OSA zla?

Neplánuji často psát na tomto blogu o politických tématech. Přesto asi čas od času neodolám a nechám se vyprovokovat; takový moment nastal před několika dny po shlédnutí jisté reportáže v televizi - kdy přesně a na jakém kanále se mi už podařilo zapomenout. Reportáž se týkala postupu firem chránících autorská práva, takzvaných kolektivních správců autorských práv. V reportáži se konkrétně jednalo o INTERGRAM. Námět byl jednoduchý: správci vysílají své zástupce zjišťovat, kde všude hraje veřejně rozhlas nebo televize, a vymáhat z těchto provozoven poplatky za veřejnou produkci. Celkovým vyzněním reportáže bylo, že inspektoři INTERGRAMu se chovají necitlivě, dávajíce podnikatelům podepsat smlouvy, kterým podnikatelé nerozumí, a vyžadujíce poplatky i v tak absurdních případech, jako když si zaměstnanci v autoservisu pouštějí rádio v místech, kam může přijít zákazník.

Je mi jasné, že vyvozovat dalekosáhlé závěry z jedné reportáže není zrovna odznak moudrosti, nato je důvěryhodnost českých (pravděpodobně i jakýchkoli jiných) médií nedostačující. Jde mi ale o celkový přístup k autorským právům, který se zdá být v dnešní době absurdní.

Co se týká kolektivních správců: asi nejznáměším zástupcem těchto společností je Ochranný svaz autorský (OSA) [1]. Kromě nich mají statut kolektivního správce ještě DILIA, OOA-S, GESTOR a zmíněný INTERGRAM [2]. Práva těchto organizací jsou stanovena autorským zákonem. Patří k nim vybírání odměny pro autory, pod což spadají nejen poplatky za veřejnou produkci, ale i třeba poplatky, které platí výrobci, dovozci či provozovatelé kopírek a poplatky z prodeje prázdných datových nosičů.

Jedna strana problému je chování kolektivních správců, na které se pravidelně objevují stížnosti. Hlavním důvodem pobouření bývá to, že kolektivní správci prosazují svoje práva bez ohledu na zdravý rozum. Poplatek za "veřejnou produkci" v situaci, kdy mám na veřejně přístupném pracovišti puštěné rádio, patří do této kategorie. Nemyslím, že má ale v takovém případě cenu si stěžovat na nedostatek soucitu lidí z OSA či jiné agentury. Kolektivní správci se chovají naprosto logicky - snaží se prosazovat svá práva, přičemž etika je nezajímá. Nejsme na tom až tak špatně; z našich zeměpisných délek se aspoň zatím neobjevují zprávy o případech jako je tento (britský občan žalován americkou společností RIAA o 4,5 milionu dolarů za sdílení nahrávek na internetu). Problém vnímám v tom, že zákon dává soukromé společnosti pravomoci, které by měly náležet jen státním orgánům. Typickým příkladem je poplatek za prodej kopírky. Zde zákon dokonce určuje výši poplatku [3]:

u výkonnostní kapacity  4 až 12 rozmnoženin za minutu        650 Kč
u výkonnostní kapacity 13 až 35 rozmnoženin za minutu      1 300 Kč
u výkonnostní kapacity 36 až 70 rozmnoženin za minutu      1 600 Kč
u výkonnostní kapacity více než 70 rozmnoženin za minutu  12 000 Kč

Za povšimnutí stojí, že tyto poplatky nemají nic výslovně společného s autorskými právy. Je nutno je zaplatit, i když bude nadále kopírka užívána výhradně pro kopírování rodinných fotografií, úředních faxů či kompromitujících dopisů. Tento poplatek tak více než co jiného připomíná daň z kopírky. Nemám a priori nic proti daním z kopírky, jen by je neměla vybírat soukromá právnická osoba.

Jiným příkladem je odstavec šestý stého paragrafu:

Provozovatel živé veřejné hudební produkce je povinen vždy oznámit příslušnému kolektivnímu správci program produkce s uvedením jmen autorů a názvů děl, která mají být provozována, a to nejpozději 10 dnů před konáním produkce. Pokud provozovatel takové oznámení neučiní, má se za to, že na produkci budou provozována pouze díla autorů, pro které kolektivní správce právo na živé provozování hudebních děl spravuje.

 Zde je uložena provozovatelům povinnost informovat soukromou společnost o svých záměrech, přičemž pokud tak neučiní a uspořádá produkci, předpokládá se, že nastává povinnost platit. Takto pojaté právo být informován obvykle náleží jen státním orgánům, jako je například policie. Často se říká, že autorský zákon je založen na presumpci viny. Já bych spíš řekl, že tento zákon je založen na privatizaci výkonu veřejné moci, a pranic se mi to nelíbí. Státní orgán je sice také schopen šikanovat občany, ale dovolání se spravedlnosti bývá obvykle snažší, už jen proto, že stát nemá zásadní důvod stranit jedné straně sporu. OSA a spol. naopak reprezentují pouze a jen zájmy autorů. Že privatizace veřejné moci není úplně dobrá myšlenka je vidět i na potížích s exekutory.

