úterý 6. července 2010

Věda, konsensus a mašíbl

K napsání tohoto příspěvku mě vedla diskuse o problematice vědeckého konsensu zde.

Je to oblíbená zápletka některých hollywoodských (a i jiných) filmů: Zcela neznámý hrdina čistě náhodou zavítá do místa děje filmu. Během pár dní zpozoruje dvě či tři napohled nevinné věci a na základě toho usoudí, že se chystá katastrofa nevídaných rozměrů. Jako správný občan se snaží varovat ostatní, ale nikdo mu nevěří, přičemž nejméně důvěřivé jsou oficiální instituce, včetně těch vědeckých. Poté, co všichni jeho varování marginalizují, katastrofa skutečně vypukne a v závěrečném happyendu získá hrdina zpět veškeré uznání, včetně pokorné omluvy nevěřících nestorů vědy.

Ačkoliv je možné filmové scénáře vinit z rozšířování nedůvěry ve vědecký konsensus, bylo by naivní označovat je za prvotní příčinu této nedůvěry. Nakonec musí existovat v lidské psychologii něco, co takové filmy činí atraktivními. Částečně se jistě jedná o běžnou atraktivitu příběhů, ve kterých podceňovaný outsider zázračně zvítězí nad favorizovaným soupeřem. Nepochybně v tom ale hrají roli další faktory. Jelikož se domnívám, že souhlas s konsensuální teorií je ve velké většině případů ten nejmoudřejší postoj, který lze v faktografických [1] otázkách zaujmout, je pro mě zajímavá otázka, proč je odmítání konsensu tak populární. Toť téma dnešního příspěvku.

Především: je skutečně konsensus dobrým vodítkem? Při odpovídání na tuto otázku musíme manévrovat mezi Skyllou a Charybdou dvou neblahých extrémů. Na jedné straně hrozí logické příšery ad populum a ad verecundiam, na druhé straně defilují řady vynálezců perpetua mobile, popíračů evoluce a Holokaustu, astrologů a homeopatů. Těžko říct, která strana se jeví hrozivější; závisí to do značné míry na osobní nátuře.

Nechceme-li skončit v chřtánu Skylly, odvolání se na všeobecnou shodu nemůže uznávat za finální argument. Byly doby, kdy si všichni zoologové mysleli, že živočišné druhy jsou neměnné a dinosauři vymřeli při biblické potopě; dnes si to nemyslí. Konsensus není neměnný, a je dobře, že není. Kdybychom brali v každé sporné věci konsensus za finálního arbitra, poznání by se nepohnulo z místa ani o píď. Jestliže tedy tvrdím, že přijmout obecně uznávanou teorii je rozumné, musím též dodat, za jakých okolností. Zhruba řečeno, člověk by měl spolehnout na stanovisko expertů, když:
  1. k posouzení otázky potřebuje znalosti, které postrádá
  2. tyto znalosti nechce nebo nemůže získat
  3. v oboru existuje široká shoda
  4. nejsou vážné důvody se domnívat, že experti jsou zaujatí [2]
Nejsou-li všechny podmínky splněny, je odvolávání se na názor autorit problematické. Pro příklady netřeba chodit daleko. Je například nemoudré odvolávat se na názory teologů v náboženských sporech, protože mezi teology neexistuje široká shoda prakticky v ničem krom tvrzení, že Bůh existuje (a i tam beze shody v definici Boha) - tedy není splněna třetí podmínka - a navíc je diskutabilní, zda pro teologické argumenty je třeba nějakých specializovaných znalostí (první podmínka). V politických otázkách jsou expertní stanoviska prakticky vždy devalvována nesplněním čtvrté podmínky. A co se týká podmínky druhé - chce-li člověk znát odpověď na otázku a disponuje-li přitom všemi k tomu potřebnými vědomostmi, pak intelektuální poctivost zahrnuje povinnost dospět k odpovědi samostatným myšlením; odvolávání se na konsensus v takovém případě je ryze iracionální akt.

