Konspirace a WikiLeaks

Při letu z Moskvy do Prahy koncem prosince se mi v rámci zdarma rozdávaného palubního tisku dostala do rukou česká verze Komsomolské pravdy (ano, to skutečně existuje, byť dnešní Komsomolskaja pravda nemá nic společného nejen s pravdou, ale na rozdíl od své předchůdkyně ani s Komsomolem - je to zcela obyčejný politicky nevyprofilovaný bulvár). Kromě nezajímavých drbů o obskurních ruských celebritách a Putinovi hrajícím na piano byl v listě jeden poměrně zajímavý článek. Tématem byl Julian Assange, a článek obsahoval rozhovor s jistým Nikolajem Starikovem, který v něm tvrdil, že celá aféra okolo WikiLeaks je založena na konspiraci amerických tajných služeb. Kromě toho, že rozhovor vcelku věrně ilustroval ruský styl konspiračního uvažování [1], vnukl mi nápad spojit dnes tak populární aféru WikiLeaks s obecným tématem konspiračních teorií [2].

Totiž, ačkoli jakákoli zmínka o konspiraci ve mně vyvolává instinktivní nedůvěru, aféra WikiLeaks je ze všech případů, kde jsem se s konspiračními hypotézami setkal, pro tento typ vysvětlení nejpříhodnější. Na rozdíl od teorií o Vatikánem ovládané evropské integraci, výbušninou shozeném Světovém obchodním centru nebo (nedej bože) židovském úsilí o světovládu by řízené uvolnění určitých tajných informací (případně desinformací) nevyžadovalo mlčenlivost tisíců zainteresovaných osob. Ačkoli postulovaná konspirace je obvykle symptomem bludného myšlení a preference pro konspirační vysvětlení téměř zosobňuje iracionalitu, automaticky odmítat jakoukoli teorii spadající do škatulky "konspirace", jen proto, že spadá do škatulky "konspirace", není ideální. Rozumných názorů nedosáhnu systematickou negací toho, v co věří blázni - i blázni mohou mít občas náhodou pravdu.

Cílem dnešního článku je shrnout, na jaké rysy konspirační teorie se podívat, pokud jí chci dopřát férové posouzení, ale zároveň nemám čas na detailní prověřování všech relevantních zdrojů. Konspirační hypotéza o WikiLeaks bude sloužit jako ilustrativní příklad. Pro konkrétnost formuluji tuto hypotézu následovně: "Únik důvěrných informací (bez ohledu na jejich pravdivost) na WikiLeaks byl záměrně iniciován lidmi z amerických tajných služeb, s cílem, který se liší od veřejně deklarované motivace provozovatelů WikiLeaks."

Postup pro posouzení pravděpodobnosti konspiračních teorií by pochopitelně měl fungovat na příkladech, jejichž status je nesporný. Proto zahrnuji srovnání s reálnou úspěšnou konspirací (operace Mincemeat) a jednak se zjevně bludnou konspirační teorií (falšování měsíčního přistání) [3,4]. V následujícím ignoruji posuzování spolehlivosti zdrojů: jestliže jsou hlavním zdrojem určité konspirační teorie videa nahraná na serveru YouTube, o něčem to samozřejmě svědčí, stejně tak jako o něčem svědčí to, že Starikov je nacionalista udělující "Goebbelsovy ceny" těm, kteří dle jeho názoru očerňují pověst Ruska. Spolehlivost zdrojů ale musíme posuzovat vždy, není to otázka jakkoli specifická pro konspirace.

U každého kritéria hodnotím teorie známkou od 1 (bezproblémová) do 5 (velmi nepravděpodobná).

Velikost spiknutí
Tady je asi nejsnažší začít. Není třeba zdůrazňovat, že s velikostí spiklenecké skupiny roste i šance na prozrazení. Židovské spiknutí usilující o světovládu je nesmysl už jenom proto, že k tomu, aby několik milionů židů drželo jazyk za zuby po řadu generací by bylo nutné, aby šance na selhání každého jednotlivého spiklence byla v řádu statisícin procenta. To je mimo lidské možnosti. ("Všichni také jazyk za zuby nedrží", mohl by namítat konspirační teoretik, "informace na veřejnost unikla, akorát jí nikdo nevěří". Slabost tohoto protiargumentu spočívá v tom, že konspirační teorie málokdy pocházejí přímo od zdroje. Žid mluvící z vlastní zkušenosti o židovském spiknutí je neexistující jev, zato skinhead mluvící o tomtéž je norma.)

