středa 18. srpna 2010

Kvantové podivnosti: sebevražda!

Předem upozorňuji, že toto téma je velmi spekulativní, a nachází se někde na hranici, za kterou končí působnost zdravého rozumu. Budu se snažit hranici pokud možno nepřekračovat, nicméně vyzývám čtenáře, aby brali zde uvedené spekulace s rezervou. Článek zejména není doporučením k sebevraždě.

Mnohosvětová interpretace kvantové fyziky předpokládá, že měření, které je v ortodoxní verzi teorie speciální třídou procesů, je pouze obyčejná interakce mozku pozorovatele a pozorovaného systému. Po provedení měření se dostane pozorovatel do korelace s měřeným systémem. Některé z takto dosažených stavů jsou takzvaně ostré a odpovídají určitým konkrétním hodnotám pozorovatelných veličin [1]. Pokud se ale mozek dostane do neostrého stavu, naše vědomí není schopno toto reflektovat plně. Namísto toho si uvědomujeme pouze některý z ostrých stavů, který má nenulovou projekci do skutečného stavu, a to s pravděpodobností úměrnou velikosti této projekce.

Možná interpretace výše napsaného je ta, že vědomí (ať už je to cokoli) si jakoby "sedne" na jeden z ostrých vektorů, přičemž na který, to si vybere náhodně. Tato iterpretace je blízká klasické interpretaci s kolapsem, až na to, že objektivní vlnová funkce se nijak nemění; co kolabuje, je v tomto případě vědomí pozorovatele. Ortodoxní mnohosvětová interpretace nabízí trochu odlišný pohled. Namísto toho, aby vědomí sedělo na jedné projekci, existuje mnoho různých vědomí, které sedí na odpovídajících projekcích. "My" jsme náhodným vzorkem z mnoha různých vědomí sedících na různých projekcích vlnové funkce, která všechna existují, ač je nijak nemůžeme spatřit.

Je docela obtížné konkrétněji specifikovat, čím se vlastně dvě výše navržené interpretace liší od klasického kolapsu, když se člověk musí odvolávat na nepolapitelně subjektivní pojem vědomí; pojem, který se dá těžko definovat a stejně těžko se o něm mluví (a, souhlasíme-li s Wittgensteinem, bychom o něm tudíž měli správně mlčet [2]). Vzhledem k tomu, že jak jednosvětová, tak i mnohosvětová interpretace jsou v souladu s tím, co o světě víme, těžko rozlišit, která z nich je pravdivá. A zde právě přichází chytrý - no, z běžného úhlu pohledu ne zas tak chytrý - experiment, kterým každý může aspoň sám pro sebe vyvrátit existenci objektivního kolapsu: kvantová sebevražda.

Myšlenka je jednoduchou variací na téma Schrödingerovy kočky, ovšem s tou změnou, že tentokráte je v roli kočky experimentátor sám. Vše, co potřebujeme, je zbraň, jejíž spoušť je napojená na detektor nějakého kvantového jevu, například rozpadu atomového jádra. Řekněme, že detektor má definovaný časový interval, kdy je citlivý na signál, a délka tohoto intervalu je rovna poločasu rozpadu jádra, které je k detektoru přiloženo. Jelikož je rozpad jádra kvantový proces, po skončení intervalu máme detektor v superpozici dvou možných měřitelných stavů: v jednom se jádro rozpadlo, v druhém nikoliv. Jelikož zbraň vystřelí právě tehdy, když se jádro rozpadne, dostane se i zbraň do superpozice stavů vystřeleno + nevystřeleno, a odvážný experimentátor, jenž si neopomene před začátkem pokusu namířit hlaveň do středu čela, do superpozice živý + mrtvý.

Existuje-li objektivní kolaps, s poloviční pravděpodobností experimentátor uvidí, že přežil, a s poloviční pravděpodobností neuvidí nic. Jestliže se rozhodne provést stejný pokus aspoň dvacetkrát po sobě, má šanci přežít do dalšího dne asi jedna k milionu.

Platí-li verze mnohosvětová, či verze s jedním vědomím, které si sedá na příhodné ostré stavy, je situace jiná. V superpozici živý + mrtvý si vědomí může sednout pouze na projekci živý (je docela rozumné předpokládat, že mrtví nemají vědomí), a tak experimentátor vždy subjektivně přežije. Alternativně řečeno, z mnoha paralelních světů si experimentátor bude uvědomovat s jistotou ten, ve kterém přežil, protože prostě nemůže jinak.