Na straně druhé, je dobré mít na paměti, že náhodně vybraný člověk téměř jistě nemá potřebné znalosti k tomu, aby mohl smysluplně posuzovat pravdivost nějaké vědecké teorie. I teorie, jejichž základní myšlenku je možné formulovat s užitím běžného jazyka, jako je evoluční biologie, je nutno studovat, a jejich porozumění je značně komplikovanější, než se na první pohled zdá [3]. Pro laika, který nechce věnovat čas studiu určité teorie, tak vědecký konsensus tvoří prakticky jediný použitelný zdroj informací o její pravdivosti. Ve většině případů se dá doporučit, aby člověk otázku pravdivosti vědeckých teorií, jimž nerozumí, prostě ignoroval; existují ovšem případy, kdy názor na platnost jisté teorie má výsostně praktický význam - kanonickým příkladem je otázka účinnosti léčebných postupů. V nejextrémnějších situacích se může ignorování vědeckého konsensu proměnit ve vstupenku do krematoria.

Jedinci odmítající vědecký konsensus se dělí v zásadě na několik kategorií. První z nich, ta nejvzácnější, jsou vynikající odborníci, kteří si všimli něčeho, co ostatní experti nebyli schopni uvidět. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se vejdou pod pozoruhodný neologismus mašíbl: tedy magoři, šílenci a blbi (zkratka údajně vznikla jako označení šanonu, ve kterém pracovníci Archeologického ústavu AV ČR archivovali dopisy od pisatelů spadajících do této kategorie). Mašíbli zpravidla mají svojí nekonformní teorii, na které trvají navzdory argumentům, a kterou obvykle obhajují s velkým zápalem - netřeba dodávat, že tato teorie je také zpravidla špatně. Poslední, největší, skupina je tvořena lidmi, kteří prostě nedůvěřují "oficiální vědě". Obvykle nezastávají vyhraněné postoje a nemívají vlastní alternativní teorie, pouze pro ně stanovisko oficiální vědy nemá žádnou váhu, případně má, zhlediska posuzování platnosti teorie, váhu zápornou. Tuto skupinu budu označovat jako nekonformisty. Pochopitelně je dělení na tři skupiny pouze pracovní a hranice mezi nimi nejsou ostré.

Co se týká lidí z první skupiny, tj. skutečných revolucionářů vědy, povšechně o nich lze říct pouze to, že jsou velmi vzácní v porovnání se zbylými skupinami.

Zajímavější je druhá skupina. Typický představitel mašíblu se vyznačuje tím, že nikdy nesbírá informace proto, aby se něco dozvěděl, ale proto, aby potvrdil názor, který si vytvořil bez ohledu na realitu. Je extrémním případem jevu, který znal již Tolstoj:
Nejnechápavějšímu člověku je možno vysvětlit ty nejsložitější věci, jestliže si o nich ještě nevytvořil žádnou představu, ale nejchápavějšímu člověku nelze vysvětlit tu nejprostší věc, pokud je pevně přesvědčen, že již zná, bez pochybností, to, co je mu předkládáno. [4]
Z tohoto důvodu je nemožné s mašíblem argumentovat. Mašíbl nebývá úplný hlupák a je schopen najít velmi komplikované obhajoby rozporů ve svých představách. Typicky také bývá posedlý velikášskou představou o své výjimečnosti, což jej vede k aktivitě v mnoha oblastech. [5]

Ačkoli je fenomén mašíblu zajímavý sám o sobě, větší praktický význam má otázka, proč k obecně přijímaným vědeckým teoriím mají nedůvěru nekonformisté, tvořící nezanedbatelnou část populace, a jejichž soudnost se nijak negativně nevymyká běžným standardům. Někdy je příčinou nekonformních názorů náboženský (jako v případě kreacionistů) nebo politický dogmatismus (jako v případě většiny popíračů klimatických změn) [6]. Mnoho nekonformistů ale nespadá do skupin bigotních fanatiků či zarytých ideologů, a k informacím zpravidla přistupují otevřeně. Přesto zastávají iracionální názory. Pokusím se navrhnout několik (samozřejmě ne nezávislých) vysvětlení, proč tomu tak může být:

Podcenění síly konsensu.
Dost lidí soudí, že není až zas tak těžké vyvrátit etablovanou teorii; že stačí dobrý nápad a přirozená inteligence. K takovému soudu přispívá mnoho faktorů. Skeptikům, kteří se o vědu detailně zajímají či nějaké její odvětví sami provozují, je jasné, jak velké množství experimentů a pozorování bylo učiněno na podporu všech teorií, které mají v současnosti nekontroverzní status [7], ať už je to evoluce nebo kontinentální drift. Tuto znalost ale většina lidí nemá, protože ji neměli kde načerpat. Když Däniken napíše knihu o mimozemském původu pyramid, pro mnoho lidí je její čtení první detailnější seznámení s pyramidami, a implicitně tak předpokládají, že množství dokladů pro standardní teorie o vzniku pyramid je srovnatelné s objemem Dänikenovy knihy. Zdaleka není na první pohled zřejmé, že na druhé misce vah leží práce desetitisíců archeologů, poznatky tisíců lingvistů a historiků a tuny popsaného papíru.

