Střezte se politické korektnosti!

Minimálně jednou do roka dostávám chuť napsat něco na politické téma, a zdá se, že pro letošek mě tahle chuť přepadla teď, a může za to Václav Klaus. Konkrétně jeho obhajoba Ladislava Bátory, kterému pravděpodobně bude odepřena funkce náměstka ministra školství kvůli jeho figurování na kandidátce Národní strany.

V zásadě se nejedná o reakci příliš překvapivou, a vzhledem k mediální pozornosti, kterou vzbudila, by možná nestála za další komentář – kdyby prezidentův postoj neilustroval obecně rozšířený a značně nešťastný druh uvažování. Uvažování, jehož některé rysy by se daly nazvat paranoidními.

Ponechme stranou vlastní obsah Bátorových myšlenek, který byl už důkladně mediálně zpracován a kritizován. Kauza mě zaujala spíš v obecnější rovině, která je do značné míry nezávislá na oprávněnosti Bátorových názorů. Klausova obhajoba spíš poukazuje na to, že určitá názorová skupina (použijme v této souvislosti například termín autentičtí konzervativci) je cílem neférových útoků, či přímo pronásledování, ze strany proponentů politické korektnosti. Klaus tvrdí:

Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou. [zdroj]

Prezidentovo stanovisko lze analyzovat jako konglomerát několika dílčích názorů, a lze jej rozložit například takto [*]:

1. Autentičtí konzervativci jsou v ČR pronásledováni.
   
2. Toto pronásledování není spravedlivé,
   
3. a ohrožuje demokracii.
   
4. Nejmenování Ladislava Bátory ministerským náměstkem je projevem tohoto pronásledování.
   
5. Za celou praxí stojí blíže neurčená skupina stratégů politické korektnosti.
   

Ještě před rozebíráním prvního bodu chci poznamenat, že je triviálním faktem, že v ČR jsou někteří lidé pro své názory pronásledováni. V našem právním řádu existují paragrafy, které trestají projevy určitých názorů, především rasistických. Existují i další projevy, které mohou a nemusí být klasifikovány jako pronásledování, ale možnost uvěznění za propagaci určitých ideí je dostačující ilustrací toho, že názorová svoboda je v naší zemi omezena. Tuto skutečnost zde neuvádím s cílem ji jakkoli morálně hodnotit, ale pouze jako vedlejší fakt relevantní k probíranému tématu.

Pro posouzení prezidentových názorů je podstatné, zda autentičtí konzervativci patří k pronásledované skupině. Odpověď do značné míry závisí na definici autentického konzervativismu. Definice by měla zahrnout Bátoru – jenže Bátora je terčem útoků z důvodu své spolupráce s Národní stranou, jejíž vazba na neonacismus je zjevná. Chtěli-li bychom věc interpretovat tak, že důvodem útoků je Bátorův konzervativismus, pak bychom pravděpodobně byli nuceni zahrnout podstatnou část neonacismu pod konzervativismus. Nějak tuším, že tohle zrovna není interpretace, se kterou by prezident souhlasil.

Jestliže naopak budeme výraz „autentický konzervativec“ ctít jako označení pro skupinu tvořenou lidmi s okrajovými názory typu kreacionisty Hájka nebo bigotního bojovníka proti homosexualitě Jocha, nicméně s vyloučením nacistů, bude teze o znevýhodňování této skupiny těžko udržitelná. Kdo by čekal, že tito lidé budou pro své názory zatýkáni, vyhazováni ze zaměstnání [*], obtěžováni policií, tlačeni k emigraci, že jejich rodinní příslušníci budou znevýhodňováni ve svých profesích, či aspoň že jejich publikace budou konfiskovány z pultů knihkupectví, byl by překvapen zjištěním, že příslušníci této skupiny jsou ve skutečnosti poradci jak premiéra, tak prezidenta republiky, a nakonec, že jeden z nich je přímo prezidentem. Každý si nakonec může o míře pronásledování autentických konzervativců v Čechách udělat představu sám.

To, co je pro Klause neférová persekuce ve skutečnosti není nic víc, než tvrdá kritika, se kterou se setká každý, kdo prezentuje kontroverzní názory. Kritika ale není nic protidemokratického, ba právě naopak. Jestliže svoboda slova platí pro všechny, může se snadno stát, že názor je veřejně odmítán, vyvracen, ba zesměšňován těmi, kdo s ním nesouhlasí. Minoritní názor tak může být takto zatlačen do defenzivy a postupně vytlačen na okraj veřejné debaty (což mimochodem zdaleka není případ Klausových názorů, které jsou velmi dobře známy a respektovány nezanedbatelnou částí populace). Jestliže ale tomuto procesu nenapomáhá státní moc, a pokud se vše odehrává bez násilí a výhrůžek, jedná se pořád o svobodnou soutěž ideí, které byl Klaus původně zastáncem.

