čtvrtek 30. června 2011

O definicích


Lidé mezi sebou komunikují prostřednictvím jazyka, který podléhá vcelku rigidním gramatickým pravidlům. Jsme tak schopni jednoznačně říct, zde vyslovená sekvence zvuků je výrok nebo nikoliv. Když sekvence zvuků projde testem na výrokovost, chce se předpokládat, že se jedná o výrok buď pravdivý, nebo nepravdivý, protože každý výrok má nějakou pravdivostní hodnotu. Má-li každý výrok pravdivostní hodnotu, pak musíme být schopni nalézt odpovědi na gramaticky bezproblémové otázky z předchozího odstavce. Víme už, že převod předpokladu o jednoznačné pravdivosti či nepravdivosti výroků do řeči formální logiky je značně problematický, jelikož můžeme zformulovat výroky, které nelze dokázat ani vyvrátit. Dnes mě ale nezajímají paradoxy formální logiky — k nim se samozřejmě ještě vrátím — dnešní článek bude o výrocích, které nejsou jednoznačně pravdivé ani nepravdivé z mnohem obyčejnějších příčin.

Je Pluto planeta? Vysvětluje fyzika vznik Vesmíru? Je homosexualita nemoc? Existuje svobodná vůle?

Prvním překážkou, jež číhá na naivního řešitele pokoušejícího se odpovědět na některou z „hlubokých“ filosofických otázek, je jeho vlastní přesvědčení, že každé slovo má jeden správný význam. V rámci dříve populárních teorií o postupném úpadku jazyka vcelku přirozeně vznikla myšlenka, že správný význam slova se dá určit zkoumáním jeho historie; původ této ideje, asi nepříliš překvapivě, sahá do antického Řecka. Řecké ετυμολογια původně znamenalo „věda o správném významu“. S rostoucí znalostí původu slov se ovšem představa o historicky definovaném správném významu stala neudržitelnou. Tvrdit, že „meruňka“ správně znamená „arménská švestka“ je prostě absurdní. (Kuriózní autoreferenční verze této nepravdy se skrývá v etymologii samotného slova „etymologie“.)

Už jenom fakt, že významy slov se v průběhu času mění, jednoznačně ukazuje na marnost hledání toho pravého. I tak se ale spory o definicích a významech drží mezi populárními kratochvílemi debatérů. Někdy je absurdita sporu na první pohled patrná: jen těžko je například uvěřit, že se lidé seriózně zabývali otázkou, zda pád stromu v opuštěném lese udělá zvuk. Když odhlédneme od „metafyzické kamufláže“ o nezávislosti existence na smyslovém vnímání, celý spor spočíval v tom, co znamená „zvuk“ — někoho napadlo nadefinovat „zvuk“ jako „vibrace vzduchu přenášené přes ucho do do sluchového centra mozku“, a podle této definice pochopitelně v opuštěném lese neobsahujícím žádné uši ani mozky pád stromu zvuk neudělá. Popsaná definice zvuku sice nevypadá příliš inteligentně, není ale vyloučeno, že něco podobného bude k nalezení v nějakém prestižním slovníku nebo encyklopedii [*], a v takovém případě s ní určitě někdo vyrukuje jako s nezpochybnitelným trumfem. „Kdo jste, že se opovažujete zpochybňovat definici z Ottova slovníku naučného?“

Čímž nechci říct, že definice zvuku zahrnující uši a sluchová centra je automaticky horší, než definice zmiňující pouze vibrace molekul. Věřím [*], že většina lidí chápe „zvuk“ jako vibrace vzduchu, ať už ho někdo slyší nebo ne, a často se vyplatí používat slova v tom významu, v jakém je chápe většina; opačný postup riskuje zbytečné nedorozumění. Může se ale stát, že kdosi měl dobrý důvod zahrnout proces slyšení do definice zvuku. Nebo je možné, že majoritní porozumění slovu „zvuk“ bylo jiné před sto lety, nebo je jiné v jiných jazycích (nahradíme-li „zvuk“ jeho slovníkovým ekvivalentem). Každá definice je svým způsobem konvencí, a vyplatí se to mít na paměti. Když astronomové řešili otázku, zda Pluto je planeta, dobře si uvědomovali, že spor se vede o definici pojmu „planeta“, a vyřešili spor hlasováním (praktický to protipříklad rčení, že o pravdě se nehlasuje). Nejsem si jist, zda si totéž uvědomují filosofové, když se hádají například o tom, zda stroje mohou rozumět čínsky.