Další obtíží přicházející s velikostí spiknutí je organizace. Velké organizace potřebují administrativu, kvalifikované úředníky řídící jejich chod, dokumentaci, pečlivé plánování, procedury pro řešení nečekaných komplikací, materiální zázemí. Podobnou věc utajit je problém. Samozřejmě, existují tajné služby, které jsou relativně velkými organizacemi, ale tajné služby mají možnost vydržovat si neutajené budovy s technickým personálem, a na jejich poslání, alespoň obecně, také není nic tajného. Jednotlivé tajné akce pak zahrnují jen omezené podskupiny agentů.

Důležitý je i čas. Čím déle spiknutí trvá, tím větší je šance, že informace prosáknou ven. Obecně tedy platí, že čím je navrhovaná konspirace větší, tím spíš existuje pouze ve fantazii konspiračního teoretika. Jak dopadají z tohoto hlediska naše modelové příklady?

Mincemeat: Průměrně (3). Do akce bylo zahrnuta řada důstojníků, kteří museli být informováni o akci, a mnohdy se sami podíleli na přípravě falešných dokumentů. O akci věděl důstojnický sbor na ponorce, která vyvrhla tělo majora Martina u španělských břehů (před zbytkem posádky byl smysl akce utajen). Částečně byl do akce zasvěcen patolog, který obstaral tělo, a redakce Timesů, která vytiskla falešné úmrtní oznámení. K tomu je třeba započíst lidi z tajné služby. Přesto byl počet lidí seznámených se všemi detaily udržován tak nízký, jak jen to bylo možné.

Měsíční přistání: Mizerně (5). Jenom k zfalšování filmových záznamů by bylo potřeba sehnat odborníky na trikové záběry a samozřejmě samotné kosmonauty. Větší problém by ale představovali pracovníci firem, které dodávaly zařízení pro raketu a měsíční modul. Pokud by dodaná zařízení byla funkční, patrně by nebyl důvod let na měsíc falšovat; konspirační teorie tak implicitně předpokládá, že celá výroba měsíčního modulu a v něm užitých vědeckých přístrojů byla zahrnuta do konspirace. Signál z Měsíce byl v přímém přenosu přijímán mimo území USA (přenos přistání Apolla 11 v nejlepší kvalitě zaznamenaly radioteleskopy v Austrálii). I tito lidé by pravděpodobně byli nuceni být zahrnutí v konspiraci.

WikiLeaks: Dobře (1). Obsah WikiLeaks kontroluje relativně málo lidí. Navíc k platnosti Starikovovy hypotézy není vůbec nutné, aby Assange a spol. byli v konspiraci přímo zapojeni. Pokud někdo chtěl zveřejnit určité informace a vytvořit zdání, že se jedná o neplánovaný únik, stačilo mu najít server s pověstí nezávislého média a informace jeho správcům doručit tak, aby uvěřili, že jsou autentické.

Kvalita spiklenců
Pro úspěch konspirace není otázkou jen počet spiklenců, ale také jejich jakost. Pro účast na spiknutí musí mít člověk schopnost mlčet, která není každému dána. Pokud se spiknutí účastní profesionální agenti nebo vojáci v aktivní službě, je to jiné, než když jsou členové spiknutí vybíráni takříkajíc náhodně z lidu. Předpokládám, že s kvalifikací a společenským postavením je obvykle spojena určitá disciplína a tudíž schopnost mlčet; není tomu tak bezvýhradně, ale statisticky zřejmě ano. Jak jsou na tom posuzované teorie v této věci?

Mincemeat: Dobře (1). Spiklenci byli především pracovníci tajných služeb a armádní důstojníci, tedy lidé trénovaní k zachovávání tajemství.

Měsíční přistání: Průměrně (3). Většina spiklenců by byli vědci, inženýři a řídící pracovníci dodavatelských firem. Jednalo se o lidi, kteří mohli mít zkušenosti s prací na utajovaných zakázkách pro armádu, ovšem jednalo by se o civilisty.

WikiLeaks: Těžko říct (3). Pokud by ve spiknutí měli být účastni i lidé z WikiLeaks, pak je situace pro úspěch konspirace velmi nepříznivá. Zatáhnout do diplomatického spiknutí bývalé hackery a aktivisty, kteří si zakládají na tom, že zveřejní vše, co se jim dostane pod ruku, je zjevné šílenství. Kdyby ale WikiLeaks byli sami obětí spiknutí spíše než jeho součástí, vycházelo by toto kritérium pro věrohodnost konspirační teorie mnohem příznivěji.

