Příčiny a mechanismy konspiračního myšlení

Na blogu Massive Error se nedávno objevil zajímavý článek o konspiračních teoriích, a jak už to bývá, rozvinula se poměrně bouřlivá diskuse mimo jiné o příčinách konspiračního myšlení.
Téma konspiračních teorií je populární v kruzích skeptiků a můj prozatím jediný článek o konspiracích patří na tomto blogu nejpopulárnějším. Možná tak stojí za to se k tématu čas od času vrátit.

Oč víc se o konspiračních teoriích mluví, o to hůře je možná celá kategorie vymezená. Podle užitého slova by se dalo očekávat, že rozhodujícím poznávacím znamením bude přítomnost nějaké konspirace, tedy tajného spolčení skupiny lidí za určitým, obvykle hanebným, účelem. Ale nikdo nemluví jako o konspiračních teoreticích o těch, kdo hlásají, že Světové obchodní centrum bylo zničeno zásluhou spolčení islámských fanatiků z Al-Káidy a nikdo nemluví o konspiračních teoriích v souvislosti s vraždou Caesarovou. Zdá se spíš, že konspirační teorie souvisí s konspiracemi pouze volně, a že fráze ve skutečnosti označuje pouze ty teorie, které jsou jistým způsobem chybné a zároveň kontroverzní. Posuzování chybnosti, kterému jsem věnoval výše odkazovaný článek, samozřejmě není prosté a jednoznačné, a kritérium kontroverznosti nás posouvá nebezpečně blízko hranici mezi racionální debatou a propagandou; až se vkrádá na mysl otázka, zda „konspirační teoretik“ je vůbec něčím víc, než pouhou nálepkou pro jednoduchou diskreditaci určitého typu diskusních oponentů, bez nutnosti se blíže zabývat jejich argumenty. Na druhou stranu je ale těžké ignorovat nápadnou podobnost jisté třídy bludů, od blouznění o židovské snaze o světovládu až po spekulace o pravosti přistání na Měsíci. Nechť tedy „konspirační teorie“ v tomto textu znamená to, co obvykle znamená: vysvětlování nějaké skutečnosti zahrnující konspiraci, které zároveň nese punc senzačnosti či odporu vůči „oficiální“ (tj. široce přijímané a pravděpodobně správné) teorii. Je vhodné mít na paměti, že toto vymezení není nijak ostré, a budu se snažit argumentovat, že může existovat několik různých druhů kospiračního myšlení, jejichž podobnost je pouze povrchní.

Dále upozorňuji na fakt, že následující analýza je hrubě spekulativní a může snadno opomíjet důležité skutečnosti. Při diskutování podobných problémů je velmi snadné podlehnout zdání, že navržená hypotéza musí být pravdivá, protože nás nenapadá nic jiného; složité jevy, mezi které lidské myšlení jednoznačně patří, přitom mívají spoustu alternativních úhlů pohledu a možných vysvětlení, jež je lehké přehlédnout. Jediná jistá obrana proti takové chybě je vyhnout se spekulacím vůbec; jelikož tak daleko jít nechci, jsem povinen přidat aspoň toto varování.

Obvykle je konspirační myšlení spojováno s paranoiou, tedy s bludnými představami konspiracionisty o pronásledování své osoby, často spojenými s iluzí vlastní důležitosti. Ačkoli paranoici nepochybně trpí konspiračními bludy, můžeme takto vysvětlit jen malou část populárních konspiračních teorií; množina lidí splňujících kritéria pro diagnózu duševní choroby se svým počtem zdaleka nevyrovná zástupům konspiračních teoretiků všeho druhu. Hlavně je ale toto vysvětlení neuspokojivé z jiného důvodu. Paranoia je (pokud je vůbec uznávána jako svébytná choroba) diagnostikována částečně na základě konspiračních představ, a její příčiny a mechanismus nejsou o nic méně průhledné, než příčiny a mechanismy konspiračních teorií samotných [*]. Říct, že konspirační myšlení je důsledkem paranoie, nepěkně zavání kruhovým argumentem.

