Volby a ofsajd

Po osmifinále mistrovství světa v kopané se zdá, že konečně i tento sport čeká zavedení technologií umožňujících přesněji posoudit sporné situace. Možná to bude ještě pár let trvat, ale použití kamery minimálně při posouzení dosažených branek by bylo ve všech ohledech přínosem.

Jaké vlastně byly argumenty odpůrců videa? Dle šéfa FIFA Blattera by video "ubralo na spontánnosti a zničilo lidský faktor". A dále, 

Fotbal se musí po celém světě hrát podle stejných pravidel. Takže malí kluci někde ve vesnici na konci světa budou hrát podle stejných pravidel jako hvězdy, na které se dívají v televizi. V jednoduchosti je krása fotbalu a důvod jeho úspěchu.

Dále:

Kdybychom schválili jejich využití, kde by se to pak zastavilo? Takhle bychom mohli za chvíli zpochybnit jakékoli rozhodnutí na trávníku.

A nakonec:

Navíc ať už použijete jakékoliv vymoženosti, vždycky bude muset konečné rozhodnutí udělat člověk. Tak proč v takovém případě brát odpovědnost rozhodčímu na hřišti? (zdroj)

Jakou váhu mají tyto argumenty? Podle logiky toho posledního by bylo lze sebrat policistům radary, které je zbavují odpovědnosti posuzovat rychlost projíždějících aut. Ten předposlední je příkladem klasického logického faulu - argumentu šikmé plochy. A co se týká malých kluků na vesnici, ti opravdu nemají video. Jenže také nemají brankového rozhodčího (jestli mají vůbec nějakého), míč od Adidasu, ani brány a hřiště předepsaných rozměrů. Zřídka je jich na hřišti dvaadvacet, střídají, kdy se jim hodí, na ofsajdy vůbec nehrají a čas si měří tam akorát proto, aby stihli být doma na večeři. Když je nic z toho od fotbalu neodradí, těžko bude rozhodujícím prvkem absence kamer za bránou.

Dá se tedy předpokládat, že Blatterova touha po "spontánnosti a lidském faktoru" je jenom verbálním krytím obyčejné technofobie. Technofobie není zrovna vzácná, a pokud má Wikipedie pravdu, postihuje řádově desítky procent populace. Může nabývat patologických rozměrů, ale obvykle se omezuje na pocit, že na opravdu důležité věci musí dohlížet lidé, a v žádném případě to nelze nechat jen na strojích. Nakonec, sedli byste si do letadla bez pilota? I kdyby autopilot zvládal všechny potřebné činnosti a bylo statisticky prokázáno, že lidský pilot častěji způsobí nehodu než zachrání selhání automatu? Mám tak trochu pocit, že i tehdy by mnoho lidí volalo po přítomnosti člověka, pro jistotu [1].

Jistou dobu se i u nás mluví o elektronických volbách. Ačkoli jejich zavedení není asi úplně na pořadu dne, pravděpodobně se jim v budoucnu nevyhneme, a nemám z toho radost. Samozřejmě jsem si položil otázku, zda tato absence radosti není jenom projevem technofobie. Pořád se mi zdá, že argumenty proti elektrovolbám jsou dost silné, ale samozřejmě je možné, že pouze racionalizuji [2]. Ale teď už ty argumenty.  

Pokud nebude specifikováno blíže, pod elektronickými volbami myslím jak volby po internetu, tak volby prováděné ve volebních místnostech pomocí volebních automatů.

Podvody při sčítání. 

Možnost zfalšovat výsledek voleb záměrným zásahem do softvéru a možnost náhodné chyby softvéru či hardvéru vedoucí k nesprávným výsledkům patří mezi nejčastěji uváděné důvody proti elektronickým volbám. Také je to ale argument, který je nejpravděpodobnějším vyústěním technofobie: "Počítače přece nejsou spolehlivé". Ve skutečnosti je pravděpodobné, že slušně naprogramovaný volební systém bude proti náhodným chybám imunnější, než současný systém manuální.

Otázka záměrného podvodu ale stále zůstává. Podvádět je možné i při "papírových" volbách. Jenže je zde výrazně vyšší možnost odhalení.