Tudíž, je Pluto planeta? Záleží na definici pojmu „planeta“. Je homosexualita nemoc? Záleží na tom, co rozumíme slovem „nemoc“ [*]. Vysvětluje fyzika vznik Vesmíru? Záleží na tom, co považujeme za vysvětlení. Jelikož „vysvětlení“ v nejobecnějším smyslu znamená něco jako „řetězec úvah, díky kterému mi daná věc nepřipadá záhadná“, není překvapivé, že se na odpovědi všichni lidé neshodnou [*].

Na druhou stranu, ne vždy jsou definice pouhou konvencí. Že delfín není ryba, ale savec, je fakt zjevně závisející na vymezení toho, co počítáme mezi „ryby“, to ale neznamená, že tvrzení „delfín je savec“ je prázdné. Ano, můžeme kategorii „ryby“ nadefinovat tak, aby obsahovala jak sledě, candáty, sumce, kapry, tak i delfíny, jak už to učinil Linné v první verzi své Systemy naturæ. Jenže taková definice bude nepřirozená a přinejmenším z hlediska zoologie neužitečná a matoucí. Podobnost delfínů a kaprů je pro zoologa méně významná než podobnost delfínů a krav, a zoolog je tak oprávněn proti Linnéově prvotní definici ryb protestovat. Svoboda v definování slov by neměla být absolutní: definice by měly respektovat přirozené kategorie jevů a věcí. Kudy konkrétně vedou hranice mezi přirozenými kategoriemi závisí do značné míry na úhlu pohledu (takoví (vel)rybáři mohou z různých důvodů preferovat starou klasifikaci delfínů jako ryb před tou dnešní) — nejsou ale úplně libovolné (nikdo by asi jen tak nespolkl definici, že do kategorie „ryby“ obsahuje všechny vodní obratlovce dýchající žábrami, a k tomu navíc orla skalního). I když je tedy otázka planetovosti Pluta zodpovězena výběrem definice, pořád některé definice pojmu „planeta“ mohou být lepší, než jiné. Že by se tedy nakonec o pravdě přecijen nehlasovalo, a debaty o definicích měly smysl? Záleží případ od případu; ve všech případech je ale prospěšné, jsou-li si obě strany sporu vědomy, oč se vlastně spor vede. Jinak řečeno, přechod od „je Pluto planeta?“ k „jaká je nejrozumnější definice planety?“ je krok správným směrem.

Ani poté, co se přejde do fáze hledání nejvhodnější definice, není vyhráno. Roli zde začíná hrát jiná nebezpečná intuice, která nám říká, že každému slovu přece musí odpovídat dobře vymezená přirozená kategorie věcí. Jenže člověku nic nebrání vymýšlet slova, jejichž význam je v zásadě prázdný. Obskurní disputace o povaze jsoucna jsou parádní ilustrací tohoto problému.

I slova, která mají nějaký význam, mohou způsobovat problémy. Jednak k tomu dochází tehdy, jsou-li hranice významu nejasné. Problém Pluta je typický, ale ne jediný zástupce této třídy otázek. Je metan organická sloučenina? Jsou viry živé? Před objevem virů nebyly spory o tom, zda nějaká věc je živá: svět zdánlivě sestával ze dvou tříd objektů odlišných jako den a noc. V jedné byly věci, které se rozmnožovaly, rostly, přijímaly vodu a kyslík, umíraly; v druhé bylo vše ostatní. Pro určení toho, zda věc je živá, bylo v zásadě jedno, jak život definujeme — jestli pomocí dýchání, rozmnožování, buněčné struktury, genetické informace kódované v DNA. Jakákoli věc — ať už kanec, kladivo, lilek potměchuť nebo Sněžka — měla buď všechny vlastnosti typické pro život, nebo žádnou. Po objevu virů ovšem najednou na výběru definice záleží.