Koneckonců, je stěží překvapivé, že blázni věří bláznivým věcem. Vysvětlení spíš zaslouží případy, kdy jinak zcela rozumní lidé věří bláznivým věcem. Budu tedy předpokládat, že náš modelový konspirační teoretik si je vědom zákonitostí logiky, je schopen chápat argumenty jiných, má dostatečnou inteligenci a vzdělání a ve všech jiných představitelných ohledech je způsobilý racionálního přístupu k faktům. Přesto věří v konspirační teorii, pravděpodobně na základě relativně izolované chyby v úsudku. (Předpoklad izolovanosti chyby je idealizace, ale idealizace a zjednodušení jsou cenou, již je třeba platit, chceme-li jakýkoli jev analyzovat. Je snadné ríct, že konspirační teoretik je prostě „iracionální“; informace v takovém výroku ale mnoho obsaženo není.) Jaké chyby v úsudku tedy připadají v úvahu?

Míru důvěry v různé hypotézy a teorie je výhodné popisovat pomocí subjektivní (Bayesovské) pravděpodobnosti. V tomto přístupu má každý výrok V přiřazenou určitou pravděpodobnost P(V), a v každém okamžiku, kdy se setkáme s novou relevantní informací I, hodnota P(V) se změní. Děje se tak přesně daným způsobem: Uvážíme, jak by bylo pravděpodobné, že bychom se dobrali informace I, je-li V pravda (tato hodnota je standardně zapisována P(I|V)), jak by naopak bylo pravděpodobné dovědět se I, pokud by V neplatilo (tedy P(I|¬V)), a dosadíme do Bayesova vzorce



Veličina P'(V) na levé straně je nová, tzv. aposteriorní, pravděpodobnost výroku V. Toto P' je vyšší než stará (neboli apriorní) pravděpodobnost P, pokud je P(I|V) > P(I|¬V), tedy pokud je pravděpodobnější informaci I obdržet, když V platí, než v opačném případě. Za těchto okolností je možné I považovat za doklad, nebo chcete-li evidenci, pro pravdivost výroku V.

Bayesovský přístup je pouhou idealizací reálného lidského myšlení a existuje dost důvodů, proč se ani ti nejracionálnější smrtelníci nemohou stát ideálními vykonavateli popsaného algoritmu — nejsilnější je zřejmě ten, že důsledné sledování vytyčené idealizace by vyžadovalo nekonečně velkou výpočetní kapacitu. Je také pravda, že lidé se odchylují od Bayesovského ideálu dosti drasticky i v případech, kdy příslušné výpočty pohodlně leží v rámci běžných lidských schopností; pro příklady můžete prolistovat zdejší příspěvky z rubriky pravděpodobnost. Na druhé straně máme dost důvodů se domnívat, že bayesiánství je správnou idealizací racionality; když už nic jiného, tak čím více se odchýlíte od tohoto ideálu, tím snáze je vás možné ošidit.

Hrubé nerespektování základních pravidel zacházení s evidencí je živnou půdou pro konspirační teorie. Eliezer Yudkowsky cituje z Hastieho a Dawesovy knihy Rational choice in an uncertain world tuto ilustrativní pasáž:

Dodatečné šroubování evidence na hypotézu bylo součástí nejpolitováníhodnější kapitoly v historii Spojených států: internování japonských Američanů na počátku Druhé světové války. Když kalifornský guvernér Earl Warren svědčil v San Franciscu 21. února 1942 před komisí kongresu, dotazující poukázal na to, že doposud nedošlo k žádným sabotážím nebo jiným druhům špionáže ze strany japonských Američanů. Warren odpověděl: „Zastávám pohled, že tato absence [podvratné činnosti] je nejhrozivější příznak v celé naší situaci. Přesvědčuje mě to snad víc než cokoli jiného, že sabotáže, které nás čekají, a aktivity páté kolony, jsou načasovány přesně tak, jako byl načasován Pearl Harbor... Věřím, že jsme pouze ukolébáváni ve falešném pocitu bezpečí.“

Warren tedy zřejmě považoval absenci viditelné aktivity konspirujících sabotérů za příznak jejich existence. To je ale chyba; ať už je pravděpodobnost absence sabotáží za předpokladu existence sabotérů jakkoli vysoká, je vždy nižší, než pravděpodobnost absence sabotáží za předpokladu, že žádní sabotéři nejsou; ta je samozřejmě rovna jistotě. Absence sabotáží je tak vždy dokladem pro neexistenci sabotérů a nikdy naopak. Slabým dokladem možná, věříme-li v prohnanost sabotérů a jejich odhodlání zaútočit později, dokladem, který můžeme třeba i ignorovat, ale který nemůžeme interpretovat opačně, jako příznak existence sabotérů. Jestliže považujeme nějaký jev za projev určité konspirace, a jeho absenci za projev téže konspirace, nezacházíme se svými informacemi správně.