Přecenění četnosti revolučních objevů.
Tento bod úzce souvisí s předchozím. Vědecké revoluce, při kterých se zásadně mění pohled na doposud uznávané teorie, jsou vzácné. Přesto mají důležitou roli ve vývoji poznání, a ti, jejichž objevy vznik revolucí katalyzovaly, jsou právem považováni za hrdiny vědy a pokroku. Všichni vědí o Koperníkovi, Kolumbovi, Galileovi, Pasteurovi, Einsteinovi, Wegenerovi; obecné povědomí o jejich díle není nijak široké, ale vždy je jeho součástí poukázání na revoluční kvality učiněných objevů navzdory panujícímu konsensu. Nikdo se nedovídá o statisících vynálezců nových teorií, jejichž výtvory skončily v propadlišti dějin. A pochopitelně - jejich příběhy nejsou zajímavé a jsou ve většině případů dávno zapomenuty. Jsme obětí bludu přeživších.

Z příběhů slavných objevitelů plyne poučení nevěř autoritám, a toto poučení je vždy akcentováno jako důležitý prvek kritického myšlení. Málokdy bývá zdůrazněn důležitý dodatek: nevěř autoritám, pokud sám máš potenciál být autoritou. Bez tohoto dodatku bývá poučení spíše kontraproduktivní, a vede k tomu, že v jakékoli internetové diskusi o nové konstrukci perpetua mobile skoro jistě někdo napíše "Einsteinovi taky nejdřív nikdo nevěřil".

S výše napsaným souvisí ještě jedna věc: je možné mít pravdu čistě náhodou. Je nepravděpodobné, že nepodložená komplikovaná teorie bude správně, ale dostatečně vágní hypotéza určitou šanci, že bude dobře, má. Starořecký filosof Démokritos bývá označován za otce atomismu, ačkoli jeho důvody pro to, že vše je z atomů, byly stěží lepší než Aristotelovy důvody svědčící pro to, že vše je ze čtyř živlů. Nedůvěru středověkých učenců v heliocentrický model máme tendenci interpretovat jako dogmatickou zabedněnost, ale přesnější je zřejmě pohled, že před Keplerem a Newtonem nebylo iracionální věřit v epicykly, jež dávaly přesnější předpovědi poloh planet, než Koperníkovy kruhové trajektorie. Totéž lze říct i o Wegenerovi. Je snadnou chybou zpětně přiřadit těm, kteří měli pravdu, moudrost, a těm, kteří ji neměli, hloupost. Viz též poznámka [6].

Špatný obraz vědy.
V každém období dějin existovala skupina lidí, která asociovala vědu s nadějí na lepší budoucnost a řešení problémů, a spolu s ní existovala vždy protiskupina, pro niž věda byla synonymem ohrožení tradičního způsobu života. Jako negativní důsledky vědy mohou být vnímány různé věci: od vnímaného morálního úpadku, který někteří asociují s determinismem a materialismem, přes ekologické problémy průmyslové civilizace a změny sociálních vztahů díky existenci komunikačních technologií, až po riziko zkázy způsobené zbraněmi hromadného ničení. Nabízí se pak následující úvaha:
  1. Věda má neblahé důsledky.
  2. Tudíž jsou vědci morálně nedůvěryhodní.
  3. A proto se nedá věřit jejich teoriím.
Ačkoli z formálně logického hlediska nepřekypuje předchozí argument obzvláštní silou, je relativně přirozený. [8].

Dalším škrábancem na tváři vědy je to, že tvoří instituci. Lidé si cení nezávislost a mívají nedůvěru k oficiálním tvrzením, ať už "oficiální" znamená cokoli. Fakt, že vědci jsou organizováni ve výzkumných institucích a za svůj výzkum placeni může v očích mnohých jejich stanoviska činit méně důvěryhodnými, než stanoviska nezávislých diletantů. Důvěra v jakékoli oficiální tvrzení může být v jistých sociálních skupinách vnímána jako příznak naivity.