Netvrdím samozřejmě, že ve svobodném soupeření ideí vždy zvítězí ta nejlepší, a že v soutěži názorů vybere hlas lidu vždy ten nejpravdivější. Na to jsme příliš omylní, důvěřiví a iracionální. Klaus by ale aspoň měl být v této věci konsistentní: pokud horuje za všeobecnou a neomezenou svobodu slova, a pokud sám rád silnými slovy kritizuje druhé, pak stížnosti na to, jak se na něj kritici sesypou jako vosy, když projeví kontroverzní názor, působí pokrytecky.

Když prezident říká, že o názorech „je fér vést seriózní dialog, a nikoli provádět apriorní odsudek“, má moje sympatie. Je jistě možné, ba i pravděpodobné, že část odsudků Bátorových či Klausových názorů pramení ze zaujatosti a hysterie [*], a není to dobře. Seriózní dialog ale vyžaduje argumenty, a pokud už má být součástí dialogu poukaz na zaujatost oponentů, je potřeba to nějak doložit. Klaus na zaujatost poukazuje, ale podpůrné argumenty chybí.

Výše jsem uvedl názorově motivované vypovědi ze zaměstnání v rámci očekávatelných příznaků pronásledování. Přijměme tedy na chvíli předpoklad, že Bátorovi bylo jeho náměstkování odepřeno kvůli jeho názorům, a že jeho lídrovství na kandidátce NS byla jen záminka. Znamená to, že Bátora je politicky persekvován? Můj názor je, že nikoliv. Jde o to, že místo ministerského náměstka je mnohem spíše politická funkce než standardní zaměstnání. V ČR je zcela běžné, že po volbách nový ministr vymění své náměstky na základě politického klíče. Je zcela běžné, že ministr jmenuje své náměstky po konzultaci s premiérem, bera tak ohled na širší politické zájmy, nejen profesní kvalifikace kandidátů na náměstkovskou pozici. A protože činnost náměstka ministra je vnímána jako politická, politické názory jsou relevantním kritériem pro výběr na její obsazení. Prezidentův komentář zde vyznívá tak, že Bátora je nepřípustně diskriminován pro své názory při svém ucházení se o místo – paradoxně by něco takového znělo mnohem přirozeněji z úst zastánce politické korektnosti, než od jejího zapřisáhlého kritika.

Nechci zaujímat stanovisko ohledně spravedlivosti nebo férovosti protibátorovské kampaně, to by bylo zabíhání příliš daleko na tenký led subjektivity. K ohrožení demokracie se blíže vyjadřuji v rámci dodatku. Naopak se chci blíže zastavit u poslední ingredience prezidentových názorů, tj. existence záhadné skupiny prosazující pomocí politické korektnosti tyranské zájmy Bruselu. Dovolte ještě jeden citát.

[Bátora] si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.

Toto přesvědčení má některé typické vlastnosti konspiračních teorií. Je to přesvědčení o existenci mocné skryté skupiny hájící blíže neurčené zájmy proti vůli většiny lidí. Skupina není blíže charakterizována (i když konkrétní lidé mohou být prohlášení za její přisluhovače), řečené zájmy nejsou blíže specifikovány, mocenské mechanismy stojící za popsaným útlakem nejsou popsány. Přesto si podobné konstrukce mohou získat nemálo příznivců.

Dovolím si říct, že neexistují žádní stratégové politické korektnosti. Politická korektnost je idea, že lidé by se měli vyhnout výrokům, které nějaká skupina (dostatečně velká, aby ji byla přikládána politická váha) může vnímat jako urážlivé. Politická korektnost je podmnožinou etikety: stejně jako se (odjakživa) nesluší ve společnosti říkat „prdel“ a tykat nadřízeným, tak se (dnes) nesluší ve společnosti říkat „negr“ a vyprávět vtipy o cikánech. Dovedeny do extrému můžou zásady slušného chování nabýt absurdních tvarů, mohou nám připadat zbytečné a snobské, znepříjemňovat nám život, ať už se jedná o ty tradiční, nebo o módní pravidla politické korektnosti. Ale vyprávět si o stratézích politické korektnosti toužících demontovat demokracii je asi natolik soudné, jako vinit Gutha-Jarkovského z likvidace habsburské monarchie.

