První zamyšlení nad prezidentskou volbou

Matematické nadání ministerských úředníků se stalo terčem vtipů, ale když necháme humor stranou, vyvstává otázka, jak je možné, že ministerstvo vyprodukovalo takový paskvil. Jelikož zde občas čtenáři komentují se značným časovým odstupem, pro pohodlí těch, kteří budou tento text číst poté, co celá aféra vyprchá z paměti, začnu shrnutím:

Jeden ze způsobů získání možnosti ucházet se o úřad prezidenta republiky v přímé volbě dle zákona z 18. června 2012 je získání petice podepsané aspoň padesáti tisíci občanů oprávněných volit prezidenta. Protože se petice dají falšovat, ministerstvo vnitra podpisy ověřuje (ignorujme teď otázku, jak ověřuje), a má to činit podle následujících dvou odstavců pětadvacátého paragrafu výše zmíněného zákona:

(5) Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.

(6) Zjistí-li Ministerstvo vnitra postupem podle odstavce 5 nesprávné údaje u 3 % nebo více než 3 % podepsaných občanů, provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu (dále jen „druhý kontrolní vzorek“). Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.

Ministerstvo vnitra postupovalo tak, že vzalo procento chybných hlasů v prvním vzorku, k tomu přičetlo procento chybných hlasů v druhém vzorku a tímto procentem vynásobilo celkový počet hlasů. Neboli, jak píše Wikipedie o kandidátce Janě Bobošíkové:

Kandidátní listinu podala Eva Morávková s 56 191 podpisů. Zjištěná chybovost byla v prvním vzorku 7,7 % a ve druhém 11,5 %, ministerstvo odečetlo cca 19,2 % (10 762) jako neplatných, za platné uznalo 45 428.

(Bobošíková byla jedinou z kandidujících, u které bizarní postup ministerstva rozhodoval o platnosti nominace.)

Významnou roli v kauze sehrál jistý Václav Henych, jinak také ředitel odboru všeobecné správy na ministerstvu vnitra. Henych použitý postup obhajoval s tím, že na právo nelze uplatňovat poučky z matematiky nebo jiných věd. Objevila se tak kritika zákona, že je nejednoznačný a ministerstvo tak mělo na výběr z několika přípustných interpretací. Čtenář může sám posoudit, nakolik je zákon v dané věci nejednoznačný a hlavně, nakolik je rozumné, přirozené a oprávněné výraz „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“ chápat jako návod ke sčítání procent. Dle mého posouzení, vůbec.

Vsuvka: Dokud nebude zvykem zákony psát namísto právnického jazyka jazykem matematickým, o moc větší jednoznačnosti se asi nedobereme, a házet na zákonodárce vinu za pochybení ministerských úředníků v tomto případě je čirý alibismus. To ovšem neznamená, že poslanci odvedli dobrou práci. V témže odstavci čteme instrukci platnou pro (letos naštěstí neuskutečněný) případ, kdy je chybovost v druhém vzorku pod třemi procenty: nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků... Nezapočítá ne chybné hlasy, ale občany z obou vzorků. Jsou-li úředníci schopni sčítat procenta — aniž je k tomu cokoli vybízí — jsou jistě schopni u petice s 3% chybných hlasů z 60 tisíc (což je 1 800) odečíst 17 000 (tedy všechny občany z obou vzorků, přes 28%), když je k tomu zákon jednoznačně instruuje. Formulace v pátém odstavci je v tomto směru ještě nejednoznačná, v šestém je pak výslovně poručeno postupovat postupem zdravému rozumu se příčícím.

Napadá mě několik možných vysvětlení toho, že chyba tohoto kalibru přešla přes všechny zainteresované úředníky až do oficiálního výstupu:

1. Na ministerstvu vnitra je skutečně střední IQ 150 dle příslušného vtipu (tedy v prvním vzorku 70 a v druhém 80).
2. Na ministerstvu je sice střední IQ větší než 150, leč úřednická kultura káže mechanicky vykonávat instrukce bez dodatečného přemýšlení o jejich smyslu. Tudíž někdo vymyslel chybný postup a nikdo další se nad tím již nezamyslel.
3. Henych závěrečné zpracování dělal sám a z ješitnosti ho nenechal nikým zkontrolovat. Stejná ješitnost ho vedla k pokusům o obhajobu neobhajitelného posléze v médiích.
4. Henych nařídil postup a ačkoli si ostatní uvědomili jeho nesmyslnost, nikdo se neodvážil na to upozornit.
5. Henych nařídil postup a z ješitnosti nebyl ochoten akceptovat námitky proti němu.
6. Cokoli z výše uvedeného s jiným protagonistou. Henych pouze (trochu nejapně) kryje své podřízené.
7. Studium práv ničí schopnost kvantitativních úvah.
8. Konspirační sabotáž mající za cíl odstranit některé kandidáty, nebo případně diskreditovat prezidentskou volbu jako celek.

Nic z toho nevypadá příliš pravděpodobně. Nic z toho nevypadá příliš optimisticky. Nabízejí se jiné možnosti?

Determinismus a morální soudy

V úvodním článku po pauze se vrátím k tématu, o kterém jsem psal před více než dvěma lety, a tím je determinismus. K tématu mě inspiroval mejl, který jsem dostal od jistého čtenáře před zhruba měsícem (ano, tak dlouho může trvat najít si čas a odhodlání sepsat odpověď), ve kterém zazněl dotaz na slučitelnost determinismu a morálních soudů.

Morální argument proti determinismu je asi nejčastějším argumentem proti determinismu. (Možná ne mezi filosofy zabývajícími se kauzalitou, ale možná i tam.) „Determinismus je neslučitelný s pojmem viny. Pokud by platil determinismus, pak nemáme právo trestat zločince, protože cokoli zločinec udělá, je nevyhnutelným důsledkem přírodních zákonů — a je morálně nepřípustné trestat člověka za čin, který je nevyhnutelný.“ Lidské uvažování už je takové, že morální argumenty nesou na intuitivní úrovni větší váhu, než argumenty morálně neutrální. Navzdory tomu, nakolik jsou dobré fyzikální argumenty svědčící o tom, že přírodní zákony jsou deterministické, je málo těch, kteří zdánlivý spor vyřeší modifikací svého morálního přesvědčení: opuštěním přesvědčení, že je nepřípustné trestat za činy, ke kterým nebyla alternativa, nebo připuštěním, že možná skutečně nemáme právo trestat zločince. Je to téměř vždy premisa determinismu, na kterou se snese jádro pochybností. A pokud přece člověk přijme, že žije v deterministickém světě, zůstává často pachuť nevyřešené kognitivní disonance mezi fyzikálním modelem reality a morální intuicí. V tomto článku se pokusím tuto pachuť rozptýlit.

Jako prerekvizita se zdá nutná definice determinismu. Pro účely tohoto článku determinismem myslím přesvědčení, které se dá charakterizovat některou z následujících formulací (nemusí být nutně všechny navzájem slučitelné, článek by měl být kompatibilní s každou z nich):

• Známe-li stav světa v jednom momentě, fyzikální zákony nám umožňují (v principu) předpovědět stav světa ve všech následujících časech. Čím přesnější je znalost výchozího stavu, tím přesnější je znalost pozdějších stavů; není žádná pevná mez přesnosti, kterou by nebylo možné překonat.
• Přírodní zákony logicky předurčují podobu světa. Události, ke kterým došlo, jsou logicky nutné (za předpokladu platnosti daných zákonů) a není k nim logicky konsistentní alternativa.
• Přírodní zákony a stav světa v minulosti logicky předurčují stav světa dnes. Hypotetická alternativa k dnešnímu stavu světa by vyžadovala změnu stavu světa ve všech předešlých okamžicích.
• Neexistuje žádná výjimka z přírodních zákonů, která by se dala klasifikovat jako svobodná vůle. Duševní pochody každého člověka jsou stejně rigidním a jednoznačným důsledkem přírodních zákonů jako cokoli jiného; mozek je zcela běžný fyzikální systém. Existuje-li svobodná vůle, pak je (v principu) popsatelná pomocí standardní fyziky.

Druhá prerekvizita se omezí na upozornění: jelikož se nechci rozepisovat o případných možnostech, které se otevírají v případě, kdy přírodní zákony jsou pouze pravděpodobnostního charakteru (jako v případě kvantové mechaniky), omezím se ve své obhajobě oprávněnosti pojmu viny na předpoklad ryze deterministického světa, jehož fyzika umožňuje (v principu) předvídat budoucnost s absolutní přesností a jistotou. Je to proto, že se za prvé nedomnívám, že kvantové jevy hrají v rámci lidského rozhodování jakkoli důležitou roli, a za druhé, pokud argumenty níže fungují pro plně deterministický klasický svět, fungují i pro částečně deterministický a částečně náhodný kvantový svět.

Nejprve se podívejme na důvody, které máme pro trestání zločinců. Vezměmě třeba případ Spartakiádního vraha Straky. Většina z nás bude souhlasit, že byl potrestán správně; ale proč vlastně?