Když tedy zopakuji pokus dvacetkrát a pořád se budu cítit živým, znamená to A) existuje objektivní kolaps a měl jsem neskutečné štěstí, nebo B) platí nějaká verze mnohosvětové interpretace. Jelikož možnost A vyžaduje ono neskutečné štěstí, je velmi nepravděpodobná, a konkurenční B vypadá v takovém případě výrazně nadějněji.

Nemalým problémem je nutná subjektivita celého procesu. Je-li mnohosvětová kvantovka pravdivá, člověk nikdy "nezpozoruje" svou smrt (aspoň v pokusech výše popsaného rázu), ale to neznamená, že nebude pozorovat smrt jiných lidí provozujících podobné experimenty. Ti sice také "subjektivně přežijí", ale zatímco jejich vědomí bude přežívat pouze v jedné větvi světa z milionu, vědomí ostatních přežije i v ostatních světech, kde, vcelku prozaicky, uvidí úspěšnou sebevraždu.

Zatím mi není známo, zda kvantovou sebevraždu, ať už s jakýmkoli výsledkem, již někdo zkoušel. Nepřekvapilo by mě, kdyby se někdo takový našel - potřebná technologie je dostupná, a i když si kvantovou pistoli člověk nekoupí v Tescu, najít si radioaktivní zdroj a připojit Geiger-Müllerův počítač ke spoušti určitě nemůže být tak velký problém. A pokud to náhodou s tím přežitím nevyjde, odvážlivec si jako útěchu nepochybně vyslouží Darwinovu cenu. Aspoň ve většině z větví kvantového světa.

Poznámky:
1. Poněkud matoucí je otázka, čím konkrétně jsou tyto stavy specifické. Jelikož tyto stavy jsou vlastními vektory operátorů pozorovatelných, lze otázku alternativně přeformulovat: co činí některé operátory pozorovatelnými? Matematický formalismus vyžaduje od těchto operátorů pouze jejich samosdruženost, ale ne každý samosdružený operátor reprezentuje pozorovatelnou. Jsme například schopni měřit polohu částice, čemuž odpovídá operátor X, i její hybnost, reprezentovanou operátorem P, ale operátor X+P, byť evidentně samosdružený, už pozorovatelnou není. To znamená, že nemáme aparát, jehož užití by vedlo (v kodaňské interpretaci) ke kolapsu vlnové funkce do nějakého vlastního stavu operátoru X+P. Nezdá se, že by se jednalo o technologický problém, spíše se to jeví tak, že vlastní stavy X+P nebudeme nikdy moci připravovat přímo měřením. Specifičnost pozorovatelných se přenáší i do mnohosvětové interpretace, kde musíme specifikovat určité stavy mozku, které mohou odpovídat stavům vědomí, zatímco jejich superpozice vedou ke "štěpení světů".
2. V originále: Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen. Citát pochází z Tractatus Logico-Philosophicus.

23 komentářů:

  1. Jako beletristickou ilustraci doporučuji knihu Grega Egana: Karanténa.

    OdpovědětVymazat
  2. @Kojot: Už i beletrie se dnes zabývá kvantovou sebevraždou?

    OdpovědětVymazat
  3. Greg Egan je známý (a dobrý) SF autor, hard SF trochu do kyberpanku. Vyšlo mu u nás několik románů(hlavně myslím v plzeňském Laseru) a několik povídek v Ikarii a možná i jinde.

    S tou MI, pokud se používá vnitrosvětsky jako vysvětlení kvantových jevů (a ne jen v kosmogonii jako vysvětlení výchozích podmínek vesmíru), mám problém. Pokud by mé vědomí "sedalo" na jeden ze dvou možných stavů náhodně, zůstávala by tam pořád ta náhodnost a vlastně by tím zmizel hlavní důvod, proč vlastně s MI pracovat, proč ji zavádět. Mimochodem, ta (výborná) tabulka interpretací KM z Wikipedie, na kterou jste odkázal, řadí MI mezi deterministické teorie, pokud jsem si dobře všiml. Ale pokud by vědomí sedalo na jednu z možností náhodně, tak by to deterministické nebylo.
    Deterministické by bylo předpokládat, že vědomí sedá na OBA stavy při štěpení, že se štěpí samo (tj. štěpí se do dvou osobností, v nichž ale zůstává totéž vědomí). To ale nepozorujeme. Napadá mě jen jeden způsob, jak uchovat deterministickou MI: předpokládat, že při štěpení přechází vědomí nejprve do jednoho světa a až po průchodu jím (jeho "odžití") do jiného. Neexistuje ale žádné preferované pořadí těch světů, což je velký problém. Ano, náhodnost by tím byla oslabena: protože by už nešlo o náhodnost "něco je a něco ne", ale o náhodnost "něco je dřív a něco později". Ale furt by to byla náhodnost.
    Samozřejmě můžeme zavést i předpoklad jakési centrální distribuce vědomí z nějakého prostoru mezi vesmíry, ale to mě moc neuspokojuje: zdá se mi, že pokud teď žiju tady, tak ostatní výskyty mého vědomí musely být buď dříve a/nebo později, ne souběžně.

