkem nebo i dalšími o téhle otázce kdysi bavili - je ten, že při kvantovém štěpení se s vesmírem rozdělí i sama osoba - a my to přitom empiricky nepozorujeme: pokud by tedy Everettova představa měla platit, budeme se nacházet vždy jen v jednom vesmíru. Podle klasického determinismu ale žádný z nich není vůči minulému stavu osoby před štěpením (kdy osoba byla jedna) není nijak preferován, a to, kde se budu po štěpení nacházet, by tedy bylo absolutně náhodné, což ale zbavuje Everettovu koncepci smyslu, kvůli kterému vznikla (vyřešit problém kvantového štěpení bez absolutní náhody). Tohle jde podle mne řešit právě jiným (řekněme "prostorovějším") náhledem na čas. O problému osoby u Everetta píše docela hezky třeba Greene ve Skryté realitě, která nedávno vyšla v Pasece. A jinak i k těmhle otázkám doporučuju "bestseller" Jima Holta starý asi dva roky - výborné spojení filozofie a fyziky.
      Ad solipsismus: no, ten lze testovat přinejmenším pravděpodobnostně: zda existuje konzistentní vysvětlení toho, proč to, co vnímám, vypadá zrovna takhle a ne jinak. A jaké mám důvody k zastávání solipsismu kromě jeho absolutní nevyvratitelnosti. Problém solipsismu je právě v tom, že nedostatečně vysvětluje danou podobu skutečnosti. Tj. nazval bych to apriorní pravěpodobností - a to asi jak epistemickou, tak metafyzickou. Je to vlastně podobné jako existence víl, neviditelných trpaslíků nebo Russelovy čajová konvice na oběžné dráze.

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  17. Jan Olšina: “Otázka, jestli "existuje jenom současnost" (presentismus), nebo "existuje celý blok časoprostoru a my vidíme řezy", je podle mne empiricky nezodpověditelná a z mého pohledu má podobný význam jako třeba solipsismus.”

    Nesúhlasím. Ako, by ste konzistentne zlúčili prezentizmus s TR?

    Súčasnosť je v STR relatívna. (Napr. dve nesúmiestne udalosti A a B, môžu byť v inereciálnej sústave S súčasné, ale v inej inerciálnej sústave S1, A môže predchádzať B a v nejakej inerciálnej sústave S2, B môže zase predchádzať A.) Prezentizmus však tvrdí, že reálna je len prítomnosť, že minulosť už neexistuje a budúcnosť ešte neexistuje, ale z pohľadu STR sú všetky inerciálne sústavy rovnocenné.

    Vaše „teraz“ je závislé od inerciálnej sústavy, ak ste v pokoji v sústave S, tak nejaká mimozemská bytosť B v inej galaxii, môže byť pre Vás ešte živá, zmeníte svoj pohybový stav a ste v pokoji vzhľadom na sústavu S' a B je z hľadiska Vašej novej prítomnosti mŕtva, opäť sa vrátite do S a B je zase živá :) Predstavte si tú situáciu zjednodušene, v 3-rozmernom časopriestore. V S zodpovedá Vášmu „teraz“ nejaká rovina R a keď ste v S', tak Vášmu „teraz“ zodpovedá rovina R' rôznobežná s R. Všetky budúce „teraz“ v S budú zodpovedať rovinám rovnobežným s R a všetky budúce „teraz“ v S' budú rovnobežné s R'.

