úterý 22. března 2011

Zemětřesení a jaderná panika


Poslední dny jsou bohaté událostmi vzbuzujícími zájem celého světa. Zemětřesení v japonském regionu Tóhoku zřejmě bude patřit k nejvážnějším přírodním katastrofám století. Navzdory masivním škodám po celém severovýchodním pobřeží Honšú se pozornost soustřeďuje do jednoho místa: na jadernou elektrárnu stojící na pobřeží mezi městy Futaba a Ókuma v prefektuře Fukušima.

Není pochyb o tom, že současná situace v první fukušimské elektrárně je vážná. Tři z šesti reaktorů jsou prakticky zničeny, budovy jsou poškozeny výbuchy a radiace uniká do ovzduší. Evakuace dvacetikilometrového okolí je vážným zásahem do života obyvatel, i za předpokladu, že dlouhodobé následky v podobě zamoření oblasti nebudou závažné. Objevují se i úvahy o pohřbení poškozených reaktorů pod betonový sarkofág. Jestliže se tak stane, zůstane Japoncům na místě trvanlivý kontaminovaný památník na letošní zemětřesení. Přesto, ve kontextu ostatních následků zemětřesení (dnes udávaných 9 tisíc mrtvých a 12 tisíc nezvěstných, škody v řádu deseti bilionů jenů - asi dva biliony korun), se havárie ve fukušimské elektrárně jeví pouze jako jeden z mnoha problémů, a zdaleka ne ten nejvážnější.

Mediální pozornost i tak lze snadno pochopit. Záchranné práce v elektrárně jsou právě probíhajícím neobvyklým dramatem se stále nejistým koncem, a jako takové představují divácky vděčnější téma, než obrázky škod napáchaných cunami, jichž jsme si koneckonců už do sytosti užili před šesti lety po zemětřesení v Indickém oceánu. Těžší už je pochopit rozhodnutí německé vlády v reakci na japonské události dočasně odstavit sedm starých jaderných elektráren pro bezpečnostní inspekce. S tím související úvahy o revizi rozhodnutí o prodloužení životnosti německých jaderných zdrojů pak, mnohem spíše než chladnou rozvahu, připomínají rozhodování pod vlivem paniky.

Říká se v podobných situacích, že bezpečnost je priorita. Tváří v tvář atavistickému strachu z neznámých, či málo známých rizik je těžké takovému argumentu odporovat. Je známým (byť povětšinou ignorovaným) faktem, že lidé mají disproporcionálně velký strach z neobvyklých a senzačních hrozeb, jako je terorismus nebo radiace, a naopak tendenci ignorovat běžná, statisticky výrazně významější nebezpečí, například dopravní nehody a kouření. Bezpečnostní politika následně směřuje k eliminaci vzácných rizik, aniž by ve skutečnosti znatelně zvyšovala bezpečnost. Je to stokrát omílaný iracionální vzorec chování, a jestliže s ním něco vůbec lze udělat, pak asi pouze systematickým pěstováním kritického myšlení. Což není otázka pár týdnů nebo jednoho komentáře, a možná bych se neměl německé jaderné panice podivovat.

Přesto... Pořád věřím v ideál, že některá politická rozhodnutí, zvláště pak rozhodnutí činěná zkušenými státníky v absenci silného tlaku veřejnosti, by měla obstát aspoň v elementárním kritickém zhodnocení. Zavírání německých elektráren v reakci na fukušimskou havárii podle mého soudu v takovém hodnocení neobstojí. Konkrétně z důvodu, že podmínkou pro přehodnocení rizik by měla být nová relevantní zjištění.

Když byl zmařen pokus o atentát na letadlo pomocí kapalné výbušniny, bezpečnostní experti si uvědomili, že je velmi těžké odhalit kapalnou výbušninu maskovanou jako nápoj. Následně byla omezena možnost pronášet vlastní nápoje na palubu letadel. Ať už považujeme toto opatření za důvodné nebo nikoli - což závisí na zhodnocení pravděpodobnosti úspěšného provedení atentátu za použití kapalné výbušniny - má opatření svou logiku aspoň v tom ohledu, že bylo adresnou reakcí na konkrétní zjištění existence dosud neznámého nebezpečí. Na druhou stranu dočasná obecná zostření bezpečnostních kontrol, pravidelně navazující na jakýkoli akt terorismu, tuto logiku nesplňují: není moc důvodů se domnívat, že pravděpodobnost útoku teroristů je bezprostředně po jiném vyšší, než jindy. Teroristé neútočí v časově koordinovaných vlnách; aspoň jsem tedy nikdy neviděl statistiku, která by něco podobného potvrzovala [*].

Diskutovaná reakce na fukušimskou havárii přesně naplňuje schéma živelného zvýšení bezpečnostních opatření poté, co dojde k nějaké tragédii. Byla by oprávněná, kdyby fukušimská havárie odhalila nějaký dosud opomíjený konstrukční nedostatek nebo neznámý mechanismus selhání jaderných elektráren. To se ale nestalo. Špičkové zrychlení zemského povrchu při zemětřesení z 11. března bylo dvojnásobné oproti plánované odolnosti elektrárny a přílivová vlna byla vyšší, než ochranné bariéry. Není tedy divu, že došlo k havárii; při živelní pohromě podobných rozměrů se podobná věc dala čekat. Nové zjištění je nanejvýš to, že v Japonsku lze očekávat silnější zemětřesení, než s jakými se počítalo dosud. O relevanci tohoto faktu pro seismicky klidné Německo je ale možno silně pochybovat.