    Moc nerozumím vašim důvodům pro to, že vědomí při štěpení vždy "skočí" tam, kde jeho nositel žije, že ho těmi sebevraždami donutíte ke skokům tam, kam chcete. Podle mě by to bylo možné jen za výše uvedeného předpokladu, kdy jste opravdu v obou rozštěpených světech, ne v případě MI s náhodnými skoky. Ale můžete se ze světa, kde vás ta vaše pistole zastřelí, dostat do toho druhého takhle plynule? A co by se stalo, kdybyste se nezastřelil? Podle mě byste (při výše uvedených předpokladech) dožil v jednom z těchto světů a pak dožil ten druhý, je ale otázka, co přesně by se stalo: "probral" byste se v tom rozhodovacím okamžiku s "falešnými" vzpomínkami jako Arnold Schwarzenegger v Total Recallu (tady by ale ty vzpomínky byly pravé) nebo byste musel vše odžít od začátku?

    OdpovědětVymazat
  4. Ortodoxní MI samozřejmě říká, že vědomí existuje v obou (nebo ve všech, má-li měření více přípustných výsledků) větvích, variantu, že vědomí si náhodně sedá na jednu z větví jsem přidal pro úplnost, protože v ní v principu může paradox sebevraždy taky fungovat.

    Důvod pro to, že by si vědomí muselo vybrat tu větev, kde člověk žije, je prostě ten, že "vědomí" (ať už je to cokoli) si musí "sednout" na fyzický stav, který má odpovídající strukturu živého mozku, nemůže si sednout na mrtvolu, stejně tak jako si nemůže sednout na šutr. Podotýkám, že tuto interpretaci odmítám, je na můj vkus příliš mystická a dualistická.

    Že nepozorujeme rozštěpení vědomí není spor. Představte si, že by se člověk množil dělením jako prvoci. Potom, co by k tomu došlo, by vznikly (nekvantově) dvě identické kopie sdílející stejné vzpomínky, z nichž ovšem každá by si uvědomovala jen sama sebe. Pokud bychom tyto jedince od sebe separovali, nemohli by jeden druhého pozorovat, a přesto by to nebyl argument proti štěpení vědomí, ke kterému by téměř nepochybně v takovém případě docházelo (pokud tedy nevěříte na filosofické zombie). Situace je z hlediska diskutované otázky analogická kvantovému štěpení.

    "Napadá mě jen jeden způsob, jak uchovat deterministickou MI: předpokládat, že při štěpení přechází vědomí nejprve do jednoho světa a až po průchodu jím (jeho "odžití") do jiného. Neexistuje ale žádné preferované pořadí těch světů, což je velký problém. Ano, náhodnost by tím byla oslabena: protože by už nešlo o náhodnost "něco je a něco ne", ale o náhodnost "něco je dřív a něco později". Ale furt by to byla náhodnost."

    Vzhledem k tomu, že oba světy sdílejí stejný fyzikální čas, a vědomí si uvědomují pouze a jenom fyzikální čas, otázka, jaký ze světů vědomí prožilo dříve nemá smysl, stejně jako nemá smysl rozlišení, jestli vědomí prožívá tyto světy po sobě či v několika instancích najednou.

    OdpovědětVymazat
  5. Ad prvoci: nevím jestli to u nich není spíš zánik jednoho vnímajícího subjektu a vznik dvou nových. Pokud by to tak bylo u člověka, měli bychom tu tři vědomí, z nichž ale každé žije v čase. Pokud by šlo o JEDNO vědomí, které je nejprve v jednom tvoru a pak ve dvou dalších souběžně, pořád tu podle mě zůstává otázka té souběžnosti. Pokud jsem prošel kvantovým štěpenéím a rozdělil se, proč jsem zrovna tady a ne tam, nebo proč nejsem na obou místech?
    V jakém smyslu myslíte, že oba světy vnímají stejný fyzikální čas? V tom, že není možné říci, který je dříve a který později (jen to, že že mají společnou historii a že jejich rozdělené existenci předcházela existence nerozdělená)? Nebo to myslíte tak, že jejich časová souběžnost platí furt i po tom rozdělení? Podle mě se po rozdělení nedá o souběžnosti jejich fyzikálních časů nic říct: ani že souběžné jsou, ani že nejsou.