    Myslím, že tým najprirodzenejším a najelegantnejším ontologickým východiskom pre TR je eternalizmus (i keď nie som zástankyňa eternalizmu).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Samozřejmě souhlasím, že nejpřirozenějším ontologickým modelem v souladu s TR je eternalismus, což je taky způsob, jak se na svět většinou dívám. Ale nemyslím si, že je to empiricky testovatelné. Zkusím vysvětlit proč:

      V TR je Cauchyova úloha jednoznačně zadaná vhodnou volbou řezu časoprostorem. Dejme tomu, že prezentista řekne, že "existuje" pouze jedna (nám neznámá) nadplocha časoprostoru, která úplně definuje řešení Einsteinových a pohybových rovnic do budoucnosti i do minulosti. S "vývojem" vesmíru se tato nadplocha postupně posouvá v jednom směru na ni kolmém. Pak pokud náhodou budeme spřaženi s "preferovanou" vztažnou soustavou, pak je naše teď totožné s ontologickým "teď". Pokud budeme v jiné vztažné soustavě, pak je naše teď jenom iluzorní, protože "ve skutečnosti" jsme reprezentováni atomy, molekulami a časoprostorovým řezem, které částečně leží v naší minulosti a částečně v naší budoucnosti, fyzikálně však nic nepoznáme.

      Tahle konstrukce jde samozřejmě strašně moc proti intuici a není žádný dobrý důvod zavádět "preferovaný řez" a "objektivní teď", protože jsou v teorii jaksi navíc. Ale podobný dojem jsem z prezentismu a eternalismu měl už předtím, než jsem si je zkusil takhle zformulovat v řeči relativity. Zevnitř vesmíru je prostě nemám od sebe jak odlišit a tudíž jsou podle mne empiricky netestovatelné.

      P.S.: Všechny pojmy spojené s existencí v ontologickém smyslu dávám do uvozovek, protože osobně mám trochu problém chápat, co člověk myslí tím, že něco "existuje", když rovnou neřekne, jak takovou věc empiricky testovat.

      P.P.S.: Ten problém prezentismu a eternalismu v TR mi připomíná AdS/CFT korespondenci. Co kdybych měl dvě teorie, které popisují chování vesmíru, jenže jedna je formulovaná v prostoru s dimenzí M a druhá v prostoru s jinou dimenzí N? Má pak smysl se ptát, jaká je "ve skutečnosti" dimenze našeho vesmíru, když obě teorie vedou ke stejným výsledkům? Řekl bych, že důležité jsou nakonec jenom ty předpovědi.

      Vymazat
    3. Jan Olšina: “Dejme tomu, že prezentista řekne, že "existuje" pouze jedna (nám neznámá) nadplocha časoprostoru, která úplně definuje řešení Einsteinových a pohybových rovnic do budoucnosti i do minulosti. S "vývojem" vesmíru se tato nadplocha postupně posouvá v jednom směru na ni kolmém. Pak pokud náhodou budeme spřaženi s "preferovanou" vztažnou soustavou, pak je naše teď totožné s ontologickým "teď". ”

      V STR sú všetky inerciálne sústavy ROVNOCENNÉ, teda ak by nejaký prezentista vyhlásil to, čo píšete, tak ja by som namietala, že už nepoužíva teóriu STR, ale nejakú jej modifikáciu, v ktorej má jedna inerciálna sústava zvláštny ontologický status.

      Z hľadiska STR, je tou najjednoduchšou možnosťou, vyhlásiť všetky body časopriestoru za ontologicky rovnocenné. Samozrejme, toto vedie (z pohľadu človeka zvyknutého na prezentizmus) k bizarným situáciám. Z prezentistického pohľadu je Caesar už cca 2000 rokov mŕtvy, ale z hľadiska eternalizmu majú marcové ídy roku 44 p.n.l., ten istý ontologický status ako január 2013, teda Caesar stále umiera pod dýkami vrahov. Caesarovo marcové „teraz“ je rovnako skutočné a večné, ako naše januárové „teraz“ :) Pristátie prvej ľudskej posádky na Marse, záhuba dinosaurov a naša súčasnosť, existujú v časopriestore paralelne „vedľa seba“, i keď ich temporálne umiestnenie je samozrejme odlišné.

      Jan Olšina: “Všechny pojmy spojené s existencí v ontologickém smyslu dávám do uvozovek, protože osobně mám trochu problém chápat, co člověk myslí tím, že něco "existuje", když rovnou neřekne, jak takovou věc empiricky testovat.”