Neodlišování různých stupňů konsensu.
Vědecké teorie se ve školách vyučují jako fakt podložený autoritou učitele či učebnice. Když se k tomu navíc přidá skutečnost, že v učebnicích bývá i spousta sporných či bezobsažných tvrzení, která se mohou později ukázat jako nepravdivá - a učebnice málokdy rozlišují předkládaná fakta podle stupně prokázanosti - může člověk velmi snadno nabýt dojem, že výroky "člověk se vyvinul z opice" a "Pluto je planeta" jsou plně srovnatelné vědecké poznatky. Relativizace toho druhého pak vede k celkem logickému snížení důvěry v ten první. 

Tento problém se netýká jenom školského vzdělávání. Informovanost veřejnosti o vědeckých objevech je velmi zkreslená faktem, že největší pozornosti v médiích se dostává teoriím novým a kontroverzním (a samotný způsob informování má daleko k přesnosti), což vzbuzuje falešný dojem o povaze většiny vědeckých poznatků. Navíc, v některých nedostatečně empirických oborech, měly a mají dost širokou a dlouhodobou podporu hypotézy, které jsou velmi pravděpodobně chybné nebo prázdné (například psychoanalýza).

Vyhodnocení důvěryhodnosti zdrojů.
Pro posouzení většiny otázek je nutné spoléhat se na svědectví jiných lidí, a klíčovou se stává otázka jejich důvěryhodnosti. Hlavní heuristika je vždy porovnat předkládané tvrzení s tím, co již známe. Čím víc je tvrzení v rozporu s tím, čemu již věříme, tím méně důvěryhodně působí. Tento přístup funguje dobře, jsou-li dosavadní znalosti pravdivé, ale z pochopitelných důvodů může vést k nepříjemným důsledkům v opačném případě. Dalším obecným postupem je podívat se na společenský status zdroje tvrzení, případně počet lidí, kteří tvrzení věří, a znovu není těžké si představit, jak tato heuristika může selhat.

Obecně je posouzení důvěryhodnosti zdrojů obtížná (a díky relativní novosti internetu jsme si ještě pravděpodobně nevybudovali dobré intuice pro zacházení s daty odtud čerpanými). Jestliže je pro laika prakticky nemožné odlišit skutečného odborníka od mašíblu na základě zastávaných teorií, je přitom posouzení na základě jiných kritérií klíčovým prvkem kritického myšlení. Ačkoli nelze dát žádný přehledný univerzálně platný algoritmus, existuje pár relativně spolehlivých indikátorů, které se pokusím zformulovat v některém z příštích příspěvků.

Poznámky:
1. Pro jistotu dodávám, že netvrdím, že je racionální vždy souhlasit s většinou v otázkách hodnotových či estetických. To leží mimo náplň dnešního článku.
2. Se zaujatostí je to problematické, protože prakticky každý je v nějaké míře zaujatým zastáncem vlastních názorů. Mýlit se je nepříjemné, a setrvat v omylu je často pohodlnější než omyl přiznat a své mínění opravit, a to tím spíš, pokud člověk věnoval svůj život šíření a studiu omylu. Kdybychom za zaujatého automaticky považovali každého, kdo zasvětil svůj život práci na nějaké teorii, asi by bylo nutno se o každém tvrzení přesvědčit osobně. Proto je vhodné zaujatostí argumentovat opatrně. Dobrým testem je podívat se, jak skupina, na jejíž konsensus chceme spoléhat, přistupuje ke změně názorů. Čím více jsou uvnitř skupiny akcentovány tradice a názorová pevnost jako ctnosti, tím větší je šance, že její přístup k faktům je zaujatý.
3. Falešné představy o podstatě evoluční teorie měl mimo jiné i filosof vědy Karl Popper, který původně označil tuto teorii za netestovatelnou, založenou na tautologii, a tudíž za nevědeckou. Později svůj názor změnil.
4. Je lehkou ironií, že tento citát Tolstoj užil v knize Království Boží je ve vás, ve které hájí své idiosynkratické náboženské představy.
5. Aby čtenář nebyl vystaven pouze planému teoretizování, předkládám ilustrace různých druhů mašíblu:
  • Flat Earth Society je společnost lidí, kteří věří, že země je placatá. Navzdory fotografiím z kosmu, které jsou produktem konspirace.
  • Někteří lidé dokonce věří, že země je konkávní. Krom teorie duté země na stránce najdeme i všeliké další konspirační teorie, například chemtrails.
  • Arthur Bolstein (vlastním jménem Bolčo) je přesvědčen, že vyvrátil teorii relativity. Napsal o tom dokonce knihu. Nepodařilo se mi najít jeho osobní stránku, takže odkaz obsahuje pohled z druhé strany barikády.
  • Na této stránce najdeme propagaci prakticky každého nesmyslu, který kdy koho napadl.
6. Neimplikuji tím, že nevíra v existenci (člověkem způsobených) klimatických změn je nutně iracionální postoj. Důležité je, jakým způsobem člověk k postoji dospěl. Je-li ale názor na existenci přírodního jevu odrazem odporu k regulacím, všeobecné nedůvěry k ekologickým aktivistům či strachu z omezování národní suverenity, jedná se o názor iracionální, bez ohledu na to, že může být shodou okolností pravdivý. Bohužel, mám za to, že předešlá věta celkem přesně charakterizuje většinu klimaskeptické scény. (Obecněji, je-li kladný názor na nějakou vědeckou teorii silně korelován s určitým konkrétním politickým přesvědčením, je to nutno interpretovat jako svědectví proti platnosti řečené teorie.)
7. Myslím teď na status teorie v rámci příslušné vědecké komunity. Kolem jakékoli teorie je možné vytvořit společenskou kontroverzi, stojí-li o to dostatečně silná skupina, jak ukazuje příklad evoluce v USA.
8. Blahost či neblahost důsledků vědeckého pokroku je samozřejmě otázka hodnotová, a vymyká se posouzení z hlediska racionality. Na druhé straně bývá obvyklé, že názor na neblahost technologické civilizace je založen na falešných představách o kvalitě života v absenci technologií.