    Protože žiju v čase a vnímám teď jen tento svůj život, tak v případě, kdy mi někdo tvrdí, že mé vědomí žije ještě jinde, má smysl otázka, kdy tam vlastně žije, jestli tam žilo před tímto mým životem nebo zda tam bude žít po něm. Samozřejmě stačí odpovědět i tak, že tam žije jiné vědomí, které má s tím mým jen společnou historii, ale pak tu je zase otázka, proč jsem při rozdělení původního vědomí spadl sem (a je-li původní vědomí mým vědomím, nebo jen analogií implantované vzpomínky).

    Jen pokud vědomí neskáče jen do jednoho světa a oba životy jsou mými životy (životy mého vědomí), má smysl říct, že při kvantové sebevraždě zůstávám furt naživu. Protože pak je to vlastně spojení já živý + já mrtvý. Takže furt zůstává "já živý". To by ale podle mě jednoznačně platilo jen v situaci, kdy se vědomí rozštěpí na dvě osoby, ale pořád zůstává jediným vědomím (jak jsem už psal). Víme ale, že takhle to nefunguje a rozštěpené vědomí nemáme.

    Pořád vidím jako problematický ten váš předpoklad, že vědomí při kvantové sebevraždě nemůže umřít, tedy zaniknout. Pokud si uvědomuju pouze tento svět (a ne ten druhý), tak v něm aspoň v této chvíli nejsem. A co mi zaručí, že se při kvantové sebevraždě přenesu právě do toho světa, kde může mé vědomí dále žít? (Když teď vnímám jen jeden svět a mé přenesení do něj jako náhodné?)

    OdpovědětVymazat
  6. Sakra, komentář se mi smazal, a to jsem ho psal docela dlouho. Tak znova:

    V jakém smyslu myslíte, že oba světy vnímají stejný fyzikální čas?

    Oba mají stejný údaj na hodinkách a kalendáři a stejné subjektivní vnímání doby uplynulé od štěpení. Vše, z čeho se dá dedukovat čas, je stejné.

    Podle mě se po rozdělení nedá o souběžnosti jejich fyzikálních časů nic říct: ani že souběžné jsou, ani že nejsou.

    Co je souběžnost časů?

    Protože žiju v čase a vnímám teď jen tento svůj život, tak v případě, kdy mi někdo tvrdí, že mé vědomí žije ještě jinde, má smysl otázka, kdy tam vlastně žije, jestli tam žilo před tímto mým životem nebo zda tam bude žít po něm.

    Jaký ta otázka má smysl? Pokud to interpretuju tak, aby to mělo aspoň nějaký smysl (tj. "kdy" odkazuje na čas pozorovaný oním vědomím), pak odpověď není ani "před", ani "po", ale "zároveň".

    "pak tu je zase otázka, proč jsem při rozdělení původního vědomí spadl sem (a je-li původní vědomí mým vědomím, nebo jen analogií implantované vzpomínky)."

    Nerozumím, co míníte analogií implantované vzpomínky. Nicméně MSI neprivileguje žádnou z větví; není to tak, že by v jedné bylo vědomí jsoucí legálním následníkem předštěpícího vědomí, zatímco v druhé žila pouhá imitace. Platí-li MSI, pak naše intuitivní představa lineární historie každého objektu indexovaná časem je prostě špatně.

    Ad poslední dva odstavce: Věříte na nějakou mysticky-ontologickou povahu identity věcí? Jak se díváte například na paradox Théseovy lodě?

    Můj pohled na věc je ten, že otázka, zda dva předměty A a B jsou různé předměty, nebo jen různé instance stejného předmětu prostě nemusí mít vždycky absolutní odpověď. Někdy je odpověď jasná: můj počítač dnes je tentýž objekt jako můj počítač včera, naopak hora Říp a britská královna jsou jednoznačně jiné objekty. Jindy, jako v případě Théseovy lodě, je to na pováženou, a otázka identity ztrácí jednoznačný smysl.

    Jestli nějaké vědomí je nebo není "moje" tak může být určeno pouze vlastnostmi onoho vědomí, a když někdo vyrobí přesnou kopii "mě", tak otázka, jestli originál nebo kopie je to pravé "já" je rozhodnutelná pouze sledováním toho, jak každá část fyzicky vznikla. Pokud obě části vzniknou nějakým symetrickým štěpením, pak jsou si obě instance rovny, ačkoli každá z nich si může myslet, že je tím pravým "mnou".