Vymezení spiklenců
Pro absurdní konspirační teorie je typické, že předpokládaná množina konspirátorů se překrývá s velmi vágně vymezenou slabě organizovanou společenskou skupinou. Židovské spiknutí je jednou z ilustrací, jinou je konspirační teorie o tom, že Obama je muslim, dokládané tím, že muslimové se ho nepokoušejí zabít, protože to, na rozdíl od nemuslimů, vědí (viz třeba diskusní příspěvky pod tímto článkem). Dovolím si říct, že skupiny vymezené názorově, profesně, nebo jinými podobnými způsoby (katolíci, levičáci, inženýři, filatelisté, černoši...) v zásadě nemohou disponovat informací konspirační povahy jež by zároveň zůstala utajena zbytku populace. Jednak proto, že tyto skupiny postrádají organizaci nutnou ke kontrolovanému šíření konspirační informace, a hlavně pak proto, že nemají jasné hranice. Ne u každého člověka lze jednoznačně a bezesporně říct, zda je nebo není katolík či černoch.

Úspěšná konspirace by měla mít přesně naplánováno, kdo všechno o ní bude vědět. Jak jsou na tom naše příklady?

Mincemeat: Dobře (1). Jednalo se o pečlivě plánovanou akci se striktně omezeným množstvím zasvěcených.

Měsíční přistání: Těžko říct (3). Podvod takového rozsahu by se stěží dal zorganizovat tak, aby všichni, kdo by mohli něco prozradit, byli zorganizováni v rámci konspirace (amatérští astronomové často pozorují kosmické lety a byli by schopni odhalit nepravidelnosti). Pokud teorie počítá s tím, že tito lidé jsou součástí spiknutí, vyznívá kritérium pro její pravdivost nepříznivě. Se zapojením značné fantazie si ale lze představit, že podvod byl dokonale proveden tak, že amatérští astronomové a další podobní byli prostě obelháni. Pak toto kritérium vyznívá příznivě.

WikiLeaks: Dobře (1). V jakémkoli případě by stačilo zasvětit úzkou a dobře vymezenou skupinu lidí.

Motivace spiklenců
Diskutovaná operace Mincemeat byla součástí větší operace s kódovým jménem Barclay, která sestávala z rozesílání falešných radiodepeší a předstíraných pohybů vojenských jednotek. Před invazí v Normandii probíhala podobná operace Fortitude, v rámci které byla poblíž Doveru zkonstruována falešná invazní armáda s užitím nafukovacích modelů tanků za účelem zmást letecký průzkum nepřítele a přesvědčit Němce, že invaze proběhne v oblasti Calais. Podobné akce vyžadují aspoň částečné zasvěcení velkého množství lidí. Jak tedy mohly úspěšně proběhnout?

Kromě toho, že informační výměna mezi válčícími stranami byla velmi omezená, zde hraje roli motivace. Voják bojující ve válce nemívá zájem na pomáhání nepříteli - právě naopak - a je tak relativně snadné jej přesvědčit, aby mlčel; tím spíš, pokud trest za zradu může být i smrt. Že kombinace strachu a cti může být výraznou motivací pro udržení tajemství, o tom svědčí i velmi malý počet mafiánů, kteří kdy prolomí zákon omerty. Konspirace potřebuje silně motivované spiklence ke svému úspěchu. Jak funguje motivace v diskutovaných příkladech?

Mincemeat: Dobře, zde není o čem diskutovat (1).

Měsíční přistání: Mizerně (5). Kdokoli z NASA, kdo by veřejnost přesvědčil o tom, že mise Apollo byly podvrh (nebo aspoň promluvil tak přesvědčivě, že by se záležitost měsíčního přistání stala "regulérně" kontroverzním tématem), by se okamžitě stal mezinárodní celebritou a získal by velké množství peněz jen z honorářů za mediální vystoupení. Těžko věřit, že by jej za to někdo vážně chtěl zabít nebo uvěznit, a není ani důvod předpokládat, že by takovému prozrazení stál v cestě smysl pro čest.

WikiLeaks: Těžko říct, znovu závisí na tom, zda by v konspiraci byli zahrnuti lidé z WikiLeaks (3).