      Existuje Augustinus píšúci svoje Vyznania, chystá sa Ludwig Boltzmann v hlbokej depresii spáchať samovraždu, pohlcuje Slnko, premenené na červeného obra, vnútorné planéty? Podľa eternalizmu áno, toto všetko večne existuje.

      Vymazat
    4. Medea: “V STR sú všetky inerciálne sústavy ROVNOCENNÉ, teda ak by nejaký prezentista vyhlásil to, čo píšete, tak ja by som namietala, že už nepoužíva teóriu STR, ale nejakú jej modifikáciu, v ktorej má jedna inerciálna sústava zvláštny ontologický status.”

      V newtonovské mechanice jsou zase rovnocenné všechny časy. Proč bylo legitimní zvolit si jeden konkrétní čas a označit jej za "jedinou existující" současnost, dokud jsme neznali relativitu a v relativitě není legitimní si zvolit řez časoprostorem jako "jediný existující", jenom proto, že Lorentzova transformace míchá prostor a čas? V obou věcech nevidím rozdíl, možná jenom v míře abstrakce. Buď byl prezentismus nesmyslný už i tehdy, nebo má smysl i v relativitě, nebo ne?

      Formulace teorie relativity v řeči jednoho postupně se vyvíjejícího řezu časoprostorem je co do předpovědí úplně stejná, jako formulace s celým časoprostorem, takže prezentista i eternalista podle mne používají fyzikálně stejnou teorii, jenom si ji jinak představují. Formulace s ontologicky významnou vztažnou soustavou není podle mne o nic méně teorie relativity, než je konkrétní implementace diferenciální rovnice v počítači jiná od analytického řešení té samé rovnice na papíře. V počítači jsem zvolil konkrétní diskretizaci prostoru, přestože výsledek na ní při dostatečně jemné mříži nezávisí. Prezentista dělá to samé, zvolí za "existující" menší věc než celé řešení rovnic, přitom ale nic neztratí, časoprostor má pořád tytéž symetrie, které TR vyžaduje, jenom prostě nikdy "neexistuje" naráz.

      Samozřejmě, že považovat jeden konkrétní řez za ontologicky významný je neodůvodněné. Ale prezentistovi, který by tohle hájil bych to neměl jak empiricky vyvrátit. Jeho tvrzení není totiž jak testovat. Nic víc netvrdím. (Jestli myslíte, že jde, jak bych to udělal?)



      Medea: “Existuje Augustinus píšúci svoje Vyznania, chystá sa Ludwig Boltzmann v hlbokej depresii spáchať samovraždu, ...”

      Tohle by asi bylo na dlouhou debatu, ale problém mám s tím, co přesně znamená, že ty věci "existují". Můžu si nějak, alespoň teoreticky, ověřit jestli existují? Co se tím pro mne mění? Liší se moje pozorování nějak pokud existují a pokud ne? Pokud ne, pak nevím, co s tím výrokem dělat a jak mu rozumět. (Možná to vypadá jako přílišné lpění na definicích, ale mám dojem, že zdaleka ne všechny položitelné otázky musí mít smysl, takže jsem radši opatrný.)

      Vymazat
    5. Jan Olšina: “Proč bylo legitimní zvolit si jeden konkrétní čas a označit jej za "jedinou existující" současnost, dokud jsme neznali relativitu a v relativitě není legitimní si zvolit řez časoprostorem jako "jediný existující", jenom proto, že Lorentzova transformace míchá prostor a čas?”

      Pretože súčastnosť udalostí je v prípade galileovských transformácií invariantná, bez ohľadu na ich (ne)súmiestnosť.

      Jan Olšina: “Buď byl prezentismus nesmyslný už i tehdy, nebo má smysl i v relativitě, nebo ne?”

      Newtonovská fyzika, by sa dala, podľa mňa, interpretovať rovnako dobre eternalisticky ako prezentisticky. V prípade STR je to iné.