    Z tohohle hlediska po kvantové sebevraždě přežije vždy aspoň jedna instance téhož vědomí. Nic víc se asi říct nedá. (Nicméně na námitkách ve stylu vašeho posledního odstavce něco je, i když asi dá velkou práci to formulovat tak, aby byl význam jasný - mě se to nedaří.)

    OdpovědětVymazat
  7. A samozřejmě, furt mám tendenci psát "mně" místo "mě" a musím to opravovat, a když vzácně dojde situaci, že správně je první varianta, tak to zrovna napíšu bez "n". Viz poslední věta předchozího komentáře.

    OdpovědětVymazat
  8. Teď se asi už o moc dál nedostaneme. K té Théseově lodi: v metafyzice se na tomhle příkladu ukazuje rozdíl mezi individuy a agregáty. Loď patří mezi agregáty (a tedy nemá skutečnou identitu, respektive má určitý slabší typ identity jen při zachování všech stejných složek do ztráty či výměny první z nich - viz. třeba Sousedík, Identitní teorie predikace, moc hezký úvod do metafyziky), člověk mezi individua.
    Zajímavé je, že třeba budhismus si tenhle rozdíl neuvědomuje. V budhismu je pro nebudhistu zásadní problém kombinace neexistence já (já je iluze, existuje jen pět složek) a karmy (kulturního dědictví hinduismu), tedy představy o odplatě za činy v dalším životě po převtělení. Což je dost problém, když se nemá co individuálního převtělovat, že. Budha na podobnou otázku někde odpovídá tak, že jako příměr ke člověku používá vůz - kola nejsou vůz apod., přitom vůz je složen z kol apod.
    Jinak, váš argument s prvoky (vzpomněl jsem si na nezmary) mi připadá dost silný a zajímavý. Nevidím totiž mezi vnímáním prvoka a myšlením člověka z hlediska jejich subjektivního, individuálního vnímání zásadní rozdíl. A prvoci se dělí, to je fakt. Takže ani nepotřebujeme testovat MSI, problém máme tak jako tak.
    Asi je tohle spíš otázka pro metafyziku než pro fyziku.

    OdpovědětVymazat
  9. O agregátech jsem ještě neslyšel. Když na to tak koukám, mezi agregáty bych počítal všechno kromě elementárních částic. A jelikož máme princip nerozlišitelnosti elementárních částic, tak mi připadá, že identitu mají jenom ty agregáty.

    OdpovědětVymazat
  10. No, v metafyzice je to o dost složitější a souvisí to hodně s principem identity. Mezi individua řadí i neživá jsoucna, osobně bych identitu viděl především u těch živých.
    Napadl mě jeden příklad. Představte si, že máte v nějakém jiném vesmíru absolutního dvojníka a že ten vesmír je absolutním dvojníkem našeho. Navíc existují v nestrukturovaném multiverzu, takže nedokážete říct nic o vzájemné poloze těch vesmírů (žádný z nich není dříve ani později, dále ani blíže).
    Teď si představte, že vy a ten dvojník se (jedno jakým způsobem)ocitnete vedle sebe v nějakém třetím vesmíru. Přičemž mohou nastat dvě situace: jednou budete vy napravo, podruhé budete nalevo.
    A teď: pro pozorovatele v tom třetím vesmíru není mezi těmito situacemi vůbec žádný rozdíl, nedokáže vás odlišit (protože nedovede odlišit ty dva vesmíry, je schopen zjistit akorát to, že jsou dva a ne jeden). Ale pro vás osobně mezi těmi situacemi rozdíl je: jednou jste napravo, jednou nalevo, a víte to. Zároveň samozřejmě víte, že nejste tím druhým (přinejmenším ne ve stejném subjektivním čase).

    OdpovědětVymazat
  11. Dost zvláštní je představa přemísťování mezi různými vesmíry. Neodporuje to definici toho, co považujeme za různé vesmíry (tj. mimo jiné mezi nimi nesmí být žádný kontakt, ani přenos hmoty)? To vaše "jedno jakým způsobem" je tady trochu zavádějící, ve skutečnosti otázka identity záleží, jakým způsobem ono přemístění proběhne.

    OdpovědětVymazat
  12. No, tohle je myšlenkový experiment. Ale dobře, tak vezměme třeba tu vaši představu, že by se člověk rozmnožoval jako prvoci dělením, a že by nešlo odlišit, který ze vzniklých lidí je ten původní. Pak by to platilo stejně, myslím.

