O zázracích

Skončily Vánoce, a tak je čas na vánoční téma. Dle křesťanské tradice jsou Vánoce oslavou zázraku Božího narození, a tak nikdo nemůže říct, že téma zázraků není pro tuto příležitost vhodné. Zároveň tak naváži na téma fyzikálních zákonů, které jsem rozpitvával v předchozích příspěvcích. Vždyť zázrak mnozí definují jako porušení přírodních zákonů, kterým Bůh dává najevo svou existenci, nebo dosahuje jiných cílů.

Co je na zázraku [1] vlastně zvláštního? Především to, že jej není možné vůbec jakkoli rozumně definovat. Což by člověka nemělo přehnaně překvapovat, takových nedefinovatelných věcí je teologie plná. Jenže věřící (ne všichni, samozřejmě) se zhusta domnívají, že k zázrakům občas dochází, a jednotlivé události považované za zázraky rádi uvádějí jako doklady oprávněnosti své víry, zatímco nevěřící (ne všichni, samozřejmě) se rádi věnují vyvracení zázračné povahy těchto událostí, snažíce se prokázat, že na nich vlastně není nic divného. Málokdy se kdo vůbec zamyslí nad tím, zda je vůbec možné zázraky považovat za doklad čehokoli.

Takže, co vlastně je zázrak? Vyjděme z představy, že zázrak je porušení přírodních zákonů. Co ale znamená porušit přírodní zákony? Přírodní zákony nemají povahu příkazů, které je možno poslechnout nebo porušit, když na to máme odvahu. Přírodní zákony jsou pravidla, o kterých jsme vypozorovali, že v přírodě platí. Občas se stane, že pozorujeme něco, co těmto pravidlům nevyhovuje. V takové situaci máme v zásadě dvě možnosti:

1. Prohlásit pozorování za zázrak.
2. Uznat, že naše představy o přírodních zákonech přinejmenším nebyly přesné.

Je asi zbytečné zdůrazňovat, jakým z těchto způsobů lidé postupovali, kdykoli byl objeven jev, který systematicky porušoval dosavadní zákony. Nikdo dnes nepovažuje elektřinu za zázrak.

Může být vznesena námitka, že za zázrak se považuje pouze porušení absolutních zákonů, jakéhosi ideálu, který sice neznáme (a kterému jsou dnes užívané zákony pouhým přiblížením), ale který přesto existuje. Nejsem příznivcem podobných platónských konstrukcí a ve výše odkazovaných příspěvcích jsem se proti tomuto pojetí přírodních zákonů snažil argumentovat. To, co nazýváme přírodními zákony, jsou vypozorované pravidelnosti, které jsou tím absolutnější, za čím širších okolností platí. Pokud bychom nalezli zákon platící vždy a bez výjimek, neprotestoval bych proti přízvisku "absolutní". Ale "bez výjimek" znamená i "bez zázraků". Pokud tento zákon bude platit skoro vždy, kromě několika málo situací, spíš než tyto situace prohlásit za zázraky se zdá přirozenější netrvat na přízvisku "absolutní" u daného zákona. [2] V každém případě je ale kritérium odvolávající se na "absolutní" či "ideální" zákon nevhodné čistě prakticky: jelikož absolutní zákon neznáme, musíme k identifikaci zázraku stejně použít v současnosti známé přiblížení, s rizikem, že ze zázraku se stane jenom další nově objevený přírodní jev.

Je asi jasné, že definice zázraku jako porušení přírodních zákonů je neudržitelná, a bude ji třeba modifikovat. Možná spočívá problém ve slově "systematicky". Děje, ke kterým dochází systematicky, nejsou typickým prototypem zázraku. [3] Pro zázrak nestačí, že není v souladu s tím, co momentálně považujeme za fyzikální zákony. Navíc se musí jednat o něco neobvyklého, co se neděje každý den, a co nelze jen tak snadno vyvolat. Zázrak musí porušovat pravidelnost přírody, ale ne natolik, aby ji úplně zničil, či nahradil svou vlastní "zázračnou" pravidelností. Ideálnímu zázraku je svědkem pár lidí [4] a zpravidla se neopakuje. Je tak velmi těžké jej studovat. Co je ale horší, komplikuje se tak nejen studium detailů zázraku, ale ověření jeho samotné existence. Jak již z polovině 18. století psal David Hume:

Když mi někdo řekne, že viděl mrtvého vzkřísit k životu, okamžitě beru v potaz, zda je pravděpodobnější, že tento člověk buď lže či je obelhán, nebo že skutečnost, kterou mi zprostředkovává, se opravdu stala. Vážím první zázrak oproti druhému, a podle váhy, kterou shledám, vyslovím své rozhodnutí, a vždy odmítnu větší zázrak. Pokud by nepravdivost jeho svědectví byla zázračnější, než událost, o které vypráví, potom, a ne dříve, může usilovat o změnu mé víry a mého názoru. (můj překlad z originálu zde)