      Jan Olšina: “Formulace s ontologicky významnou vztažnou soustavou není podle mne o nic méně teorie relativity,”

      No, podľa mňa, by to už vôbec nebola teória relativity :) samozrejme, nie je problém zvoliť si privilegovanú vzťažnú (neinerciálnu) sústavu pevne spojenú hoci aj s (údajným) Kristovým hrobom v Jeruzaleme :) a robiť v nej potrebné fyzikálne výpočty, ale výber takejto sústavy, by sa nedal odôvodniť empiricky.

      Jan Olšina: “Samozřejmě, že považovat jeden konkrétní řez za ontologicky významný je neodůvodněné. Ale prezentistovi, který by tohle hájil bych to neměl jak empiricky vyvrátit.”

      Ak, by Vám išlo len o predikcie, tak potom takáto bizarná teória a STR, by boli empiricky rovnocenné, pokiaľ by ste však požadovali nejaký empirický dôvod, pre výber danej privilegovanej sústavy, tak potom, by táto situácia nebola uspokojivá, prezentista ho jednoducho nemá. A napokon máme Ockhamovu britvu, po jej použití, by prezentistova teória vykrvácala :)

      Jan Olšina: “Můžu si nějak, alespoň teoreticky, ověřit jestli existují?”

      No, pokiaľ priradíte všetkým bodom časopriestoru rovnaký ontologický status, tak máte jednoduchú temporálnu ontológiu kompatibilnú s TR, pokiaľ im taký status nepriradíte, tak musíte vymyslieť komplikovanejšiu ontológiu alebo v tomto smere rezignovať.

      Jan Olšina: “Tohle by asi bylo na dlouhou debatu, ale problém mám s tím, co přesně znamená, že ty věci "existují". ”

      Moje stanovisko: Existencia patrí medzi najvšeobecnejšie pojmy, teda je to základné a nedefinovateľné primitívum.

      Jan Olšina: “co přesně znamená, ...”

      Keď sme už pri tej presnosti, podľa mňa nedokážete PRESNE definovať ani pomaranč ;)

      Vymazat
    6. Medea:„Ak, by Vám išlo len o predikcie, tak potom takáto bizarná teória a STR, by boli empiricky rovnocenné, pokiaľ by ste však požadovali nejaký empirický dôvod, pre výber danej privilegovanej sústavy, tak potom, by táto situácia nebola uspokojivá, prezentista ho jednoducho nemá. A napokon máme Ockhamovu britvu, po jej použití, by prezentistova teória vykrvácala :)“

      Tohle Vám asi podepíšu, souhlasím. STR je mnohem silnější argument pro eternalismus než NF a kdybych měl dovozovat podle Ockhamovy břitvy, zda je správně prezentismus nebo eternalismus, eternalismus určitě vede. Ale prezentismus se dá zavést i v STR a empiricky jsou nerozlišitelné, což jsem také psal. (Empiricky nerozlišitelnými teoriemi myslím fakt, že nemůžu jít a udělat experiment, který jednu z teorií falsifikuje a druhou ne.) Asi jsme si jen špatně rozuměli. Podobně to bude s tím solipsismem, o kterém psal Mirek - testovat jej mohu nanejvýš jako představu proti Ockhamově břitvě - posuzovat pravděpodobnost takového modelu podle jeho složitosti v porovnání s jednoduššími modely se stejnými důsledky.