Aby toho nebylo dost, možnosti státního dozoru nad kolektivními správci jsou víceméně formální. Z celého autorského zákona vymezuje kontrolní pravomoci ministerstva § 103 obsahující pouhý jeden odstavec, mimo jiné omezující výši pokuty udílené kolektivnímu správci na docela směšných 50 tisíc korun.

Ať už jsou konkrétní detaily ustanovení autorského zákona jakékoli, připadá mi celková úroveň ochrany autorských práv přemrštěná. Je skutečně nutné a přínosné, aby autoři inkasovali odměnu za každou pořízenou kopii jejich díla? Obhájci současného stavu argumentují, že ano, že jinak by autoři ztratili motivaci tvořit a že tyto poplatky jsou spravedlivou odměnou za vykonanou práci. Mně se to nezdá. Umělecká tvorba neskomírala v 19. století na úbytě přesto, že odměny autorů byly na dnešní poměry více než skromné. Existence svobodného softwaru ukazuje, že ani v oblasti programů není finanční odměna podmínkou pro vznik kvalitních děl.

Co se týče spravedlivosti odměn, stojí za to srovnat poměry panující v distribuci uměleckých děl se situací ve vědeckém výzkum. Představte si, že každý, kdo použije teorii relativity, by musel zaplatit poplatek dědicům Einsteinových autorských práv. Kdybyste si koupili třeba GPS, část ceny by tvořil poplatek pro Ochranné sdružení výzkumných pracovníků, které by odvádělo příslušným držitelům práv bakšiš (od Einsteinovy smrti ještě neuplynulo 70 let, autorská práva jsou stále v platnosti). Kdokoli by vytvořil nějakou další teorii s využitím teorie relativity, musel by při publikaci svého článku zaplatit. A platilo by se nejen za teorii relativity, ale za všechny objevy. Při léčbě penicilinem byste platili Flemingovým dědicům (Fleming zemřel ve stejném roce jako Einstein), při koupi mobilu by se asi seznam objevitelů čekajících na svůj podíl nevešel na papír A4. Připadá vám takový svět absurdní? Stejně absurdní by pravděpodobně připadal Einsteinovi i Flemingovi, jakožto i všem výzkumníkům přesvědčeným o tom, že jejich objevy mají sloužit lidstvu.

 Nevidím přílišnou logiku v tom, že v jednom případě se autorovi za jeho myšlenku či kopírovatelný výtvor musí platit a ve druhém je totéž zdarma. Je mi sympatický přístup, kdy autor tvoří s tím, že odměnou mu bude čest a sláva, pokud jeho výtvor za to bude stát. Považuji za samozřejmé, že pokud matematik dokáže Velkou Fermatovu větu, svůj objev zveřejní v časopise a jako finanční profit mu bude stačit možnost vybrat si dobře placené místo na některé z mnoha universit, které se o něj budou poté ucházet. Považoval bych za zvrhlé, kdyby za každou kopii jakékoli knihy, kde je jeho důkaz popsán, požadoval odměnu ve smyslu autorského zákona.

Nemyslím, že by píseň Karla Gotta [4] měla větší hodnotu než důkaz Velké Fermatovy věty nebo třeba objev penicilinu. Je krajně nepravděpodobné, že by to připustili autoři sdružení v INTERGRAMu, byl bych ale aspoň rád, kdyby se nad tím zamyslili naši i evropští zákonodárci.

Poznámky:
1. Nepříliš seriózně se člověk může zabývat myšlenkou, zda by nebylo možné Ochranný svaz autorský žalovat za propagaci nacismu. Sousloví "ochranný svaz" připomínající německé Schutzstaffel v názvu by asi nestačilo, soudě podle legálního přežívání Dělnické strany (Arbeiterpartei), nicméně v kombinaci se zkratkou OSA se zdá být název této organizace již docela podezřelým.
2. Zvyk psát i relativně dlouhá a zkratky netvořící jména těchto organizací velkými písmeny jsem převzal odtud, jakožto i z vlastních webů zmíněných organizací.
3. Za pozornost stojí cenový skok u kapacity 70 kopií za minutu. Takto uměle utvořené hranice jsou krajně nevhodné, protože vytvářejí motivaci pro obcházení zákona, a navíc působí absurdním dojmem (proč je poplatek za kopírku s kapacitou 71 výtisků za minutu 7,5 krát vyšší, než u kopírky s výkonem o dva výtisky za minutu menším?).
4. Či kohokoli jiného, Gotta jsem vybral pouze jako příklad úspěšného umělce. Ke Gottovi či jeho písním necítím žádný odpor.