Kazaň je s přibližně miliónem obyvatel největším a taktéž hlavním městem Tatarstánu. Město leží na soutoku řek Volhy a Kazanky, od jihu sem ale zasahuje Kujbyševská vodní nádrž, díky které působí Kazaň téměř dojmem mořského přístavu. Jako i jinde v Rusku je Kujbyševská nádrž navržena v obřích škálách: její vodní plocha přesahuje šest tisíc čtverečních kilometrů (zhruba jako kraj Vysočina) a dělka dosahuje pěti set kilometrů. Ještě v Kazani, 260 km vzdušnou čarou od přehradní nádrže, je z centra města k druhému břehu Volhy téměř sedm kilometrů a zhruba kilometr je u svého ústí (levý snímek) široká Kazanka.
Sporadicky zastavěná plocha nedaleko soutoku (snímek vpravo) se jmenuje Náměstí Tisíciletí (rus. Площадь Тысячелетия / tat. Менъеллык мəйданы).
Co do významu hlavním náměstím je Náměstí Svobody (Площадь свободы / Ирек мәйданы; na pravém snímku). Sídlí zde tatarská státní rada (государственный совет), ústavní soud, ministerstvo kultury, technická universita, konzervatoř a divadlo. Divadlo si můžete prohlédnout na levém snímku, který je ale pořízen ze zadní strany, z Leninského sadu.
U kazaňských novostaveb se hojně projevuje historizující stavební sloh, a zvláště ve vládní čtvrti podél jižního břehu Kazanky mnoho budov vypadá jako karlovarský hotel Pupp. „Tatarské baroko“ najdeme i jinde, například na Petrohradské třídě v podobě pavilónku nejasného účelu na levém snímku (očekávaný léčivý pramen nebo aspoň fontánka uvnitř chybí).
Město je oficiálně dvojjazyčné, a i když ruština prakticky převládá, mnohé, především novější, nápisy jsou uvedeny nejdříve tatarsky, jak je vidět na vyobrazené tabulce se jménem ulice i na plakátu k připomenutí Dne vítězství (snímek pořízen 8.května, den před ruským státním svátkem). Tatarština má dvě standardizované psané varianty užívající latinku i azbuku. Existence dvou abeced je pozůstatkem politických změn probíhajících v dvacátém století. Turkické jazyky na území Ruska (mezi nimi i tatarština) byly tradičně zapisovány arabským písmem. Poté, co v Turecku proběhla reforma pravopisu, inspirovaly se i příbuzné národy v Sovětském svazu a vznikla tak varianta latinky zvaná jaŋalif (doslova „nová abeceda“). Latinka byla sovětskou mocí zpočátku podporována jako nástroj zvýšení vzdělanosti a zároveň deislamizace. Koncem třicátých let došlo ke změně této politiky a k zavedení upravené cyrilice pro všechny jazyky tehdejšího SSSR. Návrat k latince proběhl u řady turkických jazyků v devadesátých letech. Zatímco ale samostatné republiky (Azerbajdžán, Turkmenistán, Uzbekistán) u latinky zůstaly, republiky uvnitř Ruské federace byly zákonem z roku 2002 přinuceny k návratu k azbuce ve všech oficiálních dokumentech.
Za pozornost stojí skutečnost, že na ceduli (zjevně z doby před rokem 2002) je z ruského názvu Большая красная улица přeložena pouze ta „ulice“ (tat. урам), zbytek je pouze transliterován.
Ceremonie k oslavě Dne vítězství se konají na náměstí 1. Máje před branami kazaňského kremlu. Zde lze shlédnout pamětní desky tatarských hrdinů z války i pionýrskou čestnou stráž.
Samotný kreml je druhý největší v Rusku (slovem кремль ruština označuje jakoukoli městskou pevnost, ne tedy pouze tu v Moskvě). Kazaňský kreml byl postaven po dobytí města a jeho připojení k Rusku v polovině šestnáctého století. Sídlo prezidenta Tatarstánu (budova vpravo od červené věže) stojí uvnitř kremlu.
Příjmy z těžby ropy udělaly z Tatarstánu relativně bohatou republiku, nicméně ruinózní domy, zbořeniště a zanedbaná zákoutí tu najdeme v hojném počtu i v samém středu metropole. Levá fotografie byla pořízena v ulici Musy Džalilja, pravá pak na ulici Baumana, hlavní pěší zóně v Kazani.
Kazaň nedělá stejný dojem jako islámská města Blízkého východu či jižní Asie; přinejmenším zde neuslyšíte volání muezzina a neuvidíte zahalené ženy. I tak je ale přítomnost islámu patrná, hlavně díky mešitám. Nejvýznamnější z nich je Qolşärif (Колшәриф), dominanta města stojící vprostřed kremlu. Qolşärif (toť pravopis v tatarské latince; lze narazit na jiné transliterace, např. Kul-Šarif, Qol Sherif atp.) bylo jméno vůdce Tatarů bránících Kazaň před armádou Ivana Hrozného a pojmenování mešity tak nese poněkud separatistický nádech. Mešita byla dostavěna v roce 2005 na místě původní mešity stržené po dobytí Kazaně v roce 1552.
V šestnáctém století nebyl stržen pouze předchůdce dnešního Qolşärifu, ale všechny mešity v Kazani. Zákaz stavět mešity byl zrušen až ve století osmnáctém. První mešitou vystavěnou po odvolání zákazu byla mešita Märcani (Мәрҗани, Mardžani), která byla též jedinou fungující mešitou v sovětských dobách. Dnes je její okolí centrem ortodoxního islámu, aspoň soudě podle náboženské školy a obchodu (na snímku) v jejím sousedství. Obchod mimo jiné nabízí i širokou škálu publikací známého kreacionisty Haruna Yahyi.
Všude se najde pár kuriozit, a tak si na závěr můžete zaspekulovat o symbolismu kočky pod baldachýnem nebo zkusit tipnout, který z holubů na kašně je kovový a který živý.
Žádné komentáře:
Okomentovat