      Medea: „Existencia patrí medzi najvšeobecnejšie pojmy, teda je to základné a nedefinovateľné primitívum.“

      Já existenci jako zase až tak základní pojem asi nepovažuji. Když někdo řekne, že "existují sloni", chápu toto sdělení tak, že můžu pozorovat důsledky interakce se slonem, které více či méně znám. (Můžu se na slona podívat do ZOO, můžu sledovat zdupanou trávu, i kdybych ho přímo neviděl), apod. Když budu mluvit o abstraktnějších věcech, třeba "existují neutrina", opět si jejich existenci spojím s nějakým důsledkem, který nějak můžu převést na svoje pozorování. Tím, že existují rozumím, že mají projevy které nepřímo mohu pozorovat (spojité spektrum beta-rozpadu a chybějící energie, záchyty neutrin na detektorech, rychlé chladnutí supernov). Když přejdu na matematické konstrukce, např. "existují prvočísla", zpravidla tím myslím, že lze postavit počítače, napsat rovnice nebo algoritmy, které se všechny chovají tak, že nějakým způsobem dodržují pravidla odvozená pro prvočísla. V případě sporu prezentismus vs. eternalismus mi ale pojítko s jevy, které mohu přímo pozorovat chybí úplně, proto mi zkrátka vrtá hlavou, jestli "existence" v tomto smyslu má vůbec význam. U všech věcí, o kterých běžně říkáme, že existují je totiž pojem jejich existence vždy nějak vázaný na naše (možná) budoucí pozorování, což bych já považoval za základní pojem, se kterým mám nějakou zkušenost.

      Ad přesný popis pomeranče: Samozřejmě souhlasím. Problém, který mám s pojmem "existence" nesouvisí s tím, že by se těžko definoval. Tak jsem to nemyslel. Spíš se mi asi těžko spojuje s empirickým světem.

      Vymazat
  18. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  19. Obrázok ilustrujúci prezentizmus, posibilizmus a eternalizmus:

    http://plato.stanford.edu/entries/spacetime-bebecome/3metaphysics.jpg

    Being and Becoming in Modern Physics:

    http://plato.stanford.edu/entries/spacetime-bebecome/

    OdpovědětVymazat
  20. ad Jan Olšina: existence je ontologický (lze říct také metafyzický) pojem, jeho "testování" tedy bude spíše ontologické - což v důsledku znamená logické v aplikaci na uskutečnitelné - než empirické. Třeba by stačilo říci, že nějakou formu existence má cokoliv, o čem nelze říci, že v žádném slova smyslu neexistuje. A pak se bavit o úrovních existence. Jednorožec existuje (přinejmenším) jako konkrétní představa v něčí hlavě, tj, nakonec jako určité stavy částic. Kulatý čtverec existuje obdobně, ale s tím rozdílem, že daná představa není jasná (nemůže být kvůli své rozpornosti), je to vlastně mlhavá a rozporná kombinace dvou nerozporných představ. Pokud by neexistoval nikdy nikdo, kdo by myslel na jednorožce, ale platil by kondicionál "kdyby v časoprostoru X existoval člověk Y, myslel by na jednorožce", existoval by jednorožec jen ve formě toho kondicionálu - ať už by tento kondicionál byl nějakou vnitřní vlastností daného vesmíru, nebo součástí vnitřních podmínek daného vesmíru, nebo něčím jiným. No, a pokud by snad nějací jednorožci existovali i fyzicky, pak jde podobně jako u představy jednorožce o fyzické stavy nějakých částic, ovšem s tím rozdílem, že tyto částice skládají přímo jednorožce a ne představu o něm.
    Jinak bych rozvedl to, co jsem psal o solipsismu: představy se dají "testovat" i skrze oprávněnost důvodů, proč je zavádět, jednoduchostí, logickou bezrozporností, explanační a predikční silou apod.

    OdpovědětVymazat
  21. To Jan Olšina:

    Naša diskusia eternalizmus versus prezentizmus začala tu:

    Jan Olšina: “Otázka, jestli "existuje jenom současnost" (presentismus), nebo "existuje celý blok časoprostoru a my vidíme řezy", je podle mne empiricky nezodpověditelná a z mého pohledu má podobný význam jako třeba solipsismus.”

    Medea: “Nesúhlasím. Ako, by ste konzistentne zlúčili prezentizmus s TR?”


