Kritické myšlení a „kritické myšlení“

V nedávné diskusi o konspiračních teoriích řada čtenářů namítala, že analyzovat pravděpodobnost různých teorií formálně pomocí matematických vzorečků je nemístné. Nejkonkrétněji nakonec reagoval čtenář Stan s doporučením, že před vlastními úvahami o pravděpodobnostech je potřeba odfiltrovat propagandu a skrytou reklamu, která se pozná podle „zamoření daného textu logickými klamy a propagandistickými nástroji“. S tím nelze, aspoň na první pohled, než souhlasit: přítomnost logických chyb a manipulativních řečnických obratů skutečně snižuje věrohodnost textu. Samozřejmě, i tento fakt lze standardním způsobem zakomponovat do pravděpodobnostní analýzy, ale o to mi teď nejde. Chtěl bych spíš upozornit na vcelku prostý fakt, že i filtrování informací lze provádět dobře nebo špatně, a pokud se provádí špatně, stává se zbraní, se kterou se člověk snadno střelí vlastní nohy.

Koupím-li si jakékoli noviny, velmi pravděpodobně v nich najdu stránku či dvě věnované politickým komentářům. Politické komentáře nominálně analyzují politickou situaci. Reálně je v nich ale analýzy minimum. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy ve svém oblíbeném listě viděli komentář, jehož autor neosobním, technickým stylem sepsal přehledně relevantní fakta a všechny možné varianty řešení, a doprovodil to strukturovaným logickým argumentem. Já jsem něco takového neviděl v novinách nikdy. Zato jsem viděl spoustu logických chyb, manipulativních technik a pustého žvanění. Politické komentáře v novinách jsou jen z malé části analýza a z mnohem větší části propaganda.

Řeknete možná: noviny nejsou odborný žurnál. Nejsou. Jenže lidé čtou noviny, ne odborné žurnály. A noviny a jim kvalitativně rovnocenná média jsou zdroj většiny informací použitelných při posuzování politiky a souvisejících témat. Přestaňte tedy aspoň číst politické komentáře, mohlo by znít vaše doporučení. Asi by to bylo doporučení správné, ale jde mi o něco trochu jiného. Proč jsou politické komentáře tolik logicky nekorektní? Je to proto, že jejich autoři neznají pravidla logické argumentace? Odvážím se navrhnout jiné, jednodušší vysvětlení: Techniky propagandy jsou užívány, protože jejich zvládnutí je relativně snadné a přitom fungují.

Co nazýváme propagandou je obvykle souhrn manipulačních technik použitý pro šíření určitého názoru. Zvolené techniky příliš nezávisí na tom, jaký názor je třeba propagovat a tak se dá vcelku dobře naučit být dobrým propagandistou — stačí jednorázově zvládnout umění manipulace. Argumentovat korektně ve prospěch určitého názoru je mnohem těžší. Jedná-li se o názor nesprávný, je korektní argumentace téměř nemožná [*]. Ale i když je názor správný, korektní argument je pořád nutné pracně hledat, zatímco manipulativní techniky jsou přímou a osvědčenou cestou ke stejnému cíli [1,2]. Manipulaci tak nacházíme v argumentech podporujících jak tvrzení nepravdivá, tak i pravdivá. Možná, že v druhé skupině trochu méně často, leč rozdíl není nijak dramatický.

Co z toho plyne pro člověka, snažícího se posuzovat pravdivost argumentu podle přítomnosti prvků manipulace a propagandy? Především doporučení ke krajní opatrnosti. To, že autor v textu rafinovaně útočí na city čtenářů je od něho sice nefér (protože tím čtenářům ztěžuje posouzení kvality svých argumentů), ale pouze pramálo to svědčí o nepravdivosti textu samotného, respektive jeho informativní části [3]. Co platí o manipulaci, platí i o logických chybách. Lidé dělají logické chyby, a tento nešvar se nikomu zázrakem nevyhne jen proto, že zrovna má pravdu. A totéž platí o faktografických nepřesnostech.