Na prvním místě mezi důvody můžeme uvést prostou morální intuici, která většině z nás říká, že Straka si svůj trest prostě zasloužil. Intuice nebývají příliš silným argumentačním základem, ale nejsou ani zcela bezcenné. Největší problém u intuitivního argumentu není pravděpodobně to, že je intuitivní (a tudíž neprůhledný pro další racionální zkoumání), ale že podobné morální odsudky bývají subjektivní a podléhají vlivu okolností se zločinem přímo nesouvisejících. I u tak kanonického zločinu, jakým spartakiádní vraždy jsou, se najde dost těch, kteří chápou pachatele spíš jako oběť svého chtíče, a nemyslí si tak, že by si zasloužil trest. Intuitivní argument tak můžeme označit za slabý. Přesto — jak dopadne střet tohoto důvodu pro trestání s vírou v determinismus? Zde mohu mluvit za sebe: ačkoli jsem o pravdivosti determinismu přesvšdčen drahnou dobu, některé činy mě stále naplňují rozhořčením a touhou vidět pachatele potrestaného. Je možné, že pro většinu deterministů to neplatí, a víra v determinismus v nich udusí intuitivní odsudek zločinu; přesto morálně intuitivní důvod pro trestání s determinismem zcela neslučitelný není [1,2].

Příbuzným důvodem pro trestání zločinců je dosažení satisfakce pro oběti jeho činů. Ačkoli pocit zadostiučinění není zřejmě nic jiného, než o odstavec výše diskutovaná intuitivní touha po potrestání pachatele, přesto se jedná o jiný argument: v prvním případě člověk potrestání zločinu prosazuje, protože sám cítí, že je to tak správně, v druhém jej prosazuje proto, že chce uspokojit morální intuice jiných, zejména obětí zločinu. I ten, kdo sám nad zločinem necítí žádné rozhořčení, se může přiklánět k trestu, aby uhasil rozhořčení jiných — ať už protože mu záleží na jejich spokojenosti, nebo protože se obává například odvetných násilností.

Přejděme teď k silnějším důvodům, které s morálními intuicemi nemají vůbec nic společného. Jedním z nich je odstrašení. Ačkoli Spartakiádní vrah své činy vykonal i přes hrozbu trestu, je celkem rozumné se domnívat, že celá řada potenciálních viníků zločiny nepáchá (nebo páchá v menší míře) z obav z trestu. Z historické zkušenosti je zřejmé, že efekt odstrašení nemůže zločin vymýtit zcela: ani brutální středověké tresty nezabránily krádežím a vraždám. Přesto jen málokdo pochybuje, že vědomí beztrestnosti omezuje zábrany, a že absence trestů by vedla ke zvýšení zločinnosti, i když je obtížné říct, v jaké míře. (Je dokonce možné, že plná absence trestání není situace, ve které se reálná společnost může stabilně nacházet.)

Dalším důvodem je izolace zločince a ochrana společnosti. Cítíme se bezpečněji, když víme, že Spartakiádní vrah nechodí mezi námi, a pravděpodobně jsme během jeho pobytu za katrem skutečně byli ve větším bezpečí, než kdyby trestu unikl. K tomu se přidává aspekt výchovy: věříme, že potrestaný zločinec si díky trestu uvědomí, že sešel na špatnou cestu, a trest zvyšuje šance, že se místo vyvrhele navrátí do společnosti řádný občan.

Všechny předchozí argumenty jsou plně použitelné v deterministickém světě. Bylo by absurdní na základě deterministického přesvědčení popírat, že potrestání zločince může utlumit vášně nespokojeného davu, nebo že zavřený (či popravený) vrah nemůže dále vraždit, nebo že si potenciální hříšníci čas od času svůj přečin ve fázi plánování nerozmyslí kvůli strachu z trestu. A i když existují dobré důvody se domnívat, že dnešní trestání dominantně založené na věznění svůj výchovný účel neplní a z pachatelů dělá spíš recidivisty než řádné občany, není to jistě pravda pro libovolný druh trestání — a už vůbec to není námitka jakkoli související s determinismem. Jediný způsob, jak by snad mohla víra v determinismus ohrozit uvedené argumenty, by mohlo být skrze přesvědčení, že v deterministickém světě jsou i činy zločinců předem determinované, a tak nemá cenu snažit se jim jakkoli zabránit, protože i výsledek snahy je předem určený podle neměnných zákonů přírody. Člověk spadnuvší do podobných hlubin fatalismu se ale pravděpodobně ani nebude pokoušet podobnou námitku vytáhnout, protože koneckonců i výsledky diskusí (a to, zda či nikoli bude naše společnost nadále zločince trestat) jsou předem determinovány; nebudu proto tuto hypotetickou námitku nadále rozebírat, doufaje, že její nesmyslnost je dostatečně zřejmá.

Mělo by tedy být přinejmenším jasné, že i když věřím, že přírodní zákony jednoznačně určují běh světa, stále mám důvody podporovat takový stav věcí, že po zločinu následuje trest. I kdybych si nechal determinismem podminovat svou schopnost morálně odsuzovat určité druhy jednání, pořád budu podporovat věznění či popravování nebezpečných vrahů; možná nemám morální právo požadovat jejich trest, ale mám-li volit mezi absencí abstraktního práva a nožem v zádech, jsem pro první možnost. Přesto uznávám, že tento závěr není příliš uspokojivý, a tak se pokusím v si závěru obhájit i to morální právo.

Přesvědčení o neslučitelnosti determinismu a viny (která je podkladem pro morální obhajitelnost trestu) vyvěrá ze zvyklosti nepřipisovat lidem vinu za věci, které nemohli ovlivnit, za činy, ke kterým neexistovala alternativa. Pokud přírodní zákony jednoznačně určují budoucí běh světa, pokračuje úvaha, žádný člověk, i kdyby sebevíce chtěl, nemůže zvrátit předurčenou budoucnost, neb neexistuje možnost protivit se přírodním zákonům, a proto je nesmyslné připisovat vinu jakémukoli člověku, jenž je pouhým otrokem přírodních zákonů.

Zkusme se ale podívat na vinu jinak, praktickým pohledem. Jistě existují důvody, proč na určité lidi svalujeme vinu, zatímco na jiné nikoli. Při bližším pohledu na lidský instinkt vedoucí k obviňování je vidět, že vinu klademe zpravidla těm, kteří se systematicky chovají způsobem, který nás poškozuje. Nebo, ještě výstižněji řečeno, vinu připisujeme v situacích svědčících o tom, že viník má určité povahové rysy, které jej vedou k závadnému chování. Neklademe vinu člověku, který zabije v sebeobraně — takový člověk není ničím nebezpečný lidem, kteří ho neohrožují na životě. Většina z nás neklade vinu tomu, kdo ukradne jídlo, když umírá hladem (v situaci, do které se dostal cizím přičiněním) — aby takový člověk nekradl, stačí ho vysvobodit z tíživé situace, není nutné ho trestat. Vinu naopak klademe tam, kde čin vychází z povahy pachatele, který se jej dopouští v situacích, ve kterých by se většina ostatních lidí chovala zákonně a mravně. (Dá se celkem věrohodně spekulovat o tom, že rozhořčení nad spáchaným zločinem představovalo během evoluce člověka selekční výhodu: jedná se o emoci pomáhající člověku mimo jiné najít odvahu a odhodlání k razantní obraně sebe a svých příbuzných proti agresi nebezpečných soukmenovců. Jít do konfliktu s jiným člověkem je nebezpečné, ale je-li to člověk, který sám vyhledává konflikt a chce mě poškodit, je pro mě výhodnější sám si vybrat moment střetu a snažit se přitom získat podporu zbytku společenství, ve kterém žiji.)

Intuice říkající, že není možné vinit člověka za to, k čemu byl přinucen, tak má dobré důvody. Výše vyjmenovaná ospravedlnění pro trestání zločinů — ochrana společnosti před zločinci, odstrašení potenciálních zločinců a jejich převýchova — nedávají smysl v případě, že „zločin“ byl spáchán z donucení, protože v takovém případě onen „zločin“ nepředstavuje důvod se domnívat, že „pachatel“ je skutečně nebezpečný. Teprve tehdy, je-li zločin důsledkem povahových rysů pachatele, má smysl snažit se jej izolovat, převychovat nebo zastrašit.

Podíváme-li se na situaci popsaným pohledem, deterministické přírodní zákony, ač v určitém smyslu předurčují jednání člověka, nepředstavují externí, na pachateli nezávislou, příčinu jím spáchaných činů. Deterministické zákony skrze osobu pachatele způsobují zločin, a tak je zcela smysluplné se zločinu taktéž skrze osobu pachatele bránit. Vina je vlastností duševních procesů v mozku pachatele — jsou-li tyto procesy příčinou sociálně patologických činů (a není-li tedy příčinou nějaká zevní okolnost, jako že pachatele někdo jiný s pistolí v ruce k činu donutil), pak připisujeme vinu. To, že se jedná o procesy deterministické, není naprosto překážkou, ba naopak: kdyby se jednalo o procesy náhodné a nepředvídatelné, spáchaný zločin by nebyl důvodem pro přesvědčení, že pachatel se bude podobně chovat i v budoucnu, a o řadu praktických důvodů pro trestání bychom přišli.