    Pravdepodobne, väčšina ľudí v 19. storočí intuitívne zastávala prezentizmus, stanovisko, ktoré je dobre zlučiteľné s newtonovskou fyzikou (samozreme, aj eternalizmus je s NF rovnako dobre zlučiteľný). Začiatkom 20. storočia však Einstein prišiel so svojou špeciálnou teóriou relativity. STR sa postupne stala empiricky výborne podloženou teóriou. STR sa však nedá ľahko zlúčiť s prezentizmom, teda objavila sa tu fyzikálna teória, ktorá robí prezentizmus mimoriadne problematickým. Teda je tu empiricky podložená fyzikálna teória, ktorá uprednostňuje jednu temporálnu ontológiu pred druhou: eternalizmus pred prezentizmom. Ale v prípade solipsizmu to neplatí. Neobjavila sa nová fyzikálna teória, ktorá by uprednostnila túto extrémnu formu subjektívneho idealizmu pred predpokladom o existencii iných myslí a vonkajšieho sveta :) Preto nesúhlasím, s Vaším prirovnaním, že spor prezentizmus versus eternalizmus je analogický so sporom solipsizmus versus nejaká negácia solipsizmu.

    Jan Olšina: “U všech věcí, o kterých běžně říkáme, že existují je totiž pojem jejich existence vždy nějak vázaný na naše (možná) budoucí pozorování, což bych já považoval za základní pojem, se kterým mám nějakou zkušenost.”

    Nevidím dôvod, prečo by nemohli existovať entity, ktoré sme nikdy nepozorovali a ani v budúcnosti ich nebudeme pozorovať, teda nestotožňujem sa s Vaším postojom: „Existovať znamená, byť človekom pozorovateľný“. Existenciu chápem ako základné nedefinovateľné primitívum a prípadnú pozorovateľnosť nejakej entity si s jej existenciou nezamieňam.

    OdpovědětVymazat
  22. děkuji za odpovědi, mám na Hynka,Jana Olšinu, Medeu i Mirka tyto dotazy, omlouvám se, že s takovým zpožděním :-)

    1) Je-li vše převoditelné na základní úroveň, ke které má nejblíže standardní model a kvantová fyzika, je vše nakonec neurčité, indeterministické, probabilistické a vládne tu objektivní náhoda? Jak potom mohou být vědci deterministé?

    2) Někdy se říká, že makroúroveň kvantové efekty, neurčitost a indeterminismus obvykle zahladí a můžeme být deterministé. Nemá-li však platit silná emergence, není zřejmě tento úsudek platný.

    3) Redukcionismus tvrdí, že vše je jen několik základních interakcí základních entit (částic, vln). Jak vysvětlit pestrost světa? Jen heterogenním kvantitativním rozptylem částic v časoprostoru (někde jich je víc, jinde méně)?

    4) Mluvíme o časoprostorovém kontinuu OTR (spojitý vesmír) vs. o mikročásticích (diskrétní vesmír). Pokud by byl vesmír spojitý (ve smyslu nějakého fyzikálního pole spojujícího hmotu/energii s časoprostorem), nevyvrací to už redukcionismus, který je nutně spjatý s atomismem (diskrétním vesmírem)?

    5) Pokud by i vesmír byl diskrétní, nezmění se snad vlastnosti (esence) částice A tím, že interaguje s jinou částicí B? A pokud v té chvíli tato částice A interaguje také s částicí C, nebude její interakce vypadat jinak, než kdyby zároveň nebyla v interakci s částicí B? V dané interakční síti lze jít do nekonečna, částice obvykle nejsou izolované jako v laboratoři, ale propojené mnohočetnými interakcemi...Není tedy k pochopení každé částice třeba znát nejprve celek (holismus)? Nebo se snad povaha částice tím, že interaguje s jinou částicí nijak nemění (atomismus)?

    6) A co kvantová provázanost? Při velkém třesku byly všechny rodící se částice pospolu, je tedy vše spojeno? Nebo provázanost trvá jen dočasně, dokud se částice neprováže s jinou částicí nebo dokud není provázanost externími faktory zrušena?