Je lidem vrozeno věřit více svědectvím konkrétních lidí, než anonymním faktům vypozorovaným z neméně anonymních experimentů. Dobře znám až téměř fyzickou nechuť přijmout, že člověk, kterého potkám náhodou na ulici, jednoduše a prostě lže, když mi sdělí, že viděl v lese mamuta. Většina lidí začne vymýšlet teorie snažící se nějak dát do souladu jejich znalosti o mamutech a českých lesích s uvedeným svědectvím, pokud možno za předpokladu, že svědek nelže. Něco jiného je, pokud má tento člověk pověst lháře, pak analogie neplatí; pokud je ale pověst onoho člověka dobrá, nebo i tehdy, nevíme-li o něm nic, je důvěra základním postojem. A zdá-li se vám zvolený příklad příliš extrémní, nahraďte české lesy skotskými jezery a mamuta plesiosaurem; nemyslím, že rozdíl je až tak propastný.

Bohužel, skutečnost je taková, že spolehlivost "přírodních zákonů" typu "v lesích se v roce 2009 nepromenují mamuti" nebo "mrtví nevstávají z hrobů" je mnohem větší, než spolehlivost svědectví i těch nejdůvěryhodnějších jedinců. Hume ve svém eseji Of Miracles [5] dává rozumné kritérium při posuzování pravdivosti svědectví: odvrhněme větší zázrak, přijměme nejpravděpodobnější vysvětlení. Pokud je zázrak přímo definován svou extrémní nepravděpodobností, pak jakékoli svědectví o zázraku se stává bezcenným: to, že se lidé mýlí či že lidé lžou není přece žádným zázrakem, a nepravdivost svědectví o zázraku v důsledku musí být z definice pravděpodobnější, než jeho pravdivost.

Výše uvedenou argumentaci je podle mého soudu možné použít i v případě, že zázrak známe z osobní zkušenosti. I když zde padá možnost lži, pořád je zde nijak zázračná možnost, že zázrak je důsledkem šálení smyslů, halucinace, nespolehlivosti paměti.

Ještě zbývá možnost definovat zázrak jako něco, co se vzpírá lidskému chápání. Problém je, že prakticky všechno, co dnes chápeme, se kdysi v minulosti chápání našich předků vzpíralo. Teologie identifikující zázraky takto je teologie "Boha mezer". Je to velmi nevděčná disciplína, protože její pole působnosti se s každým novým objevem zmenšuje.

Asi jediná definice zázraku, která mi dává smysl, je pojetí zázraku jako přímého poselství od Boha. Pokud by se na obloze rozzářilo arabské slovo الله (Alláh), vyvedené zřetelně nejlepší kaligrafií, a doprovázené krátkým, leč dobře čitelným komentářem vysvětlujícím detaily víry, a zůstalo tam tak dlouho, že by jej uviděli všichni, okamžitě by se ze mně stal muslim [6]. Dokud ale bude Bůh sesílat zprávy typu neočekávaného uzdravení, slzících soch či překvapivého vítězství mudžáhidů nad lépe vyzbrojeným protivníkem, pořád se budu držet základní hypotézy: žádný zázrak.

Poznámky [0]:
0. Poznámka ke změně formátování: ode dneška již nebudou poznámky psány mrňavými těžko čitelnými hnidami, ale normálním písmem.
1. Většina argumentace proti zázrakům platí i na všechny nadpřirozené jevy obecně; pro většinu praktických účelů vnímám pojmy nadpřirozena a zázraku jako synonymní. 
2. Což neznamená, že by takovéto situace nezasluhovaly detailní pozornost, bude-li ale jejich četnost příliš nízká, nabývají platnost výhrady popsané v druhé polovině článku.
3. Což ovšem neznamená, že by nebylo dost těch, kteří věří v systematické zázraky. Oficiální seznam [PDF] církví uznaných zázračných uzdravení v Lurdech má 67 položek. To není málo, vezmeme-li v úvahu, že Katolická církev je při oficiálním uznávání zázraků tradičně opatrná. Běžný návštěvník Lurd věří, že uzdravení během pouti je v podstatě zákonitá věc.
4. I zde existují výjimky. Ve Fátimě vidělo zázrak v jednu chvíli shromáždění 70 tisíc věřících.
5. Esej tvoří 10. kapitolu knihy An Enquiry concerning Human Understanding. Pochází z něho výše uvedená citace, a jeho název jsem vědomě ukradl pro název tohoto příspěvku.
6. Čitelnost a zřetelně nenáhodná povaha zprávy je zásadní. Nemusím snad zdůrazňovat, že mně ke konverzi nepřimějí Alláhové pochybné typografické kvality v rozříznutých bramborách, srsti telat či polární záři, jako například zde (využívám pochybné příležitosti odkazovat na stránku v malajštině; sám nevím, co se tam píše, důležité jsou obrázky).