Poznámky:

1. Upozorňuji, že mluvím o intuitivním pocitu, že si pachatel trest zaslouží, nikoli o vědomé racionální úvaze. Je pravděpodobné, že mnoho deterministů dojde racionální úvahou k závěru, že morální zaslouženost trestu je nekoherentní idea, a přesto cítí podvědomou satisfakci, je-li pachatel potrestán. Úvahu, nakolik je takový stav oprávněným důvodem pro trestání pachatelů ponechám stranou.

2. Ačkoli tradičně lidé problém s odsuzováním určitých činů jen proto, že vyvolávají instinktivní odpor, nemívali, v moderní době často narážíme na konsekvencialistický ideál, že pokud trest nepovede k pozitivním důsledkům (například těm diskutovaným v další části článku), nemá na něj společnost právo; nikdo by neměl být trestán jen proto, že si to „zaslouží“. Zajímavou úvahou pro zastánce tohoto názoru by mohla být zrcadlová situace: pokud by člověk neměl být trestán jen proto, že si to za své zlé činy zaslouží, nemělo by potom platit i naopak, že člověk by neměl být odměňován jen proto, že si to za své dobré činy zaslouží? Měli bychom odměňovat jen v situacích, kdy odměna zvýši pravděpodobnost, že její příjemce bude konat dobro i nadále?

Obnova pravidelného přispívání

Po více něž půlročním odpočinku se vracím zpět k blogu. Pauza byla způsobena různými osobními důvody, mezi nimiž podstatnou roli hrála jistá variace na syndrom vyhoření: ačkoli se stále nabízejí atraktivní témata, o kterých lze psát, stále více jsem získával pocit, že navzdory námaze vkládané do psaní každého z článků nemohu být spokojený s výsledkem — styl není dostatečně atraktivní, téma není dostatečně nové a zajímavé, spekulace nejsou dostatečně podložené a formátování není dostatečně úhledné. Dostat článek do podoby, kterou bych považoval za přijatelnou, pak zabralo mnoho hodin, které, při zpětném pohledu, nepůsobily dojmem dobře vynaloženého času.

Nikdy jsem neplánoval s blogem definitivně přestat. Původně jsem chtěl mít pauzu jen na dva nebo tři měsíce, ale odhodlání začít znovu psát se hledalo těžko, a tak se k tomu dostávám až teď. Protože bych se chtěl vrátit k pravidelnému psaní (jinak to asi ani nedokážu, nechci-li mít mezi příspěvky půlroční pauzy), potřebuji něco udělat s nepříjemnými doprovodnými pocity popsanými výše. Těžko mohu překročit svůj stín a začít psát kvalitní články s lehkostí, která chybí. Druhá možnost je ustoupit od nároků na kvalitu a záměrně se nesnažit dosáhnout subjektivní dokonalosti, která je stejně chimérou, poněvadž dokonalost v očích autora není dokonalostí v očích čtenáře. Tuto možnost jsem zvolil, a tak chci oproti dřívějšku psát s menším množstvím odkazů (ne, že by jich dříve bývalo bylo mnoho, ale i ve skromném množství představuje každý odkaz značnou námahu, zvlášť, když chci ověřit, že pod ním skutečně najdu to, co si matně pamatuji, že najdu). Chci psát s menším množstvím ověřování, s větší volností ve spekulacích, s menším množstvím přeformulovávání již napsaných formulací a s menším důrazem na přesnost. Pokud to na první pohled nebude poznat, tím lépe, ale je fér čtenáře upozornit na to, že se snáze může stát, že mu budu do očí tvrdit nějakou kravinu. Je to cena za to, abych, jak doufám, v nejbližší budoucnosti byl schopen psát přinejmenším jeden příspěvek týdně.

A mimochodem, Blogspot během mé pasivity dramaticky změnil dvě věci: design a spamový filtr. Změněný design chci ignorovat jak jen to půjde (pokud to půjde — mám trochu problémy se vyznat v pozměněném ovládání). Spamový filtr se asi budu muset pokusit přenastavit. Zatímco dříve mi bez varování mazal zcela smysluplné komentáře, dnes jsem zahlcován desítkami spamů týdně, tkeré se mi přeposílají na soukromý mejl.

Filosofické pseudoproblémy: Gettierových deset mincí

Epistemologie je odvětví filosofie zabývající se poznáním. V jejím rámci je možné řešit relativně důležité otázky: Jak vyhodnocovat informace? Čemu věřit, když máme k dispozici protichůdné informace? Jak vůbec posuzovat věrohodnost zdrojů? A podobně. Zejména ve filosofii ovšem existuje tradice, jež velí věnovat nemalou pozornost napohled fundamentálnějším otázkám: Co to vůbec je, poznání? Co znamená, když říkáme, že něco víme?

Přijímaným standardem bylo říkat, že znalost [*] je odůvodněné pravdivé přesvědčení. Abychom mohli říct, že nějaký fakt známe, musíme být přesvědčeni o jeho pravdivosti, proto „přesvědčení“. Nelze ovšem znát nepravdu: řekneme, že staří Egypťané si mysleli, že Země je placatá; nikdo neřekne, že to věděli, ať už jejich přesvědčení bylo jakkoli silné. Proto „pravdivé“. A nakonec, znalost musí vycházet z nějakého rozumného procesu poznávání; gambler může pevně věřit, že tentokrát svou sázku vyhraje, může se mu i jeho víra naplnit, ale přesto o něm nikdo neřekne, že věděl, že vyhraje. Proto „odůvodněné“. Dohromady celkem přímočará definice, kterou dá zdravý rozum. Až do příchodu Edmunda Gettiera.

Gettierovi stačilo sepsat kratičký článek, aby tuto definici zcela zbořil. Nástrojem jsou mu dva myšlenkové experimenty:

Případ I
Předpokládejme, že Smith a Jones se ucházejí o určité místo. A předpokládejme, že Smith má silné důvody věřit následující konjunkci:

(a) Jones bude tím, kdo získá místo, a Jones má deset mincí ve své kapse.

Smithovy důvody pro přesvědčení (a) mohou být ten, že ředitel společnosti ho ujistil, že Jones nakonec bude tím vybraným, a ten, že on, Smith, spočítal mince v Jonesově kapse před deseti minutami. Z výroku (a) plyne:

(b) Muž, který získá místo, má deset mincí v kapse.

Předpokládejme, že Smith vidí odvození (b) z (a) a přijme (b) na základě přijetí (a), pro které má silné důvody. V tom případě je Smithova víra v pravdivost (e) jasně odůvodněná.

Ale představme si dále, že aniž by to věděl, Smith sám a ne Jones získá to místo. A také, aniž by to věděl, má sám deset mincí v kapse. Výrok (b) je tak pravdivý, ač výrok (a), ze kterého Smith (b) vyvodil, je nepravdivý. V našem případě, všechny následující podmínky jsou splněny: (i) (b) je pravda, (ii) Smith věří, že (b) je pravda a (iii) Smith má důvody věřit, že (b) je pravda. Ale je stejně jasné, že neví, že (b) je pravda, poněvadž (b) je pravda zásluhou počtu mincí ve Smithově kapse, přičemž Smith neví, kolik mincí je ve Smithově kapse, a zakládá své přesvědčení na počtu mincí v kapse Jonese, o kterém se chybně domnívá, že bude tím, kdo získá místo.

Případ II
Předpokládejme, že Smith má silné důvody věřit tomuto výroku:

(c) Jones vlastní Forda.

Smithovy důvody mohou být ty, že Jones vždy v minulosti, kam až sahá Smithova paměť, vlastnil auto, vždy Forda, a že Jones Smithovi právě nabídl svezení Fordem. Představme si teď, že Smith má jiného známého, Browna, o jehož místě pobytu nic neví. Smith zcela náhodně vybere tři místní názvy a zkonstruuje tři výroky:

(d) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Bostonu.
(e) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Barceloně.
(f) Buď Jones vlastní Forda, nebo Brown je v Brestu Litevském.

Každý z těchto výroků plyne z (c). Předpokládejme, že Smith si uvědomuje toto vyplývání a tudíž přijme (d), (e) a (f) na základě (c). Smith správně odvodil (d), (e) a (f) z výroku, pro jehož přijetí měl silné důvody. Smithova víra v tyto výroky je proto zcela odůvodněná. Smith, samozřejmě, nemá ponětí, kde je Brown.

Ale představme si, že jsou splněny dvě další podmínky: Za prvé, Jones nevlastní Forda a momentálně řídí pronajaté auto. A za druhé, čistou shodou okolností, a zcela bez Smithova vědomí, místo uvedené ve výroku (e) je skutečně místem Brownova pobytu. Platí-li tyto dvě podmínky, pak Smith neví, že (e) je pravda, ačkoli (i) (e) je pravda, (ii) Smith věří, že (e) je pravda, a (iii) Smith má důvod věřit, že (e) je pravda.

Gettier jistě nebyl první, koho podobná úvaha napadla, ale byl první, kdo ji zpopularizoval. V druhé polovině dvacátého století! Že v této době bylo možno získat si slávu triviálním argumentem stojícím na roveň Zénónových paradoxů, vzbuzuje údiv. Copak filosofie pokročila tak málo za více než dva tisíce let své historie?