Ideální postup při setkání se s podezřelým textem je odmyslet si klamy a manipulující obraty, přeformulovat si argumentační části text do pokud možno věcného jazyka a posoudit jejich platnost. Jsou-li v argumentech chyby logické povahy, stojí za to věnovat trochu času posouzení toho, zda a nakolik jsou chybné části konstrukce důležité pro její celkovou stabilitu. Mnoho v zásadě správných argumentů obsahuje pochybné „logické zkratky“ nebo nepodstatné chyby v detailech. Často jsou to věci padající na vrub zbrklé formulaci a dají se snadno napravit.

Ideální postupy však nebývají vždy proveditelné, a tak se nabízí postup jiný: po identifikaci chyb v argumentu argument ignorovat. A tady nastává moment, kdy ve jménu kritického myšlení začínáme takříkajíc střílet do vlastních řad. Není tak těžké naučit se litanii latinských jmen argumentačních chyb a logických klamů: ad baculum, ad populum, ad verecundiam, ignoratio elenchi... Čím víc takových nálepek známe, tím snáze v argumentech našich soupeřů najdeme místo, kam jednu z nich upevnit, a tím snáze se nám argumenty ignorují. Vytváří se prostor pro potvrzovací bias: chybné argumenty nepřítele jsou odmítány jako chybné, zatímco chybné argumenty vlastní projdou sítem bez povšimnutí, protože ve vlastních argumentech chyby nehledáme (a když, tak zdaleka ne tak pečlivě). Ze schopnosti identifikovat argumentační chyby, zamýšlené jako obrana před nepravdou a manipulací, se stane nástroj pro potvrzování předsudků. Znalost metody kritického myšlení paradoxně činí myšlení člověka méně kritickým.

Ignorovat argument proto, že byl začleněn do manipulujícího textu, je často chyba. Zdaleka to ale není tak velká chyba, jako když z přítomnosti manipulace přímo usoudíme, že nejen argument, ale celá pozice, kterou argument podopruje, je nepravdivá. K takovým úsudkům přesto dochází dnes a denně. Vzpomínáte na aféru Climategate? Zveřejnění mejlové korespondence mezi klimatology z Climatic Research Unit Norwichské univerzity vypovídající o tom, že se jmenovaní občas dopuštěli manipulace s daty, bylo široce interpretováno jako důkaz vykonstruovanosti klimatických změn. Úvaha v zásadě zněla

1. Klimatologové z CRU se bavili o tom, jak manipulovat data.
   
2. Tudíž klimatologové manipulují data.
   
3. Pročež není možné věřit datům, která nám předkládají klimatologové.
   
4. Není tedy možné věřit ani argumentům, které zastávají klimatologové.
   
5. Klimatické změny nenastávají.
   

Na první pohled dává řetězec úvah smysl. Varovný signál se rozsvítí v okamžiku, kdy podobné úvahy přicházejí nejčastěji od osob, které samy manipulují s daty, často mnohem horším způsobem. Mohli bychom tak sestavit analogickou úvahu:

1. Klimaskeptici manipulují s daty.
   
2. Není možno věřit argumentům vynášeným klimaskeptiky.
   
3. Klimatické změny proto nastávají.
   

Oba závěry očividně nemohou platit zároveň. Samozřejmě, ani jeden z argumentů není neprůstřelná logická dedukce. Z toho, že někdo manipuluje s daty deduktivně neplyne, že nemá pravdu, a tak možná není příliš překvapivé, že jsme z pravdivých premis odvodili spor. Proč jsou ale podobné argumenty přesvědčivé? Samozřejmě, je zde efekt toho, že jakékoli argumenty jsou přesvědčivé, pokud podporují předem zastávané stanovisko. To ale nevysvětluje vše: být přistižen při lži, manipulaci nebo logické chybě je vnímáno jako silný zásah zpravidla oběma stranami debaty, a zasažená strana obvykle musí následně vynaložit značné úsilí k odstranění škod (nejlépe odvetným přistižením svého protivníka při analogické lži).