    7) Plynný vodík a vodík ve vodě má jiné vlastnosti, neplatí toto i na základní úrovni o mikročásticích? Nebo snad mikročástice netvoří těsnější spojení, agregáty nebo dokonce pomíjivé celky, které vykazují jiné vlastnosti než jejich části? Nebo jde jen o chybný slovník, chybnou (aproximativní) úroveň popisu? V makrosvětě však vidíme, že některé struktury přetrvávají tisíciletí (např. egyptské pyramidy), bylo by kontraintuitivní tvrdit, že nejsou drženy stabilnějšími interakcemi mikročástic (byť ty samotné mohou existovat jen zlomek vteřiny, zřejmě spouští domino-efekt dalších a dalších interakcí, které na ně navazují a kontinuálně tak udržují zhruba identickou formu třeba těch pyramid). Spíše se zdá, jakoby vlastnosti mikročástic byly regulovány vyššími celky, ve kterých se nacházejí, např. molekulami. Nebo tomu tak není a částice má stejné možnosti chování ve volném i vázaném (např. v buňce) stavu? To asi ne...je však možné, že jí regulují jen interakce s větším počtem jiných mikročástic jistých typů, nikoliv vyšší celek, který může být fikcí (tedy: buňky ani molekuly neexistují na základní úrovni popisu, jeli taková).

    8) Co je skutečným subjektem (příčinou) dění? V determinismu je vše jen pasivním účinkem. Pokud přijmeme základní úroveň, musíme odmítnout i částečný genetický determinismus typu Dawkins/Dennett, protože ten připisuje příčinu dějů genům, které však neexistují: jsou to jen aproximativně popsané interakce mikročástic. Příčinou dění může být velký třesk (či něco, co je jeho příčinou), případně nahodilé chování mikročástic.


    OdpovědětVymazat
  23. dokončení:

    9) Opravdu STR presentismus (existuje jen současnost) nevylučuje, jen k němu nedává důvod (protože neumožňuje absolutní "teď" lokalizovat), a proto vede přirozeněji k eternalismu (existují věčně všechny časy), jak tvrdí Jan Olšina? Myslím, že spíše podle STR absolutní teď není, tedy nutně vede k eternalismu, jak tvrdí Medea.
    Olšinův nápad je však velmi zajímavý.


    10) Šipka času a kauzalita nemohou být totéž, nemá-li být kauzalita jen Humovou následností událostí v čase. Kauzalita je předáním jistého vlivu X entitou A entitě B, které se děje v čase, není však časem samým. Otázkou je, zda samotný proces předání kauzálního vlivu X nedefinuje šipku času. Dále: vycházím z tradičních koncepcí kauzality, kterým na základní úrovni nemusí nic odpovídat. Přece však zřejmě pozorujeme vzájemné nebo jednostranné nebo postupně vzájemné (nejdřív od jedné k druhé, pak naopak) ovlivňování, působení mikročástic na sebe navzájem. Částice se spojují a rozpojují, ovlivňují jinou částici (a přitom obvykle změní vlastní povahu). Částice působí na jinou částici, protože na ni samotnou předtím působila jiná částice atd. Částice tedy mohou působit na jiné částice i působení přijímat, nejsou to izolované monády. Působení mění jejich povahu...nebo zůstává stejná? Zdá se, že fyzikové řeknou, že spíše vznikne nová částice a stará zanikne. Vše se však děje v jednom poli, už tím, že částice jsou navzájem ovlivnitelné a mohou vyvolat svůj vzájemný zánik i vznik, přičemž vznikne něco dalšího, se ruší tvrdý atomismus, ve kterém by byla povaha částic nezměnitelná. Lze spíše hovořit o fyzikálním poli než o izolovaných mikročásticích, ty jsou jen jeho momentálním vyjádřením, koncentrací, kontrakcí nebo zášlehem (extrací).