Zda je Pluto planeta, viry jsou živé a metan je organická sloučenina, to jsou otázky, které nás trápí maximálně jako intelektuální kuriozita, a nemáme zpravidla problém přijmout, že při absenci jasné přirozené hranice jsme „oprávněni“ nadefinovat si libovolnou hranici vlastní. Ve spoustě situací je ale určení hranice mezi kategoriemi výsostně praktickou záležitostí. Uvažte například otázku, kdy začíná a končí lidský život — otázku s mnoha právními důsledky. Moderní medicína umožňuje zachovat vegetativní funkce lidského organismu po mnoho let i přes poškození mozku vedoucí k totální ztrátě kognitivních schopností; spory o právní status takto přežívajícího člověka (nebo snad pouze těla?) se mohou vést roky, jak ukázal medializovaný případ Terri Schiavové. Přesvědčení, že všechny kategorie musejí mít viditelné a pevné hranice, je potravou pro armády chybných argumentů. Všechny ne zjevně náboženské argumenty odpůrců potratů jsou vinny touto chybou; nepůjdu do detailů, neb spor o potraty by pravděpodobně vystačil na vlastní článek.

Jiná potíž nastane, kdy pojem označuje několik různých věcí, ale protože pro ně užíváme jedno slovo, máme pocit, že se ve všech případech jedná o jedno a totéž. Nemám ani tak na mysli o postmodernisty a jejich oblíbenou identifikaci teorie relativity a mravního relativismu; to je chyba tak absurdní, že ji mimo katedry literární vědy asi nepotkáme [*]. Spíš mluvím o případech, kdy dva různé významy určitého slova či fráze nejsou na první pohled patrné. Existuje svobodná vůle? Spousta zbytečných debat by se ušetřila, kdyby diskutující rozlišovali mezi svobodným rozhodováním ve smyslu morálním a právním, tj. rozhodováním prostým nátlaku, na jedné straně, a svobodnou vůlí jako mystickou substancí fungující fyzikálním zákonům navzdory na straně druhé. Tyto dva významy nemají nic společného, a lze i argumentovat, že jsou navzájem obtížně slučitelné. A přesto se v diskusích oba významy běžně směšují. (Spousta dalších zbytečných debat by se ušetřila, kdyby diskutující rozlišovali mezi různými významy slova „existuje“. Přece jenom Sněžka existuje v poněkud jiném smyslu než v jakém existují komplexní čísla.)

Největší malér s definicemi slov ovšem bezkonkurenčně nastane, zamíchají-li se do hry konotace, tedy postranní významy hodnotícího charakteru. O tom ale zas někdy příště.

8 komentářů:

  1. Výborný článek, zvlášť jsem ocenil ty dva odkazy na čínský pokoj a zmínku o problémech spojených s pojmy jsoucna/bytí. Líbí se mi, jak Popper rozlišil mezi dvěma typy chápání definic: metodologičtí nominalisté je čtou zprava doleva (jako užitečné zkratky), esencialisté pak zleva doprava (jako hluboké rozklady pojmu). Legitimní je samozřejmě jen ten první.

    OdpovědětSmazat
  2. Touto otázkou se zabývám dlouhodobě a napsal jsem o tom serii článků.

    Kudy konkrétně vedou hranice mezi přirozenými kategoriemi závisí do značné míry na úhlu pohledu (takoví (vel)rybáři mohou z různých důvodů preferovat starou klasifikaci delfínů jako ryb před tou dnešní) — nejsou ale úplně libovolné (nikdo by asi jen tak nespolkl definici, že do kategorie „ryby“ obsahuje všechny vodní obratlovce dýchající žábrami, a k tomu navíc orla skalního).