Fakt, že se takovou věcí ještě dnes lidé jsou ochotni zabývat, je podle mého soudu symptomem tří potíží. První je posedlost definicemi. Když máme slovo „vědět“, musí přece odpovídat kategorii jednoznačně vymezené pomocí několika málo primitivnějších termínů, není-liž pravda? A zřejmě čím častěji je slovo používáno, tím je jeho definice důležitější: jak by se pak epistemologie obešla bez definice vědění? Bez ironie: Tohle je cesta, která začíná na školách výukou mouder typu „matematika je přírodní věda“, nebo „filtrace je fyzikální a nikoli chemický proces“, případně „viry (ne)jsou živé organismy“ [*], a končí definicemi jsoucna a Heideggerem.

Druhá potíž touha po binárních, černobílých klasifikacích: výroku buď věřím nebo nikoli, fakt buď znám nebo neznám, nic mezi tím. Reálný Smith by ovšem byl silně přesvědčen, ale nikoli si stoprocentně jist, výrokem (a); když by se ukázalo, že (a) ve skutečnosti neplatí, nenastal by žádný paradox, neboť jakkoli silné přesvědčení může být omyl. Jakmile ovšem začneme mluvit o stavu „vědění“, který je z definice neslučitelný s omylem, je jasné, že buď tento stav bude buď vyžadovat naprostou jistotu, čímž se stane prakticky nedosažitelným, nebo ho musíme definovat konjunkcí nezávislých podmínek (dostatečná míra jistoty + pravdivost), a takové definice jsou jako stvořené pro paradoxní protipříklady. Z obou případů vyjde „vědění“ jako prakticky nepoužitelný termín. Proto je mi sympatická bayesovská epistemologie: místo nesmyslné kategorizace výroků do škatulek „věřím“, „nevěřím“, „vím“, nabízí spojitou škálu důvěry v hypotézy, bez nutnosti vzhlížet k absolutní jistotě jakéhokoli druhu.

Poslední potíží je pak nevyřčený předpoklad, že znalosti jsou v mozcích uchovávány ve formě výroků, které člověk buď přijímá nebo odmítá. Reálný Smith pravděpodobně nemá v mozku abstraktní šanon domnělých pravd skrývající všechny výroky, se kterými se setká a vyhodnotí je jako pravdivé. Pokud něco jako šanon domnělých pravd existuje, pravděpodobně bude uchovávat pouze některé výroky; tj. bude v něm (g) „Jones má Forda“, ale už ne (h) „Jones má Forda nebo 1+1=17“. Z hlediska formální logiky není mezi výroky podstatný rozdíl: výroková logika neodlišuje jednoduché výroky od složených. To ale neznamená, že rozlišení neexistuje na úrovni biologické reprezentace výroků. Smith sice uzná pravdivost jak (g), tak i (h), ale jeho přesvědčení o pravdivosti (g) bude zřejmě založeno na jiném kognitivním procesu, než přesvědčení o pravdivosti (h). Asi lze stavět epistemologii rigidně dle vzoru logiky, bez ohledu na detaily implementace ideí v mozcích, ale pochybuji, že to má valný smysl: na řešení otázek, které by taková abstraktní epistemologie mohla zvládnout, si vystačíme s prostou logikou.

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore III

[pokračování z minula]

Dějství páté

Anonym: „A co spravedlnost? Právo, které nebere v úvahu spravedlnost, není právem.“

Autor: „A můžu se zeptat, jak konkrétně taková spravedlnost vypadá?“

Anonym: „Nevím, jak konkrétně spravedlnost vypadá, ale vím, jak určitě nevypadá. Exemplární tresty pro ty, které se náhodou podaří usvědčit, zatímco většina ,pachatelů‘ zůstane nepotrestána; zpěvák vydělávající desítky milionů a žalující šestnáctiletého kluka za to, že dal jeho nahrávku na internet, zřejmě ve jménu toho, že ty desítky milionů jsou mu málo; autorské svazy vybírající preventivní poplatky i ve jménu autorů, kteří si nejich zastupování nepřejí; to nemá se spravedlností nic společného.“

Autor: „Zní to, jako by z tebe mluvila závist. Když někdo stvoří věc, která se líbí milionům lidí, si tak vysokou odměnu zaslouží. Když vytvoříš něco, za co milion lidí je ochoten zaplatit každý sto korun, vytvořil jsi hodnotu sta milionů, a zasloužíš si dostat tomu úměrnou odměnu.“

Anonym: „Zpochybňuji zásadu, že když vytvořím hodnotu X, zasluhuji za to odměnu X. Spravedlivé odměňování musí zohledňovat i jiné věci, především námahu a nepohodlí spojené s prací. Dále zpochybňuji tvrzení, že když za něco milion lidí zaplatí po stokoruně, hodnota věci pro lidstvo je automaticky sto milionů. Dále, ...“

Autor: „Není snad hodnota věci dána tím, kolik je člověk za ni ochoten zaplatit?“

Anonym: „Rozhoduje-li se racionálně, pak ano. Nejsem si ovšem jist, zda se lidé při koupi třeba vstupenek do kina rozhodují zrovna racionálně.“

Autor: „Co může být na takovém rozhodnutí iracionálního?“

Anonym: „Leccos. Těžko říct konkrétně bez detailní analýzy psychologie filmových diváků, a tak otázku nechám nezodpovězenou. Chci se totiž dostat ke své hlavní námitce: Myslím, že v podobném kontextu není třeba posuzovat hodnotu vytvořené věci v izolaci, ale přidanou hodnotu, kterou ta věc přispívá k bohatství lidstva.“

Autor: „Obávám se, že nechápu.“

Anonym: „Dám příklad. Představ si, že jsi starosta Hovězí Lhoty, kde právě vznikl sbor dobrovolných hasičů. Hasiči tě žádají, abys jim sehnal hasičský vůz. V obecní pokladně nejsou peníze na koupi vozu, ale je možné vůz pronajmout. Majitel místního autoservisu nabízí, že upraví svou starou Pragu V3S a hasičům ji pronajme. Kolik budeš ochoten z obecní pokladny dát?“

Autor: „To závisí na stavu pokladny, ale řekněme, dvacet tisíc měsíčně.“

Anonym: „Takže hodnota práce odvedené majitelem autoservisu a jeho zaměstnanci při úpravě vozu bude ... ?“

Autor: „No, to je těžké. Řekněme, že vůz vydrží sloužit deset let, za tu dobu obec zaplatí 2,4 milionu, takže počítám s hodnotou 2,4 milionu. Za všech idealizačních předpokladů, samozřejmě.“

Anonym: „Předpoklady beru. A kolik bys dal za pronájem renovované Tatry 815, kterou obci nabízejí Teletínské strojírny?“

Autor: „Dejme tomu, dvacet pět tisíc měsíčně. Je to lepší auto, ale zas o tolik vyšší funkčnost vzhledem k potřebám místní hasičské jednotky nenabízí.“

Anonym: „A i zde je hodnota pro obec rovna ceně, kterou jsi ochoten zaplatit za celou očekávanou dobu životnosti vozidla?“

Autor: „Jistě, tři miliony celkem.“

Anonym: „Řekněme tedy, že místní autoservis renovuje a pronajme obci vétřiesku, a poté Teletínské strojírny upraví na hasičskou verzi svou Tatru. Řekl bys, že rekonstrukce Tatry znamenala vytvoření hodnoty tří milionů, měřeno potřebami obce, samozřejmě?“

Autor: „Vidím, kam míříš. Když nyní obec pronajme Tatru, získá tak auto v hodnotě tří milionů, ale práce místního autoservisu přijde vniveč. Náklady ovšem ponese autoservis, který přijde o příjem z pronájmu, obec nic netratí.“

Anonym: „Jistě, obec netratí. Mluvím ale o bohatství celku, což je obec plus strojírny plus autoservis. Předtím, než strojírny opravily Tatru, měli všichni k dispozici hasičský sbor disponující starou vétřieskou. Po opravě Tatry si hasičský sbor polepší: má nyní k dispozici na výběr mezi V3S a Tatrou, ale nenajde využití pro oba vozy. Celek tedy zbohatl pouze o rozdíl hodnoty mezi oběma vozy. Ještě názornější by to asi bylo v případě, kdyby strojírny místo Tatry zrenovovaly další vétřiesku: jednoznačně zbytečná práce, když už jeden stejný vůz je k dispozici. To vše samozřejmě za předpokladu, že vůz nelze prodat nebo pronajmout jinému uživateli.“

Autor: „Asi chápu oč ti jde, ale můžeš pro jistotu úvahu zformulovat přímo v kontextu autorských děl?“

Anonym: „Samozřejmě. Když studio natočí Nový film, za jehož zhlédnutí je milion diváků ochotno zaplatit každý stovku, neznamená to ještě, že diváci měli čistý zisk v podobě zážitku v hodnotě stokoruny, z něhož část zaplatili tvůrci na vstupném. Diváci mohou každý měsíc vidět pouze omezené množství filmů, takže většina z nich zhlédne Nový film na úkor Jiného filmu, za který by třeba byli ochotni zaplatit až devadesát devět korun. Celkově pak společnost zbohatne tvorbou nového filmu pouze o rozdíl hodnot obou filmů, což je jeden milion, nikoli sto milionů.“