Konspirační teoretik ale nemusí zahodit celý Bayesův vzorec, aby mohl své oblíbené hypotéze přiřadit vysokou pravděpodobnost. Existuje cesta, jak konspirační teorii ubránit před jakýmikoli fakty, a zároveň si zachovat zdání racionality. Stačí vhodně poladit apriorní pravděpodobnosti.

Apriornost pravděpodobnosti je pojem relativní: většina apriorních pravděpodobností je zároveň aposteriorní pravděpodobností nějakého dřívějšího pozorování. I když jsou vesměs apriorní pravděpodobnosti ovlivněny všemi dříve sebranými fakty, některý z faktů musel být poznán jako první. K jeho zahrnutí do výpočtu pravděpodobnosti relevantních hypotéz ale stále potřebujeme nějaké apriorní pravděpodobnosti, jejichž apriornost v tomto případě znamená úplnou nepodmíněnost. Panuje názor, že tyto fundamentálně apriorní pravděpodobnosti by měly být specifickým způsobem úměrné složitosti hypotézy — čím složitější, tím nepravděpodobnější [*] — ale složitost hypotézy se ne vždy snadno měří, a tak jsou apriorní pravděpodobnosti často cucány z prstu.

Může se tak stát, že náš modelový konspiracionista přiřadí své teorii apriorní pravděpodobnost velmi blízkou jedné. V ideálním světě by to nebyl problém; je-li hypotéza nepravdivá, mohli bychom nashromáždit dost dokladů hovořících proti ní, a i když třeba každý srazí pravděpodobnost jenom o kousíček, je jen otázka času, než jich nasbíráme dost ke sražení konspiracionistovy subjektivní pravděpodobnosti pod 0,5 (nebo 0,1, nebo 0,01, nebo kolik jen považujeme za nutné). V reálném světě je shromažďování dokladů pracné, a když konspiracionista začne s P(konspirace) = 0,999999%, je prakticky v bezpečí. Ještě extrémnější by byl případ, kdyby P(konspirace) byla rovna přesně 1; v takovém případě žádná nová informace s pravděpodobností nepohne ani o píď [*].

Konspiracionista by možná nezněl moc důvěryhodně, kdyby přiznal, že vyšel z jednotkové apriorní pravděpodobnosti, neboť to není nic jiného, než přiznat, že žádný argument nehne s jeho předsudkem. Nicméně na kvantifikaci pravděpodobností zřídkakdy přijde řeč, a tak tato chyba může stát za mnohými konspiračními teoriemi (stejně jako za mnohými nekonspiračními teoriemi, ale omezme se protentokrát na konspirace). Zbývá vysvětlit, odkud se taková zjevně nerozumná volba apriorní pravděpodobnosti bere: člověk, když se poprvé setká s tvrzením, o kterém nic neví, spíš tíhne k váhavosti, než k šestidevítkové jistotě. Jedna z možností je, že konspirace „dává smysl“ a vypadá jako očividná pravda, zhruba něco ve stylu očividnosti faktu, že 1+1=2. Teoreticky to možnost je, a nechám na čtenáři aby posoudil, jak často k něčemu takovému může dojít.

Je zde ale i jiná možnost, kterou považuji za statisticky významější: Nerozumně vysoká apriorní pravděpodobnost nemusí být přiřazena konspiraci samotné, ale nějaké jiné domněnce, která pak konspiraci zprostředkovaně implikuje. Předsudečná domněnka — vezměme třeba přesvědčení, že Židé jsou zločinci — může vyvěrat z ideové indoktrinace, tradice, důvěry v autoritu či čehokoli jiného, a nemusí mít přitom žádné konspirační rysy (Židé mohou být zločinci, aniž by k tomu potřebovali konspirovat). Když je tato domněnka nepravdivá, dá se očekávat, že později získané informace budou mluvit v její neprospěch; v našem ilustrativním případě budou třeba oficiální statistiky ukazovat, že Židé páchají přibližně stejně zločinů jako Nežidé. Žádnou informaci ale není nutné akceptovat tak, jak je podána; vždy existuje možnost, že tato informace je nepravdivá. Konflikt mezi doposud zastávaným názorem a přijímanými informacemi snižuje důvěryhodnost obou, a je jen otázkou poměru apriorních pravděpodobností, která důvěryhodnost se jako první dostatečně přiblíží nule. Je-li předsudek dostatečně pevný, vyjde z tohoto soutěžení vítězně, zatímco „oficiální zdroje“ konfliktních informací budou považovány za systematicky lživé. Odtud je ke konspirační teorii jen krátký krok, a je to krok navýsost racionální: jak přirozeněji vysvětlit, že všechny oficiální zdroje tají zločiny Židů, než že Židé a jejich posluhovači je všechny ovládají?