    11) Kauzalita není jen o čase, ale i o vzájemném působení částic na sebe. Pokud je většina zákonů časově symetrických, nelze tvrdit, že "něco působí na něco jiné" či že "něco vyvolá něco jiného". Mizí zde představa kauzality jako dotyku, předání kauzálního vlivu/síly/potenciálu/impetu, časoprostorová styčnost. Jde o čisté zřetězení událostí, které lze "číst" oběma směry. A příčinou je prostě to, co událost předchází, nikoliv to, co ji způsobuje (a to, že ji způsobuje, je jen naše iluze vyvolaná pamětí, která zaznamenává jen minulé, nikoliv budoucí události).

    12) A co pouze pravděpodobnostní kauzalita kvantové fyziky, v níž událost A vyvolá událost B nikoliv nutně, ale jen s jistou pravděpodobností? Buď je vyjádřením naší neznalosti, nebo do vztahu těchto dvou událostí přijímá jako nutný prvek objektivní náhodu.

    13) Pokud eternalismus chápu tak, že všechny události existují najednou, zároveň, chápu ho špatně: mody "najednou", "současně", "zároveň" jsou už mody času, vlastně jsou dokonce absolutním teď, které eternalismus právě vylučuje. Musím spíše říci, že jsou věčně, mimo čas a čas je jen iluze.

    14) Olšina chce nahradit čas např. takto:

    Dovedu si klidně představit modely, kde se svět chová jako celulární automat a čas je jenom série jeho stavů


    Nemá však "série stavů" v sobě už implicitně čas, časovou posloupnost?

    15) Olšina pokračuje:

    nebo modely, které místo času používají úplně jiné matematické objekty.


    ano, tato uvažují následovníci fyziky Ernsta Macha, kteří myslím ve svém modelu vůbec čas nepoužívají.

    OdpovědětVymazat
  24. Keď som nedávno našiel blog so zaujímavým názvom Kvantová koroptev, potešil som sa, že som konečne našiel výživné čítanie. Vytlačil som si článok Determinismus a morální soudy a pustil sa do čítania.
    Nuž priznám sa, že ma to trochu sklamalo. Ako sa môže niekto rozumný pýtať, či je morálne trestať zločinca, ak z hľadiska determinizmu nemal na výber a svoj zločin jednoducho musel spáchať? O tom, či trestať alebo netrestať nerozhodujú žiadne morálne úvahy. Z hľadiska determinizmu je o tom predsa už dávno rozhodnuté.
    Determinizmus a morálka sa vylučujú. Akákoľvek morálna úvaha je totiž podmienená možnosťou slobodnej voľby medzi dobrom a zlom, alebo jednoducho medzi dvoma možnosťami, z ktorých jedna sa časom môže ukázať ako lepšia a druhá horšia. Ale základom je slobodná voľba.
    Determinizmus však popiera akúkoľvek voľbu. Stav sveta v minulosti a nutnosť zachovávať prírodné zákony určujú, ako sa bude svet ďalej vyvíjať. V princípe je podľa determinizmu všetko dopredu dané, dokonca aj tie úplne zbytočné morálne úvahy a aj všetky riešenia z nich vyplývajúce.
    Autor vyzerá byť sčítaný a rozumný človek, tak ako je možné, že na túto jednoduchú a nevyhnutnú odpoveď neprišiel a trápil sa písaním tak dlhého článku?

    OdpovědětVymazat
  25. Pred vyše 1000 rokmi perzský básnik Háfiz vyjadril svoj postoj k determinizmu takto:

    Akže je všetko, všetko predurčené,
    čože si počať mám?
    Ak osud môj ma k vínu ženie,
    čože si počať mám?

    Vtáča ma rado lúku, lev zas horu,
    Háfiz krčmy.
    Tak chcel to boh, nie ľudské pokušenie,
    čože si počať mám?

    OdpovědětVymazat