Autor: „To je pravda. Ale jak to proboha souvisí s autorskými právy?“

Anonym: „Přímo to s nimi nesouvisí. Diskutujeme zde spravedlivost odměn, a poukazuji na to, že natočením filmu se stomilionovými tržbami ještě nutně společnost nezbohatne o sto milionů.“

Autor: „Jenže nespravedlnost zde není vůči divákovi, jak se snažíš mlčky předstírat. Podobně jako v případě hasičských aut, tím, kdo by se měl cítit poškozen, je producent Jiného filmu, který je jen o málo horší — nebo méně atraktivní — než Nový film, ale kterému i tak Nový film sebere většinu tržeb. Možná je filmařská branže nespravedlivě vychýlená ve směru zásady, že vítěz bere vše. To je ale pro otázku autorských práv irelevantní. Jejich zrušením si tvůrce Jiného filmu nepomůže ani o halíř, ba naopak.“

Dějství šesté

Anonym: „Asi máš pravdu. Je zde ale ještě jeden ekonomický argument. Není snad pravda, že mezní hodnota peněz klesá s rostoucím bohatstvím, a tedy milionář má ze stokoruny mnohem menší užitek, člověk s prázdnými kapsami? Kdyby se snížil příjem špičkových herců, spisovatelů nebo hudebníků, například o polovinu, prakticky by to na své životní úrovni nepoznali, zatímco konzumenti autorských děl by vydělali znatelně.“

Autor: „Standardní to argument pro ekonomické rovnostářství. Je ale založen na interpersonálním srovnávání užitku. Řada klasických ekonomů ale tvrdí, že srovnávat užitek různých lidí není možné.“

Anonym: „K čertu s nimi! Jistě by také tvrdili, že v důsledku této nemožnosti není nic špatného na tom, když nechám bez pomoci zemřít člověka s infarktem, poněvadž škodu, která vznikla mně skrze nepohodlí spojené se zavoláním sanitky, přeci nemůžu jen tak označit za menší než škodu, která vznikla jemu jeho smrtí. Podívej, chápu, že ekonomický závěr odvozený bez užití interpersonálního porovnání užitků je silnější a obecnější, než kdyby užitky různých lidí ke svému odvození porovnávat potřeboval, a chápu i to, že je obtížné stanovit jednoznačně akceptovatelný standard, podle kterého lze užitek různých lidí srovnávat. Ale ekonom, který chodí kolem a vykládá, že porovnávání užitku různých osob není možné, je jako matematik, který by říkal, že eukleidovská geometrie není možná, poněvadž nelze dokázat pátý axiom.“

Analytik: „To není úplně přesná analogie.“

Anonym: „Proč? Oba se nejdříve z vlastní vůle omezí na neprakticky úzký axiomatický systém, a potom trvají na tom, že popis světa pomocí širšího systému je nemožný.“

Analytik: „Jak dodat pátý axiom do eukleidovské geometrie je ovšem jasné. Ti, kdo zastávají nesrovnatelnost užitků různých lidí, zřejmě budou tvrdit, že ekonomii v tomto směru rozumně doaxiomatizovat nelze.“

Anonym: „Fajn, žádná analogie není úplně přesná. Přesto je snad jasné, co chci říct.“

Autor: „Dobře, ale když akceptujeme tvůj argument, neznamená to, že musíme zrušit volný trh?“

Anonym: „A jaký trh je skutečně volný? Někteří libertariáni říkají, že autorská práva jsou tím, co deformuje volný trh. Ale hlavně: mně nezáleží na volnosti trhu. Pokud v některé oblasti volný trh prosazuji, dělám to proto, že věřím, že volný trh v této oblasti zajistí nejlepší výsledky co se týče životních podmínek lidí. Když se v jiné oblasti zásady volného trhu dostanou do konfliktu s maximalizací užitku lidí, volný trh musí ustoupit.“

Dějství sedmé

Analytik: „Tento rozhovor už začíná být neúměrně dlouhý. V reálných rozhovorech se obvykle lidé rozejdou, aniž by se jejich názory pohnuly o píď, ale protože toto je fikce, nebylo by na škodu dojít ke společnému závěru. Co kdybyste se zkusili dohodnout na nějakém kompromisu? Padly zde argumenty pro i proti; i když každý z vás má jiné cíle a vyznává jiné hodnoty, jistě je možné najít kompromisní řešení, které maximalizuje váš souhrnný užitek.“

Anonym: „Z ničeho neplyne, že toto řešení musí být kompromisní. Klidně může nejlepší řešení být identické s mými návrhy: zrušit jakoukoli formu duševního vlastnictví.“

Analytik: „Může to tak být, ale moc tomu nevěřím. Byl bys ochoten vůbec nějakou formu duševního vlastnictví akceptovat?“

Anonym: „Ale ano, nejsem až zas takový fanatik. Například patentní ochrana s omezenou dobou platnosti mi tak moc nevadí. Myslím, že podle evropských předpisů trvají dnes patenty dvacet let. Když vezmu v úvahu náklady na vývoj nových technologií, myslím, že to můžu akceptovat. Nakonec, patentní ochrana omezuje pouze velmi malé množství lidí.“

Analytik: „A co ty, Autore, byl bys ochoten někde slevit?“

Autor: „Jsou určité věci v našem systému autorských práv, které jsou nerozumně. Nejsem si ovšem jist, zda lze říct, že slevuji, protože jsem se těchto věcí nikdy nezastával. Jde zejména o dědění práv: dědici autora ještě sedmdesát let po jeho smrti inkasují peníze za něco, na čem nemají žádnou zásluhu. A je skutečně zvláštní, jak selektivně toto právo vyzdvihuje umělce. Vynálezce nové technologie inkasuje dvacet let z patentu. Objevitel nového přírodního zákona nemá z autorských práv nic. Je absurdní si představit, že by Einsteinovi dědici ještě dnes pobírali poplatek za každou prodanou GPS, a přesto bych takovou věc musel považovat za přinejmenším stejně spravedlivou, jako když dědici kdejakého spisovatele žijí z prodeje jeho knih.“

Analytik: „Takže autorská práva ve formě časově omezené ochrany po dobu, řekněme, dvaceti let, vázaná pouze na osobu autora, nepřevoditelná a neděditelná, a stejná pro všechny: filmaře, hudebníky, spisovatele, vědce a vynálezce — bylo by to pro vás oba přijatelné řešení?“

Anonym: „Zdaleka ne ideální, ale zlepšení současného stavu by to bylo nepochybně. A vím, že člověk nemůže chtít všechno.“

Autor: „Vypadá to jako ústupek z mé strany, ale vlastně ne zas tak velký. Nevyřešilo by to problém pirátství, ale možná by se z takové kompromisní pozice autorům lépe přesvědčovalo, že jejich věc je správná.“

V tomto bodě náš rozhovor končí. Jestliže čtenář vydržel číst až sem, nezbývá mu než poděkovat za jeho trpělivost, a popřát, aby se i jeho debaty, a nejen fiktivní, dobraly vždy k nějakému závěru.

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore II

[pokračování z minula]

Dějství třetí

Autor: „Myslím, že tyto zásady posuzování mohu akceptovat. I tak mi ale vychází, že ochrana autorských práv je prospěšná věc. Uvažte: když nebudou autorská díla právně chráněna proti kopírování, prakticky každý si je může pořídit, aniž by z toho autor cokoli měl. Kdo pak taková díla bude tvořit, když tvorba nepřináší nárok na odměnu? Bez ochrany autorských práv nebudeme mít hudbu, filmy, software, knihy, nové technologie; zkrachují kina, do kterých nebude nikdo chodit, když s bude moct na film podívat doma...“

Anonym: „Koho zajímá, že zkrachují kina, když se bude moct dívat na všechny filmy doma?“

Autor: „Na kinech argument nestojí.“

Anonym: „Dobře. Říkáš, že bez autorských práv bychom neměli spoustu věcí, které dnes máme. Domnívám se, že je to mylný názor. Třeba ta hudba. Ačkoli tvrdíš, že bez vidiny autorských výsluh by skladatelé neskládali, přesto po většinu historie skladatelé skládali i bez autorských odměn za reprodukci jejich díla.“

Autor: „To není zcela pravda, i dříve skladatelé dostávali tantiémy.“

Anonym: „Nebyly ovšem zákony, které by to vynucovaly, a kdokoli mohl skladby reprodukovat bezplatně, když chtěl. Totéž knihy. Knihy nevznikly s objevem autorských práv.“

Autor: „To ovšem byly doby, kdy fyzická reprodukce knih či notových zápisů byla pracná a relativně drahá. Autor se uživil díky podílu na zisku vydavatele. Dnes by to nešlo: první člověk, který by si knihu koupil, by ji dal na internet, a ostatní by si ji už stáhli zadarmo.“

Anonym: „Možná by autoři psali i zadarmo, aby dosáhli slávy. Potřebujeme skutečně profesionální spisovatele? Spisovatelství je možné mít jako koníčka. Tvůrce tohoto textu za něj koneckonců také neuvidí ani korunu.“