Důvěra v konspirační teorie nemusí vyvěrat jen ze špatné kalibrace apriorních pravděpodobností. Další potenciální skrýší pro chybu jsou podmíněné pravděpodobnosti P(I|V) a P(I|¬V), jejichž vzájemný poměr určuje, zda I svědčí ve prospěch nebo naopak neprospěch výroku (nebo teorie) V. Tento typ chyby se rozpadá na dva podtypy: nadhodnocování P(známá fakta|konspirace) a podhodnocování P(známá fakta|žádná konspirace). Protože lidé neuvažují o pravděpodobnostech nahlas, můžeme občas určitému chování přiřadit více různých pravděpodobnostních popisů, jak bude vidět u mechanismů navržených v následujících odstavcích [*].

Apofenie a pareidolie jsou názvy pro psychologické jevy spočívající ve vidění smysluplných struktur v náhodných datech. Příkladem jsou vidění Panny Marie v rozříznutém jablku nebo zkaženém sendviči, nápisu Alláh v oblacích, tváře na Marsu, dokonce Ježíše na břichu labradora. Pareidolie využívá (nebo snad zneužívá?) Rorschachův test. Schopnost rozpoznávat komplikované struktury a přiřazovat k nim význam je velmi důležitá součást lidské inteligence. Speciálně to platí pro rozeznávání tváří a jejich výrazů, snad proto jsou tváře nejčastějším objektem pareidolických vidění. Význam jsme ale schopni slyšet v náhodných zvucích nebo hledat v náhodných událostech, a zejména tento poslední druh apofenie hraje roli v konspiračním myšlení. Třeba jeden den v novinách vyjde článek o slavných atentátech, a den potom je spáchán atentát na premiéra. Reakce konspiracionisty pak zní „to nemůže být náhoda, noviny o všem věděly předem“. Taková reakce může vycházet z podcenění pravděpodobnosti, s jakou k podobným shodám náhod může dojít — párkrát do roka se takové články v novinách objevují, a tak šance, že k tomu dojde den před skutečným atentátem není nijak astronomicky malá (a asi je větší, než pravděpodobnost, že někdo zasvěcený takto nepřímo své znalosti zveřejní).

Vedle schopnosti rozpoznávat struktury a pravidelnosti je také užitečné umět poznat, o co druzí lidé usilují. Vědomé činy lidí zpravidla sledují nějaký záměr. Držet své záměry v tajnosti je často výhodná strategie, zejména jedná-li se o záměry sobecké; stejně tak se hodí schopnost odhalovat tajné záměry ostatních. Není proto divu, že máme nutkání ptát se po účelech a cílech lidských činů; kdo to nedělá, je snadnou obětí pro podrazáky všeho druhu. Nutkání se ale neomezuje jen na lidské činy; teleologický [*] pud si usurpuje právo posuzovat veškeré přírodní procesy a někdy i předměty: mluvíme tak o účelech evolučních adaptací, ptáme se po smyslu života, někteří dokonce nacházejí zálibu v otázce, proč vůbec něco je, když by také nemuselo být nic — pravděpodobně s nadějí, že najdou účel samotné existence.

Záměr nemůže existovat bez svého nositele. Hledání záměru za přírodními procesy, jako jsou zemětřesení nebo fáze měsíce, může vést k buď k postulování jednoho či více bohů, nebo k hledání viníka mezi lidmi. V dřívějších dobách se obě verze prolínaly, poněvadž bylo nepředstavitelné, aby člověk způsobil zemětřesení bez pomoci nadpřirozených sil; dnes si bláznivější konspiracionisté vystačí třeba s projektem HAARP.
Zatvrzelý hledač záměru, který přitom nevěří v boha, je ve spoustě situací odsouzen k přijetí konspiračního vysvětlení, protože všechny nekonspirační teorie jsou od počátku vyloučeny jako záměruprosté. Tento mechanismus je tak speciálním případem výše diskutované chyby ve volbě apriorních pravděpodobností; v tomto případě se ale nejedná o přemrštěnou víru v jednu konkrétní hypotézu, jako spíš o systematickou preferenci určitého typu hypotéz.

