Jak spolehlivě zmást cestujícího

Představte si, že přijdete na zastávku trolejbusu, a místo jízdního řádu na místě visí pouze tabulka s informací, že linka 8 jede s intervalem 27 minut, zatímco linka 49 má interval 19 minut, o víkendu 23 minut. Pro jistotu vedle toho visí stejná tabulka, podle které v místě linka 49 vůbec nejede a osmička jezdí s intervalem 23 minut. Očekávali byste, že dopravce při umísťování nového seznamu linek aspoň sundá starou neplatnou tabulku? Zapomeňte na to a vítejte v Rusku.

Navzdory nekontrolovanému rozmachu automobilismu v Rusku existuje ne úplně špatný systém veřejné dopravy. Od cestujícího se ovšem čeká, že bude vědět, kudy, kam a jak chce jet. Informace se zpravidla nezveřejňují. Nejenže neexistuje (aspoň co já vím) nějaká analogie našeho Idosu [upřesnění - viz diskuse], kde by bylo možno z pohodlí domova automaticky dohledat nejrychlejší trasu. Informace nebývají ani na zastávkách: označník zastávky je malá tabulka visící na nejbližším vhodném drátě nebo sloupu a obsahující v lepším případě seznam linek a jejich intervaly. U tramvají navíc chybí nástupní ostrůvky, což z vystupování vprostřed čtyřproudé vozovky činí adrenalinový zážitek. Schéma sítě? Zpravidla až ve vozidle, jenže tam je většinou na volbu trasy už pozdě.

Příznivým faktem je to, že stanice a zastávky mají zpravidla svá jména. Nepříznivé jsou ale zvyklosti, které Rusové v pojmenovávání svých stanic mají. Přesvědčení, že jméno stanice by mělo být pro cestujícího co nejvíce informativní, je v Rusku zjevně exotickou výjimkou. Jeden z projevů této nepříjemné skutečnosti jsou názvy přestupních stanic metra [*]. Ve většině případů platí, že přestupní stanice má tolik jmen, kolik tras metra jí prochází. Jeden z důležitých přestupních uzlů v centru Moskvy se tak nazývá Borovickaja, jedete-li linkou 9, Arbatskaja (na lince 3), Aleksandrovskij sad (na lince 4) a Biblioteka imeni Lenina pro cestující linky 1. Paradoxně navíc existuje i stanice Arbatskaja na lince 4, z které ale není možný přestup do stejnojmenné stanice na lince 3.

Kuriózní situace vznikaly během vlny přejmenovávání v devadesátých letech. Zatímco některá místa ztratila svůj ideologický název z dřívějška, ne vždy se změna jména dotkla příslušné stanice. Pokud jste třeba chtěli dojet do Nižného Novgorodu, až do loňska byste museli hledat vlak, jehož cílová stanice se zove Gorkij, což byl název města v letech 1932-1990. (Dnes už se stanice jmenuje logicky Nižnyj Novgorod - Moskovskij vokzal.) Ne vždy lze podobné kuriozity vysvětlit změnou režimu, často jsou oba názvy (vesnice i nádraží) politicky napohled neutrální, a přesto různé. Poblíž Volgogradu je to téměř normou:

název sídla	název stanice
Samofalovka	Kotlubaň
Šurupovskij	Kalinino
Frolovo	Arčeda
Suchov	Rakovka
Michajlovka	Sebrjakovo
Troickij	Kumylga
Novoanninskij	Filonovo
Čerkesovskij	Budarino
Novonikolajevskij	Alexikovo

a tak dále [*]. Jinde pomáhají cestujícím v orientaci informativní názvy stanic typu „platforma 75. kilometr“, případně očíslovaná nádraží ve větších městech („Volgograd-II“).

Že vlaky z Moskvy do Petrohradu stále odjíždějí z Leningradského nádraží asi zmate málokoho. Zřejmě proto — aby se cestující nenudili — je na příslušné jízdence jako stanice odjezdu uvedeno МОСКВА ОКТ., zřejmě zkratka za jméno Okťjabrskij nebo Okťjabrskaja. Taková stanice ale v Moskvě není — tedy vlastně je, ale jezdí tam pouze metro, a navíc je to na druhé straně města. Stanice metra u Leningradského nádraží se jmenuje Komsomolskaja. Takové věci by ale přinejmenším Pražany překvapovat neměly: vždyť i my jsme měli stanici metra Moskevská (jak stylové) umístěnou pět kilometrů od stejnojmenné ulice.

Nejen bloudění je souzeno cestujícím. Další opatření, které má za účel zpříjemnit cestování, je nepřestupný tarif. Jedno, zda chcete jet jednu stanici nebo dvacet, cena je tatáž. Cesta na vzdálenost 1 km s přestupem stojí dvakrát tolik, co cesta na vzdálenost 20 km bez přestupu. Samozřejmě, i tohle u nás bylo, ale aspoň s jedním typem lístku na všechny druhy dopravy. Ne tak v Moskvě. I když jízdenky na tramvaj i metro stojí stejně, 28 rublů, není možné použít tramvajovou jízdenku v metru, ani naopak. Jistě, metro je provozováno jinou společností (Moskovskij metropoliten) než povrchová doprava (Mosgortrans), ale absurdita jde tak daleko, že jízdenky na metro nelze použít ani na moskevský monorail, i když oba systémy patří stejné společnosti a jízdenka stojí stejně a vypadá (téměř) stejně.

Když už je řeč o magnetických kartách: jelikož u tramvají а busů není možné instalovat turnikety na zastávku, prozíravě jsou umístěny uvnitř vozidel. Což znamená, že všichni musejí nastupovat předními dveřmi. Automaty na jízdenky prakticky neexistují (pár stanic metra má automaty, ale z těch lezou pouze jízdenky na metro), v trafikách se jízdenky neprodávají a kiosky s jízdenkami jsou vzácné. Náhodní cestující bez předplatních jízdenek jsou tak nuceni kupovat jízdenky u řidiče, a v kombinaci s povinným nástupem všech cestujících předními dveřmi to předvídatelným způsobem zpomaluje odbavení. (Mimo Moskvu jsou v tramvajích a autobusech průvodčí a tato komplikace tak odpadá.) Podobně efektivní systém funguje u dálkových vlaků: v každém vagónu jsou otevřeny pouze jedny dveře, u kterých číhá průvodčí a kontroluje jízdenky při nástupu. Člověk tak může nastoupit pouze do svého vagónu (dálkové vlaky jsou povinně místenkové). V expresu Moskva-Dubna, tvořeném jednotkou ED-4, se zpravidla otvírají troje dveře z dvanácti. Stalo se mi, že jsem měl jízdenku do pátého vozu, a protože dveře pátého vozu byly zavřené a před šestým byla fronta, zkusil jsem nastoupit přes čtvrtý vůz. Průvodčí mě ovšem odkázala do příslušných mezí: ačkoli je vlak vevnitř plně průchozí, s jízdenkou do pátého vozu lze nastupovat výhradně přes šestý vůz.

Užívání veřejné dopravy v Rusku tak člověka udělá otrlým vůči banálním komplikacím typu předběžně vyvěšených výlukových jízdních řádů, které nás matou v českých městech.