Zřejmost a konkrétnost cíle
Mnoho konspiračních teorií je překvapivě nekonkrétních, když přijde řeč na cíl celého spiknutí. Zastánci teorie "chemtrails" se shodnou na tom, že v letadlech jsou namontovány rozprašovače nějaké toxické chemikálie. Zdaleka menší shoda panuje o otázce, co je účelem rozprašování jedů. Někteří konspiracionisté mluví o ovlivňování počasí (aniž by řekli, jakým směrem a proč chce někdo počasí ovlivňovat), jiní mluví o kontrole obyvatelstva, aniž by dodali, jak konkrétně kontrola funguje.

Položme si otázku: Za předpokladu, že je jisté, že nějaká skupina se angažuje v konspiraci, je zřejmé, čeho chtějí dosáhnout? Pokud jediná odpověď, na které se konspiracionisté shodnou, je "škodit", nebo něco podobně neurčitého, znamená to, že důvody věřit v existenci této konspirace asi nejsou tak silné, jak by se třeba mohlo zdát. Jaké jsou cíle diskutovaných příkladů?

Mincemeat: Zjevné (1). Vojenské desinformační akce se vedou pro zmatení nepřítele, což vede k prokazatelné výhodě v boji. I kdybychom o akci věděli pouze to, že Angličané vypustili v roce 1943 u břehů Španělska mrtvolu s falešnými dokumenty, je zjevné, že účelem je vybavit Němce zavádějícími informacemi o cílech Spojenců. Pokud bychom zároveň věděli i o chystané invazi, bylo by velmi pravděpodobné, že desinformace se bude týkat místa předpokládané invaze, což je pro obránce nejdůležitější informace.

Měsíční přistání: Relativně jasné (2). Informace o úspěšném přistání na Měsíci předvídatelně zvýšila prestiž USA, a falšování této informace by, podle příslušné konspirační teorie, vedlo k úspoře nákladů.

WikiLeaks: Nepříliš jasné (4). Starikov tvrdí, že uniklé diplomatické depeše povedou ke zhoršení vztahů mezi nepřáteli a konkurenty USA. Například zveřejnění čínské neochoty bojovat za Severní Koreu povede k ochlazení vztahů mezi těmito zeměmi. Protiíránské pikle Saúdů zase mohou zasít trhlinu (dá se trhlina sít?) do na pohled jednotného bloku islámu. Na druhé straně se ale nabízí řada jiných motivů pro zveřejnění informací, a to i za předpokladu, že bylo skutečně konspiračně plánované: snaha o diskreditaci některých diplomatů, spor uvnitř tajných služeb, poškození pověsti současné americké vlády, záminka pro posílení cenzury...

Důležitost cíle a předvídatelnost jeho dosažení
Prostředky věnované k vytvoření a udržení spiknutí by měly být úměrné předpokládanému zisku. Cíl konspirace tak musí být důležitý, a zároveň dosažitelný. Konspirace nemůže předpokládat, že obelhávaná strana bude reagovat přesně podle předpokladů, a plán spiknutí tak musí být schopen se přizpůsobit různým variantám vývoje. V našem případě se zkoumané teorie z tohoto úhlu pohledu jeví...

Mincemeat: Všelijak (3). O významnosti informace o místu invaze netřeba pochybovat. Na druhou stranu plán akce počítal s mnoha věcmi, které konspirátoři nemohli ovlivnit. Mrtvola musela být vyplavena na břeh, španělské orgány musely věc oznámit agentům Abwehru, pitva nesměla být příliš detailní, aby prokázala, že příčina smrti nebyla utonutí (ve skutečnosti se mrtvý otrávil jedem na krysy), Němci museli dokumentům uvěřit.

Měsíční přistání: Docela dobře (2). Není sice úplně jasné, jakou hodnotu má prestiž spojená s úspěšným přistáním na Měsíci, ale v hrubých rysech je efekt takového úspěchu dobře předvídatelný.

WikiLeaks: Špatně (4). Předvídat dlouhodobější politické důsledky jakékoli zprávy je velmi těžké, a daná kauza rozpoutala, nepříliš překvapivě, řadu procesů, které jsou se samotným únikem spojené pouze volně; mluvím například o diskusích o povaze svobody slova a ochraně žurnalistů, o sporech o stíhání cizích občanů, o rozmachu protiamerických nálad. Jediný zaručený výsledek aféry WikiLeaks je poškození jména americké diplomacie (k tomu samozřejmě dojde i bez prozrazení hypotetické konspirace v celé aféře), a to není pravděpodobný cíl pro Američany prováděnou konspiraci, a vůbec to není cíl, o kterém Starikov mluví.