8 komentářů:

  1. Konečně jsem pochopil, proč je tu tak málo komentářů. Tvoje články se strašne těžko komentují, protože píšeš příliš dobře a konsistentně. Tenhle se ti, myslím, obzvlášť povedl. Což bohužel znamená, že se následující poznámky vztahují k textu buď okrajově, nebo se s ním nějak překrývají.

    1) Především je škoda, že jsi víc nerozebral samotný koncept konsensu. Mám totiž pocit, že to co se pod "vědeckým konsensem" běžně myslí je zmateno právě tím jak se vědecké poznatky, coby hotové pravdy, předávají veřejnosti ve školách a v novinách. Když se vědci na něčem shodnou tak to obvykle není prosté tvrzení "takhle to je", ale "takhle to (nejspíš) je za následujících předpokladů...".

    2) Odmítat konsensus z ideologických důvodů je samozřejmě kravina. Ovšem zatímco evoluci, "oficiální medicínu", Holokaust a dalších napadá z ideologických důvodů jen strana popíračů, globální oteplování má navíc i podobně nesympatickou skupinu ideologických přívrženců. V tom je největší neštěstí celé debatz okolo GO. Naproti tomu, teorie relativity už dnes nikomu nestojí za popírání coby židovská pavěda, takže odpor proti ní je dnes téměř výhradně doménou mašíblu. Čímž se dostávám k...

    3) Občas se mašíblu podaří integrovat se do státních struktur a odtud popírat konsensuální teorie z pozice síly. Myslím, že Lysenkysmus ti neunikl (http://en.wikipedia.org/wiki/Lysenkoism), ale narazil jsi už na Welteislehre (http://en.wikipedia.org/wiki/Welteislehre), základ oficiální kosmologie NSDAP?

    "Just as it needed a child of Austrian culture - Hitler! - to put the Jewish politicians in their place, so it needed an Austrian to cleanse the world of Jewish science."

    pecht9am

    OdpovědětVymazat
  2. 1) Už tak je to asi nejdelší článek tady, a měl jsem docela problém s jeho organizací. Spíš mě zajímal mechanismus antiscientismu, než podstata konsensu, ke které jsem se pročež nedostal. K tématu se nicméně plánuju vrátit.

    Jinak si nejsem jistý tím, jestli v běžném pojetí konsensu předpoklady hrají tak podstatnou roli. Můj pohled na evoluci nebo relativitu bych klidně popsal jako "takhle to (přibližně) je". Explicitně mě nenapadají žádné přepoklady, které by stálo za to zdůrazňovat, a co se týká pravděpodobnostní kvantifikace slovem "zřejmě", přijde mi to taky trochu zbytečné. Slovo "zřejmě" vynechávám i pro výroky, se kterými jsem si mnohem méně jistý (a myslím, že mám ve zvyku být nadstandardně opatrný, když něco tvrdím, vztaženo k populačnímu průměru).