    OdpovědětVymazat
  13. Co by platilo? Podle mě:
    A. každý z potomků si uvědomuje jen sám sebe, a rozlišuje sebe od toho druhého - platí triviálně
    B. vnější pozorovatel nerozlišuje potomky od sebe - neplatí, stačí mu sledovat jejich polohu, a díky tomu je může rozlišit
    C. vnější pozorovatel nemůže určit, který z potomků je pokračováním toho původního - platí, díky symetrii nemá k dispozici žádné smysluplné kritérium
    D. každý potomek může určit, jestli on je pokračováním toho původního - sporné; subjektivně je symetrie narušena, ale pokud potomek 1 usoudí, že on sám je pokračováním identity původního rozdělence, pak potomek 2 usoudí díky celkové symetrii situace totéž, a nemohou se shodnout, následkem čehož takto poznaná identita ztrácí charakter objektivního faktu - lépe pak mluvit o zdání identity či přiznat, že v takové situaci je identita nedobře definovaný pojem.

    OdpovědětVymazat
  14. asi k tomu B: jde mi to, že obě ty oddělené bytosti mají vlastní, spolu netotožné identity. Řekněme, že budu jednou z těch bytostí A a B. Já budu A. Pokud náš "kořenový člověk" zavře oči a rozdelí se ve spánku a pak zase oči otevře, budu ležet buď nalevo nebo napravo. Ty dvě alternativy jsem schopen od sebe odlišit, ale nikdo zvnějšku to není schopen udělat a žádné sledování toho vlastního rozdělení ani polohy by mu k tomu nepomohlo - mezi situacemi, kdy A (já, s vědomím A) leží napravo a kdy leží nalevo, pro vnějšího pozorovatele není rozdíl.
    Pokud jsem A, tak vím, že jsem A a ne B. Jakožto A trvám v čase. "Kořenový člověk" může být mou faktickou minulostí (a pak s ním jsem identický) nebo z něj vyrůstám jako z materiálu a pak s ním identický nejsem. Pokud zavřu oči jako "kořenový člověk" a ráno se probudím jako A, pak jsem A. Pokud otevřu oči jako A a zároveň jako B, pak bych měl být A i B, ale to si právě neumím dost dobře souběžně představit bez jednoho společného vědomí ve dvou tělech. Ach jo, už to asi nechám být.

    OdpovědětVymazat
  15. Přece jen mě ještě něco napadlo. Pokud vyjdeme z naší běžné zkušenosti, z hlediska vědomí není mezi mikrospánkem za volantem a třiceti lety v komatu žádný rozdíl, vědomí prostě usne a probudí se. Pokud nemám sny, nebo (třeba u lunatiků či podobných případů) nenechají mé činy stopy v mé paměti, tak nejsem schopne odlišit, jestli mezi dvěma okamžiky (které mohu vnímat kontinuálně! nemusí tam být ani ta zkušenost probuzení) neuplynula třeba miliarda let. Pokud by mé vědomí kmitalo mezi všemi kvantově rozštěpenými variantami mé osoby, pak by vlastně existovalo časově paralelně (pokud teď žiju druhý život se svým vlastním vývojem a v noci je ze mně vlkodlak, tak ten vlkodlak je z hlediska vědomí - čirého vědomí, ne paměti a osobnostních rysů - mnou, přestože si to nepamatuju). Spojitost by byla iluzí vytvořenou jako film z malých časových dílků.
    Problém téhle představy: i tak by byla jedna osobnost objektivně časově prvotní, v závislosti na tom, kde bude vědomí v prvním okamžiku po rozdělení. Pokus o řešení: ty okamžity jsou velmi krátké, pod Plynckovou mezí, a díky kvantovým zákonům se v nich ještě neuplatňuje šipka času, ještě se neuplatňují časové vlastnosti tohoto rozměru (jako ve staré Hawkingově představě). Problém: pokud těch rozštěpení je víc, stejně by dohromady měly vytvořit dost velký časový úsek na to, aby v něm už šipka času platila. A nekonečně krátké (či přesněji neustále kratší podle počtu přibývajících kvantových rozštěpení) být nemohou kvůli stejné věci, díky které o tom vůbec můžeme uvažovat: kvantovým zákonům.
    Druhá představa: vědomí samo o sobě v čase není, čas pro ně má smysl až ve spojení s nějakou osobou. Takže by tam výše uvedené omezení nebylo, šipka času by se při kmitání vědomí neuplatňovala. To mi ale furt trochu zavání paradoxem.
    Nicméně pokud vědomí kmitá mezi různými rozštěpenými osobami, pak pokud spustíte tu kvantovou ruskou ruletu, tak fakticky furt přežíváte: z hlediska osoby je vaše vědomí v úplně jiné osobě než toho střeleného, ale protože je to furt vaše vědomí a máte i stejné vzpomínky a osobnost, nic nepoznáte: akorát to, že dál žijete, i když byste podle ortodoxní Kodaně neměl :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Problém téhle představy: i tak by byla jedna osobnost objektivně časově prvotní, v závislosti na tom, kde bude vědomí v prvním okamžiku po rozdělení. Pokus o řešení: ty okamžity jsou velmi krátké, pod Plynckovou mezí, a díky kvantovým zákonům se v nich ještě neuplatňuje šipka času, ještě se neuplatňují časové vlastnosti tohoto rozměru (jako ve staré Hawkingově představě). Problém: pokud těch rozštěpení je víc, stejně by dohromady měly vytvořit dost velký časový úsek na to, aby v něm už šipka času platila. A nekonečně krátké (či přesněji neustále kratší podle počtu přibývajících kvantových rozštěpení) být nemohou kvůli stejné věci, díky které o tom vůbec můžeme uvažovat: kvantovým zákonům.
    Druhá představa: vědomí samo o sobě v čase není, čas pro ně má smysl až ve spojení s nějakou osobou. Takže by tam výše uvedené omezení nebylo, šipka času by se při kmitání vědomí neuplatňovala. To mi ale furt trochu zavání paradoxem.
    Nicméně pokud vědomí kmitá mezi různými rozštěpenými osobami, pak pokud spustíte tu kvantovou ruskou ruletu, tak fakticky furt přežíváte: z hlediska osoby je vaše vědomí v úplně jiné osobě než toho střeleného, ale protože je to furt vaše vědomí a máte i stejné vzpomínky a osobnost, nic nepoznáte: akorát to, že dál žijete, i když byste podle ortodoxní Kodaně neměl :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Pekný článok. Ďakujem