Autor: „Pokud je někdo dobrý v psaní, vyplatí se, aby to dělal na plný úvazek. Jeden profesionální spisovatel pracující na sto procent je lepší než deset amatérů věnujících psaní deset procent času, protože profesionál získá víc zkušeností a praxe. Tvůrce tohoto textu nedosahuje kvalit profesionálních spisovatelů.“

Anonym: „Nejsem si jist, zda můžu souhlasit. Nedovoluji si soudit přímo otázku kvality spisovatelů a jejich textů, ale vím, jak to chodí u softwaru. Existuje velké množství svobodného softwaru, který je kvalitativně plně srovnatelný s autorsky chráněným softwarem. Píší ho dobrovolníci bez nároku na finanční odměnu. Kdyby platil tvůj předpoklad, nebylo by to možné.“

Autor: „Možná, že svobodný software vytvářejí ve svém volném čase programátoři, které živí tvorba placeného softwaru. Kdyby nebylo právní ochrany autorství, neměli by se čím živit, nezískali by zkušenosti v programování, a nebyl by ani svobodný software.“

Anonym: „To je ovšem divoká spekulace. Stejně tak bych zase já mohl říct, že copyright brání člověku ve zdokonalování programů vytvořených jinými, v důsledku čehož jednu a touž věc lidé zbytečně programují znovu a znovu. Autorské právo tak pokrok a dostupnost softwaru dusí, nikoli podporuje.“

Autor: „To nijak nevyvrací tezi, že bez autorského práva by softwarový průmysl zahynul na úbytě.“

Anonym: „Nepotřebujeme nenasytný průmysl, když máme schopné dobrovolníky.“

Analytik: „A nezapomínáte oba, že autorské právo není jediný způsob, jak zajistit programátorům příjem?“

Autor: „Jistě, zaplatí jim ten, kdo si program koupí jako první. To nestačí, nemají-li programy být extrémně drahé, aby prodej jedné kopie zaplatil jejich vývoj. A nikdo si nekoupí Excel za pět milionů.“

Analytik: „Spousta programů vzniká na míru pro jednoho spotřebitele. Softwarový byznys nejsou jen programy pro široké spektrum uživatelů, které se dají koupit v obchodě, ale i specializované aplikace tvořené na zakázku. Přinejmenším jejich tvůrci jsou na autorských právech zcela nezávislí. A jsou zde i další zdroje financování.“

Autor: „Jaké?“

Analytik: „Například platby za podporu a servis. Nebo příspěvky sponzorů za reklamu obsaženou v distribuovaných programech. Ale absence autorských práv v principu neznamená ani konec licenčních poplatků.“

Autor: „Placených dobrovolně? Jsi zřejmě naivní.“

Analytik: „Rozumně vysokou cenu leckdo zaplatí i dobrovolně, ale mluvím zde o vynucené platbě. I dnes jsou používány techniky schopné nelicencovanému užívání programů zabránit, nebo jej aspoň ztížit. Absence zákonného zakotvení ochrany autorských práv ještě neznamená, že tyto techniky by se nesměly používat. Například, program může ke svému fungování vyžadovat přihlášení k placenému účtu na serveru svého distributora.“

Autor: „A co zabrání hackerům program upravit tak, aby fungoval i bez přihlášení?“

Analytik: „To, co jim z velké části brání dnes. Pokud je protipirátská ochrana dobře udělána, není snadné ji obejít. Může to být nakonec srovnatelně těžké, jako si naprogramovat kopírovanou věc sám. Pak se obcházení protipirátských ochran nevyplatí.“

Autor: „I kdyby to tak bylo, znamená to, že autoři stráví spoustu času programováním protipirátské ochrany a programy budou díky této ochraně větší a pomalejší. To je neefektivní. Je to, jako kdybych říkal, že policie nemusí stíhat lupiče, protože majitelé domů si mohou koupit poplašné zařízení a brokovnici.“

Analytik: „Nezapomeň, že teď rozebíráme tvoji tezi, že softwarový průmysl zanikne, nebude-li autorských práv. Pouze říkám, že se producenti softwaru dokáží takové situaci přizpůsobit.“

Autor: „Nemusíš každé tvrzení hned brát doslova! Jistě, softwarový průmysl by nezanikl se zánikem autorských práv, ovšem stal by se výrazně méně efektivním. Kdyby naopak všichni respektovali autorská práva, byla by na tom společnost jako celek lépe.“

Anonym: „Svobodný software existuje a funguje! Mám na svém počítači Linux a nepoužívám ani jeden placený program. To je empirický fakt; jak mě chcete přesvědčit o opaku spekulacemi o tom, co by bylo, kdyby?“

Autor: „Dobře, podívejme se na to, co funguje dnes. Uznávám, že software může být svobodný. Už jsi ale někdy viděl ,svobodný film‘?“

Anonym: „Ano.“

Autor: „Nemyslím teď pětiminutový film, co natočí skupina diletantů na půjčenou videokameru. Pořádný film. Celovečerní, s komparsem, kostýmy, zvláštními efekty...“

Anonym: „Osobně dávám přednost pětiminutovým amatérským filmům.“

Autor: „Většina lidí ale nikoli, soudě podle návštěvnosti. A velké filmy by bez autorské ochrany nemohly vůbec vzniknout.“

Dějství čtvrté

Anonym: „Dobře, jsem už nakonec unaven spekulacemi, které si stejně nemůžeme přímo ověřit. Řekněme, že bychom se zrušením autorských práv přišli o řadu velkofilmů. Pořád mi to připadá jako příliš slabý důvod pro jejich existenci. Právo vlastnit myšlenky je absurdní!“

Autor: „Absurdní? Co je to za argument?“

Anonym: „Takový argument, že ideje patří všem. Nelze je svazovat vlastnickými právy, ani kdybychom za to dostali tisíc velkofilmů.“

Autor: „A má tahle bolševická myšlenka nějaké zdůvodnění?“

Anonym: „Jistěže má, a není nijak bolševické, nýbrž čistě pragmatické. Všichni vědí, že omezování šíření myšlenek nefunguje. Nemůžete zakázat lidem kopírovat hudbu nebo filmy nebo programy nebo fotografie, které se jim líbí. Když to stát zakáže, málokdo bude zákaz respektovat.“

Autor: „I kdyby zákon nebyl plně vynutitelný, co na tom? Bavíme se o tom, zda autor má právo omezit jiným svobodu nakládání s jeho dílem. To právo buď v abstraktní rovině je žádoucí, nebo není; ochrana práv autora je buď správná, nebo není. Praktická vynutitelnost je důležitá otázka, kterou je ale nutno posuzovat odděleně. I kdyby autorský zákon nebyl vynutitelný, stále představuje morální poselství jednoznačně deklarující hranici přípustného chování.“

Anonym: „Není vhodné posuzovat odděleně věci, které mají neoddělitelné následky, neboť tyto následky musíme porovnat co do jejich přínosnosti a škodlivosti. Existence nevynutitelného a nerespektovaného zákona je vždy problém. Velké množství lidí viditelně porušujících zákon vytváří precedens, že zákon porušovat je normální. Precedens se týká hlavně toho zákona, který je porušován, ale v určité míře se přenáší i na jiné zákony. Stát si nemůže dovolit mít příliš mnoho nerespektovaných zákonů, pokud chce u svých občanů udržet nutnou míru úcty k zákonnosti.“

Autor: „To zní, jako kdyby stát nesměl prosazovat nic, s čím jeho občané nesouhlasí.“

Anonym: „Není to snad princip demokracie?“

Autor: „A přesto demokraticky zvolený parlament autorský zákon schválil.“

Anonym: „Dobře, beru poznámku o demokracii zpět. Problematika fungování demokracie je příliš vzdálená od našeho tématu. Pouze říkám, že od státu není moudré prosazovat normy, se kterými se většina společnosti neztotožňuje.“

Autor: „A když je morálka společnosti zvrácená, to podle tebe nemá stát mít žádnou možnost ji napravit?“

Anonym: „Státní orgány mohou formou zákonů prosazovat existující uznávané morální normy, ale nevidím důvod, proč by měly vytvářet nové.“

Analytik: „Nezávisle na tom, není za předpokladu, že zákon nebude respektován, tato otázka irelevantní? Jak chcete ovlivnit morálku vydáním zákona, který nikdo nedodržuje?“

Autor: „Mám pocit, že se tady ta nevynutitelnost přeceňuje. Není nic zásadně nevystopovatelného na ilegálním kopírování dat. Vše je jen otázka rozsáhlé kontroly, prevence, vhodně zvolených metod a dostatečně tvrdých trestů. Pokud vám za to bude hrozit milionová pokuta, nedovolíte si cédéčko zkopírovat, ani když šance na odhalení bude třeba jedna ku tisíci.“

Anonym: „Jistě, dostatečně drakonickými opatřeními se asi dá prosadit cokoli. Chceme ale žít ve státě prolezlém policejním špiclováním, kde justice může člověku zničit život kvůli nelegálnímu cédéčku?“

Autor: „Kdo dodržuje zákon, nemá se čeho bát.“

[pokračování]

Dialogo sopra i due massimi sistemi del diritto d'autore I

V souvislosti se schvalováním dohody ACTA a na to reagujícími množícími se hackerskými útoky zintenzivněla debata o autorských právech a žádoucí úrovni jejich ochrany. Bohužel, hlavní část diskuse se soustředí na otázky ochrany soukromí a osobních údajů, a samotná problematika autorských práv zůstává poněkud stranou. Přitom kolem samotné podstaty sporu se dá formulovat spousta zajímavých argumentů — zajímavých často zejména pro milovníky logických klamů.