(Vsuvka pro případné diskutující: Příklad Climategate jsem použil jako ilustraci chybné aplikace kritického myšlení. Z tohoto hlediska je jedna, zda lidé z CRU skutečně s daty manipulovali nebo jak často se to dělo. Stejně tak příklad funguje nezávisle na tom, zda klimatické změny nastávají či ne. Toto není článek o klimatických změnách.)

Může být, že důvodem přesvědčivosti popsaného argumentačního schématu je, že v mnoha všedních situacích funguje, a pouze selhává v určité třídě případů. Pro ilustraci uvažujme malou skupinu lidí mající spor o něčem, co nelze s jistotou ověřit — například o tom, jaké bude zítra počasí, nebo o tom, kdo ukradl v závodní jídelně zapomenutou peněženku. Ve skupině jsou lidé, kteří jsou schopni poskytnout platné informace („v televizi na zítřek předpovídali polojasno“, „Ferenc Prümspiegel dnes přijel na šichtu na novém kole a s novými hodinkami, i když normálně žije od výplaty k výplatě“), a jsou v ní osoby, které nic důležitého neznají, ale přesto ostatní zásobují konfabulacemi a irelevantními postřehy („cítím v kostech, že zítra bude pršet“, „měl jsem sen, že to udělal Řehoř Buňát; koneckonců o něm všichni víme, že je homosexuál“). Jelikož je skupina relativně malá a problém relativně jednoduchý, každý má k dispozici všechny výpovědi (jak opodstatněné, tak irelevantní) a je v principu v jeho silách je všechny posoudit. Dá se očekávat, že pro správné řešení budou korektní argumenty početně převládat; nekorektní argumenty jsou ze své podstaty mířeny náhodně, a tak je malá šance, že by se jich víc nezávislých sešlo zrovna u správné hypotézy a přečíslily argumenty správné. Pokud se přesto objeví větší množství argumentů podporujících jednu specifickou hypotézu (například, že peněženku ukradl Řehoř Buňát), a přitom se ukáže, že tyto argumenty jsou chybné a manipulativní, je to dobrý indikátor toho, že se někdo zaujatě snaží hypotézu prosadit a má k tomu pravděpodobně nějaký důvod (chce dostat Řehoře Buňáta do basy).

Problém je, že tímto stylem nemůžeme uvažovat v situaci, kdy diskusní skupina je obrovská. Když o problému diskutuje milion lidí, počet argumentů a jejich variant jde do milionů. Málokdo si dá práci s jejich zapisováním, klasifikací a počítáním, a bez toho je prakticky nemožné mít přehled o poměru počtu správných a špatných argumentů ve prospěch určité hypotézy. Když z kolektivu dvaceti kolegů pět šíří stejnou sadu drbů, je to silná známka toho, že tak činí koordinovaně a mají určitý společný zájem. Když z kolektivu několika set milionů uživatelů internetu sto šíří stejný blud, neznamená to vůbec nic.

S rostoucím rozsahem diskuse a s ním souvisejícím množstvím dostupných argumentů a faktů se pojí další problém pro kritické myšlení: přehlcení informacemi. Za prototyp sporu, jehož účastníci musí takovému přehlcení vzdorovat, je možné považovat otázku o okolnostech teroristických útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku. Obě strany nasbíraly za dobu trvání sporu nesčetné množství argumentů a protiargumentů, a použily je k vytvoření analýz a propagačních materiálů. Na stránkách jako 911Truth.org nebo Debunking 911 lze strávit týdny pročítáním přesvědčivě znějících technických argumentů a expertních stanovisek, a stále přitom nebýt o nic moudřejší. K porozumění technickým argumentům je vybaven leckdo, ovšem schopnost posoudit jejich platnost vyžaduje úroveň kvalifikace, která je mnohem vzácnější. Posuzování expertních stanovisek vyžaduje přehled o důvěryhodnosti expertů. Pro vyhodnocování svědectví je potřeba ověřovat zdroje. Chcete-li zodpovědět otázku, zda za zřícením budov náhodou nestála řízená exploze, a domníváte-li se, že výše odkazované stránky (nebo jim podobné) jsou správným výchozím bodem, čeká vás téměř nadlidský úkol. Nestačí přečíst stovky článků vyjadřujících se k tématu, musíte také pracně ověřit každé tvrzení z nich obsažené.