Chyba v analýze pravděpodobností je jednou z možných příčin konspiracionismu, nikoli však jedinou. Část svých názorů totiž zastáváme bez ohledu na podpůrné argumenty a jejich pravděpodobnosti. Jsou názory, jejichž rolí není informovat své nositele o stavu světa, ale naopak informovat svět o stavu svého nositele. Tyto názory slouží signalizaci.

Asi každý už někdy slyšel argument začínající slovy „nejsem rasista, ale...“ Spojka ale samozřejmě dává poznat, že bude následovat něco, z čeho by se dalo ususzovat na řečníkův rasismus — a skutečně, zpravidla zazní názor velmi rasistický. Proč tedy řečník uvádí svůj projev slovy „nejsem rasista“? Zjevně proto, že rasismus je momentálně v nemilosti a stát se známým rasistou je mizerná investice do osobní pověsti a cti. I když člověk může o svém rasismu lhát, lež přináší hrozbu prořeknutí se a lidé jsou špatnými lháři. Snažší je skutečně věřit, že nejsem rasista, ať už o černoších smýšlím jakkoli.

Názory nemusí sloužit pouze k signalizaci konformity s celospolečenskými trendy. Adresátem signalizace může být menší skupina identifikující se právě svými názory, které mohou být v rozporu s názory většiny. Samotný odpor proti konformitě je jedním z názorů, se kterým se řada lidí identifikuje. Projevy pak mohou zahrnovat (vedle provokujícího odívání, alternativního životního stylu a specifického hudebního vkusu) i víru v některé konspirační teorie, pouze z toho důvodu, že se jedná o teorie popírající oficiální verzi ležící mimo mainstreamové přesvědčení zastávané establishmentem [*].

Testování
Navrhl jsem několik mechanismů kandidujících na částečné vysvětlení konspiracionismu. Když se navrhují hypotézy, sluší se dodat, jaké důsledky z nich plynou, aby mezi nimi bylo možno rozhodovat na základě faktů a oddělit pravdivé zrno od falešných plev. Zhodnocení toho, jaké procento konspiracionistů naplňuje předpovědi tu uvedených hypotéz, ponechám již na čtenářích.

0. Začnu od paranoie, ačkoli, jak jsem již podotkl, vysvětlení pomocí paranoie je příliš vágní a možná i částečně cyklické. Nicméně z asociace s paranoiou plyne přinejmenším to, že konspirační teoretici by se měli zajímat o konspirace, jejichž jsou sami prominentní obětí, a naopak odmítat, nebo aspoň ignorovat, ty konspirace, v nichž jejich osoba nehraje žádnou významnou roli.
   
1. Pak je tu případ přehnané jistoty, se kterou se věří nějakému předsudku. Iracionalita zde leží mimo vlastní víru v konspiraci a konspirační teorie funguje jako jednorázové vysvětlení neshody mezi přesvědčením a fakty. Dá čekat, že zastánce této teorie bude věřit pouze v jednu nebo dvě konspirace a bude naopak odmítat ty, které s jeho předsudkem nemají nic společného. Měl by být i ochoten uznat, že konspirační vysvětlení jsou a priori nepravděpodobná.
   
2. Vysvětlení pomocí pareidolie a podcenění náhody implikuje, že konspiracionista by měl věřit i nekonspiračním argumentům typu „to nemůže být náhoda“, klást přehnanou váhu na náhodná sdělení a případně věřit v takové věci, jako je biblický kód nebo Nostradamova proroctví. Klasické varianty pareidolie typu Ježíše v melounu by byly dalším indikátorem. Preference pro konspirační teorie by měla být spíš obecná, ne tedy vázána na jednu konkrétní konspiraci jako v předchozím případě.
   
3. Víra v konspirace spojená s hledáním účelu může mít podobné příznaky jako předchozí mechanismus. I zde lze očekávat obecnou preferenci pro konspirační vysvětlení. Zahrnuje-li ovšem oficiální vysvětlení vědomé účelné jednání, dá se zde očekávat jeho akceptování. Teleologický pud tak nemůže vysvětlovat například víru v nějakou z neoficiálních konspiračních teorií o útoku na Světové obchodní centrum, protože oficiální verze taktéž zahrnuje konspiraci.
   
4. A nakonec zbývá signalizace nekonformity. Tato hypotéza předvídá, že náš konspiracionista bude splňovat v mnoha ohledech rysy nekonformisty: bude často negativně mluvit o mainstreamové kultuře, vyznávat alternativní životní styl, označovat ty, kdo věří oficiálním teoriím, za ovce a podobně.