    2) Existence ideologických přívrženců GO je nade vší pochybnost, nepsal jsem o tom proto, že to nebylo tématem článku. Potřeboval jsem pouze ilustraci ideoodmítačů konsensu, ideopříznivci konsensu jsou ovšem taky reálná a zajímavá skupina.

    3) Lysenkism je mi znám, samozřejmě. O Welteislehre jsem nevěděl (dík za odkaz), ovšem příklon nacistů k mašíblu je dobře známý. Z wikipedie k duté zemi:

    It has even been reported, although apparently without historical documentation, that Adolf Hitler was influenced by concave hollow-Earth ideas and sent an expedition in an unsuccessful attempt to spy on the British fleet by aiming infrared cameras up into the sky

    I když tohle pravděpodobně nebude pravda, tak samotná teorie měření lebek, ideje o židovské fyzice a víra v židovské spiknutí potřebovaly velkou porci mašíblismu.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo a mimochodem, čím je podložena hypotéza, že konsistentní a dobře napsané články mívají méně komentářů? Popravdě si myslím, že nízký počet komentářů zde souvisí pouze s nízkým počtem čtenářů.

    OdpovědětVymazat
  4. >> Můj pohled na evoluci nebo relativitu bych klidně popsal jako "takhle to (přibližně) je".

    Jasně, ale zároveň víš proč tomu věříš a co by tě případně přesvědčilo o opaku. Kupříkladu zrovna obecná relativita je tak dobře testovaná, že se na ní většina komunity dívá stejně jako ty. To ovšem neynamená, že občas někdo nepřijde s nějakou bizarní ideou typu MOND (http://en.wikipedia.org/wiki/Modified_Newtonian_dynamics),
    která je ovšem normální falsifikovatelnou ne-mašíbl teorií, takže s ní operující odborný článek bez problému projde recezním řízením. Že tomu nikdo moc nevěří je jiná věc.

    >> 2)...
    Já vím, že to nebylo úplně k tématu. Ale stejně jsem na to chtěl veřejně upozornit, protože jsem ještě nikde takovou poznámku nečetl. Právě z výše uvedených důvodů si myslím , že skupina ideopřívrženců je nejen stejně antiscientistní ale i stejně protikonsensuální jako skupina ideoodpůrců, jen to není na první pohled vidět. Kdyby se totiž dostatečně dobře prokázalo, že je to GO opačně než se konsensuálně soudí, tak by se okamžitě ideoodpůrců stali ideopříznivci (a naopak). Na druhou stranu, kdyby se vědecky prokázala účinnost homeopatie nebo pravdivost ID, tak by to jejich oponenti přijali.

    >>...čím je podložena hypotéza, že konsistentní a dobře napsané články mívají méně komentářů?

    Anekdoticky. Já osobně nemám k takovému článku co dodat. A věřím, že to není jen můj problém. Kojota například zaujal tvůj článek o paradoxu Růženky natolik, že se o něm zmínil i na Twitteru. Ovšem do komentářů nic nenapsal. Nicméně, s nízkým počtem čtenářů to určitě taky souvisí (nemáš, sakra, statistiku?).

    A samozřejmě, jakmile tě začne číst alespoň jeden blbec, tak tu budeš mít kometář pod každým článkem.

    A v tom komentáři bude, že jsi BOLŠEVIK!!!

    pecht9am

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  6. Máš možnost smazat duplicitní komentář? Pardon. pecht9am

    OdpovědětVymazat
  7. Ideopřívrženci sice mají dobrý potenciál na to, stát se ideoodpůrci, ale označit je za protikonsensuální, když dosud s konsensem souhlasí, mi přijde jazykově nevhodné. Nemám ale problém je označit za iracionální.

    Co se týká odpůrců homæopatie a ID, možná bychom byli u mnohých nepříjemně překvapeni, kdyby se jejich pravdivost ukázala. Je lehké ctít realitu, dokud vyhovuje našim biasům.

    ...i na Twitteru
    Oj, to je skoro jak recenzovaný žurnál.

    Duplicitní komentář smazán.
    (Paradoxně můžu komentáře mazat, ale ne editovat, a po každém smazání zůstane nevratná stopa.)

    OdpovědětVymazat
  8. Pán Bolčo? Osbne ho poznam,je to manipulator a kus hlupačika,dokonca poznam jeho alkoholicku minulost.Je to bajkar......................

    OdpovědětVymazat