    OdpovědětVymazat
  18. Já osobně považuji interpretaci mnoha světů za poměrně užitečný nástroj, jak rozumět kvantové mechanice. Mám za to, že dává dobrou intuici o tom, co se na Hilbertově prostoru vlastně děje bez nutnosti zavádět kolaps. (Provázání mezi pozorovatelem + okolním vesmírem a kvantovým objektem vede na to, že pozorovatel subjektivně pozoruje kolaps, což takto řeší i teorie dekoherence, jen bez toho, že by se o dalších světech mluvilo.) Při tom se ale snažím pamatovat na to, že faktická existence ostatních světů je empiricky nepřístupný fakt. Myslím, že podobná situace je třeba s kosmickými horizonty událostí - relativita sice předpovídá, že za nimi vesmír dále pokračuje, ale pro nás jako pozorovatele je to také empiricky nepřístupný fakt. (I když tady to samozřejmě záleží na tom, jaká je odpověď na informační paradox černých děr.)

    S teorií mnoha světů tedy problém nemám, ale s kvantovou sebevraždou docela ano. Přijde mi, že buďto nestačí jenom vázat svou smrt na kvantový experiment, protože pokud ve větvi, ve které experiment dopadl tak, že zemřu, uplyne mezi rozhodnutím a realizací sebevraždy nenulový čas, pak si vědomí sedlo v tomto čase i na tento mozek a následná smrt je stejná jako každá jiná smrt, anebo je potřeba tvrdit, že každá možná smrt má nutně povahu kvantové sebevraždy. (Což je mj. docela morbidní myšlenka, když si člověk uvědomí, za jakých okolností typicky ke smrti dochází.)

    Druhá námitka by přirozeně byla, že to není v pravém slova smyslu empirický experiment. Pokud by kvantovou sebevraždu člověk provedl, naprosté většině lidí ve větvích, kde zemřel, nebude schopen svůj objev sdělit, takže experiment má nutně subjektivní povahu. (A tedy má stejný charakter, jako výše zmíněné experimenty s dělením lidí na styl prvoků - otázka "který z výsledných prvoků budu 'já'?" nedává ve fyzikálním kontextu smysl, stejně jako kvantová sebevražda.)

    Myslím, že mnohasvětová interpretace se od běžné pravděpodobnostní interpretace liší jen v empiricky nepřístupných faktech a tedy jde spíš o estetickou, než fyzikální volbu.

    Jan Olšina

    OdpovědětVymazat
  19. @Kojot> Greg Egan je výborný sci-fi autor, kterému bych doporučil každému, komu připadla předchozí diskuse zajímavá, ale zrovna Karanténu bych určitě nedoporučil - myslím, že je docela pokažená tím, že Egan pořádně nerozumí kvantové mechanice. Ale třeba Diaspora nebo Město permutací určitě stojí za to.