    Tady jste podlehl posledním zbytkům antinominalism v sobě. Neexistuje nic jako přirozená kategorie. Oč je definice ryby jako vyššího vodního živočicha přirozenější než její definice jako obratlovce se žábrami? Jediné kritérium smysluplnosti definice jeho její užitečnost. Zahrnout orla mezi ryby užitečné není, i kdyby to bylo přirozené z důvodu existence *orla vodního.

    OdpovědětSmazat
  3. opět skvělý článek!

    @Guy Peters: definice ryby jako obratlovce s žábrami je omezující; musí nutně mít ryba žábry, viz. Protopteriadae? díky kladistům lze snadněji najít znaky genetické (tj. definice ryby jako vyššího vodního živočicha), které jsou "jasnější" než znaky fenotypové (žábry). je třeba mít stále na mysli, že pojmy ryba, obratlovec atp. jsou konstrukty, tj. jak říkáte, ne-přirozené kategorie.

    OdpovědětSmazat
  4. definice ryby jako obratlovce s žábrami je omezující

    Sorry, to byla výhradně má neznalost moderní biologie.

    OdpovědětSmazat
  5. @Regis, Filip: díky.

    @Guy: Moje pojetí "přirozenosti" užitečnost tak nějak zahrnuje. Možná jsem neměl slovo "přirozené" používat, neuvědomil jsem si, že tím mohu zasáhnout do sporu realismu a nominalismu, do čehož jsem se nechtěl pouštět. Nepovažuji se ani za nominalistu, ani za antinominalistu, a smysl tohoto třídění mi doposud uniká - řekl bych, že aspoň pro mně je antinominalismus vcelku neužitečná kategorie. (Nicméně si přečtu vaše články a třeba to ve mně vzbudí zájem).

    Konkrétně, nepovažuji kategorii (vodní obratlovci s žábrami) za přirozenější než (vyšší vodní živočichové), ale považuji ji za přirozenější než (vodní obratlovci s žábrami plus orel skalní). Pokud bych měl formalizovat pojem přirozenosti kategorie tak, jak jej užívám zde, pravděpodobně bych se odvolával na minimální délku popisu nebo na délku nejkratšího programu schopného rozpoznat příslušnost ke kategorii; tedy standardní Kolmogorovova složitost a Occamova břitva: čím kratší popis, tím přirozenější. Dalším požadavkem na přirozenost by pak byla ireducibilita: pokud kategorie sestává z konjunkce dvou podkategorií, jejichž popisy jsou dohromady kratší nebo rovny popisu celky, potom je celek méně přirozený, než jeho podkategorie.

    OdpovědětSmazat
  6. Také se mi to líbilo, jen bych nepovažoval jsoucno a spory o něj za prázdné. Naopak se mi zdá, že právě tyto spory vedou k bližšímu vymezování různých významu slovesa "existovat", jak po tom Hynek volá na konci článku. Navíc si lidé, kteří jsou takto ve při, docela dobře rozumí, což by bylo dost problém, kdyby ten pojem byl úplně prázdný a každý si ho definoval zcela libovolně.

    OdpovědětSmazat
  7. Tady si dovolím zůstat skeptický. O povaze jsoucna se debatuje od časů Platóna, a nezdá se, že by to někam vedlo. Ani se nezdá, že by si lidé o těchto věcech debatující nějak příliš rozuměli; aspoň mně tedy dělá problém představit si, jak někdo může rozumět takovému Heideggerovi.

    OdpovědětSmazat
  8. No, vzhledem k tomu, že jen jeho hlavní dílo Bytí a čas v Česku překládalo společně asi pět lidí, všechno dost známá jména (včetně Miroslava Petříčka, myslím) a nějak se domluvili, tak tomu zřejmě museli rozumět jakžtakž podobně. Heideggeriáni tvoří dost velkou skupinu, dělají společné konference, vydávají časopisy, vedou polemiky navzájem... asi je to těžké si představit, ale možné to docela dobře empiricky vidět :-).

    OdpovědětSmazat