Jsem již unaven z neosobních rozborů, a tak trochu změním styl, a po vzoru Galileově zvolím osvědčenou formu fiktivního dialogu. Jeho účastníky jsou Autor, poběratel tantiém a člen OSA, Anonym, zkušený hacker odmítající platit za cokoli, co může mít zdarma, a Analytik, zpočátku neutrální pozorovatel mající zálibu v hnidopišském rozebírání logických nesrovnalostí.

Z důvodu velkého rozsahu, a také proto, abych uměle nafoukl skomírající počet příspěvků, bude dialog rozdělen na tři části vycházející vždy v poledne tři dny po sobě.

Dějství první

Autor: „Ilegální kopírování programů, filmů a hudby musí být nezákonné. Vždyť je to krádež, a krádež je nutno trestat. To je snad jasné, ne?“

Anonym: „Jak to, krádež? Když si zkopíruji film, kdo je ten okradený?“

Autor: „No přece držitel práv. Jen on má právo s filmem svobodně nakládat. Když si koupíš film, můžeš s ním nakládat jenom v rozsahu, který specifikuje tvoje licence.“

Anonym: „To je absurdní. Když si koupím židli, můžu si s ní dělat co chci. Proč ne s filmem? Ale raději mi řekni, když argumentuješ krádeží, jak vlastně definuješ krádež.“

Autor: „Každý přece ví, co je krádež. Když chceš definici, proč si ji nezformuluješ sám?“

Anonym: „Budiž. Pro mě je krádež čin, kterým pachatel za účelem svého obohacení získá do svého držení určitou věc, čímž znemožní jejímu předchozímu držiteli věc užívat. To vše bez jeho souhlasu nebo souhlasu společnosti. Přijímáš tuto definici?“

Autor: „Pro mě za mě, zní to docela výstižně. A co?“

Anonym: „Pokud přijímáš moji definici, pak kopírování filmu není krádež. Kopie filmu není film sám, a o znemožnění užívání předchozímu držiteli nemůže být ani slovo.“

Autor: „No, počkej. Tohle je nepěkný trik. Podmínku o znemožnění držení jsi do definice přidal čistě účelově. Přiměl jsi mě podloudně akceptovat definici, se kterou ve skutečnosti nesouhlasím.“

Anonym: „Tak předlož konečně vlastní!“

Autor: „Dobře. Krádež je čin, kterým někomu způsobím bez jeho souhlasu finanční újmu.“

Anonym: „Takže když Karel Rachůnek dal v semifinále mistrovství světa v hokeji Švédům vyrovnávací gól sedm vteřin před koncem, je zloděj? Švédové tak přišli o finále a zlato i stříbro jsou cennější než bronz.“

Autor: „To je sport, ten má svá vlastní pravidla.“

Anonym: „Nuže jinak: když si u nás v Hovězí Lhotě otevřu pekařství, díky čemuž místní doposud monopolní pekař přijde o část příjmů, jsem zloděj?“

Autor: „Dobře, ani moje definice není ideální. Ale proč bychom se snažili krádež definovat sami, když to můžeme delegovat na někoho povolanějšího. Krádež nechť je porušení zákonem definovaných vlastnických práv, nebo obecněji, jakýkoli čin zákonem definovaný jako ,krádež‘. Je to nakonec nejobjektivnější definice, která mě napadá.“

Anonym: „Nemám nic proti, koneckonců proti definici se špatně argumentuje. Uznávám, že za této situace je nelegální kopírování krádeží. Ale tím tvůj argument dostává patologicky kruhovou podstatu: Dle předpokladu by krádež měla být trestná, a tak čin, který je krádeží, má být trestný. Přitom, podle tvé definice, je tento čin krádeží jen proto, že je trestný!“

Autor: „Ne protože je trestný, ale protože jej zákon definuje jako krádež.“

Anonym: „Jaký je rozdíl? Je to tentýž zákon, který krádež činí trestnou.“

Analytik: „Mám pocit, pánové, že i vaše debata se začíná točit v kruzích. Cožpak se domníváte, že odsouzeníhodnost nelegálního kopírování dat závisí na tom, jak si nadefinujete slovo ,krádež‘?“

Autor: „Nevidím, jak jinak by se dala odsouzeníhodnost krádeže posuzovat.“

Analytik: „Ovšem pokud jsi stoupencem deontologické etiky, pak máš pravdu. Jen jsem doufal...“

Anonym: „Co je deontologická etika, a co je na ní špatného?“

Analytik: „Deontologická etika dělí činy na dobré a špatné...“

Anonym: „To snad dělá jakákoli etika. Že dělí činy na dobré a špatné?“

Analytik: „To ano, ale deontologové se programově dívají jen na povahu činů samotných. V kontrastu k deontologii stojí zejména konsekvencialismus, který hledí především na následky činů.“

Anonym: „Jistě i deontologové hledí na následky...“

Analytik: „Nikoli. Deontologické zásady mají tvar jednoduchých přikázání, jako ,lhát je špatné‘ nebo ,krást je špatné‘. Koneckonců to znáte ze Starého zákona.“

Anonym: „Co když lhaním zachráním někomu život? Když třeba ukrývám ve sklepě žida a u dveří zazvoní Ges—“

Analytik: „Ano, deontologové jsou si vědomi této námitky. Někteří to řeší tak, že přijmou určité výjimky, kdy je lhaní dobré. Jiní trvají na tom, že lhaní je vždy špatné a v některých situacích člověk prostě musí volit jen mezi špatnými činy.“

Anonym: „Proč tedy nejsou všichni konsekvencialisty? Deontologie mi nedává smysl.“

Analytik: „Už jsi jistě slyšel rčení ,účel světí prostředky‘; vsadím se, že to bylo zřídkakdy míněno jako doporučení, kterého se máš držet. I konsekvencialismus má své slabé stránky. Deontologie nabízí rychlá a jednoznačná pravidla, která fungují i v situacích, kdy nemáš čas nad následky přemýšlet. Nicméně teď čas máme a proto jsem doufal, že deontologickou etiku protentokrát necháme ležet v šupleti.“

Autor: „Slyšel jsem i o existenci etiky ctnosti, která se liší jak od deontologie, tak i od konsekvencialismu. Ale je pravda, že tohle nás teď nezajímá; kdybychom měli debatovat základy etiky, byli bychom to do půlnoci. Jsem ochoten se přihlásit ke konsekvencialismu. Krádež je hodná stíhání, protože okradení utrpí škodu, a pirátské kopírování autorských děl je hodné stíhání, protože je to krádež.“

Analytik: „Nemohu si pomoct, ale tvůj argument by byl výrazně elegantnější, kdybys dvojí implikaci přeměnil v jedinou. Ta ,krádež‘ je zbytečný mezistupeň, který odvádí pozornost od jádra věci.“

Dějství druhé

Autor: „Dobře, ať je tedy po tvém. Pirátské kopírování je odsouzeníhodné, protože jím vzniká autorům škoda.“

Anonym: „Zapomněl jsi na můj argument s pekařem v Hovězí Lhotě? Ne každý čin, kterým někomu vzniká škoda, je hodný odsouzení.“

Autor: „Když si otevřeš konkurenční pekařství, budeš v něm pracovat a vytvářet hodnoty. Kdo kopíruje, nic nevytváří.“

Anonym: „No a? Je důvod tvého odsouzení to, že někomu způsobuji škodu, nebo to, že nevytvářím hodnoty?“

Autor: „Obojí. Samotné působení škod nebo samotné nevytváření hodnot jsou v pořádku, v kombinaci je to ovšem odsouzeníhodné.“

Anonym: „Co když se rozhodnu jet do zaměstnání autem, když normálně jezdím tramvají? Znečištěním a hlukem poškodím lidi bydlící v okolí mé trasy a hodnotu tím nevytvořím žádnou. Jsem zločinec?“

Autor: „Nevím. Neodváděj pořád pozornost k irelevantním příkladům. Možná, že existuje řada legálních činností, které jsou svou škodlivostí srovnatelné s porušováním autorských práv. To samo není moc silný argument pro zrušení ochrany autorských práv.“

Analytik: „Jak vlastně posuzujete škodlivost, oba?“

Autor: „Na začátku jsi správně namítal, že hádat se o definici krádeže je pošetilé. Překvapuje mě, že potom, co jsme to oba uznali, po nás chceš definici škodlivosti. Není to tentýž případ?“

Analytik: „Byl by, kdyby v prvním případě bytí krádeží bylo primárním důvodem, proč pirátství odsuzuješ. Pak by bylo podstatné, kde jsou hranice krádeže. Sám jsi ale uznal, že primárním důvodem je něco jiného: to, že tento čin někomu způsobuje škodu. Proto je důležité vědět, co vlastně znamená ,způsobovat škodu‘. Ledaže by ovšem i způsobování škody bylo jen heuristickou zkratkou a primární důvod odsouzeníhodnosti pirátství ležel ještě hlouběji.“