    @Peter> Nečetl jsem Vaši diskusi celou, ale chtěl bych k ní udělat krátký komentář: Myslím, že pokud se bavíte o vědomí, nebo jeho přeskocích mezi jednotlivými mozky, pak jde o empiricky nezodpověditelnou otázku (která tedy není odpověditelná empirickou vědou). I když člověk přijme trochu té "Eganovštiny" a tuto otázku neopustí, myslím, že není důvod uvažovat o kontinuitě vědomí, nebo o tom, že vědomí přeskakuje v nějakém čase. Důvod, proč vědomí má pocit kontinuity je ten, že vychází z daného uspořádání mozku a tedy ze vzpomínek kódovaných v daném mozku. Proto bych vědomí přisuzoval spíš danému okamžiku než že bych si ho představoval, jak se v čase jakkoliv vyvíjí. (A v každé seriózní diskusi bych samozřejmě poslechl Wittgensteina, ale taky toto téma občas převracím v hlavě.)

    OdpovědětVymazat
  20. @Jan Olšina: Mám pocit, že mnozí proponenti kvantové sebevraždy skutečně tvrdí, že každá smrt má povahu kvantové sebevraždy. Samozřejmě důsledky jsou docela morbidní. Mimochodem to je jeden ze standardních protiargumentů proti praktickému zkoušení kvantové sebevraždy. Když například budu mít revolver napojený na kvantový generátor náhodných čísel, a budu se tisíckrát pokoušet o výstřel, tak je dost pravděpodobné, že revolver vystřelí a já přežiju, ovšem ve zmrzačeném stavu.

    OdpovědětVymazat
  21. Před několika lety jsem si vymyslel takovou teorii, že existuje spousta paralelních vesmírů a v každém je vědomím obdařen pouze jeden člověk a ten člověk nikdy neumře (či ani jinak neztratí vědomí), protože jsem si smrt tak nějak neuměl představit. A to jsem o kvantové teorii téměř nic nevěděl, jenom jsem sledoval Hvězdnou bránu. Postupem času jsem Hvězdnou bránu odvrhl jakožto hovadinu a o teorii jsem nepřemýšlel, protože jsem si uvědomoval, že to nemá cenu, experimentálně testovat by ji bylo celkem nerozumné, navíc je v podstatě neprokazatelná a měla jednu takovou díru v podobě nesmrtelnosti onoho člověka. No ale jsem rád, že jsem teď zjistil, že někoho napadají podobné konstrukce.

    Co se týče kvantovosti sebevražd, jsem sice teprve středoškolák a kvantové teorii zas tak moc nerozumím, ale sdílel bych názor, že jsou kvantové všechny. To že kvantová teorie se týká pouze určitých jevů si vysvětluji stejně, jako mi to vysvětluje řada učebních pomůcek, a to tak, že pro makroskopické objekty jsou její důsledky tak nepatrné, že je lze zanedbat. Ale stále můžu s nenulovou pravděpodobností proskočit zdí (smutné je, že s daleko větší pravděpodobností, přestože pořád zanedbatelnou, proskočí jen moje hlava) a stejně tak i kulka z pistole, když "se rozhodne", může proletět mojí hlavou bez jejího poškození.

    Jinak velmi dobrý blog, nedávno jsem na něj narazil, teď si pročítám všechny články od začátku.

    OdpovědětVymazat
  22. In many cases, a person will reach a point where they desperately seek relief and solutions
    for their issues. The Bluetooth Headset is a symbol of recognition and
    acceptance. Numerous adjustments are usually made to improve the buying experience
    for site visitors to the golf website. Different from other girls,
    she did not wear the very sexy short dress and very high-heeled shoes, she only wore
    a white skirt, which suited her slim figure very much, and her hair was very straight, she had white and smooth skin, a pair of big eyes which could speak for her, I saw the unique charm
    in her. o - Focus on the optometry practice (no ambition to supply a retail eyewear answer).


    Visit my blog intersubstitution

    OdpovědětVymazat
  23. Overall the times was a very exciting newspaper and one which is very
    insightful into its readers needs. This is a growing and profitable market with the increase in ability for all types of business- large or small - to do business in an international platform and other is
    National Newspaper Networks combine newspapers from several States within the USA.
    As a whole the paper has some major drawbacks, there are no pictures, essentially no world news
    and the front page contained a spelling error. You can read more about Todays English news headlines.

    This also means that you trust those who have already used the products and
    know how they are used.

    My weblog - click here

    OdpovědětVymazat