(Vsuvka pro případné diskutující: Tento článek není o útocích na WTC a jeho smysl nezávisí na tom, zda agenti CIA někam implantovali výbušniny či nikoli. Je o chybných vzorcích myšlení, které zůstanou chybné, i kdyby jejich proponenti shodou okolností měli v některých svých závěrech pravdu.)

Než věnovat řadu měsíců svého života studiu argumentů, z nichž se nakonec devadesát procent ukáže chybnými nebo nepodstatnými, je jednodušší argumenty pouze absorbovat a příležitostně reprodukovat. Tak vznikají typické debaty s „komutujícími argumenty“: diskutující nereagují na to, co říká druhá strana, ale vrší předpřipravené repliky, zhusta se ani nenamáhajíce formulovat tvrzení svými slovy: odkaz na knihu, webovou stránku či video postačí. Takovou debatu poznáte snadno: kdyby někdo náhodně zamíchal pořadím příspěvků, nevypadala by o nic nepřirozeněji než ve svém výchozím stavu. A přesto si účastníci těchto debat myslí, že aplikují kritické myšlení, protože shromažďují informace a odpovídají věcnými argumenty.

Poučení? „Kritické myšlení“ je dvojsečná zbraň. Naučíme-li se některým jeho metodám nedávajíce pozor na přidružená rizika, může uškodit přesnosti našich názorů. Umění identifikovat logické chyby a manipulační techniky dává člověku do rukou snadný nástroj k zavržení nepříjemných námitek a informací. Jako bonus přichází pocit intelektuální nadřazenosti: „On, ne já, dělá logické chyby. On, ne já, manipuluje.“ Pozor na takový pocit, může snadno být falešný.

A ještě: Znalost velkého množství informací zbavuje člověka povinnosti reagovat na tvrzení protivníka — vždy je možné předhodit další, dosud nevyvrácený, nezávislý argument, a vyhrát na body. Znovu s bonusem: „Já, ne on, znám tisíc a jeden argument pro své stanovisko.“ I zde je bonus falešný. Čím víc argumentů znáte, tím méně spolehlivě doložený každý jeden z nich pravděpodobně je. V argumentaci, jako pravidlo, kvantita nikdy nevítězí nad kvalitou. Je skoro vždy lepší soustředit se na dva tři nejdůležitější fakty a ty důkladně ověřit. Jeden ověřený fakt, i když třeba ve sporné otázce nevypovídá zcela jednoznačně, vydá za tisíc sebevědomých videí na YouTube.

Poznámky:
1. Netvrdím, že lidé jsou hloupé ovce v rukou šikovných manipulátorů. Manipulace a propaganda je málokdy vedena vědomým cílem a manipulátoři sami ve většině případů věří ve správnost (morální i logickou) svých argumentů; často jsou stejnými obětmi svých přesvědčovacích technik jako jejich publikum.
2. Když jde řeč o propagandě, stojí za to připomenout jejího blízkého příbuzného, který nese méně nactiutrhačné či dokonce ctihodné jméno a za kterého se propaganda snadno může převlékat: řečnictví. Rozdíl mezi oběma disciplínami je pouze v kontextu: „řečnictví“ je slovo, které používáme pro vlastní mimoargumentační přesvědčovací techniky, jež se stanou „manipulací“ v okamžiku, kdy je použije náš nepřítel.
3. I já s vámi v tomto textu tak trochu manipuluji, už jenom tím, že to píšu formou eseje a ne formou co nejstručnějšího suchého argumentu.