Celá debata o jaderné energetice je zdeformována snahou o dosažení absolutní bezpečnosti. Absolutní bezpečnost ale neexistuje, a usilování o ni v jedné oblasti zpravidla vede k ignorování závažnějších rizik jinde [1]. Je velmi pravděpodobné, že japonské elektrárny budou, s vynaložením nemalých nákladů, upravovány tak, aby byly nadále odolné i proti zemětřesením srovnatelného rozsahu, jako mělo to letošní. Je taktéž pravděpodobné, že z hlediska bezpečnosti by se tyto prostředky mohly vynaložit účelněji. Třeba na výstavbu lepších krytů proti cunami.

Bohužel, absolutní jistota není pouze zbraní odpůrců jaderné energetiky, ale v praktické debatě na tento požadavek mnohdy přistupují i její zastánci. Projevuje se to tvrzeními o absolutně bezpečných jaderných provozech a někdy velmi zbytečné a nepředvídavé bagatelizací rizik. Jako příklad můžeme vzít sérii článků na blogu Depleted Cranium, který se jinak věnuje přínosnému odhalování šarlatánství a pavědeckých nesmyslů. Dne 11.3. jeho autor, Steve Packard, mimo jiné o Fukušimě napsal:

Samotné reaktory jsou dokonale spolehlivé. ... Nejhorší případ by nastal, kdyby nebyly podniknuty žádné kroky k aktivaci nouzových chladících systémů. Teplota jader reaktorů by stoupala, až by se jejich pokrytí porušilo a palivové tyče se nakonec roztavily. To by zničilo reaktor a jeho nádoba by byla na odpis, ale neproděravělo by to ani reaktorovou nádobu, ani ochrannou obálku.
...
Evakuace jsou zbytečné. Když už, japonská vláda by se měla soustředit na evakuaci těch, kdo jsou v oblastech nejsilněji zasažených zemětřesením, nebo těch, kdo žijí blízko chemických závodů, zásobníků plynu, nebo jiných míst, která mohou katastroficky selhat.

O den později, 12.3., považoval autor za vhodné sdělit o pozorovaných explozích:

Ve skutečnosti, vůbec se nejedná o „výbuchy“ v běžném smyslu slova a nemá to nic do činění s jadernou povahou elektrárny. Zdá se, že se jedná o katastrofické selhání transformátorů.

K Packardově cti je nutno přiznat, že tuto část později přeškrtl, a uznal tak veřejně svůj omyl. I tak je na místě podobný způsob projaderného aktivismu odmítnout. Jistě, občas se vyplatí blafovat a doufat, že věci dopadnou dobře. Chceme-li ale přesvědčit veřejnost o přínosech jaderné energetiky, nesmíme s pravdou hrát poker. Veřejně bagatelizovat nebezpečí způsobem, jehož nesporná nepravdivost se projeví během dvou dnů, je nejen nezodpovědné, ale i netaktické. Ztráta důvěryhodnosti se nedá tak snadno nahradit. Jádro není absolutně bezpečné a jeho seriózní obhajoba musí přiznat reálná rizika. I pokud veřejnost tato rizika nadhodnocuje, cestou není jít do druhého extrému a jejich existenci popírat.

Jsem zastáncem jaderné energetiky a nemám obavu o její budoucnost. I kdyby měla havárie fukušimského typu přijít každých dvacet let, je to stále nižší cena, než platíme za spalování fosilních paliv, a další realistické alternativy zatím nejsou k dispozici. Věřím, že střízlivý pohled se ve veřejné debatě prosadí. Jenom by bylo pěkné, kdyby se jednalo od počátku o debatu věcnou a rozumnou.


Poznámky:
1. Zdá se, že i zde se projevuje „fetišizace“ jistoty, která je zřejmě jednou z příčin Allaisova paradoxu, o kterém jsem nedávno psal: Čelíce dvěma srovnatelně závažným hrozbám X a Y, jež mají například pravděpodobnosti p(X) = 5% a p(Y) = 0,01%, obávám se, že dost lidí dá přednost programu, který sníží riziko naplnění Y na nulu před alternativou, jež sníží riziko X na polovičních 2,5%. Souhrnné riziko je sice při následování druhé strategie nižší, ale ta první slibuje magickou jistotu, že nedojde k hrozbě Y.

1 komentář:

  1. "Jsem zastáncem jaderné energetiky a nemám obavu o její budoucnost. I kdyby měla havárie fukušimského typu přijít každých dvacet let, je to stále nižší cena, než platíme za spalování fosilních paliv, a další realistické alternativy zatím nejsou k dispozici. Věřím, že střízlivý pohled se ve veřejné debatě prosadí. Jenom by bylo pěkné, kdyby se jednalo od počátku o debatu věcnou a rozumnou."

    S prominutím, ale zatraceně vůbec nevíte o čem píšete.
    Havárie Fukušimského typu už má číslo 24 v neveřejných kruzích a je to katastrofa, která nemá obdoby v dějinách lidstva protože stále hrozí provalení toho plutonia, které nemůžou doteď najít...

    Apropos - dělám do JE a u nás v ČR je víc než 3500 lokalit (což jistě víte) po těžbě či zpracování uranu, a všechny tyto lokality hrozí průnikem, průsakem, nebo provalením a následnou kontaminací obrovského prostoru. A nikdo s tím nic nedělá. Vážně si ještě myslíte, že JE je čistá energie? Než se vyrobí první kwh je dávno otráveno všechno kolem...

    Na onko vám to vysvětlí. Není otázky kdo komu, ale jenom kdy...

    OdpovědětSmazat