Citlivost na prozrazení
Toto kritérium zahrnuje dvě věci. Tu první, tj. pravděpodobnost, že k prozrazení dojde, pokrývají předchozí body. Nezávislá druhá část je očekávaná velikost škody, jež spiklencům prozrazením vznikne. Rozumné konspirace počítají s možností prozrazení a neriskují, že v takovém případě dojde ke katastrofě. Zabezpečení vůči prozrazení je u vyšetřovaných případů...

Mincemeat: Dobré (1). I kdyby Němci lest prohlédli, nestalo by se nic jiného, než co by se stejně stalo, kdyby ke lsti vůbec nebylo přistoupeno: očekávali by vylodění na Sicílii. Operace Mincemeat tak vlastně nic neriskovala.

Měsíční přistání: Mizerné (5). Prozrazení "měsíčního podvodu" by zruinovalo důvěryhodnost NASA, americké vlády a velkého množství zainteresovaných organizací. Následky by byly těžko předvídatelné do detailů, ale prakticky jistě by výrazně převážily případný zisk z úspěšného falšování přistání na Měsíci.

WikiLeaks: Mizerné (5). Prozradilo-li by se s jistotou, že únik informací byl záměrným krokem americké vlády, výrazně by to poškodilo zahraniční styky USA a pověst americké diplomacie by se z takového odhalení vzpamatovávala mnoho let. Vědomí, že americká vláda se angažuje v desinformačních kampaních, kde pro maskování zveřejňuje důvěrné informace, by vedla ostatní státy k mnohem opatrnější komunikaci a Američanům znemožnila přístup k důležitým zprávám. Navíc by takový fakt poškodil pověst USA (která ani dnes není optimální) v očích veřejnosti jak doma, tak v zahraničí. Samozřejmě by byla nenávratně poškozena i pověst serveru WikiLeaks.

Předchozí angažmá spiklenců
Jsou podezřelí z konspirace tradičními konspirátory? Lidé ani organizace nemění své chování na povel, a jejich chování v minulosti je dobrým indikátorem toho, co od nich lze očekávat v budoucnosti. Podezřívat CIA z konspirace usilující o převrat v některé ze středoamerických banánových republik je tak o poznání rozumnější, než podezřívat FC Bohemians z konspirační snahy o převrat na radnici Prahy 10. V tomto posouzení jsou pozice teorií:

Mincemeat: Dobrá (1). Akci provedla vojenská tajná služba, která má podobné věci v popisu práce.

Měsíční přistání: Mizerná (5). Není známo, že by NASA kdy plánovala desinformační kampaně.

WikiLeaks: Těžko říct (3). Znovu závisí na tom, kdo konkrétně by akci organizoval.

Shrnutí
Průměrné známky vycházejí 1,5 pro operaci Mincemeat, 3,75 pro falešné přistání na Měsíci a rovná trojka pro konspirační pozadí aféry WikiLeaks. To spíše svědčí v neprospěch toho, že za WikiLeaks je skutečná konspirace [5].

Cui bono?
Předchozí kritéria mohou sloužit k rychlému posouzení toho, zda má vůbec cenu se konspirační teorií blíže zabývat. I když ale konspirační hypotéza vyjde ze všech posouzení na jedničku, znamená to pouze, že je proveditelná. Před jejím přijetím je vhodné podívat se na zdroje podezření a zvážit, zda neexistuje přirozenější vysvětlení pozorovaných skutečností. Většina konspiračních teorií se neopírá o konkrétní usvědčující informaci; namísto toho je založena na užití Ciceronova oblíbeného cui bono, komu ku prospěchu. Ačkoli toto heslo je nesporně dobrým vodítkem pro tvorbu předběžného seznamu podezřelých při kriminálním vyšetřování, při posuzování (zejména) politiky dělá více škody než užitku [6]. Náhodné události téměř vždy někomu prospějí, i když jsou náhodné, a schopný politik se vyznačuje tím, že umí využít překvapivých událostí ke svému profitu. Aplikace cui bono ovšem v každé takové situaci vede k závěru, že onen politik celou věc naplánoval. Proto, pozor na cui bono!