Jeden ze způsobů podvodu v papírových volbách je ovlivnění jenotlivých okrskových volebních komisí. Každá volební komise sestává z několika občanů (dle našeho volebního zákona přinejmenším pěti, čtyřech pak v malých okrscích), kteří, budou-li postupovat jednotně, mohou s výsledkem voleb ve svém okrsku udělat prakticky cokoli. Podaří-li se uplatit dost velké množství okrskových komisí, lze výsledek voleb zfalšovat, aniž by si kdokoli čehokoli všiml. Teoreticky. Prakticky je ale takový podvod neproveditelný, právě díky obrovskému množství lidí zahrnutých do volebních komisí. Pro výrazné ovlivnění voleb nestačí jeden okrsek, a čím víc lidí o konspiraci ví, tím menší má konspirace naděje na přežití.

Druhý způsob, výrazně snažší, je uplatit státní volební komisi a pracovníky ČSÚ, kteří výsledky zpracovávají. Cena těchto lidí je sice (doufejme) vyšší, než cena průměrného člena okrskové komise, ale je jich méně. Pokud by byly výsledky zveřejněny do všech detailů, tj. včetně výsledků každého okrsku, byla by tato strategie prakticky beznadějná. Dnes jsou sice zveřejněny pouze sumární výsledky za jednotlivé kraje, což činí kontrolu obtížnější (neboť členové okrskových komisí nemohou porovnat oficiální výsledek s tím, co si pamatují), ale v případě napadení volebního výsledku soudu lze členy okrskových komisí s oficiálními daty konfrontovat.

U elektronického systému "stačí" upravit jeho program tak, aby zkresloval výsledky. To nemusí být jednoduché a pravěpodobně by to vyžadovalo uplacení nemalého množství lidí na volby dohlížejících, ale počet těch, co jsou schopni rozpoznat manipulaci se softvérem, zdaleka nebude nikdy dosahovat množtství členů okrskových komisí.

Svoboda hlasování.

Ovlivňovat volby lze nejen manipulacemi při sčítání, ale i ovlivňováním jednotlivých voličů, ať pomocí kupování hlasů, tak i cestou zastrašování. Tomu se dnes bráníme pomocí povinné tajnosti volby. (Ani dnešní stav není ideální: pokud chcete někomu zabránit hlasovat pro některou stranu a máte potenciál jej zastrašit či koupit, stačí si od něho vyzvednout příslušný hlasovací lístek a dohlédnout, aby si od volební komise nevzal novou sadu. Nová sada lístků se obvykle fasuje před plentou.)

U voleb po internetu není tak těžké pro případného vyděrače dohlédnout, jak občan volí. V Estonsku se to řeší tak, že internetový hlas je možno dodatečně změnit. Možnost této změny je ale časově omezena na několik dní před začátkem voleb papírových, takže ve volební den už nelze internetový hlas změnit. Pokud si tedy vyděrač počká a donutí oběť hlasovat na poslední chvíli, dosáhne svého.

Možnost měnit svůj hlas, je také svázána s nutností hlas identifikovat a přiřadit k jeho odesílateli. Systém pak musí mít uloženy hlasy všech hlasujících spolu s jejich identifikačními údaji. Hlasy jsou sice (alespoň v estonském případě) zašifrovány asymetrickou šifrou, ke které má soukromý klíč pouze důvěryhodná instituce typu státní volební komise, a program je upraven tak, že osobní údaje před zahájením sčítání a dešifrování smaže, ale teoreticky je možné z uchovaných dat vytáhnout informace, kdo jak hlasoval. A i když by opakované hlasování nebylo možné a informace o tom, zda konkrétní volič hlasoval a jak hlasoval by bylo možné uchovávat odděleně, pořád je tu možnost, že program bude upraven a ve skutečnosti tyto informace bude ukládat. 

Důvěra a důvěryhodnost.