Bohužel, to, co vytýkám teď Klausovi, mohl bych stejně vytýkat snad 80% politických a jiných veřejně aktivních hnutí a jejich zástupcům [*]. Přebujelý pocit ukřivděnosti, pronásledování a neférových podmínek jako by byl politickou konstantou. Jako dobrá ilustrace může posloužit příklad bývalých šéfů našich nejsilnějších stran a jejich přesvědčení, že celá mediální scéna bojuje za zájmy protivníka. Vzpomínám si, jak Topolánek řekl, že česká média se dělí na levicová a německá levicová, a jeho arcisok Paroubek poté obvinil deník Právo (tj. ze všech celostátních deníků ten jeho straně nejnakloněnější), že jej chce zničit. Těžko si představit, jak by oba mohli mít najednou pravdu (i když je bohužel docela lehké si představit, jak příznivci jednoho pevně hájí názor, že se mýlí právě a jenom ten druhý). Psychologie ohrožení taktéž není specifikem ani České republiky, ani vrcholných politiků. Jako příklad může sloužit názor rozšířený mezi americkými křesťany, že křesťané a jejich hodnoty jsou terčem útoků a pronásledování, a že existuje organizovaná kampaň mající za cíl podminovat vliv náboženství v USA. Ve státě, jehož nedávný prezident sympatizoval s kreacionismem a ministr spravedlnosti zakrýval sochám prsa.



Dodatek:
Je zřejmé, že demokracie ke svému fungování potřebuje prostor ke konfrontaci vzájemně neslučitelných názorů, a širokou možnost tyto názory prezentovat. Absence dostatečné názorové volnosti ohrožuje demokracii dvojím způsobem. Jednak přímo omezuje moc lidu, který má právo volit pouze z omezeného výběru variant – čím větší omezení, tím víc se maže rozdíl mezi takovouto „demokracií“ a diktaturou. Druhé, vážnější, ohrožení, je nepřímé. Omezení názorových projevů lze snadno zneužít. Například jej přetavit v omezení přístupu k určitým informacím, a brát tak voličům možnost informovaně rozhodovat. Názorová rigidita sice logicky neimplikuje nemožnost výběru mezi různými kandidáty, ale v praxi vede k obtížné rozlišitelnosti jednotlivých kandidátů a tak ke konzervaci moci v rukou momentálních vládců, se všemi negativními jevy s tím spojenými. Důsledkem pak může být nespokojenost a náchylnost k revoltám. A obecně, lidé mají rádi ostré a dobře definované hranice. Uspořádání garantující legalitu jakýchkoli názorů je mnohem stabilnější, než situace, kde názory A, B, C a D jsou ilegální. V druhém případě je relativně snadné přidat na seznam další názor E; jedná se jen o malou změnu, zatímco v prvním případě by taková věc byla prolomením obecného principu, což je vždy těžší.

Z těchto, a pravděpodobně i dalších důvodů mají demokratické režimy zavedenu široce pojatou zásadu svobody slova. Není ale pravda, že tato svoboda musí nutně být absolutní, a jakékoli názorové pronásledování demokracii zásadně ohrožuje. Propagace nacismu, kupříkladu, je ilegální v mnoha evropských zemích, a nedá se říct, že by existence takových omezení patřila k hlavním zdrojům problémů. V Německu, kde protinacistické zákony patří k těm nejtvrdším, nepozorujeme za posledních šedesát let žádné závažné tendence k omezování dalších názorových projevů, a kvalita německé demokracie je určitě vyšší, než za časů Výmarské republiky. Některé východoevropské země mají podobná ustanovení proti komunismu. Cenzurování „nemravných“ nebo pobuřujících materiálů bylo dříve naprosto běžné. V některých evropských zemích je stále nezákonné rouhání. (V této souvislosti je pozoruhodné, že po většinu historie to byli povětšinou právě konzervativci, kdo hájil cenzuru.)

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem protináckovské či protikomunistické či jakékoli jiné cenzury (již dříve jsem například psal proti antirouhačským zákonům v Irsku, a onen příspěvek doufám dobře charakterizuje můj postoj k politické korektnosti obecně). Odstranění nacismu ze seznamu svobodně diskutovaných ideí sice samo o sobě nevede ke snížení kvality veřejného diskursu, ale všem potenciálním cenzorům dává do ruky pádný (i když logicky pochybný) univerzální argument: „proč bychom nezakázali vás, když můžeme zakázat nácky?“ Je mi proto bližší americké absolutní pojetí svobody slova. Je ale nutné vzít v úvahu empirický fakt, že evropské demokracie stabilně fungují navzdory [*] částečným omezením svobody slova. I pokud tedy jsou zákazy propagace nacismu skutečně kontraproduktivní a demokracii škodí, je jejich záporný efekt velmi slabý.