Poznámky:
1. Jediná osobitá vlastnost ruské konspiracionistiky, kterou jsem schopen výslovně popsat, je to, že na rozdíl od Západu se v této disciplině aktivně angažují především historici a žurnalisté. Zbytek spočívá ve stylistických nuancích. (Naivně jsem si v Dubně koupil knihu "Sto mýtů o Beriovi", domnívav se, že se dozvím něco o historii, a získav místo toho klenot konspiračního šílenství. Jazyk a styl zmíněného rozhovoru v Komsomolské pravdě mi tuto knihu trochu připomínal, i když moje nevalná znalost ruštiny mi nedovoluje přikládat svým pozorováním o stylu psaní v tomto jazyce přílišnou váhu.)
2. Už dlouho jsem chtěl napsat něco o konspiračních teoriích, jako návaznost na říjnový článek o šarlatánech, který je s náskokem nejpopulárnější z celého blogu, nicméně nenapadalo mě, jak téma konkrétně pojmout, aby článek nebyl úplně banální.
3. Operace Mincemeat byla zpravodajská akce mající za cíl přesvědčit Němce, že po získání kontroly nad severní Afrikou budou dalšími cíli spojenecké invaze Balkán a Sardinie; invaze byla ve skutečnosti plánována na Sicílii. K tomu účelu byly vyhotoveny falešné tajné dokumenty obsahující informace o plánovaných invazích v Řecku a na Sardinii. Nejobtížnější část plánu spočívala v doručení dokumentů Němcům; ti museli uvěřit, že se citlivé informace dostaly do jejich rukou náhodou, a že Spojenci o jejich úniku nevědí. Bylo rozhodnuto o zinscenování letecké nehody, při které "zahyne" důstojník převážející řečené listiny. K nehodě nemohlo dojít na území kontrolovaném Osou, protože tajné materiály se nikdy nebraly do letadel směřujících nad nepřátelské území. Bylo tedy vybráno neutrální Španělsko, kde, jak Britové věděli, měl Abwehr dobré styky, a byla tak velká šance, že se dokumenty dostanou tam, kam měly. "Nehoda" byla naplánována nad mořem, takže nebylo nutné opatřovat trosky letounu; stačilo z ponorky vyhodit mrtvolu s dokumenty. Značné komplikace byly spojené s opatřením si vhodného těla; Britové samozřejmě nebyli ochotni utopit speciálně pro tuto akci skutečného důstojníka, a najít mrtvolu, jež by odpovídala vybranému způsobu smrti nebylo snadné. Nakonec posloužilo tělo velšského bezdomovce, který byl opatřen novou identitou jako major William Martin. Akce byla promyšlená do všech detailů, včetně otištění úmrtního oznámení v Timesech. Němci, jak během války bylo jejich dobrým zvykem, lest neprohlédli a do posledního okamžiku čekali invazi tam, kde nebyla.
4. Volba srovnávacích konspirací je pochopitelně subjektivní a může být terčem oprávněné kritiky. Operaci Mincemeat jsem za zástupce reálných konspirací vybral pro její až fantastickou vykonstruovanost. Skoro by se chtělo říct, že se od nejšílenějších fantazií špionážních románů liší jen tím, že se opravdu stala. Navíc jsou zde paralely s diskutovanou Starikovovou teorií: taktéž se jednalo o tajnými službami řízený únik nepravdivých informací. Nevýhodou tohoto příkladu je fakt, že se jedná o válečnou operaci: ve válce se vždy konspiruje výrazně snáze než v míru. Příklad údajně falešného přistání na Měsíci jsem naopak vybral proto, že se jedná o relativně nekontroverzní nesmysl, a tudíž nepředpokládám, že mi v komentáři někdo začne říkat, že jsem naivní oběť vládní propagandy, když věřím, že Armstrong na Měsíci opravdu byl. Může mi ovšem být vytýkáno, že jsem si zvolil příliš snadný terč.
5. Pochopitelně mne čtenáři mohou obvinit, že jsem kritéria a jejich hodnocení vybíral zaujatě, aby mi to vyšlo tak, jak chci. Bohužel, nenapadá mě, jak se s touto případnou námitkou uspokojivě vyrovnat.
6. Tím spíš, že cui bono je latinsky, což naplňuje některé uživatele fráze představou, že se jedná o nesmírně hluboký a závažný argument.