Autor: „Ne, myslím, že vznik škod je skutečným a základním důvodem, proč pirátství odsuzuji. Pořád ale nechápu tvoji otázku. Co může být nejasného na významu slova ,škoda‘?“

Analytik: „Vyčíslení škod vzniklých v důsledku určitého činu se zpravidla odvíjí od porovnání skutečného stavu věcí s hypotetickým přirozeným stavem. Například, ukradnu-li kolegovi propisku, způsobím mu tímto škodu v ceně oné propisky, neboť za přirozený běh věcí se považuje, že propisku neukradnu. Co je přirozený stav v případě posuzování škod z porušení autorského práva?“

Autor: „Samozřejmě stav, kdy autorské právo neporuším.“

Anonym: „Autorské právo mohu neporušit různými způsoby. Buď tak, že za získanou kopii zaplatím licenční poplatek, nebo tak, že si kopii vůbec nepořídím. V prvním případě vznikne nelegálním kopírováním držiteli práv škoda ve výši licenčního poplatku, v druhém případě je ale škoda nulová. Nevidím zásadní důvod, proč by zaplacení poplatku mělo být považováno za přirozenější stav věcí, než zřeknutí se kopie autorského díla.“

Autor: „Nu, podívejme se, co by pirát udělal, kdyby možnost nelegálního zkopírování autorského díla neexistovala, a měl tak na výběr pouze ze dvou možností: zaplatit za licenci, nebo nezískat nic. Co by zvolil můžeme považovat za přirozený běh věcí.“

Anonym: „A co by zvolil?“

Autor: „Přiznám se, že nevím. Asi to záleží na konkrétním pirátovi.“

Analytik: „Mám pocit, že i kdyby bylo jasné, co by pirát zvolil, je tato argumentace problematická. Proč nezvolit nelegální kopírování jako základní a přirozený stav?“

Autor: „Proč nezvolit krádež propisky jako základní a přirozený stav?“

Analytik: „Dobrá otázka. Proč vlastně?“

Autor: „Třeba proto, že porušení práva nelze nikdy považovat za přirozený stav věcí?“

Analytik: „Za předpokladu existence jakéhosi přirozeného autorského práva možná ano, ale to se dostáváme zpět do deontologické roviny. Domníval jsem se ovšem, že vedeme diskusi i o tom, zda autorské právo vůbec má existovat, a v takové diskusi dost dobře nelze z jeho existence vycházet. Představ si, pro názornost, zcela absurdní příklad, kdy bych si osoboval právo od svého souseda dostávat každý měsíc pět tisíc korun výpalného. Kdybych toto právo měl, pak by mi sousedovým neplacením ,vznikala škoda‘ — jistě ale uznáš, že to je prachmizerný argument ve prospěch existence takového práva.“

Autor: „Budiž. V tom případě se ale zdá, že pojem absolutní a objektivní škody je chiméra, a nevím tak, na čem lze založit právní ochranu proti krádežím obecně. Říká snad konsekvencialismus, že bychom všichni měli legálně krást?“

Analytik: „Možná existují konsekvencialisté, kteří podobný závěr prosazují, ale standardní závěr to není. Klíčem pro konsekvencialistické posouzení věci je srovnání dvou alternativ: světa, kde je krádež legální, a světa, kde je trestná. Dá se čekat, že ve světě volných krádeží bude krádež snažší cestou k výdělku než práce a individuální investice do obrany proti krádežím budou enormní. V takovém světě se průměrně budou všichni mít hůře; stačí se nakonec podívat do zemí s vysokou úrovní zločinnosti a slabou vynutitelností zákona.“

[pokračování]

Ach, ty benefity

Deník Metro dnes vyplodil podivný článek s názvem MHD šetří, rozdává ale jízdné za hubičku. Redaktor Tomáš Belica v něm počítá, kolik dopravní podniky ztrácejí na tom, že jejich zaměstnanci a jejich rodiny mají právo na zlevněné jízdné, nebo dokonce jezdí úplně zadarmo. Metodika výpočtu je jednoduchá: roční jízdenka stojí 4 750, zaměstnanců pražského DP je 10 763, vynásobíme to a vyjde 51 milionů. (Pro Brno je to údajně 13 milionů a v Ostravě 10.)

Redaktor zjevně opominul do výpočtu zahrnout rodinné příslušníky, ačkoli o nich psal (čímž si uškodil — „zbytečné náklady“ by byly vyšší a měl by tak senzačnější článek). Irituje mně ale jiná věc: jak je možné napsat článek kritizující zaměstnanecké výhody jako vyhozené peníze ze strany zaměstnavatele, a přitom se ani slovem nezmínit o celkové výši mzdy?

Když uvažuji, zda budu vykonávat určité zaměstnání, zajímá mě celková finanční bilance, které tím dosáhnu. Součástí je plat, součástí jsou nefinanční odměny, součástí jsou zaměstnanecké výhody. Pokud celková výše nedosáhne mých potřeb, budu reptat, stávkovat nebo podávat výpověď. Stejně tak z pozice zaměstnavatele: cílem je držet pod kontrolou celkové náklady a je mi jedno, zda jsou čistě finanční nebo mají i různé jiné složky. Samozřejmě nemůžu snížit náklady pod určitou mez; pak začnou zaměstnanci reptat, stávkovat a odcházet, a podnik spadne do problémů.

Výše odměn je výsledkem vyjednávání mezi odborovými organizacemi a podnikem. Jak poslední vyjednávání o mzdách v pražském DP konkrétně vypadalo samozřejmě nevím, leč je docela možné, že DP stál před volbou: buď bude (A) čistá měsíční mzda ve výši X a k tomu jízdné zdarma, nebo bude (B) mzda ve výši X plus cena měsíční jízdenky. Ze strany odborářů by takový požadavek měl smysl: cílem je vybojovat určitou úroveň materiálního zabezpečení, nezávisle na tom, jakou formou toho bude dosaženo. Počítejme, že čistá mzda je nějakých 17 000 Kč (zcela orientační číslo, nechce se mi pátrat po skutečné hodnotě), měsíční cena jízdenky v Praze je zhruba 500 Kč (méně, pokud dělíme cenu roční dvanácti, ale to je celkem jedno). Průměrný zaměstnanec může mít zhruba ještě jednoho rodinného příslušníka, který si kupuje jízdenky na MHD. Takže při (A) dostane zaměstnanec na ruku nějakých 17 000 Kč plat, a k tomu jízdné zadarmo v hodnotě 1 000 Kč. Při (B) dostane 18 000 Kč.

Jak z toho vyjde podnik? Jestliže je celková míra zdanění na této příjmové hladině 20% (vím, že není, ale chci mít zaokrouhlené číslo), je hrubá mzda v případě (A) 21 250 Kč a v případě (B) 22 500. V případě (B) si zaměstnanec a jeho rodina koupí za 1 000 Kč jízdenku, takže DP dostane zpět 1 000 Kč. Suma sumárum, kdyby bylo po vůli deníku Metro, DP by byl o 250 Kč na zaměstnance chudší. (Předpokládám, že jízdenky zdarma nejsou daněny nebo jsou daněny zanedbatelně, mohu se ale mýlit.)

Reálně je nutno uvážit i to, že ne všichni z těch, kteří dnes mají jízdné zadarmo, by si v opačném případě jízdenku kupovali. Zaměstnanec DP si může dovolit jezdit autem — a může si i dovolit jezdit na kole nebo chodit pěšky. Jeden cestující navíc v tramvaji (nebo kolik tam v průměru sedí zaměstnanců DP) přitom spotřebu energie zvedne jen nepatrně. DP se proto jízdenka zdarma oproti odpovídající finanční kompenzaci vyplatí i bez daňových čachrů: navýší-li místo toho plat, ve formě jízdného se mu vrátí pouze část z tohoto navýšení.

Zdá se mi, že při posuzování platů a příjmů spousta lidí nesčítá jejich celkovou hodnotu, ale prostý počet položek. Je tak možné poslouchat pana X jak si stěžuje, že paní Y má nespravedlivé výhody, protože kromě platu bere ještě stravenky a má režijní jízdenku, zatímco chudák pan X si musí obědy a jízdné platit ze svého, a zároveň zcela ignorovat fakt, že pan X si přijde třicet tisíc čistého měsíčně zatímco odměny paní Y, se všemi výhodami dokupy, nemají hodnotu ani dvaceti tisíc. Čert vem celkovou hodnotu, Y má přeci tři příjmy zatímco X pouze jeden.

Paradoxní je, čím více takhle lidé skutečně uvažují, tím pitomější je boj proti benefitům ve jménu úspornosti: jestliže totiž i sami poběratelé benefitů sčítají položky namísto cen, pak se zaměstnavateli tuplem vyplatí rozdělit mzdu na řadu dílčích složek různých typů, poněvadž zaměstnanec bude v takovém případě spokojen i s její celkovou nižší úrovní.

Ale co by člověk čekal od deníku, který je zadarmo.

Pozn.: Nikdo z mých příbuzných ani přátel nepracuje v dopravním podniku. Na samotnou otázku, zda jsou mzdové náklady DP přiměřené, nemám názor.