Pro fungování demokracie má zásadní význam důvěra občanů ve férové naplňování jejích principů. I když volby proběhnou úplně v pořádku, a tedy budou důvěryhodné, neznamená to, že jejich výsledkům občané budou věřit. Problém elektronického hlasování je jeho neprůhlednost. Zatímco v současnosti každý volič vidí, že nikdo neshlédl, jaký lístek háže do obálky, a je schopen pochopit, jak konkrétně volby probíhají, a může se nakonec i přihlásit do okrskové volební komise jako dobrovolník a vyzkoušet si férovost voleb na vlastní kůži, v případě elektronického hlasování musí spoléhat na slovo správců systému. Za nízké důvěry občanů v politiku by ztráta zjevné férovosti voleb téměř jistě znamenala ztrátu důvěry v jejich férovost, nezávisle na zárukách. I pokud bude zveřejněn zdrojový kód volebního systému, bude tak složitý, že pouze zanedbatelná menšina lidí bude mít čas a schopnost mu porozumět, ani ti, co porozumí, nebudou mít jistotu, že to, co posuzují, je skutečně to, co řídilo volby. Všichni ti, kdo dnes říkají "ať volím kohokoli, stejně se nic nezmění, protože se politici dohodnou mezi sebou", by tak snadno mohli říkat "ať volím kohokoli, stejně se nic nezmění, protože výsledky někdo zfalšuje". Přinejmenším bychom pak mohli být svědky sníženého zájmu o volby - pravého opaku toho, co elektronické hlasování má přinést jako svůj hlavní efekt.

Podivuhodný případ Alvina Greena.

Jako ilustrace problémů s elektronickým hlasováním může sloužit případ letošních primárek Demokratické strany v americké Jižní Karolině. Proti sobě nastoupili zkušený politik Victor Rawl a nezaměstnaný bývalý voják Alvin Greene. Rawl vedl standardní volební kampaň, ač by se to zdálo zbytečným, vzhledem ke kvalitám svého protivníka, jehož prostředky na vedení kampaně byly prakticky nulové (114 dolarů, zdá se). Greene čelí obvinění z trestného činu obscénosti [3], a ačkoli tento fakt nebyl široké veřejnosti dostatečně znám před volbami, je relevantní: Greene měl totiž přiděleného obhájce ex offo. K tomu musí obviněný doložit, že nemá prostředky k zaplacení svého právníka, a doložit to výpisem z účtů. Greenovy účty byly tedy pravděpodobně prázdné ke konci roku 2009, od té doby neměl zaměstnání, a přesto dokázal uhradit volební kauci ve výši 10 400 dolarů. Kde peníze vzal, není příliš jasné. K přitažlivosti Greena nepřispívá ani jeho charisma a řečnické umění, obojí dost pod průměrem. Aspoň soudě podle videa, na kterém se snaží po volbách vysvětlit, jak vést kampaň bez billboardů a dokonce ani webové stránky.

Ačkoli byl Rawl jednoznačným favoritem, Greene získal 59% hlasů. Objevily se různé teorie, například, že rozhodlo, že Greene je černoch, což přilákalo černé voliče, nebo že ve volbách hlasovali příznivci republikánů s cílem vybrat co nejhoršího demokratického kandidáta (k hlasování v primárkách v USA se stačí s předstihem zaregistrovat jako příznivec příslušné strany). Hlavní teorie ale byly dvě: chyba volebních automatů a podvod. Rawl podal ke stranické volební komisi stížnost na výsledek volby, ale ta byla zamítnuta, ačkoli Rawlova strana argumentovala, že volební automaty prokazatelně selhaly v řadě přechozích případů.

Samozřejmě není možné vítězství podceňovaného outsidera považovat za důkaz zfalšovanosti voleb. A ani v případě, že výsledky nebyly v tomto případě autentické, nelze okamžitě zobecňovat jejich problematičnost na všechny elektronické volební systémy. Ale Greenův případ ukázal přinejmenším na obtížnost zpětné kontroly - přepočítání hlasů nebylo možné, protože neexistovaly žádné papírové hlasovací lístky.

Poznámky:
1. Samotnému je mi představa letu bez pilota nepříjemná.
2. Varuji před možnou záměnou významu slova racionalizace (zde ve smyslu dodatečného ospravedlňování) s některým z jeho dalších významů.
3. V českých zdrojích je obscenity překládáno jako sexuální obtěžování. Greene měl údajně ukazovat porno jisté studentce (staré 18 let) a doprovázet to výzvami k přesunu do jejího pokoje.